Archiv rubriky: Reports

28.9.2024, Liberec, Horizont + M.O.R.

 

IMG_20240929_131905_4

28.9.2024,  Liberec, Horizont + M.O.R. – Metoda Otevírání Rakví

    V poslední době se nám rozšířil takový nešvar. „Proč už nejsou reporty z koncertů?“  K této otázce se stavím čelem a chlapsky, a po pravdě odpovídám: „Protože jsem línej, nemožnej a nechce se mi nic dělat!“ Jo, ale to prý už trvá skoro rok! No právě. Jsem línej a nemožnej už skoro rok. Ale bacha, línej jsem jenom, co se týká psaní reportáží. Jinak jsem se třeba včera rozhodl, že půjdu dnes na houby a budu sbírat celé odpoledne takové ty s tím velikým kloboukem, co vypadají jako deštníky…. Mají název přibližně jako berle, bedminton nebo tak nějak (že jo, Kájo Vodičko?) – teď už si nevzpomenu. Ale vzhledem k tomu, že mám k lesu asi půl kilometru a nikdo mě tam nechce zavést, tak na to pro dnešek kašlu. Však se tam ty berle do zítřka neposerou.

     A dnes táhneme na Liberec, naposledy jsme tam byli někdy v březnu a jedeme zkontrolovat, jestli nám tam naši liberečtí fanoušci nezpustli a jestli tam nedělají neplechu. Cesta je dnes zpočátku zalita sluncem. Káca přichází po svém novém chodníku, kytary má na zádech a z dálky vypadá jako Wabi Daněk. „Wabi, kde máš nějaký baby?“ hulákáme na celou Terč. V autě je skvělá nálada, občas zakoluje ploskaňa s vynikající špendlíkovicí, kterou pálila loni Ivča. Musím uznat, že když pálí kořalku ženská, je to jemná chuť, co se na jazyku rozplývá. Když pálí kořalku chlap, tak to občas může někomu i utrhnout nohu. Dnes cestujeme v základní sestavě : Šnek + 4. Kromě tradičního rozebírání politické situace (nepublikovatelné) padají různé vtipy a věřte mi, že není člověka na světě, kterého bychom nerozebrali do šroubku. „Aha, pětistovka Fiat – Uhni p…o, nevidíš, že jede soubor?“ …a tak všelijak podobně. Před Havlíčkovým Brodem nás však humor opouští.

Bum, bum, bum bum ra ta ta ta ta…. To není náš bubeníček, který za jízdy zkouší brejky. To nám něco mlátí pod autem. Rány jsou čím dál větší. Šnek zastavuje a my, přední osazenstvo jdeme zkontrolovat, co se děje. Zadní osazenstvo nikam nemůže, protože zadní dveře nejdou zevnitř otevřít. Když jste si urvali kliku, tak si seďte na prdeli.. „Tak je to dobrý“, praví Šnek, „je to jenom povolený kolo. To dotáhnem a frčíme dál.“ Jenže čím? Čím to máme, kurva, dotáhnout, když nemůžeme najít klíč na kola? Je tady trubka na povolování šroubů, pumpa na kola, klíč na rezervu, oleje, voda do chladiče, voda do ostřikovače, hadry na ruce, hadry na nohy (hahahaha), plechovky s pivem, nástroje, hadry na sebe, svačiny, kořalka. ALE KURVA KLÍČ NA KOLA TADY NENÍÍÍÍÍÍ! Vybíhám statečně s trapnými kleštěmi, tzv. sikovkami, které jsou ve verzi „rakovky.“ Dotahuji tím klumprtem obrovské šrouby a jedeme dál, s tím, že musíme sehnat klíč na kola. Jinak se dostaneme kam? No jinak se dostaneme do prdele! A už to zase tluče, bum bum bum, ra ta ta ta. Stojíme na světlech kdesi za Havlbrodem. Jdu to znova dotáhnout tím hrozným nástojem a Šnek se vydává za naše auto na průzkum. Stojí za námi mercedes, tak ten asi čtyřiadvacítku klíč mít nebude. Pak je bavorák, ten taky ne, ale bacha! Za ním stojí HASIČI. Hasiči z nedalekého městečka Habry. „Až bude Kámen, tak vás předjedeme a jeďte za náma.“ Bum, bum, bum, rata ta ta. Přijíždíme k hasičárně v Habrech. A tady to pěkně žije. Hasiči mají naražený sud, sedí na pivních lavicích a zřejmě něco oslavují. Přibíhají čtyři velice ochotní pánové s utahovačkou, s dalším klíčem a už se utahuje. Ještě to trubkou doladíme a jedeme. Na návrhy, jako že tady zůstaneme a budeme hrát v Habrech, bohužel musíme odpovědět záporně. I když ten čerstvě naražený sud je sakra výzva. Hasičům nechávám naše nové album, děkujeme za pomoc a konečně frčíme v pohodě. Takže ještě jednou : Pánové hasiči z Habrů, děkujeme za záchranu!!!!!

     A teď už konečně Liberec. Snažíme se nacouvat k zadnímu vchodu, abychom mohli nanosit ty obrovské bedny do sálu. Jenže někdo sem na cestu postavil pojízdný kurník, vlastně je to taková ta bouda za auto, co se z ní prodávají párky. Nejde s tím hnout. To je poslední překážka, kterou dnes musíme překonat. Vidíš, milý čtenáři, co všechno musíme vytrpět, než vlastně začneme hrát! Horizont je dnes krásně zaplněný, je tu spousta známých, ale i neznámých. Před námi dnes produkuje liberecký M.O.R. – pánům z kapely musím poděkovat za pomoc při nošení beden. Díky. Jinak je to pěkně ostrá řežba, tak, jak se na Metodu Otevírání Rakví sluší a patří. Zvláště jejich orchestrálka se mi moc líbila. Přehazujeme aparaturu, nastavujeme zvuk a už to hrne. Kromě starých fláků dnes přejíždíme i věci z nového alba a řekl bych, že zde je ještě svět v pořádku. Dokonce se tu i parádně poguje a probíhá ten správný bordel. I my do toho řežeme hlava nehlava, dnes se s tím nijak nemažeme a naši hudebníci se dokonce i pěkně odvázali. Fofo skáče (!) s kytarou nahoru a dolů, mám strach, aby se nepropadl do západního Německa. Káca nabízí své vlasy na všechny strany, Fore do toho nekompromisně mydlí a já ječím jak utrženej z řetězu. Šnek signalizuje, že zvuk je naprosto v pořádku a to nás ještě víc nakopává. Občas se kouknu dozadu k bicím a kontroluju, jestli se tam Fore nezačal opět vysvlíkat. V poslední době je to jeho oblíbené číslo. Naštěstí náš striptýzový bubeník dnes zůstává oblečen. Kdyby se v tom malém prostoru, který má k dispozici, začal svlíkat, tak by asi ty obrovské bubny padaly dolů na mě. Teď mě tak napadá – kdyby byl Fore bubenice, to by bylo něco!!!!

     No a všechno má svůj konec. Ještě přidáváme a řekl bych, že dnes jsme sklidili zasloužený potlesk, ale za svůj dnešní výkon vděčíme hlavně vám fanouškům, kteří jste nás neskutečně nastartovali (né nakopli do prdele). „Máte s sebou dneska Štěpánku?“ na tento dotaz mám odpovědět jak? Nemáme. Kdyby s náma přijela, poznali byste to hned. To by se rozrazily dveře u sálu a vtrhla by tam vichřice, protože když někam přijde Štěpánka, tak je jí hned všude plno. „A tu písničku byste bez ní nezahráli?“ (Poprvý v hospodě) Odpovídám, že zahráli, ale jenom zahráli. Nikoliv zazpívali, což je pochopitelné, že jo?

     Takže balíme, pár posledních piv na cestu, pápá, buďte tady hodní, nedělejte tu neplechu a na jaře se zase uvidíme. Hned za Libercem dáváme první pumpu. Je asi jedna hodina ráno. Paní je velmi veselá : „Jé, vy vypadáte, jako byste jeli z nějaký pařby!“ No a? Jsme trochu zmuchlaní. No počkej, bábo, já ti dám. U východu z pumpy stojí po levé straně hromada kartónů plzně s nápisem : Nezapomněli jste si vzít s sebou pivo? Bába zrovna venku něco šondá a jde dovnitř. Beru kartón a jako že jdu ven. „No to nejde, panáčku, to se musí nejdřív zaplatit!“ „Co bych platil, máte to tady jasně napsaný, ne?“ VZÍT pivo, nikoliv platit pivo. Až tam bude napsáno Nezapomněli jste zaplatit pivo, tak ho zaplatím. Naštěstí mám ještě v autě malou zásobu mých milovaných budvarů, takže svačinu na cestu pořád ještě mám… Tak a zase valíme. Šnek už toho má dnes za tím volantem taky plný šneky a ani se nedivím. Cesta je převelice dlouhá, naštěstí jedeme časně ráno a kromě několika přejetých koček, rozježděných zajíců a tří opilců není nikde nikdo. Ti opilci nejsou přejetí, aby si to někdo nevysvětlil jinak. Opilci v městečkách, kudy projíždíme, mají k dispozici chodníky, strouhy, čekárny, kukuřičná pole a lavičky v parcích. To jsou ta správná opilecká teritoria.

Jsme doma, cesta úmorná, ale jsme rádi, že jsme vám v Liberci mohli zahrát. Díky : Ozzy, Péťula, Péťa za zvuk a za pomoc s bednama, díky všem, kdo jste přišli, taky díky Šnekovi za úžasný řidičský výkon, nesmím zapomenout na hasiče z Habrů, díky celému našemu souboru a taky musím poděkovat všem pivovarům, lihovarům, pumpám a přísahám, že si příště ten klíč na kola fakt vezmeme. Ale to nám už bude na hovno, protože když něco utáhnou hasiči, tak to kurva drží.

Tak zase někdy.      Heinrich

 

18.11.2023, Beroun, Rock klub Prdel, samostatný koncert

IMG_20231119_140402_0

 

REPORT 18.11.2023,Beroun, Rock klub Prdel

Milý čtenáři, určitě čekáš zase spoustu nových zážitků z naší berounské anabáze, ale rovnou tě musím ujistit, že skoro nebude o čem psát. Náš hudební soubor se totiž rozpadl a nepředpokládám, že ho ještě někdy vzkřísíme! Ne, ne, nelekej se, není to takový rozpad, jak to na první pohled vypadá. Ale když dovolíš, začnu od začátku, abys věděl, jak to všechno vlastě bylo….

 Jednoho krásného listopadového dne, kdy listí ,již opadané, je zbarveno do žluta, do červena a dokonce i do hněda (to když se do něj vyserou kočky nebo zatoulaní ježci), se náš umělecký hudební soubor vydává na dalekou cestu, za hranice Moravy a všedních dnů – do Berouna. Dnešní Beroun není festival u řeky jako v září, ale koncert přímo ve věhlasné Prdeli. Tento rockový klub proslavil především jeho pan majitel nejen tím, že mu dal takový úderný název, ale také svým originálním vztahem k vystupujícím kapelám.  Kapela, která přijede včas, má u pana Martina nachystanou na baru řadu kalíšků s tmavou tekutinou, a jako odměnu, že přijede včas, si členové souboru musí vypít po kalíšku a všichni dostanou pochvalu, že přijeli včas, neflákali se po cestě po hospodách a nejsou na plech.  Protože já tohle vím, běžím rychle po příjezdu jako první do klubu a radši těch devět medovin rychle zkonzumuji sám. To by tak hrálo, aby kapela chlastala, když má účinkovat. Ovšem pozor! To není všechno. Svéráz pana majitele spočívá v tom, že jakmile přijede kapela na koncert jenom o minutu později, než bylo domluveno, čeká pan Martin pod schody. V pravé ruce třímá gumovou odtokovou hadici z pračky (plastové koncovky zásadně nesundává) a jak přichází členové souboru, jednoho po druhém chytá levou rukou za hřívy a pravou rukou je mydlí hadicí hlava nehlava. A ještě u toho řve: „Já vám dám welkam drink, hajzlové! Já vás naučím jezdit pozdě! Pocem ty chlupáči, ty dostaneš dvakrát!“ Chápeš tedy, milý čtenáři, že za této situace se snažíme přijet vždy včas. Jednou jsme se opozdili a Fore dostal takovou nakládačku, že měl tmavé pruhy i přes obličej a děcka na něj potom na ulici pokřikovali : Zéébraaa, Zébra, Zééébraa… Uff, dnes to bylo tak tak. Na baru jsou welcome drinky připraveny, ale je tu i hadice. Naštěstí jsme to stihli a hadice mizí pod pultem. Pan majitel má na tváři spokojený úsměv a my víme, že dnes nás nebude řezat. Tak to se nám všem fakt ulevilo.“Dneska to máte tak tak, hoši, kapela co měla hrát minulý týden, nevystoupila. Tak jsem jim nabančil, že skončili na áru,“ prohlásil pan Martin.

Takže hrajeme. Dnes je zvuk jedna á, máme zde naše skalní fanoušky, takže atmosféra je skvělá a my hrajeme a hrajeme a už jsme přehráli tři poslední desky a velkou část nového alba a pořád se nám nechce domů. Přece jenom – je tady teplo, že, a je tu všechno, co umělec potřebuje. Píívo, rum, medovina, různé ko ko ko koktejly a taky zajímavé jídlo. Proč bychom tedy chvátali domů, že? „Martine, co to máš v té lednici za lektvary?,“ ptám se a ukazuji na podivné baňky s děsivými nápisy. „To jsou vole utopenci, ale bacha, zde jsou lahve seřazeny podle ostrosti jednotlivých směsí.“ Vlevo nepálivé – pro ženy, pak je tady jemně pálivá směs, pálivá, superpálivá a megapálivá. Jestli máte hlad, tak si vyberte!“ Beru si baňku s nápisem ULTRA BRUTAL DEATH, ostatní taky a na zpáteční cestě dostáváme hlad. Otevíráme baňky, cpeme se utopenci a hulákáme –„Dyť to vůbec nepálí! Dyť je to čajíček! On nás podved, dal tam normální pálivej kečup!…..a podobné invektivy. Za nějakou dobu se zezadu z auta ozve divný zvuk. Uááááchh, kurvaaaa, zastav, mně upadne držka. Uáááchh, do prdele to pálí. To se nedá vydržet. První vybíhá z auta Káca a utíká pryč, do polí kolem dálnice. Zatímco na něj čekáme a nemůžeme se ho dočkat, řve další – Fofo – „já potřebuju nějaký mlíko, to není možný, co je to za chemikálii, kurva!“ A utíká do polí na druhé straně dálnice. My nečekáme a jedeme dál. Nejstatečnější ze statečných odpadají postupně  u Humpolce, v Jihlavě a taky v lesích Vysočiny. Doteď prostě o nich nemám žádné zprávy ani jakékoliv informace. Údajně by někdo snad měl být v nemocnici, ale většinou, když někam zavolám : „Máte u vás Kácu? Nebo Foreho? A co Fofo?“ Tak se v telefonu ozve :“Di do prdele.“  Ach to zdravotnictví.

Takže teď, milý čtenáři aspoň víš, proč se náš hudební soubor rozpadl. Nemůžeme účinkovat, naše hudebníky zničil pan Martin svým brutálním jídlem a uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Očekávám, že do týdne bych snad měl mít už konečně nějaké konkrétní informace a doufám, že hudebníky, pobíhající zoufale po polích nestřelil nedopatřením nějaký myslivec. Všechny dojednané koncerty tedy zatím platí, ale počítejte s tím, že kapela se už asi nebude jmenovat Ocelot, ale vhodnější název je Propálenej kotel.

Děkuji, milý čtenáři, že jsi dočetl až sem, fanouškům se omlouvám za mystifikaci a před chvílí mi volali myslivci z Havlíčkova Brodu, že odchytli Kácu i Foreho nedaleko hájenky. Fofo byl nalezen místními hasiči u Českých Budějovic na stožáru vysokého napětí. Je to dobrý, hrajeme dál a těšíme se na vás 9.12. v Ivančicích.

S pozdravem Utopencům smrt se s vámi loučím a zase někdy.       Heinrich

 

28.10.2023, Liberec, Horizont (+ Dead Daniels)

IMG_20231028_161203_9

REPORT Liberec, Horizont, 28.10.2023 (+ Dead Daniels)

     Report prostě dnes musím napsat, dostal jsem včera vydržkováno, že „víme hovno, co kde vyvádíte.“ Marně vysvětluji, že jsem 1. líný, 2. zaneprázdněný,  3.nic zvláštního se nestalo. A co kde vyvádíme, to někdy ani my nevíme tak úplně přesně.

Na sraz před odjezdem dnes přijíždějí členové naší vokálně-instrumentální skupiny naprosto přesně. Radostné shledání je doprovázeno různými nadšenými výkřiky, které se týkají některé nové garderóby: „Hustý, týýý p…o, hovnooo, no nekecej…..“ Zkoušíme různě kvalitu nových kožených bund, triček a kalhot, občas to křupne, to jak někdo někomu urve rukáv, další kleje, protože se utrhl zip na rukávu nebo nejde dopnout poklopec, a tak si říkám, jestli by nebylo lepší si vzít – tedy aspoň na cestu- starý tepláky s vytahanejma kolenama a místo trička hadr na umývání podlahy. Vždycky těsně před cílem se pak rychle převlečeme a nemůže se nic stát. Tyhle problémy docela snadno řeší Fofo – ten přijíždí svým autem a zadní dveře jsou dokořán. Z nich trčí obrovská, těžká dubová skříň, kterou dostal od báby k narozeninám : „Nečumte a pojďte mi pomoct, já se s tím nebudu tahat sám,“ huláká Fofo a my mu marně vysvětlujeme, že na dnešní koncert opravdu tolik kostýmů nebude potřebovat. Skříň nakládáme z posledních sil na střechu, kurtujeme to a jedeme. On ten krám stejně v první zatáčce padá na chodník, ale naštěstí to nikdo skoro ani nepostřehne. „Ráno, až pojedeme zpátky, tak ten vergl zase naložíme,“ moudře rozhoduje prekérní situaci Šnek.

 Jako posledního výtečníka nabíráme po cestě Kácu. Káca stojí na úplně opačné straně silnice a celý se klepe. „Ty vole, já jsem myslel, že jedeme směrem na Brno, né na Prahu!“ „A proč se tak klepeš, máš absťák, nebo co?“ „To né, já se třesu radostí, protože se těším na koncert!“

A máme tu hned první pumpičku. Je to pumpa i s myčkou a já přemlouvám paní myčko – pumpařku, jestli by to bylo možné, že bychom si v té její myčce mohli všichni umýt nohy. Prý, že to nejde, že jako „Nejsme žádný lázně a jestli chcete, támhle je kýbl, rejžák a běžte si ty hnáty vydrhnout za areál do keře.“ A hele, najednou se otevírají vrata a z myčky vyjíždí auto, které má celý předek od krve. Krvavé stříkance sahají až na sklo. Mladík z auta vystupuje, obchází vozidlo a nadává : „Nejde to smejt, můžu se na to vysrat!“ Nakonec se uklidňuje a vysvětluje nám, že hrají s kamarády hodně dobrou hru, něco jako Destruction Derby a v pravidlech je zakotveno, že musí nabrat přední částí vozidla co nejvíc cyklistů. Naštěstí je zima a cyklisté jsou doma. „Tak jsem rozjezdil husí hejno a dva divočáky.“ A skutečně, na kapotě jsou zbytky peří a za nápravu se zachytil pěkný, šedesátikilový lončák.

První pivo si dávám padesát kilometrů před Libercem. Né, že bych měl žízeň, ale z auta je slyšet pořád nějaké mlaskání, krkání a takové ty slastné vzdechy – áááááách (krk), áááááách(krrrrrk), no a to člověka prostě snadno namotivuje k otevření plechovky nebo též nějaké lahve, co je zrovna po ruce. Už se těším, až nainstalujeme do auta tu pivní vanu. Že jste o tom ještě neslyšeli? To je náš speciální vynález. Vana bude přišroubovaná v autě, samozřejmě plná piva až po rantl a abychom nemuseli pořád trapně otevírat lahváče a plechovice, prostě si k té vaně klekneme a napijeme se. Samozřejmě slušně, jak se na správně vychované jedince sluší a patří.

Tak a konečně Liberec. Dnes zde ve městě produkuje také jedna známá a slavná slovenská kapela, ale naše obavy o nízkou návštěvnost našeho koncertu jsou záhy rozptýleny. „Seš p….a, co bysme tam dělali?“ vysvětluje mi jednoduše náš liberecký fanoušek a řve: „Ocelot p….o!“ Dnes představujeme celkem pět nových válů a oťukáváme si fanoušky, jak na to budou reagovat. Je to výborný, nic po nás nehážou a nové písně se líbí. Ano, přátelé, tím chci naznačit, že se bude nahrávat nové album, a to hned v lednu. Hrajeme asi 2 hodiny v tahu, někteří odpadají, někteří zase připadají a někteří jsou držáci a řádí bez přestávky, jako třeba moje jmenovkyně – slečna Novotná, která má neuvěřitelnou fyzičku a dává to s náma až do konce. Po koncertě kupuje pan Novotný slečně Novotné zelenou kořalku : „Já nepiju,“ špitá nesměle jmenovkyně. „No právě,“ odpovídám a poroučím další dva kousky. Poučuji naši fanynku, že každý člověk pije, neboť kdyby lidé nepili, tak by umřeli.

Pomalu se balíme a po nezbytném focení nastává srdceryvné loučení. Z Liberce odjíždíme vždy tak nějak naměkko. Jsou tu fajn lidi a dobře se nám tu hraje. O tom, kdo je nejvíc naměkko se rozhodne po známém testu, kdy každý hudebník musí projít tam a zpět po bílé čáře a nesmí zakolísat. Ti největší lumpové potom musí jít po bílé čáře na dálnici až do Brna. Dnes to bylo opravdu velmi kouzelné, je třeba poděkovat kapele Dead Daniels za super výkon, všem fanouškům, a samozřejmě celému našemu hudebnímu souboru. Šnekovi za trpělivost při zpáteční cestě – málokterý řidič přežije neustálé hulákání a rady, jako třeba :“Tady doleva, nééé tady rovně, přejeď ho, uhni, jede soubor, přeřaď, nehoupat………..“ Díky zvukařům Peťovi a Laďovi, Broňovi a Jirkovi za fotky, Péťule za plakát, Ozzymu za pozvání a vůbec – dojeli jsme dobře, jdeme skládat bedny, protože nemáme jenom jedny. A k tomu velkej buben a bude zas duben.

Tak zase někdy.   Heinrich

Report 21.1.2023, Studená, okr. Jindřichův Hradec

 

325291404_1630802224031969_8065241849420413563_n

21.1.2023 Studená, okr. Jindřichův Hradec (s Debustrol)

     Dnes začnu tou debilní, přiblblou frází, která se používá v podstatě úplně všude : dnešní koncert se opravdu vydařil. Tak dlouho se dařil, až se vydařil. Jinak to fakt nejde říct, pak bych musel použít další tupé fráze, jako „bylo to super,“  „bylo to moc pěkné,“  „užili jsme si to“  a tak dál. Moje nejhorší noční můra je vždycky v podstatě organizace odjezdu, kdy kde kdo bude čekat, v kolik hodin a hlavně – kolik nás pojede. Náš automobil pojme devět lidí, nicméně tentokrát  by jich chtělo jet mnohem víc. Bedňáků není nikdy dost, ale slibuji, že až budeme mít velkej černej autobus, tak vás vezmeme fakt všechny.

     Počasí na cestě do Studené je navlas stejné jako loni a ani už si koncert zde nedokážu představit bez sněhu. Šnek má dnes na hlavě slušivý černý kulich s nápisem Ocelot a tvrdí, že má ještě doma šálu Ocelot, a když na to přijde, koupí si i lyže Ocelot. Při vstupu na pumpu v Terči je paní pumpařka trochu překvapená, kdeže se tady ti černohadráci vzali. „Paní máte Rudý právo?“ testuji komunikační schopnosti paní za pultem. Žena za pultem ví, že tento požadavek nemůže splnit, ale nevzdává to: „Nemáme, ale můžu vám nabídnout třeba Rytmus života nebo časopis Pleteme svetry.“ „Já bych si teda vzal ty svetry, ale počkejte, skočím si do auta pro peníze,“ a bleskurychle vyklízím pole.

Když už jsme u těch prodavaček, tak musím v autě rozebrat takzvané moderní nakupování, jehož jsem byl nedávno sám obětí. Rifle, které jsem si vybral, přináším k pokladně, chci zaplatit a vypadnout, a rázem se ocitám u výslechu : „Máte naši kartičku?“ NE. „A můžu vám ji založit?“ NE. „Ráda bych vám nabídla ponožky od nové firmy, co nám teď dodává, můžu?“ NEE. „Chcete na to tašku za šest korun?“ NEEE. „Budete platit kartou nebo hotově? HOTOVĚĚĚĚĚ a už pomalu začínám brunátnět a zcela nasrán a zuřiv vycházím z toho prokletého obchodu, kde si spletli výslech na STB s obsluhou zákazníka.

     Studená. Uvnitř sálu je však příjemné teploučko, které se však nelíbí zuřivým kuřákům. Ti mají rádi mráz a sníh a vypalují zobáky venku. Sál je skoro plný a to je hodina před začátkem koncertu Debustrol. Do hodiny je narváno tak, že skoro nejde projít ani mezi stoly. Debustrol, to je sedmdesát minut čisté radosti, energie a poctivého muzikantství. Chvíli trvá, než se navekslujeme na stage, ale to vůbec nevadí, lidí spíše přibývá a my se pouštíme s chutí do produkce. Dnes testujeme nové nástroje, basu a Gibsona a nebude to dlouho trvat a budeme testovat i nové bicí, ale to až jindy. Pod námi se tvoří pěkné pogo a jednu chvíli to dokonce vypadá nadějně, že už by se přece jenom mohla strhnout rvačka. Mám rád rvačky na koncertech, protože to je ten správný rokenrol. Kapela hraje, občas z publika přiletí lehce zkrvavený zub, kus ucha anebo červený šplíchanec..

     A malé překvapení dnešního večera – přidává se k nám Štěpánka a otevírá svoje hlasivky na plný výkon. Úžasné, až budu velkej, tak chci taky takhle umět zpívat. Štěpánka nás dnes mile překvapila a odskočila si od svého mimina na návštěvu do Ocelotova.

Během koncertu poučuji zde přítomné dámy a našem novém přípravku, který jsme se Šnekem vyvinuli a je vidět, že zájem je veliký. Je to pouze pro dámy, ale název tohoto zařízení nemohu, z pochopitelných důvodů, uvést. Hrajeme dnes lehce a až do padnutí. Vše dnes funguje jak má a starají se o nás dnes hned dva zvukaři, zvukař místní a náš zvukař Laďa, takže jsme v těch správných rukách.

Afterpárty po koncertě je taky pěkně rozjetá, dnes chci spoluhráčům předvést svoje nové varietní číslo – chůze s velkým rumem na klobouku přes překážky. Bohužel však tuto eskamotáž nemůžu předvést, protože mám dnes nové boty a ty nejsou ještě řádně vyšlapané a díky tomu se mi pletou nohy. Škoda pak toho vylitého rumu. Takže přátelé, díky za návštěvu našeho cirkusového představení, doufám, že jste si pořádně zařádili na náš hudební soubor a přijďte zas, až budete mít potřebu.

     Konec srandy, balíme a vydáváme se do té děsivé, mrazivé, bílé a temné noci, kdy i lesní zvířátka nevycházejí a jsou stulena ve svých teplých pelíšcích, zatímco my lezeme do studeného auta. Díky všem našim fanouškům, kteří se dostavili ve velkém počtu, díky Štěpánce za neuvěřitelnou energii, Laďovi za zvuk, Broňovi za to, že mi odnosil bedny a napájel mě během koncertu, Janičce za prodej merche, Fandovi za občerstvení, Šnekovi za výborné kormidlování v závějích , Standovi Vybíralovi za fotky a celému souboru za výborný výkon. Tak to je asi všechno, jestli jsem na něco zapomněl, tak pardón, ale vy byste po včerejšku taky spoustu věcí zapomněli. Tak zase někdy..     Heinrich

19.11.2022, Beroun, klub Prdel

IMG_20220925_020928_5

18.11.2022, BEROUN,  Rock Club Prdel

A vyrážíme kam? Vyrážíme do……Berouna. Další z našich oblíbených klubů pojmenoval jeho majitel po místě, kde se záda setkávají s nohama. Jako prdel mi to však rozhodně nepřipadá. Je zde útulno, čisto a teplo, ale k tomu se ještě vrátím.  Série dvou předchozích zrušených koncertů nám nabourala tak trochu tu cestovatelskou rutinu, takže se nikdo ani neptá tou trapnou a debilní otázkou – „Kdo bude dnes řídit?“ K volantu si automaticky sedá náš nejmladší člen Fore, který mi už v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek třikrát denně volal, jestli opravdu může řídit? Nakonec jsem mu to napsal, orazítkoval, podepsal a odeslal doporučeně. Když se potom dostavil na místo srazu, tak jsem jeho otázku „Kdo bude řídit?“ taktně přešel mlčením. On to s námi opravdu nemá jednoduché. Dnes přišel v nových, krásných, zimních botách. Však venku je vánice a zima jak v útulku.  Nových botek si všímá Fofo, využívá situaci a rýpe : „To jsou ale pěkný boty, ty sis ušil sám?“

Dnes jedeme opět v základní sestavě, to znamená hudební soubor a náš zvukař Laďa. Laďovi se fakt divím, že s tím zvěřincem v autě může cestovat, ale opravdu slibuji, že se příště polepšíme, budeme v autě hodní a nebudeme hulákat. A kdo nám dnes chybí – není tu Šnek, ten dorazí příští týden z daleké Netálie, slíbil mi, že mi přiveze kovový traktůrek na klíček. Pak nám chybí Jeníček, ten má zase další z řady nikdy nekončících nemocí, takže kašílku a rýmičce předcházel uřezaný prst, rozříznutá záda a jak říká Káca : „Von snad ještě neměl předčasný porod a bude to všechno.“ V celém souboru však panují velké obavy, ba co dím – přímo v nás klíčí podezření a strach, že nám výtečník vylemtá všechny svoje letošní zásoby domácí ořechovky….?

Vždycky, když se blížíme ke Kácovi, tak vesnici před Terčí píšu zprávu, aby mohl co nejrychleji vyběhnout z baráku. Ta vesnice se jmenuje nějak na O, a protože si to slovo nemůžu nikdy zapamatovat, tak píšu jeden víkend Oposunov, Okotník, Olin, Ocelotov,Okoř a dneska je to Omán. Nevím, co budu dělat, až všechna slova na O vyčerpám.  Budu se asi muset opravdu ten název nějak naučit.

Čím víc se blížíme k Praze, tím je větší klendra. Zima příšerná zalézá do morku kostí a my musíme, chtě nechtě, zastavit na Rybě. Oblíbený rybí bufík je vyhřátý, a kdyby si tam děvčata dala do pořádku to pivo, bylo by to dokonalé. Fofo stojí ve frontě a ukazuje na uzeného úhoře za sklem: „Sakra, že bych si dal kousek úhoře?“ Hned mu to rozmlouvám : „To nejez, vypadá to jak zahradní hadice a zdá se mi, že ten prostřední kousek teď mrkl.“ „Ty seš hajzl, zase si budu muset dát rybí salát.“ Moji další přednášku o rybích salátech už nechce poslouchat a opravdu si poroučí salát.

No a jsme v Berouně. Venkovní část klubu je dnes bez kovového oblouku, který nás tady vždycky šíleně točil, neboť jsme nemohli zacouvat až ke vchodu. Dnes couváme až ke dveřím, což je paráda. Jenže moje pochvalné ódy odmítá poslouchat pan majitel klubu: „Já jsem na tom oblouku měl pěknou, velkou reklamu, oni to sundali dolů a teď je tam hovno.“

Máme nachystáno, blíží se devátá a návštěvníci stále chodí. Jsou zde nové tváře a spousta lidí, co na nás byli v září na fesťáku v Králově Dvoře. Opět doráží naši skalní fanoušci z Prahy, Mladé Boleslavi a dokonce i ze s Plzně. „Káco, spadla ti v šatně kytara na zem!“ tvrdím s vážnou tváří. Tento vážný ksicht jsem si nacvičoval před chvílí v šatně. Káca mete od svého zesilovače do šatny a Gibson je samozřejmě na svém místě: „Hajzle, teď si mě dostal!“  Náš cirkus se rozjíždí a nepolevujeme, dokud není půlnoc. Zde ještě přidáváme pár válů a končíme, protože moje chycené hlasivky jsem dnes nerozchodil a spíš dorazil. Vždycky se léčím týden před koncertem vincentkou, ale tentokrát mi pomyšlení na tento slaný vyvrhel nedělalo dobře, tak jsem se zkusil léčit studeným pivem, prý to pomáhá. Nepomáhá.

Zpáteční cesta probíhá relativně v klidu, stavujeme se na jakési pumpě a studujeme zde jídlo hudebníků – bagety. „Já si dám sekačku,“ praví Fore paní za pultem. „Kamaráde, tady nejseš v Mountfieldu, dej si radši něco na jídlo,“ radím kolegiálně a dávám si pěknou velkou bagetu. Při prvním kousnutí jsem šťasten – není v ní caralajda, ta ohavná hnědá omáčka. Řidič řídí, auto jede, před Jihlavou začíná zuřivě sněžit, ale nám je to jedno – spokojeně usínám a těším se, až dostanu letos na Mikuláše ten kovový traktůrek na klíček.

To je asi tak vše, milý čtenáři, snad pochopíš, že všechno, co se událo, zde nemohu vylíčit, ale myslím, že jsem toho práskl dnes stejně dost. Díky patří všem, co jste do Berouna dorazili i přes to hnusné počasí, díky celému souboru, Laďovi za zvuk, Fore dostane zvláštní vyznamenání za vzorné řízení vozidla a za to, že se nenechal při točení volantem od nás vytočit. Mimochodem – když jsme dorazili, tak si vyndal z auta jeden buben, činely, šel přes zorané pole někam do tmy a cosi hulákal……

No nic jdu se po něm podívat. Mějte se fajn a zase někdy.                               Heinrich

24.9.2022, Liberec, klub Horizont (+M.O.R.)

received_484820840217008

24.9.2022, Liberec, Klub Horizont (+ M.O.R.)

Než vyrazíme na předlouhou cestu do Liberce, odcházím do sklípku, kde nabírám lahváčů do batohu, co se do něj vejde. „A vem taky nějaký brambory, ať máme co jíst, po cestě bude hlad!“ křičí na mě Fofo a ve mně klíčí podezření, že si snad s sebou přibalil i friťák…..? Dnes je opravdu velmi zvláštní den, hejna vrabců létají pozpátku a mně ten budvar nějak nechutná. Ale to se dá napravit. Naše výprava je tak ořezaná, že opravdu nás méně už nemůže být, neměl by totiž kdo hrát. Takže velmi pozorný a inteligentní čtenář zjišťuje, že jedeme jenom čtyři. I Šnek už to s náma nemohl vydržet a radši utekl na pár měsíců do daleké Netálie. Po Jeníčkovi jako by se zem slehla, možná ho pohltilo samotné peklo, jelikož byl velmi zlobivý a vypil poslední zásoby ořechového likéru. Také jsme ušetřili trampot předlouhé cesty našeho zvukaře Láďu, protože po téhle cestě se zvěřincem by tutově ohluchl. Ano, ptáš se správně, milý čtenáři : „Kdo tedy řídí?“ Který odvážlivec si sedl za kolečko obřího stroje a vede neomylně soubor na místo určení? No je to samozřejmě Fore, který kromě ovládání bubnů umí také řídit plně naložený oceloťácký nesmrtelný parník a taky je z nás nejmladší a úplně dobrovolně se této nevděčné úlohy chopil sám. Vůbec jsme ho nemuseli nijak nutit, přemlouvat, ani jsme mu nenadávali,  Káca ho vůbec nedržel pod krkem a Fofo mu nezkroutil ruce za zády a já jsem ho taky vůbec nebil. Nejsem přece debil.

     Také je třeba na tomto místě vyzdvihnout novou hlášku, se kterou se dostavil Fofo, protože ji budeme za chvíli potřebovat :  „Hodím tě do řepáku a nechám sežrat prasatům.“ Tento bonmot se ujal, takže jakýkoliv automobil, který nás chce předjet, si to schytává. Jede se pro Kácu. Po cestě řešíme kupodivu řemeslníky, kteří si nenosí na fušky nářadí, dalším tématem je česko – slovenská pop music, tady hlavně píseň Levandulová a řítíme se směrem k Terči. Těsně před městem nás předjíždí es ú véčko. „Hodím tě do řepáku a nechám sežrat prasatům!“ Pán to možná zaslechl, protože bliká jak šílený, zastavuje nás a přibíhá k autu :“Chlapi, máte vzadu rozbitý okno, padají z něj střepy a asi i nějaký věci.“ No jo, šlapák, který dnes nebudeme potřebovat, se sesunul a rozbil zadní okno. Tak teď pojedeme jako správnej  cirkus – okenní výplň je bez skla, ale má to zase svoje nesporné výhody – dozadu můžeme posadit některého člena našeho souboru a ten může na řidiče za námi vyplazovat jazyk, ukazovat fakáče, dělat ksichty a vzniklou dírou se taky dají vyhazovat třeba prázdné láhve, papíry od nanuků, staré boty, propocené ručníky a rozbité zesilovače. Přijíždíme ke Kácovi, ten už je připraven s lámacím nožíkem, my krájíme Foreho koberec pod bicí a upevňujeme ho do prázdné výplně. Vypadá to celkem pěkně. Kdyby ten koberec nebyl zasraný od různých tekutin (prý i tělních), tak bych tam ani nedával nové sklo!

    Konečně Liberec. Vylézáme před novým klubem Horizont a ještě si ani nestačíme protáhnout přesezené kosti a už je tu dvojice fanoušků a žádá si podpisové karty a samolepky. „Dnes to, kamaráde, asi nepůjde, není s námi Jana s merchem, ale kdybys chtěl apartní tričko pro sebe a pro dámu, jsme ti k dispozici.“ Po tomto projevu odcházím za nejbližší keř, kde zřejmě mají cvičení hasiči, protože odtud neustále něco vytéká. Před novým klubem už se to houfuje a uvnitř už v tuto dobu není kam si sednout. Naštěstí náš stůl má rezervaci, protože i my jsme z rezervace. Pokud tedy myslíte, že si zarezervujete někde stůl, aby vám tam nikdo nesedl, a dáte tam cedulku rezervace, tak k takovému stolu radši nesedejte. Všichni si vás pak budou fotit, chechtat se vám a budou si na vás ukazovat, protože jste z rezervace.

    Nastupuje domácí kapela M.O.R. s fantastickým názvem Metoda otevírání rakví! Pánům to velice šikovně hraje,  radost slyšet! A taky jim musím poděkovat za velmi ochotnou pomoc při stěhování našich hudebních skříní a za zapůjčení bicích nástrojů. Děkujeme. A teď zase my. Klub je beznadějně plný, podle nejčerstvějších zpráv asi 160 lidííííí a tihlecti skvělí fanoušci se hned zapojují do našeho koncertu, povzbuzují nás, hulákají s náma refrény, třískají hlavama o sebe, kvedlají mým stojanem od mikrofonu a prostě řádí. Kromě libereckých zde máme i pražské fanoušky a také nás dorazila podpořit početná delegace z Teplic, v čele s Jardou Lemmym a objevují se zde i děvčata z České Lípy. Hrajeme poctivé dvě hodiny v tahu, není čas na přestávky. Rozjetým fanouškům to však nestačí a přidáváme a přidáváme, protože si našich fandů vážíme a protože hrajeme rádi. Z našeho pohledu moc pěkný koncert, skvělá návštěvnost a vynikající fanoušci. Hlavní část večera, tu příjemnější máme tedy za sebou a čeká nás to, co už jaksi není vidět – tahání beden a zesilovačů, nakládání a dlouhá cesta domů. Long way from home. Také přichází to, čeho jsem se obával nejvíc – kořalečníková smršť, zde se střídá zelený likér s parádní medovinou a já se pak divím, že půl ksichtu mám zeleného a půl hnědého. Jako podle pravítka.  Loučíme se s Libercem, byli jste dnes fakt úžasní a celkově nový klub Horizont funguje naprosto perfektně, za což je třeba poděkovat Čaroději ze země Ozz, Péťule, vynikajícímu zvukaři a také zpěvákovi a kytaristovi Péťovi a vůbec celému personálu.

     Vyrážíme do studené, mlhavé a sychravé tmy, před námi jsou stovky a stovky kilometrů. Snažím se blábolit, abych našeho bubeníkořidiče Foreho aspoň trochu zabavil a aby nám neusnul za volantem.  Je vidět, že toho má po bubnování asi plný zuby a ještě musí kroutit kolečkem. Dáme pumpu kousek před Prahou. Zde mě zajímá hlavně pult s jídlem. Jsou tu polystyrény (smažáky), kuřecí řízky, sekaná, cosi pečeného a saláty.  A už to začíná: „Paní, co mi můžete doporučit?“ Máme tu výborné čerstvé kuřecí řízečky, ještě jsou teplé,“ praví paní za pultem. „A co k nim jako přílohu?“ ptám se jak debil. „No, většinou si k tomu všichni dávají tady ten vlašský salát.“ „To mi k tomu moc nejede, mám mlsnou hubu. A sporák tady vzadu nemáte?“  jsem zvědavý. „Na co sporák pane?“ „No, že byste mi na něm uvařila k tomu řízku brambory v kastrólu.“ Žena za pultem usuzuje, že se mnou nebude asi nijak valné pořízení a odchází před barák kouřit. Určitě si s kolegyní od pokladny říkají, co to tam sedí za debila a že mi žádný brambory vařit nebude. Za svoji drzou hubu jsem však vzápětí potrestán. Lezu do auta, my se rozjíždíme a já cítím, že sedím v něčem studeném a mokrém. Né né né, určitě se zatím ještě nepochcávám, to přece nééé, to nééé! Jistě, že jsem nechal otevřený lahváč s mým milovaným budvarem na sedadle, láhev se zvrhla a vylila rovnou pode mě na sedadlo. Tak to už by mohlo dneska s těmi průsery stačit, ne? Rozbité sklo vzadu, urvaný držák u dveří a rozlitý pivo na sedadle. Dobře mi tak, neměl jsem chtít vařený brambory. Teď za trest sedím celou cestu v močálu.

Tak to je asi tak dneska všechno, víc toho už opravdu nevím, pokud se přihodilo ještě něco, nechám si to vyprávět od kolegů a pak vám to samozřejmě prásknu. Velké díky patří: Čaroděj ze země Ozz, Horizont, Péťula, Jarda Lemmy,Vláďa Miler, děvčata z Teplic, Lípy a Liberce, zvukař Péťa a kapela M.O.R. za trpělivost a obětavost, všem fanouškům, kteří nás přišli hojně podpořit, celému souboru za výkon a Foremu za opravdu úmorné točení kolečkem. Příště můžeš klidně řídit zase, hoši říkali, že se už nebudou rvát o volant a klidně ti to nechají.  A ještě děkujeme Romanovi, který z vážných důvodů nemohl na koncert dorazit, ale statečně nám fandil v našem tričku z obýváku!

Byla to opět kouzelná sobota a my se těšíme zase někdy v Liberci.     Heinrich

 

REPORT 20.8.2022, Hellpdays, přehrada Olešná, okr. Frýdek Místek

300606741_5766083730091780_9119057573053466097_n

20.8.2022, festival Hellpdays, přehrada Olešná, Frýdek Místek

     Na tento festival jsme se poctivě připravovali a stejně tak nenecháváme náhodě ani odjezd a pitný režim. Sobotní program otevíráme už v 10.30, a to znamená, že vzdálenost 250 kilometrů je třeba zvládnout včas i s přestávkami. Přesně ve čtyři hodiny ráno jsou všichni v narvané dodávce a hurá, vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím! Milý čtenáři, určitě si říkáš, že ve čtyři ráno vyjíždí na štaci snad jenom magoři, a velmi správně – to my právě jsme. Nálada je brzo ráno taková všelijaká – neustálé zívání, bručení, mručení a Jana, ta to vzdává hned po nástupu a spí. Zezadu z auta občas zazní nějaká věta, jako třeba „k…a, mně se chce chrápat,“ „nemáte někdo pivo?“, „kdy se zastavíme na kafe,“ a podobné nesmysly. Výhodou tohoto časného cestování totiž je to, že většina pump je ještě zavřených, takže naši vymetači čerpacích stanic, závisláci na pumpách, nemůžou opustit dodávku, a tím nezdržují celý náš hudební soubor v plynulé jízdě vpřed.

     První, kdo otravuje se zastavením na pumpě je Fofo. Ten si nenechá ujít žádnou fintu, aby nás přesvědčil, že je nutno zastavit na pumpě. Třeba: „To je ale krásná čerpací stanice, tady to znám, tady jsou moc pěkný prsatý prodavačky.“ Nebo : „Tady je dneska akce na pivo, lahváč mají za 5 korun.“ A na této pumpě je dneska striptýz.“ A další finty, ale my mu na ně neskočíme. Šnek mu vyhovuje kousek za Brnem, jelikož si prý musí koupit cigarety. Skoro všichni opouští svoje teplá hnízda a šmatlají do útrob jakési pumpy. Za chvíli je máme zpátky a v plastových kelímcích, tzv. kelímech, si nesou svoji vytouženou kalnou ranní břečku. Já tohle nepiju, a rovnou si otevírám lahváč, protože nejlepší kafe po ránu je vždycky láhev dobrého pěnivého čerstvého pííva. Rozjíždíme se : „Tak teď najdi další pumpu,“ ozývá se zezadu Fofo. Tak my jsme se ještě ani nerozjeli a už máme zase zastavovat na další nějaké posrané pumpě. „Oni tady nemají vůbec cigarety.“ No nic, budeme zkoušet všechny pumpy až do Frýdku, jestli mají cigarety.

      Cesta plyne úplně nádherně, není skoro žádný provoz a výtečníci vzadu všichni bez rozdílu chrní. I náš Hlavní navigátor – Káca – spí. A to je dobře. Kdyby nás navigoval tak, jako na exteriéry k videoklipu minulý týden, tak jsme teď někde u Karlových Varů! Například: Tady doleva. Vlastně né, to bylo dobře, vrať se zpátky. Vlastně né, já se splet, tam předtím jsme jeli dobře. Tady tou první odbočkou. Nééé, to bude asi ta druhá odbočka. Od minulého týdne máme v autě tyto speciální nápisy: Škrcení navigátora povoleno! Málo piješ, špatně naviguješ! Když se splete navigátor, sežere ho aligátor!

     Tak hurá, jsme na místě. Velká stage je obestavěná aparaturou snad ze všech stran. Aparatura má výkon 80 tisíc watů a je to opravdový pekelný stroj. Zdravíme se s techniky a zvukaři a i my si s sebou dnes vezeme svého zvukaře Láďu, který nás bude mít pevně v rukách. Organizace příprav kapel je zde dokonalá. Vše klape jak na drátkách a my za chvíli zvučíme. Stage manažer mě upozorňuje na pěkné kuchyňské hodiny, které prý mám sledovat, abychom nepřetáhli hrací čas. Nenápadně se snažím za hry přiblížit k hodinám a manipulovat s ručičkami, ale i na tyto chytráky jsou zde připraveni a mají hodiny přivázané ke konstrukci.Protože pak by se mohlo klidně stát, že kapela hraje místo padesáti minut třeba tři hodiny a nikomu to nepřijde divné…..

     Náš set se pěkně rozjíždí a v nohách cítím vibrace a dunění obřích basových subwooferů. Jsou to opravdu pekelné rány. Náš zvukař tuto aparaturu vůbec nešetří a zatápí pěkně pod kotlem. Heslo dne zní : Silně a čistě. Podle výrazů shromážděných posluchačů se zdá, že se líbíme. Přece jenom je však ještě brzo a takhle po ránu je musíme pořádně rozhýbat, což se nám za chvíli daří. Náš silný zvuk rozvlnil i vody nedalekého jezera a koutkem oka pozoruji ranního rybáře, který vztekle hází udice do obalu, kope do plechovky s červy, hrozí a odchází pryč. No jo, kamaráde, jen si nemysli, v sobotu ráno můžou kromě rybářů fungovat i rockeři. Stejně i bez nás bys hovno chytil.

     My končíme a mašinérie za stage se dává do pohybu, mění se bicí, aparatury a tak všelijak. Odcházíme do backstage, kde musíme rozebrat naši produkci, poplácat se po zádech, jací jsme dobří a taky doplnit tekutiny. Vtom přichází opět Káca (mimochodem – trefil ze předu do backstage bez problémů) : „Přišel za mnou borec, že se líbím jeho manželce a že by mi ji rád půjčil.“ Hahahaha, to máš smůlu, už jednu manželku vole máš!“

     Další skvěle zorganizovaná věc je backstage. Tady můžou hudebníci konzumovat dle libosti cokoliv, v nabídce je klasika, jako třeba vynikající gulášek, ale taky úžasné bagety s trhaným masem a spousta dalších pochutin. Mně se nejvíc líbí pochutina Ragedast, která mi doplňuje stále tekutiny v těle. A protože jsem nejstarší člen souboru, pověřuji mladší jedince, aby mi tuto tekutinu nosili – néé to není šikanování, to jenom, kdybyste šli náhodou kolem výčepu. Děvčata, co sedí v backstage, se nás ptají, jestli budeme chodit po stolech a hulákat nemravné písně jako minule. Ne, dnes nikoliv, dnes nebudeme dělat bordel, jelikož jsme slušný, způsobilý a vychovaný hudební soubor a nebudeme přece pochodovat v zablácených botách kolem jídla a nápojů, to se nedělá, to snad dělá jen nějaká zvěř…?

     Poslední fází je náš odjezd. Loučíme se s kým můžeme, někoho jsme nezastihli a tak se omlouváme, že jsme se nerozloučili. Rozjezd bahnitým terénem do kopce zvládá Šnek perfektně a my nemusíme do bláta tlačit. Výborně. A už se šineme zase směrem na jih. Nudnou cestu si zpříjemňujeme různým blábolením a konzumací zásob lahvového piva.

Za tento úžasný festival je třeba poděkovat všem organizátorům, kteří nic nenechali náhodě. Organizace všeho na Hellpdays byla dokonalá, a to do posledního puntíku. Zvukaři a technici velmi vstřícní a vše profesionální. Děkujeme: Romanovi, Petrovi, všem v backstage, zvukařům od VAC, našemu zvukaři Láďovi, technikům na stage, zvukařům na stage, Janě za merch, fanouškům a všem, kdo jste nám jakkoliv pomáhali.   Tak zase někdy.   Heinrich

 

REPORT 5.8.2022, Dobšice, okr. Znojmo, Rockeři sobě fest

296326073_6002935279734870_4863688890773718566_n

REPORT 5.8.2022, Dobšice, okr. Znojmo, Rockeři sobě

     Už od rána to vypadá, že se nacházíme v Africe. Marně však hledám zebry, slony, krokouše, žirafy a další podobnou havěť. Teplota 36 ve stínu a 44 na slunci je parádní a už od rána přemítám, jak vlastně budeme večer hrát? Tři kroky dopředu, dva kroky doleva a hudebník má parádní saunu. K tomuto účelu jsem vymyslel speciální oblek proti pocení a vycházím z toho, že čím méně toho máme na sobě, tím více se potíme a páchneme, takže se nám vyhýbají i vlastní domácí zvířata. Psi s kňučením zalézají do boudy – nechtějí mít s páníčkem nic společného, papoušci odlétají oknem ven i s klecí a kdo má doma kočku, tak ta už je radši dávno na močku. Oblek proti pocení se skládá z části, která přiléhá na tělo co nejvíc – je to klasický potápěčský neoprén, ale z průhledného materiálu, aby početné obecenstvo nic nepoznalo. Hlavu omotáme froté šátky a ty pro jistotu přilepíme vzadu za uši supercementem. No a je to.  Na nohy si můžeme dát cokoliv, stejně vězí v neoprénu. S takovouto výbavou se přátelé každý hudebník může odvážit na jakýkoliv koncert, kde zuřivě praží slunce, aniž by měl problém s pocením a následnými doprovodnými pachy.

     Na festivalu v Dobšicích jsem takový oblek měl a můžu potvrdit, že vše je pravda. Opravdu si nevymýšlím jak jeden můj kamarád, který lže, jako když tiskne, když se se mnou hádá, že to není pravda. Viď, Vlasto S.? Cestu na koncert nemá cenu komentovat, těch dvacet kilometrů uběhne raz dva, ale přesto se ptám Šneka, jako zkušeného lovce a myslivce, jaká zvířena se nachází kolem Vranovské přehrady? „Proč to chceš vědět? Jsou tady různě normální zvířata jako všude jinde.“ Zajímá mě to proto, že když jsme měli před 14 dny kapelový mejdan na Vranclu, tak mi vlezl do stanu tchoř. Naštěstí mám moderní odvětrávaný stan, takže tchoř i se svým kámošem skunkem mě jenom lehce podusili.

     Hurá, jsme na místě. Perfektně připravený festival, zázemí pro kapely a vše, co si jen může rocker přát. Tak jsem si přál kus pořádného masa. Jdu za Martinem k jeho vyhlášenému masostánku a dávám si pořádný kopec prasomasa dušeného a také ořezávaného a s plnou hubou komentuji situaci : „Mááte tady vynikající vegetariánskou stravu a já, jako makrobiotik, vegetarián a v podstatě vegan, můžu konstatovat, že mi u vás, chlapci, velice chutná!“

     A teď situace na bojišti – přijíždíme zrovna, když dohrává Loretta. Na bráně přibíhá Dan Horyna a trochu sranduje : „Ahoj, kam jste se vydali, tady je rockovej festival.“ „Ahoj Dane, však my jenom projíždíme támhle k Dyji na ryby!“ Děvčata z Loretty mají po hodinovém koncertě v pekelném žáru asi dost a trochu je i lituju, protože jedou ještě na jednu štaci. Po Merlinu jdeme na plac my. Snažíme se vytáhnout naši novou obří plachtu na pozadí, ale zjišťujeme, že tato stage je na výšku příliš malá, takže plachta vyjíždí jen napůl. Asi jsme měli vzít menší banner, tohle je dělaný na Wacken!

     Máme deset minut zpoždění, ale nedá se nic dělat. Nazvučení našeho hudebního souboru není opravdu jednoduché a chceme mít nahoře luxusní zvuk. Občas tu něco nahoukává, zřejmě zatoulaná sova z nedalekého mokřadu, občas něco pískne. Chceme hrát opravdu hodně nahlas a k tomu účelu za námi stojí maršály. Taky máme pološíleného bubeníka, který se s tím nemazlí a dohromady to musí být ĆISTÝ RACHOT. Čistá radost z rokenrolu. Hned po prvním válu mě napadá, že to zase s tím pražícím sluncem tak kruté nebude. Slunce se nás totiž leklo a zalezlo za souvislý mrak. A je to. I přes to však jsou moje ruce stále mokré a jako bych hrál pod vodou. Tak tohle teda ještě nemám vychytaný. Budu muset nacvičit hraní v rukavicích. Nejlepší jsou prý ty gumové rukavice, které se používají , když se čistí ucpaný záchod.

     Náš stánek s merchem vedle stage je hojně navštěvován a Jana hlásí vynikající prodeje. Na odbyt jdou kromě triček a cédéček i plakáty a různé další vychytávky s logem Ocelot.

     V polovině koncertu vybíhá Fore od bicích, naklání se ze stage dopředu. Bude třeba zvracet? Ó nikoliv, jen si polejvá hlavu vodou, ale asi zřejmě sáhl vedle, protože se mi zdá, že si na hlavu leje coca colu. Náš koncert končí, podle ohlasů to vypadá, že si naši fanoušci přišli na své, je jich tu v našich firemních tričkách celkem dost. Takže vám, přátelé, děkujeme za podporu, všem, co jsem s nimi nešel na kořalku, se tímto hluboce omlouvám. Pochopte, problém je pouze matematický :  při ujití padesáti metrů číhá na každých čtyřech metrech jeden lstivý fanoušek s kalíškem rumu. Otázka : kolik rumů musím zkonzumovat, než dojdu do cíle? Řešení  – 50 : 4 = 12,5. Ano, dvanáct a půl kusů rumu!! To nemůžeš přežít, Heinrichu a musíš uniknout postranními uličkami do bezpečí. Bezpečí se nachází v backstage, ale tady to taky není jednoduché. Naši kohouti se rozjeli a od našeho stolu se ozývá buď „Kykyrykýýý,“ nebo „Kokodák.“ Naštěstí je Šnek jediný člověk, který má ještě rozum a snaží se nás pochytat a naložit do auta. Za což mu v této chvíli hluboce děkuji.

     Po cestě zpět mám dlouhou monologickou přednášku na téma : „Vývoj ozvučovacích aparatur v dějinách rokenrolu.“ Přednáška je opravdu hodně zajímavá, protože všichni v autě tiše poslouchají a vůbec si nemyslím, že spí…. Přihodila se nám ještě spousta dalších věcí, ale to jsou věci, které zde nelze zveřejňovat, taky nemusíte vědět vše, že jo, ale nebojte se, já vám to prásknu, až se uvidíme.

Poděkování : Kamilovi za perfektní organizaci koncertu, našim zvukařům za trpělivost, fanouškům za podporu, Martinovi za krmení dravé zvěře, Šnekovi za výbornou práci a trpělivost , Janě za merch a celému souboru za parádní výkon. Tak zase někdy, bando.    Heinrich

REPORT 9.7.2022, Štítary, okr. Znojmo, Popáč fest

292120591_727540581862237_5040880851056646971_n

REPORT 9.7.2022, ŠTÍTARY, OKR. ZNOJMO, POPÁČ FEST

     No, zážitky z cest dnes asi tak nějak nebudou. Naše dnešní cesta je totiž dlouhá pouhých 8 kilometrů a není zde ani jedna pumpa. Nemůžeme tedy otravovat a šikanovat pumpařky, hulákat po ostatních  účastnících silničního provozu a dokonce nestojí ani za to otevřít si lahváč.  Než totiž seženete otvírák, jste na místě. Vlastně ještě jedna věc se nám přihodila. Fofo se rozhodl, že pojede na koncert VLAKEM! Čekáme tedy na nádraží, kdy se vyvalí ven, a po krátkém, avšak urputném výslechu jsme zjistili, že výtečník jel vlakem jenom proto, aby nemusel řídit a mohl konzumovat více druhů nápojů. Nenápadně zjišťuji, jak se to dělá po technické stránce, myslím tím taková jízda vlakem. Přece jenom jsem vlakem nejel minimálně sto let. „Koupíš si lístek u báby ve vokýnku, pak ho označíš a pak vlezeš do vlaku a tam ti ho zkontroluje průvodčí.“ Aha, přemítám nahlas, než se nechat takhle buzerovat, tak to radši budu jezdit autem. „To je pravda,“ praví Fofáč, „ty radši jezdi autem, protože bys v tom vlaku zase udělal nějakou vostudu.“ (máte zpoždění, jedete jak posraní, nádraží vypadají jak po válce, průvodčí má špinavé sako, ta klec na konci vagónu je pro kriminálníky….atd.)

     Hlavním tématem dnešní jízdy je minulý koncert, kdy se naši další dva výtečníci poněkud upravili a pak se hledali, až se našli. Jana s Kácou měli opravdu v Mysleticích hooodně přátel. Dál to nemůžu rozvádět, protože kdybych prozradil, že se parádně zlili, byl bych za to asi vaděnej.  Jo, a abych nezapomněl – Fore se tak tak vrátil z Mástru, je plný dojmů, má kruhy pod očima, je trochu nahluchlý a pije točenou limonádu. Toť neklamné znamení, že se na Mástru taky dobře měl. Přivezl si odtud jedenáct elpíček, ale nemůžu z něj ani za nic dostat, jaké kapely si koupil. Pořád něco bručí o Baboucích a Moravance a vypadá hrozně nasraně. To je taky nápad, kamaráde, kupovat si elpíčka pod vlivem. To se pak splete hned – místo Black Sabbath si koupíš Babouky, místo Manowar Moravanku a místo Slayer – Šluknovjanku. Taky bych byl nasranej.

     Přírodní rybářský areál ve Štítarech se jmenuje Popáč, čehož já ihned využívám a uvádím věc na pravou míru – logicky se ten rybník dříve jmenoval Fofáč po otci zakladateli, známém lovci a štikaři Fofáčovi. Ten však si tenkrát musel vybrat – buď budu hrát rokenrol, anebo sedět na břehu a dělat přesný opak – tichého blázna. Obojí nejde dohromady. Nakonec, po čtrnáctidenním sezení u tohoto pravoúhlého rybníka, kdy za celou dobu nechytil ani mřenku, vzal všechny pruty, zlámal je přes koleno, flákl s nimi o břeh a řval :„Seru vám na to!“ Celá rybářská společnost u toho byla a na počest tohoto statečného vytrvalého lovce, který se pak dal na dráhu rockera, se rybník přejmenoval na rybník Fofáč. To, že se teď jmenuje Popáč, je vina jistého člena rybářské stráže, kterému vpředu chybí zuby.

     Pan pořadatel si dnes dává opravdu velmi záležet. Uzená trampská klobása, výborné píívo a spousta vysokých blondýn. To je pro náš hudební soubor ideální stav. Pokud tohle máme na místě koncertu, vždy podáme ten nejlepší výkon. Zvuk je naprosto excelentní, Laďa svůj aparát vůbec nešetří. Když jdu po našem vystoupení kolem basových beden, slyším, jak si repráky mezi sebou povídají : Pan Reprák : „Kurva, ti nás dneska provětrali.“ Paní Repráková : „To jo, skoro mám natrhlou blánu.“ Jediná věc, která mi trochu vadila, bylo málo místa na kamion stage, takže jsem občas kopl do Foreho mikrofonů, občas jsem se málem zřítil a taky mi odněkud shora kapalo na karbid.

     Po koncertě vedu ještě krátký, ale velmi souvislý rozhovor s panem Vlastimilem Staníčkem, bubeníkem Gilotiny, zvaným též Paša anebo Drtikol. O tomto pánovi se můžete dovědět spousty informací v mé knize, avšak to není nic proti jeho live výřečnosti :  „Podívej se na ten rybník (koukám a nic nevidím) – „ještě teď jsou tam čáry po bruslení.“ „A támhle ten dolík uprostřed, tam se v únoru propadl pod led rybář.“

     Celkově hodnotím tento koncert vysoce kladně, na bránici si přikládám octanové obklady, protože už se fakt nemůžu víc řehtat – každý pohyb mi dělá problémy. Díky Laďovi za opravdu smrtící pekelný zvuk – myslím, že takhle přesně bychom měli být nazvučeni vždy a za každých okolností. Nekompromisní, drzý tlak, údery bubnů dělají z hárošů plešouny a naopak a kytary, jako když řezník krájí krvavé maso na řízky. Díky Broňovi za pozvání a za organizaci (jen, kdybys, kamaráde, tak strašně neřval),  díky všem, co jste si přišli vytřepat hlavy a zase někdy.    Heinrich

REPORT 11.6.2022, Česká Lípa, Metal Attack, Vodní hrad

IMG_20220611_174727_3

REPORT 11.6.2022 Česká Lípa, Vodní hrad, Metal Attack

     „Pořádně se vyspi, ráno vyrážíme, a né, že se zase na noc zleješ,“ hovořím do duše našemu bubeníkovi v pátek. Fore přitakává – a kýve hlavou, jo jo jo, to se přece nikdy nestalo (a nekejvaj furt).  Je za minutu čtvrt na jedenáct, přijíždí totálně přesný Fofo, ale Fore se Šnekem nikde. „Tak co je s tebou?“ volám našemu vyvrheli. „Já jsem zaspal, skočím do auta a najdete mě v Jihlavě někde na pumpě, abyste nemuseli čekat.“ A hele, pán bumbal, jinak by neposílal o půl pátý ráno fotku prázdné plechovice od píva. Přijíždíme k pumpě v Jihlavě. Fore je na místě, je venku z auta a kouká přesně na opačnou stranu, než jsme my. Troubíme, pískáme, hulákáme, řveme. Hluchej bubeník kouká stále na silnici a čeká, kde se objevíme. Nakonec k němu přichází bába a krhavým prstem ukazuje na nás – ti panáčci asi volají na vás, že jo?  Někde jsem slyšel, že se stal případ, kdy opravdu člověk po brzké ranní konzumaci ohluchl. Fore nastupuje do erárního auta a je jasné, že tohle bude mít na talíři minimálně ještě měsíc. Ale pozor!! Co je na tom bubeníkovi divného? Pátrám pátrám a ejhle – na nohou má nové boty! To je neuvěřitelné! Nové boty Motley Crue, tak to je ale překvapení. Opravdu se mi po těch starých botách bude velmi stýskat. Možná by to chtělo ty nové, zářivé boty trochu opleskat blátem a kolomazí a bude to oukej.

Cesta ubíhá přímo nádherně. Zgenerálkovaný stroj si to žene vpřed, občas zařveme na auta, co nás zdržují klasickou frázi : „Uhni p..o, jede soubor!“, vždycky to zabere, jenom ten sedlák, co veze balíky na přívěsu a má je narvané i na zadních sedadlech osobáku nechce uhnout. Pumpa Mol, kde jsou všichni namol. To je snad jediná zastávka na dlouhé cestě.  Se Šnekem hrajeme po cestě známou hru „Na ropušnice.“ Pravidla spočívají v tom, že kdo uvidí jakékoliv zelené auto, zařve „Ropušnice!“ a má bod. Jestliže to zelené auto stojí před zeleným barákem, tak je to za deset bodů. Na Molu před námi stojí krásná zelená ropušnice : „Šneku, když teď nastartuješ a napálíš to do ní, máš to za tisíc bodů a nemusíš po cestě shánět další ropušnice,“ vysvětluji moudře a nechápu, jak si může Šnek takovou příležitost nechat ujít. Řidič nabourané ropušnice by určitě nic nenamítal, kdyby zjistil, jakou hrajeme hru.

A jsme doma – Česká Lípa. Přijíždíme přesně ke vratům vodního hradu, což by měl být vjezd pro kapely, ale nikdo tu není, tak otáčíme a zkoušíme to z druhé strany. Tady je taky zaryglováno. Volám Mácovi : „Kudy tam máme vjet“? A v telefonu se ozve – „Hele, nejste náhodou z Moravy?“ Tak znovu k dřevěným vratům. Ještě, že ten vodní hrad nemá padací most, to bychom byli úplně v prdeli, hulákám a vjíždíme dovnitř. Tady už je fesťáček pěkně rozjetý. Kapely hrajou, pívo teče, v kotli na ohni se vaří Maminčin guláš a kořalky se chladí. Mimochodem – k tomu guláši mám ještě takovou rýpavou poznámku. Stále mi nedokázal nikdo vysvětlit, proč z kotle z guláše trčí lidská noha s teniskou zn. Motley Crue?  Náš merch jde taky pěkně na odbyt a nám se tu velmi líbí. Kapely před námi podávají úžasný výkon a vodní hrad se otřásá v základech. Naštěstí zde žádná voda není vidět a nahrazuje ji pívo. Tak jdeme na plac. Bohužel nemůžeme dnes za sebe umístit náš nový obří banner Ocelot. Jeho šířka je osm metrů a to se sem jaksi nemůže vejít. Napadá mě možnost, že bych si zahrál na Oldu Říhu – dokud ta stage nebude mít osm metrů, nehrajeme a ty hradby budete holt muset probourat. Tahle myšlenka mě naštěstí rychle opouští a nejjednodušší řešení je  – nedat tam za nás vůbec nic. Však oni ví, kdo hraje. Zvláště, když před naším setem nabíhá na plac náš kamarád Jarda Lemmy, který nás uvádí. Zvuk nahoře se mi líbí, dole by to prý mohlo být, hlavě se zpěvem, trochu silnější.

Po koncertě za mnou přichází fanoušek s tím, že by chtěl podepsat knihu. Mluví však na mě německo –česky a tvrdí, že je Němec. Do knihy se zapisuji česko-německo- anglicky a říkám mu, ať mi zavolá, až ji přečte. Přece jenom – Němec, který si koupí českou knihu a hodlá ji číst, je velice ojedinělý zjev.

Zdržujeme se ještě další hodinu – na vydýchání, a to už nás Šnek zase žene do auta, že se teda pojede. Vyrážíme směrem k domovu, ale po cestě náhle náš řidič odbočuje na Doksy a zničeho nic se ocitáme v areálu, kde to taky pěkně žije. Jsme na návštěvě na motosrazu, je zde minimálně tisíc lidí a tohle je vlastně naše další afterpárty po metal Attacku! Tak dvě afterpárty, to jsme teda ještě nikdy neabsolvovali. Kromě toho se tu vyskytují krampušáci, kteří děsí nejen malé děti, ale taky všechny členy našeho hudebního souboru. „Né né, já nechci,“ křičí Fofo a utíká se schovat před krampušákem na záchod. „Nechte měě, já už budu hodnej, já už nikdy nezaspím,“ ječí  Fore a marně tluče na dveře záchodu, kde je schován Fofo. Káca, ten se nebojí, je s čerty jedna ruka a za odměnu od nich dostává lízátko a tatranku. Na mě útočí nějaká pošahaná jeptiška s krvavou hubou. No to víš, tak tebe určitě budu líbat, jeptišáku. Odjíždíme s tím, že příští rok zde budeme určitě hrát. Vše je domluveno a zpečetěno vlastní krví.  Poslední cesta, s kosou nevěsta. Vyjíždíme tentokrát už opravdu k domovu, jako vždy je to z kopce a cesta ubíhá velmi rychle. Nerad popisuji zpáteční cestu, ale dnes se stal  opravdu historický přelomový čin. Se Šnekem jsme vymysleli po cestě nový produkt, jehož název vám kvůli know – how zatím nemůžu prozradit. Jenom naznačím, že se to týká holení. Tento výrobek bude přelomovým v historii a určitě na něm vyděláme minimálně miliardu dolarů! Od neustálého řehotu už mě bolí břicho, ale nedá se nic dělat, je to holt velká legrace. Nechte se tedy překvapit, včas vás budeme to tomto vynikajícím vynálezu informovat.

Poděkování za dnešní Metal Attack patří neúnavnému Mácovi, který vše skvěle zorganizoval, všem, co jste dorazili, díky Jardovi Lemmymu, Romanovi, Vláďovi, Janě za merch, Šnekovi, zvukaři a slečně, co vařila tu nohu v tom kotlíkovém guláši. Bylo to moc pěkné a my se těšíme zase někdy.    Heinrich

REPORT 28.5.2022 Velké Losiny, ROT KART FEST

Velké Losiny

28.5.2022  ROT KART FEST Velké Losiny

     Je krásné sobotní ráno, slunce svítí, kvete kvítí a my musíme píti. Dodržování správného pitného režimu, zvláště při dlouhých cestách, by mělo být základem každého správného cestovatele. Vždyť i Emil Holub, který procestoval celou Afriku křížem krážem, dodržoval striktně pitný režim. On však musel pít vodu z kaluží, močálů a kalných řek, ve kterých se to hemžilo různou havětí. Tak si to představte – žíznivý, zcela vyprahlý cestovatel běží k řece, skloní se k vodě, aby nasál a chlamst – je bez hlavy. Zubatí voščinělci se přímo třásli, aby mohli statečnému Emilovi ukousnout aspoň ruku. A to se zase my nemusíme bát. Po cestě stejně žádní krokodajli nejsou a nápoje si vezeme s sebou. Při inventuře nacházím v autě ještě nedopitého myslivce od minulé výpravy. Zkoumám, jestli se nám tekutina nezkazila. Znáte to – dneska se člověk nemůže spolehnout vůbec na nic. Tekutina je taková dozlatova zbarvená a vypadá to, že se spíš tím povalováním v autě ještě vylepšila. Vůbec se neodvažuji ochutnat, protože jsem si od úterý nastavil léčebný hlasivkový režim. Přece jenom po pěti vypitých vincentkách přejít na myslivce je trochu divné. Dále vezeme kastlík píva Me e ééé –  tento Kozel má zvláštní schopnost – po týdnu ve studeném sklípku skáčou plné lahve ven z bedny. Už se chudáčci kozlíčci nemůžou dočkat, až je osvobodíme. Bohužel, dnes nemáme ani kapku ořechového likéru, tak potřebného k cestám po naší vlasti. Hlavní výrobce a dodavatel téhle lahodné černé tekutiny – Jeníček – s námi dnes odmítl jet. Ve středu zasekl na řece nějakou rybu a potýkal se s ní dodnes. Našli ho chudáka až dnes ráno zamotaného do šňůr kdesi u vrbiček. Už ani nemohl volat o pomoc, jak byl vysílený. Vidíš, vidíš, Jeníčku, kdybys jel s námi, nemuselo se toto stát. Anebo sis měl vzít aspoň do kapsy vincentku, po ní bys měl hlas jako zvon. Ti dnešní rybáři žijí mylně v představě, že když si vezmou do kapsy čtyři placatky slivovice, rozhodně se jim nic nemůže stát. Naopak – po pádu do vody ty láhve táhnou zoufalého rybáře ke dnu.

     To se nám to dnes jede, motůrek si lahodně vrní, a kdyby nebylo těch nešťastných zastávek na pumpách, mohli bychom být na místě mnohem dřív. Řekneš si, milý čtenáři, proč zastavují na pumpách, když mají plné auto pití? Inu je to proto, že to pití proženeme přes ústrojí vylučovací a to nám okamžitě hlásí, že je třeba všechno, co jsme vypili zase vylejt ven. Je to vlastně takový koloběh vody v přírodě. Mohli bychom to vlastně přirovnat k prasklému sudu. Shora se leje voda a dole ten sud stále vytéká. Na jedné pumpě zkoumáme se Šnekem obsah kombíka, který stojí vedle nás. Auto je chudák celé zkleslé až na doraz. Co to tam sakra vezou? Prapodivný přístroj s prapodivnou nádobou. Až majitel pekárny, pivovaru a vrtulníku –  Káca- nám vysvětluje, že je to hnětač na těsto. „Až to z toho pasáta vydolují ven, postaví to do komory a to se pak bude, panečku, hnětat.“ Fore přidává nemístnou poznámku, která však je velmi neslušná, a proto ji zde nemohu tlumočit. No prostě – výtečník se zamýšlí nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se do toho hnětače nějaký zlomyslný zaměstnanec vykadil. Naše skupinka chytrých, soustředěná kolem hnětače, pomalu řídne a my se vydáváme na závěrečnou štreku.

      Jsme na místě. Velké Losiny. Čarodějnické procesy, upalování čarodějnic a další podobné speciality se na tomto místě opravdu kdysi odehrávaly. Dnes se zde však odehrává Rot Kart Fest – parádní festival, jehož výtěžek putuje na pomoc nemocným dětem. Po příjezdu se snažím konečně vydolovat z bedny aspoň jednoho kozlíka. Člen pořádajícího týmu mě však hned na začátku upozorňuje – to nech ležet, máme tu vynikající, krásné, studené, čepované pívo. A jsme na severu, takže Radegast! A příště se ani neodvažujte vytáhnout z auta tady ty hnědé lahve! Právě se dovídám, že dnes budeme hrát mnohem déle, než bylo původně v plánu. Jedna kapela odpadla, takže do toho budeme řezat hodinu a půl. Při prvním válu nenápadně zkoumám, co dělají moje hlasivky, poškozené moribundusem, který mě zasáhl tento týden. Vypadá to, že vincentka pomohla. Po třetím válu už mi to kráká jako obvykle a koncert probíhá ke všeobecné spokojenosti. Je zde spousta našich fanoušků a někteří se dokonce, jako správní oceloťáci válí pod kapelou. Také záchranářům z protilehlého stanu se naše produkce asi líbí a místo, aby zachraňovali, tak si spokojeně podupávají. Přemýšlím, jak bych je zaměstnal, aby zachraňovali… Možná bych mohl třeba spadnout z pódia, nebo by mohl Fofo strčit prsty do zásuvky? Tak to je ale blbá legrace. Přece jenom je náš koncert na chvíli přerušen. Při Pohřební kapele zřejmě nevydržela šalina (čti jističe) a dodávka elektrického proudu byla na chvíli přerušena. Fore si dává krátké sólíčko na buben, aby řeč nestála a brum brum – elektrika je opět tady. Dorážíme náš koncert do zdárného konce a pochodujeme jak husy k výčepu pro kapely. Náš stánek s merchem je zcela vykoupen, trička jsou fuč, cédéčka taky a my už se po několikahodinové afterpárty pomalu šineme k autu. Zpáteční cesta vede stále z kopce, sjíždíme z hor a jedeme tak rychle, že má Šnek problém to vůbec doma ubrzdit. Bylo to opět krásné a poetické odpoledne, plné legrace a dobrodružství, doufám, že jsme se na severu líbili a těšíme se zase někdy. Poděkování patří Rot Kart Festu za skvělou organizaci, bedňákům, nesmím zapomenout na pana zvukaře, ten to dával taky moc pěkně, celému našemu hudebnímu souboru, Janě za merch, Šnekovi – ten by zasloužil medaili za převoz chuligánů, Romanovi a samozřejmě fanouškům.    Heinrich

 

19.3.2022, Liberec – Rock Pub, Ocelot + Witch Hammer

IMG_20220319_231706_7

19.3.2022, Liberec – Rock Pub , Ocelot, Witch Hammer

Kykyrykýý, kykyrykýý, startuji dodávku a zahřívám motor. Odkud se to sakra ozývá, přece nemáme v motoru kohouta? A zase – kykyrykýý, kykyryký… Tak už to mám, zbláznil se mi telefon. Hned poté, co to po mně chtělo aktualizaci, si na mě ten krám začal vyskakovat. Neustále kokrhá, štěká, bublá, píská, cinká a upozorňuje. I vyndává Heinrich telefon z kapsy a promlouvá do kouzelného sluchátka: “Prosím, prosím, přeji si, abys konečně zarazil hubu, přestal kvákat a kokrhat nebo ti šlápnu na kejhák a už si nezakokrháš.“ Odhodlaně pokládám telefon na zem v autě a čekám se zvednutou botou nad přístrojem. Ticho. Klídek. Normálně to přestalo. Takhle se na tebe musí, zmetku.

Vyrážíme tedy na daleké cesty, jsme v plné sestavě a vypadá to, že dnes asi nemáme v autě žádné posilňovací tekutiny. Nikdo nic nekonzumuje, což je velmi podivné. Tyto veskrze trapné chvilky naštěstí narušuje Jeníček, který přisedá do auta a vyndává zajímavou láhev. Jejda, to je víno! Koukám na etiketu – Veltlínské zelené. Tak na to mám zrovna chuť, člověk se přece nemusí pořád nalejvat pivem jak sud, může konzumovat i inteligentnější nápoje. Prvním lokem je mi jasné, že tudy cesta nevede. V láhvi od vína je totiž ořechovka, černá jako peklo a lahodná jako rakvičky z cukrárny U Růženky. Tak teď už je svět zase v pořádku. Náš hudební soubor dnes může podat ten správný výkon, palivo máme a to bude koncert jedna báseň. Když už jsem u toho paliva – vzhledem k situaci jsem se začal doma obklopovat různými kanystry, mám je roztříděné podle barev a podle druhu paliva. V červených kanystrech je nafta, v zelených benzín a v černých rum. Ještě sháním bílé kanystry na víno. Všechny jsou plné, jenom ty černé jsou neustále prázdné a klíčí ve mně podezření, že ani v těch bílých toho moc nezůstane..

První dnešní pumpa je tradičně v Lívanci. Na pumpě kromě nás není ani noha, což tady nebývá zvykem. „To se nediv, podle těch cen bych se jim na to taky vysral,“ hodnotí situaci Šnek. Jdu za pumpařem : „Prosím vás, mohl bych dostat klíče od záchodu?“ „Já žádnej klíč nemám, běž se vychcat ven,“ odpovídá pán za pultem. „Já ven nejdu, tam fouká studený vítr, ale když dovolíte, mohl bych se vám vyčůrat tady, třeba do těch sušenek,“ odpovídám pánovi a je jasné, že dnes ode mě neuvidí ani korunu. Sedáme si venku na studené lavice a Šnekovi se líbí pěkné venkovní posezení se stříškou a nejvíc ho zaujala nová zámková dlažba. Prý až pojedeme zpátky, tak tu dlažbu vykopeme a naložíme. I Fore je dnes podroben zcela zdrcující kritice za své bubenické boty. „Já bych si koupil už dávno nový boty, ale problém je v tom, že tyhle nejdou sundat z nohou. Tenkrát před deseti lety jsem je koupil na krámě v Itálii a bylo tam napsáno Boty bezúdržbové. To znamená, že se nemusí čistit, chápete. Jenže to třetí slovo jsem nemohl přeložit z italštiny. Správně tam bylo napsáno Boty bezúdržbové nesundávací. Prostě jsou to boty na jedno použití a můžete je nosit klidně i deset let a nemusíte je sundávat z nohy.“

Řítíme se na Liberec velice statečně a padesát kilometrů před městem se ozývá tradiční : „Zastav, mně se chce čůrat.“ Zastavujeme na pumpě, která se jmenuje EQ, je to zřejmě hudební pumpa – Equalizer. Hoši si jdou ulevit a vedle auta postává nenápadná paní. Z útrob equalizéru vychází pán s dlouhým hárem. Paní mu jde naproti a něco mu říká. Pán se otáčí na nás a mává nám. Přichází blíž a říká : „Nemáte na sebe nějaký kontakt? Dělám festivaly a rád bych vás pozval.“ No prosím, jedna zastávka na odvodnění a hned je tu další koncert. Příště, až pojedeme, budeme se zastavovat na každé pumpě, má to svoje výhody.

Konečně Liberec. Zajížďku do klubu máme nacvičenou, ale přijíždíme tentokrát neuvěřitelně brzy. Je ještě zavřeno. Celý náš orchestr odchází hledat nějakou hospodu. Támhle Kozel, zavřeno, tady Svijany – zavřeno, tady je picérie – zde sedí slušní lidé, sem nemůžeme, ale došmatlali jsme se až k liberecké radnici, kde je otevřeno a velice pěkná slečna výčepní čepuje několik druhů libereckého piva, které se jmenuje Kousek piva. Kousek piva 11, Kousek piva 12, Kousek piva …. Pivo zde je výborné, ale točí se pouze do čtyřdecáků. Dožaduji se půllitru, a nebo chci ještě decák navíc. „Já vám tam teda dotočím víc, abyste na mě nenadával,“ praví slečna. Zajímavé. Všichni máme pořád tak nějak plné džbánky, nikdo moc neupíjí, protože na to není čas. Koukáme se na slečnu výčepní, jak jí jde práce pěkně od ruky, a zapomínáme konzumovat. Tak a teď se jde fakt hrát. Klub je otevřený, my nosíme, zvučíme, chystáme a prostě rutina. Dnes zvuk jak víno, aparatura je s námi spokojená a podává ten správný výkon. Klub je plný, takže taky pohoda, náš koncert probíhá velmi dobře a ve finále asi čtyřikrát přidáváme. Moc pěkný. Tak a teď se rozpoutává to pravé peklo. Jsme zasypáváni hejny všech možných léčebných nápojů a pomalu čekám, kdo z nás padne jako první. Je zde také spousta pořadatelů různých akcí, takže domlouváme další koncerty. Vlastně snažíme se domlouvat, protože to mluvení nám v této fázi jaksi moc nejde…Po nás nastupují Witch Hammer v nové sestavě a jako vždy jim to hraje úžasně. Tak a teď ještě posbírat padlé, naložit do auta a tradá. Těšíme se nesmírně na noční pětihodinovou výletní jízdu domů. Už se přímo nemůžeme dočkat, až nás budou bolet prdele od sezení, nohy a tak. Šnek se taky těší na zpáteční cestu, prý dlouho netočil volantem a hlavně zpáteční jízda ho baví nejvíc. Když všichni v autě hulákají jeden přes druhého, do toho řve z repráků Sodom a to je pro každého řidiče ta správná atmosféra.

Jsme doma. Moje flekatá fena vítá páníčka olíznutím ksichtu, to aby se páníček probudil a věděl, kde jsou dveře a jak se otevírají. Díky všem, co jste přišli, díky Rock Pub Liberec, za to, jak jste se o nás vzorně starali – Petty, Ozzy, pán a paní výčepní (speciální poděkování), Péťovi za fantastický zvuk, a vůbec – zase někdy.         Heinrich

28.1.2022, Studená, okr. Jindřichův Hradec

 

28.1. Studená

REPORT 28.1.2021, Studená, okr. Jindřichův Hradec

     Konečně! Po skoro tříměsíční pauze jsme opět na trase a vyrážíme do Studené. Zřejmě se ptáš, milý čtenáři, proč jsme měli takovou dlouhou pauzu. Bylo to zaviněno hlavně a především vysokou nemocností hudebníků. Měli jsme tady zápaly plic, lobotomii, amputace končetin, psychiatrická vyšetření a v neposlední řadě vysoké teploty. „Pane doktore, mám horečku a je mi blbě,“ volám svému „lékaři na telefonu.“ „A kolik máte horečku, podívejte se prosím vás na teploměr.“ “Je tady skoro čtyřiadvacet stupňů,“ hlásím doktorovi a sleduji nástěnný teploměr. „Tak si prosím vás pusťte topení, a až tam bude čtyřicet, tak mi zavolejte.“ Tak takhle vypadá ta moderní léčba. Vždyť mě málem nechali chcípnout!

     Vyrážíme a ve velké červené přepravce na lihoviny je několik lahví s čirou, průhlednou tekutinou. „Co to je? To vypadá jako voda,“ ušklíbá se Fofo. Ó nikoliv, Heinrich před týdnem pálil švestky a tohle je výsledek – třiapadesátiprocentní zcela moravská, vonící lihovina. (Cítíte tu vůni jaderr, pane prrofesorre?) Samozřejmě, že se to dá taky nalejt do chladiče, ale jak nás znám, tak to nehrozí ani omylem. První pumpu dáváme hned v Lanýžkách (Lažínkách). Normálně touhle brzkou pumpou naprosto opovrhujeme, ale dneska je to jinak. Už se nemůžeme dočkat, jak budeme bloudit mezi regály, čumět, co tam mají, a stejně si nakonec koupíme vždycky pivo. Ještě nikdy se nestalo, že bychom na některé pumpě v ČR koupili něco jiného. Nic zajímavějšího než pivo se totiž nikde neprodává. Jedině snad v Českém Dubu, tam pumpař – kravaťák vystavuje dvacet druhů piv za sklem a nechce je prodat. Takže tam si kupujeme zásadně jenom lentilky.

     A jaká by to byla výprava bez Jeníčka? Ten přistupuje v Želetavě a my se těšíme na spoustu zážitků, které za chvíli uslyšíme. Kromě toho, že je Jeníček skvělý vypravěč, tak nastupuje s lahví nové ořechovky. „Hlavně to nevychlastejte všechno, musíme šetřit. Ještě mám doma pět litrů, ale to se musí schovat na fesťáky.“ Vůbec ho neposloucháme a napájíme se lahodným černým elixírem. Ze všech stran je slyšet mlaskání a pochvalné mručení. Ta se ti, Jeníčku povedla, ořechovka jak nektar!

     A jsme ve Studené. Je zde plno sněhu a velmi studeno. Zato uvnitř, na sále je příjemně a zdá se nám, že tady si asi nesedneme. Všechny stoly jsou obsazeny a jediný stůl u kamen, kde nikdo není, je prý zamluven pro merch Debustrolu. Zatím tu nikdo není, a tak se pohodlně uvelebujeme u kamen, Fofáč přikládá a mně se začíná vařit hovězina na zádech křiváku. Kdybych si ho sundal, připeklo by se mi zase tričko ke kůži, a tak vesele trpím. Než nás od stolu vyhodili, tak jsme stihli krásná tři píva. Bernardy. Za chvíli je narváno my se různě pohybujeme mezi výčepem, záchody a čerstvým vzduchem. Nálada je zde jedna á, všichni jsou natěšení a návštěvníci se aspoň na chvíli ocitají v jiném světě. Koncert Debustrolu je jako vždy pecka a vypadá to, že i pan zvukař funguje bez chyby. My se začínáme chystat, a když už je všechno jak má být, nemůžeme zvučit ani hrát, na pódiu nejde elektrika. Takže naše chystání se trochu protáhlo, ale nic nevadí. Lidé s námi mají svatou trpělivost a při prvním úderu nastává řádění, které trvá přesně dvě hodiny a patnáct minut. Tuto dobu hrajeme bez přestávky a plac je stále plný! Ti mají ale výdrž, říkám si a třískám do basy jako kdyby nebyla moje. Fanouškům ve Studené děkujeme, nemělo to fakt chybu. Jestli jste postřehli na našich stránkách takové zvláštní video, tak to jsme natočili právě ve Studené a je třeba si to trochu přeložit, neboť zde používáme naši zvláštní řeč – huhňovinu. Po našem koncertě se opět otevřela stavidla s pivem, rumem, slivovicí a vším možným. Lejeme do sebe všechno, co vidíme a Káca má pořád málo a doráží se – vínem! Ještě, že máme našeho Šneka, protože ten nás hlídá a věřím mu, že nás včas nažene do auta. První koncert v novém roce jsme tedy absolvovali úspěšně, řádně jsme ho oslavili a sezónu jsme otevřeli velice „důstojně.“

Tak a ještě zásadní informace pro ty, kteří se budou zoufale, několikrát za sebou, s nadějí ve hlase ptát tou šílenou větou: „Kolik tam bylo lidíííííí?“ Odpověď zní – skoro dvě stovky. Díky panu pořadateli ve Studené, díky všem, kdo jste opustili svoji domácí vyhřátou jistotu a dorazili do té lepší, rokenrolové nejistoty. Díky Šnekovi, Jeníčkovi, celé kapele, díky mé feně, která mě dovedla ke dveřím –  a vůbec – zase někdy.    Heinrich

 

16.10.2021, Uherský Brod, Tornádo Helpfest

245638296_4488049281277944_7471118851234265254_n

REPORT 16.10.2021, Uherský Brod, Tornádo Helpfest, Falcon klub.

Naše putování pokračuje po včerejším brněnském nářezu druhým dnem. Dnes, v sobotu, jsme byli pozváni do Uherského Brodu, kde probíhá Tornádo Helpfest, takže už z názvu je jasné, že výtěžek koncertu bude patřit oblastem, kde letos řádilo tornádo. Na cestu se vydáváme, sotva jsme se vyhajali.  Někdo se vyhajal dorůžova, někdo nespal skoro vůbec, jako třeba Jeníček, který, jako správný likérník, přemýšlel, co udělá s tou ostrou koncovkou v nové letošní šařži svého likéru. A skutečně! Druhý den má likér mnohem méně ostrou koncovku a řečeno slovy znalce – klouže do krku jak po másle. Likér je v litrové bílé mléčné láhvi a skutečně z něj ubývá čím dál víc. Mám obavy, abychom letošní zásobu nevyglgali ještě před koncem roku.

Také dnes s námi jede opět rokenrolový pejsek Fibinka. Je to proto, že se v nočních hodinách bojíme a zuřivým štěkáním malého dravce odrazujeme dotěrné útočníky.

Opět táhneme směrem na východ a opět jsme na Miroslavské pumpě.  Dnes je za protikovidovým sklem naprosto jiná paní, a to je dobře. Ta včerejší  by nám jako obvykle řekla : „Co tady zase děláte?“ „Nejlepší bufáč je pod Buchlováky, tam mají dršťkovou a tam si spravíme žaludky,“ ozývá se zezadu z auta a je rozhodnuto. Pod Buchlovským kopcem zastavujeme, a skutečně! Dršťková a gulášová!  To je přesně to místo, kde si tenkrát  Jeníček nasypal do polívky místo soli půl kila cukru. V bufíku sedí kromě nás dva štamgasti a i když jsem po včerejším koncertě nahluchlý, slyším, jak si borci šuškají : „To je asi Alkehol, ty vole,“ „Né, to jsou Oceloti, mají to tam napsaný.“ Rveme se polívkou a vtom první pán zařve : „Co si dáte?“ Na tuto otázku se okamžitě naši zmuchlaní hudebníci probouzejí : já zelenou, já taky zelenou, já  zelenou a já vodku. Paní bufetářka je nadšená, bude kšeft. Připíjíme si statečně se štamgasty a pokračujeme ve foukání do horké polívky. Vtom přichází, jako stín, paní bufetářka a staví na stůl další várku paňáků. „Pánové, vy nás chcete asi zlejt! My musíme ještě dneska účinkovat.“  Vidím na jejich tvářích, že si myslí – na to ti sere bílej tesák, vole –  a jakoby se nemetlo, vrhám do sebe další vodku. Platíme!!!!Nebo budeme dneska hrát na playback?? Tak se zase někdy stavte, hulákají za náma borci a my utíkáme k autu, ani se neohlédneme. Co však je tutovka – určitě se zde zastavíme na zpáteční cestě, bufáč je totiž otevřen NONSTOP!!

Uherský Brod nás vítá už značně setmělý a kulturák, ve kterém se dnes hraje je velice pěkný. Falcon. Jsou zde také už dvě kapely – Chaos in Head a Forrest Jump. Také Standa Vybíral je připraven nahoře na galerce a má u sebe spoustu lahví vína, slivovice a dalších pochutin. Galerka je určena pouze pro účinkující hudebníky a je zde vše, co si může unavený hudebník přát – obrovské rautové stoly, kde je od řízků po chlebíčky naprosto vše. Teče zde pívo a ze stolů trčí vyzývavě k nebi uzávěry lahví s tvrdým alkoholem. My nejdříve stěhujeme aparát do útrob tohoto skvělého baráku, ukládáme pejska Fibinku na zadní sedadlo, neboť musí hlídat auto před lumpy a uličníky. Poté přichází Fore, má nacpanou hubu až po střechu a v ruce drží dva chlebíčky postavené na sebe. To je divný. Ptám se : „Komu neseš ten druhej chlebíček? Mně?“ „To není žádnej druhej chlebíček, to je dvojplošník!!“ odpovídá výtečník s plnou hubou.

První kapela je dnes Chaos in Head – úžasný koncert, fantastická zpěvačka , našlapaná kapela. Všichni pánové zírají na dlouhonohou zpěvačku a také hudebníci v backstage nenápadně nakukují na stage.  Hahahahaha, určitě koukají, jak fungují světla! Výměna aparátu a jdeme my. Malý posilňovací tajtrlík slivovice a už do toho řežeme. Zvuk opět perfektní, ještě dolaďujeme maličkosti za jízdy, a protože jsme po včerejšku rozjetí , všechno jde skoro samo. Moje hlasivky fungují velmi dobře, ale chvilku trvá, než je rozchodím. Cítím, že tam něco přeskočilo – možná mi taky přeskočilo v hlavě, co já vím. Konec, jsem spokojen velice a podle reakcí návštěvníků jsme zase tak špatně nezahráli. Lidé si kupují v našem stánku všechno možné, trávíme zde spoustu času podepisováním našeho merche. Někteří fanoušci už mají podepsáno, ale asi je to málo. Přichází pán, který chce, abych mu podepsal kuličku hroznů. Podepisuji bílým fixem. Jsem překvapen, jak někteří fanoušci  zde vědí o dění v kapele, znají naše desky a ptají se na různé věci, které jsem už dávno zapomněl. Náš šílený bubeník Fore neustále pobíhá sem a tam, jako by měl v prdeli lodní šroub. Ten člověk snad nevydrží na místě půl minuty! Nacházím ho opět u chlebíčků, kde se rve dalším dvolplošníkem. Co však je důležité – jednak jsme přispěli svým vystoupením na vesnice zlikvidované tornádem, což nás velice těší ,a jednak jsme zde získali další objednávky na parádní koncerty. A to je potřeba oslavit! Před těžkou kalbou nás zachraňuje opět Šnek, loučíme se se skvělou paní pořadatelkou Staňkou a vyrážíme k domovu. Zastávka je samozřejmě opět v bufetu pod Buchlováky. Paní bufetářka poslala na noční obsluhu vožungrů novou, čerstvou sílu. Přejeme si Šoférský guláš, poroučíme s Fofem a těšíme se, jak se zase napereme. „S pěti knedlama, ja,? odpovídá slečna bufetářka. „Ja, s pěti knedlama.“ No to jsme si dali, to jsou porce. Na obřích mísách přináší slečna guláš obložený knedlíky a já přemýšlím, jestli  to do sebe narvu, tak je po mně. Snědli jsme skoro všechno a s Fofem jsme nechal i každý jednu knedlu, ja? Velký voči a hovno.

Tak to byl zhruba nástin sobotní anabáze, je třeba poděkovat pořadatelům za úžasnou přípravu koncertu, za cathering pro kapely, díky všem, kdo jste přišli a podpořili výbornou věc, díky zvukaři, kapele Chaos in Head, díky Šnekovi za nervy jak špagáty, díky Jeníčkovi za ořechovku, Kácovi, Fofovi, Foremu a Janě. Díky Standovi za videa a za fotky.  A samozřejmě díky pejskovi Fibince za hlídání našeho automobilu. Byl to opravdu poetický a romantický večer.     Heinrich

15.10.2021, Brno, klub m13, samostatný koncert

245716802_461811461875380_2848232195617657907_n

 

REPORT 15.10.2021, Brno, m13

Je pátek, blázni mají svátek, což znamená, že i my budeme oslavovat. Tentokrát valíme do klubu m13, což je naše další velmi oblíbená štace. Těšíme se na velmi chutné píííívo a v autě přemítám, jestli je nutné kupovat si na cestu lahváče a kazit si s nimi chuť a žaludek. Lahvomilové mi samozřejmě za toto rouhání vynadají, ale nemůžu si pomoct. Kdo si jednou zvykne na lahváče, má potom takový trochu schizofrenní problém jako jeden můj známý – dal si točené pivo a když mu ho přinesli, hledal po kapsách otvírák..

Naše tradiční zastávka směrem na východ je pumpa Miroslav. Tady nás sledují udiveně tři dámy z polského zájezdu, které se kroutí před záchodem a zřejmě to už nemůžou vydržet. Při pohledu na okované zjevy dámy zapomínají na původní účel návštěvy záchodu. Polsky neumím, ale otázku „Kaj auto?“ (Kde je auto) jsem slyšel velmi dobře. Ale nebojte se, děvčata, auto máte za rohem, ale spíš byste před náma utekla rychleji na záchůdek než do auta. Než si najdu v překladači, jak se řekne polsky „Jeďte s námi na chlív,“ mizí polovina děvčat na záchodě a polovina v dodávce.

Dnes je také premiérový den! Na světě je nová ořechovka a Jeníček už nám šermuje plnou lahví před čumáky. „Má takovou ostrou koncovku,“ praví náš výrobce a dodavatel lahodného likéru. Hmm, ani se mi nezdá, koncovka nekoncovka, dej to sem! Letošní várka je , pravda, trochu ostřejší, ale výrobce  a velkolikérník si musí uvědomit, že tento nápoj není určen pro cukrárny, ale speciálně pro náš hudební soubor a ten, jak známo, má poněkud posunutý práh ostrosti chutí. Než zakormidlujeme před m13, je v láhvi tekutiny velmi poskrovnu.

Dnes v pátek jsme samá zajímavá příhoda. Při kličkování mezi semafory v Brně nás předjíždí bílý pickup a jeho řidič mává rukama jak větrnej mlejn. I my máváme – asi nějaký fanoušek. Na červené vybíhá z auta a běží k nám – Ládík! Ládík nám sděluje, že dnes večer nepřijde. „Sežral bych se jak dobytek a ráno bych nevstal do práce,“ zní omluvenka. Ok, my to zvládneme za tebe. Další zastávka na červené, tentokrát má sólo Šnek, který si stáčí okno u řidiče a huláká na zaměstnance, kteří  natírají šipky na vozovce bílou barvou : „Chlapi, kdybyste měli červenou barvu, tak nám můžete natřít nápis na autě, to čmárání na silnici je stejně nahovno. A vůbec, jak to , že makáte ještě v pátek večer?“ Naštěstí naskočila zelená (to je ta dole) a my ujíždíme. Radši se pak podívám ještě dozadu, jestli nemáme ve dveřích zaseklý krumpáč…

Před m13kou je tradičně plno, ale přece jenom se jedno místečko našlo! Hurá. Šnek couvá, my otevíráme zadní dveře a jako že budeme nosit nástroje. Jenže „Pánko, zavezte nás do Hornej Loučky,“ škemrá mladá „paní“ na Šnekovi, který zrovna vyndává bedny z auta. „Jedu pryč,“ odpovídá zvostra Šnek. A teď jsem na řadě já : „Pánko, my musíme do Hornej Loučky,“ neustále a neustále naléhá tato divná osoba a za ní je na hromadě poskládaných dalších asi deset osob ověšených čerstvě nakoupenými matracemi, mezi nimi běhají děcka. Tak dost. „My nejsme žádnej taxík, vemte si taxík nebo autobus, my vás nikam nepovezeme. Jestli chcete, můžete se vydat třeba na rozptylovou loučku.“ Zcela nasrán odcházím s bubnem do klubu.

Moje nálada je zcela na nule. Snažím se rozptýlit vynikajícím pivem, ale ani to se nedaří.  Do klubu stále přichází návštěvníci našeho koncertu. V rohu sedí borec, který se neustále usmívá. Doslova neustále. Je mi jasné, proč se neustále usmívá. Pak mě zastaví a ptá se : budete tady dneska hrát? I já se nutím ke kyselému úsměvu : „Nee, my tu hrát dneska nebudeme, my jsme jenom bedňáci, kapela přijede za hodinu. A ti pak budou hrát.“ Stále se usmívající pán nic neříká, usmívá se a zřejmě je s odpovědí spokojen.

Startujeme. Nejdříve bych chtěl vyzdvihnout práci pana zvukaře, který dnes zvučí excelentně. Přehráváme všechna tři alba se třemi přestávkami. Je to práce zhruba na čtyři hodiny. Klubem se pohybuje zcela podezřelý pán v dlouhém svetru až na zem a v rybářském klobouku.  To je v pohodě, už jsem zvyklý na cokoliv, tohle je taky originální. Jenže pán začíná být lehce agresivní, určitě není jenom pod vlivem piva a pomalu začíná ohrožovat ostatní návštěvníky. Neřízená střela se neřízeně pohybuje po place, tahá holky za vlasy, osahává je a kope nohama na všechny strany. Tak tohle je unikát. Zhuleného koněv rybářském klobouku jsme na koncertě ještě neměli.  Yhy hy hy hyyyyy. Nakonec na rázné doporučení  odjíždí koník ven z klubu a už se nevrací.

A na řadě je slečna, zřejmě thajského původu. Sedá si na stage s červeným vínem a mezi písničkami mě prosí, jestli bychom nezahráli nějakou opravdu zamilovanou píseň. No tak nějakou píseň ti zahrajeme, ale jestli bude zamilovaná, o tom silně pochybuju. Naše vály moc zamilované nejsou. Jediný, který se tomu trochu přibližuje, je Další hajzl a tam končí noční zamilovanost ranním masakrem. Při tomto válu se Tania vlní jak plech na zahradním domku a vypadá zcela spokojeně. Jenže uplyne asi hodina a slečna přichází za mnou : „Ty o mně říkáš moc špatný věci, já si na tebe někoho zavolám a pak uvidíš!“ Koukám jak tele a netuším, co se děje. Později jsem pochopil, že Tania zřejmě také požila ještě něco k tomu vínu a má problém chudák sama se sebou. A takhle my si tu dneska žijeme. O zážitky není dnes nouze a ještě čekám a jsem připraven, kdo mi asi tak ještě může dál zkurvit dnešní večer? Už nikdo, dál už je všechno v pohodě.

I Dědek, známý brněnský hudební kritik a recenzent se dnes na nás přišel podívat a kupodivu vydržel až do konce. To je výdrž, Dědku, to je výdrž! Už mi pomalu leze mráz po zádech, protože jak znám Dědka, tohle nebude jen tak nějaká recenze. Čekám zatím nepřekonanou šílenou práci na téma : „Ocelot v m13 a pak rovnou do blázince.“

Závěrem :  Díky panu zvukaři, díky klubu m13, díky Šnekovi a Dědkovi za fotky, Janě za  prodej merche a těšíme se na vás v Brně opět v m13 na našem Vánočním koncertě 18.12.2021, kde se objevíme společně s kapelami Witch Hammer a Marabu. 

                                                                                                                                                     Heinrich

 

2.10.2021 Jablunkov, okr. Frýdek-Místek, Rock Café Southock, křest alba kapely Witch Hammer

IMG_20211002_230522_0

REPORT 2.10.2021 Jablunkov, okr. Frýdek – Místek, Rock Café Southock, křest alba kapely Witch Hammer.

Chachá, čím jedeme dál, tím je nás v autě míň a míň! Tomu se říká úměrnost nepřímá – je to proto, že vzdálenost třista kilometrů málokdo zvládne bez újmy na zdraví a zvláště, když cestuje s námi, tak bez újmy na zdraví psychickém.  Z toho důvodu mě tak nějak zajímá, jestli se někde u nás nachází psychiatrický ústav pro muzikanty…? Jestli byste o něčem věděli, tak nám, prosím, napište. Naprosto přesně víme, kde se nachází blázinec pro učitele, neboť jsme tudy nedávno taky jeli a je to v Kosmonosích u Mladé Boleslavi. Prý je to tam moc fajn. Je tam klid, pan učitel nebo paní učitelka s rozbrnkanou psychikou si tam pěkně sedne ve svém pokoji do křesílka a kouká hezky do kouta,  a nebo do zahrady. Nic tam nehraje, nikdo tam nemluví, sestřičky pomalu pokládají tác se snídaní na stůl, aby to moc nekřáplo. (Když to křápne, tak pacient většinou ten tác omlátí sestřičce o hlavu a snídani rozdupe). No prostě je tam rajský pobyt. A blázinec pro hudebníky by taky byl moc fajn. V případě naší kapely by celé auto i s aparaturou projelo bránou blázince, vrata by se zavřela a mám takový pocit, že jednou provždy. V tomhle zvláštním blázinci vládne sice také ticho, důležité pro správnou léčbu. Když však jde ráno primář MuDr. Halucinogen na vizitu, občas se ozvou z nějakého pokoje zoufalé srdceryvné výkřiky : „Vraťte mi Gibsona! Pusťte nás, my máme dnes hrát! Primář je hajzl! Pane doktore, prosím, potřebuji nutně přelampovat Maršála! Sestro, proč mě bijete, já jsem říkal trsátko a né prsátko!“….atd.

Nabíráme posledního našeho člena – Fofáče a vyrážíme na sever. Vlastně ještě ne. Ještě přichází Vlaďka, aby mě vyděsila jakousi žlutohnědou potvorou s trojúhelníkovou hlavou a strupy a ostny po celém těle. Co to je? Brr, co to má jako bejt? Nějaká diluviální ještěrka se na mě kouká (samozřejmě přes sklo auta) a mám pocit, že kdybych stáhnul okno, ještěr by mi byl vhozen do klína, já bych zařval, on by mě leknutím kousl (možná i do pinďoura) a dnešní koncert by musel být odvolán. Kdo je zvědavej na kapelu s mutujícím zpěvákem? Přehlídka zoo však ještě nekončí a kromě metalového pejska Fibinky se seznamujeme ještě se dvěma čerstvě narozenými koťaty. Jedno jsem si chtěl sice vzít, ale prý to nejde. Nemám prý vztah ke zvířatům a vůbec nee k plazům. Tak dobře Vlaďko, hlavně, aby ti ty koťata nesežrala ta hnědá ostnatá obluda, jo?

Cesta ubíhá doslova před očima, náš stroj se řítí vpřed po dálnici šílenou rychlostí, projíždíme Moravskou bránou a zde nabíráme ještě větší rychlost. Honem, honem, tu cisternu s dusíkem musíme předjet, a to okamžitě. Vzadu pod cisternou to totiž zuřivě syčí a vypadá to, že dusíček pánovi z cisterny uniká. A až to bouchne, to my už budeme dávno v Jablunkově a pán odletí doprava na Petrovy kameny. Zde ještě musím konstatovat, že spousta pump, které jsme dříve využívali, byla zavřená, a nebo v rekonstrukci. Některé byly zarostlé kopřivami až ke stropu a pod jednou dokonce měli uskladněné komedianti houpačky, kolotoče a svítící labutě. Zastavujeme u jedné čerpací stanice a zde má bába stánek se slovenskými výrobky. Tam se hrne první Fofáč, následován Kácou a doslova rabují celý stánek. Také Šnek se přidává a kupuje si cosi, co vypadá jako koláč, jmenuje se to nějak jako prgál, regál, nebo tak nějak. Jsou prý v tom čučorietky. Tak to bych teda nejedl, koláč s nějakým hmyzem. Káca si kupuje žinčicu a Fore si nacpal batoh brynzou a haluškami. Ode dneška mu říkám major Haluška. Ptám se slovenské báby, jestli prodává pivo. Nebudu zde radši reprodukovat její odpověď.

Konečně jsme v Jablunkově, cesta uběhla jak fík. Rock Café Southock je fantastický hudební klub! Velký, prostorný sál udělaný pěkně stylově vyloženě pro metalové kapely. Po stranách stage dvě obludy chrlí mlhu z huby na hrající kapelu. Zázemí pro kapely fantastické, je zde několik šaten s lednicemi, v lednicích obložené mísy, na stolech asi deset lahví různých lihovin, z nichž mě hlavně zaujala originál ukrajinská vodka. Né, že bych ji pil, ale ta etiketa byla fakt pěkná. V klubu jsou dva bary, jeden přímo v sále, další vzadu, takže kdo by si chtěl povídat, přesune se se slečnou k baru tichému a tam do ní může hučet až do rána. Kdo má hlad, zajde si do další místnosti, kde se valí skvělé jídlo. Vše je zde naprosto dokonalé, stejně tak velká zvuková aparatura, která opravdu špičkově hraje. Kromě toho se před začátkem klub zaplňuje fanoušky, jsou to hlavně fanoušci  dnešních oslavenců Witch Hammer a je jich zde asi dvě stě (tato informace je pro ty, koho zajímá „kolik tam bylo lidíí?“). Pouštíme se do práce. Hraje to fantasticky a na to, že jsme zde poprvé, tak návštěvníci reagují naprosto skvěle. Postranní chrliče na nás chrlí neustále tuny mlhy a my do toho řežeme hlava nehlava. Troufám si tvrdit, že napoprvé jsme zde uspěli skvěle. Také složení návštěvníků je zajímavé – mluví se tu polsky, česky a slovensky, někdy mám problém rozumět, ale to nevadí. Po nás jde na plac dnešní hlavní kapela, která křtí nové album – Witch Hammer. Hraje jim to fantasticky a odezva jejich fanoušků je velmi bouřlivá. Také mám tu čest pokřtít borcům nové album a my se pomalu odebíráme do backstage, kde probíhá zrovna těžká pařba s kapelou, která hrála jako první. I jejich název je parádní – Mlsní starci. Tedy tihle Mlsní starci konzumují lihoviny ve velkém stylu a marně jim vysvětluji, že my nejsme Mlsní oceloti. Dáváme se na ústup a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím na zpáteční cestě. Bohužel, z těchto dobrodružství vám toho moc nesdělím, jelikož upadám do slastného, příjemného a otužujícího spánku. Šnek v autě topí a snaží se udržet rozhovor, avšak znavení hudebníci pomalu usínají a ani neví, kde vlastně jsou. Probouzíme se padesát kilometrů od domova a já teď nemůžu, bohužel, sdělit váženému čtenáři, co zde probíhalo za rozhovory, protože tyto rozhovory jsou velmi, velmi drsné a hrozilo by, že by se někteří čtenáři mohli klidně i počůrat…..

Takže nejdříve komu neděkujeme: hlavně, a to bych chtěl zdůraznit, neděkujeme Jeníčkovi, který zcela zbaběle zůstal doma, a co je smutné – zůstal doma i s nově vyrobenou ořechovkou. Tohle je opravdu nezodpovědné a tohle chování si především zaslouží pokárání za nedochvilnost.

Děkujeme velmi :  kapele Witch Hammer, skvělému Rock Café Southock, slečně vysoké blondýně, která prodávala naše alba, Šnekovi za obrovskou trpělivost s námi, panu zvukaři a všem pumpám, které jsme poctili svou návštěvou. Také díky, že jste dočetli až sem a zase někdy.    Heinrich.

 

 

18.9.2021, Liberec, Rock Pub, samostatný koncert

 

Liberec

18.9.2021, Liberec, Rock pub, samostatný koncert

Na Liberec! Na Liberec! Hulákám už od časného rána a připravuji se na třistakilometrovou anabázi. Naše armádní vozidlo má dnes kompletní novou brzdovou soustavu, takže se můžeme odvážit i krkolomnějších kousků, jako je třeba jízda po dvou kolech s hromadou beden, hodiny, anebo parádní kousek – řízení se zavázanýma očima. Dnes nám v týmu chybí Jeníček, který se na nás vyloženě vyprdl a klidně si odjel do Písku. Pořád však je lepší, když jede do Písku, než do Cementu. Tím vyvstává zásadní otázka – co budeme po cestě pít? Absence ořechovky je citelná. Káca otevírá svoji tradiční láhev vína z Habánských sklepů (dobře to tam ti Habáni uvařili, jen co je pravda) a my se holt musíme spokojit s pivem, které se nachází v lahvích.

Dnešní cesta celkem ubíhá, první pumpa je v Lívanci (pozn. autora – Vílanec), zde se všichni venčíme a taktéž musíme vyvenčit nového člena našeho týmu, kterým je pejsek Fibinka.  Fibinka s námi jede proto, že se nebojí a taky si nás prý potřebuje konečně poslechnout. Má slušivý kšilt s nápisem Ocelot a už jenom to ji opravňuje ke vstupu do našeho pekelného stroje. Její panička a páníček  Fofo jí připravili na cestu krásné plastové kufírky se šroubovacím uzávěrem. Z těchto věcí jsem zcela nadšen. Proč toho nevyužít pro celou kapelu? Příště si to vezmeme taky. V modrém kufírku bude rum, v oranžovém kontušovka, v černém ořechovka a pro sraby bude kufírek pruhovaný s výčepní lihovinou. Kufírky budou pověšeny v autě, a kdo bude chtít si lokne a pověsí kufírek na své místo. Tahle zcela praktická věc odstraní problémy s rozléváním a plýtváním tekutin po podlaze a klidně může i spadnout na zem – nic se nestane…

Kolín. Potkali se u Kolína, to platí dneska dvojnásobně. Dojíždíme totiž menší černou dodávku s nápisy Motorhead. Okamžitě je mi jasné, že v tomto autě jede kamarád Toník Valíček se svým motorheďáckým revivalem na kšeft do Prahy. Náhodou tohle vím, protože jsem to zaregistroval na jakémsi plakátě. Šnek předjíždí naše kolegy a sichr že jo – Toník dneska řídí a mává. Na červené vybíhám z auta a jdu do druhého auta pozdravit pány hudebníky, jelikož hudebníci by se měli zdravit a pokud se někde potkají na trase, měli by se z kolegiální slušnosti kompletně ožrat. Moc si toho nestihneme na semaforu říct, ale je to příjemné potkat motoráky na trase. Rozjíždíme se a hoši nás předjíždí a mizí v dáli, přece jenom jsou  o pět lidí lehčí a nevezou pejska Fibinku a hromady lahví.

Pumpa za Mladou Boleslaví je sympatická neuvěřitelným výběrem hotových jídel. Dnes jsem si vybral ruskou zmrzlinu a dva kozlíky. Kromě toho zkouším ještě smažený sýr v bulce. Nejdříve nakukuji ze všech stran za sklo a snažím se přesvědčit sám sebe, že smažák není obklopen hnědou caralajdou. Vypadá to bezpečně, kupuji. Při prvním kousnutí mi však ztuhnou rysy a je po srandě. Do prdele, je to tam taky. Hnědá caralajda důmyslně ukrytá uvnitř bulky se mi vyloženě vysmívá : „To jsem tě dostala, blbečku, viď?“

Jsme v Liberci! Kosmická loď na Ještědu stále stojí a i v Rock Pub je všechno v pořádku tak, jak má být. Rozesmátý pan majitel Ozzy nás vítá hned mezi dveřmi a my odcházíme na welcome drink. Dnes nám podává vynikající domácí medovinu, ale opravdu vynikající. Tento mok se rozplývá na jazyku, a kdybychom nemuseli dnes účinkovat, určitě by toho v lahvích moc nezbylo. Fibinka se venku venčí a my už krásně zvučíme. Zvuk skvělý a parádní. Pan zvukař Péťa už nás zná a šavle na mixu jsou hore. Pořád se ptám, jestli to nemáme moc nakulené, ale prý v žádném případě. Je tu nová aparatura a ta potřebuje provětrat faldy. Péťa je skvělý zvukař a navíc je to muzikant – hraje v kapele MOR. Kdybyste nevěděli, co tato zkratka znamená, tak to není středověká nemoc , ale v překladu to znamená Metoda otevírání rakví! Parádní název pro kapelu!

Klub je zaplněn, návštěvnost je krásná a my si lebedíme. V druhém libereckém klubu totiž dnes hrají naši oblíbenci Debustrol, tak jsme měli trochu strach, že bude dnes méně lidí, ale opak je pravdou! Přehráváme naše poslední tři alba a občas střihneme nějaký cover.  Podle ohlasů se návštěvníci baví výborně a i my si hraní užíváme. Fore do toho tříská, až třísky lítají na všechny strany. Může totiž nastat i tato situace : U lékaře : „Pane, co jste dělal? Co máte s tím okem?“ „Ani se, pane doktore, neptejte. Byl jsem v Liberci na Ocelotech. Ten jejich bubeník hraje a lítají z něj hoblovačky na všechny strany. Mám prostě ve voku zapíchlou paličku, no.“ Tato situace mi taky připomíná, že jsme po cestě řešili zalehlé uši a ucpané dutiny. Šnek si připravil domácí lektvar, který neustále stříká do nosu, prý by uvolnil dutiny! Kdyby tady byl s náma pan Doktor, tak by mu řekl, že to nejsou žádný dutiny. Stačí se podívat pořádně do ucha a milý Šneku – určitě tam najdeš zapomenutý starý lahváč, který ti tam kdysi padl a vsadil bych se, že je to ještě původní stará láhev ze sedmdesátých let!

Také dnes na nás přišla Tygří smečka – Tygr, Jirka Fencl and company. Ano, Tygří smečka nás neustále povzbuzuje jednak při hraní, ale také neustává přísun různobarevných lihovin a destilátů. Tygří smečka totiž nemá v oblibě lihuprosté nápoje. Pánové děkujeme, byl to poučný a poetický večer.

O půlnoci končíme, po čtyřech hodinách hraní jsme sice stále ve formě, fanoušci  si též vyžadují další přídavky, ale když si představíme cestu domů, můžeme i omdlít. Pokud odjedeme v jednu ráno, dostaneme se domů v šest ráno, někteří v sedm. A přesně tak to je – je přesně 6 hodin a 66 minut a moje flekatá, nezvedená a nevychovaná fena mě vítá doma, objímání a olizování páníčka nebere konce. No rozhodně tě teď ráno venčit nebudu, tak to ani omylem, potvoro.

To je asi tak zhruba vše, určitě jsem na něco zapomněl, ale to se dovíte třeba někdy příště. Díky Rock Pub Liberec za pozvání, díky všem za návštěvnost, byli jste výborní, díky kapele, Šnekovi za trpělivost s dravou zvěří, Janě za merch a Fibince za to, že po cestě zpět neštěkala a nebudila mě.

Tak zase někdy. Heinrich.

 

28.8.2021, Znojmo, Statekfest

240949528_280645483436913_3603741763108610962_n28.8.2021, Znojmo, Statekfest

Po divoké jízdě v Kosticích jsme se trošku zmátořili a vyrážíme na další štaci – tradiční Statekfest v tradičním termínu. Dnes se s námi vydala i Štěpánka, aby podpořila naše rozchrchlané hlasivky a hned po nástupu do auta srší obrovskou energií na všechny strany. S tímto živlem se prostě nedá držet krok, obzvláště, když člověku není tak nějak zrovna dvakrát hej. Hlasivky dostaly včera na prdel, jen co je pravda. Nemůže však za to koncert, ale pokoncertní mecheche, kdy se v podstatě hulákalo až do kuropění. Vzdálenost na místo koncertu je velmi, velmi krátká, a abychom dodrželi cestovní plán, dáváme hned první pumpu, která je po ruce. Štěpánka si kupuje baterky do vysílačky, ale Šnek rýpal tvrdí, že jsou to baterky do něčeho jiného. Že by do kuchyňských hodin? Já na pumpu nejdu, při pohledu na bakety s caralajdou se mi po včerejšku kroutí palce u nohou. Naštěstí tu máme Jeníčka, a ten vyndává pohotově malou lahvičku ořechovky se slovy : „Ta je poslední z loňského vrhu, ta tě postaví na nohy.“ Jestli se nepletu, tak to říkal už včera, že včerejší láhev je poslední, tak jak může být poslední ta dnešní ? Ono je to jedno, jestli je poslední , hlavně, že je. Ořechový likér mi trochu spravil pošramocenou náladu a my přistáváme ve Znojmě na Statku.

Je to parádní místo pro koncerty všeho druhu. Dokážu si zde představit jakoukoliv kapelu a dokonce i promenádní orchestr. Náš promenádní orchestr dnes jede dříve, protože jednak musíme nasát tu správnou atmosféru a taky si můžeme v klidu poslechnout kapely před náma. U našeho stolu se trochu rozproudila debata v naší nové řeči, které říkáme „huhňovina.“ Už jsem o tomto novém jazyce informoval v některém z minulých reportů. Tuhle řeč se může naučit každý. Stačí v každém slově vynechat souhlásky a zbylé samohlásky hnát trochu přes nos. Pokud jste dva, co toto ovládají, skvěle se domluvíte. Když se vám k tomu připlete člověk neinformovaný, tak buď zírá, co je to za magory,  a nebo dostává záchvaty smíchu. Snažíme se s Kácou tuto řeč naučit Štěpánku, ale ta se kroutí, že nemá prý na řeči buňky, různě se vymlouvá a neustále se řehtá.

Dneska zde teče spousta různých piv, slečna, co odnáší sklenice, nám přinesla jídelní lístek a prý si máme vybrat. Dávám si Kozla jedenáctku, ale někteří si jdou dokonce pro uzenou trampskou klobásku. Vůně klobásek se line snad po celém Znojmě a já studuji neustále jídelní lístek a přemýšlím, že po Kozlovi zkusím ještě Dalešice dvanáctku. Je zde také napsáno děsně legrační slovo – Coleslaw. Štěpánka tvrdí, že to je cosi s mrkví a to už vím, že mi určitě nebude chutnat. Kromě toho to slovo je příšerné – Coleslaw – to je Sláwa zamotaný do kola? Ne, než Koloděje, to radši Kozla jedenáctku.

U našeho stolu má taky přednášku Jeníček a je to přednáška na téma „Krmiva pro hospodářský dobytek a jejich složení.“ Přednáška je velice poutavá, například se dovídáme, že v krmivech se nachází také racčí hovno, které každému krmivu dodává ten správný šmak. Hlásím se do diskuse a ptám se, jakým způsobem se takové račí hovno dá získat? Jestli se v potoku zvedne kámen a čeká se, až se rak vytentuje? Otázkou jsem zarmoutil přednášejícího a zároveň jsem ho i vytočil : „To není račí hovno, vole, ale racčí, neboli hovno z racka, seš hluchej?“ Chci namítnout, kde by se tady kolem Znojma podobné exkrementy daly sehnat, když tu racci normálně nelítají, ale radši mlčím, abych přednášejícího nerozpálil doběla.

Jdeme hrát. Zvukovka trvá trochu déle, jsou zde nějaké komplikace, ale nakonec to spouštíme. Problémy se zvukem však přetrvávají a naše signalizace s panem zvukařem je marná, přes lidi není moc vidět. Pokud tedy za hry někdo mává rukama jak větrnej mlejn, dá se to považovat třeba za umělecké gesto a nikoliv pokyn zvukaři. Když už se zvuk konečně usadil, tak nám signalizuje pan pořadatel poslední dva vály. Z těch dvou posledních válů je nakonec jen jeden, protože za bránou číhá hlídka policie a pánové vyloženě čekají na to, až překročíme povolenou hodinu. Škoda, zrovna jsme se dostávali do varu.

„Tak jsem vám přinesl těch deset piv, jak jste chtěli,“ hlásí Jeníček a ukazuje na stůl. To je ale dnes krásný večer, myslím si. Vedle sedící dělostřelec (bubeník) Fore se najednou začíná klátit ze strany na stranu, válí se po stole a blábolí z cesty. Jak může být opilý, když teď hrál a pije jen limonádu? „Ty hajzle, ty to na nás jen hraješ,“ nadáváme dělostřelci, co se do něj vejde.

Byl to další krásný a romantický večer, poslechli jsme si v klidu skvělé kapely a jsme vyřehtaní na další týden dopředu. Díky, že jste přišli, díky pořadatelům a zase někdy.      Heinrich

PS. Zase někdy = Rockfest Pohořelice 4.9. 14.30 – 15-30 hodin.

27.8.2021, Kostice, okr. Břeclav, Bahenní párty, motosraz

DSC_PRT_20210827200214339

 

27.8.2021, Kostice, Bahenní párty, motosraz

Na tuto štaci se vždycky těšíme – je to jako když se děcka nemůžou dočkat Vánoc : „Ještě dva dny, Jeníčku (Jindříšku) a už to bude.“ Nakládáme auto až po střechu a v plné polní plně obsazeni vyrážíme na jih. Už ani nevím, kolik pump jsme navštívili, pamatuji si tu první a tu poslední. Paní za neprůstřelným sklem proti bacilům a virům se na nás zubí. Ano, může se zubit, protože nemá roušku. Žádný bacil nepokoří dvoucentimetrové sklo. I já se na paní zubím, roušku jsem zapomněl před půl rokem někde, nevím kde a od té doby ji prostě nemám. Snažím se prostrčit tou dírkou nějak lahváč, aby ho načetla, bum, zavadím o bariéru a málem se to rozbilo – myslím to pivo.  Paní se omlouvám, že jako bych jim nerad poškodil tu parádní ochranu. „To nevadí, tomu se nic nestane, to už tady do toho kolikrát mlátili opilci nad ránem a v pohodě. To byste, pane, nerozstřelil ani z kulometu.“ No, to byste koukala, říkám si v duchu. Kulomet není potřeba, stačí se tu zastavit s celým souborem takhle pěkně brzy ráno po akci……

Čerpací stanice v Mikulově funguje na úplně stejném principu, mají tu nejoblíbenější jídlo všech kočujících hudebníků – bagety, kterým říkám bakety. Je to jednoduché – nad ránem je hlad a tady ten chemicko technologický výrobek se vždycky hodí. Vybírám si kousek, kde by snad nemusela být ta příšerná hnědá tekutina mezi šunkou a ostatními dobrůtkami. Po prvním kousnutí je mi jasné, že tekutina tam prostě je. Je to hrozná nějaká omáčka nebo cosi, co se nedá nijak identifikovat, a proto tomu říkám caralajda. Opět jsem naletěl, chtěl jsem baketu bez caralajdy a mám to s caralajdou. Je to jako kdyby se na mě ti výrobci domluvili – ve výrobní firmě sedí  báby, cpou tam ingredience a mažou to caralajdou : „To namaž pořádně, dej toho tam víc, až si to koupí Novotnej, tak ho, holky, zase nasereme.“ 

Káca má dnes opalovací den. Je to zajímavé. Slunce nesvítí, ale on se opaluje. Rozvaluje se na lavičce před pumpou a nastavuje ksicht slunci, i když sedí pod slunečníkem. Taky si dal na oči naše nové otvíráky Ocelot, aby si chránil zrak před UV zářením a aby si prý nespálil oční víčka. „Já nemám čas se válet někde u moře. Jsem v jednom kole a aspoň tady můžu nachytat bronz,“ dovídáme se zajímavou informaci. Je to divné – Šnek chtěl dnes vyrazit na motocyklu, takže by auto řídil Fore, ale vzhledem k počasí se radši vrátil k volantu. A Káca se klidně opaluje, počasí nepočasí. ..

Hurá, jsme na místě, oproti třistakilometrovým přesunům je sto dvacet kilometrů naprostá pohoda. A hele, na místě jsou taky členové Plexis, kteří hrají před náma a vůbec se nebojí láhve kořalky zn. Jack D. Šéf akce nás vede k obrovské várnici, kde se nachází fantastické maso, které nemá obdoby. No vidíš, Heinrichu, kdybys chvilku počkal, nemusels do sebe rvát baketu s caralajdou, říkám si. „Chcete k tomu i zelé? Nebo rohy? Hořčici? Kečup?“ (Pokud nerozumíte – zelé  = zelí). To je aspoň servis. Dohrává první kapela a hrajou fakticky výborně (La Bande).  Na plac jdou Plexis. Na ně jsem se velmi těšil. Fascinuje mě jejich nástup – nejdříve si zakloktají vedle backstage z láhve Jacka D. a když flaška dokoluje, prohlásí kapelník : „Jde se na to!“ To jsou aspoň řízci, ti se toho nebojí. Některé kapely se před koncertem různě rozcvičují, kytaristi sjíždí stupnice, bubeníci tlučou rytmy do stolu, zpěváci dělají  áá ééé, ííí a různě v zákulisí kokrhají, nesmí na láhev ani pohlédnout a tito borci se s tím vůbec nemazlí.

Náš set probíhá standartně, plac se pěkně zaplnil a protože jsme v divokém kraji, tak i náš koncert probíhá divoce. Kromě různých šílených kreaci občas přistane v kotli motorkář i s motorkou, progumuje několik kol, takže se vytvoří gumová mlha a parádní je, že to nikomu nevadí, patří to prostě ke koncertu. Po našem setu se dovídám různé další zajímavosti, z nichž mě tedy zaujala hlavně příhoda z dámského WC, které je kousek od stage. Příhodu mi sdělila jedna návštěvnice tohoto WC : „Přijdu na záchod, tam je chlap, co se opírá oběma rukama o dveře záchodku, jako by je chtěl vyvrátit a řve : „Markéto ser! Markéto ser!“ Ptám se tedy, co to má znamenat, a chlap mi odpovídá : „Vy to tak doma neděláte? Musím přece manželku nějak podpořit.“  „Nee, neděláme, to jsou pro mě nějaký novinky.“

Vracíme se zpět, tady musím ještě poznamenat, že při cestě zpět opět huláká v autě to jedno stejné naše nové cd pořád dokola a jestli to příště nevyměníme, tak se z toho zblázníme. Kromě toho dostává Fofo chuť na posilňující nápoj. Tak si kup nějakej energeťák a je.  Nakonec kupuju energeťák značky Rum já, ale protože ho nemá Fofo z čeho pít, nalejvám mu to do uzávěru. Je to praktické, je toho méně a je to záruka, že se neztříská a bude na zítřejší koncert zcela fit.

Když to shrnu, tak máme za sebou další parádní akci, byl to hodně rokenrool a tak to má být. Díky Bahenní párty za pozvání a za úžasný servis pro kapely, díky Šnekovi, že to s náma přežil a bezpečně nás dopravil domů. Tak zase někdy.     Heinrich

 

 

Report 7.8.2021 Rapotín, Rot Kart Fest

 

 

 

 

230563857_849845395918931_5525017762575563322_nREPORT 7.8.2021, Rot Kart Fest, Rapotín

Dnes vyjíždíme velmi brzo ráno. S tím samozřejmě vyvstávají další otázky, jako proč se jede tak brzo, kdy, jak proč a nač, kdo kde bude a kdo kde nebude čekat a tak dále. Na tyto všetečné otázky zásadně neodpovídám, protože je to marné a únavné a nechávám odpovědi na Šnekovi, který je vládcem vozidla. Ráno je jako vymalované, projíždíme na poslední zastávku, kde nastupuje Fofo. Ten usedá do auta, předává mi silně vychlazenou láhev myslivce a otevírá si bernarda. „Já ty snídaně nemám moc rád, já vlastně ani nesnídám, je to zdlouhavé a mě to nebaví si něco ráno připravovat. Takhle jenom otevřeš lahváč (tssssss) a dáváš si tekutou stravu. Jako kosmonaut. Je to jednoduché,“ hlásí Fofo hned po ránu a my ostatní mu dáváme za pravdu. Káca dnes z jistých důvodů nesedí u okna a popíjí svůj oblíbený veltlín. Jeníček dává kolovat ořechovku a já zůstávám u svého oblíbeného piva. Tak teď jsem nejistý  – klíčí ve mně podezření, že v autě nejede kapela, ale že jsem se ocitl omylem v pojízdném hostinci. Bernard, Smíchov, Veltlín, Ořechovka, Stará myslivecká a Čert! „Dneska je sedmýho, takže dvanáctýho je další várka ořechovky hotová,“ hlásí Jeníček a všichni v autě si začínají pomlaskávat. Budiž pochválen fantastický Jeníčkův ořechový likér. Po ránu pohladí, odpoledne nakopne.

Vzdálenost do Rapotína je asi tři sta kilometrů a dáváme ji vlastně na tři pumpy. Druhá pumpa je lehce konfliktní. Šnek si sedá ke stolu pod slunečník do stínu. Rodinka na výletě obsazuje vedlejší stůl, kde není slunečník. Šnek zve rodinku k našemu stolu do stínu, ale je odmítnut s tím, že prý kouříme. „Abyste se neposrali, tak seďte na slunku,“ slyším zprava. „Já přece nekouřím, to se jenom kouří ze mě,“ vyvrací argument Káca. A má pravdu – on za to přece nemůže, že se z něj samovolně kouří. Tak si to shrneme – Já jsem nekuřák, Šnek je nekuřák, Fore je nekuřák, Fofo je na záchodě a z Kácy se kouří. Kde je tady problém? Naštěstí tito citliví lidé s respirátory na loktech sedají do auta a odjíždějí do zdravějších krajů. Tam, kde se nekouří, kde nejsou bacily ani viry, kde je všechno čisté, vypulírované, vydezinfikované a zcela dokonalé. Šťastnou cestu! Voláme na tyto skvělé lidi, máváme jim posmrkanými kapesníky a Jeníček říká cosi, že je dojatý, slzí a tvrdí, že ho mrzí, že nemůže jet s nimi na jejich dezinfekční výlet a že musí jet s hašišáky na koncert.

Rapotín a parádní rekreační areál Losinka. Jsme na místě. Při vjezdu pro kapely stojí dvě zrzky a tváří se velmi přívětivě. I my si neodpustíme různé poznámky, jako „tady mají ale pěkný kočičky,“ „kde se tady vzaly takový koťátka,“ a tak dál.. Ještě předtím však dochází k malé kolizi. Slečna ze Slovenska vyjíždí zpoza backstage a i když na ni máváme, že má jet před nás, abychom se stočili doprava, ani se nehne. I hlídka u brány se jí snaží vysvětlit, že my se s velkým autem stočíme doprava a ona pak lehce doleva. Ó nikoliv, tato dáma se nehne z místa a radši nás nechá manévrovat s těžkým naloženým autem dopředu a dozadu a dopředu a doprava. „Pša krv! Ať ti mráz ……rozpáře jak pumpu,“ řve Šnek a my konečně vjíždíme za backstage. A jedeme parádně na čas, před námi bude hrát dívčí kapela Kapriola, ale ouvej – nefunguje jaksi kytarový aparát. Naštěstí zde máte, holky, ochotného Kácu, který bleskově vytlačil svého maršála s bedňáky na stage a už se může hrát. Festival je organizačně dokonalý, servis pro kapely za backstage je profesionální, veškerý personál, technici, bedňáci, jsou velmi ochotní a přívětiví. Gulášek chutný a pivečko studené. Po dlouhé cestě jsme tu jako v ráji. Náš set začíná před jednou hodinou, a to z toho důvodu, že večer hrajeme na další štaci – v Rouchovanech a musíme zvládnout odehrát a přejet včas. I přes tento brzký hrací čas je pod náma celkem plno a lidé s námi perfektně spolupracují. Délka koncertu je padesát minut, za tu dobu jsme v tom pařáku museli shodit aspoň dvě kila, ale pozoruji, že z naší strany i ze strany fanoušků je velká spokojenost. Také Jana přichází se sbaleným stánkem merše a hlásí, že má vyprodáno. Zmizelo 16 našich nových alb a v podstatě jsme skoro bez triček. To ale skvělé!! Odjezd se však zpožďuje, neboť fotografování s fanoušky zabírá další půlhodinu navíc, ale to nám nijak nevadí.

Odjíždíme z areálu, a hele – zrzky u brány se s náma chtějí líbat! Šnek dupe na brzdy : „Sakra, nemám to otočit zpátky?“

Zpáteční cesta je vlastně cestou na další koncert – do Rouchovan. Prošli jsme opět asi tři, čtyři pumpy, co však je pecka – nikde nikdo po nás nechtěl žádné roušky a nikdo nás za to nebuzeroval. Většina lidí na pumpách byla bez roušek a tak se nám trochu zdá, že se začínáme vracet pomalu do normálního stavu. Díky všem, co jste nám pomáhali v Rapotíně, díky pořadatelům Rot Kart Festu, zvláště Romanovi. Další naše činnost se objeví v reportu z Rouchovan.   Heinrich

Report 17.7.2021 Česká Lípa, Sportareál, Festival of Hope

 

 

IMG_20210717_121757_9

REPORT 17.7.2021, Česká Lípa, Festival of Hope

Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně dnes hrajeme v podstatě poprvé po osmi měsících tuhého půstu. Občas se mě někdo zeptá : „Co jste dělali celou tu dobu?“ Rád bych odpověděl tím krásným českým jednoduchým slovem, ale nemůžu, protože jsme se rozhodně neflákali. Po osmi měsících odloučení vlastně ani skoro nepoznáváme jeden druhého, nevíme, kdo je kdo.

     Po nastoupení do auta nastává trapné ticho, neboť se musíme znovu seznámit. První, koho poznávám, je Jeníček, jelikož ten tu hubu nezavře. Fore, ten úplně zapomněl mluvit, vydává ze sebe pouze samohlásky, ale při delším poslechu a odezírání huby snadno zjistíte, co dotyčný říká. Například: „Y oe, a am ieň, o oei i aáč!“ Což v překladu znamená „Ty vole, já mám žízeň, otevři mi lahváč!“ Káca, ten se přestal úplně ovládat. Sedí na prostředním sedadle a neustále vříská, že chce sedět u okna a jestli nebude sedět u okna, tak nebude hrát. Musíme tedy změnit zasedací pořádek a posadit ho k oknu. I tady to ale nedělá dobrotu. Při jízdě vyplazuje jazyk na chodce a nejhorší je to ve městech, kde stojíme na červené. Kromě vyplazování jazyka si ťuká na čelo a na chodce ukazuje fakáče. Na jeho chování jsme si už zvykli a nic to s námi nedělá, protože víme, že skla v autě jsou zatemněná a tudíž uličníka vůbec nikdo nevidí. No a Fofo, to je samostatná kapitola. Při nastupování do auta se cpe do nákladního prostoru mezi bedny a zesilovače a huláká, ať už někdo pustí ten televizor, protože se prý hraje mistrovství Evropy ve fotbalu. Taky to má trochu popletené, všem podává ruku a představuje se : „Já jsem Foto.“ Jediný Šnek si z nás jakž takž ještě něco pamatuje. Sedá si rovnou na místo řidiče, chytá se volantu a dělá brm, brm, brm…

     Milý čtenáři, je ti jasné, že s tímto mančaftem bude ještě spousta práce. Ale nevadí, máme na to rovných tři sta kilometrů a ono se to nějak podá. Co však je zajímavé – všichni přesně ví, kde je jaká pumpa a jak se otevírají lahve, tuhle činnost nikdo nezapomněl, proto pevně věřím, že i dnešní výkon bude výborný a hudebníci si nakonec přece jenom vzpomenou, kdo jsou a co se vlastně hraje. Já mám taky celkem sklerózní stav, sice všechny poznávám, mluvím celkem normálně, ale protože asi budu muset mluvit dnes do mikrofonu před lidma, stále si opakuju, jak se vlastně naše kapela jmenuje, abych to nezapomněl : „Olovo, Ocel, Omeleta, Omerta,Osel, Ostrava,Olomouc,Ocelárny, Ocelot!“ Jooo, už to mám, jmenujeme se Olovo, v pohodě.

     Nastínil jsem tedy situaci a náladu v našem autě a pomalu se přemisťujeme k první pumpě. Zde samozřejmě dodržujeme všechna opatření, všichni máme na hubách ty respi.. respo… resprdlátory – sice vůbec nejsou vidět, ale to nevadí. Před vstupem na každou pumpu děláme rukama, jako že si tyhle nesmysly nasazujeme, a kdyby měl někdo něco proti, musí přece vidět, že to máme na tlamě, i když to vlastně nemáme. Na každé pumpě hlasitě hulákáme, že jsme očkovaní – a je to pravda : všichni jsme se nechali povinně očkovat proti tetanu, Fofo dal ještě příušnice a Káca – ten je nejvzornější, ten má tetanus, příušnice, neštovice a spalničky. Proto asi u toho okna tak vyvádí. Je tedy jasné ,že očkovaní jsme všichni a tudíž si chodíme svobodně z pumpy na pumpu bez omezení a kupodivu – nikoho to nezajímá. Ani ostatní lidé nemají náhubky a je to fajn. Tedy vlastně až na jednoho kreténa, který sedí v bílé škodovce sám a má na tlamě respirátor. Nevadí, s tím jsme si poradili ajn cvaj. Poslali jsme na něj Kácu.

     Konečně Česká Lípa. Sportovní areál, velká stage a spousta fanoušků. Najíždíme zezadu (jak jinak) a Jana okamžitě rozbaluje stánek. V první fázi se náš stánek nachází přímo mezi lidmi, zboží jde na dračku, nové album se prodává skvěle a my nestíháme podepisovat. Během chvíle si Jana začíná zoufat, protože trička jsou skoro pryč a brzy nebude žádné. Když to tak pozoruju, tak si vzpomínám na některé situace v jiné době a musím se smát.

     Mimochodem, ještě tu máme počasí – před Mladou Boleslaví jsme dostali celkem slušnou porci slejváku a také v České Lípě prší. Šnek tvrdí, že to nevadí, pan doktor Zdenál to tam nahoře pošéfuje a zařídí. A taky že jo! Jdeme hrát a déšť přestal, lehce se vyčasilo. Hrajeme tedy do sucha, což je paráda. Další kapela po nás takové štěstí nemá a dostává opět porci pořádného slejváku, který neustále zesiluje. Proudy vody se valí shora na celý areál a během chvíle je všude načůráno.

     Náš set dopadl skvěle, hraje se nám fantasticky, podpora fanoušků je skvělá a zvuk se nám moc líbí. Křtíme nové album – ještě, že Fofo koupil šampus, protože na tuto šíleně důležitou věc jsem absolutně zapomněl! Nové album nám křtí hlavní pořadatel Máca a taky samozřejmě český Lemmy a věrná mistrova kopie – Jarda. Děkujeme borci za pokřtění. Kromě skvělého servisu – píívo, vííno, rum, klobásky, gulášek atd. zde mají také moc pěkná děvčata, z nichž vyniká dlouhonohá zrzka, která neúnavně třepe hlavou a tříská sebou ze strany na stranu. Slováci by řekli „ako šialená.“ Nechybí ani pravověrný rocker a návštěvník snad všech koncertů na zeměkouli – Jirka Fencl. Zpoza stánku se na mě vyřítil také Tygr a žene mě ke kořalkám. Jen počkej, Tygře, tohle ti oplatím! Celkově jsou tady na severu velice příjemní lidé, je tu sranda a je tu fajn.

     Tak a teď ještě musíme vyřešit, jak se dostat zpoza backstage, protože kapela před námi se svou dodávkou zapadla na půli cesty do bahna. Borci to sice vytlačili, ale bylo to jen tak tak. Šnek tvrdí, že to musíme vyjet po dřevorubecku. Couvá k budově, my se rozmisťujeme po trase, start! Naložená dodávka doslova prolétá přes rozryté bahno a Šnek vítězně vyjíždí na parkoviště. Ano, takhle se to dělá. Nesmíš se s tím srát. Fertik.

    Cesta domů – tak přátelé, tentokrát nespím. Čert totiž nikdy nespí. Je to proto, že sjíždíme nové album pořád dokola. Přehráli jsme to celkem desetkrát a v autě je při refrénech pekelný řev. Všichni hulákají, občas sprchne – to jak se osazenstvo polévá pivem a vůbec – tohle je správný návrat domů.

Díky všem, kdo jste přišli, zvukařům, pořadateli  – a zase někdy.       Heinrich

 

REPORT 29.8.2020 Hostěnice okr. Brno, Znojmo – Statekfest

IMG_1903

REPORT 29.8.2020, Hostěnice, okr. Brno+ Znojmo – Statekfest

Tramtararáá, dnes si dáme dvojitou dávku a vyrážíme s tím správným předstihem, nejdříve do Hostěnic. Hostěnice jsou u Brna, takže bych se vsadil, že budeme okupovat několik pump. První pumpu míjíme bez povšimnutí a my se Šnekem čekáme, kdy se začnou ozývat zezadu ty známé hlasy, jakože „Stůj, zastav, my nezastavujeme? Já se na to vyseru, von jede dál, mně se chce čůrat, já nemám cigarety, já mám žízeň a máme přece čas, proč nezastavíš….a tak dále, a tak dále. Dnes nic. Ticho. Všichni mají všechno a dokonce tu máme i pukavce budvarovité, které se prý vyskytují v pelhřimovských lesích a Jeníček tvrdí, že jich posbíral plný košíček. Aby tuhle vzácnou houbu mohl nalézt, musel se přestrojit za Karkulku, vzal si košíček, do něj litr rumu a dvě hodiny ukecával vlka, aby ho dovedl k pukavcovému háji, kde rostou Budvary v plechovkách. Další pumpa už nám asi neprojde, musíme zastavit, chtě nechtě. Neprozradím, kde to je, ale hned jak rozrážíme dveře, hoši jdou k regálu a nahlas komentují : „To je nějaká divná pumpa, tady nemají ani pivo nebo co? A hajzl mají ucpanej!!!“ Záchod byl zřejmě ucpán, jelikož tam prý byla před chvílí paní, která se nadýchala prášku z rozvířeného cementu a tato paní totálně zabetonovala mísu, když šla na velkou. Holky pak musely chodit na záchod na pole za pumpu. Příště, až tady budeme zastavovat, tak si s sebou vezmeme nezbytné pomůcky. Když máme tak velkou dodávku a vozíme tam všechno možné, klidně uvezeme i šňůru na protahování odpadu, Krtka, příručku „Rukověť mladého záchodáře,“ kýbl s vřelou vodou,hydroxid sodný a gumový zvon. Paní za pultem se tváří tak nějak kysele a asi si říká „Polibte mi prdel, hašišáci.“

Prolétáme Brnem a za chvíli jsme na místě. Když to řeknu básnicky, tak jsou Hostěnice malebná víska. Točí se tu pivo s názvem Dudák. Ptám se paní výčepní, jestli třeba nejsme na dudáckém festivalu, ale ubezpečuje mě, že jsem tu na správném místě a dávám si tedy Dudáka a rum. Dudák je výborný, pěkně vychlazený, s pěknou čepicí a právě teď jsem vlastně přišel na to, proč se to jmenuje Dudák. Po vypití celého piva jsem najednou začal vidět kolem sebe samé dudy. Dokonce i hoši zvukaři měli dudy, projíždějící cyklisté měli dudy a tak se radši jdu podívat do zpětného zrcátka u auta, jestli ty dudy taky nemám. Neee, je to dobrý, v pohodě. Dnes to tady zahajujeme, protože se prostě musíme dostat včas na další štaci do Znojma. Na to, že začínáme v pět, je tu už celkem dost lidí a další neustále přicházejí. Sjíždíme vály, abychom se vlezli do vymezeného času, ale zařazujeme i naše dvě novinky. Musím se smát za hry, protože přicházející návštěvníci, někdy jsou to i seriózní páni a dámy, slyší náš nový hit, s úžasem zastavují a zřejmě nemohou věřit svým uším. Z beden se na ně valí refrén :“Seš jen k…..a z paneláku……….No jo, holt prostě nejsme lázeňský orchestr z kolonády, to se nedá nic dělat. Zvukově výborné, vše funguje dobře, jenom si musím ještě trochu pohrát se zvukem basy, protože počínaje dnešním dnem laboruju s novým zvukem. A rozhodl jsem se, že zvuk mé basy bude správně vyladěn tehdy, až mi po prvním úderu odletí boty zvukařům na pult. Bylo to kouzelné sobotní odpoledne. Hoši se ještě cpou uzeným trampským cigárem, Jeníček to ani nekouše, rve to do papuly celé a ani si nevšiml, že mu kousek uzeniny vyčuhuje z levého ucha. Tak nastupovat, utřít mastné huby a jedeme na další štaci. Hostěnice je třeba pochválit a tuhle pěknou vísku určitě ještě navštívíme.

Cesta do Znojma je docela rychlá a tady jsme poctili svou návštěvou jen jednu pumpu. Opět nebudu jmenovat, to je kvůli reklamě, ale zde jsme kupodivu nevzbudili skoro žádné pohoršení. Naše děvčata jsou již pěkně v ráži: „ Já bych si dala rum, stačí jen ten panáček, já si to naředím.“ Kupuji tedy radši celou placatici, však ono se to bude hodit, jaképak ředění. Před pumpou jsou pěkné sedačky s nápisem: „Zde si nesedejte, sedák je nasáklý vodou jak houba a budete pak mít mokré prdele.“ Díky za upozornění, ale já jsem si to přečetl až potom, co jsem si sedl.

Tak a jsme na Statekfestu ve Znojmě. Zde je to fajn, tak jako každý rok. Návštěvníků plno, kapely hrají, fanoušci lejou a my přijíždíme přesně a včas. Náš orchestr si sedá k jednomu stolu, ale já nemůžu. Vždycky, když se vydám ke stolu, jsem polapen a odveden k výčepu. Zkouším to zas a znova, ale marně. Dnes máme také v prodeji naše nová trička, takže kdyby vám náhodou někdo tvrdil, že jsme stará trička prodali a další už nebudou, nevěřte mu. Janča statečně prodává a vzhledem k tomu, že má dnes na sobě firemní triko s velkým výstřihem, pánové se slétají kolem ní jako vosy na med. „Víte, já bych chtěl pro přítelkyni takové tričko, co máte na sobě vy,“ žádá si vysoký zákazník a neustále kouká Janě do výstřihu. „A jakou tedy chcete velikost pane?“ „No chci takové, jaké máte vy.“ Příště budeme muset dát Janě ke stolku ochranku. Přece jenom je teď ten prodej našeho merše tak nějak atraktivnější bych řekl.

Jdeme na to, dnes se mi zdá,že zvuk je silnější, pánové zvukaři ve Znojmě zřejmě posílili aparaturu a já opět ladím nový zvouček na base. Teď je to ono, ten špinavý středobas mi ofukuje nohy a obě boty konečně letí až na střechu protilehlé pivnice. To je rachot. Jako když přelétá bombardér. Fore si dnes tak nějak vychutnává svoje sólo na buben, ani se mu nedivím, je tam sám a obklopen vnadnými fanynkami. Ta slečna v bílých šatičkách to před ním hezky roztáčí. Bombardujeme přesně do třiadvaceti hodin, kdy je vyhlášena policejní hodina. Při posledním válu prší, ale to už je teď jedno. Zbytek večera už je taky jasný. Ubíráme se do nitra statku a meditujeme. Napadá mě, že bych si mohl sundat ze střechy ty boty, co mi tam odletěly vinou basy, ale co, aspoň tady nechám nějakou památku, říkám si a jdu domů jen v ponožkách.

Bylo to všechno opět fajn, na obou štacích skvělí úplně všichni, takže díky všem a zase někdy.  Heinrich

PS. Ty boty tam nehledejte, já jsem kecal.

18.7.2020, Třebíč, Podzámecká niva

třebíč

 

Report Třebíč 18.7.2020 (Carmen, Ocelot, Kiss Czech Company)

Tak jako minulý týden – prší. Tentokrát však vůbec nemám obavy, že by se akce nekonala, nějaká voda už nemůže nikoho rozhodit. Dnes to máme blízko, a proto se na místo určení slejzáme jak se dá. Naše auto je sice narvané bednami, ale hudebníků je zde pomálu. Doufám, že se včas setkáme v zákulisí. Také pumpa je dnes jenom jedna. Hoši si dávají samozřejmě kaféééééé. Ono jim to stejně moc nechutná, ale musí si to jít koupit –  slečna, která ten lektvar připravuje, vypadá opravdu velmi dobře. Klidně jsme tam mohli sedět ještě teď! Nakonec to musím řešit zase já : beru z auta záchranný kbelík, podávám ho přes pult slečně kafařce: „Dejte mi to do toho kýble, my si to vezmeme s sebou.“ Šnek po cestě nadává, obilí je prý díky dešti strašně polehlé a tím pádem naši zemědělci budou mít újmu. Snažím se mu vysvětlit, že ta pšenice není zválená kvůli dešti. Kdyby se líp podíval, spatřil by tajemné kruhy v obilí, obrazce, které prý nikdo nedokáže nijak rozluštit. Né  né né, to jen opilci z vedlejší vesnice šli nad ránem ze zábavy a váleli se v té pšenici, jelikož se nemohli postavit na nohy. Hulákali u toho oplzlé písně a ve snaze dostat se zpět na silnici, rozryli celé pole, zváleli pšenici a uráželi kombajnéry :  „Zastavil kombajn před hospodou, a šel se nažrat asiiii. Tam seděli kombajnéééříííí a nadávali na počasí. Byli to slavní družstevnícííí, svalnatí hoši z vesnicéééé. Ti přišli s kombajnéryyy, vydělat si penízéééé. Dvě píva si daj cestou z kolchozuuu, maj kombajny z dovozuuuu!“

Jsme na místě. Krásný areál pod třebíčským zámkem, obří stage a v zákulisí sud plzeňského. Pánové z Carmenů nás upozorňují, že z tohoto sudu budeme všichni konzumovat. Jen vznikla malá obava, aby při naší spotřebě tento sud tak nějak nedošel! A přátelé, došel! Ten sud prostě došel. Vzápětí však byl nahrazen sudem jiným a na ten se vrhli kompletně všichni muzikanti v zákulisí. I druhý sud došel. Je to smutné, když zaťukáte na ten plech a slyšíte, že ten prostor tímto plechem ohraničený, je prázdný.

Dáváme si zvukovou zkoušku – tady fakt není co řešit. Zvuk je dokonalý. Úderem osmé hodiny rozjíždíme naši šou a zatraceně nás to dnes baví. Nechci teď náš koncert rozebírat, ale hrajeme s chutí a bez chyby. 75 minut uběhlo jak nic, dali jsme naše klasická čísla – Fofo basuje, Káca mydlí na činel a Fore odpaluje svoje sólo. Dnes s námi přijela také Štěpánka a její úžasný hlas mě opět dostává do kolen. Díky přátelé, dneska jsme to prostě dali.

Následuje samozřejmě afterpárty, jako vždy. Dnes řešíme s Jeníčkem obrovský problém : kterak zabránit psovi, aby přeskočil plot. Jeníček tvrdí, že jeho pes snadno přeskočí plot o výšce metru osmdesáti centimetrů! Za normálních okolností bych tomu nevěřil, ale vzhledem k tomu, že vím, že Jeníček nemá psa, ale antilopu, všemu věřím. Dále se musím zmínit o absolutně bezkonkurenčních bramborácích, které jsem Jeníčkovi sežral. Neměl provokovat : „Ty bramboráky jsou dobrý, ale lepší je pes na česneku.“ A vůbec – dnes je v zákulisí ohromná legrace. Tak a ještě se musím zmínit o naší anabázi na zpáteční cestě. Když už se nám podařilo nastoupit do auta, máme opět problém. Fore se nemá jak dostat domů? To by tak hrálo. Vezeme našeho bubeníka domů a zároveň se stavujeme v Klémově krčmě v Rouchovanech. Vzkaz pro Jeníčka Klementa : Milý Jeníčku, omlouváme se ti, že jsme tě přepadli ve tři ráno doma, ale nezlob se, ta udírna voněla až do Třebíče. Museli jsme.

Díky všem za kouzelný večer, díky celému souboru za perfektní práci, Šnekovi za neuvěřitelnou trpělivost, Štěpánce, že s námi vystoupila, Janě za fotky a za stánek. Ester za záchranu mého psa, kapele Carmen za pozvání, za profi přípravu koncertu a za parádní pařbu, Peťovi Bendemu za kořalku – a vůbec- byli jste všichni skvělí. Tak zase někdy a i když je poledne, přeji Vám dobrou noc.   Heinrich

PS.Kolik tam bylo lidííííí? No skoro tisíc.

třebíč2

11.7.2020, Cvrčovice, okr. Brno-venkov

 

 

 

 

 

 

107927436_961928460920206_7841766768560828146_n

 

REPORT 11.4.2020, Cvrčovice, okr. Brno-venkov

No tak co, tak padá voda, však je to jenom voda – koukám na tu spoušť už od rána a čekám jako obvykle v těchto případech, kdy zazvoní telefon s tím, že akce je zrušena. Pořadatel ve Cvrčovicích je však stejného názoru jako já a akci v žádném případě neruší. Vody už je tolik, že to dokonce vystrnadilo ven i bytosti, které během dne normálně člověk nemůže spatřit. Jedním takovým tajemným tvorem je bytost, která obývá většinou septiky neboli žumpy a které se říká žumpál. Při spatření žumpála beru nohy na ramena, startuju naši dodávku a rychle ujíždím. Ještě by ten hajzl chtěl jet s náma!

Sotva jsme se uvelebili v autě, tak je zezadu slyšet naléhavý a zoufalý výkřik : „Kdy zastavíme na pumpě? Musíme zastavit na pumpě, nemám cigára a ani píívo,“ řve vytrvale Jeníček. Za normálních okolností bych mu místo cigarety dal hašlerku, ale tu zrovna nemám. Mám však dobře prochlazeného kozlíka a tím křiklouna aspoň na chvíli umlčím. Spokojeně si pocucává chlazený lahváč a už neřve. Dnes je těch zastávek víc – nabíráme Fofáče, který má ještě mokré vlasy, jelikož jsme prý přijeli dřív a nestihl se usušit. Stejně ale nechápu, jak se může někdo koupat, když venku tak pěkně prší. U auta sděluji Kácovi, že dnes pro něj máme překvapení. Fofo : „Myslíš, že se jako stavíme u Kacetlů v hospodě? V Tasovicích?“ No a je po překvapení. V hospůdce dostáváme od pana majitele každý jednoho točeného Tesáka, a protože je to Kácův strýc, tak je to taky pochopitelně muzikant! Jó tady by se sedělo, tady jo. Jeníček ochutnává místní ořechový likér, znalecky čmuchá, očichuje a pak ho tam jedním vrzem pustí do šachty. Po mlasknutí je mi jasné, že likér je velmi kvalitní. To si tak člověk přijde na návštěvu bez likéru v břiše a odchází s likérem v břiše a ještě mu tam šplouchá Tesák. Příjemná návštěva.

Ještě jedna zastávka je opět na pumpě v Miroslavi. „Jé, co je to na těch cigaretách za díru?“ ptám se paní prodavačky. „No co by to bylo, díra. Děláte, jako byste nikdy neviděl díru!“ No jó , ale to je nějaká divná díra,“ nedám pokoj. Na krabičce je napsáno, že je to díra do krku, díky které můžou kuřáci dostat nějakou nemoc nebo co. Vysvětluji opět paní prodavačce, že takovou díru jsem opravdu ještě nikdy neviděl a radši se dávám na ústup.

Už se pomalu blížíme na místo činu, ale mezitím Fore naříká, že ho pobolívá hlava. „Tys včera chlastal, viď?“ ptám se nenápadně. „No jo, jenom jsem si dal pár piv, potřeboval jsem se DOVYPÍT, když dneska nemůžu.“ Slovo „dovypít“ je skvělý výraz a proto se se Šnekem řehtáme jak krávy. Hurá, jsme tady. Krásný areál, určený výhradně a pouze pro rockové blázny a šílence. Stále leje a leje, kapela před námi je též postižena deštěm a jejich kytarista mi pak sdělil, že mu načůralo do přístrojů. Jana rozbaluje stánek a vesele prodává. My se sice připravujeme taky odpovědně – nosíme si píva k pódiu, ale stále a neustále prší. Konečně hrajeme, dnes nejsme ve výhodě, že na nás jako na muzikanty neprší, ve výhodě jsou zde všichni, protože areál je fantasticky zastřešen. Podle odhadu pana pořadatele je zde asi tři sta lidí a během naší produkce stále chodí další a další, déšť nedéšť. Šnek signalizuje ještě jednu písničku a končíme. Tak jsem nějak asi místo jednoho palce viděl palce dva, protože ty vály dáváme ještě dva. Musím se naučit tu prstovou signalizaci pořádně : jeden palec znamená dva vály, dva palce jsou tři vály a tři palce je jeden a půl válu. To se dá pochopit, že jo. Akorát mi bylo vysvětleno, že normální člověk má palce jenom dva….?Tak a teď už jsou pro nás zde jenom radovánky – fantastická, voňavá, uzená, obrovská klobása! Zde naše děvčata prohlásila : „To jsou ale nevídané rozměry!“ Hamburgr, který normálně zásadně nekonzumuji, tak ten je dnes přímo k sežrání. Místní dívky okupují naše hochy a dožadují se paliček, trsátek a kdoví čeho ještě. Paličky Fore rozdává a má ještě nějaké zásoby. O našeho nového člena je zde velký zájem, a proto mu uděluji krátkou přednášku s názvem „Vliv ženy na výkon hudebníka“. Dnes opravdu povedená akce. Ještě však musíme nacvičit řádně odjezdy domů. Tady si tak nějak ještě nejsme jisti. Když se podaří někoho dostat do auta, jde se nahánět zbytek souboru. Tento zbytek se nám podaří nahnat do auta, ale ti, co tam již seděli, jsou opět pryč. Také je třeba nacvičit chůzi k automobilu a nastupování do vozu. Tohle nám stále nejde. Někteří padají do mokré trávy, i děvčata se občas vyválí v bahýnku a před odjezdem  se musíme spočítat po armádním způsobu, nedá se nic dělat. Káca!  – Zde! Fofo! – Zde! Fore! – Zde! Heinrich – Opušťák! Jeníček – Opušťák! Šnek obchází již nastartované auto a kontroluje, jestli někdo neleží za zadními koly. Valíme domů s pocitem dobře vykonané práce, ale tak nějak nemůžeme koncert rozebrat, protože v autě stále někdo huláká. A když už je konečně ticho, tak se stejně spí.

Díky celému souboru za skvělý výkon, Janě za stánek,díky pořadateli, zvukaři a samozřejmě fanouškům. PS. Příště se polepšíme a trička o velikosti XXXXXXXXXXXXXXĹ určitě budou! Na otázku, proč jsem nepsal report ze Štítar musím odpovědět docela pravdivě – protože se mi nechtělo. Jsem línej, neodpovědnej, nepracovitej a flákám se.

Tak zase někdy. Heinrich

107784497_332492901097964_824400349674029090_n

20.6.2020 Hoštice-Heroltice, okr. Vyškov, narozeniny klubu Southern Moravia Rebels

 

IMG_1834

20.6.2020, Hoštice – Heroltice, okr. Vyškov, 10. Narozeniny Southern Moravian Rebels

„Tys tady v tom autě neuklízel, že jo?“ ptá se a zároveň si odpovídá Jeníček. Jedeme na východ a naše auto je opět plné. „Neuklízel,“ odpovídám. „Výjimečně jste minulý týden byli hodní, starali se o své kulturní prostředí, neházeli na zem špačky, nepolejvali se pivem a nelítaly kolem vás vejce z baget. No a na nějaký tý prošláplý plechovce přece nesejde.“ I když jsem minulý týden nainstaloval opět magnetické popelníky, dnes se jich zase nějak nedostávalo. Nevím, jak je to možný. Naši kuřáci asi po zaplnění popelníku vyhodí vajgly z auta i s popelníkem nebo co. Káca s Jeníčkem navrhují jedinou možnost – do bočních dveří auta se vystřihne z každé strany jedna díra, plech se ohne dovnitř a teprve na ten plech se přimagnetují popelníky. Je to určitě výborné řešení, budu se muset poradit se Šnekem. Nebylo by pak lepší, když už v těch dveřích budou díry – vyhazovat vajgly rovnou ven? Taky při bočním větru bude zřejmě auto plné popela….Tak tohle ještě borci nemáte úplně vymakané. Možná, že nejlepším vynálezem by bylo docela jednoduše přestat kouřit. A má to něco do sebe.

Hned na první pumpě vylézáme z auta, ze všech dveří se valí dým a zdá se mi, jako by byla celá posádka tak nějak opálenější. I cigaretový dým způsobuje vyuzení pokožky! Čím déle jedeme, tím víc jsme v autě tmavší a tmavší. Ale prý to není pravda, to je zřejmě proto, že je venku zataženo a začalo se stmívat.

„Tak mě nějak bolí vzadu za vokem,“ stěžuje si Šnek a mne si stále oči. „Včera jsem si dal čtyři točený hořký dvanáctky a asi mi to nesedlo.“ Tvrdím, že to nebude přímo pivem. Občas se stane, že když člověk dopíjí poslední doušek, krýgl mu nečekaně vyklouzne z ruky a spadne dovnitř za oko. A to způsobuje tlak zevnitř na oční bulvu. V tomhle případě však nepropadejte panice, je třeba si skočit na velkou a pořádně zatlačit. Bulva se vyvalí ven, objeví se ucho toho zpropadeného krýglu a ten se pak snadno vytáhne. „To je nápad!“ jásá Šnek a utíká na záchod. „Tak se mi ho podařilo vytáhnout, oko už mě nebolí, ale teď mě bolí zase to druhý.“ „Tak běž znova, máš tam ještě jeden krýgl.“

Poslední pumpa ve Vyškově. Transparent nám sděluje, že zde je možno zakoupiti si Rychlou pěnu. Tento nový československý vynález vymysleli naši zdatní technici, inženýři a sladovníci. Rychlá pěna je určena pro netrpělivce, kterým se nechce čekat, až pan výčepní dotočí pivo. Znáte to – pěna musí nejdřív klesnout, aby se mohla doplnit rezavá tekutina. Stojíte tedy ve frontě na píívo, zařvete na putykáře – „Rychlá pěna!“ A on už ví, co má dělat. Slije vám do skla všechno přebytečné a odkapané pivo co má za pípou schované (tzv. slivky), aby to nikdo neviděl, a okamžitě vám je podá. Tekutinu si odnesete na své místo, okamžitě vyndáte z batohu spray s Rychlou pěnou a nastříkáte ho do sklenice. Výsledek je ohromující – nádherná bělostná čepice a ještě k tomu bez čekání!! Já vím, je to úžasné, ale prvouživatele musím upozornit a varovat : před zakoupením Rychlé pěny se nejdříve podívejte na obal spreje! Jestliže tam nebude nakreslená ikonka s napěněným krýglem, pěnu zásadně nekupujte, neboť jest to pěna montážní. Dopadli byste jako můj kamarád, kterému sice pivo ohromně chutnalo,ale stejně pak musel na operaci (mozku).

Milý čtenáři, zde musím na chvíli přibrzdit a budu se radši věnovat hudbě, abych zase nepsal tzv.polopravdy, jak je mi někdy vytýkáno. Pro ryze upjaté jedince a nositele „pravdy“ tu mám uklidňující sdělení – reporty píšu opravdu pro pobavení, a jestli u toho někomu stříká vzteky z huby  Rychlá pěna – je to jen jeho problém. (bude také dnes kejhat potrefená husa?)

Desáté narozeniny motoklubu, to už je fakt něco. Dojíždíme na klubovou základnu, která je z bezpečnostních důvodů pěkně schovaná a zašitá daleko, daleko v lesích a polích. Tady si opravdu můžete dělat co se vám zlíbí, můžete třeba běhat nazí v kukuřici, koupat se v nedaleké říčce, můžete hulákat, konzumovat alkoholické i jiné nápoje, válet se, hýkat, kouřit, blábolit….no prostě je to tady free. Místo klubových nástěnek jsou na stěnách rozvěšeny atrapy palných a sečných zbraní a hlavně tu nikdo nic neřeší. Kapela před námi je vynikající. Borci hrají starý poctivý bigbít a já jsem si nejvíc vychutnal „House Of The Rising Sun“ od Animals. Pánové od zvuku to dnes fakt nemají lehké. Občas leje, občas neleje, prší, neprší, ale většinou prší. Pod pódiem je bahno a bahno je úplně na všem. Nejdřív se snažíme chodit tak nějak mimo bahno, ale pak se vesele čvachtáme a i my máme zahnojené a zabahněné boty a nohy až ke kolenům. „To je paráda, to nemá chybu,“ hlásí Fofo. „Ty koně, co máme na nohách jsou do bahna vynikající. Podpatek se zaboří a člověk nemůže uklouznout.“ Hůř je na tom náš bubeník, ten podpatky nemá a my čekáme, kdy sebou jebne. Taky nám není jasné, jak si bude čistit ty tenisky, až bude usedat k bicím. To bude za hry lítat sajrajt na všechny strany! Káca, ten má zase boty s traktorovým vzorkem a už se těším, až mi řekne, jak je pucoval. Naši kytaristi také šlapou za hry na ty svoje vehementy, co mají pod sebou a ty různé přepínače a čudlíky jsou v momentě zasraný jak jetel. Bahno nebahno, sjíždíme komplet celý repertoár, což jsou poctivé dvě hodiny v tahu. Před písní Válení upozorňuji, že dnes snad ani není možné, aby se někdo válel, ale nebuďte měkcí a válejte se. Borci moje provokativní hlášky neberou na lehkou váhu. Bari přináší velkou bílou plachtu, tak zvaný velký lajntuch, který se používá v postelích, rozkládá ho na bahno a už se vesele válíme! Tak to jste mě teda parádně převezli. Bahna je čím dál víc, připadám si jak ve filmu Král Šumavy. Občas někdo zahučí do bažiny po krk, ostatní ho pomocí větví tahají ven a křičí : „Marie, Marie!“ Ale nad Marií už se bažina zavřela a svoji oběť už nikdy nevydá.

Tak a tady musím poděkovat celému souboru, jelikož dnešní výkon v nelehkých podmínkách je opět vynikající. Pánové zvukaři to taky dávají naprosto profesionálně. Bum, ke konci naší šou je najednou ticho. Díky zuřivému dešti kamsi napršelo a jsme bez elektriky. Padají návrhy, jakože už přestaneme hrát, ale jakmile se rozsvítí první maršál, řežeme do toho jak zběsilí až do konce. Nás přece nějakej déšť nemůže rozházet. Po koncertě nakládáme a prcháme do baru, zde, ve stínu pípy do sebe všichni lejou absolutně všechno. Pivo jde stranou – nikoliv proto, že by nebyla chuť, ale především používáme razantní urychlovače. I reklamní oddělení v čele s Janou je třeba pochválit. Máme tu další skvělé nové zboží!  Loučíme se s úžasnými lidmi na této parádní akci a vyrážíme k domovu. Ještě před nastoupením do auta některé naše dámy padají do bahna, občas se někdo rozplácne vedle auta a někoho musíme vytahovat z bažiny ven. Tato velká legrace pokračuje i na zpáteční benzínové pumpě. Pumpa je v Brně a zde sedí dva příslušníci městské policie a zřejmě mají přestávku na kávu. Vtom se otevřou dveře a do nitra vyčištěné, vyleštěné, nablýskané pumpy vpadá tlupa devíti neidentifikovatelných tvorů, kteří jsou zašvihaní od bahna až ke krku. Bahno lítá po čisté podlaze, paní pumpařka se chytá za hlavu a policisté se řehtají. Tak aspoň jsme zase někoho pobavili a vytrhli z noční nudy.

Děkujeme klubu Southern Moravia Rebels za pozvání a za to, jak jste se o nás starali, díky zvukařům, barmankám, borcům od venkovní pípy, Šnekovi za to, že to s náma přežil a vůbec – zase někdy.     Heinrich

PS. Jeníčku, prosím tě, dnes opravdu na to malé dítě nedýchej.

IMG_1838

13.6.2020 Bantice, okr. Znojmo (+ Gilotina, Cela)

IMG_1830

REPORT BANTICE, okr. Znojmo 13.6.2020 (+ Gilotina, Cela)

Co se nám dnes asi tak může ještě stát? Přejedeme zase srnce? Zajíce? Kance? Krtka? Koukám na opravený nárazník z minulého týdne a rozhodl jsem se bleskově, že za naše auto pořídíme ještě chladící návěs, kde budeme skladovat zvířátka, která nám skáčou pod kola. Jednou za měsíc je pak vyndáme z mrazáku a všechny upečeme a sníme. Dnes opět odjíždíme bez jakýchkoliv problémů a zdržení. Jeníček přikormidloval se svým novým Prasátem, nastupuje do dodávky a okamžitě mě chválí, protože jsem vrátil popelníky na svá místa. No, abych pravdu řekl, nic jiného mi ani nezbylo. Zametat nedohořelé vajgly z koberce není zase taková legrace – někteří naši kuřáci už postrádají pud sebezáchovy a ani ty vajgly nevyndávají z huby. Nechají je v hubě dohořet, zdechnout a pak je polknou. V lepším případě nedohořelý vajgl blafne a výtečníčkovi shoří přerostlé vousy. Dnes zastavujeme jen na jedné pumpě, a to v ……….ách. „Ty vole, já nemám lajntuch na hubu! Já taky ne! Ani já ne!“ Nikdo nemá roušku a já radši ani nevylejzám z auta, protože se dnes opravdu nechci dohadovat s kravaťáky. A ejhle, všechno v pohodě, paní pumpařka se na naše borce směje, ptá se, kam jedeme a lajntuchy neřeší! Jeníček, ten dnes opět srší výmluvností a sděluje nám, jak ho na jeho chatě šikanuje jakýsi hlodavec. Není to ani potkan, ani krysa, ale jmenuje se to rejsek vodní. Tento hlodavec je prý tak drzý, že dokáže přes noc sežrat kus chaty a komplet celé rybářské boty. „ Hoši, poraďte mi, co s ním mám dělat? Nejvíc mu chutnají chipsy, ty jsem přilepil jako návnadu lepidlem k pasti, ale on je sežral, past sklapla a hajzl utekl.“ Šnek tvrdí, že jediný lék na tohoto hlodavce je .44 magnum nebo brokovnice. Určitě jsem pro a doufám, že až Jeníček tohle vodní monstrum uloví, nechá ho vycpat a dáme si tu bestii do zkušebny na maršály.

     Poslední zastávka. Nabíráme Fofáče, Vlaďku a blížíme se na místo. Majitel pekárny Káca vyndává skvělé koláče, které pro nás jeho zaměstnanci upekli na cestu. Koláč je od slova kolo a tato kola jsou ozdobena marmeládou z kiwi. Zapíjíme je zbytkem ořechovky, kterou mi dodala firma Stavebniny VM Valtice. Jsem fakt rád, že v těchto stavebninách neřeší nějaké pitomé cihly nebo vápno a vyrábí tam radši kvalitní ořechovku. „Chceš-li do stavebnin jíti, musíš naši ořechovku píti!“  

 

Dohoda zněla jasně – pan doktor vezme firemního superba a odveze Foreho přímo na místo koncertu. Den předtím kladu našemu lékaři na srdce, ať se nezleje a dodrží to, co jsme si domluvili. Fore se objevuje na místě koncertu včas, ale marně hledám pana doktora. „Musel jsem řídit, je na plech a chrápe v autě. Když jsme dojeli sem, tak se otočil na stranu a zabručel, ať ho nechám spát,“ líčí Fore lékařovy trampoty. Pan doktor si tedy také dnes zařídil pojízdnou ložnici. Vleze prostě do auta, usne a vzbudí se zase doma. Právě teď čekám na jeho telefon, kdy mi opět sdělí, že to byl fakt pěkný koncert.

     Hraje se venku! Je zde úžasné prostředí a zrovna jsme se trefili do koncertu Gilotiny. Jejich zvuk je zabijácký. Celkově je dnešní akce taková dobře naladěná, a to nejen zvukově. Lidé jsou příjemní, pohodoví a baví se. Jsem překvapen spoustou mladých rockerů a rockerek, kteří nic neřeší a přišli si hlavně zařádit. Hledám výčep. Na konci areálku vidím ceduli s nápisem Pivo – 26 Kč. Razím si cestu mezi návštěvníky a chystám si peníze. Už skoro otvírám hubu, že bych si dal jakože jedno píívo a pak se podívám za přepážku a on je tam místo pípy ty vole mixák!! Za ním Láďa Růžička a ještě k tomu v našem firemním tričku. Tak to se mi teda trochu nepovedlo. Ale stejně mi není jasný (a nikdo mi to nebyl schopen vysvětlit), proč je u zvukaře cedule na pivo. Kdybych měl naváto, určitě bych Laďu začal prudit a vyžadoval bych, aby mi jedno natočil. Dokud by mi pak jednu fakt nenatočil.

     Další kapela – Cela. Tady je vidět, že tento metalový dorost má jasno jak ve stylu, tak v prezentaci a je radost sledovat, jak se muzikou baví.

     Dneska mám asi nějakou pomotanou orientaci. Za pódiem vidím v dáli stánek, na něm jsou natočená piiva a ta bedna vedle vypadá jako pípa. Jdu si tedy koupit píívo tam. Do prdele, zase nic. „To je pane udírna, tady se pivo neprodává, musíte na opačnou stranu,“ praví mistr uzenář a otevírá tu plechovou bednu, aby mě přesvědčil, nevěřícího, že tam není píívo, ale krásné smotané, barevně kouřem vyladěné klobásky. Tak já to tedy vzdávám. To, že nemůžu najít výčep, není moje vina, ale je to zřejmě způsobeno posunem magnetického pólu Země. Ode dneška už mě píívo přestalo zajímat a smířil jsem se s tím, že klobásek ani mixážního pultu se prostě nenapiješ.

Také dnes máme otevřen náš stánek s reklamními předměty. To je od minulého týdne pro nás už jaksi automatická věc. Přijedeme na místo, Janča rozbalí sortiment a docela jednoduše se prodává. Lépe řečeno doprodává, protože všechno se bude muset opět znovu vyrobit. Dnes si přišel dokonce koupit naše tričko i Ozzy Osbourne společně s kámošem Dodem. Ozzy říká : „Kluci, to, že prodáváte merch, nevyhlašujte, to je kravina, já to taky na koncertech nedělám. Pak vás někdo nařkne, že jste ješitní a na to se radši vyserte. Kvalitní zboží se prodává samo. Hlavně ty trička nezapomeňte vyndat z kufru.“ Takže Jani – děkujeme a těšíme se na nové zboží.

     Dnešní zvuk se mi zdá na pódiu skvělý! Laďa to má dnes vychytaný. Cítíme se rrradostně, hrajeme rrradostně  a také dnešní bubenické číslo se povedlo. Jedině já jsem to posral v posledním válu, ale však už jsem psal, že se posunul magnetický pól Země. Dnes nehrajeme úplně všechno a Fore se stále dožaduje dalších a dalších písniček. Pánům kytaristům se musím omluvit : Fofovi jsem dupl v záchvatu boje na palec a Kácovi jsem sejmul Gibsona. Uvidíme příští týden. Jestli bude Fofo kulhat a Káca nadávat, budu muset koupit rum.

     Tak a ještě musím taky zmínit a vyzdvihnout úžasnou mraženou slivovici, kterou nám darovala kapela Cela. Tekutina se nacházela v malých mražených lahvičkách. Chtěli jsme si je vzít domů, ale po zvážení faktu, že by se lahvičky po cestě rozmrazily, jsme je raději vypili. No to je přece logické…

Jedeme domů – díky celé kapele, Kácovi,Fofovi, Foremu, Janě, Jeníčkovi, Šnekovi a také panu doktorovi. On je prostě náš, i když stále spí. Ale jednou se přece musí probudit, né?            Heinrich

IMG_1831

LIBEREC, ROCK-PUB, 6.6.2020, samostatný koncert

IMG_1815

REPORT LIBEREC, ROCK-PUB, 6.6.2020

Tak nevím, jak mám po delší době vlastně začít. Máme opravdu tolik nových zážitků, že se v tom trochu přestávám orientovat. Jak určitě víte, dnes je první koncert s novým bubeníkem Forem. Snažím se zorganizovat nějak odjezd a vypadá to, že se mi to podařilo (aspoň si to myslím). V určený čas však přijíždí Fore v našem firemním superbu a na sedadle spolujezdce sedí pan doktor. Jenže dohoda zněla přesně naopak – pan doktor přiveze Foreho. Sedím v dodávce a pozoruji, co se bude dít. Pan doktor stále sedí v autě a nějak se mu nechce ven. Zaklání hlavu a klopí do sebe svůj oblíbený nápoj. Á, pozor, už jde, a to  chůzí velmi nejistou. Tak tady se po dlouhé pauze zase nic nezměnilo. Nakládáme ožralý spací pytel a jedeme pro Šneka. Jediné štěstí, že pan doktor nehraje. Původně fungoval jako bedňák…..

Cesta je dnes opravdu dlouhá, a tak jsme vymysleli skvělou zábavu. Ten, kdo mluví, tak místo hlásky ká musí vyslovit hlásku té. Vypadá to asi takto : Turva tolit je hodin? Ty tet ale pita ty totote. To te do toho teres, dyt tet pitomet?Tlutynál,Lutáši, co to tady tutá? A tak dále…. Zábava je to fakt ohromná, představte si třeba rybáře, který klimbá u řeky a najednou mu ťuká splávek. Kolega vedle k němu běží a volá : Tarle, dyt ti tutá! Tutá ti, setni to, to bude tapr!! Nebo třeba taková kukačka : Tutačka dělá tutu, tutu, tutu, jat se máš ty tlutu?

Přijíždíme k poslednímu stanovišti, kde čeká Jeníček, Káca a Jana. Stojí svorně vedle sebe a už z dálky si ťukají (tutají) na hodiny. No jo, máme zpoždění, víte, jaká je to práce s panem doktorem? Oni si tedy ťukají na hodinky a my v autě si ťukáme na čelo. Z pohledu nestranného pozorovatele to vypadá fakt zajímavě. Ihned seznamujeme naše nové cestující s novou hrou. A koukejme, jak je to zajímavé – Jeníček je najednou Jenýčet, a Káca je vlastně Táca. Úžasné. „Nic jinýho se od vás ani nedá čekat“, praví Jeníček a pouští se do sáhodlouhého monologu, kdy se samozřejmě dovídáme, co dělal, co se mu přihodilo, kde byl a co se tam stalo. Tak to je taky velká legrace. Káca nám zase líčí příběh jedné prvoligové kapely v průběhu karantény a všichni se shodujeme, že větší kretény by jeden pohledal. No prostě cesta ubíhá přímo nádherně.

Abych ti, milý čtenáři, navodil tu správnou atmosféru našeho cestování na koncert, tak nesmím zapomenout ještě na jednu zábavnou hru. Pravidla jsou taková, že ten, kdo jde na pumpu si něco kupovat, nesmí mít na hubě lajntuch (roušku) a musí decentně pokašlávat. Kdo to neudělá, nesmí si nic koupit. První pumpa je kdesi u Havlbrodu, to opět nevím přesně. Jdu statečně první. Paní je za neprůstřelným sklem, má lajntuch a směje se na mě. „To je dneska paní krásně, že? A jakou tady máte pěknou pumpičku, máte to tady moc hezké.“ Paní se směje : „A kam jedete, kluciii?“ Ostatní hoši jsou také velmi spokojeni, dýško je velké a my jedeme dál. Protože jsem v naší dodávce tak trochu uklízel, aby tam hoši mohli udělat bordel, při úklidu jsem narazil na důmyslné zařízení – popelníky na magnetech. A protože se mi ty silné magnety velmi hodily, zabavil jsem je a popelníky vyhodil. „Kurrva, kde jsou popelníky,“ vyslýchá Jeníček. Nicméně hoši to vyřešili po svém. Koupili si na pumpě u hodné paní jednu plechovku lančmítu a Fofo koupil pikslu tuňáka. „Až to sežerete, tak to budou popelníky,“ rozhodl Jeníček. Jenže tyto pochutiny nikdo nechce, i přes neustálé nucení k jídlu. Oba dva kuřáci jsou z toho rozladěni, nemají pořád popelníky…Navíc jsme nacpaní vynikajícím chlebem, ve kterém je zapečené uzené, vše nám dodal Káca, jakožto majitel pekárny… Kde ty popelníky plné tuňáků a masa skončily, to fakt nevím, ale budu zřejmě muset vrátit staré popelníky na svá místa, takhle bychom asi fakt přišli na buben.

Poslední pumpa. Jsme asi třicet kiláků od cíle. Jsem opět předvoj, kráčím statečně do útrob čerpací stanice. Za mnou přichází opět statečný Osceola, neboli Fofo. Bez lajntuchu. Jsou tam tři báby. Jedna rovná škopky do chlaďáku, další dvě jsou u buřtů. Beru si pivo a objednávám párek v rohlíku. „To byste měli snad mít roušky, když sem jdete,“ vrčí celkem klidně bába u chlaďáku. Fofo odpovídá:„Nám už jsou k hovnu, my už to stejně máme.“ Čemuž já horlivě přikyvuji a platím další bábě. Stále čekám na ten rohlík, Fofo odchází a mně nikdo nekryje záda. Vtom se vedle mě objevuje kravaťák v bílé košili, asi mu ji paní bělila ráno na trávníku na sluníčku. „To je teda od vás bezohlednost, takovéto chování, tady je jídlo a vy nemáte roušku!“ „A můžete mi, pane vedoucí, říct, jak mám to jídlo dopravit do úst, když budu mít na hubě lajntuch?“ „No to si snad sníte venku, ne?“ odštěkává Pan Bílá košile. „Ó nikoliv, venku se ochladilo a já si to sním zde, mimochodem, nemáte tu příbory?“ Pana vedoucího začaly podporovat pomalu ale jistě i ty tři báby a poštěkávaly do našeho rozhovoru. „Jak já k tomu přijdu? Co kdyby ten pán, co stojí za vámi, byl inspektor? Jak já k tomu přijdu?“ naříká Bělokošiláč. Otáčím se : „Pane vedoucí, jestli se nepletu, tak za mnou není žádný inspektor, ale slečna motorkářka, která má na hlavě přilbu! Takhle přece nevypadá ten pán, o kterém mluvíte..“ A to byl spouštěcí mechanismus. Štěkny za neprůstřelným sklem se do mě pustily, bělokošiláč spustil zase něco o bezohlednosti. „Tak víte co? Ten párek si nechte a polibte mi prdel.“ pravím a odcházím středem. Za mými zády vše najednou utichlo. Jako mávnutím kouzelného proutku.

Konečně Liberec. Šnek kormidluje na stanoviště a já jdu obhlídnout terén. Strčím hlavu k baru. „Ahooooj, vy nemáte roušky?“ ptám se radši, abych šéfovi klubu nezpůsobil nějaký problém. „My na ně serem,“ zní uspokojivá odpověď. Dávám si fantastické, točené, chlazené, úžasné a jedinečné pivíčko, pivilínečko, pivouška, pivoulinečka a čekám na zbytek souboru. „Máš tam jít,“ říká Káca. „Venku je autogramiáda.“ A vskutku : pán s paní žádají podpisy na různé naše fotky, karty, letáky, plakáty a co jsem udiven – přesně vědí, co se v kapele děje.

Všechny stoly v klubu mají rezervé, takže dnes je to jasný – bude plno. Stavíme zručně aparaturu, zvučíme, a protože pan zvukař Péťa koupil nové bedny, hraje to moc pěkně. A už se to sem valí. Během hodiny je klub plný. Z Boleslavi doráží tlupa zuřivých rockerů v čele s Jirkou Fenclem a Vaškem Tygrem. Taky Praha je tu, a té velí Robert! I slečny rockerky přibývají a už při našem ozvučování třepou hlavičkami. Pouštíme se do práce. Představuji Foreho, jako nového bubeníka a přátelé, je to mazec. Evidentně se všichni velmi dobře baví. Hrajeme třikrát po deseti skladbách a představujeme i naše nové číslo – bubenické sólo. Musím celý mančaft velice pochválit, řežeme do toho jen to sviští. Nový Kácův Gibson drtí vše živé, Fofo a jeho maršál jsou taky pěkně nabroušení a zezadu do toho řeže šílený Fore. Ihned po náročném sóle startuje dva kopáky a žene nás stále vpřed. Tak takhle jsem si to, přátelé, představoval. Hraje to!! Poslední série je náročná, klub se v jedenáct zavírá a fanoušci nás nechtějí pustit. Dnes přidáváme jenom dva vály a jdeme od válu. Fore sedí za bubny, nohy má na obou šlapácích a usmívá se. I já se usmívám, ale jen pod fousy. Nemůžu se totiž moc smát, protože Tygr přináší další várku rumu a to fakt není k smíchu……

Mimochodem, také musím zmínit skvělou práci našeho nového reklamního oddělení. Jana nejen, že vyprodala celý stánek (kupodivu i když jsem to „nevyhlásil“), ale stihla u toho ještě fotit. Opravdu krásná práce. Tak nějak se mi vybavuje ta parádní hláška ze Slunce, seno : „A hlavně jsme dali šanci těm mladejm, co nekecaj a makaj.“

Přátelé, končíme, loučíme se, balíme a jedeme na pětihodinovou výletní cestu českou kotlinou dolů na Moravu. I tato cesta má svá kouzla. Především jsme opět srazili srnce, šesteráka. Ten pitomec se tam připletl a lehce nám poškodil nárazník (už druhý). Potom odklusal, jako by se nic nestalo. V autě se sice pospává, ale protože už svítá, rozjíždí se různé rozhovory. Tak například řešíme neustálé sucho, kterým nás krmí různá přiblblá média. „Já teda nic suchýho nevidím a dokonce mi před barákem na asfaltce začaly růst bedle.“ Šnek něco říká o suchým z nosu a pan doktor, který se konečně za celý den poprvé probudil, hlásí, že má sucho v láhvi. „Ae to byu pjeknej konzert, co?“ artikuluje pan doktor, který vše opět prospal v autě. Jedna z největších hlášek se týká akvária, ale to tady opravdu nemohu reprodukovat. Jednak bych to nenapsal, jak se stále svíjím smíchy a jednak je to velmi drsné. Kdybyste to chtěli vědět, zeptejte se Šneka, ten tu kravinu vymyslel. A teď ještě asi ve 3 ráno telefon do auta : „A kolik tam bylo lidíííí.? Začínám nadávat. Proč se ten pán nezeptá, jak se vám hrálo, jak jste dojeli, jak hraje novej bubeník? On se ptá kolik tam bylo lidí!!Bylo tam plno, ty vole, narváno, plnej barák až po střechu. Tato otázka se v posledních deseti letech vyskytuje často a u všech kapel. Tak já to ještě vysvětlím. Otázku „Kolik tam bylo lidííí?“ kladou vždy lidé, kteří jsou velmi tlustí. Oni se chtějí vždy ubezpečit, že vlastně udělali dobře, že nešli na koncert, protože při plném baráku by se vlastně dovnitř nevešli. No a při malé návštěvnosti by zase tito jedinci byli moc vidět. Každý by je okukoval, jak jsou tlustí. Takže prosím prosím – už nám ráno nevolejte nikdy do auta a neptejte se, kolik jsme měli lidí. Zeptejte se třeba, jak se vám jede, kdo se ožral a jak se vám hrálo. Tyto otázky nás potěší úplně nejvíc.

Díky všem za úžasný koncert, díky Kácovi, Fofovi, Foremu, Šnekovi, Janě, Jeníčkovi i panu doktorovi, díky Rock Pubu, Ozzymu, Péťule, Péťovi za zvuk a taky samozřejmě fanouškům.

Jdu si dát odpolední osvěžující spánek s pocitem dobře vykonané práce. Mějte se. Heinrich.

IMG_1816

19.10.2019, Beroun, Klub Prdel, samostatný koncert

 

51401856_747773218955853_7772041169504043008_n[1]

REPORT Beroun, klub Prdel, 19.10.2019, samostatný koncert

Cink, cink, ratata, cink, cink, křáp, bum! Dodávku jsem po včerejším koncertě vyložil, ale už jsem neměl sil vyházet neuvěřitelné množství prázdných lahví a zmuchlaných plechovek. Jedu od základny a neustálé řinčení a cinkot mi opět lezou šíleně na nervy. Povalující se lahve mají tendenci se neustále dotýkat, vždy se na té podlaze rozprchnou a za zatáčkou se k sobě zase přitulí. Není to ale zase tak úplně pravidelný cinkot, protože někdy se láhev zarazí třeba o vajgl nebo o zbytek rozšlapané bagety. Zamykám dodávku a zpod kapoty, od motoru se ozývá : „A kdo bude uklízet ten bordel?“ „Zejtra,“ odpovídám dodávce. „No jen aby,“ reaguje mluvící auto, ale to už já neposlouchám. Zítra na to určitě zapomenu a pak se uvidí.

Ale to jsem tedy dnes, milý čtenáři, přeskočil a začal od konce. Je sobota odpoledne, k volantu usedá Sifón, který má sice za sebou tisíc kilometrů kamiónem, ale vůbec mu nevadí dalších pět set kiláků. On se totiž už tak nějak s volantem narodil. Ještě když byl kojenec, tak si svůj kočárek řídil sám! A jak je známo – naši řidiči nemají na růžích ustláno. Musí řešit různé situace, poslouchat nemístné vtipy na svou osobu a taky zastavovat pokud možno hned na fleku, aby se hudebníkům neprotrhl močák, musí trpět hulákání na zpáteční cestě a stále je někdo otravuje s tím, že potřebuje otevřít auto. Jenom co je v našem autě různých nápisů! Zakazuje se kouřit, mluvit s řidičem, zacházet s otevřeným ohněm, požívat alkoholické nápoje a házet odpadky na zem. Kdyby tohle bylo dodržováno, tak by se náš řidič měl fakt úžasně a vždy po koncertě by se těšil, jak poveze ty hodné, způsobné, pořádné, střízlivé a vychované hudebníky domů. V podstatě by se řidiči hlásili před koncertem houfně sami, dělali by si pořadníky, kdo, kdy a kam bude řídit. Takovou kapelu řídit, to je fakt něco, oni skoro za jízdy nemluví, když mluví, tak spisovně a to je radost to auto řídit. Například : „Prosím tě, byl bys tak laskav a zkusil zastavit zde někde u toho vzrostlého porostu, mně se chce na malou?“  Nebo : „Pane řidiči, prosím, zastavil byste na nejbližší čerpací stanici, potřeboval bych si koupit sklenici mléka a teplý čaj. Děkuji za ochotu.“ Realita: „Pičo zastav, já se pochčiju.“ „Kde je ta debilní pumpa, už nemám co hulit a mám žízeň jako kráva.“  Nicméně se nám podařilo, díky soustavné ekologické převýchově, omezit vyhazování odpadků z auta. Občas sice něco vyletí, ale to je maximálně namazaný chleba nebo kus rohlíku. Ten se buď rozplácne na sklo dalšího auta, anebo ho sežere vyhladovělé zvířectvo.

Dnes jsme se rozhodli, že otestujeme naši milou dálnici D1, neboli Ťokův průsmyk. Tohle dobrodružství si opravdu nenecháme ujít a čeká nás obrovské překvapení. Nejen, že provoz je plynulý, ale ono se tady dokonce pracuje! Možná, že se časy mění a my si to frčíme jak rakety k Berounu. Nechápu, jak zde mohla uvíznout kolona americké pěchoty, ale kdoví, v jakých křápech tudy hoši projížděli. Takže  – kudy neprojede americká pěchota, tam Ocelot projede vždycky! S tímto konstatováním zastavujeme U rybiček. Na pořadu je polévka halászlé, ostrá jak peklo, Pájkův pověstný rybí salát, a spousta dalších pochutin. Jeníček, ten polévku chválí, ale jen do té chvíle, než se objeví kost. A pak další a další kosti, kus páteře a to už výtečník nadává, že tohle opravdu žrát nebude! Až bude mít ryba kosti jak prase, tak si ji příště taky dám….. No nevím, jak by asi chutnal takový ovar z ryby…? Také se rozvíjí debata o chytání ryb. Tvrdím, že nechápu rybáře, který chytne rybu a pak ji pustí zpět do vody. V kapele jsem absolutně v menšině, jelikož je to tu samý rybář a to jsem si pěkně naběhl, protože naši rybáři všichni pouští ryby zpátky do vody a protestují. Takže vám to teď pánové vysvětlím polopaticky : rybář, když chytí rybu, tak by ji měl sežrat a nikoliv pustit zpátky do vody. Jeníček třeba, když chytne kapra, tak je mu ho líto, že to zvířátko vytáhl z vody, kanou mu slzy po tvářích a štká, když rybě vytahuje zaseklý háček z tlamy. Tak to už je asi extrém. Je to pro mě nepochopitelná věc, chytit rybu a pustit ji zpět do vody. Je to jako kdyby dřevorubec nakácel dřevo, odvezl ho z lesa a druhý den by ho tam jel vrátit! A když se dřevorubce zeptáme, proč to dělá, takový nesmysl, tak nám odpoví jako rybář – no protože mě to baví! Zvedáme se, Káca zvoní v restauraci na tamní  lodní zvon a my pokračujeme.

Ještě jedna zastávka na pumpě u dálnice. Uprostřed rozlehlého parkoviště stojí těhotný pán. Má žluté tričko a zřejmě i tato barva dává vyniknout veleobřímu pupku, který je zakončen jakoby tak nějak do špičky. Vysvětluji kolegům, že to je proto, že kůže na pupku už se nemůže víc natahovat a na přežírání reaguje tím, že se zašpičaťuje, protože je tenčí a tenčí a mohlo by se stát, že by se pánovi pupek protrhl a všechno by se vysypalo na silnici. Těhotný pán je z Prahyyy, aspoň tak soudím podle registrační značky. Sifóne, u toho pána trochu zpomal. Stahuju okénko, Sifón zastavuje u pána : „Už kope?“ ptám se pána. „Coooooooooo?“ odpovídá nechápající pán. „No ptám se, jestli už kope!“ ale to už Sifón prozřetelně pouští spojku a my vyrážíme. On by ten těhotný pán stejně nic nezmohl. Ty krátké ručičky a velký pupek ho k jakémukoliv boji hendikepují. Děvčata v autě tvrdí, že takový břich měly, když čekaly dvojčata, tak teď fakt nevím. Rád bych se pánovi omluvil, ale kdo ví, kde je mu konec. Možná už je ve fitku a řádí na posilovací lavici…

Beroun! Jsme na místě a byla to krásná cesta, jen co je pravda. Pravá ocelotí jízda! Zdravím se s panem majitelem klubu, dáváme si uvítací paňáky a místní specialitu – zelenou s citrónovou šťávou. Rveme bedny do klubu a pomalu začínáme. Tady se hraje pouze do desáté hodiny a je třeba pochválit vynikající pívo, které je opravdu skvěle ošetřeno a tak nějak se pije skoro samo. Přehráváme veškerý repertoár a ještě přidáváme.  Je zde slušně zaplněno, na odbyt jsou hlavně trička a cédéčka. Naši kuřáci chodí hulit ven před klub. Tvrdím, co by na to řekla Gréta? Vyfukujete kouř do ovzduší a nám ostatním ubývá kyslík! I další návštěvníci chodí kouřit ven a mám takový dojem, že si myslí něco o kreténech. Tak asi jsme to dali, koncert končí a já jsem se zaparkoval u báru, kde do mě můj berounský příbuzný Kája leje danielse. Nikoliv však po paňákách, ale po decilitrech. Chtěl bych pomoct kolegům se stěhováním beden, ale zřejmě bych udělal víc škody než užitku. Zde je potřeba vyzdvihnout skvělou Jeníčkovu práci, a jsem rád, že mě v tom náš rybář (co pouští ryby zpět) nenechal.

Loučíme se se skvělým Berounem, a nastává poslední fáze dnešní anabáze. To se nám to pěkně rýmuje…Cesta zpět je pro Sifóna jako jednohubka. Řítí se s pekelným strojem na jižní Moravu, projíždíme opět Ťokovým průsmykem a jako vždy se nejdřív v autě huláká a postupně hulákání utichá. Dnes utichá trochu později. Jeníček totiž hledá svoji modrou deku a chce se do ní zabalit, aby mu nebyla zima. „Kurrrva, kde ta zasrrrraná deka je?“ Říkám, že pokud je deka zasraná, tak bych ji vůbec nehledal a ani omylem bych se do ní nebalil. Teď už se můžu přiznat, když mě nikdo nepráskl. Jeníčku, tu deku jsem ti ukradl já, a musím ti ji pochválit, protože opravdu pěkně hřeje, proto jsem taky hned před Prahou slastně usnul. Dal bych vám sem i fotky, ale od té doby, co jsme propili foťák, tak nefotíme. Ale to nevadí, však nás stejně všichni znáte.

Díky celému našemu hudebnímu souboru, bylo to opravdu kouzelné a už dnes můžu říct, že se těším na další nové zážitky. Díky Sifónovi, že to s náma vydržel, díky Kácovi za chleba z jeho pekelné pekárny a taky předem děkuji Fofovi, protože mi slíbil, že další štiku, kterou vytáhne, nepustí zpět do řeky, ale nechá mi ji sežrat.    Heinrich

14.9.2019,Znojmo -Statek, Znojemské vinobraní (+ X-Core, F.A.King)

69971829_552728065467041_7878921997600686080_n[1]

REPORT 14.9.2019, Znojmo, Statek, Znojemské vinobraní (with X-Core, F.A. King)

Po páteční řežbě v Teplicích jsem teda velmi zvědavý, jak jsme se všichni zregenerovali a jestli jsme třeba nezdegenerovali. Podle odborných vědeckých příruček je prý pro unavený organismus výborné relaxovat v poloze hlavou dolů. Moc tomu nevěřím, jeden známý se pověsil na zahradě za nohy hlavou dolů a visí tam ještě dnes. Nálada v Rudém baronovi je výborná, dnes s námi jede taky Štěpánka a ta musí, chudák, poslouchat pořád dokola hit tohoto víkendu : „seš pobóchané, tivole.“ Nevím, co na tom je, ale pořád to opakujeme dokola a řehtáme se tomu jak idioti. Což tedy znamená, že jsme se zregenerovali dokonale a není třeba věšet se hlavou dolů. Výfuk Rudého barona je spraven a motůrek si spokojeně pobrblává. No tak jasně – jediná pumpa na dnešní velmi krátké cestě musí být ihned navštívena. To by tak hrálo, abychom dneska neseděli na pumpě. Pro příští rok plánuju stavbu nové čerpací stanice, ale ta bude vyloženě jen soukromá a bude sloužit pouze členům našeho hudebního souboru. Během dne si pěkně zajedou na svou pumpu, sednou si ven, poklábosí, natankují si zadarmo a budou spokojeni.

Statek. Narváno. Naštěstí se nás ujímá pořadatel Jirka a tím unikáme počáteční palbě kořalek. Stíháme krásně koncert X-Core a při výměně na pódiu zjišťuji, že hoši vypili skoro celou láhev Jacka D. My máme taky Jacka, ale zatím je ještě plný. Pití z této lahve je velmi problematické díky otevírání, ale všechno řeší náš kutil Šnek, který ten debilní uzávěr vyrval ven a přinesl skvělý, dokonalý a jedinečný korkový špunt. „To asi vole není originál Jack, že ne?“ ptají se hoši z X-Core, když vidí korkový špunt. Rozbíhá se prudce intelektuální debata o původu této lahve a my se pomalu přesunujeme na plac. Tak teď jsem zvědavej, co na to moje hlasivky. Od rána je prolévám Vincentkou a vypadá to, že léčebná kúra funguje. Vincentka je fakt chuťově příšerná věc. To už je možná lepší skočit do moře a naglgat se tam. Chuťově to vyjde nastejno, ale člověk si aspoň zaplave. Náš set probíhá bez problémů, jako vždy do toho řežeme co to jde, pot stříká na všechny strany a pode mnou je taky mokro. Nezasvěcený laik by klidně řekl, že jsem se pochcal. Naše hostující zpěvačka Štěpánka je dnes jako vždy ve skvělé formě a její jasně rudá bunda v kombinaci s černými šaty je prostě dokonalý outfit. Tady je fakt na co se dívat a naši fanoušci nemusí pořád koukat na čtyři pobóchance v černých hadrech s lebkama………. Klidně můžu říct, že se nám náš set dneska povedl a klidně se odvážím tvrdit, že se to líbilo i návštěvníkům. Chceme končit, blíží se půlnoc, ale slečna pod náma na mě křičí, že ještě teda půlnoc není a „hreeejte, voleee.“ Přidáváme ještě jednu a ještě jednu. Je nám to jedno, klidně můžeme dneska hrát až do šesti do rána, ale to by nás asi odvedli v poutech měšťáci. Velitel městské policie by přišel k pódiu, zatkl by nás: „Tak pojďte, vy pobóchanci tivole.“ Končíme. Na pódiu to občas křupne, na schůdkách to křupe trochu víc. Rozbité sklo, jest drceno nekompromisními rockerskými botami. Pan zvukař, jehož trpělivost opravdu obdivuji, praví svému pomocníkovi – „To nic, to je v pořádku, to je rokenrol.“ Nooo a to teda ještě není konec, to ani omylem. Aby si trpělivý čtenář udělal celistvý obrázek o konci našeho dvoudenního turné, je třeba vylíčit další události. Odjíždíme spokojeně na nejbližší pumpu, což je ve Znojmě přímo na výpadovce. Jacka jsme vypili s fanoušky a náš nálet na pumpu je fakt famózní. Mizí plechovky z regálů, slečny u jídla nestíhají, ale pořád se hihňají jak potróbliny. Ani se nedivím. Na pumpu nakráčely opět černé zjevy, plné huby keců a takové panoptikum se jen tak nevidí. Štěpánka se rozhodla, že máme hlad, skupuje všechno možné jídlo, počínaje párky a konče sladkým dezertem. Ona je dnes nejen host Ocelotu, ale taky hostitel!! „Nemám ráda, když jsou muzikanti hladoví!“ Já teda nechápu, jak může poznat, že máme hlad, ale pak mi to docvaklo, když jsem viděl, jak Pájka okusuje venkovní lavičku a tvrdí, že mu tam prý spadly klíče. Před pumpou stojí parta lidí, zřejmě návštěvníci vinobraní na odjezdu. Do našeho auta, Rudého barona, se snaží nastoupit všichni aktéři. Někomu to moc nejde, tady je třeba trochu pomoci, zatlačit, vytáhnout. V autě žhnou cigarety a z otevřených bočních dveří se line tato melodie: „Kdybys tak nááááááááhodou měl pocit, že jsi sááááááááám………“Partička venku se chechtá a to je správně, aspoň jsme dnes pobavili, od toho tu jsme. Rudý baron se zvedá a nechává za sebou dnešní parádní Znojmo a parádní koncert. Děkujeme vám všem, kdo jste přišli a snad jste si to užili tak jako my. Díky Jirkovi Jonášovi, díky panu zvukaři mistru Chlumskému, díky Robinovi a celé kapele. Tak zase někdy. Třeba budeme míň pobóchaní, tivole.      Heinrich

Report 13.9.2019, Teplice, Hvjezda

IMG_1366

REPORT Teplice, Hvjezda, 13.9.2019

Pátek třináctého, hahahaha, směju se, to je ale debilní pověra. Vyrážíme na Teplice a vyhýbáme se nekompromisně naší úžasné dálnici D1, zvané Ťokův průsmyk. Tato past by nás vcucla a nepustila. Dojeli bychom akorát do prdele, a nikoliv do Teplic. Jsme teprve někde na pumpě v Humpolci a divné hučení se ozývá při otočení volantu. No jistě, někdo nám vypil kapalinu do servořízení! Mám podezření na naše hudebníky, to by jim bylo podobné. Jdu na pumpu a tam stojí cosi za pultem. Zdálky to vypadá jako luxusní blondýna. Jdu k ní, a on je to pán! Má taková zajímavá gesta. „Hele, kde tady máte tu sračku do serva,“ ptám se blondýnopána. „Ťáám a nebo Ťáám!“ ukazuje střídavě dvěma rukama na dvě strany pumpy. Kdyby to mělo kozy, tak bych řek, že to ukazuje ženská……Doléváme tu sračku do jakéhosi kelímku v motoru a ejhle! Hučení přestalo. Ještě cosi hučí zezadu z auta, ale to nemá s autem nic společného. Statečně zdoláváme skoro tři sta kilometrů. Tuto první hlášku vypaluje Šnek na další účastníky silničního provozu : „Seš pobóchané tivole, nebo co. Máš to v ty makovici cely pobóchany, tivole.“ Od této chvíle je všechno pobóchany, všichni jsou pobóchaní a my konečně dorážíme do cíle. Teplice a Hvjezda. To není pravopisná chyba. Je to prostě Hvjezda. Nacházíme místo naší produkce kupodivu hned napoprvé. Statečný Šnek jde kamsi do útrob a hlásí : Venku sedí milion lidí a vevnitř taky..“ Couváme přímo k naší šatně a tady je to taky moc pěkné. Nachází se zde pípa pro hudebníky, takže pro nás, s plzínkou, kafovýrobna a různé speciality. Máca s Lemmym dnes slaví dohromady své sto sedmé narozeniny, takže se budeme snažit jim udělat pořádný řimbuch. Na místě už jsou taky naši fanoušci z Mladé Boleslavi a neustále mě odvlékají konzumovat lihové nápoje. Lihovým nápojům se však dnes vyhýbám, neboť prý zatemňují mysl a podporují agresivitu. Je to po zkušenostech z minulého týdne z Pelhřimova, kdy se nám, díky lihovinám, objevil v šatně Muž z muzea voskových figurín. Tento jedinec buď seděl a díval se skrze nás někam do vesmíru, a nebo se jeho voskové tělo vlivem tepla vždycky ohnulo a pak to vypadalo, že pán spí na stole.

Hraje první kapela, Flower Cover. Hoši jsou z Loun a dávají celé album Black Sabbath absolutně perfektně. Sál je plný teplických rockerů a rockerek a my se pomalu chystáme. Odháním další jedince s kořalkami a mám podezření, že si je někdo najal, abychom to dneska nedali! Náš set rozdělujeme na dvě části a hned od začátku do toho řežeme naplno. Pan zvukař je perfekcionista, takže hraní je dnes opravdu velká radost. Jsme v Teplicích poprvé, ale lidi reagují naprosto úžasně. A ještě přidáváme a ještě a ještě a už to fakt musíme ukončit, je půl jedné a když přidáme 6 hodin v autě, tak v 7 jsme doma jak na koni. Naši hoši dnes konzumují lihuprosté nápoje, protože musí po příjezdu na základnu ještě řídit, ale my s Pájkou jsme tam vsítili na cestu medového Jacka, aby se nám dobře jelo a aby to méně drncalo. Loučíme se s perfektními tepličáky a vyrážíme zpět. Tentokrát jsme se rozhodli, že otestujeme noční Ťokův průsmyk, přece jenom by to nemuselo zas tak špatně dopadnout. Průjezd povolen, řítíme se z Krušných hor dolů na Moravu. Bum, bum, bum, grrr, bum, bum, ratata. „To je nejaky pobóchany, tivole,“ praví Šnek a zastavuje na kraji Ťokova průsmyku. „To nic, to nám jen upadl vejfuk, doma to heftnu a je to .“ Nakládáme výfuk a při rozjezdu to vypadá, jako když startuje Rudý baron. „To je aspoň kravál, tivole, to je maso,“ libuje si Šnek a vytáčí naši obří formuli, aby to co nejvíc řvalo. Slečna na pumpě v Jihlavě se divně uculuje. Ani se nedivím, když se otevřou takhle ráno dveře, vleze tam pět zjevů a je slyšet jenom pořád dokola : „to je nějaky pobóchany, tivole.“ „Tak tady pojedeme jako trochu potajmu, tady mají pěkný silnice a jsou zde slušní,“ medituje Šnek od volantu a přes některé vesnice motor jenom lechtá. Jinde huláká, protože na silnici jsou lavóry  a schválně vytáčí motor, aby Rudý baron co nejvíc řval. „Tady se dneska nikdo nevyspí, tady ani hovno,“ a tak to prostě probíhá až do cíle.

Je nutné poděkovat všem v Teplicích, Mácovi, Lemmymu, panu zvukaři, našim novým fanouškům, fanouškům z Mladé Boleslavi, Jirkovi Fenclovi a taky Šnekovi, který tivole to odřídil na jedničku a ještě nás u toho stihl pobavit. Kácovi díky za škvarkovej chleba, Laděnce za úžasnej aspik a celému našemu hudebnímu souboru za skvělý výkon. Omlouváme se všem pumpařkám za nečekané vpády do jejich ranního soukromí. Díky a zase někdy – třeba dneska…..Heinrich

27.4.2019, Liberec, Rock pub, samostatný koncert

 

 

59203807_798049023928272_9000215771061682176_n[1]

27.4.2019, Liberec, Rock Pub, samostatný koncert

 

Všechny moje naděje, že bude z našeho kapelového auta regulérní sanitka, vzaly za své. Dokonce jsme ani nezvládli namalovat místo našeho loga červený kříž. Je to proto, že dnes jsme všichni zdraví jako řípy a projevuje se to během celé jízdy. Z původně ohlášené sestavy se nám dva cestující na poslední chvíli odhlásili. Ani se nedivím. Cestovat s náma až do Liberce, tak to je normální sebevražda. Dnes nás má opět na starosti Šnek a veze pacienty neomylně na místo určení. No nic, zabývám se po cestě hrozně důležitou záležitostí – když teda nemůžeme mít sanitku, tak přes léto je vlastně z auta pojízdný Hostinec U Cébrala, kde na sebe každý cestující cébrá pivo z krýglu, na podzim je to Bludný Holanďan a podle posledních událostí to auto bude přes zimu fungovat jako auto hasičské. Ale k tomu se ještě dostanu. „Kolik tam těch flašek ještě máš?“ ptám se Jeníčka, který mi s baziliščím úsměvem podává baňatou láhev ořechovky. „Tohle je předposlední láhev, pak už nemáme ani hovno,“ sděluje mi prominentní výrobce ořechového likéru. Hned mě napadají chmurné myšlenky, co teda jako budeme do léta pít?

Cesta do Liberce ubíhá krásně a je to po staré silnici opravdu výhra.Vůbec už si nedokážu představit, že jedeme po té příšerné polňačce D1. I tady máme zmapované všechny pumpy, ale pan čerpadlář, který v jistém městečku byl loni ještě v pohodě, na nás letos kouká jak na vrahy. Že by měl strach? Ahaaa, on mu možná referoval kolega – pitomec z Kopidlna, že jsme ho málem nakoplidlnovali do řiti, protože k nám byl velice drzý a neochotný. Fakt není nad to, když jsou na pumpě děvčata. Nekoukají jak vejři a je s nimi aspoň sranda. Taky netrousí různá moudra, jako čerpadláři – „Už jsou tady zase ti hašišáci. Vykoupí všechno pivo a vyrabujou mrazák se zmrzlinou.“ Situaci zachraňuje slečna, která k pumpě přivádí skvrnitou dogu. „To je ještě štěňátko, má teprve sedm měsíců!“ Koukáme na psa, který na nás kouká shora a kdyby štěkl, tak se asi rozutečeme. Jeníček tvrdí, že má pětikilového kocoura a snaží se nám namluvit, že ten kocour je skoro stejně veliký, ale to my mu samozřejmě nevěříme, jelikož je jasné, že takový kocour neexistuje. Anebo je tu ještě jedna možnost, že má doma taky dogu a myslí si, že je to kocour….?

Dnes máme opět dvě navigace, abychom se neztratili, protože by nás pak doma všichni oplakávali. Má to však menší nedostatek. Jedna navigace občas ukazuje, že máme jet vlevo, ta druhá zase, doprava. Šnek to řeší tím, že jede rovně. Prostě zkušený řidič ví, jak se má v tomto případě zachovat. „Ještě jednou a asi ty krámy rozšlapu,“ mudruje řidič a veze náš soubor neomylně až na místo. Najíždíme ke klubu a rovnou se valíme k pódiu. „To jsou pěkný americký pračky,“ ukazuje borec na naše bedny. Jo, vypadá to jako pračka a my ti v tom dneska propláchneme pořádně uši! Náš oblíbený severní liberecký Rock Pub se na naši návštěvu řádně připravil. Je tu v podstatě všechno, co by správný rocker měl mít vždy po ruce a dokonce dnes máme rozšířený sortiment! „Nedáš si Tatranskej čaj?“ láká mě pan majitel. Samozřejmě, že vím, co je to tatranskej čaj, ale to slovo ČAJ mě zoufale odpuzuje od konzumace. Nemůžu si pomoct. Ne však našeho Jeníčka. Ten, jakmile uslyšel, že se zde vede Tatranský čal padesát dva procent, zvedá se od stolu a dělá, že jde na záchod. Míří však k baru a od toho baru jsme ho v podstatě skoro nedostali. Leje do sebe pověstný čaj a přichází se pouze občas k našemu stolu vyspat.  No co, co na tom může bejt tak zázračnýho… Prostě v Tatrách posekli louku, zpařili to, nechali vykvasit, vypálili a je to. Možná, že někdy taky v sudu skončil omylem i nějaký hlodavec, třeba sysel. To pak má ten čaj správnej šmak.

Klub se nám hezky zaplnil, většina návštěvníků přišla v našich tričkách, takže fanoušků tu máme dost a už teda dost keců a pouštíme se do práce. Řežeme do toho, co to jde, zvuk je parádní a na place pěkná skrumáž. Ti, co sedí u stolů vlevo, třepou hlavama jak šílení, až mám strach, že se nabodnou na krýgl. Hrajeme jako vždy co nejdéle, dokud skoro nepadnem. Dvě přestávky dneska musí stačit. Přejeli jsme obě poslední desky, zkusili další nové věci, které fungují napoprvé velmi dobře a dáváme i něco z historie. Fanoušci se nám pěkně rozjeli a nějak se jim nechce domů. Nám taky ne. Je tu teplo, je tu co pít a jsou tu skvělí lidi, kam bysme se hrnuli. Tyhle naše pohodlné stavy po koncertě už zná Šnek a jen, co trochu vychladneme, nahání nás do auta s tím, že kdo nenastoupí, pojede domů vlakem. Tak to bych asi nedal. Jednak skoro nevím, jak se tím vlakem jezdí a taky bych asi netrefil na nádraží. A kdybych trefil, stejně by mi neprodali jízdenku. „Hašišáky nevozíme,“ jako bych to slyšel. Na každém nádraží je prý pán, co má na hlavě červenou čepici s kšiltem a v ruce takovou divnou plácačku. Možná se s tím dají odhánět komáři, ale na mouchy to určitě není. Držadlo je jak od německého ručního granátu a vždycky, když vlak odjíždí, tak tento pán v červené čepici odhání cestujícím dotěrný hmyz, aby se jim pěkně cestovalo. A jedeeeem. Hodláme projet celou českou kotlinou ze severu až na Moravu, nálada v autě je ještě lepší, než na cestě tam. Trochu nám ji kazí ty pitomé objížďky, které nám soudruzi staví neustále do cesty. Pořád dokola ty debilní cedule a vymaštěné oranžové šipky. Pravda, těch šipek moc není, proto se řídíme většinou podle Polárky a nebo je na navigaci absolutně skvělé souhvězdí Medvědice. Tak tady nám to všechno spí, motor si přede a Šnek nadává na kretény cestáře. Vše je jak má být. Hořííí, hořící, hořííí! Probouzí nás prapodivný smrad, jako by tu někdo opékal olomoucké syrečky. V autě je plno kouře a vypadá to tak, že si uděláme hasičské cvičení! Ó nikoliv, nic se neděje, to jenom Jeníček provozuje svoji oblíbenou noční zábavu, která se jmenuje Zapal si a usni. Hra spočívá v tom, že hráč si zapálí cigáro a co nejdříve musí usnout. Vyhrává ten, kdo usne dříve a komu správně uhoří vajgl i s prsty. Dnes Jeníček opět vyhrává a svoje vítězství nám nadšeně dokazuje propáleným sedadlem. „To nic není,“ tvrdí chuligán, „to jsem jednou doma usnul na gauči a taky jsem kouřil. To já hraju furt, mě to hrozně baví. To fakt nemůžete vědět, jestli se třeba vůbec probudíte. A dobrodružství spočívá v tom, že se buď včas probudíš, anebo uhoříš.“ Jeníček má dnes svůj den. „Zastav, musím čůrat!“ křičí výtečník. „Teď jsme stáli, měl ses vychcat, my ti za to nemůžem, že pořád chrníš.“ Nakonec opět zastavujeme. Hráč vylézá z auta, samozřejmě si zapaluje cigaretu a jakoby mávnutím kouzelného proutku mizí v kopřivách. Já už to radši nebudu komentovat, ale vážně přemýšlím o tom, že bychom mohli našeho superkuřáka angažovat vždycky před koncertem, třeba jako konferenciéra, krotitele anebo koneckonců můžeme s sebou vozit klidně i gauč a může hrát s fanoušky svou oblíbenou hru Zapal si a usni.

Děkujeme za krásnou návštěvnost v Rock Pubu, díky zvukaři Péťovi, díky Ozzymu, Péťule, Jirkovi Fenclovi and his metal boys a těšíme se zase někdy v Liberci.     Heinrich

6.4.2019, Moravský Krumlov, klub Maxim, + Cayman

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13995598_1059159524172309_4146331057673875012_o1

6.4.2019, Moravský Krumlov, klub Maxim (+ Cayman)

Pokud byste, přátelé, potřebovali vyléčit jakoukoliv nemoc, k dispozici je vám sanitní automobil naší kapely. S tímto faktem musím naprosto souhlasit a hned vyzdvihuji obětavou práci celé posádky našeho záchranného vozu. Ještě odpoledne mnou cloumá jakási horečka a dnes to asi nedám, podumávám v posteli a přemýšlím, co s tím budu dělat. No nic, Heinrichu, budeš chlap a postavíš se tomu čelem. Hned u zkušebny čeká Šnek, který tvrdí jako správný psycholog zásadní věc – „Máš v piči nějakou nemoc!“ Přichází Robin, ten to tvrdí taky, i když naříká na své vyhozené koleno. Sice říká, že to má z těžké práce při opravě chaty, ale já mu stejně nevěřím, určitě si to vyhodil na volejbalu. (Prý letos Vranovské léto začalo krapátek dříve). Dále přistupuje Jeníček, Káca, Pájka a Fofo, ten dnes musí po vlastní ose. Po cestě bychom ještě měli vyzvednout pana doktora, který, jakožto lékař celého souboru, má být připraven na stanovišti a já se spoléhám, že mi mou nemoc nějak aspoň diagnostikuje. Léčebné iniciativy se ujal Jeníček a je tu výborná vonící ořechovka. No co, je to likér? Je. To tě postaví na nohy. A skutečně. Po patnácti kilometrech a jednom kalíšku ořechového likéru mě zčistajasna opouští horečka a cítím se mnohem líp, každopádně už to není na zdechnutí jak před chvílí. Tak dávám ještě kalíšek a jak je vidět, tak v té ořechovce fakt nic špatného není. Ořechy, trochu alkoholu a cukr. „No vidíš, nalepíme na auto červený kříže a máme sanitku!“ hlásí Robin a já jsem pro. „Čtyři týdny se mě to drží a teprve, až vlezu do sanitky k těm správným lékařům, jsem za okamžik vyléčen. Máme zde psychologa Šneka, máme zde internistu Jeníčka, chirurga Robina a Káca prý ukončil třetí semestr seminární prací na téma : „Vliv ořechového likéru na organismus rockera, aneb jak se zlejt, aby to nikdo nepoznal.“

     A máme tu ještě jednu zastávku. Pan doktor Zdenda se celý týden tak strašně těšil, že s náma pojede, až z toho těšení zůstal doma. Troubíme před jeho domem, hulákáme, spíláme mu do kreténů, ale vše je marno. Nikdo nikde. „Tak si naser, pičo,“ ozývá se ze sanitky a my jedeme dál. V telefonu, který pan doktor zvedl, se ozývá pouze jakési chrčení a podivné zvuky. No nic, tady asi nic nenaděláme. Ještě navrhuji poslední možnost, a sice obrátit naši sanitku čumákem proti baráku a projet rovnou k lajdákovi do pokoje, třeba by se probral.

     Ale to je dnes milé překvapení! V klubu sedí za mixem Kája Vodička, tak to mám velkou radost, že dnes o nás bude po stránce zvukové velmi dobře postaráno. A nejen to. Postaráno je i po stránce nápojové. Přichází další lékaři a přinášejí spolehlivé léky na moji nemoc – rum, vodku a vynikající domácí slivovici. Nesmírně si cením, že mě chtějí hoši pomoci a tentokrát neodmítám, nevymlouvám se blbě a nediskutuju. Kudy teče, tudy léčí, hotová věc. Také chlapci z kapely Cayman dnes opět lejou do sebe vše, co teče a i když se tváří, že to není pravda, tak to pravda je. Tento klub je prostě naprostá senzace. Kdokoliv sem vejde, tomu se hned začnou sbíhat sliny a prostě si musí něco dát. A mně se dokonce jednou stalo, že jsem šel v týdnu kolem zavřeného klubu a hned jsem byl navátý, aniž bych cokoliv vypil. Klub Maxim tedy máme velmi rádi a co je velmi sympatické, je fakt, že abstinentům je sem přísně vstup zakázán. U vchodu jsou připraveni pánové a ptají se :“ Seš abstinent?“ Při záporné odpovědi můžete snadno vstoupit a užívat si. Při odpovědi „Ano, jsem abstinent,“ je dotyčný návštěvník vyhozen zpět na ulici s poznámkou „ Tak se styď a  vypadni.“

Náš set probíhá bez problémů, dokonce mi fungují i hlasivky a já je testuji co vydrží. Kupodivu je to v pohodě. Špagáty v krku se dnes rozhodly, že mě milostivě nechají ječet a nebudou mi dělat problémy. Děkuji vám, milé hlasivky a přísahám vám, že už vás nikdy nebudu prolejvat hnusnou vodou a odpornými limonádami.  U našeho stolu probíhá velmi vážná diskuse, které se radši nezúčastňuji, abych se tak trochu šetřil. Všechna slova i věty z diskuse znám stejně nazpaměť, je to v podstatě pouze pár slov, které se neustále opakují dokola. Tato slova se nedají zde reprodukovat, ale to je jedno, jsem rád, že mají hoši dobrou náladu a v kapele je pohoda. Naše přestávka po deseti válech je tu, odkládáme nástroje a chystáme se  k občerstvení. Vtom však všichni koukáme ke vchodu do šatny. Vchod vede na pódium a v něm stojí Laďa, kytarista skupiny Cayman a nějak divně se protahuje. Říkám si, že přece není možný, aby jakýkoliv jedinec, člověk, zvíře, rostlina – mohl spát v šatně při takovým kraválu! Kdyby komukoliv mlátila u ucha cirkulárka s bucharem, musel by normálně zcepenět. Laďa však nikoliv. Zavrtal se v šatně do koberců a koukaly mu jen tenisky.

Mimochodem, když už jsem u těch nohou – Šnek dnes přichází s jasným podnikatelským záměrem : budeme čerpat těžkou vodu z Dukovan a ti, kdo mají revma si s tím budou omývat nohy! „Tomu se, vy kreténi, říká nukleární medicína!“ hlásí Pájka. „Těžká voda se jednoduše naleje do lavóru, strčíte tam ty vaše křivý hnáty a za chvilku je revma pryč.“ Revma se lekne, a uteče a kromě toho vám nohy úplně zmizí a zůstanou jen pahýly. A taky si nebudete muset stříhat nehty na nohách!“

Ach jo, tak jsem to teda dnes všechno přežil, jsem vzdělán v oboru nukleární medicíny a my jedeme s pocitem dobře vykonané práce k domovu. Díky všem, bylo to kouzelné, ale kdybyste našli po včerejšku v Krumlově nějaké mrtvoly, určitě se budou povalovat kolem náměstí a kdyby některá z těch mrtvol měla kolem krku omotanou šálu Metallica, tak vám děkujeme za vrácení, je to památeční šála fotografa Standy, který ji samozřejmě někde nechal a moc ho to mrzí, protože s ní chodí každou neděli do kostela na mši.   Díky všem, co jste mě léčili a všem, co jste přišli. Tak zase někdy.     Heinrich

 

16.2.2019, Mladá Boleslav, Willax Klub Heineken (+ Iras, Judas Priest Rev.)

52674255_756793394720502_8791412482812936192_n[1]

16.2.2019, Mladá Boleslav, Willax Klub Heineken (Ocelot, Iras, Judas Priest Rev.

 

Naše další cesta na Sever se opět neobejde bez zvýšené marodky. Místo, abychom měli víc bedňáků, máme jich čím dál míň! Naši simulanti se rozhodli, že nás v tom nechají i další koncert. K tomu všemu ještě navíc lehl Jeníček, který si neustále stěžuje na silné bolesti hlavy v podbřišku. Já tomu fakticky nerozumím, ale medicínsky vzato by hlava v podbřišku snad neměla být…? Když jsem se na to ptal známého ortopeda, tak mi řekl, že je to nesmysl, jedině, „kdyby váš kamarád měl tu svou hlavu nacpanou v podbřišku nějaké ženy.“

Ani Robin dnes nejede. Vzdálenosti nad dvě stě kilometrů ho evidentně odrazují a navíc tvrdí, že stále trpí zimním medvědím spánkem. Tady doporučuji přečíst si především skvělou knihu „Lovec medvědů,“ a bude hned po zimním spánku.

A máme tu dalšího lajdáka a simulanta – pan Doktor – ten mi neustále tvrdí, že nikam nemůže kvůli své nemoci, jelikož musí stále sedět na židli s nohou v horizontální poloze a musí se prý koukat co nejvíc na Scooby Doo. Ani jeho argumenty o tom, že prý už nekulhá na obě nohy, ale jenom na jednu – neberu. Doktora Grünsteina na vás, ten by vás odnaučil simulovat!

Naštěstí my máme ještě v záloze Šneka, který sice taky málem skončil na marodce s nohou, ale nějaká hnáta ho prý nemůže vůbec rozhodit. Ještě, že máme všechny hudebníky, kteří vůbec nemarodí, nebrblají a dnes dokonce ani nelejou jako obvykle. Do auta přistupuje Káca a dává mi dopředu čerstvě upečenou vánočku. „Taky bych chtěl bejt kapelníkem, abych dostával vánočky,“ reje zezadu Fofáč a hubu mu můžu zavřít jedině pořádnou porcí vánočky. Příště nám Káca, jakožto majitel pekárny, slíbil čerstvý škvarkový chleba…. A ten, když se smísí v žaludku s pivem, vyvolává v našem autě zvláštní, dunivé exploze, a to hlavně k ránu při cestě domů. Někteří hoši, co sedí vzadu, tvrdí, že ty rány způsobuje něco vzadu pod blaťákem, jako by se tam prý něco utrhlo. No nevím, moc tomu nevěřím, proč by to, volové, potom tak strašně páchlo…?

Cesta příjemně uběhla a my jsme v Mladé Boleslavi. Najíždíme k rampě a první, co mě zaráží, je vysoký počet lidí na rampě. Zevnitř klubu se ozývá, pěkný hukot, a to je teprve 20 hodin a ještě ani nezačal první koncert. Naše aparatura se veze výtahem přímo k šatnám, vcházíme do klubu a bum – je tu narváno. U baru, kde jsou pípy, stojí dlouhá fronta. Pořadatel hlásí, že je vyřízenej a už nemůže, protože právě je tady 180 platících návštěvníků. Tak to my vyřízení nejsme, my se těšíme na místní šílence,až si s nimi zatřepeme hlavami. Dnes hrajeme kolem půlnoci, což nám vůbec nevadí, nejsme z těch kapel, co si odehrajou začátek a mizí domů. Náš set končí ve dvě hodiny ráno. Během koncertu testujeme místní rockery a nandáváme jim vrchovatě, co se do nich vejde. I oni testují nás, protože tady nás ještě neslyšeli, ale po vzájemném oťukávání se vše rozjíždí jak má. I válení po zemi, svíjení, řev, hroziči, třepači a prostě vše, co k tomu patří. Doufám, že jste se skvěle bavili jako my a po pár přídavcích musíme končit. „Jsem zpocenej jak krysa, to zas vodserou moje záda,“ bručí Pájka a odchází se zabalit do svých patnácti ručníků. Fofo neříká nic, ale zdá se mi, jako by po tomto koncertě trošku zhubl. Káca je jako vždy v obležení fanynek, já jdu na pivo a na stage nabíhá Šnek, který dnes pracuje za všechny naše simulanty. Má šílené tempo, takže za chvíli je vše, opět s pomocí výtahu, v autě. Ještě musím samozřejmě ocenit práci našeho reklamního oddělení – po otevření obřího kufru se slétli naši noví fanoušci ke zboží a skupovali vše od hadrů přes nášivky až po cédéčka. Heslo dnešního dne vyhlašuje Šnek ještě před klubem v autě : „Únor bílý, sílí pole, pičovole,“ a my se loučíme s velmi příjemnými, zcela příjemně šílenými místními fanoušky a valíme zpět na jih.

Paní pumpařka, nevím už kde, má na plášti jmenovku s nápisem „Adéla.“ Za výlohou jsou nějaké zákusky a dvě jedovatě zelené koblihy. Asi si to zboží prohlížím trochu déle, protože z hloučku našich hochů se ozývá „Á jéjé, už to zase začíná, a paní to pečete sama? To z vás musí mít váš manžel radost!“ Tak to teda né, pánové, to dneska neřeknu. Jdu k pultu, platím a ptám se paní Adély – „a opravdu jste dnes ještě nevečeřela?“ „Né dnes jsem nevečeřela, vole, je skoro ráno a budu teprve snídat!“ nandává mi paní pumpařka a za všeobecného řehotu odcházím zcela zostuzen do auta.

Za tento parádní koncert děkujeme všem, kdo jste dorazili, obří díky patří Jirkovi Fenclovi, našemu špionu pro středočeské záležitosti, Šnekovi za to, že přežil ten chlív a samozřejmě pořadateli – Willax Klub Heineken Mladá Boleslav. Díky, že jste to dočetli až sem a zase někdy.      Heinrich

2.2.2019, Beroun, Rock klub Prdel, samostatný koncert

50631236_747772112289297_4209792652796755968_n[1]

REPORT 2.2.2019, Beroun, Rock klub Prdel

„……a když přijedeme do Berouna, tak jen řekne : Beroun.“ Touhle hláškou z filmu začínám dnešní reportáž a i my jsme se tak pro dnešek zařídili. Jenže než jsme řekli „Beroun,“ užili jsme si spoustu legrace při naší další předlouhé cestě. Nebyli jsme až tak kompletní jako vždy, ale i tak bylo auto natřískané až po strop. Dnes máme jednu marodku a jednu omluvenku. Ten první lajdák s námi nejede proto, že se vymlouvá na spousty nemocí, kterým skoro nerozumíme. To je furt samá nukleóza, mimóza, fruktóza a nebo trombóza a cosi kdesi. Mimochodem jsem třeba zjistil, jakým způsobem je možné si vyběhat třeba trombózu. Ta prý vzniká z toho, že dotyčný cvičí až osm hodin denně na trombón. Už se těším, ode dneška začnu pořádně cvičit na basu, abych měl basózu. Další z naší výpravy zůstává doma Robin. To však lze lehce omluvit, neboť dotyčný se již od rána motá kolem udírny a stará se, aby bylo maso pěkně vyuzené – jak se říká – aby bylo jako dort. To je fakt výborné, že se Robin o nás tak pěkně stará a místo, aby jel s náma,  se obětuje a vyudí pro celou kapelu půl prasete. Už se na to těšíme, Robčo a hlavně to nespal!!

     Výprava startuje a po cestě nabíráme další a další jedince, dokud není auto plné. Káca je předposlední, a protože mám stažené okýnko u spolujezdce, slyším z venku divný rozhovor : „Tak pojďte, dědo, neserte se, ještě máme v autě místo. Užijete si aspoň pořádnou jízdu, to bude rakenrol!“ přesvědčuje Káca skoro stoletého pána, který však nakonec odchází. „Až příště, chlapci, dneska bude padat sníh!“  „Moh jet s nama, moh jet s nama,“ kroutí hlavou Káca. Další zastávka je v Pelhřimově. Jedeme kolem bývalého klubu Stará tiskárna a tady si to schytává hned Pájka : „Pájko, poznáváš ten klub? To je támhle to okno dole, jak ses tak pěkně ožral“! střílí Fofáč dávkou.  Zde však také čeká Jeníček, který tvrdí, že nás v tom teda nemohl nechat a že je nás slyšet zase na „celej Pejr.“ Na světě je láhev ořechového likéru z bezedných Jeníčkových zásob a my jedeme přesně podle plánu. Jenom však do Vlašimi. Tady nám soudruzi staví do cesty zatracenou objížďku, takže místo, aby kilometry ubývaly, naopak přibyly. Ty hnusné oranžové cedule nás vedou kamsi, a kdyby nebylo duchapřítomného Šneka, určitě bloudíme kdesi v hlubokých hvozdech pod Blaníkem.  Už jsme skoro na místě, poslední zastávka na vypuštění přebytečných tekutin. Je opravdu fascinující – zvláště pro kolemjedoucí řidiče – jak se odpařuje ohřátá tekutina, když dopadne na studený asfalt. Někdy to vypadá, jako by nám opět tekl chladič, ale uklidňuji se, neboť náš chladič je fungl nový a nic z něj neteče.

Tak konečně. Beroun. Jsme v Prdeli a okamžitě a střelhbitě stavíme aparaturu. Všechno funguje jako vždy skvěle a do klubu přicházejí další a další návštěvníci. Dnes nemáme plno, ale to se nedá nic dělat, naposledy jsme tady byli před šesti lety, ale kucí berounský nebojte se, budeme teď k vám jezdit mnohem častěji. Dnes hrajeme opět sami a je to paráda, odezva od lidí, kteří nás slyší poprvé je skvělá. Přichází také spousta kamarádů a fanoušků z Prahy, Boleslavi a Loun. V půlce koncertu je už atmosféra úžasná a dokonce se nám tady válí první fanoušci po zemi! Dnes se, bohužel, hraje pouze do dvaadvaceti hodin, protože pak nastává policejní hodina, takže po dvouhodinovém koncertě jdeme spláchnout pot, pokecat s fanoušky a dostáváme skvělé tři nové nabídky na koncerty ve středních a severních Čechách. Vzduchem létají hejna rumů, my statečně odoláváme, ale nebýt Šneka, který nás nakope do auta, tak tam sedíme ještě teď. Příště, až sem pojedeme, tak si obstarám něco, čím se ta hejna rumů dají odehnat. Ten můj vynález se jmenuje Rumolapka, pověsí se jako třeba mucholapka ke stropu a ty rumy se prostě k hudebníkům už nedostanou. Zůstanou viset na Rumolapce.

Zážitek je i dnes jízda domů. Šnek má jako vždy posichrované počasí a my uháníme ze středních Čech přes jižní Čechy, vyndáváme Jeníčka v Pejru, Kácu v Terči (dík za ty kýble) a šněrujeme přes Opičí hory domů. Jedině v Opičích horách sněží, padají vločky velikosti mexického klobouku a my tak tak kotvíme doma. Tady na jihu totiž žádný sníh není, je tu teplo a přemýšlím, že si asi odpoledne vyhodím lehátko na zahradu. Mimochodem – malý incident jsme měli přece jenom. V jakémsi městě se za námi rozblikaly modré majáky. Ani se nedivím, když máme vzadu nápis Pekelnej stroj. Pan příslušník policista je na nás velmi hodný, dává nám jen stovku pokuty, a to jen díky tomu, že já jsem bordelář a nechal jsem doma zelenou kartu. Šnek, kromě toho, že musí snášet řev v autě po celou cestu domů, tak ještě navíc k tomu musí foukat do podivného přístroje, který vypadá jako foukací klapková harmonika. Dechové cvičení proběhlo bez závad, protože ať jsme jací jsme, řidiče máme vždy střízlivého a spolehlivého. Proto navrhnu Šneka v nejbližší době na nejvyšší oceloťácké vyznamenání „Za zásluhy,“ a „Za statečnost.“

Tak to je pro dnešek vše, díky všem za Beroun a zase někdy.    Heinrich

18.1.2019, Třebíč – Béčko (+ Gilotina, Devotion)

 

18.1.2019 Třebíč, klub Béčko (+ Gilotina, Devotion)

Krátká cesta, ale silná varietní čísla – tak to je stručný popis naší cesty do Béčka v Třebíči. Naše výprava je dnes rozdělena na půlky, půlka jede z jihu a půlka z jihozápadu. My, co jedeme z jihu, se samozřejmě stavujeme hned na první pumpě. Dnes jsme poctili svojí návštěvou děvčata na pumpě v Jaroměřicích.  Trochu tankujeme, ale než jsme stihli se Šnekem zmáčkout pistoli, celá výprava zmizela v útrobách pumpy a nevím jak, ale stihli už otevřít a vypít lahváče. To je teda rychlost. Kafaři v čele s Robinem do sebe lejou tu praženou pšenici pod tlakem a tváří se, jako by jim to náramně chutnalo. Nechci jim kazit chuť, tak si radši dávám Plzeň a kecy o namletých zdechlých sušených broucích, upražených myších ocáscích a výluhu z kočičích chlupů si nechávám radši pro sebe. Kdybych však měl v sobě o jednu Plzeň víc, určitě bych jim to řekl.

     „Už si zaplatil tu naftu?“ ptá se mě Šnek. „Paní mi cosi říkala, žes ještě nezaplatil.“ „Já nic platit nebudu, ty nevíš, že my tady máme naftu zadarmo?“ hulákám na celou pumpu a děvčata za pultem mají aspoň trochu opepřenou směnu.  Sedí se tady pěkně, je tu teplo, pít je co, ale my už bychom měli pomalu vypadnout, než se to zase zvrhne. Každou chvíli čekám, že začne Fofo vyprávět příběh o tom, jak ráno vstává, protože to je jeho oblíbené téma na tomto místě. Fofáč se však ani nehne a potutelně se usmívá. „A varta byla silná?“ padá první hláška ze Švejka a pak už to jede samo. Šťovík, pučálka a U malýho vokýnka. S tímto si dneska vystačíme celý večer až do rána.

     Na Béčku už je všechno připraveno, první kapela je Gilotina a my jdeme hned po nich. Pivo dobré, lidí dost a také kořalka teče proudem. Dnes to vypadá na pořádný mejdan. Naše reklamní oddělení se přesunulo na vyvýšené místo v klubu a kdo je zrovna u stolu, ten prodává. Divím se, že jsme taky neprodali ten stůl, na kterém je zboží vystavené.  Před koncertem se ptám na hrnky a nějaké další věci, které je potřeba odeslat příští týden fanouškům. Bohužel už fakt nevím, jaká byla odpověď, protože u stolu huláká jeden přes druhého. Jeníčkovi dnes taky jede dobře huba a vykládá, jak přečetl husitský šestidílný román, do toho přijíždí Káca s Janou a se Štěpánkou a mně se pomalu začíná nafukovat hlava z množství informaci, které se tam valí ze všech stran.

Před koncertem se jako vždy chystáme a já se sháním po svém klobouku, který se nachází ve vojenské  bedně původně určené na přepravu nábojů. Bedna je popsaná různými vzkazy od mých spoluhráčů, jako třeba Pičovole, kreténi, vole, a tak podobně a na bedně jsou také neslušné malůvky. To aby se poznalo, že tam je klobouk a né kořalka. Otevírám bednu a naučeným pohybem chci nahmatat svůj hrací klobouk. Co to tam, kurva je? Z bedny vytahuji sice taky klobouk, ale jest to klobouk prapodivný, tříbarevný půlmetrový, plyšový a zřejmě ho ještě nedávno nosil Mickymausův vnuk! Vy hajzli, kde je můj klobouk? Tohle na mě ušil samozřejmě Fofáč, za ochotné asistence všech členů souboru, ale nevadí, však pomsta bude jednou sladká, pánové!!

Náš koncert probíhá dnes klasicky a je to celkem slušnej chlív. Návštěvníci s námi spolupracují, třískají sebou, a v podstatě máme plný plac. Během jízdy se nic zvláštního nestalo, jenom mi vyschlo v hrdle – to však je způsobeno nedávno prodělanou angínou a nemá to nijak vliv na funkci, Pájka dnes testuje nové paličky, jsou prý protiskluzové a nevyklouznou za žádnou cenu z rukou! Jsem rád, že má nové paličky, protože většinou tady na Béčku nemá paličky žádné, jelikož je vždycky zapomene doma.  Mimochodem – dověděl jsem se, že ty paličky se vyrábí prý ze starých lyží a z opotřebovaných záchodových štětek, tak teda vůbec nechápu, jak můžou být protiskluzové..? Nevadí, nechám si to radši ještě jednou vysvětlit. I náš host Štěpánka si dneska řádí a my do toho řežeme hlava nehlava. Pánové se nacpali pod stage (čti pódium) a vsadil bych se, že je určitě nezajímají moje krásné, vycíděné boty! Naprosto je chápu, určitě je příjemnější sledovat krásnou blondýnu než škaredý rockery…

Ještě přidáváme a zcela vyšťavení jdeme okupovat bary. O svůj klobouk už se nestarám, seru na něj, však naši kloboučníci, co se mnou dnes vydrbali, budou vědět, kam patří. No a afterpárty je dnes velká jízda z kopce. Ten adrenalin se musí nějak dostat ven. Všichni, co jsou dneska s náma, lejou i s kapelou a zdá se mi, že se snad něco musí stát. Mám strach. Mám velký strach, že dojde třeba pivo nebo že holky za barem vyhlásí smutnou hlášku – „Poslední panák!“ Nebo že snad dojde zelená, rum nebo whisky….? Jdu k baru a trapně se ptám zaměstnanců, jestli mají vaječný likér. Trochu se mi zastesklo po vánocích a přece jenom byste tady holky mohly někde mít zbytek od vánoc. Dívají se na mě jak na debila : „To by sis musel rozbít svoje vejce!“ hlásí mi děvčata, a já si tedy radši dávám rum a představuji si, že k němu přikusuju vánoční cukroví, rohlíčky a vosí hnízda.

No a třešničkou na dnešním dortu je jízda domů. Naše dodávka se otřásá neuvěřitelným rachotem, hlukem, výkřiky, ječením, hulákáním a tomu všemu mumraji vévodí hlášky : „A varta byla silná? …a tak mu tu prdel rozsekali, až mu z ní cáry lítaly.“ Robin vyndává ze zásobníku morgana, který koluje stále dokola a v autě se neustále někdo svíjí smíchy, máme tu i jedince, co nemůžou ani mluvit, ani pít, jen se svíjí, pláčou a drží se za břicho. No a tak by měl vypadat návrat spokojených hudebníků domů. U některých kapel se muzikanti po koncertě pobijou, u některých poblijou, my se většinou počůráme smíchy. Díky všem, díky za velkou srandu a zase někdy..    Heinrich

 

 

 

15.12.2018 Vánoční koncert, Gilotina, Ocelot, Pop Killers, Cayman. Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

 

48406786_2434162073278893_165645395274235904_n[1]

REPORT 15.12.2018, Gilotina, Ocelot, Pop Killers, Cayman. Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

     Kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil. To je základní heslo, kterého je třeba se držet obzvlášť v tomto případě. Na tradiční vánoční koncert se vydáváme v plné sestavě. Nikdo nechybí, nikoho nic nebolí a ani Robin na nás nemusí u domu mávat, abychom ho nezapomněli! Dnešní cesta je velmi krátká, zato vydatná. Dnes s námi jede Štěpánka, která je samozřejmě jako vždy ve výborné náladě a energii nám dodává placatkou s rumem. Hoši vzadu se taky dobře rozjíždí, hýří vtipem a nikoho nešetří. Dnešní téma je skoro na přednášku: Vliv hudebních sraček na lidský mozek. A to si teda hoši užívají, je to jako by dostali ten nejlepší dárek k Vánocům. Zastávka na pumpě je dnes jediná, protože to máme do Boomerangu už jen kousek, ale o to víc se snažíme nalejt do sebe co nejvíce piv. Co kdyby neměl Peťa v klubu ještě naraženo??? U pultu to nějak vázne, slečna pumpařka tam otáčí za sklem jakési opocené cveky s nápisem Hot Dog. Horký psy teda nežeru, a taky ani studený. Ti, co si dávají tuhle hroznou pochutinu, jenom zdržují a my ostatní musíme trpět ve frontě. Na naše velmi legrační a vtipné narážky slečna za pultem nereaguje a zdá se mi, že brzy ty párky začne po nás házet.

      Na pumpu taky dorazil Stejzy, neboli Vlasta Staníček, což je náš bývalý bubeník a taky bubeník Gilotiny. Snaží se, aby výjimečně nelhal, ale my mu teda nevěříme ani slovo. Čekám, co z něj zase vypadne, hlavně mě zajímají jeho teorie o zeměkouli a cestování na jiné planety. Jedna z jeho vychytaných lží je ta, že po příchodu kamkoliv do místnosti řekne: „Já tady nejsem!“

     „Tak jsem vám to prohrnul,“ hlásí po příjezdu ke klubu zaměstnanec klubu a hrdě stojí s lopatou na dvoře klubu. Šnek zkušeně couvá k rampě, ale marně. Auto střečkuje ze strany na stranu, kola se protáčí a náš obří kolos se nehne z místa. Všichni vyskakujeme a valíme tlačit (auto). „Tos nám teda prohrnul pěkný hovno, kamaráde,“ komentuji výkon pracovníka. „Měls to prohrnout a hlavně posypat, vole!“ Nakonec těžce naložené auto tlačíme po ledovce k rampě, ale protože na rampě to nikdo nezametl, ani nijak neošetřil, podklouzávám na kluzkém povrchu a padám na prdel. Tak to nám to teda pěkně začíná, a to jsem ještě úplně střízliv… Tak konečně máme všechno na pódiu a jdeme se občerstvit a nazvučit. Klub se krásně plní a celkem se zde nachází sto návštěvníků. Není to špatné číslo, později se dovídám, že některé naše fanoušky odradilo od cesty sem počasí a kluzké silnice. Na druhou stranu však doráží fandové z Brna, kteří mile překvapili. „Takovó zimu na štatlu nemáme,“ hlásí Raďas, který dorazil s Dušanem v první linii.

První nastupuje na plac Gilotina, hned mě překvapuje výborný zvuk a ten se stále a stále lepší. Rachot jako kráva a hoši se s tím nemažou. My nastupujeme jako druzí a to už se pod pódiem strkají naši fanatičtí fanoušci z Unkovic a plac je plný. V kotli se hraje hra s názvem Všecko lítá, co peří má. Nohy lítají, boty lítají, občas někam uletí ruka, vlasy lítají – všechno je vzhůru nohama a já si tak říkám, že takhle by měl vypadat správný rokenrolový bordel. „Jelo nás sem původně víc, ale tři borce jsme museli ve Znojmě posadit na taxík a poslat zpátky. Už to nedávali a nemohli chodit,“ komentuje velitel unkovické výpravy.  Je vidět, že rockoví hrdinové nevymřeli, táhnou se sto padesát kilometrů a pak těsně před cílem padnou. Těmto třem obětem našeho koncertu vyjadřuji hluboké porozumění. Náš koncert pokračuje s hostem – Štěpánkou Schneiderovou, která je dnes k neudržení – pánové se pod naší blondýnkou tlačí a snaží se dostat co nejblíž. Co je však  důležité – ohromně se bavíme, stejně jako naši fanoušci. Objevují se tu první hejna kořalek, piv a dalších pochutin a my přidáváme a přidáváme. Další část koncertu patří Pop Killers, kteří jsou rozjetí jak lokomotiva a doslova k nezastavení.

Celý večer uzavírají naši alkoholičtí bratři Cayman. Cayman na konec je výborná věc (to je aspoň rým). I přes chřipkovou indispozici zpěváka podávají skvělý výkon, a kdybych jim to tam já nekazil na závěrečném sejšnu svým krákáním, tak byl dojem dokonalý.

I s otázkou alkoholu jsme se tentokrát vyrovnali se ctí. Původní předsevzetí o nekonzumaci ostrých nápojů bere za své hned v autě na koncert, další iluze nám berou fanoušci s tím, že neustále odkudsi prší jedna kořalka za druhou a to už potom člověk mávne rukou a řekne si, že je teprve půlka prosince a nějaké zákazy pití nebo kouření se přece dávají až od nového roku, tak co… Také v naší reklamní sekci je dnes veselo. Robin, jakožto vedoucí reklamního oddělení, hýří vtipem na všechny strany a pokud jste již viděli fotky z koncertu, nemohli jste si nevšimnout, že svou funkci bere opravdu odpovědně, kalhotky Ocelot nabízí i s erudovaným komentářem a není dívka, která by si je nekoupila. Robin prodá kalhotky Ocelot dokonce i pánům a donutí je obléct si je na sebe ještě na koncertě. Nekecám, byl jsem toho svědkem. Pojďme si to shrnout  – kromě svého držkopádu na omrzlé rampě hodnotím vše velice kladně. Zvuk, návštěvnost, výkony kapel a celková atmosféra s hromadou srandy, konzumace doslova všeho co teče, krásné dívky, spousta známých a spokojení fanoušci. Víc si toho nemůžeme přece přát!

Poděkování patří všem, kdo jste dorazili i přes nepřízeň počasí, Peťovi Salátovi za výborné pivo, zvukařům za jantarový zvouček, všem kapelám, našim bedňákům, Šnekovi za statečnost při přepravě nebezpečného nákladu, Robinovi za merch a parádní foto, Standovi Vybíralovi za parádní foto, Jeníčkovi za obětavost a statečnost při vstupu! Doufám, že jste si pořádně zařádili a zase někdy.. Heinrich

 

17.11.2018, BRNO, Klub m13

46185708_2147221035309836_7901639561392947200_n[1]

17.11.2018, Brno, m13

Dnes se vydáváme do našeho, skoro bych řekl domovského, brněnského klubu m13. V Brně hrajeme v podstatě pravidelně na dvou místech – v Semálu a v m13. Tento klub byl přestěhován na nové místo a my jsme zvědaví, jak to na novém fleku bude vypadat. U volantu je dnes opět Šnek, který nejdříve zevrubně prohlíží uloženou aparaturu a kdyby náhodou byla někde skulinka nebo futrál lehce nakřivo, ozvalo by se : „Kterej kretén to tam dával?“ Jeníček dnes nese papírovou krabici a z ní čouhají lesklé zlaté uzávěry. Marně přemýšlím, který nealkoholický nápoj používá tyto uzávěry a nakonec i mně dochází, že tyto nápoje nejsou nealkoholické, nýbrž alkoholické. „Už dorážím první demižón ořechovky, ale nebojte, ještě tam je jeden pětilitrák,“ uklidňuje nás Jeníček. Chladnější počasí působí nedobře na některé močové měchýře a rovnou tvrdím, že hoši dnes čůrají o závod. Jedna zastávka stíhá druhou zastávku, kolem pump neprojíždíme, většinou zastavujeme, a kdybychom neměli nový chladič, tak bych tvrdil, že nám chladič teče. Také naši kuřáci vyhulují ostošest, v autě je jak v plynárně a já tedy vůbec nechápu, proč si vlastně bereme na každý koncert čisté oblečení, když za pár kilometrů smrdíme jak skvěle prouzený bůček. Atmosféra je tedy úžasná, Káca musí pro veliký úspěch znovu recitovat svoje básnická díla a cesta plyne jak má. Na poslední zastávce nabíráme Fofáče. Tento skeč by mohl nafilmovat nějaký přední český režisér : u domu zastavuje velká dodávka, bleskově se otevírají všechny dveře, ven se valí oblaka modrého dýmu a několik černých postav obkličuje dům. Ó nikoliv, není to přepadení, to jen do tichého listopadového podzimního večera pronikají známé zvuky – jako by někdo ukopl hydrant. Tekutina se naštěstí vsakuje do živého plotu a máme veliké štěstí, že už je tma a pan majitel obydlí nás nevidí. „Kurrva, co to tady smrdí?“ Řve někdo zezadu ze dvojky. „No to je přece vosk v popelníku,“ hlásí Jeníček. „Jak tady Robin minule čaroval se svíčkama, tak já do toho klepu vajgly.“ Fakt už se těším na čerstvý brněnský vzduch….

     A jsme doma – po počátečních problémech s parkováním můžeme vkročit do nové em třináctky. Mimochodem – s parkováním si tedy neděláme nějakou těžkou hlavu. Šnek vyskakuje z auta, uděluje venku několik nezbytných pokynů a po povelu „Uhni pičo!“ couvá přímo ke klubu. Nová m 13 nás velice mile překvapila. Skvělé prostory, žádný krcálek, dlouhý bar a půlka klubu už je plná! Nosíme věci a proplétáme se mezi novými návštěvníky, kteří stále proudí do klubu. Také pan zvukař je vstřícný a pracuje snaživě na co nejlepším zvuku. Dnes hrajeme sólo koncert a jsme rádi, že klub je plný. Mezi fanoušky jsou i návštěvníci z Anglie – slečně říkáme Saxáno a pán prý pochází z Notinghamu – tvrdí o sobě, že je potomek Robina Hooda. Já bych mu i věřil, protože ať mi nikdo netvrdí, že normální rocker chodí na koncert s lukem na zádech…! Atmosféra zde se nedá popsat – návštěvníci se skvěle baví, řádí, skáčou, mlátí kolem sebe, pán s červenými vlasy klečí u beden a tříská hlavou o zem. Stále sem proudí noví návštěvníci a ve druhé polovině koncertu jsou to v podstatě samé dívky. Nabíhají do kotle a třepou hlavičkama ostošest. Slečna v černých minišatičkách kouká nevěřícně na Kácu a stále zkoumá, jestli opravdu má paruku a nebo svoje vlasy. Po několika vrtulích je jasný, že tohle asi paruka nebude. Na naše pracoviště proudí stále víc a víc skleniček s rumem. „Co s tím budeme dělat?“vidím zoufalé pohledy spoluhráčů a je jasné, že když to do sebe vyklopíme, koncert dnes nedohrajeme. Musím uznat, že toto je správný rockový koncert. Kouří se zde, pivo teče proudem, jsou zde krásné ženy, nikdo nic neřeší a všichni řádí. Za pozornost – samozřejmě kromě dívek – stojí také výzdoba baru. Nad barem jsou osmery velké hodiny, vyrobené z bubnů. Každý buben ukazuje jiný čas v různých brněnských čtvrtích – jestliže chcete vědět, kolik je hodin například v Kénigu, kouknete se na hodiny s nápisem Kénig. Štatl má samozřejmě jiný čas, stejně tak Oltec, Blekfild a Róla. Samozřejmě, že jsem se zapomněl zeptat, jak se ty hodiny štelují, když je změna času.

Začali jsme hrát v 9 a končíme  sakra o půl druhé! Dneska se nám vůbec nechce domů, ale Šnek tvrdí, že přistavil Bludného Holanďana a že tedy ze sebe nemáme dělat kretény a nakládat. Loučíme se a odplouváme. Vlastně ještě ne – ještě nalejváme do Robina Hooda asi desátou sklenici rumu, ale tento anglický borec má fakt obrovskou výdrž. Nepadne a nepadne. Je vidět, že tam ty drsné středověké geny prostě jsou (vo tym žádná). Také Saxána sedá na svůj Nymbus 2000 a odlétá neznámo kam. My bychom chtěli taky už vyjet z města, jenže to má trochu háček. U haly Rondo nás zastavuje policejní hlídka a s chápavým úsměvem dává Šnekovi před obličej dýchací přístroj. Pokud by přístroj reagoval na kafe, tak by Šnek určitě nadýchal, ale tohle je asi přístroj na alkoholické nápoje a to na Šneka neplatí. Aspoň jeden v kapele musí být střízlivý. To by se taky mohlo stát, že bychom místo do Znojma dojeli do Bratislavy. Závěrem – díky za krásnou návštěvnost, bylo to kouzelné a určitě se v m13 nevidíme naposledy.     Heinrich

 

 

29.9.2018, Liberec, ROCK PUB, samostatný koncert

DSC05328[1]

Liberec, 29.9.2018, Rock Pub, samostatný koncert

Vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím, dnešní předlouhá cesta do Liberce je fakticky velmi dobrodružná. Osazenstvo našeho pojízdného hostince se dnes, jakožto ostatně skoro vždy, když se jede do Liberce – scvrklo. Dnes si vezeme pouze jednoho bedňáka a tím je Jeníček. Zpytuje svědomí, holomek jeden, za svoji minulou absenci a pro jistotu nakládá do auta kastlík kozla a lampičku ořechovky. Vyrážíme v dobré náladě, o zábavu se stará právě Jeníček a hned od startu mu jede huba jak namydlená. Po sto padesáti kilometrech praví : „Tak to je asi tak všechno, co jsem za těch dní zažil, víc toho už fakt není!“

Dnešní den je také ve znamení drzých a zpupných pumpařů. Jako by nestačil loňský kretén na pumpě kdesi na Vyškovsku. Jsme už v Českém Dubu a pan doktor velí od volantu – „Vpřed na pumpu!“ Loni tu byly příjemné dívky, které se na nás neustále usmívaly, a taky jsme jim nechali jaksepatří utržit. Letos stojí za pokladnou pan Bubák. Stavíme se ke stolku uvnitř pumpy a dáváme si pivo z plechovky. A Bubák startuje : „Tady se nesmí konzumovat alkohol, tady je to zakázané, nevidíte tu ceduli?“ Koukáme na sebe a cedule nikde. Bubák přibíhá k nám a znovu opakuje svůj požadavek. „Vidíš mě, že piju pivo?“ odpovídá Bubákovi Fofo. „Ne“, zní odpověď. „No vidíš, tak neser.“ Bubák se otáčí, odchází nasrán a mezitím my využíváme situace a pijeme. „Zavolám na vás městskou,“ vyhrožuje kretén. „Tak tady, pánové, kromě moči na záchodě, nenecháme ani korunu.“ To je fakt vrchol pokrytectví. Regál nacpanej pivem od podlahy až ke stropu, ale pít se to tady nesmí! Tady se to musí jen zaplatit. Jestli by teda nebylo lepší to pivo tady zrušit úplně a neprodávat ho vůbec. Má to Bubák v Českým Dubu holt trochu pomotaný.

Hurá, konečně jsme v Rock Pubu. Tady nám nikdo nenadává a dokonce se tu smí i kouřit. Poslední zbytek svobody pro rockery. Je něco kolem osmé a klub se nám pěkně zaplňuje. Kromě místních fanoušků dorazili ještě pražáci a tepličáci a spousta nových tváří. Nijak se s tím nemazlíme, i  když bycho se měli šetřit – přece jenom dnes hrajeme sami a to znamená sáhnout do hlubin repertoáru a vytáhnout věci, které běžně nehrajeme.

Atmosféra je fantastická, řádíme i s fanoušky ostošest. Také reklamní oddělení hlásí dnes rekordní prodeje. Je jedna hodina ráno a šílení fanoušci nás stále nechtějí pustit. Nevím už, kolikrát přidáváme, ale zoufalý pohled našeho řidiče – pana doktora – mě utvrzuje v tom, že musíme končit. Vrháme se do uklízení a následuje krátká, půlhodinová afterpárty, která však bohatě stačí na to, aby do nešťastníků bylo nalito všechno možné i nemožné. A kdyby nás pan doktor nevyhnal do auta, sedíme v Liberci ještě teď. Je to tu fajn, jsou zde příjemní a ochotní lidé a srandy kopec.

Zpáteční cesta by byla fakt nudná, nebýt zastávek na pumpách. A ejhle, náš seriál s názvem „Kretén na pumpě“ pokračuje. Zastavujeme na pumpě s jakousi zkratkou v názvu. Je tu velký nápis Non stop. Pumpař je však asi fanoušek Michala Davida, protože pumpa je zavřená. „Máš tady Non stop, tak otevři“, voláme do útrob pumpy na pána, kterého jsme asi vyrušili ze spaní. Konečně otvírá.  „Tady nemůžete bejt, tady jezdí dokola policajti, tady něco vykradli, tady otevřu jen okýnko.“ Jsme uvnitř a prudič tlačí na pilu : “Já zavolám zásahovku, tady nemáte co dělat!“ To už je na mě příliš – řvu na toho hajzla, že tady má non stop a že má zavřeno, že se vymlouvá, protože tu chrápe a dokola nejezdí žádní policajti, protože je všude klid. Taky se chci na hajzla vrhnout, ale Káca mě naštěstí táhne pryč. Pokud bych byl majitel této pumpy, tak by tento blb dostal ihned výpověď a kopanec do řiti.

Tak se mi zdá, že ti pumpaři už jsou tak přežraní a ve vatě, že můžou klidně odmítnout  6 lidí s útratou..  Jediná věc, v čem jsou tihle dva idioti fakt dobří, jsou nápisy Zákaz a Non stop a vyhrožování zákazníkům. To ale zdaleka dnes není všechno. Jsme skoro už v Telči, všichni spí…BUM!! Probouzíme se děsivou ránou a člověk si v té chvíli myslí, že Pája ozvučuje kopák. To není kopák, to je srnka. Z chladiče teče voda, nárazník je na sračku, je pět hodin ráno a zima neskutečná. Azyl nám poskytuje Káca ve svém bytě, mezitím stíhám ještě seřvat po telefonu soudružku na pojišťovně, která dělá, jako že se jí naše nehoda se srnkou netýká. Soudružku jsem asi taky, chudáčka, vzbudil, protože ani nechtěla vědět, kam nás má odtahovka odtáhnout. No a to je všechno. Kácovi jsme vypili všechno kafe, čaj, pivo, rum a slivovici, táhnou nás domů a bude se spravovat – kára musí být do pátku cajk. Díky všem, kdo jste nám pomáhali, díky Rock Pubu, skvělým liberečákům, pražákům, tepličákům a dalším fanouškům. Pokud jsem na někoho řval na pumpě nebo do telefonu – dobře vám tak, vy zmrdi, máte dělat to, za co jste placeni a nevopruzovat poctivé hudebníky. PS. Tento report píšu radši s týdenním zpožděním. Aby pára vyprchala.     Tak zase někdy.   Heinrich.

15.9.2018, Znojmo, Statekfest

SAMSUNG CSC

15.9.2018 Statekfest, Znojmo

Pojďme si to tedy shrnout: dnes se hraje ve Znojmě na Statekfestu a to ještě v době Znojemského vinobraní….motivace pro náš hudební soubor je tedy velká. Ano, pro hudebníky je motivace vždycky, protože ti musí prostě jet, i kdyby se hrálo za polárním kruhem. Jiná situace je však s bedňáky. Tak vezměme si kupříkladu případ Jeníček, telefon tři dny před koncertem: „Budu čekat na náměstí ve tři čtvrtě na sedum, tak jenom přibrzdíte. A mám novou ořechovku!“ Přibrzdili jsme, dokonce jsme i zastavili, dokonce i pět minut čekáme (né kvůli Jeníčkovi, ale samozřejmě kvůli ořechovce) a  – nikde nikdo! Takže volám a zde je odpověď : „Já á á hm ehm, nemůůůžu, no, my tady jako oslavujeme a voni mě nechcou pustit jooo?“ No dobře, my jedeme dál, ale naprosto nechápu dvě věci – na co pro nás vymysleli mimozemšťani mobilní telefony? To se prostě vytočí číslo a zavolá se: „Já ehm nejedu, jooo a tak ani nezastavujte, jooo, atˇ se nezdržujete, jooo?“ A ta druhá věc, co mi bude muset vysvětlit asi nějaký fundovaný odborník, je výraz „voni mě nechcou pustit.“ Pochopil jsem to tak, že dotyčný jedinec je pozván na oslavu, dostaví se na místo oslavy a tam ho hned svážou a přikurtují řetězem k topení.

To Robin, ten naskakuje rovnou za jízdy, je připraven a všechny foťáky šteloval prý už brzo ráno. Dokonce si kvůli tomu musel i přivstat. Kdo nám dnes chybí – kromě kolaboranta Jeníčka je to ještě Šnek, ale ten má omluvenku, jelikož se nachází pracovně v zahraničí. Telefon z Itálie : „ Hlavně to pořádně v tom autě poskládejte a až skončíte, tak to zkontrolujte, ať tam zase něco nenecháte, však vás znám….“ Nevím, jak tento pokyn dopadl, ještě jsem nic nekontroloval JJJ. Dnes také mezi námi vítáme pana doktora, který po delší době, odpočat a plný sil, nastupuje k volantu, aby nás odkormidloval bezpečně tam i zpátky. A ještě jedna štace – málem jsme zapomněli na Pájku a Kácu. Ti vybíhají zpoza domu a jsou velmi zvědavi, kdo dneska vlastně řídí. Tak jedeme. Fofo prý bude na místě, takže jsme v podstatě skoro všichni.

Jediná benzínka po pravé straně na Znojmo je naše legendární žerůtecká čerpací stanice. Všichni mají  pochopitelně obrovskou žízeň. Situace je tak vážná, že Pájka dokonce vyštrachal někde v autě zapomenutou plechovku Kozla a potají ji vypil na ex. Toto fakt nechápu. Když jsem minule uklízel auto, tak přece není možný, aby mi ta plechovka unikla…? Na pumpě je s námi i ruská rodina, snažím se oprášit svoje znalosti ruštiny, ale zřejmě jsem (kromě Spasibo a Ja idu kataťsa na kaňkach) všechno zapomněl, takže se ani nesnažím zahájit konverzaci.

A jsme na místě. Je tady naprosto totálně narváno. Káca odhaduje asi tři sta lidí, možná prý víc, ale to je jedno, jenom jsem chtěl nenápadně odpovědět na tu záludnou otázku, kterou kladou vždycky druhý den ti, kteří na naše koncerty nechodí, ale jsou strašně zvědaví :  “Kolik tam bylo lidíííííí?.“ Hned po příjezdu se snažím vypozorovat, kde je Fofo, ale nemůžu ho najít. Fofo se zašívá hned u plotu u příjezdové cesty a tvrdí, že nás opravdu neviděl. Chápu to, naše auto je jen pro devět lidí a aparaturu, takže je velmi malé, je bílé, takže není ve tmě vidět a tím pádem jsme projeli kolem něj ve vzdálenosti tři metry úplně bez povšimnutí. Zato si nás všiml pořadatel Jirka Jonáš a ten mě hned odsmýkal na welcome drink. Pokud se týká pití, tak ze všech stran prší rumy, whisky a další pochutiny a zdá se mi, že vlastně vůbec nejsme na vinobraní. Původně jsem totiž měl v úmyslu ochutnat asi pět litrů burčáku, ale tady, v rockerské líhni pekelné se prý čaj nepije. „Chlastejte, nejste v cukrárně!“ hulákám na naše fanoušky a my už hrajeme. Všechno funguje skvěle, kromě slabších monitorů to hraje velmi dobře. Chytají se i nové vály a moje pracoviště je obsypané asi deseti sklenicemi piva, takže mám problém se vůbec pohnout, abych něco nevylil. Původně jsme měli hrát šedesát minut, od deseti do jedenácti. My po přídavcích končíme o půl jedné. Znamená to, kurva, že jsme hráli dvě a půl hodiny? Pájka jako jediný z nás vlastní náramkové hodinky (já jsem si je zničil v roce 1984, když mi padly do piva) a ubezpečuje nás, že jsme hráli v tahu dvě a půl hodiny. Podle Robinova svědectví : „Muzikanti za tebou už odpadali, ale pánovi se nechtělo z pódia. Pane zvukaři, vypněte to a někdo toho blázna z toho pódia sundejte.“……..No tak to si zaslouží opravdu pořádné občerstvení. Jenže – pivo prý došlo a já se musím spokojit s těmi větráky, co se jim za tu dobu zřítila pěna.. Koncert se nám moc líbil a někteří jedinci dokonce během hraní skákali na pódium(čti na stejdž) a nabízeli Pájkovi během hraní jointa. Nevím, jestli si náš bubeník dal práska, určitě ne, ale čert ví…. Hrálo mu to pak čím dál líp……

Naše finále se konalo na znojemské pumpě, kterou jsme zcela ovládli, vyjedli jsme všechny zásoby gulášové polívky, sekané a baget a vypili jsme všechno pivo z regálů. Někteří jedinci navrhovali, že si zaplatí automyčku, aby se nemuseli sprchovat, ale jak to dopadlo, to už nevím. Asi jsme tedy přijeli všichni. Díky všem našim fanouškům, pořadateli a celému našemu souboru za parádní atmosféru a zase někdy.

  1. Jdu volat Jeníčkovi, jestli už ho odvázali od topení. Heinrich

 

24.8.2018, Kostice, okr. Břeclav, motosraz Bahenní párty

 

IMG_0557

24.8.2018 Kostice, okr. Břeclav, Bahenní párty, motosraz

 

Po necelém týdnu se opět vydáváme na cesty. Motosraz Bahenní párty je vyhlášená akce a naposledy jsme zde fungovali před sedmi lety. Náš koncert proběhne kolem půlnoci a není tedy třeba s cestou nijak spěchat. Naloďuje se skoro celý mančaft a všichni se tváří tak nějak nejistě. Příčinou jsou dvě závady, které se vyskytly na našem autě v neděli po akci videoklip. Prasklá guma a tekoucí chladič. Není třeba se však vzrušovat, každá guma jednou praskne a každý chladič jednou poteče. Obě závady jsme se Šnekem naprosto brilantně opravili a náš pekelnej stroj se pomalu rozjíždí. Dokonce ani Jeníček si nenechává dnešní akci ujít, a to je co říct, protože jako zarputilý rybář musel zvednout prdel od rybníka a od nahozených prutů a vydat se na cesty. „A co děláš s těma rybama, který chytíš?“ ptám se pana rybáře. „No co, hodím je zpátky,“ odpovídá vodní lovec. „Tak to teda nechápu, proč teda u té vody sedíš. Ryba se má chytit a sežrat.“ No nic, schválně se ještě zeptám u myslivců, jestli uloveného divočáka pouští zpátky do lesa…? Po ráně z kulovnice divočáka lovec poplácá po zádech, a řekne mu „běž Karle a už nedělej v lese vostudu.“

Cesta probíhá jako vždycky, hoši se vzadu baví vtipy o blondýnách na kruháku, Šnek za volantem komentuje situaci před náma (uhni nebo tě přejedu, nevidíš vole, že vezu soubor, co je to za kreténa, ber ho, asi tě tím chladičem budu muset rozpárat…atd.) a my se ocitáme v Rakousku. Navigace našla nejkratší trasu a my se projíždíme přes městečka a vesnice našich sousedů a zdá se, že některé naše zvyky přebrali i obyvatelé Rakouska. Jedním z nich je například chlastání v hasičárnách. Feuerwehr st., který míjíme, je plný lidí, i stoly jsou plné a místní hasičská jednotka to i se svými fanoušky do sebe leje pod tlakem. „Mohli jsme zastavit a dát si šnaps,“ říkám Šnekovi. „Určitě slaví velitel narozeniny a měli jsme mu popřát!“ Nerozumím v tom kraválu  co náš řidič říká, ale jedno slovo jsem pochytil, tuším, že to bylo něco jako „nasrat“.

Stále ještě nejsme kompletní. Fofo se dnes rozhodl udělat si vlastivědnou procházku po Břeclavi a proto na nás čeká na břeclavském nádraží. Už je tma a moje obavy z toho, že ho nenajdeme, se rázem rozplynuly, stejně jako oblaka cigaretového dýmu, který zuřivě vyfukuje při čekání na nás. Stejně mi to nějak nejde do hlavy. Jak může chodit po muzeu nebo po zámku s těžkým futrálem od kytary, taškou s oblečením a náhradní obuví? Dojídáme Kácovy nejoblíbenější chipsy a zezadu se ozývá trhání papíru a mlaskání. No a co, když je má tak rád, tak je sežere i s papírem.

Konečně Kostice. Napoprvé jsme se netrefili do areálu a vjeli jsme lehce do vedlejšího vchodu.  Tento motosraz vyniká svou divokostí a nevázaností a to nám samozřejmě absolutně vyhovuje. Je tu plno a kravál jak má být. Kapely hrajou, do toho ječí vytáčené motory a všude se zvedají oblaka dýmu po nekonečných gumovačkách. Netuším, kolik je hodin, když jdeme na plac, ale původní čas jedna hodina ráno to fakt není. Nicméně to nevadí, návštěvníci se chtějí bavit a stále jich je pod náma hodně. Snažím se pobíhat po pódiu (čti stejdži) tam a zpátky a zastavuje mě až ocelová podpěra pódia (čti stejdže). Až na drobné nedostatky s monitorem je vše v pořádku a my do toho jako vždy řežeme co to jde. Však tady nejsme v cukrárně, ne? Reakce jsou skvělé a ještě jeden vál přidáváme. Mezi lidi přijíždí šílenej motorkář a gumuje s náma do finále. Konec, co nemá chybu.

Lezeme z pódia (čti stejdže) spokojeni, ale hlavně mě zajímá, jestli nemám někde na ksichtě přilepené kus ugumované dunlopky. Tento motosraz se sice jmenuje Bahenní párty, ale klidně by to hoši mohli přejmenovat na Pekelnou párty. Příjemná a milá paní v keteringu se o nás stará vzorně a plní všechny přání našich hudebníků. Kafeee, kafeeee, kafeee, pivo, maso a spousta dalších posilujících poživatin nás staví zase na nohy. Káca upozorňuje, že plastová lžička ponořená do kafe se ohýbá stejně, jako lžičky z NDR! (viz obr.) Jsou čtyři ráno a my se vydáváme na zpáteční cestu. Jeníček, který vyhrožuje, že hned po příjezdu jde na ryby, se zezadu neozývá. Možná spí a zdá se mu sen, jak chytil metrovou štiku a místo, aby ji pustil zpátky do vody, ji dává na pekáč a peče na másle s kmínem. A protože on jako rybář ryby nejí, tak přihlíží, jak ji celý náš hudební soubor sežral na posezení. Tak to je milý čtenáři dnes všechno, určitě jsem na spoustu věcí zapomněl, ale to nevadí, oni mi to hoši, až to zveřejním, zase připomenou. Díky pořadatelům za úžasnou akci, díky fanouškům, kteří s náma vydrželi až do rána, díky celému souboru za skvělý výkon a taky musím poděkovat předem Jeníčkovi, který nám chytí tu štiku a nechá nám ji sežrat.           Heinrich

28.7.2018, Proboštská jezera, motosraz Howling, sraz US aut

 

17264796_1247335378688055_7615113344417621500_n[1]

28.7.2018, Proboštská jezera, motosraz Howling, sraz US aut

„Dneska s námi pojede kamarád, se kterým je velká sranda,“ hlásí Šnek. Čekám, kdo se vyvalí, protože už moc míst nám v autě opravdu nezbývá. Šnek vynáší na rampu sud Bernarda. Seznamte se, toto je štěně bernardýna, nekouše, ale asi bude hodně čůrat. Moje a Fofovy ochotné ruce okamžitě odnáší soudek s šedesáti pivy do auta.“ Je to vychlazené na čtyři stupně a máte to ode mě k narozeninám,“ říká Šnek a my jedeme pro další členy posádky.  Nastupuje Robin a je dnes nějaký zasmušilý. Nakládá dvě krabice a nechce říct, co v nich je. Po spatření soudku a pípy v autě nahazuje blažený úsměv. „Třicet jedna ve stínu a oni mají chlazený pivo!“ Točíme za jízdy a nálada je velmi veselá. Po mých zkušenostech s přepravou piva na koncert a hlavně z koncertu mi je jasné, jak to asi dopadne. Pájka už je taky na palubě a honosí se novým oceloťáckým tričkem s emblémem pekelného stroje. Členové reklamního oddělení shodně nadávají na všechny výrobce triček v České republice a my zatím nakládáme Jeníčka a Kácu. Konečně jsme všichni, nacpaná dodávka s pivním sudem , pípou, aparaturou a osmi pacienty se řítí vpřed. Jako zákusek máme dnes k pivu můj vlastnoručně vyrobený třešňový likér a Jeníček vyndává namraženou ořechovku. „Už tam bylo jen půl flašky, tak jsem to dolil lihem, aby toho bylo víc, je to takový ostřejší,“ tvrdí náš laboratorní technik a dává kolovat.  Jeníček sedí přímo u sudu, a proto je odsouzen k čepování piva za jízdy. Neustále se odněkud ozývá :“natoč mi šnytlík, nahrň mi tam ještě, nějak to pění atd….Chudák Jeníček u pípy nestíhá a nemůžeme se divit, když mu pěna občas vyteče do auta nebo Kácovi za tričko. Tento fakt využívá samozřejmě Robin : „Von to pivo tady všude CÉBRÁ, to je normální hospoda U CÉBRALA!“ A je to. Dostávám záchvat a nemůžu to zastavit.  „Pane Cébrale, natočte nám další pivo!“ Naše kapelová dodávka se tímto oficiálně mění na pojízdnou hospodu  U Cébrala, a to právem a pozdější události tento fakt jen potvrzují. Už jsme skoro u Kolína a máme to jen kousek. Zastavujeme na pumpě těsně vedle nablýskaného automobilu, u něhož stojí pán a paní. Otevírají se boční dveře a tihle dva slušní výletníci mohou krásně nahlédnout do naší pojízdné hospody U Cébrala. Paní v sobě dusí smích a pán se taky ohromně baví. Když k tomu připočteme náš netradiční zjev a spoustu dalších hlášek, ani se jim nedivím. Taky jsme jim trochu zatarasili auto, ale nijak nám to nevadí, že nemůžou vyjet. Dvojice odchází do stínu za pumpu a čeká, až vypadneme. Za deset minut už máme nastartováno. „Už jedeme!“ volám na paní a ta už se směje naplno a dokonce nám mává… Škoda, mohla jet s náma. „Vidíš, co dokáže takovej sud v autě?“ praví Šnek. „Nemusíme zastavovat na blbejch pumpách a na čůrání jenom dvakrát!“ A je to pravda. Jakmile máme v autě sud, tak se ven nikomu nechce a nikdo neotravuje se zastávkami. Ještě musíme vychytat automat na cigára a na doutníky, který by se mohl nainstalovat někam mimo sud, aby to Cébral nepolil a tři sta kilometrů dáme klidně na jeden zátah!

Jsme na místě. Proboštská jezera jsou krásný areál a my vjíždíme rovnou mezi obrovskou spoustu lidí v plavkách. Pája mi tvrdí, že mi za těma tmavejma brejlema nějak jezdí voči, ale to se mu jenom zdá. Fakt mi není jasný, jak by oči mohly jezdit. Je tu prostě natřískáno k prasknutí a my parkujeme hned za pódiem (čti za stejdží). Fronty na pivo nás nezajímají, máme svůj sud a jeho teplota je kupodivu stále výborná! „To jsou Oceloti,“ poučuje paní své dítko u stánku, kde naši hoši čekají na jídlo. To je dobře, že si nás to dítě bude pamatovat takhle, snad nás neuvidí, až se rozpoutá afterpárty, myslím si a rvu do sebe půlkilový hamburger. Pořádající klub Pit Bull to má dneska všechno skvěle vychytané, vše klape jak na drátkách. Zatímco pod pódiem (…) probíhá šílená soutěž o to, kdo sežere pálivější jídlo, my už máme vybaleno a pomalu zvučíme. Pan moderátor je z nás trochu zmatený : „My už se na vás těšíme, jenom vlastně nevím, co hrajete za styl. Ten vypadá jako Osbourne, další je Slash, tady máme Elvise a za bicíma Pepa Vojtek?“ „Co nám tedy dnes Oceloti zahrajou?“ „Rokenrol, vole,“ ozve se z našeho týmu a my začínáme. Řežeme do toho, co to jde, a protože je zde opravdu různorodé osazenstvo od dětí až po staré babičky, pozoruji vše shora a náramně se bavím.  Po prvním válu naši posluchači roztávají a pak už zuřivě tleskají, podupávají do rytmu a usmívají se.  Při písničce Vánoce paní v černých plavkách na nás nevěřícně otevírá pusu a zírá, zatímco její manžel třepe holou hlavou do rytmu. Tohle mě fakt hodně baví. Taky servis během koncertu je skvělý, Robin přináší hejno piv a už je asi načase, protože z nás leje. „Kdo z vás už nemá pivo?“ ptám se posluchačů.  „Já, já, já, hlásí se borec a ukazuje prázdný kelímek. „Tak mazej!“ ukazuji ke stánku. „Už jdu, už jdu,“ křičí na mě zpět a my vidíme, že tady je vše absolutně dokonalé a naši fanoušci jsou skvěle vychovaní. Tady je potřeba vyzdvihnout skvělou práci zvukaře, dnes všechno hraje úplně nádherně, i my hrajeme bez chyb, až se divím, protože přece jenom – když jede soubor na koncert v pojízdné hospodě – měl jsem tak trochu strach, že něco zvoráme. Naopak! Ukazuje se, že naše hospoda U Cébrala nás velmi motivuje k podávání lepších a lepších výkonů. Končíme. Nebo aspoň chceme končit, ale jsme nuceni přidávat a přidáváme Válení. Tady je to pod náma trochu zaprášené, ale to nevadí, válet se tady taky dá – tvrdím posluchačům a ti se válí jedna radost. Obzvláště mě zaujal pán v bílém plážovém tričku, který se v tom prachu válí jedna radost, s ním se válí i jeho přítelkyně a ta se tak nějak začíná válet i po něm. „My jsme říkali, že se můžete válet, ale tady to už začíná hraničit se souložením,“ komentuji situaci a my za potlesku odcházíme z pódia (čti stejdže) s pocitem dobře vykonané práce. Moc se nám tady líbí, a proto posloucháme ještě další kapelu, jsou tu i naši skalní fanoušci z Prahy, což znamená, že propuká rumová malárie, které se snažím vší silou vyhnout. Jsou tady fakticky skvělí lidé, nikdo si na nic nehraje, je tu sranda a pohoda. Čímž bych uzavřel kapitolu této vynikající akce a my se pomalu zvedáme. Je jedna hodina ráno, jsem zvědavý, jestli je ještě otevřeno v hospodě U Cébrala. No jistě! I zpáteční jízda je maso. Jenom ty reakce a pohyby pana Cébrala a hostů v našem pojízdném hostinci už postrádají takovou tu jistotu. Ruce držící tenké sklo s pivem se různě klátí, třepou a padají. Osazenstvo polévá při zpáteční jízdě své spolucestující pivem, čerstvě načepované pivo cáká na zem, na sedačky, na okna, do bot. „Tohle je teda větrák!“ slyším zezadu a sleduji s hrůzou jakousi postavu, která zbytek zvětralého piva vylévá za jízdy z okna. To, že jsem byl včera na myčce a auto navoskoval, ještě neznamená, že tam nepojedu dneska znova, myslím si a slastně usínám. Určitě jsem prospal spoustu dalších zážitků, které se po cestě udály. Prý jsme stavovali pouze na dvou pumpách, ale o tom já nic nevím. V našem hostinci U Cébrala se totiž dá i pěkně spát a asi kvůli tomu budeme muset změnit název – hotel U Cébrala.

To je tedy pro dnešek vše, je třeba poděkovat MC Pit Bull za vynikající akci a za pozvání, zvukaři Pepovi, který to taky výborně dával, celému souboru za dnešní výkon, Šnekovi za to, že to dal a přežil tu pekelnou jízdu,  Robinovi za nové větráky, fanouškům a taky vedoucímu naší  pojízdné hospody panu Cébralovi.    

                                                                                                                                                       Heinrich

6.7.2018, Černčín, okr. Vyškov, motosraz

IMG_0554 IMG_0555

6.7.2018, Motosraz  Černčín, okr. Vyškov

Dneska nemůžu použít klasickou větu – „Konec válení, jde se něco dělat,“protože jsme se v červnu fakt neváleli a pracovali jsme na dvou novinkách ve studiu (a ještě na nich pracujeme).Takže dnešní koncert je pro nás taková třešnička na rumovým dortu a hodláme si ho parádně užít se vším všudy. Za volant pekelného stroje dnes usedá Zdenál, neboli pan doktor. Jest již značně odpočatý, neboť ten jediný se z nás válel v subsaharské Africe. Ani nosorožce mi nepřivezl, jak jsem po něm chtěl a navíc se na tom slunci nějak přiboudl. Dnes také nabíráme Robina a ten vyndává ze svého pověstného batohu dva druhy likérů – likér šípkový a likér třešňový. Lahvičky mají poněkud komplikované otevírání, otevřít jdou dobře, ale zavírání mi činí velké problémy. Ale co, když je láhev prázdná, tak se snad zavírat už nemusí, ne…? Další štace – přistupuje Káca s Pájkou + Jitka a nastává školení mužstva. Pouštíme dva nové skoro hotové vály pořád dokola, takže hoši se tak nějak nemůžou bavit, a to je dobře. Vždycky, když se 14 dní nevidí, tak se většinou zlejou. Poslední na palubě je Fofo. Ten leze z baráku s mokrými vlasy : „U vás doma prší? To si nemůžeš tu střechu spravit? Lezeš v hadrech do bazénu? …a další nezbytné stupidní poznámky padají na mokrou hlavu nešťastníkovu. Konečně jedeme a vše probíhá podle stále stejného scénáře. Přesně vím, co se stane. I když zesiluji dva nové vály na maximální hlasitost a snažím se, abych znemožnil osazenstvu zadního kotce jakoukoliv zastávku, je to marný, je to marný, je to marný.  První nenápadnou poznámku nadhazuje Káca : „Prej tady bude někde benzínka.“ PREJ TADY BUDE NĚKDE BENZÍNKA! huláká Káca do toho kraválu. Kdybychom jeli na normální výlet, tak bych třeba pochopil tuto poznámku  -„ Prej tady bude někde to archeologické naleziště, chtěl bych se podívat, jak žili neandrtálci.“ (poznámka autora: to se můžeš podívat klidně do našeho auta, až pojedeme zpátky).  Takže benzínka u Miroslavi. Paní za pultem je poněkud vyděšená a vsadil bych se, že její pravá ruka svírá pod pultem pepřový sprej nebo šmátrá po brokovnici. „Jak chutná ten Staroprdel retro? Je to desítka nebo co to je?“ ptám se paní. „ Já nevím, ale je to výborný,“ zní odpověď. Později uznávám, že paní má pravdu jen částečně. Je to výborný, ale jenom do prvního loku, pak je potřeba to vylejt do kanálu.

Milý čtenáři, jistě se ptáš, kde je dnes Jeníček, neboť o něm nemluvím. Jeníček je dnes na dovolené, ale velmi se mu po nás stýská. Průběžně nás kontroluje telefonem a my dnes opravdu nevíme, co vařil a nemáme žádné nové recepty z mistrovy kuchyně. „Prosím tě, Jeníčku, hlavně se na té dovolené šetři, dbej na správnou výživu a hlavně nežer tu pitomou brokolici, nebo se ti udělá zle.“

Hurá, jsme na místě a je zde krásně narváno, všude stany, motocykly a uprostřed toho rumraje signalizuje Šnek, kam máme postavit Bludného Holanďana. Šnek s náma  dnes taky nejel. Rozhodl se, že pojede sólo na motocyklu a počká tam na nás. Ale je hodný a obětavý – ulehčil našemu autu a vzal si na motorku na záda místo batohu mou šedesátikilovou bednu.

Přijíždíme včas, jak se na poctivé a odpovědné muzikanty sluší a patří. Po otevření bočních dveří sice vypadly nějaké prázdné lahve, ale to nevadí. Aspoň ve výčepech vědí, že jsme na suchu a budou mít kšeft. Pódium, neboli česky řečeno stejdž, je přímo fantastické. Objevili jsme totiž, že je spojeno dvířky s dalším výčepem, takže kapela si může chodit pro pivo třeba přímo za hry! A navíc – holky ve výčepu vypadají taky velice k světu…dalo by se říct, že tohle je hudebníkův ráj! Malý problém je však v otevírání těchto dveří, neboť jsou zevnitř zajištěny tkaničkou z horolezeckých bot. Je třeba do mezery strčit ruku šmátralku a tkaničku vyháknout ze skoby. Tento drobný úkon provádí celá kapela vždy napoprvé a hned. „Jenom hoši dávejte pozor, až tam tu ruku strčíte, abyste fakt nahmatali jenom tkaničku a né slečnu výčepní. Jsou zde totiž zevnitř na dveřích krvavé stříkance a díry po noži. Dokonce jsem zahlédl na zemi i dva useklé prsty.“

Náš koncert probíhá skvěle, zvuk na pódiu (čti na stejdži) je parádní. Jak to hraje venku nevíme, ale Šnek signalizuje, že by to mělo být hlasitější. O jediný zádrhel našeho setu jsem se postaral já, protože na začátku Masakru jsem zapomněl text. To se stává i v lepších rodinách, zvláště, když si pan zpěvák myslí, že zná text dokonale a pak je překvapen, že ten začátek prostě někam zmizel. Naštěstí tu máme Kácu, který zbystřil, že se něco děje a ten mi spěchá ihned na pomoc…už se mi v lebce rozsvítilo a naskakuju ještě do první sloky. Pořád nemůžu přijít na to, proč mi ten text vypadl z hlavy, ale později na to přicházím po důkladném studiu anatomie : je-li lebka nakloněna vlevo, třešňový likér se přelévá do levé hemisféry mozku, čímž se vyprázdní pravá hemisféra, a to je ta část mozku, kde se právě ten text nachází. Vlastně ještě jeden malý zádrhel se objevil – náš koncert pomalu vrcholí a Fofo využívá chvilky mé nepozornosti a mizí pryč. Kam šel, to zatím nevíme, ale prý tady nedaleko v lesíku rostou  hřiby velké jak koňská hlava, tak  to asi šel prozkoumat. Fofo je totiž náruživý houbař. Náš koncert končí, za pódiem (čti za stejdží) na nás čeká místní hajný : „Tady ho máte a už ať ho v mým lese nikdy nevidím!“ vytahuje lesník Fofáče za ucho a hrozí nám všem dubovou sukovicí. Fakticky nevíme, co se v tom lese přihodilo, ale údajně prý musel náš kytarista zaplatit pokutu za táborák, na kterém si vařil kotlíkovou polívku….

Původně jsme se chtěli zdržet do časných ranních hodin, rád bych ochutnal tu Fofáčovu gulášovku, ale jisté okolnosti nás donutily, abychom pomalu vyklidili bojiště. Jsou věci, o kterých se nemá na veřejnosti mluvit, a proto o nich nemluvím. Co nás tedy vyhnalo z tohoto parádního motosrazu? Možná to byl prudký déšť? Bolení břicha? Nebo dokonce Sračka??

Díky všem, hlavně díky obětavým pořadatelům za skvělý servis pro naši kapelu, díky zvukařům (příště to bude Kamile vole hlasitější!!)  a vůbec – tento parádní motosraz v Černčíně má od nás obrovskou jedničku. Tak zase někdy.

PS. Pilotní fotografie byla pořízena ještě dnes brzo ráno a svoji fenu Danulenu jsem do toho kotce, kde přebývali naši hudebníci, dostal jen s velikou, velikou námahou.

                                                                                                                                                 Heinrich

 

17.2.2018, LIBEREC, ROCK PUB, samostatný koncert

DSCF3057

17.2.2018 LIBEREC, ROCK PUB, samostatný koncert

„Vstříc dalším dobrodružstvím,“ volá Šnek od volantu a náš stroj se nezadržitelně rozjíždí. Dnes vyrážíme na náš oblíbený sever, a to i přes různé katastrofické scénáře, které se týkají samozřejmě počasí. Jsme však toho názoru, že pokud máme auto v pořádku a pivo na palubě, není se čeho bát! Sníh zasahuje jen kousek k Jihlavě a pak už po něm není ani památky. Dálnice čistá a suchá. Kácovi volám z auta : „Kde seš? My už jsme tady na místě.“ „Jak kde seš, já tady čekám!“ Hahahaha, řehot v telefonu je důkazem, že jsme ho šťastně napálili. Naše dnešní sestava je fakticky na pováženou : chybí nám Robin – ten má naordinován klid na lůžku, chybí Jeníček – ten se dostal do spárů doktorů už ve středu a na klinice, kde se léčí nemoci rockerů, se nachází stále Pan doktor. Nicméně velice odvážně se k této situaci postavil náš kamarád Čochtan a rozhodl se, že nás v tom nenechá, a tak máme pro dnešní zátah aspoň jednoho bedňáka. Čochtan číhá na smluveném místě. Pozná se jednak podle velmi dlouhých vlasů, ale taky podle dvou kartónů plzeňského piva, které svírá v náručí. „Tos kupoval u Ho či mina?“ ptá se nevinně Pájka a zezadu se opět ozývají zvuky syčících zátek. S cestovním pivem dnes váhám. Přece jenom se z mých útrob ozývá různé divné škrondání, žaludeční stěny se třou o sebe a hulákají na mě : Chceme potravu, hajzle, jinak budeme škrondat ještě víc. Pro tuto příležitost uklidňuji svůj rebelující žaludek vynikajícím ořechovým likérem.  Dnes jedeme opravdu velmi rychle, za chvíli jsme na Rybě. Motorest je plný a příchod černých, vlasatých okovaných zjevů působí na každého jedlíka jinak. „Tady není místo,“ kňourá na mě namyšlená pětatřicítka. Naštěstí se uvolňuje celý stůl a my se můžeme před další cestou pořádně naprat. Při jídle také sledujeme mladého retrívra, který venku za dveřmi obchcává venkovní stolky. „Je tu krásně na té Rybě, v létě si musíme sednout ven“, tvrdí zasněně Šnek a pouští se do jídla. „Ta chobotnice, ta chobotnice!“ volá paní z kuchyně a nese na talíři rozpláclého chapadlovitého netvora ke stolu nafoukané pětatřicítky. Kdyby tě tak chtěla kousnout do prdele, myslím si v duchu.

Poslední fázi cesty do Liberce jsme sfoukli na jeden zátah a koukáme, že tady na severu není po debilním sněhu ani památky! Liberec září jako Las Vegas a kopce se dokonce zasněžují uměle. To bylo nářku nad počasím a nakonec jsme se z toho ani neposrali, myslím si a Šnek kormidluje do útrob klubu. „Něco jsem vám kluci uvařila,“ praví Zuzka z baru a přináší mísu pochutin. Máme se tady výborně, všechno funguje, je nazvučeno a v devět se vrháme do boje. Koncert jsme rozdělili na tři části s tím, že do toho budeme řezat, dokud nepadneme. Taky se dovídáme, že je dnes v Liberci spousta akcí, které nám možná odlákají návštěvníky, ale z toho si my nic neděláme. Doposud jsme se z nikoho neposrali a neposereme se ani dnes. Návštěvnost je jako vždy tady výborná. Sice chybí fanoušci, kteří zde byli na podzim, ale máme zde nové „přírůstky.“ Dorazila totiž také tlupa pražáků a ti to tady dnes roztáčí naplno.  Zvuk výborný, všecho funguje. O přestávce se odvažuji k baru a zde dostávám poučení, že bych s tou zatracenou žízní měl něco dělat! V podstatě dostáváme naše nové fanoušky do varu ihned a v průběhu koncertu řádí čím dál víc. Je půl jedné a my stále a stále přidáváme. Návštěvníci jsou fantastičtí a nebýt té dlouhé cesty zpět, hráli bychom možná ještě teď. Šnek signalizuje , že je nejvyšší čas naši přidávačku ukončit, jinak se dostaneme domů v poledne. Děkujeme fanouškům a naše nakládání má rychlý spád. Ještě posbírat mrtvoly, naložit do auta a nabíráme jižní kurz. Zpáteční cesta je děsivě úmorná, některé pumpy kolem dálnice nám zavírají před nosem. Na některých nás však vítají s otevřenou náručí, neboť jsme zpestřením jejich nudné noční směny. Otevírat sáček oříšků kleštěmi na zákusky, tak to paní za pultem nedává, rve mi sáček z ruky a nůžkami odstřihuje sáček. Celkově se však dnes v noci na těch pumpách kolem dálnice moc nevycajchnovali. Buď je zavřeno a nebo tam nic nemají. Kafe – nemáme, polívku – nemáme, něco na jídlo – nemáme. Nafty se asi těžko najíme a tak radši zvedáme kotvy. Nejtěžší fáze naší jízdy je však před námi a Šnek zajíždí do sněhových sraček, kterých je tady na jihu velká spousta. Naši stateční silničáři se opět nechali  „zaskočit“ únorovým počasím a většina silnic je plná bílého bordelu. Cestář v dnešní době je vlastně takový yetti – nikdo ho nikdy neviděl a všichni o něm mluví. Mně se však podařilo zhruba před čtrnácti dny tento vzácný druh živočichů spatřit na vlastní oči. Malé stádo cestářů, čítající šest kusů, se ve svých zcela nových a nepoškozených oranžových úborech vyskytovalo kolem jistého nádraží. Jedno zvířátko řezalo větev lípy, která však nikomu a ničemu nepřekážela a pět ostatních exemplářů stálo pod stromem a sledovalo, jak jedinec pižlá větev. Z této smutné a tragikomické situace vyvozuji jasný závěr : nikdy nevěř cestáři, a to ani v létě. Větev si uřízni pod sebou sám a silnici si proházej a posyp taky sám. Však ty pitomý oranžový vesty máme v každém autě.

Díky všem, Liberec byl nádherný a zase někdy.        Heinrich

 

 

29.12.2017, BRNO – SEMILASSO, Metalové vánoce

 

23168047_908055546037204_5114407478050743499_n[1]

Report 28.12.2017 Metalové Vánoce, BRNO, Kulturní centrum Semilasso  (Arakain, Root, Unholy Ones, Arch of Hell)

Poslední týden v tomto roce máme nějak rozlítáno. Hraje se pondělí, hraje se čtvrtek a hraje se taky pátek. Celý náš hudební soubor se nehorázně těší do Semálu. Dostali jsme skvělý čas a jsme odhodláni vyždímat ze sebe maximální výkon. Vyrážíme hned po „obědě“ (suchý rohlík, kafe, pivo), a to z toho důvodu, že už ve čtyři hodiny musíme stihnout zvukovku. Nálada v autě je výborná, koluje ořechový likér, a Šnek tvrdí, ať to všechno nevychlastáme, kdyby přišel v noci mráz, tak potřebuje taky něco do chladiče. „Uhni  pičo, nevidíš, že vezu soubor?“ Tuto památnou větu slyšíme cestou přes celé Brno a naše jízda je zakončena u vjezdu do Semilassa. Drnc! Trošku to hóplo, ale jsme na místě včas. Ještě ani nestačíme otevřít zadní dveře a už je celá aparatura venku. Jeníček si opět hraje s výtahem a mně je jasné, jak to zase dopadne. Vozí se stále nahoru a dolů a úplně zapomněl, že místo něj mají být ve výtahu nástroje. Servis pro kapely i celá organizace koncertu je na profesionální úrovni a po zvukovce Root jdeme zvučit my. Nevím, jestli mám dnes hrát na bezdrát nebo na kábl, pořád v tom něco vrčí, rachotí a chybí opravdu jen pár vteřin, aby pan rapl vyrval všechny šňůry a narval je na ulici do popelnice! Konečně to funguje. Ale to jenom proto, že jsem tomu domluvil : „Moje milé šňůry, stály jste mě nehorázné peníze, tak vás prosím pěkně, abyste dnes fungovaly a nesraly mě, protože by se mohlo stát, že vás vyměním. A nejen to. Rozsekám vás na tisíce malých kousíčků a rozházím na rozptylové loučce.“

Úderem šesté hodiny je Semilasso plné. Brněnští  a vlastně i jihomoravští fanoušci tvrdé muziky dorazili oslavit svoje Metalové Vánoce. Je jich zde 800 a dávají o sobě náležitě vědět. Nastupujeme přesně v šest hodin do boje. Žádné dlouhé průpovídky, žádné sraní, řežeme do toho co to jde. Dnes se mi daří hlavně otočky, mám svůj otočkový den. Otočky přes šestnáct taktů se mi ještě nikdy nepodařily a ani jsem sebou nešvihl o zem. Vše funguje jak má a později se dovídám, že zvuk je v sále pěkně syrový a čistý. Výborně. Hordy metlošů nás naprosto skvěle povzbuzují a po každé písničce jsme odměněni parádním řevem. Pro nás úžasný zážitek, doufám, že pro lidi taky.  Dostáváme pokyn, že můžeme ještě jeden vál přidat, pak děkujeme a jde se uklízet. Za dvacet minut máme vše znovu v autě. Nevím, jak jsme to tam tak rychle dostali, protože Jeníček stále okupuje výtah a vozí se a nikoho nechce pustit dovnitř. Na otázku „Neviděli jste Jeníčka?“ odpovídají všichni už celkem znuděně : „Ve výtahu, vole.“ Obsazujeme samozřejmě výčepy a musíme se ochladit zevnitř. Rozjíždí se parádní mejdan při vystoupení vynikajících Root a my se ládujeme skoro vším, co teče. Naše reklamní oddělení dnes funguje perfektně – je to proto, že prodeje merche se dnes ujala Jitka. To znamená, že můžeme klidně chlastat a veselit se a o nic se nestarat…..

Je těžké vylíčit atmosféru celého koncertu. Díky patří hlavnímu promotérovi, ale taky všem zvukařům – v sále i na stage, dále děkujeme našim, ale i brněnským bedňákům za skvělou práci, fotografům a fotografkám –Janče Kacetlové a děkujeme všem fanouškům, že nás výborně podrželi. Pokud by vás zajímala naše cesta domů, tak jaksi nemůžu sloužit, protože mě kousek za Brnem někdo vypnul.                        

Heinrich

 

25. 12. 2017 Třebíč -R-klub, Metal Forever Tour

26116050_1997002723659731_9167102896904402890_o[1]

REPORT TŘEBÍČ, 25.12.2017, R-Club, (+ Lady Kate, Autobus)

 

Třebíč – to je naše oblíbená štace, takže se už od rána těšíme. Já se třeba těším již od kuropění s vaječným koňakem, tzv. vaječňákem. Tento nápoj má nejen krásnou, sytě žlutě jedovatou barvu, ale taky pouhých 16 procent alkoholu. Tohle složení uvítají obzvláště pivaři, kteří si místo dvou silných, ale řídkých čtrnáctek můžou  dát jeden a půl lahve vaječňáku. A navíc – pěna se na vaječňáku netvoří, proto zde není co sfoukávat.

Naše auto je dnes narvané po střechu, jsou zde uskladněny dvoje bicí, které za chvíli budeme vyndávat u Pájky. Tedy ovšem, pokud nám otevře svoji garáž. V poslední době se Pájka chová velice prapodivně a vždy, když pro něj přijedeme, tak se v garáži schovává a trucuje : „ A nepojedu a nepojedu.“ Nakonec tedy tu druhou bicí soupravu vyndáváme a rychlý Šnek Pájku bleskurychle spoutává kabelem od kytary a společně ho nakládáme na zadní sedadla. „A pojedeš!“

Hned na první pumpě už na nás číhá divoká šelma Zdenál, neboli Pan doktor. I když je tma, tak jeho superb s obřími nápisy Ocelot svítí do daleka. Pan doktor se nám vrátil! Je odpočatý, pěkně vykrmený a plný energie. „Hned po koncertě musím zase odjet, ráno jdu na lov a musím se vyspat,“ hlásí Pan doktor. Zapomněl jsem se ho však zeptat, jestli jde na lov ryb, žen, anebo zajíců….?

V autě se mezitím rozjíždí skvělá zábava. Hulákáme na sebe úryvky ze Švejka a nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že se cirkusákům utrhla na kopci maringortka. ER ko je krásný  a velký klub a dnes se o nás starají velmi šikovní zvukaři, kteří pro nás dělají vše možné i nemožné. Úderem deváté spouštíme náš set a můj první dojem je ten, že se mi hraje absolutně skvěle. Dnes si odpouštím občas úchylné průpovídky mezi písničkami. Kromě jedné : „Doufám, že jste dostali pod stromek velký hovno, stejně jako my.“ (Před písní Vánoce). Náš koncert plyne velmi radostně a má to spád. I fanoušci se dostávají do varu a naši zvukaři třepou za mixem hlavami do rytmu. Výborně, takže ještě dáváme přídavek a pakujeme se. Balení z pódia probíhá dnes neuvěřitelně rychle. Za pár minut je stage prázdná. To není jako NĚKDE, kde se aparatura a nástroje válely na pódiu do půl třetí do rána, že? Naší odměnou za dnešní koncert je pohodlné usazení do vypolstrovaných ušáků v klubu, sledujeme cvrkot a řešíme různé důležité věci. Například brýle. Fofovy brýle, které se ztratily před dvěma roky na jisté štaci, se prý našly, ale nikdo není schopen je přinést, protože nikdo neví, kdo je má, kde jsou ….Velkému nebezpečí krutého panákového útoku čelíme statečně a všudypřítomný Šnek nás žene do auta a domů. Kdyby tomu tak nebylo, sedíme v Erku možná ještě dnes. Poděkování patří skvělým zvukařům – snažili se fest, borci, R- klubu a všem fanouškům, kteří si to užívali s námi. Tímto se také omlouvám Jeníčkovi, kterému jsem slíbil, že mu  vyrobím a slavnostně předám bílou hůl. Moje továrna na výrobu bílých holí však teď přes svátky nejede, jelikož zaměstnanci mají dovolené, Hned po svátcích však bílou hůl vyrobíme a slavnostně Jeníčkovi předáme.  Je to proto, že dotyčný se věnuje konzumaci tvrdého alkoholu v poněkud větší míře a my máme strach, aby se po náhlé a přechodné ztrátě zraku dostal bezpečně domů.            Heinrich

 

Report 16.12.2017, 30 let Ocelot, Boomerang Hluboké Mašůvky

SAMSUNG CSC

16.12.2017 30 let Ocelot, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

Hosté : Autobus, Lady Kate, Cayman, Kúrovec, Paradoxx, Gilotina

     Tento koncert je vlastně takové „nechtěné dítě.“ Strašně nerad slavím jakékoliv narozeniny, svátky, výročí a podobné věci.  Jsem toho názoru, že čím vyšší  je číslo oslavence, tím hůř pro něj….Mí spolupracovníci v kapele jsou však jiného názoru a například Robin mi vysvětluje, že by se třicítka oslavit měla a že nemám dělat kreténa a pustit  se do toho.  A frčíme. Kromě aparatury nakládáme várnici s gulášem, řízky, chlebíčky a jednohubky, protože tyto věci jsou prý důležitější než nástroje. Jeníček volá v poledne, a hlásí, že vaří k obědu uzené s bramborovou kaší a uzenou polívku. Prostě tento den je asi celý o žrádle?….Náš dnešní scénář je jasně rozvržený, ale je mi jasné, že bude nepochybně časový skluz.  První návštěvníci proudí do klubu už v sedm hodin a v osm už hlásí mistr vstupnař skoro sto lidí. V deset hodin pokládám tu záludnou otázku : Kolik je tady lidííí? „Já vole nevím, já tady u toho vstupnýho nestíhám a už ani nedávám vstupenky a asi se tady z toho poseru.“ Tak to jsou dobré zprávy! Přesný počet návštěvníků tedy nemůžu sdělit, ale naše narozeniny přišlo s námi oslavit 150 fanoušků + 30 hudebníků + kamarádi a manželky a milenky hudebníků, takže celkem suma sumárum asi dvě stě lidí. Těžko se dá popsat ta skvělá atmosféra. Nejsem příznivcem sebechvály, ale všechny kapely zahrály naprosto excelentně. První Autobus – hoši se s tím prostě neserou a jejich pověstná vynikající technika hry dostává na plac nedočkavé fanoušky. Lady Kate dnes hrají bez samplů a z beden leze krásný, syrový, tvrdý zvuk. Také slečně zpěvačce Anett musím poděkovat nejen za parádní výkon, ale taky za parádní nohy. Vrháme se ihned do boje a s námi si to užívá „Unkovická jedenáctka.“ Hoši dorazili v plném počtu a překvapují černými klobouky s nápisem Ocelot 30! Řežeme do toho, co nám síly stačí a máme tu hned prvního hosta. Nastupuje náš bývalý kytarista, šílený Pavouk s tmavými brýlemi a svým novým Gibsonem. Hrajeme sice Veselku v márnici, ale spíš to vypadá na Válení. Pavouk se válí po zemi, sóluje a prostě dělá ten správnej chlív. Dalším hostem je Leoš Balík z Gilotiny, náš bývalý zpěvák. Dáváme Popravu a i Leoš do toho dává všechno. Je vidět, že ho to baví a taky jeho výkon je dnes naprosto excelentní! Hrajeme a hrajeme a hrajeme a dalším kamarádem, který nás dnes nenechává ve štychu, je šoumen Savana. Savanovi jsme vymezili radši rovnou dva vály, protože jedna písnička na jeho temperament je prostě málo! Savana alias Eddie Clarke z Motorhead. Díky moc, pánové – Pavouk, Leoš, Savana, bylo nám ctí hrát s takovými hosty a děkujeme, že jste si na nás udělali čas. Náš koncert pokračuje, v kotli to hezky vaří a fanoušci si to s náma pěkně užívají. Některé písničky musíme hrát dvakrát a na některé se tím pádem samozřejmě nedostává. Dnes mám ze hry úžasný pocit – všechno jistí zezadu přesný Pájka a mám strach, že ty bubny snad roztříská. Naštěstí si vzal svou náhradní sadu, a ta se prý může klidně rozmlátit na cucky… Káca s Fofem hrají jako o život, přesně podle hesla „Není maršál jako Maršál!“ Vynikající výkon borci. Dnes končíme a myslím, že jsme svoje třicátiny oslavili velmi důstojně. Táhneme na bary vyplavit adrenalin a na plac vyráží rouchovanský oddíl rychlého nasazení – Cayman. Náš spřátelený soubor zahajuje svůj set projevem pana kapelníka, který si prý – podle vyjádření jeho manželky – připravoval projev k národu včera do tří do rána. Tady taky není co dodat – jeden hit střídá další, například moje favoritní píseň Pivo a rum nebo song z posledního alba – Hovno – to jsou prostě rokenrolové perly. Díky. A je tu blackmetalová znojemská legenda – Gilotina. Leoš Balík jde na plac dnes podruhé. V této kapele hrají vlastně dva bývalí oceloťáci-  Stejzy na bicí a Leoš na kytaru! Strhující vystoupení, český Venom v té nejdrsnější podobě. A tomu odpovídá i mohutná odezva fanoušků….. Dalším hostem našich narozenin je punkový Kúrovec. Celá naše kapela je fanoušky Kúrovce a my určitě nevynecháme příležitost, abychom si s těmito ujetými šílenci zahráli. Namrousovy texty, celkový náboj a energie, vynikající bubeník v zelené paruce – no prostě tady je všechno správně ujetý! Naše narozeniny uzavírá kapela Paradoxx z Mor. Budějovic a já prostě opět zírám. Mladí borci hrají jako zkušení profíci a je vidět, že mají z hraní radost. Já mám taky radost, že jsme vybrali skvělé kapely s obrovskou energií, které dokázaly své fanoušky pobavit a rozparádit. Ještě jednou vám všem moc děkujeme za skvělý výkon, a pokud někde něco technicky nebo jinak zaskřípalo, tak se omlouváme, sedm kapel je na klub celkem hodně. Díky patří samozřejmě i zvukařům – Zbyňovi a Broňovi, kteří se fakt snažili do roztrhání těla. A závěr? Moc si toho opravdu jaksi nepamatuji, nevím, co jsem dělal, kde jsem byl a co se tam stalo.  Nicméně všechno jistí jako vždy Šnek za podpory Robina a na tyto borce se můžu vždycky spolehnout. Aparatura i vánoční stromeček je v autě, stejně jako celá kapela. Jsme u domu a snažíme se s manželkou vylézt z auta.  „Chyťte se za ruce, nic nejede, tak tu silnici snad nějak přejdete,“ naviguje nás Šnek a my se této rady statečně držíme. Sice pak čtvrt hodiny odemykáme, ale to nevadí. „A nestojíte náhodou u jinýho baráku?“ volá Robin z auta a my poněkud znejistíme…..Narozeniny jsme oslavili důstojně a se ctí. Díky všem kdo jste tam byli, díky fanouškům, že jste nás v tom nenechali, díky kapelám, zvukařům, hostům a díky panu majiteli klubu Boomerang Peťovi Salátovi za skvělý servis. Pokud jsem na někoho zapomněl, omluvte prosím moji mladickou roztržitost.

Těšíme se na vás opět za 30 let – tedy 16.12.2047 v Boomerangu!    Heinrich

 

10.11.2017, BRNO, hudební klub m13

SAMSUNG CSC
SAMSUNG CSC

10.11.2017, Brno, hudební klub m13

No konečně! Zařval Pájka, když uviděl Šneka za volantem našeho pekelného stroje. Ano, všichni jsme si oddechli a ode dneška nebudeme zapomínat věci na koncertech, já nebudu muset nahánět hudebníky do auta, a vůbec – pohoda. Dnes se nám pěkně zase obnovil mančaft a kromě pana doktora jsme vlastně v plné sestavě. I z tohoto důvodu se zezadu z dvojky ozývá neustálý řev, řehot a hoši si fakt neberou s nikým servítky. Tématem dnešní jízdy jsou tituly a pochopitelně žrádlo. Zajímavá úvaha o titulech se slibně vyvíjí a pánové se výborně baví. Řešíme, proč si někdo musí dávat nesmyslné tituly, jako třeba stage manager, book manager, generální manager, když má vlastně v hlavě úplně vylízáno. Právě proto, že má v hlavě vylízáno, se asi tyto tituly a funkce objevily na světě. Já bych ještě třeba navrhl další řadu titulů, jako je třeba fecal manager (hajzlbába), shit manager (řidič hovnocucu) a nebo jebback manager (prodavač kondomů). Také Jeníček je dnes ve formě a poněkud silnějším hlasem deklamuje: „Já bych šel, kurva, dneska na ryby, tam je tak krásně u tý vody, já bych se tam tak uklidnil, ale copak, kurva, můžu?  Já musím jet s Ocelotem, to se nedá nic dělat.“  Abychom Jeníčka příště uklidnili, tak ihned po příjezdu do Brna ho zavedeme k první kašně na náměstí, koupíme mu pěkný prut se značkovým navijákem, Káca nakope na zahradě svého pivovaru červy a Jeníček si může vesele klidnit nervy chytáním ryb v kašně.

     Dnes záměrně nebudu kritizovat ty spolucestující, kterým se chce stále na záchod a kteří nás zdržují v jízdě. Konečně jsem totiž vyřešil, jak to s věčným čůráním kolem cest vyřešit. Ten, kdo bude otravovat s čůráním, si vystoupí z auta, vyndá si tu věc na čůrání a poběží v příkopu vedle auta, přičemž bude zároveň čůrat za běhu. Dotyčného jedince naložíme zpátky do auta až tehdy, když zařve „Já už jsem!! Tento systém se osvědčil na celém světě a nevím, proč by neměl fungovat u nás. Jsme v Brně a Šnek hned napoprvé zajíždí na prázdný flek před klubem. No to není možný, raduju se, to se nám tady ještě nestalo. prázdnej flek, já se asi radostí poseru. „Moc se neraduj,“ ozývá se zezadu, „jak je tady moc prázdnejch fleků, tak to možná znamená, že je taky prázdnej klub.“ Tyhle pesimisty patří fakt bodnout vidlema do hlavy. Zkazí mi vždycky každou radost. „Metloši!“ raduje se Pájka a ukazuje ke vchodu do klubu. Zatímco lezeme z auta, do klubu se hrne spousta lidí a jak vidno, jsou v tom správném okovaném úboru. Někteří mají na tričku Debustrol a jiní zase Ocelot, což je pro nás potěšující. Jdeme dovnitř a hned u vstupného neprojdeme. Nelze projít, je tu totiž narváno. Lidé nám však chápavě uhýbají a my koukáme na velice příjemně plný klub. I našich fanoušků je tu opravdu hodně a čeká se jen na nás, protože dnes jedeme na čas. „Už jsme se vás nemohli dočkat, hrejte, já už jsem tak strašně nadrženej,“ řve na nás návštěvník koncertu a dodává : „Utekl jsem kvůli vám z domu a v deset musím bejt zase doma, jinak dostanu od manželky přes hubu.“

     Tak a my se ještě pouštíme do rozhovoru pro brněnskou firmu Print-Video se sympatickou moderátorkou Jitkou V.Pánkovou a za chvíli jdeme na věc. Už při zvučení se nám zdá, že dnes to bude to pravé. Pan zvukař nás už zná a za chvíli se pouštíme do práce. Dnes to bude fuška, hrajeme všechno ze dvou posledních alb a ještě něco navíc. Znamená to rozdělit repertoár na tři části, aby si taky návštěvníci trochu oddechli. Ale už při prvním válu je jasné, že dneska to tam prostě je. Máme lidi v sále a mydlíme to do nich hlava nehlava. Brňáci jsou spokojení a dávají nám to najevo mohutným povzbuzováním. Taky zde máme řádiče a ti řádí naplno. Během hry cosi létá na pódium, dostávám dávku čehosi, ale nemám čas zjišťovat, co po nás fanoušci hází. Doufám, že  to nejsou fekálie. Opravdu nikoliv, jsou to peníze. „Já vás mám tak rád a dám vám všechno!“ ječí náš rozjetý fanoušek a hází další mince. Dvacetikoruny a desetikoruny jen prší. Do klubu přichází stále noví a noví návštěvníci a ani netuším, kolik jich tady vlastně dneska je. Odhadem asi tak šedesát…. „To jsou ale pěkný síťovaný punčochy,“ chválí Robin úžasný outfit Péti Zimanové. Né, že by si je Robin chtěl pořídit, to určitě nikoliv, ale je mi hned jasné, že přemýšlí, jak by na ně mohl umístit naše logo. Jeníček odchází pro pivo a hned po jeho odchodu je tu Míša Ziman a nese šest kousků. Ty si bereme na další část našeho koncertu a situace vypadá tak, že dnes se asi v tom pivě všichni utopíme. Řežeme další a další vály a dneska je to opět skvělá atmosféra. Plný klub je prostě plný klub. „Máte tady dneska hodně lidí, a to je v Brně nejmíň dvacet dalších akcí,“ tvrdí další fanoušek a snaží se vylejt do mě rum. Rum s díky odmítám, neboť bych z něj dnes asi zcepeněl. Vzhledem k tomu, že od září nežeru a musím hubnout, by mi rum asi POKAZIL POSTAVU. Ta moje dieta je samozřejmě neustálým terčem špekounů a tlouštíků v kapele, takže jakmile se objeví jakékoliv jídlo, dávám se na útěk, abych nemusel poslouchat nemístné poznámky našich otesánků, kteří již naprosto propadli obžerství. Finále a my balíme. MY balíme. Fofáč nebalí. Ihned po koncertě odkládá kytaru a svižným krokem se cpe k baru. Jeho maršál stále svítí i poté, co již mají všichni sbaleno. Řeším ještě nějaké věci ohledně hraní a pomalu se dáváme na ústup. Jsou zhruba dvě hodiny ráno a soubor se valí k domovu. Máme za sebou krásný podařený koncert, doufám, že jsme se líbili a určitě se tady v m13 ještě někdy uvidíme. Při zpáteční cestě se skoro nic zvláštního nepřihodilo, pokud nebudu počítat čůrání uprostřed státní silnice. Napadl mě totiž takový zajímavý pokus. Snažím se zjistit, jestli bude z asfaltu státní silnice Brno-Znojmo stoupat pára i v listopadu. Červenec mám už otestovaný a tady to dopadlo velmi dobře. Listopadový pokus však nedopadl nijak. Pára nikde, všechno kolem mokré a dokonce se rozpustila i bílá barva přerušované čáry. Tak teď už jsem z toho fakt mírně v rozpacích….  Díky za skvělou návštěvnost v m13 a díky všem, kdo jste nám pomáhali s aparaturou, díky zvukaři za výbornou práci.      Heinrich

28.10.2017, MORAVSKÝ KRUMLOV, klub Maxim (+ Cayman)

JKU_7051

 

28.10.2017, Moravský Krumlov, klub Maxim (+ Cayman)

 

 A je to tady, dnes poplujeme do našeho oblíbeného Moravského Krumlova, a protože už od rána mám nějaký divný pocit (kocovina to výjimečně nebude) a škrábu se za uchem (ani blechy to nejsou), je mi jasné, že se stoprocentně něco stane. Dnes jedeme s velmi oslabeným týmem, protože nám v podstatě zůstal jen jeden bedňák – Jeníček. Šnek se stále nachází na jihu – asi si pro něj budeme muset dojet, pan doktor se odebral na delší odpočinek – ani se mu nedivím po roce cestování s náma, Robin, ten je zaneprázdněn výrobou bylinných likérů proti kašli, mícháním lektvarů a mastí proti abstinenčním příznakům a Sifón – ten se od koncertu v Beranově před námi schovává. Vždycky, když pro něj přijedeme, ukrývá se za skříní a nechce vylézt ven.

     Takže ze tří řidičů nám nezbyl ani jeden. Naštěstí i my, co hrajeme a občas i zachlastáme, vlastníme řidičské průkazy. Dnes jsme si rozdělili směny tak, že Pájka řídí tam a já zase zpátky. Jak jinak, že jo. Nemůžeme přece řídit oba dva jenom tam…….Kromě toho hrát s kapelou Cayman je opravdu o zdraví. Všichni členové tohoto tělesa do sebe lejou neustále vše, co se jim dostane pod ruku a svádí k této činnosti i spořádané členy našeho hudebního souboru. Za pódiem dokonce nacházím kajmaňáckého Rudolfa, jak se přetahuje o flašku tulamorky s Fofáčem a oba drze lžou, že to není kořala, ale prý si léčí nádchu lipovým čajem.

    Ale zpět k té naší cestě. Opět nic, co by mě mohlo překvapit a jsem po této jízdě pevně rozhodnut, že polovinu souboru zavedu na urologii na vyšetření a tu druhou na pozorování do psychiatrické léčebny. Také si vždy před jízdou obvolám všechny čerpací stanice na trase. Až budeme projíždět, tak bych prosil na chvíli zhasnout, aby si hoši mysleli, že je zavřeno. Až projedeme, můžete zase rozsvítit. Na prvních třiceti kilometrech musí Pájka zastavovat třikrát na chcaní, dvakrát na pumpách, a kdyby bylo po cestě ještě třeba planetárium, určitě bychom taky zastavovali. Cesta tedy plyne jak má a co je zajímavé – již kolem osmé hodiny večerní se ulicemi měst i vesnic potulují naši podroušení spoluobčané. Potácejí se, padají, někteří po nás hulákají z chodníku a další na nás mávají, ať je svezeme. Takže přátelé, stopaře my zásadně nebereme, jenom stopařky, a to ještě po předložení zdravotní karty.

     Jsme v Moravském Krumlově a suverénně si to hrneme na náměstí. Loni jsme tu hráli, tak si přece budeme pamatovat, kudy tudy do klubu Maxim. Dáváme jedno kolečko po náměstí a ještě jedno a pořád nemůžeme trefit tu správnou díru mezi baráky. Nakonec se vydáváme nazdařbůh ulicemi, a kdyby na nás nezamávala blondýnka u vjezdu, tak se tam kolem náměstí motáme ještě teď. V klubu je modro a černo, to znamená, že se dostavili metloši a postupem času je klubík plný. Hned po příchodu dostávám od kamarádů z Miroslavi půl litru kvalitní slivovice, abych vypálil červa a od kamarádů z Vedrovic zase placatku oblíbeného ořechového likéru….Naši hoši se cpou okamžitě k baru a první u baru je samozřejmě Fofáč, zvaný též v kuloárech Barometr. Sezení na bárech je jeho oblíbená činnost a barová stolička je nedílnou součástí jeho osoby. Káca, ten se zdržel venku s naším fanouškem z Ivančic, který tvrdí, že má v sobě už dva litry vína a nabízí Kácovi pivo řízlé rumem. Jeníček, ten si sedá ke stolu k děvčatům ve věku kolem dvaceti let a jen tak ho asi odsud nedostaneme. Je to tady moc fajn – všichni do sebe lejou čepovaného Krakonoše jak o život a hulí jako fabriky. Ano, v tomto klubu se může kouřit, je zde dokonce automat na cigára a taky je tu krásně modro, což by na správném rockovém koncertě mělo být. I když jsem nekuřák, tak sterilní nekuřácké prostředí mě fakt sere. Zrovna jsme se trefili do kajmaní produkce a za obzvláště vydařenou věc považuji vál Heroin od Progres II. Škoda, že mi dnes unikl vynikající song Pivo a rum! My už se taky chystáme, mělo by to jít jako po másle a nosíme věci z auta. Jeden fanoušek se nabídl, že bude nosit a hlídat futrál s mým kloboukem – inu proč ne – když to nerozsedneš nebo se do klobouku nevybliješ, tak s tím nemám problém.

     První problém, je však na světě a tušil jsem to od rána. Nejde Fofáčův maršál. Jde se pro novou šňůru a zase nic. Káca už nervózně kvílí a dva technici od Forda studují, čím by to mohlo být. On ten zesilovač fakticky nemůže hrát, i když svítí a žhaví. Musíš si nejdříve, kolego, strčit šňůru do bedny. Pořád něco ladíme, a když už tedy konečně jsme připraveni, tak vrchní urolog Fofáč hlásí, že musí čůrat. Já se z toho jeho chcaní asi fakt jednou poseru!

Jedeme a zvuk nahoře se zdá být velmi dobrý. Horší je to venku, protože po pár písničkách odchází jeden koncový zesilovač a my máme zpěv bez výšek. Škoda, zrovna se to začalo pěkně rozjíždět. Můj obdiv má slečna s tričkem Debustrolu, která celý koncert řádí jak šílená a taky se mi líbí, že tady v tomto městě ještě nezapomněli třepat hlavama. A je úplně jedno, jestli je hlava vlasatá, anebo plešatá! Hlava prostě narostla člověku proto, aby s ní mohl třepat. Řádně vytřepaná hlava se projevuje hned druhý den ráno bolestí za krkem a taky tím, že dotyčnému lehce klektá mozek. Po deseti válech dáváme přestávku a jdeme mudrovat, jestli se ten koncák dá spravit. Tohle však nezajímá Fofáče, který se samozřejmě uvelebuje k baru a i když už jsme všichni připraveni, třískáme do nástrojů a lákáme ho na stage, nakonec musím zařvat do mikrofonu : Fofáááči! Barometr se zvedá a jde konečně hrát. „Já jsem myslel, že pořád štelujete zvuk,“ praví barový turista a my se pouštíme do druhého setu, který je mnohem delší. Nakonec tedy vše dopadlo dobře, ale stejně mám lehce pošramocenou náladu – hlavně kvůli zvuku. Tohle je druhý koncert po sobě, po hodně dlouhé době, kdy máme rozhašený zvuk a nemůže za to vůbec nikdo, jen prostě nevydržela technika. Další problém tohoto typu už doufám nebude, protože mi z toho potom vznikají oční tiky, vyrážka, hemoroidy a taky dokonce i spalničky. Končíme ve dvě hodiny nad ránem a koukám, že došlo už i točené pivo, protože všichni lemtají heineken z hnusných zelených lahví. O stěhování aparatury zpátky do auta se radši zmiňovat nebudu, to je vyprávění na celou další kapitolu. Dnes však musím pochválit celý soubor za skvělou disciplínu – nikdo neutíká z auta zpátky k výčepu a dokonce ani pan Barometr neprotestuje, když velím k ústupu! Je však pravdou, že zde chybí ti praví narušitelé každého odjezdu a tichým podzimním poetickým Moravským Krumlovem se nenese strašlivý řev : „Kdo se tě ptal na tvůj nááázor?“

Byla to jako vždy tady skvělá akce a za ten zvuk fakt tentokrát výjimečně nemůžeme.

Díky všem, byl to kouzelný chlív.     Heinrich

14.10.2017, VELKÝ BERANOV, okr. Jihlava, Garage of Rock

DSCF3059

 

14.10.2017 VELKÝ BERANOV, KULTURNÍ DŮM, Garage of Rock

Reportáž týdne, aneb Opilci na cestách. Dnes začnu zprostředka, a sice hned od našeho koncertu. Nastupujeme na plac se zpožděním a jako vždy a všude jsme tím samozřejmě kráceni na délce našeho vystoupení. Tyhle problémy jsou všude stejné a nemůže mě to nijak překvapit. Kapela, která odehrála svůj set na začátku, nespěchá s úklidem aparátu a bedny se válí bez povšimnutí na pódiu minimálně deset minut. Nikde žádný bedňák, nikde nikdo. Už když jsem toto viděl, bylo mi jasný, že budeme my i následující další kapely kráceni na čase. Kulturák v Beranově je opravdu velký a prostorný a zaplněnost bych odhadoval na 75 procent. Kolik tam bylo lidí? Odhadem asi tři stovky, milý zvědavý špióne. Náš set odehráváme s naprostou suverenitou a moc se mi koncert líbí. Nemůžu se však dnes víc odvázat, jelikož stage, kde se pohybuji je zalískaná od různých nápojů a nebudu riskovat pád na držku. Pan zvukař dnes disponuje monstrózní zvukovou aparaturou a tím je náš zvuk v sále dokonalý. To není sebechvála, to je fakt. „To bylo hustý, co jste hráli, tak jsem tomu pořádně přidal, taková muzika musí mít pořádný koule,“ sděluje mi zvukař po našem koncertě a to je pro mě samozřejmě rajská hudba. Takže ještě jednou zde – díky pane zvukaři z firmy f-sound! Žádosti o přídavek, které slyšíme z kotle pod námi, musíme bohužel odmítnout. Rádi bychom přidali další vály, ale prostě to nejde. Tímto se všem našim fanouškům omlouváme a budeme se to snažit příště napravit. Příště se přidávat bude! Koncert bych hodnotil naprosto kladně a zřejmě jsme získali i další fanoušky, kteří mi skoro vyprodali krabici s cédéčky. Mimochodem, když jsme u toho merche – pověstná velká černá kabela na kolečkách, narvaná tričky, prsteny, samolepkami, knihami, kalhotkami a dalším zbožím – zůstala po celou dobu koncertu někde zahrabaná v autě. Kdybych byl návštěvník koncertu a chtěl si koupit naše tričko, musel bych si k němu obstarat ještě vycvičeného slepeckého vlčáka, který by mě dovedl bezpečně ve tmě na parkoviště kapelových dodávek k naší dodávce a tam by musel zaštěkat. Stejně by mu to však nebylo nic platné, kabela se zbožím nereaguje ani na štěkání. Zatímco tedy ostatní kapely měly pěkné stánky se zbožím hned u vstupu do sálu, my jsme měli vlastní stánek v dodávce. Členové reklamního oddělení se dnes rozhodli pracovat opět v utajení a utajení spočívalo v tom, že se zašili v přilehlé restauraci do nejvzdálenějšího rohu, aby je, jako vždy, nikdo nenašel. Někteří  fanoušci, kterým jsem prodal cédéčka se ptali i na trička, takže jsem jim vysvětlil nejdříve princip dnešního prodeje pomocí slepeckého psa a taky jim vysvětlil, kde mají hledat členy reklamního oddělení. Jestli je v putyce našli, to už fakt nevím.

     Tak a teď k tomu cestování. Dnes řídí opět pan doktor Špaček, ale hned na úvod mě upozorňuje, že mu není příliš dobře. Nabízím se tedy, že to odřídím sám, ale obětavý Zdeněk zatíná zuby a jedeme. Pokud se týká výtečníků, tak těch máme dnes plné auto. Dnes s námi jede místo Jeníčka Sifón a o něm ještě bude řeč. Jeníček, jakožto narozeninový muž, dnes zůstává opět kdesi v hlubokých lesích, u sudu piva, grilovaného masa. Jeho největším koníčkem jsou oslavy narozenin všeho druhu. Jeníček slaví a slaví  a slaví kde co. Musím se ho zeptat, jak to na takových narozeninách vlastně chodí, protože jsem známým odpůrcem těchto oslav, ale údajně prý se na oslavách udělá kolečko z návštěvníků a všichni prý tancují tzv. Kačátko. Od této chvíle jsem se rozhodl, že aspoň na jednu oslavu narozenin někam půjdu a chci vidět, jak Jeníček tancuje Kačátko.  (pozn. autora : nejradši bych celý Kačátko kopl do prdele).

     Jedeme si pro Kácu do Terče. Zde nastává klasická jízda po pumpách na Vysočině. Hoši si s sebou vezou hromady plechovek a nasávají, jako by zítra měli soudruzi rušit všechny pivovary. Rád bych se zde rozepsal o krásách podzimní přírody na Vysočině, o zlátnoucím listí, klidných hladinách lesních rybníků, o krávách pasoucích se na podzimních lukách, ale nejde to. Krávy vezeme s sebou v autě, a čím je cesta delší, tím se ozývá zezadu větší bučení a hýkání. „Zastav, mám plný ledviny! „ řve Sifón zoufale a k němu se přidávají další prostatici. Romantika je v prdeli. Tvrdím, že už jsme skoro v Terči, tak to snad dva kiláky vydrží. „Zastav!“ Pan doktor zastavuje přímo v kopci. Uááá, áách, jéééé, ozývá se zvenku při dalším vyprazdňování močových měchýřů. V duchu vyhlašuji soutěž o krále prostatiků a můj tip zatím vychází. Sifón. Nabíráme Kácu, který vše bere jako vždy profesionálně a vybíhá i s kytarami rovnou do dodávky. Další kilometr. „Zastav na pumpě!“ Zabíráme první venkovní stůl a Sifón odchází do nitra pumpy. Jednak se hrabe v mrazáku a hledá další plzeň, a jednak jde opět na záchod. Chcát. Na moje námitky, že čůral před deseti minutami, neodpovídá. Vítěz!! Král!! Je to na pováženou, když člověk neudrží deset minut moč na uzdě, přátelé. Celou cestu na koncert si lámu hlavu, jak z této zapeklité situace ven.  Vím sice o jednom odstaveném fekálním voze – kamarád ho má za kravínem a rád by nám ho půjčil – jenže než bychom dojeli k prvnímu městu, byla by určitě ta velká, kovová nádrž plná po okraj.

Jsme konečně na místě. Ti naši spolucestující, kteří mi celý týden nadávali, proč jedeme tak brzo, když do Jihlavy je to jen čtyřicet minut – zjišťují, že do Jihlavy je to přesně rovné  3 hodiny jízdy. 80 kilometrů za tři hodiny, to je průměrná rychlost necelých 30 kilometrů za hodinu! Hned po zaparkování u vjezdu pro kapely mi pan doktor oznamuje, že mu je velmi zle a špatně a jestli bych to potom domů neodřídil místo něj. Nemám s tím problém, když celou cestu piju birely, jen mě trochu trápí, že jsem si jaksi doma nechal řidičák. Ale co, auto přece neřídí blbá plastová kartička, ne? Jakmile jsem panu doktorovi slíbil, že budu řídit zpátky, objevily se nějakým zázrakem před ním na stole rumy a našemu lékaři se ihned srazila zimnice na normální tělesnou teplotu. „Proto jsem taky doktor, ne?“ sděluje Zdenda, ale jak ho pozoruji, není i přes důslednou léčbu vůbec ve své kůži.

     No a naši hoši se rozjíždí. Sedíme v koutku restaurace a na stole přistává jedno pivo za druhým. Chlapcům evidentně chutná. Co však je mi divné, že Velký a Malý stále odcházejí ven a stále se vracejí. Pája (Velký) odchází kouřit ven a Fofáč (Malý) ho následuje. Tento cyklus se opakuje vždy jednou za pět až deset minut. O náš stůl se stará celkem pohledná servírka, která sklízí obdivné pohledy a poznámky skoro celého souboru. Jenom, kdyby ty dva přední zuby vpravo nechyběly. Nepochybně to spraví pěkný keramický můstek. „Ozborne!“ huláká servírka na Fofáče.  „Ty by ses líbil mému tátovi!“ Navrhuji Fofáčovi, že by si mohl paní nebo slečnu odvézt domů, ale ten vehementně a zuřivě protestuje. Hlavní hvězdou dnešního posezení v restauraci je však Sifón. Přesunuje se ke vzdálenému stolu a usedá mezi místní štamgasty. Od jejich stolu se občas ozve Sifónovo hulákání : „A kdo se ptal na tvůj názor?“  Následují různé popěvky a la „panímáma, ta je sama“ a vše je doprovázeno úryvky z různých filmů.  „To je tím, s kým se taháš, s tím anarchistickým bolševickým nokeeem.“ uzavírá Sifón svoji šou a jak vidno – po jeho zásahu se stůl štamgastů vyprázdnil ! Z toho si ale náš šoumen nic nedělá. Objevuje se znenadání se štětkou na hajzl, kterou drží jako reportážní mikrofon a těsně pod štětkou je namotán kapesník. Kromě toho staví v lokále různě židle na stůl a nutí nás marně, abychom se kdesi v těch židlích fotili. Už toho mám tak akorát plný zuby a snažím se tu zvěř nějak nahnat do auta, ale marně. Dva nejstřízlivější se mnou odchází do auta a já jsem na sto procent odhodlán, že pány nechám v jejich milované hospodě do neděle. Však co – určitě jim ráno servírka otevře a ohřeje nějakou polívku. I pan doktor brblá a nadává na opilce, má horečku a zřejmě se už vidí v posteli. Naše opilce zachraňuje před jejich osudem Káca, který mě odjezd rozmlouvá a jde je znovu prosit, aby už konečně nastoupili do auta. Tohle se děje celkem třikrát, takže my v autě čekáme zhruba půl druhé hodiny, než se konečně objeví první trosky. Startuju. Kde je Sifón? Musíš objet kulturák, čeká prý na schodech. Nadávám neustále, tolik peprných výrazů snad ani neznám. Objíždím kulturák, otáčím se, zastavuji.  „To je on!“ K autu přichází sice jedinec, ale Sifón to není. „Vy tady děláte rozvoz?“ ptá se zoufalec a po mé kulometné salvě sprostých slov couvá pryč. Tak znovu – kde je Sifón? Kdosi vybíhá z auta a pádí do sálu. Opět čekáme a opět nikdo nikde.  Nakonec se lump objevuje a začíná Pohádka o veliké řepě. Robin otevírá boční dveře. Sifón se snaží vyhrabat se do dodávky, ale marně. Robin (dědeček) táhne, táhne, ale Sifóna (řepu) nevytáhne. I zavolal Robin na pomoc Kácu (babičku). Táhnou, táhnou, ale řepu nevytáhnou. Babička – Káca – by měla zavolat pejska (Páju), ale ten se ani nehne, a tak nakonec vytáhnou řepu do dodávky za opasek, za bundu, za mikinu, za kalhoty. Zazvonil zvonec a my jedeme konečně domů. Omyl. To ještě není všechno. Skoro v každé zatáčce se ozývá zezadu strašný rachot. Sifón, který není připoutaný, bloncá po autě, padá do krabice s prázdnými plechovkami a do kastlu s lahvemi. „Bezpečnost za jízdy je to hlavní,“ poučuje zkušený Robin  pana Padáka, ale namáhá se zbytečně. Křách, bum, křáp – Kurváááá – řve zezadu zoufalé bezvládné klubko a s každou zatáčkou se situace zhoršuje. Vím přesně, co bude následovat :„Zastáááv, musím chcát!“ řve Sifón a přidává se i Robin, který tvrdí, že když nezastavím, vypustí to mezi dveře. Na tyto příkazy já nereaguji a kormidluji vesele dál. „Měli jste se vychcat, když jsme na vás dvě hodiny čekali, to máte teď za trest,“ odpovídám dozadu. Těsně před Terčí zastavuji  a velím k čůrání. Vzadu se nic nehne, ozve se občas nějaké zašátrání, mumlání, ale zvuk otevíraných dveří neslyším. Jedna minuta, dvě minuty, tři minuty. Za tři minuty není nikdo schopen otevřít dveře a jít se vychcat? Řadím za jedna a vyrážím vpřed. Moje nasranost je na maximu a přemýšlím, kde bych tento nepoddajný náklad vyklopil. Napadá mě snad vypuštěný rybník v Terči….? „Ježíšmarjá, on zase jede!“ „Zastáááv, já se pochčiju.“ Milý čtenáři, tady se dostáváme do fáze, kdy jde opravdu o psychické zdraví řidičovo. Co mám dělat? Nezastavím, je to špatně. Zastavím, nikdo nevylejzá. Rozjedu se – je to špatně.  No… a tak dále a tak dále. Těsně před infarktem mě zachraňuje Káca, který mě uklidňuje, bere si kytary a loučí se.  Takže shrnuto :  ano, zkusil jsem si na vlastní kůži, jak to vypadá, když jede Ocelot na koncert a z koncertu, a to z pozice řidiče. Můj převeliký obdiv mají naši řidiči Šnek (který by však s opilci zatočil raz dva) a taky samozřejmě pan doktor. Poděkování patří Robinovi a Kácovi za nakládání aparatury a Kácovi by měli naši hoši poděkovat dodatečně ,  protože nebýt jeho, seděli by teď možná někde v Jihlavě na nádraží a obchcávali remízky v parku.

Za skvělý výkon na koncertě je třeba všem poděkovat, ovšem cestování v dodávce by kterákoliv mateřská školka zvládla mnohem lépe.                                         Heinrich

 

23.9.2017, ŘÍDELOV, okr. Jihlava,, METAL FOREVER TOUR

 

2017-09-23-23-26-27

23.9.2017, Řídelov, okr. Jihlava, Metal Forever Tour

 

     „Tentokrát mě teda doma nezapomenete,“ sděluje mi Robin po telefonu. „Když už to auto nemůžu zastavit dopravní značkou, tak to uděláme jinak.  Mám tady postavenej lodní stožár, a jak uvidíte na stožáru vlát naši vlajku, znamená to, že jsem doma a že máte zastavit. Abyste na mě zase nezapomněli.“ „Hmmm, to je logické,“ odpovídám legendární větou z filmu Pelíšky. Dnes řídí zkušený pan doktor a my v pohodě míjíme Robinův dům, jako by se nemetlo. „Zastav vole, zapomněli jsme Robina!“ Couváme zpátky. „Vy nevidíte tu vlajku na stožáru??“ „ Ne, nevidíme. Jestli to není tím, že máš ten stožár postavenej na zahradě.“ Jsme skoro všichni a dnes vůbec nikdo nespí. Po cestě je veselo, a to i přes ten fakt, že nás čekají pouze dvě pumpy, víc jich na trase není. Nevadí. Kde se vzal, tu se vzal, je tu kapitán morgan v plechovicích, budvar v plechu a další pochutiny. I u Jeníčka se dnes urodilo a mezi námi se objevuje také letošní, velice dobře vychlazená, lahodná ořechovka. „Pro ty ořechy jsem byl až v Jeseníkách,“ hlásí Jeníček. Já sem si to myslel, protože takovou chuť můžou mít pouze a jenom ořechy z Jeseníků.

     Tankujeme palivo a já si kupuji samozřejmě svou oblíbenou ruskou zmrzlinu, kterou si vychutnávám společně s budvarem. „Něco tady pro tebe mám,“ říká Robin a vyndává sklenici okurek. „To jsou letošní kvašáky.“ V jedné ruce je zmrzlina, ve druhé okurek a plechovka s budvarem musí na sedadlo. Vynikající superpálivé okurky!! Na poznámky typu „ten se z toho posere“ nebo „dávám mu deset minut“ zásadně nereaguji. Jsme v Terči a chtěli bychom nabrat Kácu. Problém je v tom, že z terčského kruháku se nemůžeme dostat nikam, a to vůbec žádnou odbočkou. Vždycky, když odbočíme, tak naše auto sjede k vypuštěnému zabahněnému rybníku. „To tady mají tak schválně,“ hlásí Jeníček. „Minule vyprošťovali z bahna bagr a byla to taková atrakce, že teď všechny silnice vedou v Terči prostě do rybníka.“

     Druhá pumpa je v Terči. Paní pumpařku hodnotíme podle stupnice jako velice příjemnou. „Vy jste ta kapela, co hraje dneska v Řídelově, že jo?“ navazuje paní rozhovor. „Noo, to jsme, ale ještě tam jsou kapely dvě.“ „To vím, protože tam jede na ten hašiš i moje dcera.“ Dovídáme se, že dceři je sedmnáct a že si ji paní určitě pojede ohlídat. To je taky možná důvod, proč ten Jeníček neustále spěchá a snaží se nás co nejdřív vystrnadit z pumpy. V autě je stále veselo a celému varieté vládne neochvějně Robin, který si dnes připravil na cestu literaturu. Literární kroužek je zahájen. Robin předčítá zcela vážně jakýsi rozhovor vytištěný z internetu. Po každé větě vybuchuje salva smíchu. ROBIN ŘÍKÁ : „Nevím, čemu se smějete, pitomci, tohle je vážná literatura a seriózní rozhovor a nechte toho, nebo už vám příště číst nebudu.“

     Konečně jsme na místě. Bylo taky načase, protože moje bránice už by toho asi víc nevydržela. Řídelov je pěkná vesnička na Vysočině s moc hezkým kulturáčkem. Pardón, kulturáky musím označovat od předminulého týdne tím správným slovem – kurtulák. Fofáč má tohle slovo ve velké oblibě a většinou se vždycky počůrá, když ho slyší. Hezky se to tady zaplňuje a za chvíli už bychom si asi neměli kam sednout. Jdeme do zákulisí. Tady se u stolu zoufale nudí zpěvačka Anet s Jeníčkem a Fofáčem. „No nic, abyste tady tak nečuměli zbytečně, mám pro vás úkol.“ Jeníček dostává nůžky, Anet zase zelený záchodový papír a Fofíno propisku. „V dnešní hodině výtvarky vytvoříte něco smysluplného a hlavně žádné prasečiny.“ Úkol je zadán a já odcházím.  Za dvacet minut je vše hotovo. Na stole je jakási příšera, vyrobená ze záchodového papíru a z ní trčí nahoru malinkatý kousek šikovně odstřiženého papíru. „To je šulínek,“ praví Anet a ukazováčkem brnká do toho příšeného výtvoru. Vypadá to sice jako leporelo, ale já stejně uděluji pětky a jdu radši pryč. Přece jenom jsem čekal nějakou seriózní práci,  třeba i s podzimním tématem…

     První koncert dnešního večera má za sebou Lady Kate a u mě dnes vyhrává suverénně vál zpívaný česky! Další jdou Autobus a tady taky vše funguje absolutně profesionálně. Návštěvníci jsou ve varu a poslední set je tedy na nás. Dnes hrajeme poslední a nastupujeme na plac přesně o půlnoci. Divím se, že po druhé dávce metly mají lidi ještě chuť na třetí dávku, kterou jsme my. Všechno funguje a my sázíme jeden vál za druhým. Dneska jsem trochu pomíchal repertoár a pomíchal jsem to asi dobře, protože na place je čím dál víc juchajících jedinců. Tak se nám tady v Řídelově pěkně odvázali! Řežeme do nich celý repertoár a přidáváme ještě dalších devět válů, které normálně nehrajeme. Tady dnes vyhrává s přehledem Stará čůza a tu si dáváme ještě jednou na závěr. Sakra – je půl třetí! Dobré ráno, Vysočino, my to tady mydlíme už dvě a půl hodiny v tahu?? I přes krásný řev rozjetých návštěvníků končíme. Zvukaři vypínají aparaturu, zvukaři balí aparaturu a zvukaři už mají všechno dávno v autě. Jen u našeho stolu je neutuchající veselo, nikomu se nechce jet domů, naše aparatura a nástroje se válí zcela opuštěny na pódiu. Nikdo nenakládá a ani se nikomu nechce. Pobíháme mezi naším stanovištěm a barem – co kdyby nám chtěli ten bar třeba zavřít! Šnek je naštěstí v daleké Itálii a tím jsme mu tedy ušetřili infarktový stav. Dnes nás vůbec nezajímá naše drahá aparatura, povalující se opuštěně na pódiu. Hlavně, že je večírek!!Konečně tedy tak nějak balíme a odjíždíme. Všichni kohouti na Vysočině o nás již ví a vítají nás za ranního svítání mohutnou salvou : „Ky ky ry ky ky ky ky ky kýýýýýýýýýýýýýýýýýýý! Je půl sedmé a my jsme doma jak na koni.

     Byl to krásný, vydařený večírek, doufám, že jsme i dnes pobavili a je třeba poděkovat samozřejmě celému souboru za odpovědný přístup a hlavně agentuře NT Music, která tento skvělý koncert připravila.  Díky za podnětný, kouzelný večírek, dnes se nám podařilo skvěle skloubit hudbu s výtvarným uměním a literaturou, takže si ode dneška můžeme klidně a bez uzardění říkat umělcííí! A i když je před námi konečně  čtrnáct dní volna, já jdu radši spát, abych to všechno naspal dopředu.    Díky pořadatelům, kapelám a návštěvníkům – byli jste výborní.                     Heinrich

 

 

16.9.2017,LIBEREC, ROCK PUB

21208825_10210460169515929_1870669256_n1

Liberec 16.9.2017, ROCK PUB

     Proč jedeme tak brzy? To je otázka, kterou řeším po celý týden před Libercem. Vlastně to řeším pokaždé, když jedeme kamkoliv daleko a stále a pořád trpělivě vysvětluju : když pojedeme na čas, tak se po cestě nevyčůráte, nezakouříte si a nedáte si kafe. Ti, co mají hlad, si nekoupí úžasnou milovanou předraženou bagetu a taky nikdo neví, co na nás po cestě může číhat. Jako vždy mám opět pravdu. Na hlavním tahu na Jihlavu nastražili cestáři semafory, a to rovnou třikrát. O dálnici radši ani nemluvím, tady to jede většinou v jednom pruhu a zácpa zde je naprosto přirozená věc. „Takhle rozmrdaný silnice máme jen u nás,“ zuří Šnek a snaží se porovnávat naše brambořiště se silnicemi jiných států.

     Na palubě dnes není tak veselo jako obyčejně. Hoši sbírají síly na koncert a vždycky po nějaké zastávce většina z posádky trapně usne. Nabíráme Kácu a Jeníčka a Pájka se ptá, jestli náhodou nemá Jeníček noviny. „Tak to je poprvé, co si tady někdo po cestě bude číst noviny,“ bručím si pro sebe a čekám, co z toho bude. Je to všechno samozřejmě jinak – Pájka nehodlá číst aktuální události o bordelu ve světě, ale noviny svědomitě překládá a stele si pod sebou na sedačce. To nejhorší, co mě napadá, je, že se asi během jízdy posral. Ne, není tomu tak, naštěstí pod sebe jen vylil pivo. „Nehoupat.“ S aktuálními událostmi ze světa vaření, mejdanů, opékaných selat, narozeninových večírků a srazů nás tradičně seznamuje Jeníček. Jeho výřečnost je neuvěřitelná a většinou se mu huba skoro nezastaví. To náš lékař, ten toho dnes moc nenamluví. Spí a spí a spí. Občas do něj někdo šťouchne a to se pan doktor probere s přáním : „Ať ti mráz kule roztrhá jak pumpu.“ Další náš člen posádky je dnes Sifón. Ten podává obdivuhodný výkon a po absolvování osmi set kilometrů z Itálie přesedá do našeho auta a dává si ještě dalších tři sta jako spolucestující. V podstatě Sifón ani nepotřebuje nohy a zdá se mi, že se mu nohy začínají přeměňovat v pneumatiky. Také vyndává vynikající domácí tlačenku a my ji za slastného mručení pouštíme do šachty. Dalším spáčem je dnes  Fofíno, který spí neustále a jeho spánek přerušuje pouze občas zapálená cigareta.

     Kácov – 12 km. „Koukám, že sis koupil další vesnici,“ říkám Kácovi. „Jo, koupil a příští rok budeme na náměstí dělat festˇák.“ Konečně tu máme hlavní záchytný bod – motorest Rybičky. Dnes je plno a skoro není kam si sednout. „Je zde volno?“ ptám se slušně slečny, která sedí sama, ale tak nějak mi neodpovídá, usmívá se a kouká před sebe. „Je zde volno?“ ptá se také Káca slušně slečny, ale odpověď je stejná. Oba dva usedáme a slečna zase nic. „Ona nám asi nerozumí a nebo je úplně blbá.“ Tohle fakt musela slyšet, i kdyby nechtěla. Zase nic. Vtom přichází odkudsi zřejmě přítel a velí : „Come!“ Slečna se zvedá a jde pryč. Za ní na její místo nastupuje Sifón : „To jste je vyhodili tak akorát včas,“ praví Sifón, usedá a pouští se s chutí do své halászlé. Na jídelním lístku jsou dnes také žabí stehýnka. „“Žáby nežeru,“ uzavírá tuto záležitost Jeníček a láduje se svojí oblíbenou dršťkovkou. Na Rybičkách potkáváme také další kapelu – jsou z Uherského Hradiště a táhnou doleva, neboli na Plzeň. My se snažíme táhnout doprava, ale hned po nástupu do auta to nejde. Jsme na naší milované dálnici v pasti. Sedíme v zácpě jak trotlové v autě a nadáváme jak špačci (promiňte pane doktore). Konečně se to pohnulo a my za Prahou nabíráme to správné tempo. Původně plánovaná zastávka v bufetu Letadlo se nekoná. Nestíháme zastavit. Za chvíli bude pumpa v Českým Dubu, hlásí zezadu zkušeně pan doktor, který se konečně probudil. Poslední pumpa je velmi příjemná záležitost. Celkově máme pumpaře rozdělené na několik kategorií : pumpaři příjemní,  pumpařky velmi příjemné, pumpaři nepříjemní a kreténi. Slečna pumpařka v Českém Dubu byla ihned zařazena do kategorie pumpařek velmi příjemných, a to vzhledem i chováním. Kdybychom nemuseli jet na koncert, použili bychom nové heslo : „V Českém Dubu ožral jsem si hubu.“ Před pumpou stojí krásný ford mustang, zhruba kolem roku 1970. Černá lesklá barva. „Tenkrát se aspoň dělaly auta a né jak ty dnešní popelnice.“ Můj komentář podtrhuje pán, který leze do mustangu. Po nastartování se ozývá nádherné brblání osmiválce, který byl startováním zřejmě vyrušen a dává o sobě vědět. Brblání přechází v jekot, mekot a dunění, ale to už je mustang, lidově řečeno, dávno v prdeli.

     Konečně Liberec. Na liberečáky jsme se těšili, a možná, že i oni na nás, protože návštěvnost je velice pěkná. Dnes hrajeme sami a koncert si pěkně užíváme. Rozdělili jsme naši produkci na tři části a vytáhli jsme i vály, které normálně nehrajeme. Zírám, protože jsme je ani nezkoušeli a ty věci, co jsme hráli naposledy před čtyřmi roky, dáváme s přehledem. Návštěvníci našeho koncertu se výborně baví a je tu skvělá atmosféra. Dostáváme se k válu Going To Hell, který začíná Pájka šíleným přechodem na bubny. Čekám vždycky na tradiční ukončení přechodu, abych mohl vyštěknout do mikrofonu, a pak se má spustit celá mašinérie. Přechod začíná normálně jako vždy, ale vzadu u bicích se asi něco děje, protože palba končí nějak podivně brzo. Hned poté se od bicích ozve : „Kurva!“ Hahahahahahahahaha, tak to já teda nedávám a mám problém se napojit se zpěvem. Díky neustálému nutkání k smíchu jsem to málem nezazpíval. Tento fórek hodnotím jako nejlepší trumf  dnešního večera. I píseň Stará čůza se tady pěkně ujala a my si ji schováváme na půlku koncertu. Ohlašuji Starou čůzu. „To jsem já, to jsem já,“ ozývá se slečna z publika a já mám další záchvat. Dnešní Liberec je fakticky parádní koncert – a to nechci chválit nás, ale vůbec celkovou atmosféru v Rock Pubu. Prostě jsme si to všichni užili a jde se na afterpárty. Zde bych chtěl podotknout, že jsem si chtěl opravdu sbalit svoje věci a pomoct s nakládáním do auta, ale u toho baru prostě ten čas utíká strašně moc rychle a než jsem stačil VYSTÁT FRONTU NA PIVO – všechny nástroje i aparatura jsou v autě jako mávnutím kouzelného proutku! Šnek dnes opět úřaduje a vše pečlivě několikrát kontroluje. Nasedáme na pětihodinovou jízdu, ale o té já už fakt nic nevím. Upadl jsem do hlubokého, přehlubokého spánku, který občas přerušil hlahol, řev a hlášky ze zadní části. No jistě, hoši se cestou tam vyhajali, tak jsou čerství a neví, co s přebytečnou energií! Zde je potřeba vyzdvihnout skvělou práci Šneka, který vše ukočíroval a bezpečně nás dopravil domů.

Díky libereckým za návštěvnost, díky Rock Pubu, díky panu zvukaři za výbornou práci a díky celému hudebnímu souboru za nasazení. Doufám, že jsme zde nebyli naposledy, takže zase někdy v Liberci.                       Heinrich

 

2.9.2017, ZNOJMO, STATEK FEST

 

SAMSUNG CSC

2.9.2017, Znojmo, STATEK FEST

     Hned na začátku naší cesty do Znojma si uvědomujeme, že jsme dnes vlastně v obrovské výhodě. Žádné dlouhé cestování nebude! Podle vlastních zkušeností však vím, že čím se hraje blíž k základně, tím později se vracíme domů. Dnes jsme posíleni o naše navrátilce – Šneka a Robina. Šnek jakožto cestovatel se konečně vrátil z dalekých končin a já stále váhám, jakou by vlastně měl dostat přezdívku – Hanzelka? Zikmund? Emil Holub? Livingstone? Robin, vědom si toho, že s námi dlouho nejel, má opět obavy, abychom na něj nezapomněli a nenechali ho doma. Z toho důvodu dává před svůj dům přenosnou dopravní značku, kterou bych opravdu neměl přehlédnout. Tak a jsme všichni. Tedy skoro všichni. Kde je Jeníček? Káca tvrdí, že ho chtěl vyzvednout, ale nějak to nešlo. Zasekl se na jakémsi srazu a vůbec se mu s námi nikam nechce!  Zavřel se v kadibudce v  rekreačním areálu a trucuje. „A nepojedu a nepojedu !“ Pojééď.! „A nepojedu a nepojedu!“ Zoufalý Káca nechává pána trucovat v kadibudce, ale aby z toho Jeníček nevyvázl jen tak, zatlouká dveře kadiboudy velkými hřebíky. Tak a máš to a teď si tady seď.! “Ještě o půl čtvrtý jsem myslel, že pojedu, ale ve tři čtvrtě na čtyři už jsem zase myslel, že nejedu:“  (poznámka autora : když je někdo už ve tři čtvrtě na čtyři zatlučenej v kadibudce, tak je jasné, že asi nikam nepojede). A je to škoda, protože zrovna dneska jsem potřeboval vědět nový recept na krůtu nadívanou cuketou.

     Také dnes s námi jede pan doktor a je ve výborné náladě. Dovídám se, že zanedlouho půjde lovit jelena a to prý není jen tak. Jelen se prý musí umět ulovit. Dovoluji si protestovat, protože ulovit jelena je strašně jednoduchá věc. Vysvětluji našemu lovci jelenů, že jelen má na hlavě obrovské parohy a tady stačí jenom zadupat nohama, zvíře se splaší, prchá do houštin a tam si ty parohy zamotá do křovisek, takže je v podstatě bezmocné a to znamená, že si s ním pak lovec může dělat, co se mu zlíbí. Pan doktor protestuje a nazývá mě kreténem a taky prý jsem v životě žádného jelena neviděl a vůbec – prý jsme spolu jeleny nepásli.

     Zastavujeme na jediné pumpě, která je na cestě a po vyrabování chlaďáku pokračujeme v naší krátké cestě. Jsme ve Znojmě a hurá na Statek. Přijíždíme včas a je tu opravdu hodně lidí. Bude jich však ještě víc, protože stále chodí noví a noví návštěvníci fesťáku. Pro ty, kteří si neodpustí otázku : „Kolik tam bylo lidíííí?“ mám odpověď – 250 až 300. Shodujeme se na tom, že výběr kapel je taky vynikající. Pájka popíjí Dalešice, tak nějak to převaluje v ústech a dělá, jakoby se mu ani nechtělo to pivo polknout.  Pozvedá sklenici, prohlíží si mok a filozofuje : „Pivečko pěnivý, č…..ček lenivý.“ Pan doktor pospává po náročné cestě a zřejmě se mu zdá o jelenovi. Taky Fofo dorazil a my jsme všichni udiveni – dnes s sebou nemá žádné dívky!

     Hned při prvním zkušeném pohledu je mi jasné, že tady vše funguje jak na drátkách. Pan pořadatel se snaží a fesťáček kočíruje absolutně perfektně. Návštěvníci vypadají spokojeně, kapely hrají výborně a pivo teče proudem. Také my se připravujeme svědomitě na své vystoupení. Každý si natočil dvě piva, to by mohlo snad stačit. Šnek je zase jako ryba ve vodě – nejen, že si pochvaluje spoustu místních kočiček, ale taky svědomitě vykládá aparaturu z auta. Je vidět, že mu tahle činnost už dost dlouho chyběla. Nám tady však chybí citelně Jeníček, který vždy neomylně vystopuje jako ohař místo, kde se prodává dobré jídlo a ihned informuje vyhladovělé hudebníky. No, co se dá dělat, snad se z té kadibudky nějak dostal……

     Jdeme na to. Během prvního válu se dolaďuje zvuk a dovídám se od pana zvukaře, že mám basu hozenou ve středech. To mám, ladil jsem to celej tejden, ale stačí otočit knoflíkem.  Koncert plyne výborně, přidáváme dva vály a dnes konečně poprvé se nepotíme jak vrata od chlíva. „Celý léto mi nenaložíte větrák, a dneska, když ho nepotřebuju, tak mi to tady fouká.“ hudruje Pájka.  Jen si zvykni, ten větrák budeme vozit celou zimu a až přijde léto, tak ho zase vyložíme.  Finále a fertik. Šnek je dnes opravdu ve formě-  balí aparaturu tak rychle, že v podstatě ještě nedozněl poslední akord a všechny zesilovače i bicí jsou v autě! Tak a teď už se těšíme nejen na další část programu, což jsou X-Core, ale taky na afterpárty. Někam se nám však ztratil pan doktor. Mám podezření, jestli nebyl zavolán k naléhavému případu, ale není tomu tak. Náš lékař se byl opět tetovat a snaží se nám ukázat další nové tetování, takže se začíná odhalovat, svléká se a bručí, když jeho tetování nechceme vidět. V této části by mělo moje povídání již pomalu končit, ale není tomu tak. Náš celý hudební soubor jede vždy a ve všem až na doraz. Ani nevím, kdo nás nahání do auta, ale vzadu pořád někdo rebeluje, že by se mělo zastavit někde na pumpě. Ale kde, když tady žádná není? Někteří z nás mají tendenci zůstat v autě a ani se jim nechce vystupovat. Robinovi volám rovnou zámečníka, protože se zjistilo, že se nemůže trefit klíčem do domovních dveří. To se mi taky někdy stává a z toho důvodu mám vždy hned vedle dveří pověšenou sekeru.

Díky, že jste dorazili v hojném počtu, díky skvělému pořadateli a taky samozřejmě díky našemu hudebnímu tělesu. Přežili jsme a bylo to opět kouzelné.      Heinrich

26.8.2017, Oslavany, Pivní slavnosti

dscf3350

26.8.2017. Oslavany, Pivní slavnosti

Tak konečně! Dnes se nám začínají vracet hoši, co se váleli různě po dovolených, a já tvrdím, že pokud by bylo léto ještě o jeden měsíc delší, tak bych asi nakonec jezdil hrát úplně sám. Prvním navrátilcem je pan doktor Špaček, který se vrátil z dovolené tak tak na čas a rovnou skočil za volant našeho vozidla. Pořád jsem nechápal, proč tomu pan doktor říká dovolená, když po celý rok stejně nic nedělá, převaluje se na gauči a pije rum. Bylo mi řečeno, že i při této činnosti se jeden unaví a potřebuje si od toho odpočívání prostě odpočinout. Na dalšího navrátilce se stále čeká, neboť podle posledních radarových snímků se Šnek nachází se svou motorkou na odvrácené straně Měsíce, takže by to měl do příštího koncertu taky stihnout. A třetím absentérem je Robin, ale o něm neví nikdo nic. Poslední zpráva je z prvního července, a to byl spatřen v šumavských hvozdech, kterak sbírá houby. Pokud se tam ztratil, tak je fakt divné, že doma nikomu nechybí…..?

     Přijíždíme k Pájkovi, troubíme trum, trum, tůůůůůůů, tůůůůůů a nic. Všude je klid. Obcházíme dům – a ejhle – oni se tu zajebávají za barákem, samozřejmě vyhulují a zřejmě se jim nikam nechce. Nakonec se tedy hoši znechuceně zvedají a každý si nese to své – Káca to má nejhorší – táhne asi osm kytar a taky svoje vlasy. Jeníček se potutelně usmívá a v ruce třímá přenosnou chladničku. Dělá mi hned radost a vyndává z této zásobárny ruskou zmrzlinu a plechovku budvaru. To je paráda, to se mi to pěkně cestuje. Popíjím spokojeně chladný budvar a přikusuji k němu zmrzlinu. Na otázky neodpovídám a dělám, že neslyším. Než dorazíme k první pumpě, dovídáme se od Jeníčka o výhodách pěstování krůt (nebo co to je), jaká skvělá jídla se prý z těchto nestvůrných ptáků dají připravit a jakým způsobem se dá co nejefektivněji krůta zavraždit. Tohle mě celkem zajímá, i když krůty zásadně nekonzumuji. Je to jako když se rozebírají staré pendlovky – tu součástka, tam součástka, tady ozubené kolečko, tady zas kus ciferníku……

     Na pumpě v Dukovanech je dnes krásně. Pan doktor tankuje a já jdu prozkoumat, co se nachází uvnitř. Za pultem sedí paní a huláká na mě : „Kam zas jedete, hašišáci? A kdo bude platit tu naftu?“  Je mi divné, že všichni někam zmizeli. Vedle pumpy je dřevěná bouda s nápisem Hovězí guláš, tlačenka, maďarská klobása. No jistě, první, kdo stánek vyčmuchal je samozřejmě vrchní degustátor Jeníček, a než stihnu zaplatit, už zpovídá paní od guláše. „Já bych si ten guláš dal, ale jsem najezený,“ praví Jeníček. „A do kdy máte paní otevřeno?“ Dovídáme se, že se zavírá v sedm hodin, takže to nestihneme. Navrhuji jednoduché řešení : „Až paní půjdete domů, dejte nám klíč pod rohožku a my si to pak ohřejeme, až se budeme vracet. Talíře po sobě umyjeme, peníze dáme pod pult a než se najíme, tak Jeníček uvaří nový kastrol guláše.“ No nic, tak teda radši jedeme. Ještě jedna pumpa je v Ivančicích, než se stačím otočit, tak všichni sedí pod krásnou pergolou. Nechápu to. Před chvílí tam seděli nějací dědci, takže je asi naši borci museli vyhnat. O zábavu po cestě se dnes stará opět Jeníček a vypráví nám o své návštěvě pivovaru v Pelhřimově. „Tak jsem se tam v tom pivovaru uhnal, namohl jsem si tříslo a začal jsem pokulhávat. Vtom se vedle mě objevil pán s francouzskou holí a pravil :  Vidím pane, že jste na tom ještě hůř než já,  já to nějak vydržím a tu svou hůl vám věnuji.“

     Konečně Oslavany.  Je tu plno a areál je obklíčen stánky s pivem. I náš Fofáč už je na místě a dnes ho doprovází tři nebo čtyři děvčata. To je v pořádku, někdo ho prostě musí hlídat, aby se nezatoulal. A taky se dovídám, že od té doby, co Fofáč požírá bobule rakytníku, mu jedna ženská nestačí… Jdeme hned na plac a dnes se potvrzuje pravdivost mojí teorie – čím větší pařák, tím víc hadrů je potřeba na sobě mít. Kvůli odsávání potu. V podstatě je to ale jedno, moje hadry jsou již komplet mokré a je takové peklo, že se mi potí i struny, brejle, nos, oči, uši a dokonce i celá hlava. Nic nevidím a mám problém se trefit k mikrofonu. Dobrý den, prosím vás, nevíte, kudy se jde k mikrofonu? Nějak jsem tady zabloudil a občas místo do mikrofonu zpívám libé písně Pájkovi do ucha.  Někteří návštěvníci začali skákat z pódia po hlavě dolů, jiní si poklepávají do rytmu a pan výčepní z pivovaru Hrboun nám nese ochutnat ze svého sortimentu. Děkujeme, dobrý člověče. Musíme ještě jeden vál přidat a tím to pro nás dnes končí. Náš soubor dnes odvedl skvělou práci a kromě mě hráli všichni výborně. Dávám si čtyři mínus a klidím se sám sobě z dohledu.

     Na zpáteční cestě máme nového pasažéra – pan kapelník z Lady Kate nás požádal, jestli bychom nesvezli jejich zpěvačku Anetu domů. Klidně svezeme, s tím nemáme problém, jenom, aby se nás nebála. Jest to však statečná žena a neleká se ani zdivočelých vlčáků vzadu ve dvojce! Už ani nevím, kolik pump jsme na zpáteční cestě navštívili, kde všude jsme bloudili a co jsme tam dělali. Do poklidné letní noční jízdy recituje Jeníček úryvky z románu Babička od Boženy Němcové : „Sultán a Tyrl leželi na zápraží a lízali si koule. Vy tady ale máte bordel, pravila babička a kopla h..no pod postel.“ Nějak se mi to nezdá. Babičku jsem četl několikrát, ale tyto pasáže si nepamatuji. No nic, budu muset tu knihu asi dát ještě jednou.

     Tak to by ode mě dnes bylo asi tak všechno. Odcházím si číst Babičku. Panu doktorovi Špačkovi děkuji za spolehlivé řízení vozidla a mám pro něj ještě jeden důležitý vzkaz : pokud se, pane doktore, budete sprchovat s lahví rumu, je důležité občas zašroubovat uzávěr. Rum ředěný vodou má jalovou chuť. Díky všem a příští týden se uvidíme ve Znojmě.    Heinrich

5.8.2017, Nikolčice, Motonálet

 

dscf3336

 

5.8.2017, Nikolčice, Motonálet

Vůbec mi nevadí, že je dnes už od rána příšerný pařák, protože pozorný čtenář už jistě ví, že si s sebou vozíme lékaře, a ten na nás spolehlivě dohlíží. Tohle není nic nového a už to ani nikoho nepřekvapí.  Jenže dnes s námi jede kromě lékaře taky ještě lékárník! Magistr Jeníček se tedy konečně pochlubil tím, jaké je jeho pravé zaměstnání. Všechno se prozrazuje na jedné pumpě před Brnem, kdy pan magistr vyndává z koženého kufříku různé kelímky. Každý kelímek má jinou barvu a v každém je jiný obsah. „Tady to zelený – to je heřmánek s psím sádlem, a to je výborná věc na migrény. Normálně se to dá jíst klidně s rohlíkem. To žlutý – to je odvar z devatera bylin, louhovaný o půlnoci potmě a to červený – to je vlčí krev – to se používá, když vás začne chytat rapl“ – poučuje Jeníček a významně se dívá na mě. „A něco na sklerózu tam nemáš?“ ptá se nevinně Pájka. Pájka je známý tím, že každý kšeft něco doma zapomene. Buď jsou to trička, cédéčka atd. Dnes sice má svůj pověstný kufr, ale vzápětí se prozrazuje, že si zase v ledničce zapomněl svačinu.

     Tak a ještě nemáme Fofáče. Á, tady je. Je připraven na náměstí v Pohořelicích a první věc, která mě zajímá je, co má na sobě a už si připravuji pomalu přednášku o tyrkysových župáncích a porušení dres kódu….  Všichni koukáme z auta skoro vlastně na Fofáče a ani nám nevadí jeho červené tenisky. Za ním totiž prochází vysoká paní v modrých rozevlátých šatech s černou vlečkou. Tak pověsti o Pohořelické víle byly přece jenom pravdivé! Vyskytuje se vždy kolem druhé hodiny odpolední na náměstí, a kdo ji spatří, ten to má spočítaný. „Ser na vílu,“ bručí Fofáč a Zdenál, místo aby rozjel auto, trucuje a tvrdí, že nepojede, dokud vílu taky neuvidí. Kromě těchto drobných příhod plyne naše cesta celkem bez vážných problémů. Hoši vzadu se pustili do vaření a probírají nejnovější recepty. Jsem překvapen. Myslel jsem si vždycky, že jezdím s hudebníky a zatím je to v autě samej Pohlreich. Pan lékárník Jeníček nám vysvětluje, jak si připravuje cuketu. Už samotné slovo „cuketa“ ve mně vzbuzuje neuvěřitelný odpor, ale čekám, jakou dobrotu nám Jeníček připraví. „Ta cuketa se vole uprostřed vydlabe a tam se nacpe mletý hovězí a sejr a celý se to zapeče.  Myslím si, že by nebylo špatný, když se kuchař otočí, nacpat do té cukety ještě granát, ale to si nechávám radši pro sebe. S Jeníčkem je dneska vůbec velká legrace. Káca mi prozrazuje, že když na nás čekali u Pájky, Jeníček sebral Malému Pájkovi vrtulník na dálkové ovládání a hrál si s ním, přičemž omlátil Pájkovi vrtulníkem půl baráku a Malému Pájkovi přivodil trauma.

     Už jsme skoro u cíle. Pět kiláků před cílem se nachází poslední pumpa. Velké Němčice. Zde si dáváme poslední zastávku a zkušený Zdenál zastavuje pěkně u stojanů ve stínu. Kromě dvou motorkářů tady nikdo není a my vstupujeme dovnitř. Zpoza pultu nás bedlivě pozoruje vysoce nevrlý maník. Nebudeme mu přece vysvětlovat, že si kupujeme každý jenom jedno pivo, protože za chvíli už budeme na místě. Nerudný, zamračený netvor zuřivě bere od nás pětkrát za sebou dvacet korun. Pětkrát markuje a pětkrát vrací peníze nazpátek. Tento typ prodavačů znám velice dobře a radši couvám ven z pumpy. Hoši venku na rohu spokojeně pokuřují, ale jenom chvíli. „Běžte si s těma cigaretama někam pryč, tady se nesmí kouřit!“ diriguje soudruh Vzteklý. „A to auto si taky přeparkujte, brzdíte mi tady provoz. Ježišmarja, kde se se tady vzali?“ Nervák mizí uvnitř a my marně přemýšlíme, jaký provoz zde blokujeme, když na pumpě není ani noha. Káca však přichází s perfektním nápadem :  až to pivo vypijeme, tak mu budeme chodit vracet po jednom ty prázdný flašky a on nám bude muset vracet tři koruny! A tak se taky děje.  Jednou tři koruny, dvakrát tři koruny, třikrát tři koruny, čtyřikrát a pětkrát.  Káca se vrací a tvrdí, že když ho Vztekloun uviděl, dal si hlavu do dlaní a zoufale sípal :“ do p…i, , kur… do p…i.“ Protože nemám konflikty rád, navrhuji, že půjdu ještě jednou dovnitř a nabídnu pánovi odbornou lékařskou pomoc….

Konečně jsme na místě. Motonálet v Nikolčicích je skvěle ošéfovaný a je vidět, že borci pořadatelé to mají fakticky pěkně poladěný.  Zdravím se s mistrem zvuku Karlem Vodičkou, a ten, jako vždy pronáší legendární uvítací formuli : „Kde se tady zase berete, hašišáci?“ Přichází též pódiový zvukař a vysvětluje mi, že dnes budeme hrát na nový systém. Jenže to je jako by mluvil do dubu, protože co se týká zvukařské techniky, tak v tomto oboru jsem naprostý panic. Snažím se borce nějak zastavit a když se dostává k jakýmsi čtyřem pásmům, co spolu prý komunikují, přerušuji rozhovor otázkou : „A co když bude bouřka?“

     Celou akci dnes moderuje ostřílený rockový matador Radim Koziel a ten mě hned na úvod tvrdí, že na nás všechno vykecá. A jde se na plac. Při prvním válu si testuju, jestli se vůbec můžeme nějak pohybovat. Jakýkoliv pohyb v tomto pařáku totiž vyvolává potoky a potoky potu. Nedá se nic dělat, naše fanoušky vůbec nezajímá, že je pařák. Nebudou se přece dívat na tři mrtvoly vpředu. A tak sebou třískáme, mlátíme, probíhá i točení, vytrhávám šňůru z maršála a snažíme se dělat, jako by ani nebylo čtyřicet stupňů. Vlastně ani nepotřebuju větrák. Káca točí řepou neustále dokola, ale nemůžu přece po něm chtít, aby to prováděl celou hodinu. Pot teče nejdříve po krku, po zádech a když se tričko nacucá, pokračuje po ruce dolů na prsty. Ani prsteny na pravé ruce kapalinu nezastaví a ta putuje rovnou na struny a kolem snímačů pokračuje až na zem. „Já jsem chtěl kolem tebe proběhnout, ale tys to tam měl nějaký poflusaný,“ tvrdí Fofáč po koncertě. Marně mu vysvětluju, že jsem fakt neplival a že pod mikrofonem byl jenom pot. Končíme a naše mise je dnes splněna. Podle ohlasů jsme se líbili a to má vliv i na prodejnost našeho zboží.

     Následuje tradiční afterpárty a my už ani nemusíme chodit po areálu a zkoumat, kde co mají. To všechno za nás již udělal náš špión Jeníček a ten ví přesně, kde mají jakou dobrotu. „Támhle v rohu vpravo mají výborný masíčko, támhle zase to a tam nechoďte, tam mají jen rum.“ Chtěl bych se zeptat Jeníčka, kde prodávají cukety, ale radši držím hubu a sleduji, u kterého stánku sebou někdo začne cukat. Tam se prodávají cukety.

     Pan doktor Zdenál, který nás dnes řídí, nařizuje okamžitý nástup do automobilu a okamžitý odjezd. Diagnóza u některých hudebníků je jasná a nejvíc nemocen je dnes zřejmě Fofáč. Toho uklízíme do auta jako prvního. Je to nejen kvůli nemoci, ale taky proto, že se mezitím zase stihl převlíct a má na nohách červené tenisky. Zpáteční jízda se mi líbí, ale nelíbí se zbytku osazenstva. Vzadu to nějak rebeluje a pánům se opět nelíbí, že nespím.  „Zase nespí, hajzl jeden, jak je to kurva možný?“ Míjíme několik pump. „Tady na tý pumpě nezastavujte!“ prosí zoufale Fofáč. To je pro nás znamení, že musíme zastavit.  No jasně, paní pumpařka našeho výtečníka dobře zná!  Uprostřed pumpy leží velký černý pes a chrápe. Čekám jenom kde se objeví mrtvej kostelník. Další zastávka je po roce opět v baru „U kolenatý báby.“ Tady se nic nezměnilo, zastavil se čas a v rohu dokonce poznávám podle oblečení vybělenou kostru našeho kamaráda, který tady na nás celý rok věrně čekal.

Tak to je, milý čtenáři, asi tak zhruba vše. Určitě jsem na něco zapomněl a bude ni to později vyčteno, ale to nevadí. Důležité je, že jsem poskytl zcela pravdivou a nezkreslenou informaci o dalším putování našeho hudebního souboru. Závěrem bych chtěl odradit další a další zájemce, kteří se hlásí o místo v našem autě : opravdu jsou všechna místa vždy obsazena a nováčci, co s námi někdy vyrazí, se většinou v polovině jízdy vypaří z auta a jedou domů taxíkem. Díky všem , byli jste opět výborní a zase někdy.  Je skoro poledne, a proto musím jíst. Cuketu.                                      Heinrich

 

29.7.1017, Václavovice, Ostrava, Václavovická rockle, MFT

 

 

 

dscf3327

 

29.7.2017 Václavovice, Ostrava, Václavovická rockle.

Milý čtenáři, prosím, buď trpěliv a snaž se tuto reportáž dočíst do konce…Dnes snad ani nebudu popisovat, jak se náš hudební soubor sbírá po cestě, ale začnu zásadními personálními změnami. Již dva měsíce vyhrožuje Šnek, že odjede na jih a že se vrátí za měsíc, anebo prý vůbec. Což znamená, že náš obří automobil v podstatě nemá kdo řídit a taky budeme jako vždy při této situaci ztrácet nástroje, kabely, hadry a tak dále.  Situaci řeším logickou úvahou – jezdí nás devět, většina vlastní kromě papírů na hlavu i řidičský průkaz, zbrojní průkaz, průkaz veterinární , průkaz myslivecký a průkaz klubu mladých rybářů. Jediný, kdo splňuje náročná kritéria na odpovědný post řidiče souboru je tím pádem Zdenál.  Zdenál je sice profesionální řidič, ale před jízdou je třeba ho řádně proškolit :

  1. v případě, že jsou slyšet z útrob automobilu jakékoliv rány – nic se neděje. Buď padají zesilovače a nebo hudebníci bouchají při spánku hlavami do dveří.
  2. pokud nás při cestě zdržuje pomalejší vozidlo, jest povinností řidiče se vyklonit z okénka a upozornit jej, aby jízdu zrychlilo tímto avízem :“Uhni, pi…o, vezu soubor.“
  3. řidič zásadně nereaguje na jakékoliv žádosti hudebníků : „Vypni to topení, zapni to topení, otevři okna, zavři okna, nebrzdi tolik, zastav na pumpě.
  4. pokud tohle řidič dodrží, je zde i druhý stupeň nátlaku hudebníků, jako např. on omdlel, zastav. Je mi blbě, zastav. On má zástavu, zastav. Mně se zdá, že už to nevydržím, zastav. I tohoto řidič nedbá a celou bandu simulantů naprosto ignoruje.

A tím se dostávám vlastně docela jednoduše k jádru věci. Zdeněk prošel těmito náročnými požadavky na jedničku, a co víc – kromě toho ho navíc ještě jmenuji lékařem celé kapely. Již v pondělí mu volám s tím, že nemůžu moc hovořit, jelikož je mi tak nějak divně a asi na mě leze nějaká nemoc. „Já jsem tvůj lékař,“ praví Zděnda „a tudíž ti ordinuji ráno rum, polovinu litru a večer opět polovinu litru. Když to budeš dodržovat, zítra seš jak rybička a ani nemusíš na kontrolu.“ Druhý den je nemoc zažehnána, já volám svému lékaři a ten konstatuje, že jsem vyléčen!

Jedeme. Všichni nastupují  do auta : „Čau Zdenále!“ Napravuji trapnou situaci :“Pánové, to není Zdenál, to je pan doktor a snažte se ho i nadále takto oslovovat.“  Kromě Šneka nám dnes chybí i Robin. Mám takové podezření, jestli třeba nejel  se Šnekem na jih. .. Nedávno jsem totiž vyslechl zcela tajně jejich rozhovor a hoši se domlouvali, že ty motorky prostě rozjedou, zalehnou na nádrž a nebudou brzdit. Kdo první vletí do Středozemního moře, vyhrál.

Do areálu vjíždíme na čas. Před námi hraje kapela a je zde plno. Václavovice si užívají rockový koncert. Jsou zde zastoupeny všechny generace a je úžasné vidět tleskajícího důchodce stejně jako tleskající tříleté rockery a hlavami třepající jejich rodiče!  Cítíme se zde jako doma a my sledujeme také  zvukaře, který pracuje naplno a ještě se u toho usmívá. K dokreslení celé atmosféry nemůžu vynechat ani početné zástupy dívek, což naši hoši spokojeně komentují : „Tady se dneska urodilo.“ Nebo „Vidíš tu minisukni?“ Tuhle větu pronáší neustále Fofáč a marně se ho ptám, co mám jako na té minisukni vidět? Snad bys měl říkat „Vidíš ty nohy, ne?“ Je to pokrytectví dívat se na nohy a upozorňovat na jakési minisukně. Minisukně si můžu jít prohlídnout do obchodu. Někde ve výloze je určitě mají vystavené…

Aparatura je v okamžiku na pódiu, což je zásluhou hlavně našeho lékaře a řidiče a také Jeníčka. Jeníček nám vypráví, jak byl trhat ořechy a potěšující je, že prý na příští zimu budeme mít minimálně deset litrů ořechovky. Už máme všechno nahoře, je nazvučeno a já se marně sháním po Jeníčkovi. Potřebuji se totiž zeptat na to, kde ty ořechy vlastně trhal. „Nehledej ho,“ praví Pájka od bicích. „Hraje si támhle na dětským hřišti. Mají tam trampolínu.“

Takže jdeme na věc. Vlastně ještě nejdeme. Na pódium stoupá po schodech slečna moderátorka a bude nás uvádět. Tohle se opravdu nemělo stát. Všichni hudebníci jsou před první písničkou zcela rozhozeni. Káca si nasazuje kytaru s krkem na pravou ruku. Fofáč za svými tmavými lenonkami šilhá neustále doprava a mám strach, že mu to šilhání zůstane. Ještě, že máme s sebou lékaře. Pájka je na tom z nás asi nejlíp. Sedí za bicími všechno sleduje zezadu, ale po příchodu slečny moderátorky v krátkých šatičkách znejistí, v pravé ruce má dvě paličky a v levé dokonce tři. Já už taky moc nevidím, brýle se mi v tom teple orosily a po zádech mi stéká studený, mrtvolný pot. Nikdo neví, co se bude hrát, protože všichni všechno zapomněli a všem je to jedno.  Fofáč listuje v příručce „Malý kytarista“ a hledá akordy. Konečně slečna moderátorka odchází z pódia a celý náš hudební soubor se vzpamatovává. Hrajeme, ale myslím, že nás stejně na pódiu nikdo nevidí. Je to způsobeno vlastně Kácovými dlouhými vlasy, které působí jako opona. Některé kapely musí investovat do opon, zatahují je před začátkem koncertu, aby bylo nějaké překvápko, ale to my nemusíme. My máme Kácu a ten má svou přírodní oponu! Odezva na naši produkci je fantastická a hned po našem setu přichází tři zájemci o náš hudební soubor. Ano, i příští rok budeme operovat na Ostravsku.

Jdu do zákulisí. Tam sedí slečna moderátorka a ptá se: „Ten potetovaný pán, to je opravdu lékař?“ „Ano,“ odpovídám, je to lékař a dnes si musel kvůli nám prohodit službu na sále s jiným chirurgem.“ Jeníček už se konečně vyskákal na dětském hřišti na trampolíně a přichází s obrovským talířem plným masa. „Nikomu nic nedám, pan doktor vám to dneska zakázal,“ lže neustále a cpe se masem. Od našeho stolu je slyšet bujarý řehot a vše nenápadně jistí pan doktor, na kterého se dnes můžu stoprocentně spolehnout.  „Tak už toho bylo dost, vy pacienti, nastupte si do auta a jedeme.“ Těžko, přetěžko opouštíme natřískaný václavovický areál a vůbec se nám nechce. Vidina dalších tří set kilometrů v autě nám nahání hrůzu. Taky mám strach, co se bude dít v autě, přece jenom hoši zkonzumovali neuvěřitelné množství potravy, a  k tomu všemu mám  podezření, že mlsný Pájka  šmejdil kolem stánku s fazolovou omáčkou.

Cesta zpět je absolutně příjemná. „Ty vole, von nespí, jak je to možný??“ ozývá se z útrob automobilu. Ten von, to jsem jako já. „Vždycky po kilometru usne a teď je pořád vzhůru!“ Ptám se, co jako pánům vadí na tom, že jsem při vědomí. „No, my jsme zvyklí, že se tam vpředu za jízdy klátíš ze strany na stranu, škrkáš železem o okno a padáš na řidiče. My si na to nemůžeme vole zvyknout.“ Celou cestu jsem vzhůru, přesně vím, na kolika pumpách zastavujeme a co se děje v autě. Cesta domů probíhá tedy poklidně, občas se zezadu ozve nějaký zoufalý výkřik doprovázený posupným Pájkovým chechtotem. Nemusím se ani ptát, co se děje, stačí chvíli vyčkat a je zřejmé, že Pájkova fazolová omáčka se mezi námi objevila v úplně jiném skupenství. Celý veselý automobil přijíždí do cíle, nic jsme nezapomněli, kromě Fofáče, ale ten si vystoupil za jízdy dobrovolně. Díky všem za hladký průběh koncertu, díky všem, kdo to s námi vydrželi a v neposlední řadě je třeba poděkovat panu doktorovi, který nás absolutně hladce a s přehledem přivezl domů. Pájkovi bych chtěl vzkázat, aby jel do Pelhřimova a aby si tam prohlédl fazolové pole, aby příště věděl, do čeho jde.

Tak zase někdy.                Heinrich

MASTERS OF ROCK VIZOVICE, 13.7.2017, ROCK FACE STAGE

 

SAMSUNG CSC

MASTERS OF ROCK 13.7.2017, ROCK FACE STAGE, VIZOVICE

     Těžko je mi začínat tuto reportáž. Ctěný čtenář ale záhy pochopí, že koncert kapely je jenom taková třešnička na dortu. To, co koncertu předchází, je vlastně hlavní činností naší kapely. ..Je čtvrtek ráno a já chodím kolem telefonu v uctivé vzdálenosti. Mám strach, že ta svině zazvoní. Tak, jak zvoní již od neděle : „ Hele, tak v kolik se teda jede? Kde mě naberete? Kdo všechno pojede? Kudy pojedeme ?“a tak dále.  Marně vysvětluji několika jedincům, že na tento koncert je sestava stabilní a nemůžeme do auta vzít už ani angorského králíka. Ubezpečuji však všechny, že určitě pojedou muzikanti… Všechno v autě ještě jednou kontroluji. Mám nepochybně všechno, co potřebuju a spokojeně vyrážím sbírat další varietní umělce. No no – tři kiláky od baráku mě napadá, že jsem si doma nechal vlastně mikinu – no nic, hlavně, že jsem si ji připravil na viditelné místo. Také jsem se při lezení za volant mrdl pěkně do hlavy – to se mi ještě nikdy nestalo… To taky nevadí, aspoň se mi třeba v hlavě rozsvítí. A ještě navíc mám napuchlý prsteník levé ruky a ten pěkně svědí. Včera v podvečer jsem totiž při úchopu lahváče dostal bodanec od zákeřné vosy, která se schovávala za skvěle vychlazeným budvárkem! Přijíždím k Robinovi. Ten minule slíbil, že se přestěhuje do centra, abychom na něj při odjezdu nezapomněli .  Stěhování se zatím nekoná, ale pro jistotu Robin připravil u svého domu zábrany z několika aut, abych musel zabrzdit. Taky Šnek nastupuje a snaží se nacpat na místo spolujezdce. Hahahaha, to nepůjde, kámo, ty dveře jsem dobře zajistil, budeš muset jít hned k volantu. U Pájky je dnes taky rušno. Je tu připraven Káca, Jeníček, Jana a z přilehlých oken na nás koukají Pájkovi sousedé : „ To zas přijeli ti hašišáci. Je to samej chlupáč v řetězech!“ Ptám se našeho bubeníka a zároveň člena reklamního oddělení, jestli dnes máme zboží neboli merch. „Jasně!“ zní odpověď a já vidím obrovský kufr s kolečky. Ten kufr je tak veliký, že z něj dokonce tajně vykukuje párek tučňáků patagonských, kteří si myslí, že je nevidím. Tak hurá, ještě nabereme brňáka a jsme všichni.

V Ivančicích je samozřejmě pumpa, prostatici vybíhají z auta a nedbají mých zoufalých proseb : „Hlavně opatrně s těma bočníma dveřma, ať to zase nedokurvíte!“ Z pumpy vychází slečna, která zde má brigádu a která se nám snaží očistit přední sklo. Ještě, než ji stihnu varovat, sbíhají se ze všech stran najednou rychle vyčůraní hoši a snaží se slečnu komentovat. Také fotoaparáty a telefony jedou na plný výkon. Ani se nedivím, pro znuděné cestovatele je pohled na tuto slečnu naprosto povzbuzující. Všem září očička i přes tmavé brejle a je mi jasné, že tuto slečnu bychom klidně ještě uvezli. „Chtěl bych být pravým předním světlem,“ dodávám a pro zajímavost se ptám, jak se tato neuvěřitelná brigádnice jmenuje :  „ Jsem Alžběta a tato práce mě tady fakt baví, protože se tady setkávám se zajímavejma lidma.“  No, víš, ono totiž – kdybys s náma, Alžbětko, jela na koncert, tak bys možná zjistila, že jsme asi fakt zajímaví!

Brno. Automaticky jdeme do hospody „U Bloudíčka.“ Tak jsem si toto zařízení pojmenoval sám. Hospoda je totiž tak velká, že se v ní dá klidně zabloudit. Najdete zde třeba Jeníčka, který sedí v dětském koutku a hraje si s legem. Najdete zde Robina, který má objednáno 7 piv snad už z předchozího týdne a když přicházím k pultu, abych si objednal jedenáctku, tak mě paní výčepní seřve : „Vy jste tam z tý party venku, že jo? Tak vy už máte objednáno a zaplaceno, co sem teda lezete?“ Odcházím ven a ani mě nenapadne, abych se zastavil v dětském koutku – Jeníček se tady vzteká , protože mu nejde sestavit zadní kolo u vrtulníku. Ani se nedivím, ten vrtulník totiž má mít plováky, ty vole. Vítáme mezi námi posledního cestujícího – Fofáče. Dnes je Fofo nějaký divný. Pořád přemýšlím, čím to je – ahá! Už to mám. Fofáč se dostavil na místo ve slušivém domácím úborečku : modrý tyrkysový župánek, kráťásky a nové, slušivé, ještě nezasrané tenisky. „Já se jdu hned převlíct, já to fakt nebudu celou cestu poslouchat!“ říká Fofo, aniž bychom mu cokoliv řekli. Je vidět, že náš kytarista ví, co by ho čekalo po zbytek cesty za utrpení! Ty kecy, to snese fakt jen opravdu silná nátura. S těma úborama je to asi celostátní problém. Káca říká, že jakmile vylezl dnes z baráku na chodník, hned se do něj pustil dědek : „Co to máte na sobě? Dyť je to celý roztrhaný! A kam jedete?“ Naštěstí Káca dokáže odpovídat velice rychle : „Hovno. Do prdele.“ Před restaurací U Bloudíčka obsazujeme dva stoly. U toho druhého sedí celé naše reklamní oddělení a zabývá se ceníkem zboží. Toho si vážím, jsem za tuto činnost pro kapelu velice vděčen. K reklamnímu oddělení se ještě vrátím, protože tato naše sekce z toho dnes až tak moc růžově a snadno nevybruslí!! Spokojeně vysedáváme na zahrádce, lejeme jedenáctku a celý náš stůl baví Káca : „ Tak jsem si vyšel se synkem do města. Stál tam nějakej šumař, hrál na kytaru přes kombíčko a zpíval kotlíkový songy. Když přestal hrát, tříletý hošík jde k němu a říká – A kde máš maršály??“

     Jedeme konečně na Vizovice. Míjíme parkoviště, kde nám minulý týden vypadlo jen tak, samo od sebe, okno bočních dveří a já už ani neřeším, jestli v autě někdo kouří nebo nikoliv. Po propálené sedačce z minulého týdne jsem vyvěsil nápis : Zde jest kouření zakázáno. Nikoho to nezajímá a ani mě ne. Pokud padne vajgl na sedačku a propaluje se stále níž a níž, hoši už ví, co dělat. Do vypálené díry nalejou pivo a je to. Přece pičo nevyhoříme, ne? Ještě bys měl bejt vděčnej, že to uhasíme! Další a další pumpy. Neustálé čůrání, kouření, žraní a pořád dokola. Před Vizovicemi hledáme modrou pumpu, ale nakonec kotvíme na žluté. Slečnu pumpařku okukuje neustále Šnek a láká ji k nám do auta. Kdybysme měli vzít všecky krásný pumpařky, tak by nám nestačil ani velkej černej autobus!

     U odbočky do zákulisí festivalu stojí plešatej dědek v oranžový vestě a dělá důležitýho a hlásí do malé dětské vysílačky – chůvičky : „Jooo? Ocelot! Nooo, tak ti je tam posílám! Jooo, jeďte, voni si vás tam přeberou!“ Kotvíme v backstage a hned se rozkoukáváme. Ořechovka, radegast, slaný tyčinky a zase ořechovka. To by mohlo na začátek stačit. Kapela před náma je německá. Jeden z jejích členů vypadá opravdu hrozivě. Má vytetované rohy a večer bych si z něj asi strachy ukákl. Nicméně vzápětí se uklidňuji, neboť bubák vychází z přípravného stanu a má na sobě slušivé hnědé zválené sako a tesilové kalhoty.  „Kde máš kravatu, pičo?“ volám na Němce a ten mi vesele kyne a směje se. Ani se nedivím. Při přejezdu státní hranice přestal fungovat i Google překladač. My se mezitím stěhujeme z auta pod přípravný stan. Vyndáváme maršály, ladíme a chystáme se do boje. Dnes je to chystání takové nějaké jiné. Už jsme to dělali snad miliónkrát, ale tady na Masteru je to takové trochu víc odpovědnější. Přichází Robin : „Venku chcou lidi nový cédéčko, kde to máš?“ Koukám na něj jak zoufalec. Jak, kde to mám? Však jste dostali do reklamního oddělení celou plnou krabici. Koukám na Pájku a je mi jasný, že v tom velkým kufru s tučňáky patagonskými se naše hudební novinka Pekelnej stroj nenachází! NE NA CHÁ ZÍ! Přijeli jsme na fesťák a nemáme céda. Máme kalhotky, trika, otvíráky, ale céda nejsou. Možná, že už je toto médium nemoderní a třeba budou v přehrávačích fungovat čepice! A já už vím přesně, co uděláme před dalším koncertem. Hoši z reklamního oddělení si kromě tašky s tučňáky patagonskými seženou nůše. Ty nůše se naplní cédéčky a budou je nosit na zádech. Takhle se nikdy nestane, že bychom je zapomněli. Nůše je praktická věc. Před sto lety v tom dědci a báby nosili kopřivy, trávu, klestí a borové šišky a nevím, proč bychom v tom my nemohli nosit cédéčka s Pekelným strojem….

     Jdeme na věc.  Početné masterské publikum vytváří kotel a už před začátkem na nás pořvává Ocelot, Ocelot! Tohle si samozřejmě vychutnáváme a během tří válů máme zaplněný celý areál až úplně ke konci. Sleduji bedlivě reakce lidí a vypadá to tak,že to asi dáváme dobře. Kromě pogistů se vyskytují v publiku i třeba hoši převlečení za vodníky, taky smrťáka jsem viděl , ale co je důležité – všichni si to užívají s náma. Ti, co se nemůžou hnout z místa třepou hlavama a po každé písničce tleskají, pískají a řvou. I když sebou třískám a běhám jak smyslů zbavený, stačím sledovat, že naše nové vály z nového cédéčka už někteří znají a zpívají si je s náma. Velké kuchyňské hodiny u horního zvukaře ukazují ,že máme ještě čtyři minuty, takže dáváme poslední vál a děkujeme za skvělou atmosféru.  Všechny naše hudebníky je třeba  pochválit za perfektní výkon, všechny naše bedňáky za bleskově připravenou  a taky bleskově složenou aparaturu – a vůbec – tady prostě musím chválit úplně všecko.  Po koncertě jsem vyfluslej a připadám si takovej jakoby použitej. Přichází reportér a redaktor Jirka Štraub a my jdeme na televizní rozhovor. Já jen doufám, že tento rozhovor nebude nikdo vysílat, protože to je fakt hodně hrubá hlína. Procházíme se  – teď už bezstarostně –  areálem festivalu. Bramborák, který jsem si koupil je výborný, ale padá mi na zem. Kurva, takovej dobrej bramborák, zuřím, ale vzápětí ho zvedám, ofukuji a pojídám. No a co, ještě by do toho někdo mohl šlápnout. Zdenál, ten se pohybuje neustále kolem skákacího jeřábu. Nechává se vytáhnout do čtyřiceti metrů a skáče na gumě po hlavě dolů. On sem s náma jezdí na tento festival hlavně kvůli  tomu jeřábu. Když jsem mu nedávno říkal, že si má podobnej jeřáb koupit domů na zahradu a nemusí s náma na Master, tak mi odpověděl : „Nebo tak.“ Pomalu se stahujeme a asi pojedeme. Hele vole, u stánku je Prasátko Pigy! řve na mě Fofáč a ukazuje kamsi. Odveďte mě radši pryč, říkám borcům. Nerad bych, aby se po mém setkání s touto osobou potom říkalo Mrtvé Prasátko Pigy. Hahahahaha, a to je velmi zhruba vše. Pokud si, pozorný čtenáři, dospěl až sem, jsem velmi rád. Aspoň vidíš, že to není jen tak být členem této varietní revue s názvem Ocelot. Moc díky všem, díky borcům z kapely nejen za výkon, ale taky za ořechovku. Díky vám fanouškům, že jste dorazili v hojném počtu a doufáme, že jsme vás aspoň trochu pobavili.    

 Loučím se pro dnešek s vámi, protože jdu sledovat pohádku „Kterak se Prasátko Pigy na Masteru přežralo.“                 Heinrich

Stará Masna Open Air, 5.7.2017, Těšnovice, okr. Kroměříž

dscf3160

 

5.7.2017 Stará Masna Open Air, Těšnovice, okr. Kroměříž

     Pokud něco klape v našem hudebním souboru už od začátku naprosto dokonale, je to velice podezřelé. Tato moje teorie se opět potvrzuje i při dnešním výjezdu. Všichni jsou velice natěšení – Káca prý nemohl dospat, jak se těšil a Jeníček ani nestihl vyndat nohy z lavóru. Oba přijíždí jako první a vydáváme se sbírat další kousky. Kdesi v keřích, za kapličkou, sedí na dalším stanovišti Zdenál. My zastavujeme, ale on se nějak nehýbá. Poté následuje pohyb vpřed a ejhle – pán žije! Zdenál oslovuje přítomné podle svého zvyku hlavně tituly, jako například “pane nadministře, pán velkomožný, jeho blahorodí, anebo doktore. „Já jsem vás vůbec neviděl, že tady jste,“ vymlouvá se výtečník. Ani se ti nedivím, naše auto je velmi malé, jenom pro devět osob a aparaturu a většinou nás lidi všude přehlédnou!

Taky Šnek je připraven včas na stanovišti a už se dere k volantu. Marně protestuji, že dnes budu řídit já, vždyť řízení naší dodávky i s obsahem je dalším z mých koníčků…Tak dobře, pouštím Šneka k volantu, sice velice neochotně, ale nedá se nic dělat. Přece jenom – nachlazený budvárek v přihrádce by mohl v tomto přííšerném hicu zteplat. Snad mě pustí k řízení aspoň někde na parkovišti, stačí, když budu kroutit volantem a dělat brm brm…. Otáčíme se a jedeme pro Pájku. A CO ROBIN? ozývá se z útrob automobilu. Robin dneska nejede? Sakra, tak to už je potřetí, co jsme ho málem nechali doma. Od příště vypracuji podrobnou prezenční listinu a budu odškrtávat přítomné. Ti se budou hlásit po vojensku – zde! Jinak se kurva nikam nemůže jet! Přiznávám Robinovi toto faux pas a uhýbám před plechovkou kapitána Morgana, která sviští kolem mé hlavy. Celý tento „Robinův zapomínací syndrom“ je způsoben tím, že Robin bydlí na konci vesnice. Kdyby bydlel trochu blíž, určitě bychom ho nikdy nezapomněli. Ale i na tomto se pracuje a Robin slibuje, že do dalšího koncertu, což je příští týden, se přestěhuje do centra. Ta a co dál? Ještě chybí Pájka. Pro tohoto výtečníka musíme jet do Bítova. Válí se tam totiž na dovolené a všechny pláže v přilehlém okolí jsou od něj neuvěřitelně zválené. Zřízenci autokempu a pláží sbírají každé ráno po plážích a kolem hospod trička Ocelot, tílka Ocelot, půllitry Ocelot a bubeníka Ocelot. Děkujeme, pánové, že se nám tady o něj staráte a naložte nám ho, prosím, dozadu do dvojky. Cesta do Brna je jeden velký rachot, hluk, řehot a tisíce komentářů. Hoši komentují naprosto všechno a nenechávají na nikom a na ničem nit suchou. Poslední obětí jejich zábavy se stává jistá slovenská zpěvačka, jejíž příběh s typickým oceloťáckým cynickým humorem servíruje Káca. Já to pivo asi nepolknu, však to zkuste mít záchvat a polykat budvar. Také Zdenál si přikládá polínko do ohně a neustále ukazuje svou novou motorheaďáckou kérku na zádech. Brno. Tato zastávka v jedné brněnské čtvrti má svůj důvod. Jinak bychom se této oblasti vyhnuli obloukem. Zde totiž čeká Nývlt. Nývlt je nová přezdívka pro Fofáče, kterou mu dává Pájka. A Pájka ten má vlastně taky další přezdívku – Nývlt mu totiž říká Macháně. já vím, že to vypadá zpočátku složitě, ale je to celkem jednoduché. Nazdar Macháně! Nazdar Nývlte! No a to už kráčíme vpřed k místní restauraci, kde je uvnitř příjemný chládek. Sedám si se Zdenálem dovnitř, ale zbytek rozjařené společnosti se usazuje venku. Má to svoje důvody – skoro všichni hulí jak tovární komíny a Šnek, ten by uvnitř nevydržel, protože by mu uteklo spousta kočiček, které se prochází venku a je třeba je podrobněji prozkoumat. K našemu stolu přichází slečna servírka s velkým poprsím a říká nesměle : „Tam ten pán venku s tou čelenkou posílá pivo panu zpěvákovi Hejmovi,“ hahahahahahahahaahahahaahaha, tak to je jasná Robinova odveta za to, že jsme na něj při odjezdu zase zapomněli! Díky, dejte to sem, Hejma tady není, ale my to vyglondáme za něj! Jdu se Zdenálem před restauraci a ptám se, kdy jako vyrazíme dál. Nikdo mi samozřejmě neodpovídá a všichni dělají, jako že o ničem neví a že vlastně ani nikam nejedeme. Okolní stoly jsou obsazeny odpoledními rodinkami a slušnými brněnskými obyvateli. Náš vpád do jejich poklidné, ospalé čtvrti způsobuje u některých z nich podivné znetvoření obličejů. Otevřená pusa dokořán, udivené pohledy, křečovité úsměvy – možná to bude z toho tepla. Korunu všemu nasazuje Zdenál, který se kymácí nad naším stolem, svléká tričko a hlásí na celé Brno – už jste viděli mou novou kérku?? Hahahahahahaahaha, jo, Zdenále, dneska už asi čtyřikrát! Pán u vzdálenějšího stolu nás pozoruje a stále s vážným zamračeným obličejem kroutí hlavou. Otáčím hlavu směrem k němu a tím zastavuji jeho kroutivý pohyb hlavou. No proto. Šance, že toto bude první člověk, který odchází z hospody se skleněným půllitrem na hlavě, je velká. Mně však stačí, že si pán ucvrkl a my se konečně zvedáme. Náš konvoj uzavírá Nývlt s Macháněm a průvod Mužů v černém se zastavuje u dodávky. Jedeme, avšak za dvacet kilometrů je třeba opět zastavit a vypudit starobrno ven, do přírody. Na rozlehlém parkovišti není ani noha. Jdu tedy pudit a když se vrátím, pozoruji zajímavou scénu : okno u těžce zkoušených zadních posunovacích dveří NENÍ! Vlastně je. Je opřeno o zadní kolo. Kolem se míhají všichni, kdo sedí vzadu a tvrdí, že to tak je lepší, kvůli proudění vzduchu. Zatímco jsem tedy pudil, osazenstvo se nemohlo dostat z auta a tak tlačilo na boční dveře, až vypadlo celé okno. Opravy se ujímá zkušený Jeníček, bere od Šneka tkaničku z boty a hoši znovu usazují okno. Při představě, že se toto okno třeba rozbije, se mi dělá nevolno a sedám si na protilehlou stráň. Nejsem schopen vůbec ani mluvit, jen užasle koukám, co je možný udělat během té chvilky, než se stačím vychcat! Jen je člověk pustí z dozoru a už je zase vostuda. Zkáza a zmar! Nicméně Jeníček vše zvládá za jedna a my můžeme zase vyrazit s autem, které se zase podobá autu a nikoliv výletnímu parníku.

Konečně jsme na místě. Přijíždíme do areálu festivalu a na pódiu zrovna zpívá šikovná zpěvačka se zajímavým hlasem a hlavně se zajímavým pozadím. Vidím, že hoši opět ožili a je mi jasné, co se bude dít dál. Po tomto vystoupení si tipuju, kdo u slečny bude první . Jistě, dnes vyhrává Šnek a jako správný myslivec si odnáší svůj úlovek před mysliveckou chatu – v tomto případě před výčep. Tak konečně jdeme na plac. Řízný rokenrol odměňují návštěvníci uznalým potleskem a náš set je čím dál divočejší. Není to zase ale až tak jednoduché. Každý pohyb a každý tón je vykoupen kýblem potu a do toho ještě hoši přitápí výkonnými světly. Po hodině a půl tělocviku se odcházíme regenerovat. Návštěvníci nám dávají najevo, že se jim to líbilo, holky se chtějí fotit a asi jsme to dnes dali. Sedím za stolem a místo, abych provozoval typickou chůzi po stole s padáním, pozoruji, co se kolem děje. Tmavé brýle mají obrovskou výhodu, že nikdo neví, kam se dívám… Je to velká sranda, co se tady děje a při svém pozorování mě napadají nové a nové texty. Pohled na mě musí být asi hrozný- v mumraji sedí mukl s tmavejma brejlema a čumí a vůbec se nebaví! Jak to, že se nebaví, když my se bavíme? Dovídám se, že jsem dnes nějaký odtažitý, ale je mi to fakt jedno, protože si stále musím opakovat nový refrén, který mě napadl a protože nemám ani tužku, melu si to pořád dokola. Při odjezdu nastává jako vždy loučení s novými kamarády, to se většinou protáhne, takže odjezd trvá asi tak půl hodiny. Ochranka u brány už je nervózní, vrata jsou otevřená a my se pořád loučíme.

Zpáteční cesta je opět ve znamení pump. Nějak nám vyhládlo a zastavujeme na jakési pumpě u Brna. Paní pumpařka  – blondýna s trendovými brýlemi – se snaží odbavit nečekanou frontu. Ve frontě stojí celý soubor s Pájkou a Robinem uprostřed. Jsem skoro na řadě, ještě jedna paní a už budu platit. Vtom však zřejmě došlo k jakési havárii! Za mnou v řadě zřejmě někomu přestalo fungovat trávicí ústrojí a neuvěřitelný yperit se šíří po celé pumpě. Zdá se mi, že trendové brýle paní pumpařky se zamlžují. I když už budu na řadě, dávám se na ústup, vybíhám ven a čekám, až se ovzduší vyčistí. Řada za mnou se zmítá v děsivém řehotu, nadávkách a díky zevrubnému šetření se nakonec zjistilo, že defekt trávicího ústrojí postihl našeho bubeníka Pájku! Ten se však neomlouvá nikomu, naopak – má záchvat smíchu a baví se, jak se ostatní dusí zákeřným útokem yperitu. Jedeme konečně domů, protože těch průserů už dneska bylo tak akorát. Díky všem, byla to absolutně dokonalá rockerská výprava.

Heinrich

 

1.4.2017 Buřenice, okr. Pelhřimov, MFT

SAMSUNG CSC

1.4.2017 Buřenice, okr. Pelhřimov, MFT

Dnes začnu od konce. Nedá se nic dělat. Je neděle, ráno po koncertě, k naší dodávce se blíží Šnek. Sebral konečně veškerou odvahu a otevírá boční dveře. Ještě dříve, než omdlí, k němu přichází soused chalupář, nakukuje do útrob našeho rokenrolového vozu a naivně se táže: „Co tady vozíš?“ Na sedadlech se nachází zbytky dortu, který naši hoši dostali od kamarádů z Lady Kate. Dort sežrali po cestě, ale pár zbytků ještě zůstalo. Snažím se zjistit, v jakém stavu mají pánové svoje černé kalhoty, a vsadil bych se, že tato součást oděvu bude muset ve většině případů putovat do popelnice. Šnek včera ani raději nevyhlašoval svoji oblíbenou cestovní hru o lahváčích, protože náplně lahví mizely mnohem rychleji, než vlastně stihl rozjet hru. Tato hra se prostě s prázdnými lahvemi nedá hrát! Šnek nakonec musel použít na tyto věci průmyslový vysavač a tepovač. Když můžeme do Prahy vozit harcký kanáry (nebo co to tenkrát bylo v té bedně za potvory), tak můžeme z Buřenic vozit i tchoře. Tchoři se dokonce po cestě stihli rozmnožit, různě se schovávali za bednami, lezli do zesilovačů a kromě toho, že dělali nehorázný bordel v autě, tak ještě děsivě páchli. Ještě teď večer je auto stále otevřené a já se snažím neustále větrat. Ani samotní tchoři v autě nevydrželi a zřejmě se rozprchli do přilehlých lesů a již žádné stopy po nich nezůstaly. Ale zpět k sobotě. Vyrážíme před čtvrtou ze základny, na Fofáče čekám na nádraží. Dnes je to jednoduché. Náš kytarista pouze slézá z lokomotivy a naskakuje rovnou do auta. „Seru na to, ať si s tím krámem jezdí kdo chce,“ hodnotí situaci a my konečně jedeme. Vlastně ještě ne, ještě musíme vzít po cestě Robina. Ten čeká před domem ve společnosti dvou velikonočních zajíců. Musíme na něj čekat trochu déle, protože si s oběma sochami zajíců stále něco povídá. Nakonec jim hrozí pěstí a konečně naskakuje. „Musel jsem ty dva pitomce poučit, aby mi něco nevyvedli, když se budeme vracet. Takovej zajíc vám klidně podrazí nohy a mohl bych pak spadnout na schodech na rypák.“ Naše cesta je dnes velice veselá. K obveselení slouží i nové repráky, které Šnek instaloval do auta a šikovně je nasměroval na osazenstvo ve dvojce. Psychologický test posádky auta probíhá pomocí kapely Sodom. Hoši vzadu nijak nereagují, pouze se neustále překřikují a vypadá to tak, že příští cestu si budu muset nasadit sluchátka nebo si vrazit do uší špunty z demižónu. Cesta plyne celkem v pohodě, jediný problém je na první pumpě v Želetavě, kde paní pumpařka nechápavě kroutí hlavou. Vcházím dovnitř. „Á jéje, vy nemáte ruskou zmrzlinu!“ Po mně přichází Robin, nakukuje do mrazáku : „Dneska není ruská zmrzlina, co budeš jíst?“ Po něm jde Šnek: „Paní, jak to, že nemáte ruskou zmrzlinu?“ Projíždíme krásnou krajinou jarní Vysočiny a romantické obrazy kazí neustálý řehot ze zadní části auta, smíchaný se Sodom. Přijíždíme do Terče. To je městečko, které se proslavilo hlavně tím, že jim minimálně jednou měsíčně padne do rybníka bagr i s bagristou. Ani místní historické jádro nenavštěvuje tolik lidí, jako vypuštěný rybník se zahrabaným bagrem a bagristou, který marně volá o pomoc. Návštěvníci této šou si nešťastníka většinou pouze fotí, filmují a baví se tím, že chudák bagrista nemůže jedenáct hodin pít ani čůrat. V Terči nastupuje Káca s Janou a i když už jedeme asi hodinu, hoši vzadu si vzpomněli, že se vlastně ještě ani nepozdravili. „Nazdar Macháně!“ zdraví se Fofo s Pájkou. Ukrajujeme další kilometry, v Pelhřimově nabíráme Jeníčka a pokračujeme přes různé vesničky. Co mě udivuje je, fakt,  že nás občas zdraví místní obyvatelé, i když jsme tady ještě nikdy nebyli! Dokonce poznáváme i našeho fanouška Kávu, který nám zuřivě mává od jednoho místního hostince. Jsme na místě. Malebná vesnička s pěkným sálem a příjemní pořadatelé s velmi dobrým pivem. Za mixákem je Broňa, takže dnes je tu vše naprosto dokonalé. Hrajeme jako první a možná se nám podaří taky pokřtít knihu. Jako křtitel přichází Ondra z Lady Kate, polévá knihu a háže ji fanouškům. Dnes se nám hraje naprosto výborně a dáváme i naši další novinku – Masakr motorovou pilou. Náš šílený fanoušek Káva neustále nosí na stage barevnou mozaiku, která se skládá ze čtyř zelených a čtyř rumů. Podle jeho teorie je nutno tuto mozaiku pít vždy ve dvojici. Připomíná mi to tak trochu zmrzlinu Duo, která se také skládala vždy ze dvou barev. Náš set končí, my však pokračujeme tradiční afterpárty. Hoši neustále ochutnávají salámový dort obřích rozměrů a je mi jasné, že dnešní cesta zpět nebude jen tak. Minimálně jednomu bude určitě pěkně blbě. Kromě této skvělé pochutiny do sebe ládují ještě vynikající uzené, které přinesl Jeníček Naši hoši pomalu odpadávají a prvním na řadě je Zdenál, který odchází do auta s tím, že je mu děsně blbě. Nakonec se ocitáme v autě všichni a uháníme s Bludným Holanďanem k domovu.To, co se děje na zpáteční cestě, lze odhalit již na začátku této reportáže, takže již se k tomu nebudu nijak vracet a jdu raději zavřít všechny dveře od dodávky. Možná, že už ten tchoří odér vyprchal. Díky všem za vynikající akci!  

                                                                                                            Heinrich

 

 

Report 11.3.2017, Karviná – Hard Cafe

 

20170311_2258481

 

11.3.2017 Karviná – Hard Cafe

 

Karviná – přesně 306 kilometrů od naší základny. Během týdne před koncertem – místo abych třeba cvičil na basu nebo dělal cokoliv jiného pro kapelu – opět řeším kdo s náma pojede, kdo nepojede, kdo by chtěl jet, ale ještě neví, protože možná umře nebo bude rodit a nebo neví, jestli ho doma pustí a nebo jestli se třeba do té doby neoběsí v pustém lese… V pátek vše konečně uzavírám (aspoň si to myslím) a těším se na sobotu. A je to tady – v sobotu v jedenáct hodin, dvě a půl hodiny před odjezdem, mi svítí na displeji jméno Fofo. Polévá mě střídavě studený a zároveň horký pot, je mi totiž jasné, že Vrchní Komplikátor celý náš plán opět zkomplikoval. „Musíte se pro mě stavit ve S…..ch, jsem tady od včerejška, měli jsme malou párty.“ Chytá mě totální amok. Šílenství je proti mému stavu slabé slovo. Celý týden nás Fofáč přesvědčuje o tom, že ho vyzvedneme po cestě v Brně a že určitě bude čekat ve Slatině. „Tam jenom naskočím, nebude to žádná zajížďka.“ Ale protože síla chlastu je mnohem větší než cokoliv jiného, padá tady samozřejmě i slovo chlapa. Pro neznalé: slovo chlapa znamená, že co řeknu, tak to platí. „A taky se ještě musíme stavit v Brně pro kytaru, ty naděláš kvůli pětadvaceti kilometrům zajížďky:“ Ptám se sám sebe, jestli sním, a nebo jestli je to fakt pravda. Už nemám absolutně sílu na cokoliv a mám sto chutí nechat pána tam, kde je. Tyhle amatérské manýry k smrti nenávidím. Jedno je však jasné : od příštího koncertu neřeším během týdne žádné spolucestující, pojede pouze mančaft a fertik, protože jsme kapela a nikoliv zájezdní pojízdná hospoda. Pojede se z místa A do místa B, kdo nebude na trase čekat, kde má, tak zůstane doma. Nicméně, vidím, že jediný, komu to vadí, a kdo se vzteká, jsem zase já, protože vyžaduju, aby všechno dokonale klapalo. Nechápu, proč se musím před koncertem rozčilovat a na všechno se nevyseru. Kolikrát jsem už musel poslouchat žvanění o tom, že by bylo parádní hrát profesionálně a živit se muzikou. Jenže profesionalita začíná tady u těch nejmenších píčovin, jako je třeba odjezd na koncert nebo včasný příchod na zkoušku.Další zajížďka. Když už se vyhrabeme z Prdelákovic na hlavní tah, stojí tam Pomáhat a chránit a pomáhají nám, abychom nejeli přímo, ale odbočili, protože je zde opět problém. Otevírám si dvanáctku budvar a leju ji do sebe na ex.  Nic jiného se nedá dělat. V Brně zastavujeme ve Slatině, a zatímco náš kytarista bez kytary si jde pro kytaru, odcházím se Zdenálem a s Jeníčkem do pěkné hospůdky hned vedle parkoviště a dáváme si každý po rumu. Rum, ten  musí sakra přece uklidnit každého! Z tohoto vidíš, milý čtenáři, že samotný koncert je oproti cestě na koncert pro nás naprostá brnkačka. To už je jen taková jednoduchá záležitost. Nikdy jsem neměl trému před hraním na veřejnosti, ale teď jsem si v sobě vypěstoval trému před jízdou na koncert. Když se blíží čas odjezdu, začínám se klepat, studený pot mi vyráží na zádech a v několika pramíncích stéká až na zem. Ruce jsou zpocené a není možno říct jakoukoliv souvislou větu. Kdyby se mě někdo zeptal dvě hodiny před odjezdem, jak se jmenuji, neřeknu mu to. Díky tomuto stavu se také objevují příznaky průjmů a častého močení. Pokud mi pak někdo v tomto stavu zavolá, že je něco jinak, jdu za plynem jak vytuněný osmiválec. Největší umění v naší kapele je tedy nikoliv hudba, ale dodržování toho, na čem se domluvíme. Jsme v Karviné a Rock Cafe je naprosto fantastický klub. Kapela hraje do otevřeného prostoru ze skvělého půlkulatého pódia a tomu je přizpůsobeno i rozestavení beden. Kráčíme do klubu a už v sedm hodin je obsazena spousta stolů. Takže dneska to asi bude hustý. Jdu si rovnou k baru na rum, abych spláchl ty děsivé zážitky. Postavíme, nazvučíme a čekáme na povel. V osm hodin začínáme hrát a to už je v klubu slušná porce lidí. Odhadem asi sto dvacet a možná i víc. Na to, že kousek vedle, asi kilometr, hraje další (a celkem slavná) kapela, je to velký úspěch. Řežeme do toho hlava nehlava. Dneska se s tím nemazlím, musím ze sebe dostat ten vztek, který mi stále sedí za krkem. Vypadá to, že se návštěvníci klubu ohromně baví a odměňují nás potleskem a pískotem. Výborně, asi se naše premiéra povedla, protože ihned po našem řádění přichází nabídky na další hraní zde na severu Moravy. Mezitím přijíždí další kapely a na stage se připravuje domácí Messalina. V šatně je taky veselo a členové všech kapel do sebe lejou hlavně rum – přímo z litrové lahve. „Hledám nějakého chirurga, protože se mi udělal na patě velký puchýř,“ naléhavě hovořím ke zpěvačce z Lady Kate. „A jakou má ten puchýř barvu?“ ptá se slečna.  Odpovídám, že tmavě hnědou a že po propíchnutí ta tekutina, co vytéká ven, zavání lehce rumem. Tak to je jasný, pokud ti z toho vytéká takový humus, tak to je „rumus opuchlus,“ dovídám se ihned svoji diagnózu a dál puchýř neřeším, protože jsem se právě dověděl, že je noha v naprostém pořádku. Po nezbytném focení a dalších srandičkách nás žene Šnek do auta, přece jenom je před námi tři sta kilometrů a já ihned usínám, abych nemusel řešit žádné další odbočky, zdržovačky a podobné píčoviny, které mě vždycky spolehlivě naserou. Zastávka na jakési pumpě. Všichni se hrnou k pultu a kupují si smažený sýr v bulce. To tedy nechci vidět, co bude dál, říkám si a požírám něco, co se podobá rohlíku nebo bagetě…? Výbuch přichází vzápětí po několika desítkách kilometrů. Zezadu z kabiny slyším pouze zoufalé výkřiky : „Fuj, to nemyslíš vážně!“ Dále je slyšet odborný popis situace : „To smrdí jak dobře uloženej sejra.“ Nevím, co se stalo, jestli se někdo třeba neposral za jízdy.  Na každýho jednou dojde, myslím si a opět usínám. Jediný, kdo nejvíc trpí, je jako vždy Šnek, který zasluhuje obdiv a který statečně a spolehlivě vede ten kočár neřesti až domů. Závěrečné hodnocení : koncert úžasný, ale to, co jsem si musel zkusit předtím, bylo příšerné. Díky Šnekovi za to, že jsem ještě nezešílel a že mě držel tak trochu na uzdě.

 

                                                                Heinrich

Praha – Music Club Jižák, 4.3.2017

17124609_1275969899152089_161245782_n1

PRAHA 4.3.2017, Music Club Jižák

 To, že se blíží další koncert, se projevuje zvýšenou komunikací. Můj telefon neustále vyzvání, troubí, bliká a od středy v podstatě nedělám nic jiného, než ladím počty cestujících v našem autě. Stále musím mít na paměti, že může jet pouze 9 lidí i s kormidelníkem. Znamená to tedy, že kdo se nahlásí na cestu dříve, ten jede. Přednost mají samozřejmě hudebníci, členové reklamního oddělení – těm speciálně držím místo už od pondělí, dále rodinní příslušníci nebo fotografové. O cestování s naším hudebním souborem je velký zájem, neboť už teď nemůžeme zdaleka uspokojit všechny zájemce. Rozhodl jsem se tedy, že vždy od středy budu muset spát v autě, aby se náhodou nějaký ilegál v noci neubytoval uvnitř a neobsadil již obsazené místo.

     Je sobota, krásné počasí a vše klape jak má. Dnes nemusíme nakládat bicí, o to víc se vejde do auta nápojů. Ne všichni mají pivo. Zdá se, že jsem koutkem oka zahlédl i cosi žlutého, ale uklidňuji se konstatováním, že to určitě nebyla limonáda, ale brzdová kapalina. Jedeme naložit Kácu a už při odjezdu slyším naše plánovače, kteří vytyčují zastávky na pumpách. Jsou to zajímavé rozhovory, které ale stejně nikam nevedou, protože plány imperialistů zhatí Šnek, který stejně nikde nezastaví.

     Káca je připraven na svém stanovišti, vedle něj je na chodníku nový Maršál i s bednou, kytary a manželka. Z oken paneláku koukají nenápadně lidé staršího věku a sledují, co to vlastně přijelo za velké auto. Mlíkař to není, pé pé elka jezdí  v sobotu asi jen ráno a pošťák taky ne. Tak to bude asi nějaký servis na televizory, však on ten zesilovač vypadá taky skoro jako televizor. Pochyby však vzbuzují televizní opraváři, kteří vyskakují na sídlišti z auta a zapalují si cigára. Tihle přece nemůžou nic opravovat, přes ty vlasy by ani neviděli na odpůrky! „Fuj, to je smrad, co to kouříš za seno?“ nadává Fofáč Zdenálovi, který nabízí z prapodivné krabičky prapodivné cigarety. Vypadá to jako Lípy nebo Partyzánky a na krabičce nejsou dokonce ani fotografie vykuchaných lidí, vnitřnosti nebo varování o demenci a  impotenci. „To jsem našel na půdě,“ hlásí hrdě Zdenál a zapaluje si další smradlavku. Konečně  jedeme a je to frontální útok. Jedna Shellka a samozřejmě nezbytná zastávka na Rybě. K té Shellce se ještě musím vrátit. On to snad ani nikdo neví, ale tady na té pumpě u dálnice jsem zpozoroval zcela zásadní změnu.  Na tuto pumpu totiž zřejmě připojili pražské metro. Průchod na záchod je přerušen nezbytnými vidlemi, aby návštěvníci, co se skoro musí počůrat- nebo něco jiného – nemohli rychle vykonat svoji potřebu a museli manipulovat s vidlemi. Kupuji si pivo a bavím se. Naše posádka samozřejmě tyhle vymoženosti nepoužívá, protože všechny přebytečné  tekutiny vypouští ihned většinou do přírody. Ryba. Kráčíme do naší oblíbené rybí restaurace a těšíme se na známé a vychytané pochutiny. Všichni už víme, co si kdo dá, jenom já se blbě vyptávám.  Po krátkém bloudění z místa na místo kotvím u Robina, který se pouští do rybího salátu. Ten je velmi ostrý. Je to salát pro tvrdé rockery. Ostrost se pozná už na první pohled, protože v salátu je možno spatřit tisíce a tisíce malých teček, což jsou prý zvětšené molekuly pepře. Na stole je taky opuštěný a netknutý talíř s dalším salátem, ale zde je uprostřed salátu pouze jediná a hodně veliká černá skvrna. „Slečno, chtěl bych salát s tou velkou černou skvrnou, ale v nabídce jsem ho nenašel,“ navazuji hovor. „Ten ani nenajdete, my ho nevyrábíme. Ten salát je obyčejný rybí salát, jenom si ho poručil jeden kominík, a když ho jedl, tak u něj usnul.“ Aha, tak ta černá skvrna je od čela pana kominíka, co sedřen usnul nad talířem. Je mi to už jasný a dál se radši nevyptávám, abych zase nebyl za pitomce. Konečně Praha, hned to motáme doprava a jsme na Jižáku. Je to velmi zajímavý klub. Zepředu tam nemůžeme a zezadu různě bloudíme, až nakonec nacházíme ty správné dveře od výtahu. Dnes obsluhuje výtah Šnek a toho evidentně jízda ve výtahu děsně baví. Ostatní hoši  naváží drobné věci nákupními košíky. Kde je vzali, to jsem se dodnes nedověděl. Jižák je pěkný klub, prostorný a s celkem silnou aparaturou. Trefili jsme se zrovna do koncertu první kapely, takže se různě seznamujeme s šatnou, výčepem a s místními obyvateli. Ještě jsme ani nepoložili kufry a už zasahuje reklamní oddělení a prodává trička. Robin sedí v křesle v malém přísálí a pozoruje strop. Koukám, kam se kouká a pořád nemůžu přijít na to, co ho na tom stropě zaujalo. „Ten strop asi brzo spadne, podívej se na ten beton a na tu kolejnici,“ říká Robin. „Tam nad náma bude asi možná parkoviště. Nějak se to prohýbá.“ Chechtám se a už vidím ty titulky v Blesku : Na rockery spadl v klubu Mercedes!Také Zdenál se ohromně baví a dobývá se do výčepu, kde kupodivu nikdo není. Pán si asi odskočil a nechá žíznivého Zdenála klidně mlátit čelem o pult. Jdeme hrát. Koncert probíhá skvěle, Kácova nová aparatura má premiéru a my ještě přidáváme. Také pražáci se válí na písničku Válení a my jdeme s pocitem dobře vykonané práce do šatny. Tady už čeká další náš fanoušek a vyzývá nás ke hře v šachy. Na stole je namalovaná klasická šachovnice, jenže místo figurek jsou zde různě rozestavené sklenice s tekutinami. „Zelená je vole dáma. Rum je jako král a střelci jsou ferneti.“ Ani se neptám, který nápoj nahrazuje věže a koně a prchám, seč mi síly stačí. O přesun do automobilu a o nakládání se postaral celý soubor – mimo mě. Mně se totiž většinou brzo ráno nechce nic dělat a snažím se někam se zašít, abych nemusel na nic sáhnout. O to horší je to potom po příjezdu, kdy se mi moje lenost nevyplatí a stejně musím všechno se Šnekem vynosit do zkušebny. No, dnes probíhá přesun celkem obstojně, jenom jsme zapomněli v nákupním košíku paličky a držák na paličky. No a co, však je to stejně jenom kus ohlodanýho dřeva s kuličkou na konci. Druhý den odpoledne hledáme paličky nebo aspoň celý nákupní košík, jestli jsme ho nevzali i s paličkami, ale nic v autě není. Jestli tedy Pája nemá příští týden čím hrát, mohl bych mu klidně půjčit svoje trsátko.  Nebo radši rovnou dvě. Zpáteční zastávka je na pumpě, kde se vaří. Dávám si dva pěkné párečky a protestuji, když mi je paní cpe do díry v rohlíku. Ostatním nevadí, že jim sračkovitá hořčice teče po rukách. Pája, ten to řeší fazolovou polívkou a je vidět, že mu po ránu ohromně chutná. Jedeme domů a v autě je opět veselo. To zas bude bordel, až to auto odpoledne otevřu, myslím si a slastně usínám. Tady ještě musím vysvětlit, proč členové naší kapely a všichni, kdo s kapelou jezdí, nosí tmavé brýle. To není z nějaké frajeřiny, ale je to čistě zdravotní a estetická záležitost. Když totiž jedeme po koncertě domů, všichni si zapálí cigáro a hned usnou. Žhnoucí cigareta potom připraví kuřáka o obočí, spálí mu řasy a někdy i vypálí oko. A než obočí, řasy a oči dorostou, musíme prostě nosit brýle. Jenom nevím, proč je nosím já, když jsem nekuřák…..?  Díky všem za krásné zážitky, bylo to opět kouzelné.           Heinrich

 

18.2.2017, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky (+ Lady Kate, Unholy Ones, Autobus)

16819233_1584426578252451_4993379696855404407_o1

18.2.2017, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky (+Lady Kate, Unholy Ones, Autobus)

 

Kdybychom byli úchylové z nějaké marketingové agentury, oblékli si kravaty a sačmeny, tak bychom uplynulé dva koncerty nazvali tím správným debilním názvem „Víkend s kapelou Ocelot.“ Druhý den našeho víkendového působení se po koncertě v Krumlově odehrává v domovském Boomerangu a jak sonduji, většina členů našeho hudebního souboru vstává celkem pozdě (budím je zlomyslně v 8 hodin telefonem a nikdo to nezvedá J) a skoro všechny bolí hlava. Jediní dva, které nebolí škopek je Káca se Šnekem, ale oni za to nemůžou, neboť řídí. Šnek přikormidloval s naším autem naprosto přesně. Ještě, že nemusíme nakládat aparaturu, vůbec si to nedokážu představit. Ohnouti se pro zesilovač v tomto stavu znamená nechati si prasknouti lebku a ještě se k tomu důkladně pozvraceti. Otevírám boční dveře auta a snažím se nějak vecpát dovnitř futrál s basou. Naštěstí mi pomáhá Jeníček, který je kupodivu naprosto fit a škrábu se do auta. Je jasné, kam jedeme. Na pumpu, kam jinam. Dnes chybí Robin a nikdo není tak odpovědný, aby na rozjezd vzal do báglu pár pukavců. Po cestě se bavíme skvěle opět na cizí účet. Tentokrát rozebíráme včerejší koncert a výbuchy smíchu jsou věnovány našemu kytaristovi Fofáčovi, který zde právě není a přijede opět až přímo do Boomerangu. Je to tak, většinou si děláme prdel z těch, co zrovna chybí. Opravdu všechny velice zaujala příhoda o Fofovi, kterého jsme v Krumlově svezli pouhých dvacet metrů na místo koncertu.Naše další základna je pumpa v Žerůtkách a tady můžeme blábolit klidně trochu déle. Kuřáci si odemykají letní zahrádku a já se hrabu ve zlevněném zboží, kde moji pozornost upoutává zajímavá kovová hadice s držátkem. Vypadá to jako pumpa, ale není to pumpa. Vůbec mě nezajímá, na co ten krám je, ale dobře se to drží v ruce a dají se s tím sešvihat případní provokatéři nebo agresivní jedinci. A koukejme! Mají tady taky krásné pečené mafiny. Už už otevírám hubu, abych paní prodavačku pochválil, jak umí dobře péct zákusky a že její manžel z ní musí mít velkou radost, ale uvědomuji si, že nejsme na pumpě v Hladově, kde jsou na tyto moje kecy už zvyklí a taky bych mohl dostat třeba přes držku. Jsme v Boomerangu. Dobývám se rampou dovnitř, ale je zavřeno, i když se uvnitř svítí a evidentně se vše připravuje na koncert. Do prdele, přece jsem měl jen jedno pivo a trefím ještě do Boomerangu ne? Hoši mě ubezpečují, že jsme tady správně, ale že se věci budou tahat druhým zadním vchodem. Je to prý kvůli tomu, aby při otevření dveří na rampě nevznikl průvan. Hudebníci by pak kašlali, chrchlali, spustila by se jim rýmička a nehrálo by se. Také zaměstnanci klubu by pčíkali, čímž by roznášeli smrtící bakterie mezi návštěvníky a výsledkem by byl hromadný úhyn všech rockerů na koncertě. Po tomto vyčerpávajícím vysvětlení vše chápu a odcházím na průzkum. Je to dobré, objevují se první návštěvníci a to jsme ještě ani nepostavili bicí. Líbí se mi, že náš tým je tak sehraný, že všichni ví, co mají dělat. Rychlostí blesku vyrůstá stánek našeho reklamního oddělení, které dostalo nejen nový stolek, ale i obří lodní kufr na své skvělé zboží. Já radši zatím nedělám nic, protože mě stále bolí hlava a to je u nekuřáka divná věc. Odcházím za panem majitelem, jestli náhodou nemá nějaký prášek a jsem tu správně. Dostávám čerstvě načepovanou Poličku a během pěti minut je po bolení hlavy. Díky Peťo! Po nazvučení už moc dlouho nečekáme, jsou tu přece jenom celkem čtyři kapely a je třeba si trochu pohnout. Na otázku, proč hrajeme první, nedokážu nijak rozumně odpovědět. Asi proto, že jsme hostitelé a ostatní kapely jsme pozvali my a taky proto, že nikdy nemáme hrůzu ani fobii z toho, že jsme první. Nějaké vyjednávání, které má za účel získat co nejlepší hrací čas nás nezajímá. Pokud má kapela fanoušky, tak ti si ji přijdou poslechnout v jakémkoliv čase. Začíná náš koncert, a fakticky se nám hraje i dnes parádně. Jsme rozehraní ze včerejška a všechno funguje jak má. Ohlašujeme na jaro nové album, blahopřejeme naší skalní fanynce Monče k narozkám a celý koncert si skvěle užíváme. Dnes používám další ze sady svých brýlí, protože po zkušenosti z Třebíče si s sebou vozím celý obchod s optikou. Tady je třeba, abych odpověděl fanynce z Krumlova na otázku, proč mám na hlavě dvoje brýle. Je to samozřejmě proto, že mám čtyři oči, takže pokud zvládneme jednoduchou matematiku – na čtyři oči jsou potřeba dvoje brýle. Další kapela jde hned po nás, je to Lady Kate a my se ubíráme jednak uklidit naši aparaturu a taky se osvěžit do některé z osvěžovacích lázní klubu Boomerang. I náš obchod s merchem funguje naprosto skvěle a u stolku je celkem narváno. Reklamní oddělení hlásí rekordní prodej všeho možného, co má nápis Ocelot. Mám z dalšího povedeného koncertu takovou radost, že odcházím místo na záchod do lázní osvěžit se. Na co budu chodit něco spodem vypouštět, vždyť je to škoda. Radši jdu napouštět. Dnes se v klubu nachází zhruba 90 lidí a to je příjemné zjištění. Všechny kapely hrají naprosto skvěle – profi výkon jihlavských veličin Lady Kate a Autobusu –  a závěrečnou tečkou je parádní vystoupení brňáků Unholy Ones. Ale abych zase dnes všechno nevychvaloval – vždycky, když se něco povede, tak se najde jedinec, který se snaží hodit aspoň kus sračky, aby fakt někdo neměl až tak dobrý pocit. Tímto pánem je náš bývalý kytarista, který se potácí po klubu a přesvědčuje ty, kdo jsou ochotni mu naslouchat o tom, jaká jsme špatná kapela a že bez něj jsme opravdu v prdeli. Po setkání s námi nás však objímá a neustále nám podává ruku. Říkám si – do prdele – proč jsem jen nekoupil na pumpě tu ocelovou pumpičku, co není pumpička –  s tím krásným držátkem. Teď by se mi hodila. Závěrem – díky všem kapelám, díky Petrovi Salátovi, Broňovi za zvuk, fotografům Rudovi, Standovi, Monice a všem, kdo jste  dorazili. Díky Šnekovi, který vše zkušeně jistil a díky celé kapele. Přežili jsme.        Heinrich

Moravský Krumlov, 17.2.2017, Music Club Maxim

 

SAMSUNG CSC
SAMSUNG CSC

17.2.2017 Moravský Krumlov – Music Club Maxim (support Cayman)

Tak tam jsme ještě nehráli. Nevím. Netuším. To jsou moje odpovědi na všetečné otázky, které se týkají tohoto klubu v Moravském Krumlově.  Jediné, co vím, že si nás majitelé pozvali a pozvali také naši spřátelenou heavy beerovou kapelu Cayman. Tato skutečnost všechny členy našeho hudebního souboru velmi potěšila a ihned se rozjely známé průpovídky jako třeba :“To se asi uchlastáme,“Ty zvířata z Caymanu nás upijou k smrti“ a tak dále. Dneska to bereme na Krumlov lehce oklikou a cestujeme bez Fofáče. Ten prý dojde po vlastní ose. Nabíráme Zdenála a sestava je skoro kompletní. Objevují se nezbytné Robinovy pukavce a Káca vytahuje svoji nejnovější specialitu – housku, ve které je zapečené uzené a zelí. „Voní to tu jak po kačeně,“ hlásí Šnek a láduje se za volantem touto výjimečnou specialitou. „Jakou kačenu myslíš?“ ptám se nevinně, ale je mi to málo platné, neboť jsem stejně označen za dobytka. Zdenál nastupuje do auta, ale ještě předtím hoši zablokují boční zatahovací dveře, takže hrozí, že Zdenál ani nenastoupí. Všichni se nesmírně těší na pumpu v Dukovanech. Naši ohaři totiž vyčmuchali, že zde prodává moc pěkná slečna pumpařka a celé osazenstvo auta se nesmírně těší, až tuto pumpu navštívíme v rámci tak zvaného nákupu, což je však pouze záminka, aby mohli pumpařku očumovat a zahrnovat důvtipnými legračními průpovídkami. Hahaha, nic nebude. Pumpa je zavřená a pumpařka zrovna vyjíždí po směně domů. Tak to se teda nepovedlo, ale nevadí, aspoň se soustředíte pořádně na hraní, chechtám se a jedeme dál. Je tu další pumpa a ta svítí do dáli a my hned zastavujeme. Také zde je sličná obsluha, která na nás zřejmě ještě není zvyklá a diví se, jak si v té zimě můžu dávat ruskou zmrzlinu a zapíjet ji pivem. Snažím se vysvětlit, že je to velmi zdravé a z medicínského hlediska vlastně na sobě testuji, co všechno se dá smíchat, aniž bych se posral. Zdenál, ten dnes není ve své kůži a stále naříká na své rameno, které utrpělo pádem na ledovou plochu. Když se chodí po ledové ploše, tak nesmíš mít na nohách koně a v žaludku rum, to většinou fakt odsere rameno, poučuji zkroušeného Zdenála. Jsme v Krumlově, klub je prý na náměstí, my objíždíme náměstí a vtom Šnek zařve : „Fofáč!“ Skutečně. Přes park si štráduje zajímavá postava, v jedné ruce futrál s kytarou, ve druhé obří taška a v hubě cigáro. Díky tomu na nás nemůže ani zamávat a jenom zvedá hlavu a zřejmě vydává asi nějaké zvuky, které se podobají hýkání. Z huby mu neustále proudí oblaka modrého kouře. Zastavujeme u chodníku, nabíráme Fofáče a jedeme. Jedeme však pouze asi dvacet metrů, protože klub je právě tady. Hahaha, tak to ses Fofo krásně svezl, řehtáme se a jdeme dovnitř. Tady už to žije. Caymani jsou v plné práci a klub se hezky zaplňuje. Za chvíli je tu hromada lidí a my musíme čelit neustálým výzvám a provokacím našich fanoušků, kteří do nás chtějí mermomocí lejt všechno, co je v dosahu.Nastupujeme na plac a ihned po prvních tónech je jasné, že to bude dneska fakt hustý. Lidi sebou třískají, točí vrtule a řádí jak dravá zvěř, což se nám velice líbí. Dnes děláme v našem setu jednu pauzu a v té se dovídám, že návštěvníci z Karlových Varů jsou nadšeni: „Ty volé, to sem nečekal, to je moravskej moutrhed,“ praví borec a snaží se do mě nalejt whisku. Další část našeho setu je opět hodně divoká, někteří jedinci padají jak hrušky. Velký pán leží pode mnou a drží se obou rukou mého stojanu od mikrofonu. Na něm leží další a ten se taky drží stojanu jak klíště. Později se dovídám od toho, který byl dole:„Já jsem to držel, aby s tím ten nade mnou nemohl kejvat.“  Dnes šlapeme jak stroj a libujeme si, jak nám to pěkně hraje. V klubu je fantastická atmosféra a naši fanoušci jsou v ráži. Válí se na zemi, řvou, skáčou a hrozí. Super, to jakože vůbec nemá chybu. Fofáč také dnes použil svoji osvědčenou fintu a odbíhá zase mezi písničkami chcát. „Mně se chtělo už po druhým válu,“ hlásí majitel nachlazeného močáku. Nám to nevadí, že mizí, hrajeme dál ve třech. Káca tvrdí, že o nic nejde, ale pro jistotu mu přinese příště zařízení pro seniory od firmy Hartmann. Máme sbaleno a nastává velekrutá afterpárty s fanoušky. Všichni do sebe lejou Krakonoše a hromady dalších nápojů z výborně zásobeného baru, jakoby měla být zítra prohibice. Někteří padají na schodech a někteří padají i venku – opět na ledě. Kupodivu se to však netýká hudebníků. Jedeme domů, zavelel Šnek a nastartoval auto. Nastává dojemné loučení, objímání a mávání.  Probouzím se před domem, vystupuji, olizuji si prst a zvedám ho do výše. Dneska v noci nefouká, ani nemrzne, ale pro jistotu si beru basu s sebou domů. Na olízlý prst se fakticky nedá spolehnout. Co když přijde mráz?

                                                                                                         Heinrich

REPORT TŘEBÍČ – BÉČKO, Železný čtvrtek (+ Devotion, Infraction, Dark Spark)

29.12.2016 TŘEBÍČ – BÉČKO, Železný čtvrtek

15727216_1368854933136672_7347766372985235423_n1

     Nejdřív zde musím objasnit, proč se tu nenachází reporty za Buřenice a za Boomerang. Je to proto, že Buřenice jsme prostě nehráli, neboť mě chytil krutý moribundus a Boomerang jsme sice hráli, ale moribundus stále pokračoval. Místo psaní jsem tedy musel provozovat pocení. Do Béčka v Třebíči jsem se fakticky nadrzo odvážil i s pochroumanými hlasivkami a debilním kašláním. Už mě to fakt v tom pelechu nebaví a rozhodl jsem se, že to léčení vezmu z druhého konce: jak říká doktor Grünstein – na tu nemoc musíš zařvat, ona se lekne a uteče! Šneka jsme vysvobodili včas a také Fofo se dostavil dnes kupodivu včas! Od té doby, co pracuje ve vedlejším pracovním poměru jako strojvedoucí, si vlastně může jezdit na koncerty svou vlastní lokomotivou. Dnes s námi jede taky Broňa, což je vynikající zvukař, a je tu i spousta dalších lidí. Káca se utrhl z práce (taky nechápu, jak majitel pivovaru a pekárny a vrtulníku musí pracovat) a přijíždí s Jeníčkem jako vždy spolehlivě a včas přímo na místo. Již po cestě brblá Pájka, že teda jako dneska na pumpě zastavovat nebudeme (!!!), je velký mráz a radši si prý sedneme v Třebíči na Alfu. Tento nápad je naprostou většinou posádky odmítnut. To by tak hrálo, abychom porušovali tradice a místo na pumpách seděli v nějaký putyce! Mráz nemráz, jsme na pumpě, pijeme chlazené pivo a děláme a tváříme se, jako by bylo normální léto. Škoda, že dnes s námi necestuje Robin, mohl krásně tu zimní pumpovou atmosféru zachytit. Robin však dnes cestuje po vlastní ose. Něco říkal, že je pracovně vytížen, ale já si spíš myslím, že dostal strach z věčného posedávání na zmrzlých lavičkách při mínus pěti stupních a chlemtání studeného piva. To Zdenál, ten je dnes skoro bez spojení a nějak se stále nemůže odlepit od baráku. Původně plánovaný odvoz stále nejede a zoufalý Zdenál již přemýšlí, že by nastartoval rovnou celý kamión. Jsme v Béčku, je tu velmi příjemně a já rovnou mezi dveřmi zasklívám několik známých a dokonce ani nezdravím fotografku Monču, která dorazila až ze Znojma. Není to proto, že bych byl nějak namyšlenej, ale důvod je prostý – moje tmavé brýle se hned po vstupu zamlžily, takže hovno vidím. Ty brejle, ty mi dneska ještě zavaří… Jsme uvnitř, zahříváme zesilovače a ti, co mají kožené bundy, pomalu rozmrzají. Ti, co mají koženou bundu i kožené kalhoty, tak tihle jedinci jsou přineseni zvenku k baru a postupně je pořadatelé opírají o stěnu, dokud kompletně nerozmrznou. Je tu opřených asi patnáct borců, totálné ztuhlých mrazem jak dubové fošny. Občas někdo z nich sjíždí po stěně a rozbíjí si rypák o rustikální dlažbu. Vcelku však se hoši začínají hýbat a někteří už dokonce mohou natáhnout ruku pro rum. Jo, to bude za chvilku dobrý. Je však vidět, že kožené oděvy v tomhle mrazu jsou na Vysočině prostě jasnou pastí. Chcete – li se tedy milé dámy zbavit aspoň na zimu manžela nebo přítele, kupte mu kožený oblek a pošlete ho v něm nenápadně v mrazu vysypat koš se smetím. Jednak budete mít až do dubna pokoj a jednak si ověříte, že fakt nekecám. Jdeme konečně hrát. Dnes mám velký strach, dokonce obří bobky, že nebudou fungovat napadené hlasivky, ale zrada nakonec přichází z úplně jiné strany. Těsně před začátkem si, jako vždy, čistím brejle, ale najednou koukám, že vlastně čistím vzduch. Jedno sklo vypadlo a není k nalezení. Hahahaha, že bych hrál s jedním sklem? Pouštíme se do první písničky, kterou je tradičně Pakáž a zdá se mi, že to snad dneska asi zvládnu. Zleva, zprava i zezadu je vše jak má být, ale uvidíme, jestli se nezačnu škrtit později. Půlka koncertu a zatím dobrý, občas přeskočí hlas do fistule, ale s tím se holt nedá nic dělat. Jinak koncert probíhá naprosto skvěle, je tu spousta lidí a ti se očividně výborně baví. Také musím pochválit naše reklamní oddělení, neboť fanoušci na place mají naše trička, což je úžasné a nám se hned lépe hraje. I když nemám brýle, tak sleduji jednu zajímavou věc: při letmém pohledu mezi fanoušky lze jednoznačně identifikovat ocelotí trička dívčí. Ta jsou totiž vyrobena tak rafinovaně, že nápis i logo vpředu jsou trošku, více a nejvíce příjemně zdeformovány, což na pánský zrak působí velice dobře a tudíž potom nejsou brýle ani potřeba. Některé dívky mají to logo tak napnuté, že v podstatě ani nejde přečíst a mám takové podezření, že přítomní pánové toto logo vůbec nečtou a zírají na úplně něco jiného! To se pak naše reklamka může snažit a je to prd platné. Navrhuji proto udělat novou sérii triček Ocelot, které nebudou mít vůbec žádný nápis! Jsme asi ve třech čtvrtinách koncertu, vše probíhá jak má, samozřejmě jako vždy ohrožuju svým nástrojem Kácu, který se přede mnou dává na ústup, ale nedá se nic dělat – pódium je tady prostě malé. Po další písničce se děje něco nepochopitelného a pro mě doteď záhadného. Fofo si sundává kytaru – myslím si, že si vezme druhou – ale omyl. Kytaru pokládá a jde pryč! Nějak to okecávám, za dvě minuty je zpátky a tvrdí všem, že si byl pro pivo. To ti tak vole uvěříme. Spíš bych řekl, že měl plný močový měchýř. No nic, příště je třeba vzít si na koncert bažanta, máme ho v autě pod sedadlem a nevím, proč tam zahálí, když tady by se krásně uplatnil. Přidáváme ještě Válení a náš set končí. Na řadu přichází afterpárty a to už je téma spíš pro někoho jiného. Jak mám popisovat tuhle důležitou věc, když jsem pro dnešek skoro abstinent? Celý soubor se rozprchává po klubu a všem jede huba jak namazaná. To je najednou informací! Pokud hledáte někoho z kapely, najdete ho určitě na baru anebo vzadu za barem. Fofo, ten sedí na svém oblíbeném místě – samozřejmě na baru. Mám již delší dobu podezření, že i doma má barovou stoličku a celý týden trénuje a nikde jinde nesedí. Káca navštěvuje střídavě různé stoly, kde sedíme, ale v podstatě se nic nového nemůže dovědět. Lidé, kteří přestali artikulovat a jen hulákají a šlapou si na jazyk, nemůžou poskytnout žádné hodnověrné informace.. Flák, bum, bác, uáááá – lekám se k smrti. Na záda mi skáče třebíčský kamarád a kolega basák – Libor a strašně u toho řve. Vylezl na židli, na které sedím a skočil mi na záda s tím, že takhle se teda musíme vyfotit. Poté otevřel vestavnou skříň, rozloučil se, že už musí domů a zavřel za sebou. Možná, že tam je zavřený ještě teď. Shrnuto: Béčko se opět povedlo, bylo zde devadesát lidí, což je parádní výsledek, kapely hrály skvěle a všichni se bavili, takže vše je jak má být. Získali jsme nové fanoušky a to je další důvod, proč valíme hned příští týden do studia. V lednu máme pro vás kromě koncertů a nahrávání ještě jedno překvápko, se kterým vyrukujeme hned, jak to bude možné.

Díky za parádní účast, za pozvání a těšíme se zase někdy v TR!                 Heinrich

16.11.2016 REPORT PRAHA – KAIN (s Unholy Ones)

 

dscf3166 dscf3167

16.11.2016  REPORT PRAHA – KAIN (with Unholy Ones)

Hoří! Hoří! Tento výkřik určitě kdysi přivítali naši prapředkové, když se jim v jeskyni podařilo konečně po týdnu rozdělat oheň. Pralovec zašátral v koutě jeskyně, vytáhl zdechlou veverku , pražena ji opekla i s chlupama a na týden bylo v jeskyni veselo. Jiná situace však je, když vám hoří třeba auto. Tady můžu hledat veverku  pod kapotou, ale stejně hovno najdu. Dnes se slejzáme všichni naprosto přesně, vše klape, dokonce mám i natankováno a pánem vozu se stává naše záchrana za volantem – Eliška. Eliška je kamarádka Zdenála a řídí velmi dobře. Jenom, kdyby jí do toho Zdenál pořád nekecal! Přijíždíme k Pájkovi, ten stojí před domem a je připraven na vše. To už tak chodí, když s náma prostě někdo někam jede, musí počítat se vším. Mně se pořád něco nezdá, čmuchám, čmuchám, jako by se tu něco pálilo. Vajíčka tu nikdo nesmaží a ani vajgly nepropalují koberec, takže jdu do motoru. Otevírám kapotu a vtom se na mě vyvalí dým, jako bychom neměli nafťák, ale parní lokomotivu. Zdenál posílá Pájku pro vodu, protože tato tekutina je v našem autě nedostatkové zboží a přece nebudeme hasit pivem, že…No prostě nám od motoru chytlo jakési těsnění kapoty a pohotovým zásahem hasiče Zdenála se nám vše podařilo uhasit. Velitel zásahu si poté zapálil cigáro a mohli jsme pokračovat v jízdě. Zdá se však, že se většině souboru do auta tak nějak moc nechce. Koukají se rozpačitě, jako že co kdyby se nám někde něco stalo, kdyby snad auto někde zůstalo stát a hořelo a v hlavách se jim rojí všechny možné katastrofické scénáře.  Do této katastrofické nálady občas někdo přihodí příhodu z minulosti, třeba co se stalo, když …a vrcholem je  autohavárie, která se stala dnes ráno zde nedaleko. S takovou chmurnou náladou se fakt nedá nikam jet, to se pak ty průsery nabalují samy. My však jsme stateční a pokračujeme v jízdě. Na Prahu, na Prahu!  Nabíráme Kácu a Jeníčka na palubu naší čerstvě uhašené lodi a celková nálada se zlepšuje. Jeníček totiž vyndává tu kouzelnou láhev, která je nejdřív černá a postupně potom mění barvu , až je nakonec průhledná. Ořechovka, ta mi vždycky zlepší náladu. Fakt by bylo asi nejlepší, kdybych si tento božský nápoj vychutnával třeba příborem! I Káca má pro nás překvapení. Vyndává z tašky vzduchovou pistoli, diabolky a my se chvíli pocvičujeme ve střelbě z této zbraně. Jak pozoruji, tak všichni v kapele jsou asi milovníci zbraní, jelikož o pistoli je rvačka a hoši pálí do plechové tabulky jen to cvaká. Také Jeníček střílí, ale asi si zapomněl nabít nebo co, protože při jeho palbě cvakání ustalo. .. „Já sem se trefil, ale vy blbě slyšíte,“ tvrdí Jeníček a my radši nastupujeme. Shodujeme se však, že Kácovu skvělou pistoli budeme muset otestovat určitě ještě jednou a Fofáčovi koupíme na cestu rovnou kulomet. Auto zatím neprotestuje, už ani nehoří a jede se nám parádně. Pochvaluji si, jak nám to pěkně topí, a sleduji barevné změny na kouzelné lahvi. Dnes musíme taky zastavit ve Vílanci na pumpě. Tady většinou brblám a bručím, když se má zastavit, ale hoši už ví, jak na mě. „Dneska budou mít Krakonoše,“ ubezpečuje mě tři kiláky před pumpou Pájka.  No tak jistě, to si opravdu nenechám ujít. Tato finta má tu výhodu, že i kdyby toho Krakonoše neměli, tak stejně už na této pumpě zastavujeme a pak je to samozřejmě jedno. Ať si chlastá třeba gambáč, že…Mají Krakonoše. Pájka měl pravdu. Vybírám celý regál a už toho Krakonoše zase nemají! S těmi lahvemi v náručí sice vypadám jak totální noťas, ale tohle podezření hned vyvracím, protože lahve mám rozpočítané až do neděle. Píšu si na štítky názvy dnů, abych se nespletl. Na první lahvi je čtvrtek, na druhé čtvrtek, na třetí čtvrtek a na té poslední je taky čtvrtek. Tak můžeme pokračovat v jízdě.  S tím, jak se přibližuje motorest Rybičky, se zároveň zlepšuje nálada v autě. Kromě toho si také všímám, že žena za volantem, která veze náš soubor, má velmi blahodárný vliv na frekvenci čůrání. Dnes nevezeme zavilé prostatiky, ale normální jedince, kteří čůrají pouze dvakrát za celou cestu. Ani nejsou slyšet klasické hlášky, jako třeba „Zastav na chcaní,“  „Mně to utrhne pytel,“ nebo „Nějak to moc drncá.“ Hoši jsou velmi způsobní, slušní a dokonce ani nehulákají a nemluví sprostě. Musím se občas otočit dozadu, abych se ubezpečil, jestli jedu s Ocelotem, a nebo s klubem Rychlých šípů! Vidina motorestu Rybičky nám fakticky vylepšuje náladu a my hned po zastavení vybíháme a valíme přímo k pultu. Někteří však ještě váhají a zůstávají stát v zamyšlení ve vedlejším parčíku u cedule „Zde nemočte, zdroj pitné vody.“  „Tak už jste tady zas,“ říká paní za pultem a Káca odpovídá – „No pozdrav pámbů!“ Dáváme si halászlé, což je pekelně pálivá rybí polívka. Zdenál s Pájkou však tento skvělý pokrm odmítají : “Až bude mít ryba kosti jak prase, tak si ji určitě dám,“ říká Zdenál a cpe se drštkovkou. Když si odskakuje na záchod, tak mu nenápadně do dršťkovky vylévám panáka rumu. Je dnes nějaká jalová. Paní servírka po nás sklízí nádobí a já ji ubezpečuji, že v sobotu nás tam má znovu, protože jedeme na Liberec :  „A paní, budete mít v sobotu taky vaříno?“     Jsme v Praze, na Nuselském mostě padají různé hlášky o skákání, parašutistech a letech na lyžích, ale sranda mě brzo přejde. Levé přední kolo přestává brzdit a ozývají se z něj prapodivné zvuky. Tak dneska už toho fakt mám plný zuby, krám zkurvenej. Hlavně, že to bylo nedávno na technický a všechno bylo v cajku. Mít uprostřed Prahy nebrzdící naložené auto plné lidí není asi až tak velká prdel. Naštěstí tři kola brzdí, takže ke Kainu dojíždíme zatím v pohodě. Tady mě blbá nálada opouští, protože je tu jednak spousta známých a taky určitě nemůže existovat nic lepšího na blbou náladu, než zvuk nabroušeného maršála. Pájka ani nemůže jít nazvučit bicí, protože je dnes jediný zástupce reklamního oddělení a je doslova v obležení lidí. Za chvíli máme vyprodáno. Nejsou ani trička, ani čepice, ani cédéčka a vůbec nic. Poslední čepici mám na hlavě já a vlastně v této chvíli už ji taky nemám. Byl jsem o ni připraven a tímto si objednávám u našeho reklamního oddělení další, v pořadí už třetí čepici, kterou prisahám mačku už nikomu nedám!  Přehráváme celý repec v naprosté pohodě, zvuk je jako vždy tady skvělý a balíme se. Tímto se musím celému souboru omluvit, za to, že jsem neodnesl zpátky do auta ani trsátko, natož zesilovač.  Není to proto, že by se mi nechtělo, nebo že bych byl líný. Vážně – je to proto, že jsem na své auto vysoce nasrán, nemám ho rád a v této chvíli ho nechci ani vidět. Jedeme domů a ten vergl, jako by vycítil, že jsem na něj nasrán – jede v pohodě. Dávám mu ještě poslední šanci. V této chvíli se nachází v opravně, protože do Liberce to prostě musí bejt cajk. Ráno otevírám kapotu a tomu debilnímu autu domlouvám :  „Ještě jednou, ještě jednou se posereš a udělám z tebe králíkárnu.“     Díky všem, díky řidičce, že to přežila a taky je třeba poděkovat kapele Unholy Ones za skvělý koncert. No a ještě malý dovětek na konec :  děkuji panu zvukaři, který mi přinesl k baru ZAPOMENUTÝ kabel od mého zesilovače a ušetřil mi tím tisíc dvě stě korun. Děkuji ještě jednou! A jestli Šnek neprodleně nepřijede z té pitomé Itálie, tak jsme do týdne bez aparatury.          Heinrich

 

 

REPORT ROUCHOVANY 22.10.2016, HEAVY BEER ROCK (with Cayman, Vanderoy….)

dsc_0940

REPORT ROUCHOVANY 22.10.2016, HEAVY BEER ROCK (with Cayman, Vanderoy….)

„Lepší je abstinentem být..“ tento hit kapely Harlej je vlastně motivem celého dnešního večera. Ale to bych hodně předbíhal. Po fantastickém třebíčském Béčku dnes vyrážíme na Rouchovany, které jsou opět na třebíčsku. Jenže to samozřejmě není jen tak. O půl jedenácté pípá esemeska a v ní se dovídám, že domluvený řidič Sifón dnešní jízdu vzdává: „teď jsem dopařil, večer to nedám,“ píše Sifón. Hrůza. Hrůza mě obstoupila, husí kůže naskočila – při pomyšlení dalšího stráveného večera ve společnosti nápoje birell (schválně píšu s malým b).
Nakonec se však situace vyřeší docela jednoduše. Dnešní obětí za volantem se stává Káca, který stejně musí řídit a proti kormidlování našeho obřího stroje nic nenamítá. Předem však našeho statečného kytaristu varuji a poučuji ho o různých zádrhelech, se kterými se každý oceloťácký řidič musí poprat. Káca je se vším srozuměn a přijíždí na základnu absolutně přesně. S ním doráží ještě Jeníček, který se už smířil s tím, že mu U kouzelného průjezdu sežrali všechen srnčí guláš a jsem rád, že na této stěžejní kajmaňácké akci nebude chybět. Hned po startu totiž vyndává z jedné ze svých mnoha tašek tmavou láhev. Vlastně tato láhev je taky kouzelná a má tu vlastnost, že když se vyndá z tašky, je černá a když se do tašky vrací, tak je průhledná. Prý tohle kvalitní ořechovka normálně dělá.
Tak a kdepak máme Fofáče. Náš cestovatel v čase je celou sobotu potichu a zřejmě nabírá po pátečním koncertě síly. „Dojedu po vlastní ose,“ sděluje mi po telefonu, „a budu tam včas a vůbec si nemyslím, že bych zrovna dneska s váma měl jet v jednom autě. Jsem slušný hudebník a ještě byste mě v tom zvěřinci zkazili.“
„Támle, jak jsou ta světýlka, tam zastav,“ velí Jeníček Kácovi před pumpou v Jaroměřicích. Dotankujeme trochu paliva a jdeme se porozhlédnout, jaké nové zboží od včerejška přibylo v regálech. Pájka zjišťuje, že mají plzeň a ještě než zaplatí, má ji z poloviny vypitou. Děvčata za kasou se ani moc nediví, jenom prostě nechápou, jak je možný, že dva dny po sobě, vždycky ve stejný čas, napochodují do jejich teritoria tyhle okované, opásané, otrhané zjevy, slušně pozdraví, zaplatí a vypadnou sednout si ven. Dneska je jen asi pět stupňů – né, že bych se díval na teploměr – tenhle přístroj sice mám, ale měří jen v jednotkách Fahrenheit, takže je mi vlastně taky na nic. Nový přístroj kupovat nebudu a z toho důvodu jsem se naučil měřit teplotu podle kožené bundy. Čím méně jdou rukávy u křiváku ohýbat, tím méně stupňů je venku. No a když je třeba velký mráz, pozná se to podle toho, že všichni rockeři s křivákama otevírají dveře auta nikoliv rukama, ale hubou.
Odbočujeme na Rouchovany a zezadu se hlásí Pájka : „Tak tady jsem před devíti roky měl s tímto souborem první koncert.“ Káca za volantem zvědavě odpovídá :“Tady, na křižovatce?“ Řehtáme se jak telata až k sokolovně. Káca zkušeně kormidluje na místo činu, před ústavem už je spousta lidí a z davu se ozývají provokativní hlášky : „Chleevstouni už jsou tady.“ To je dobrá přezdívka, zvláště, když ji pronese Jeníček – kapelník od Caymanů , kteří jsou samozřejmě taky Chleevstouni!
Sokolovna je pěkně zaplněná, dneska se nám bude dobře produkovat a hned na úvod nabíhá na plac Cayman v původní sestavě s Pavlíkem Kunčíkem a asi se na nás smluvili, protože hrají výše zmíněnou píseň o abstinentovi. Nevím, jak bych měl tuto skvělou atmosféru popsat, je to jako když se postavíte na startovní čáru a na povel startéra TEĎ! se závodí o přežití. Je to dnes takový rockový survival. My se však stále držíme, paňáky s díky odmítáme a připravujeme se na koncert. Po technické stránce všechno funguje – tedy až na moji vysílačku, která přestává pracovat v půlce písničky. Taková kravina mě nemůže rozhodit, sahám zkušeně dozadu do elektrárny, vytrhuji ten správný kabel – tukabel tamkabel – a strojovna pracuje zase správně. Jak to tak už bývá – v té nejvypjatější skladbě se něco stane, tentokrát to nevydržely pojistky a my jsme bez proudu. Pořadatel hlásí, že jistič je v pořádku, ale hráli jsme prý tak hlasitě, že ředitel dukovanské elektrárny zatáhl za páku s nápisem Sokolovna Rouchovany – Ocelot. Naše produkce končí a já se těším opět na Cayman, který nastupuje opět na plac po nás. Pamatujeme na to, že vždycky někde něco necháme, a proto ještě jednou kontrolujeme, jestli je všechno správně naloženo a na svém místě. Všichni hlásí, že vše mají, Káca zavírá vrata a my jdeme zpět do pekla. Celá akce na nás působí velmi pozitivním dojmem a my už nemůžeme odmítat příliv paňáků…náš rouchovanský fanoušek nás dokonce vede k sobě domů, kde má na schodech připravenu opět vynikající ořechovku.
Možná sis, pozorný čtenáři, všiml, že jsem se zatím ještě nezmínil o naší chloubě – o činnosti reklamního oddělení. Nyní nastal ten okamžik, kdy do tohoto nahnilého jablka budu muset, chtě nechtě, kousnout. Pánové z této instituce dnes dělají vše úplně naopak. Nejdříve vybudují stánek v temném koutě sokolovny, kam ani sluneční paprsek nepronikne, kde není slyšet ani kuňkání žab, ani ptáčka hlas. Za pár okamžiků jdu kolem a stánek nikde. Ptám se různě lidí kolem, kdeže ti naši hoši jsou? Nikdo neví. Jsem tak zoufalý, že se pomalu chystám vyrazit na rouchovanské náměstí v domnění, že se snad přestěhovali tam – mezi báby se zeleninou, vařečky a hliněné hrnce. V poslední chvíli se mi podařilo vypátrat utajené stanoviště reklamního zboží. Trička, čepice a všechen sortiment se nachází nahoře na galerii, zboží je vystaveno v zadním, posledním koutě galerie a zde se nachází zatím dva lidé – oba jsou zástupci reklamního oddělení a tvrdí, že tady je stánek na tom správném místě. Říkám si – však co – vy jste odborníci na reklamu, musíte vědět, kde je nejlepší mít stánek. Ale jako laikovi mi něco říká, že v tomto místě možná, možná – když vezmeme v úvahu shodu náhod – možná tento stánek najde paní uklízečka, až půjde ve středu šůrovat sál a možná, možná – si koupí samolepku. Na kýbl.
Je to tady dneska velká legrace a líbí se mi, že vše je dovoleno, všichni se baví a nikdo nevopruzuje s obligátními kecy o politice a práci. Do tohoto parádního mumraje vchází Pavlík Dočkal z nahrávacího studia a toto naše setkání je podpořeno slavnostním přípitkem. Káca pomalu nahání celý soubor do auta, ale moc se mu to nedaří. Dnes jsou spolu s Jeníčkem poslední dva, kteří nás mohou zachránit. Nakonec se tedy naloďujeme skoro všichni. Co však nechápu je, proč mi Zdenda s Jeníčkem otevírají dveře od auta a proč mi pomáhají dovnitř? Už vím proč – neprozřetelně jsem se prokecl, že jako jediný střízlivý člen souboru půjdu asi pěšky domů a ponechám ty opilce svému osudu. A hoši měli asi strach, že bych v hlubokých hvozdech umrzl a nebo by mě sežrali vlci.
Jedeme domů, ale tím příběh zdaleka nekončí. Na trase najednou zjišťujeme, že nám chybí Pájka. A nejen to – ZAPOMNĚLI JSME i jeho bubenickou stoličku, která zůstala na pódiu. No a co, židlička za tři litry – uděláme mu novou, však se nic neděje. Takže dnes jsme zapomněli bubeníka i se stoličkou. Doufám, že ho Zdenál dopravil domů včas a v pořádku, ale možná, že taky ještě někde putuje po lesích s otáčecí židličkou na zádech. Ten divočák na fotce – to je rouchovanský kanec, kterého zastřelil tatínek našeho fanouška, protože věděl, že se budeme tento víkend potulovat po okolních lesích.
Tak a to by pro tento víkend asi stačilo. Na závěr poděkování : celému souboru, že jsme přežili, Kácovi za řízení a hlavně trpělivost s cirkusáky, Jeníčkovi za kouzelnou láhev, která mění barvu, Zdenálovi za Pájku a za židličku, Robinovi za foto, Fofovi, kapele Cayman za pozvání a všem za hojnou účast. Tímto vyhlašuji na příští víkend uhelné prázdniny, a kdyby náhodou někdo z našeho souboru chtěl jít do zkušebny a zkoušet – prosím, nedělejte to. Zkušebna bude zavřená a určitě se nedotlučete. Uvnitř totiž bude naše reklamní oddělení prodávat sortiment. :):):):):):):):):)
Díky všem, bylo to zběsilé, ale kouzelné. Heinrich

REPORT TŘEBÍČ – BÉČKO, 21.10.2016 (with Pop Killers)

14715041_1113002868787974_5609800966029464646_o1

REPORT TŘEBÍČ – BÉČKO, 21.10.2016 (with Pop Killers)

Kdybych chodil do školky, tak by mi ve středu řekli : ještě dvakrát se vyspíš a už budete na Béčku. Béčko v Třebíči je velmi příjemný klub, jediná věc, která mi dnes kazí náladu, je ta, že dnes se nebudu motat z důvodu požívání zázračných tekutin, ale budu motat volantem. Taky Káca motá volantem a je to nepříjemné, protože hudebníci – abstinenti nemají v naší kapele co dělat a přemýšlím, že si z tohoto důvodu dám sám sobě výpověď. Slejzání kapely máme naplánováno na šestou hodinu, ale pro jistotu volám Fofovi už v pět, jestli všechno klape. Ozve se mi známá a léty prověřená fráze: „Víš, já se asi trochu zdržím.“ Náš kytarista se nachází 130 kilometrů od základny a trochu se zdrží! Navíc tvrdí, že na něj máme chvilku počkat, maximálně hodinu a půl. Fofo tím potvrzuje fyzikální hypotézu o zakřivení času. Čím delší je vzdálenost, tím kratší čas potřebuje na její překonání. My tedy nečekáme a náš fyzik se musí dostavit na místo koncertu sám. Automaticky zastavuji na pumpě a jdu si koupit plechovky s ohavným nealkoholickým pivem. Vůbec mě nebaví řídit vozidlo v den koncertu a to ještě nevím, co nás čeká za chvíli. Jsme na místě. Na baru už sedí Zdenál a hustí něco do tří barmanek. Dvě brunetky a jedna blondýnka, to je opravdu skvělé obsazení baru, a já odcházím za roh a tluču lebkou do zdi, protože na tomto baru dnes jako abstinent nemám co dělat… Všechno máme z auta venku, Pája staví bicí a ejhle – je tu první problém : ZAPOMNĚLI jsme vole minule v Jihlavě paličky. Moje námitky o tom, že na bicí se dá hrát i bez paliček, Pája odmítá a stejně odmítá i můj nápad – vyrobit paličky z nedaleko rostoucí břízy a volá kamsi o pomoc. A teď je řada zase na mě : ZAPOMNĚLI jsme vole minule v Jihlavě stojan na basu. Hahahahaha, to je legrace. Vždycky po odjezdu hlavního vlčáka – strážce aparatury Šneka do Itálie– se něco ztratí a vždycky je to v Jihlavě! Doufám, že Šnek tento report v Itálii nečte. Tak to už máme druhý stojan na basu za poslední dva roky, jedna dvojšlapka na bicí, dvě šňůry a jedny struny. No nic, situaci zachraňuje opět další známá fráze – stejně bylo potřeba koupit nový paličky a novej stojan. Utěšujeme se tím, že aspoň je vidět, že kapela jezdí a hraje, protože ve zkušebně by se nám to opravdu nestalo! Vše je tedy naprosto v pořádku a vše je úžasné! Zvuková zkouška. Na místě zvukaře je náš kamarád Pavel a to je záruka parádního zvuku. Pavlík má tu vlastnost, že vše dokonale slyší a dokonale nazvučí. Je schopen nazvučit kapelu klidně i pod vodou. Konečně se přiřítil i Fofáč a tím bychom mohli snad i začít. Ani moc nezvučíme, podle vyjádření pana zvukaře TO HRAJE JAK PRASE. Abych nezapomněl – Béčko se zaplňuje návštěvníky a i když jsme tady dneska asi po sedmi letech poprvé, návštěvnost je více než slušná – 93 platících a mezi fanoušky domácích veličin Pop Killers jsou i naši oceloťáci, kteří se poznají podle našich firemních triček…Mimo jiné dorazili i fanoušci s obytňákem od Českých Budějovic, což zaslouží obrovskou pochvalu. Také bych chtěl opět pochválit naše reklamní oddělení a vyzdvihnout jeho neutuchající, systematickou kampaň. Akorát tedy ta malá, shrbená, nebohá stařenka, která ťukala na okénko u sálu a volala tenkým hláskem : „Prosím vás – mohli byste mi prodat jedno tričko a jedny kalhotky Ocelot?“ – tak této paní je mi líto. Přes ten kravál ze sálu se prostě nedovolala a odešla zcela zklamaná… Tak konečně jsem se dostal k samotnému koncertu – my už tedy hrajeme, hned nasazujeme dva nové vály a jenom mně, starýmu rejpalovi, se zdá, že to nejede na sto procent. Po koncertě se dovídám, že všem se hrálo úžasně, že si vymejšlím a že to je jen proto, že hraju střízlivý – pod vlivem birela. A je to. Žádný muzikant nesmí pít birell. Tento ohavný nápoj je zkázou všech muzikantů. Každý hudebník – a je úplně jedno, co hraje – by si měl před hraním povinně dýchnout do testeru. Pokud se v něm objeví jen náznak požití nealkoholického piva, taky by kapela měla mít zákaz hraní. Ukázalo se však, že můj dojem je jen můj dojem a zvuk v sále byl naprosto drtivý, čistý, hutný a prostě jsme to dali. V polovině koncertu se dostal ke slovu konečně náš „převlíkač kytar“ Fofo. Zatímco Káca začíná nový vál – zleva není nic slyšet. Jen postava podivná, dlouhovlasá, zápolí se dvěma kytarami. Fofáčovi se rozladila jedna kytara a měnil ji za druhou. Toho jsem si já ani omylem nevšiml a ohlásil jsem další vál a ten jsme taky začali hrát – ve třech. Zkouším na tomto menším pódiu otočky, zpočátku se mi to daří jakž takž, ale při Kácově sólu zasahuji basou jeho kytaru. Prásk! To zas bude odlomenýho laku – tam, kde není tlaku, není odlomenýho laku. O další část dnešního večera se postaralo opět naše reklamní oddělení. Kalhotky dámské o velikosti S nebylo možno stále prodat. I objevil se jedinec, který si je koupil, sundal si kalhoty, vlezl pod stůl, převlíkl trenky za dámské kalhotky a spokojeně odešel. To by bylo, abychom ty kalhotky neprodali, praví náš obchodní zástupce spokojeně. Odjíždíme z místa činu a mám takový dojem, že jsme si to dnes pěkně užili. Až na ty ptákoviny se ztraceným nářadím. Zítra dáme Rouchovany – opět na třebíčsku, a než odjedeme, tak se radši pořádně profilcujeme, abychom nic nepotratili. Díky všem, kdo jste dorazili, díky Zabijákovi a kapele Pop Killers a Béčku za skvěle připravený koncert a díky Pavlovi za zvuk. Na Béčku se uvidíme opět v prosinci : 25th December. Heinrich

 

 

 

 

Report 15.10.2016 JIHLAVA, Dělnický dům, GARAGE OF ROCK

SAMSUNG CSC
 

15.10.2016 JIHLAVA, Dělnický dům, GARAGE OF ROCK

Po měsíci zkoušení nových válů vyrážíme opět do podzimního boje. To jenom abychom nezapomněli, že jsme tady hlavně kvůli živému hraní a rozhodně se nebudeme povalovat ve zkušebně. Dnes vítáme na palubě Sifóna, který se ujal toho kola, co se s ním různě motá a rejduje a zároveň je na náročnou noc náležitě psychicky připraven. Robin naskakuje do vozidla s prapodivnou tajemnou krabicí. Krabice má černou barvu a já zvědavě čekám, co tam asi bude. „Chlapci, nedáte si někdo pravou domácí borovičku? Kdyby někomu nechutnala, tak tu mám ještě likér z puškvorce.“ No a tím je záhada objasněna. Otevíráme kouzelné lahvičky různých tvarů, čicháme, ochutnáváme a dokonce i Sifon za volantem uznává, že to voní fakt dobře. To nebude dneska jednoduchý, říkám si a koštuju vynikající jehličnatý likér – borovičku. Co se týká výroby likérů, tak v tomto jsou hoši ze souboru nepřekonatelní. Jedeme pro Pájku a ten hned po nástupu do auta vyndává ořechovku. Jen tak, na košt. Opět bezkonkurenční. Tak nevím, snad se do té Jihlavy dneska dostaneme ve zdraví…. Další zastávka je v Želetavě, hospůdka U kouzelného průjezdu. Tento přesun máme nacvičený dokonale. Přichází esemeska od Jeníčka : Kolik pif? Odepisuji : 5 pif, 1 kafe a 1 fofola. Vše je už připraveno na pultě, my ochutnáváme vynikající hladovské pivo a samozřejmě, že na stole se nachází další výtvor – ořechoFka, tentokrát z dílny Jeníčka. Už nemám slov, jenom čekám, kdy někdo řekne, že za rohem je plechová vana plná ořechovky a borovičky a je možno se v ní kdykoliv vykoupat. S Jeníčkem nastupuje i Káca, jediný hudebník, který vlastní pivovar i pekárnu – jako vždy ve skvělé náladě, takže jsme dnes kompletní.  Kouření v autě je sice přísně zakázáno, ale z toho si hoši nic nedělají. Z nových magnetických popelníků, které si vyrobili, zůstal jen jeden. „Kde je ten druhej popelník? „ ptají se kuřáci. A už to leze ven – „Já jsem se minule po kšeftě vzbudil, a koukám na tašku a na ní je přilepenej popelník. Jak může bejt popelník přilepenej na tašce?“ ptá se Fofo. To je proto, vole, že ten popelník je magnet a v tašce si měl něco kovovýho…..Jsem toho názoru, že je úplně jedno, kolik je v autě popelníků. Po dnešním nedělním úklidu auta jsou stejně všechny vajgly a popel na zemi……. Jedna zastávka asi nestačí. Pájka má totiž opět tendence procházet se na pumpě a kochat se čerpací stanicí. K tomu účelu vybíráme pumpu ve Vílanci a i když zde dnes nemají Krakonoše, aspoň už nebudeme muset nikde kvůli pumpařům zastavovat. Hurá, Jihlava. Před Dělňákem je tuna lidí, takže vše vypadá velmi dobře. I uvnitř je vše tak, jak má být, to znamená, že kapely hrajou, lidi se baví a opravdu jich není málo. Plac je zaplněn, u barů jsou fronty a vůbec je to tady moc příjemné. Dokonce zde máme i fanoušky z Prahy v čele s kamarádem Robertem. To fakt není možný, tady je všechno dokonalý – koukám na velestánek manželů Zimanových, kde lze najít vše, co správný metloš musí mít na sobě. Další fanoušci dorazili z Rouchovan a máme tady i posily z Pelhřimova. Hoši z Pelhřimova ctí základní ocelotí zákon – rum se zapíjí zásadně zelenou, protože „s námi přijde zákon, Dagu Begmene.“ Jdeme na věc. Spouštíme náš parní stroj a jde to docela dobře. Plac pod náma se zaplňuje a je vidět, že návštěvníci už naše vály znají, protože si refrény dávají taky. Pěkně jsme se odvázali a teď už to jde samo. Měl jsem strach, že to bude po měsíci málo šťavnatý, ale hoši se do toho pěkně opírají a všechno klape jak na drátkách. Dnešní koncert je opravdu pro nás i fanoušky velmi krátký, musíme to zapíchnout mnohem dřív, ale nevadí, příště sjedeme aspoň devadesát minut. Zde se musím zastavit a chtěl bych tímto vyzdvihnout činnost našeho reklamního oddělení. Kalhotky Ocelot se prodávají výborně a čepice Ocelot jdou taky na dračku. Jsem opravdu zvědav, jestli pánové z našeho merch oddělení splní to, co slíbili a nafotí konečně ty kalhotky na živé modelce….Jako modelka se sice hlásí Jeníček s tím, že jestli by to nevadilo, tak by to břicho třeba nějak zatáhl. Tuhle možnost razantně odmítáme a vysvětluji marně Jeníčkovi, že červené pánské trenýrky s pruhama asi taky nebude nikdo propagovat na modelce. Nicméně je to námět k zamyšlení pro naše reklamní oddělení, protože pánské trenýrky Ocelot ještě nemáme! A dokonce jsem slyšel i hlasy, že podprsenka Ocelot by taky nebyla marná. Nakládáme aparaturu do našeho obřího auta a dnes máme veliké štěstí, že nevezeme bicí. Věci jsou tak nějak naloženy a určitě by k tomu měl své poznámky Šnek, který se nachází v Itálii. Šnek bojuje o každý volný centimetr v dodávce a jelikož je puntičkář, tak všechno musí mít své místo. Dnes tomu tak opravdu není, a protože my na ten pořádek tak nějak nejsme – zesilovače, kytary, stojany, bedny, krabice, tašky, hadry a vše ostatní je uloženo stylem padni kam padni. Nevadí, příští týden hrajeme dvakrát, tak to určitě nacvičíme. A navíc – vezeme taky bicí a to by bylo, aby v tom autě nebyl pořádek. A když se to tam nevejde, tak si holt dám zesilovač na klín. Opouštíme krásný jihlavský Dělňák a šineme si to k Terči. Už se nemůžeme dočkat, až usedneme do našeho báru. Dnes je tady nad ránem celkem dost lidí. Zabíráme stůl a tři sedačky na baru. První Fofo, vedle Jeníček a já. Fofo si hraje se skleničkami nad svou hlavou. Hezky to cinká. „Neumíte se chovat? To jsou asi nějaký zasraný motorkáři,“ ozve se vedle Fofáče. Sedí tam dva pánové a jejich pohled by klidně mohly i zabít. Nechápu, co se děje, čím jsme rozlítili pána, který nám dává lekci z mravného chování. Jeníček vedle mě se začíná cukat a místní mravokárci asi nechápou, že nás je sedm a kdykoliv bychom celý bar klidně vybílili na povel. „Jé, vole to jsou Oceloti“ – říká druhý pán, „tak to je jiná, mohl bys mi prodat svou čepici?“ Hahahaha, opravdu mě někdy sere, že nevypadáme jak Karel Gott, nemusel by se do nás pak někdo navážet. Tak jsme si to pěkně vyříkali, a příště čekáme v Terči na baru sedm připravených panáků. Poslední cesta, neboli závěr putování. Jede se domů, opouštíme bar, loučíme se s Kácou a v autě se začínají objevovat za jízdy různě se klátící panáci. Ze strany na stranu, dopředu, dozadu. To nejsou dřevění panáci, ani figurky ze stolního fotbalu. To jsou hoši z našeho hudebního souboru, zjišťuji. Vtom se zezadu ozve: „A tady máš ořechový likér, protože to je dneska první cesta domů, kdy nespíš.“ Považuji si tohoto výjimečného ocenění od citlivých spoluhráčů a hned za Želetavou usínám. Bylo to opět kouzelné, díky pořadatelům z NT Music, díky všem fanouškům a zase někdy se na vás těšíme.        Heinrich

 

Report 10.9.2016, Loukovice, okr. Třebíč, OCELOT, POP KILLERS, ABIGAIL

14249877_1078345295587065_4159348446188555217_o1

10.9.2016, Loukovice, okr. Třebíč, OCELOT, POP KILLERS, ABIGAIL

     Po čtrnácti dnech vyrážíme s cirkusem opět na koncert, minulý víkend jsme se však neváleli (jako obvykle), ale tvořili jsme nové poetické písně. Dnes jsme se rozhodli, že je konečně předvedeme veřejnosti a budˇ za ně dostaneme do držky, a nebo budeme pochváleni, jak dobře jsme to složili. Protože Loukovice nejsou vůbec daleko, je dnešní cestování úžasné a hlavně krátké. Přijíždím na základnu a koukám jak zjara – Fofo má na chodníku vyskládané celé vybavení i s kredencem, sedí na maršálovi a záhadně se uculuje. Pořád přemýšlím, co se mi na něm nezdá a už to mám! Fofo má na hlavě slušivý kulich značky Marshall…“Je to pěknej kulich, vole,“ tvrdí náš kytarista a stále se nakrucuje před okny auta. Nabíráme Robina – ten však dnes nějak váhá a mešká a my ho nemůžeme dostat z domu, ani když mu ukazujeme lahve s chlazeným Budvarem. Nakonec jsme ho tedy vylákali z domu s tím, že mu slibujeme, že dostane na Vánoce nové kolo. Další, kdo měl dnes jet a zůstal viset doma, je Sifón. Sifón si klidně v šest hodin večer spí, i když měl dávno sedět v autě. Později odůvodnil svou nepřítomnost omluvnou esemeskou v tomto znění : „Omlouvám se, zaspal jsem a uvědomuji si, že jsem zcela nekulturní hovado.“ Pěkná esemeska, jen co je pravda. Celý náš soubor, který jede v mateřském autě se tedy skládá z jednoho kytaristy, jednoho basáka, jednoho řidiče a jednoho fotografa. Spoléháme se na to, že Káca s Pájkou budou určitě na místě a hlavně mě zajímá Jeníček, který by dnes měl přinést na ochutnání svůj pověstný ořechový likér!!! Zatím však zastavujeme na pumpě v Jaroměřicích a nijak se nemůžeme odlepit. Probíráme mezinárodní situaci a shodujeme se v tom, že tolik opravdu neslušných slov jsme neřekli za celý loňský rok.  Těsně před Loukovicemi zvoní telefon a hlásí se naprosto zoufalý Pájka, protože my stále nejsme na místě a už jsme prý měli být dávno přítomni. Hlásím mu, že jsme skoro zde, ale ještě se kocháme krásami loukovické krajiny. Tady by se to spalo, to je aspoň klídek, tady nejezdí zoufalci na Chorvatsko a z Chorvatska : „Kam jedete pane? My jedeme na Krk. Tam my nejedeme, tam jsme byli loni a já jsem se tam tak nakrk, že jsem musel šlápnout sousedovi na pláži na krk.“  Někteří návštěvníci dnešního koncertu už čekají před barákem a dovídám se, že tihle fanoušci dorazili se svým obytným autem z Pelhřimova. Obytňák má obrovskou výhodu, protože když se řidič zleje jak Dán, může si spát klidně celou neděli až do večera. Samozřejmě, že to však má taky někdy háček. Pokud se zleje moc, tak ani do toho obytňáku nevyleze a musí zůstat ležet vedle na trávě. Další fanoušci dorazili z Moravskokrumlovska a ti mi dnes dělají jako vždy velkou radost – „Okoštuj novou várku ořechovky!“ Řečeno slovy klasika : Je vynikající. Jeníček s Kácou už jsou na místě a my ochutnáváme další ořechový likérek, jehož výrobcem je Jeníček. Opět absolutně vynikající! Až budu jednou velkej, koupím si káď na kapry a budu se koupat v ořechovém likéru.  Pouštíme se do práce a dnes se nějak na začátku koncertu nemůžeme jaksi rozjet. Nakopáváme se až u třetího válu a konečně jsme ve své kůži. Hrajeme obě novinky a dáváme to bez problémů. Zdá se, že dnes bychom mohli klidně dát i třetí novou věc, kterou dělal Káca, ale mám strach, že bych dostal vyhubováno, jelikož tohle tedy v plánu dneska není! Vypadá to, že se oba vály povedly, protože jsme do držky nedostali, naopak jsme dostali zatleskáno. Náš set končí i přes protesty fanoušků a my musíme balit, protože v zákulisí již čeká kapela muže s nejdelším vousem – Pop Killers. Vlastík Zahrádka mě dnes velmi potěšil, protože zpívá v triku Motorhead, ale zdá se, že se mi snaží vyhýbat. Prohlásil jsem totiž před jednou písničkou, že mu vous odstřihnu, samozřejmě tupými nůžkami……. Hrdinou dne je dnes Fofo. Jeho příhody jsou opravdu jako z filmové komedie. Náš kytarista stojí na galerii, sleduje kapelu a stále bručí : „To je v prdeli, to je v prdeli.“ Co se stalo, to se snaží vyzvědět Šnek. „To je v prdeli, nemám botu.“ říká Fofo smutně. A opravdu. Na jeho jedné noze je pouze jedna kovbojská bota, na té druhé je pouze ponožka. Šnek se dívá dolů z galerie a říká, že to není všechno, protože dole se válí ještě skvělý Fofův kulich zn. Marshall. Nakonec se zjistilo, že Fofo u výčepu zakopl, bota se mu vyzula a někdo ze škodolibých návštěvníků mu botu schoval. Kromě toho náš smolař ještě ztrácí své pověstné tmavé lenonky……Příště beru náhradní koně, brýle i kulich, protože na kytaristu bez boty, bez brejlí a bez kulicha je opravdu zoufalý pohled. Kulich mám se střapcem a beru si ho na sáňkování a brejle jsou s bílý s černejma puntíkama.     Domů se dostáváme nadvakrát – nebo vlastně natřikrát. První vlnu odváží Šnek v osobáku. V této první vlně se nacházím já, basa a klobouk. Druhá vlna odjíždí směrem na Terč a tady velí Káca s Jeníčkem. Třetí transportní vlna doráží kolem šesté ráno a tady velí opět Šnek a odváží nejen aparaturu, ale i zbytky mužstva. Byl to opět krásný a poetický večer, kdy jsme dělali kravál v tichých Loukovicích. Snad nám to místní občané odpustí. Je třeba též vyzdvihnout parádní bramborový salát a řízek v podání šéfkuchaře Pepana a šéfkuchařky Jarky (ta mi slíbila bábovku a pak tvrdila, že si ji mám jít udělat s kyblíčkem na písek). Díky všem a zase někdy.       Heinrich

 

REPORT 20.8.2016, NOVÉ HVĚZDLICE, OKR. VYŠKOV, Vyschlé kópák, motosraz

13995598_1059159524172309_4146331057673875012_o1

REPORT 20.8.2016, NOVÉ HVĚZDLICE, OKR. VYŠKOV, Vyschlé kópák, motosraz

Jak se mají skládat nástroje do auta ? To je fakt zapeklitá věc. Je to něco jako prostrčit velblouda uchem jehly nebo složit kouli z kostek. Žádné auto – byť sebevětší nemůže nikdy pojmout všechno. Platí zde jasné pravidlo : čím větší auto, tím víc krámů se do něj láduje. S touto poučkou jeden den před odjezdem nakládám s jedním pomocníkem aparaturu do nákladového prostoru. Vzhledem k tomu, že nejsem – na rozdíl od Šneka – puntičkář a na nějakém centimetru nebo metru mi nesejde, zavírám zadní dveře a domlouvám bednám, zesilovačům, kufrům a stojanům, aby nepadaly. Je totiž známo, že převalování věcí v nákladovém prostoru, stejně jako cinkání špatně uložených lahví, mi způsobuje silné psychické trauma. Vyrážíme a dnes jsme kompletní. Vlastně skoro kompletní. Jeníček se na poslední chvíli z dnešní výpravy odhlašuje a já mám podezření, že důvodem je zřejmě testování právě vyrobeného ořechového likéru. No a ještě je třeba naložit Fofáče, který už čeká na domluveném místě. Čeká i se dvěma kytarami, bednou a zesilovačem. Zesilovač si nechal zabudovat do obrovské bedny, které všichni říkáme „kredenc“ a nebo „svářecí agregát.“ No a to už je práce pro Šneka. Ten zvětšuje prostor v autě tím, že všechno vyhazuje ven a skládá znovu. Ale u toho já už nemusím být. Zesilovače se na mě vyčítavě dívají a basová bedna bručí velmi nevrlé tóny. To jsem popsal nákladový prostor a teď se přesunu do prostoru pro cestující. Zde dnes velí Robin, který naložil soudek gambáče, pípu a plato pukavců. Čepuje za jízdy, čepuje při zastávkách a prostě – pořád čepuje. Hoši samozřejmě neprotestují a nejlíp je na tom ten, kdo si s sebou vzal větší džbánek. Zastavujeme na jedné pumpě u Židliček. Tato čerpací stanice je známá svým naprosto nevrlým personálem! Dnes trůní za kasou zamračený dědek, který by nás snad chtěl i pokousat. Pana Nevrlého se snaží dostat na svou stranu známý lidumil Šnek tím, že chválí údajně výborný ledový čaj. Na pana Nevrlého to však neplatí a mračí se na nás čím dál víc. Po prohlídce ubohého mrazáčku s pár miniaturními plechovečkami jistého žlutého patoku odcházím z pumpy. Tady bych chtěl zdůraznit, že mám asi menší časový posun, protože si nepamatuji, jestli jsem pána jenom udeřil, a nebo jestli jsem mu také zavřel hlavu do mrazáku. Nevím. Ale určitě by se tam celý nevešel. Další zastávka je na křižovatce za jednou vesnicí. Studuji zde plaketku s nápisem : „O tuto cestu se stará EU.“ Koukám nevěřícně na docela obyčejnou polní zaprášenou cestu lemovanou špinavými kopřivami a přemýšlím, kolik tato klasická moravská polňačka asi může stát peněz. Zde opět nastupuje na scénu Robin, rozdává zdravotnické roušky, které si my všichni nasazujeme. Stojíme na křižovatce, roušky na ksichtech a sledujeme kolem projíždějící auta a motorky. Většina řidičů strhává volant těsně před příkopem a spolucestující na nás s užaslým výrazem ve tváři ukazují prstem. Kolem projíždí motorkář , zastavuje u nás a ptá se, co že se jako tady stalo, jestli nepotřebujeme pomoci. Ano, potřebujeme pomoci – jestli by bylo možno zavolat psychiatrickou záchrannou službu….Další, kdo by tuhle službu potřeboval, je šílený cyklista. Z dáli se totiž přibližuje cyklista na historickém závodním kole značky Favorit, a to obrovskou rychlostí. V rámu je zabudovaný jakýsi motor a cyklista má na zádech obrovský batoh. Projíždí kolem pánů s rouškami a mizí za obzorem. Záhy se s tímto křížencem cyklisty a motorkáře setkáváme : kolostroj je u krajnice, pilot sundává ze zad obrovský batoh a konečně víme, co je v batohu. Je tam desetilitrová nádrž s benzínem, která se již samozřejmě do rámu Favorita nevešla a tudíž ji musí vozit pilot na zádech. Konečně jsme na místě. Hned na vstupu do areálu děsíme pořadatele svými rouškami, ale nic se neděje – tady nedostáváme žádné pásky na ruku, ale čerstvě natočené pivo. Můžeme pokračovat dál do areálu. Zastavujeme a vtom mě překvapuje jedinec vzhledem připomínající kouzelníka Čáryfuka. Čáryfuk mi strká oknem do kabiny ohořelé zčernalé dřevo a prý si mám taky kousnout. No jistě, mohlo mě hned napadnout, že tady mimo jiné probíhá už druhý den paralelní soutěž s názvem Hovado srazu. Aspirant na vítězství je právě vedle mě a ukusuje z ohořelého klacku velká sousta, zčernalé uhlíky polyká, mlaská si a já teprve teď oceňuji Robinovu předvídavost a v žádném případě nesundávám roušku. „Neboj, vole, je to fakt dobrý, kósni si!“ říká Čáryfuk a přesvědčuje mě, že s tatarkó je to vynikající. Zdravíme se se spoustou známých tváří, je tady samozřejmě Malé Laďa, Cecil, Hagrid, Bzuk, ale chybí ještě Velké Laďa. To mě trápí, protože jsem chtěl názorně demonstrovat fakt, který neustále opakuju dokola : Velké Laďa je menší než Malé Laďa! Jde se na věc. Dnes tuším skvělý zvuk, je zde zvukař, kterého známe a který zná i nás. Se zvukovkou se nijak nepářeme a hned to tam solíme. Prostor vyschlého koupaliště se solidně zaplňuje a na přání pořadatelů dáváme dvakrát hymnu Vyschlýho kópáku. Hraje se nám skvěle, zvuk je vynikající, a to i na pódiu. Při Staré čůze pozoruji vlevo ode mě podezřelý pohyb – Fofo se podivně kroutí, snaží se hrát a podivně manipuluje s pásem od kytary. Vypadá to na první pohled, jako by dostával 230 voltů nebo jako by do něj právě vstoupili démoni. Ale naštěstí je to pouze utržený pás. Hudebník sebou tak mlátil a třískal, až urval pás. Děláme jako by se nic nestalo, Káca stíhá hrát i Fofovy party a v žádném případě nezastavujeme. Možná bychom se mohli uplatnit třeba i v nějakém jazzovém klubu. Dohráváme, přidáváme a ještě přidáváme. Pod námi se zapaluje rakev se symbolem posledního Kópáku a divadlo končí. Pakujeme se z pódia a jsme tak rychlí, že v podstatě ještě zní poslední tón a my už máme věci v autě! Po nás jde na plac další kapela, předtím však si hoši ještě vychutnávají motorkářský striptýz, který je doprovázen klasickými výkřiky typu :“Ukaž p…u!“ Pomalu se loučíme a vzhledem ke vzdálenosti upalujeme k domovu. Dnes není žádná divoká afterpárty, jelikož jsme slušná a vychovaná kapela, která se jako vždy spořádaně a ve vší počestnosti vrací na základnu. Cinkání lahví a křapot prázdných plechovek mě uspává, takže si ani dnes nebudu muset pouštět zmeškaný Večerníček. Bylo to opět parádní, díky všem. Heinrich

REPORT BEERFEST, Pávov u Jihlavy, 6.8.2016

13876582_1051813458240249_1513843902770846501_n1

REPORT BEERFEST, Pávov u Jihlavy, 6.8.2016

……! ……..! Ty tečky s vykřičníkem – to je moje meditace těsně po tom, co jsem si při balení věcí do futrálu už podruhé ukopl prst na levé noze. Samozřejmě o futrál, jak jinak. To nám to teda pěkně začíná, říkám si a snažím se nekulhat, protože která kapela by chtěla hrát s kulhavým basákem…? (I když o jedné bych věděl, ta by brala i beznohýho).     No a my vyrážíme na další štaci. Šnek přijíždí absolutně přesně, my tankujeme palivo a po otevření víčka nádrže se zevnitř z obrovské, černé , prázdné, hladové díry ozve dutý hlas :“To je taky dost, po tejdnu!“ Nakláním se k díře a hulákám dovnitř : „Drž hubu!“  Na pumpu doráží také Fofáč a tento fakt mi hned zlepšuje náladu, protože tím pádem se dnes nebude čekat a vezmeme to jedním vrzem. Dnes jedeme směrem na západ, určitě nemůžeme minout naši oblíbenou Želetavu a hospůdku U kouzelného průjezdu. Zde už je připraven Jeníček, vrata od průjezdu jsou otevřená a šup – už jsme tam. Dostáváme na cestu do žaludku dva točené kozlíky a pan hostinský nám chce přibalit ještě svačinu – další točené kozlíky. S díky odmítáme, protože nám je jasné, jak by to dopadlo – po zařazení druhého rychlostního stupně bychom byli, jako vždy, zalískaní od piva. Proto máme na autě od minulého týdne novou samolepku, schválenou ministerstvem dopravy : „Není–li možno za jízdy trefiti se džbánkem do úst, jest konzumace nápojů z otevřených nádob zakázána“.  Dnes fakt nehodlám komentovat opravy silnic ve směru na Jihlavu, to by byly jenom samé tečky a vykřičníky. Anebo jo : ….! ….. ……! …. ……. !Konečně vjíždíme do Terče a hned na kruháku nabíráme Kácu. Ještě ne, ještě ne, ještě vybíhá půlka osazenstva ven a hoši se staví na náměstí jeden vedle druhého ke zdi. Vše probíhá hladce, jenom mám strach, aby si někdo z nich třeba najednou nedřepl…  Slečna blondýna na pumpě v Terči je dnes nějaká nervózní a dokonce ani nereaguje na naše obligátní stupidní poznámky. Myslíme si, jak jsme vtipní, ona si však myslí, že jsme kreténi. No a jsme v Jihlavě. Vůbec nevím, kde je Pávov, ale tohle vše řeší naše osádka docela jednoduše : támhle ti tam určitě jedou taky, tak se zeptáme. Tvrdím, že támhle ti tam nemůžou jet, když jsou na zastávce v opačném směru. Nakonec vše řeší paní, která už je na podobné dotazy zřejmě zvyklá a ani nečeká, až se zeptáme a hned nás naviguje správným směrem. Je vidět, že paní je inteligentní a vyhodnocuje situaci líp jak navigace. Jsme na vstupu, dostáváme pokyny od pořadatelů a parkujeme hned vedle pódia. Už během jízdy dostáváme zprávy od špiónů, kteří hlásí, že na Beerfestu je hromada lidí. Tedˇ se přesvědčujeme na vlastní oči. Je tady plno. Areál lemují stánky místních pivovarů. Skoro všechny pípy okupují žízniví pivaři, takže si vybírám stánek, kde není vůbec nikdo. Ptám se slečny blondýny, proč zde nikdo nekupuje pivo, protože mám strach, jestli se třeba zrovna nenaráží. „Ne ne, pane, já dnes nenarážím, to dělá tady kolega, ten naráží, já tady dnes jenom točím a kasíruju.“ Dávám si pivo a radši už o narážení nic neříkám, mohl bych taky třeba narazit. Jdeme zvučit a hoši od techniky se opravdu snaží. Začínáme náš set a vše probíhá k naší spokojenosti jak má. To ale jen do okamžiku, kdy během pogování dochází hned pod pódiem k bitvě. Hoši se řežou hlava nehlava, válí se, kopou, tlučou, mlátí, tahají a vůbec – je to pěkná rvačka. Situaci komentuji mezi hraním a oznamuji návštěvníkům, že na koncertě pořádné rockové kapely musí prostě docházet ke rvačkám, s tím se nedá nic dělat. Bojovníci se přesunují jinam a my pokračujeme v jízdě. Pekelnej stroj, Going To Hell a Rock n roll Dog, přidáváme ještě Kalbu a končíme. Podle reakcí návštěvníků během koncertu můžeme říct, že dnešní mise je splněna na sto procent. Také zvukaři hlásí, že zvuk byl medový. Jsme spokojeni skoro se vším – jediný problém snad je osvětlení, takže některá gesta a kraviny, které používám za hry, nejsou vidět, ale nijak nám to nevadí.  Balíme a nakládáme. Vše samozřejmě řídí Šnek a jako známý puntičkář musí mít všechno na svém místě. I ta nejposlednější krabička od sirek musí být správně uložena – to znamená nápisem nahoru a hlavičkama po směru jízdy. A tak je to správné, nejhorší, co může být, je bordel v autě a zesilovače naházené na sobě jak seno. Odjíždíme z další výborné akce, pořádající agentura NT Music dnes skvěle zabodovala a my se vydáváme zpátky do Terče. Noční Terč je celkem klidné město a ani my nehodláme narušovat tento klídek nějakým hulákáním – proto se přesunujeme do našeho oblíbeného nočního báru, kde se ujímá své práce náš dýdžej Pájka a zásobuje nás čerstvými světovými hity…Mezitím jdu na obhlídku města, ale končím na kruhovém objezdu. Zde jsou dokolečka naskládáni pánové staršího věku a snaží se je fotografovat ožralá afektovaná paní – možná kolegyně, možná průvodkyně. „Paní, vyfoťte mě taky, mě ještě dneska nikdo nefotil!“ Na moji žádost reaguje potácející se fotografka : „Já tě vyfotím, ale musíš si to vole zaplatit!“ Chechtám se a stále stojím v záběru a šílená umělecká fotografka nemůže vyfotit pány sedící kolem kruhového objezdu. Paní se potácí ze strany na stranu a nemůže zaboha stabilizovat foťák. „Tam budete mít šmouhy, to by chtělo stativ“ poučuji a dávám se do hovoru se sedícími pány na kruhovém objezdu, kterým je zřejmě opilá umělkyně šumafuk. Tak to bylo jen o vlásek – projíždějící auto lízlo paní fotografku jenom těsně a mám takový dojem, že řidič mercedesu se ještě dneska diví, kde se mu vzal za stěračem batoh se svačinou a s červenými ponožkami…  Nastává klasická situace – Šnekovi vůbec nezávidím – nahání hudebníky z baru do auta, a když už se mu to skoro podaří, polovina z nich vylézá z auta ven. Hlavně nenápadně. Jedeme, protože před námi je ještě návštěva hospůdky U kouzelného průjezdu, kam jsme byli odpoledne pozváni. Přijíždíme k vratům, která jsou zavřena na sto západů. Radím Šnekovi, aby sto metrů couvl a rozjel to naplno do zavřených vrat. To by bylo, abychom se nedostali dovnitř. Šnek moje dobré rady ignoruje, Jeníček vystupuje z auta a my jedeme domů. Kdybychom věděli, že bude zavřeno, zůstali bychom v Terči a já jsem se aspoň mohl vyfotit! Snímek s názvem „Padající šmouha“ by vyhrál spolehlivě kteroukoliv fotosoutěž. Díky všem, bylo to opět kouzelné.   Heinrich

 

REPORT ROCKFEST DAČICE 29.7.2016

13667754_1042559202499008_45807055953588557_o1

REPORT ROCKFEST DAČICE 29.7.2016

Když zvoní ve čtvrtek telefon s nabídkou hraní na Rockfestu Dačice, jsem velmi potěšen a začínám nahánět hudebníky a celý náš cirkus. Pro nás je velmi příjemné, že nám dávají pořadatelé této nádherné a fantastické akce šanci a chtějí nás obsadit jako záskok za kamarády z Hand Grenade, kteří se museli z koncertu omluvit. Celý mančaft seženu snadno – máme všichni to štěstí, že se shodujeme na zásadním faktu : ježdění po přiblblých dovolených u moře a idiotské fotečky se spokojenou rodinkou při požírání hnusných strupatých chobotnic nás nebaví a radši jezdíme po koncertech, požíráme cveky a bagety na pumpách a děláme fotečky z koncertů.  Náš čas je určen na jednu hodinu ráno, ale samozřejmě musím burcovat k odjezdu mnohem, mnohem dřív. Jsme totiž cirkus s nenormálními zaměstnanci a tady nikdo neví, co se může stát. No jistě. Je to tady. Odpoledne volá zcela nenápadně Fofo : „Asi dorazím o trošičku později, mám havárku. Jsem tady někde na křižovatce a mrdl do mě zezadu nějakej pitomec.“ Ani se neptám našeho kytaristy, jestli se mu něco nestalo a jestli je v pořádku, jenom mě zajímá, kdy dorazí. Jsem už fakticky takový necitelný cynik? Když si představím situaci, že Fofo leží na silnici, teče z něj krev, má rozbitou hlavu, zlomenou ruku a nohu a já se ptám : „Kdy dojedeš?“, tak to je podle spoluhráčů taky v pořádku. Nejdřív odehrej koncert a pak můžeš vole marodit. Zpoždění není zas tak strašné a my vyrážíme pro Pájku. V autě nám nehraje žádná oblíbená tvrdá kapela, jak by v našem případě mělo být, ale řinčí zde na plné pecky ruská válečná píseň Vstavaj strana naródnaja a Kaťuša v podání Alexandrovců. Alexandrovci je soubor, který hraje jenom velké stages z jednoho prostého důvodu – je jich strašně moc a mají děsně velký buben. Tyhle dva vály jedou pořád dokola a na plný pecky a je nám jedno, jestli jedeme přes městečka nebo přes vesnice. Lidé se otáčejí a zoufale se snaží pochopit, co se v tom velkém autě děje. Chápu je. Když projíždí borci auty kolem a zevnitř se ozývá tuc tuc tuc, nikdo se nad tím už absolutně nepozastavuje. Je to normální. Nicméně tento druh hudby ještě zřejmě nezaznamenali, tak jsou z toho, chudáci, vyděšení.     Zastávka v Jemnici na pumpě. „Kam jedete, chlapci, na rokáč do Dačic?“ Jak jste to, paní, poznala? „No, to se hned pozná, když se na vás podívám!“ To je fakt, vole. Když se na nás paní podívá, určitě ji nemůže napadnout, že jedeme na kongres lékařů. U stolu před pumpou je opět veselo. Nejdříve rozebíráme Fofovu tragickou autonehodu. Pájka komentuje : „Budˇ rád, že seš celej a že ti nevodletěla ta gumová ruka.“ Prskám čokoládu, kterou jsem předtím zapíjel gambáčem a nemůžu nějak zastavit chechtání. Škoda, že tady není Káca, ten by se opět pobavil. Dalším tématem je jistý článek v jednom hudebním časopisu o jisté „kapele.“ Bavíme se šíleně a známí vtipálci – Robin s Pájkou – připepřují tento výplod chorých mozků tak, že přemýšlím o tom, že se půjdu zeptat docela vážně sličné pumpařky, jestli neprodává pemprsky nebo něco proti inkontinenci (pochcání). Šnek velí k odjezdu, protože je třeba přijet na fest za světla. Vysvětluje mi to docela jednoduše – když tam přijedeme potmě, tak nenajdu žádný kočičky. Ale to přece vůbec nevadí. Když je nenajdeš ty, tak ony si najdou tebe. „Nebo tak,“ praví Šnek a já odpovídám „Přesně tááák.“ Jsme v Dačicích. Ještě nám chybí Káca, ale ten je připraven v zatáčce u rybníka. S užaslým výrazem ve tváři kouká, co se to line z auta za hudbu. Překvapení a chápavé úsměvy lze pozorovat i na tvářích místních občanů čekajících na zastávce. Káca nastupuje a žadoní : „Zajedeme ještě tady vedle na pumpu, ať z toho cestování dneska kurva taky něco mám!“ My chápeme, že Kácu strašně baví cestovat s touhle cháskou po vlastech českých, ale rozkaz zněl jasně : musíme dorazit za světla, jinak Šnek nenajde kočičky. Přijíždíme k areálu a hned na první pohled je jasné, že tady je totálně narváno. Dostáváme se za stage, kde právě pracuje naše extraligová jednička Arakain. Všude je plno. Lidííí. Jelikož vím, že jsem velmi ostýchavý a že mám fobii z velkého počtu lidííí, přivazuji se tkaničkou ke stánku s pivem a čekám, až si mě někdo vyzvedne, abych se neztratil. Arakain jsem si vychutnal a vychutnávám si i pivo. Stále pro mě nikdo nejde. Nastupují skvělí Visáči a já stále vychutnávám. „Pane, jak dlouho tady budete ještě přivázanej?“ ptá se slečna od pípy. „My už tady totiž máme poslední sud a pak jdeme pomoct kolegům od vedle.“ Odpovídám, že mě tady nechali kamarádi, ale že až ten sud dojde, přivážu se k druhému stánku. Konečně si pro mě jdou a my odcházíme za obří stage připravit se na koncert. Před námi hraje Citron, my stavíme bicí na pojízdnou rampu a neustále se něčemu chlámeme. Nálada je výborná. Sice nám chybí dvě šňůry, ale to vůbec nevadí. Na co šňůry, správná kapela, zahraje i bez šňůr….Přichází mistr zvukař Kája Vodička :“Hoši, co vy tady kurva zas děláte?“ My tady dnes, Kájo, hrajeme, hahahahaha. Citron končí a my jdeme na plac. Všechno funguje, všechno hraje jak má, my se fakt snažíme, abychom nezklamali diváky i pořadatele. Běháme po obřím pódiu, hecujeme, vymýšlíme kraviny, motáme se, couváme, skáčeme a snažíme se, aby návštěvníci spolupracovali. Jde to velmi dobře a snadno. Odezva je skvělá, přidáváme ještě a ještě a ještě a přetahujeme svůj čas o patnáct minut. Krásná práce. Na to, že jsme na tomto festivalu jako záskok a v podstatě jsme zde outsideři, kteří nebyli ani na plakátech, je to dobrý výkon. Vážíme si toho, že si pořadatelé vybrali zrovna nás z té obrovské spousty skvělých českých kapel, které by tady mohly hrát a děkujeme za pozvání. Doufám, že jsme nezklamali. Po našem setu nejsem schopen vůbec ničeho. Je to jako když ve třicetistupňovém vedru stále běžíte víc jak hodinu a u toho naplno ječíte a na cosi hrajete. Takže sedím na praktikáblu a přijímám výborné pivo a rum z rukou sličné obsluhy backstage a mezitím šest místních borců odnáší naši aparaturu do auta. A vůbec – organizace dačického rockfestu je absolutně profesionální, tady vše klape jak na drátkách. Přístup ke kapelám je perfektní, a je jedno, jestli jste hvězdy nebo nikoliv. Ano, takhle se má dělat rockový festival a přes to nejede vlak.Afterpárty by se dala definovat jako jedna velká smršť a my nad ránem sedáme do auta, otevíráme okna a Šnek pouští naplno Kaťušu. Odjíždíme a náš hudební odjezd sledují chechtající se zaměstnanci festivalu i s ochrankou. Dalo by se to shrnout jednoduchou větou : „Takový magory svět neviděl.“ Známé hnidopichy bude určitě zajímat, KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍÍ? Už jsem popsal výše, že opravdu hodně, přesné číslo neznám, ale to není podstatné. Závěrem bych tu měl ještě vzkaz, který se netýká festivalu a je určen pro bývalého spoluhráče, pana Hovínka, lháře a mystifikátora : Na udávání směru kapely před sto lety a na devadesát procent ti sere Bílej tesák! Díky za pozvání na tento úžasný festival, díky všem, kdo jste nám pomáhali a starali se o nás a díky návštěvníkům za parádní přijetí naší kapely. Moc si toho vážíme.   Heinrich

Report MASTERS OF ROCK 2016, Vizovice, 14.7.2016, ROCK FACE STAGE

img_1255

Report MASTERS OF ROCK 2016, Vizovice, 14.7.2016, ROCK FACE STAGE

Kdo by nechtěl hrát na nejlepším festivalu u nás…..takový hudebník asi neexistuje. Původní čas odjezdu jsme posunuli ještě o hodinu dřív. A dobře jsme udělali. Dnes máme naloženo až po střechu, bereme o tři bedny víc a nálada je hned po startu výborná. Robin rozdává pukavce a padá jedna hláška za druhou. Přesně táááák – tahle debilní fráze nám vystačí v pohodě až k další zastávce. Hoši tuhle hovadinu vyštrachali v jednom stejně debilním rozhovoru a v podstatě se dá aplikovat skoro na všechno. Na další zastávce jsme velmi překvapeni. Zde má čekat Zdenál, ale my ho jaksi nevidíme. Místo něj sedí na zídce Kapitán Korkorán v bílé námořnické čepici s nápisem Captain a zřejmě spí…? Ne, je to asi Zdenál. Naskakuje do auta a oči mu svítí jak xenonové reflektory. Jako správný námořní kapitán hned velí : „Jeď rovně!“ Šnek nedbá a jede vlevo. To se Korkoránovi vůbec nelíbí a marně mu vysvětlujeme, že pojedeme tak, jak jsme se dohodli.  Město, ve kterém jsme zůstali viset, radši ani nebudu jmenovat. Zapíchli jsme se do kolony na horní pumpě a celý posun přes tuto prdel světa nám trvá víc jak třicet minut. Je po náladě. Dostávám točky, protože sedět bezmocně v autě a čekat, až se rozsvítí zelená, je čiré zoufalství. Zvlášť, když toto absolvujeme třikrát za sebou. Do toho zezadu neustále šije Korkorán tu svou písničku : Já jsem vám to říkal, že máme jet rovně, já jsem vám to říkal. To nám teď pičovole pomůže, to jo. Jediná pozitivní věc, kterou tato zdržovačka měla je, že hoši vylezli z auta v koloně a počůrali demonstrativně ohavný park v tomto ohavném městě.  Tak konečně jsme se pohnuli a ještě nejsme kompletní. Fofo čeká dnes výjimečně v dalším městečku a to my usilovně hledáme. Přeborníkem v navigaci je samozřejmě svítící Korkorán, který stále velí : „Jeď rovně!“ Opět špatně, otáčíme zpět a tudy vede cesta. Další pokyn zezadu : „Na kruháku doprava!“ Zase špatně. Jsme na mostě. „“Říkal jsem ti na kruháku ROVNĚ a doprava!“ To už snad bude lepší zapojit naši navigaci a nastavit v ní pokyny v jazyce hebrejském.     Uklidňuji se až ve Zlíně na pumpě a za neustálého proklínání všech opravářů silnic, navigátorů a navigací, si konečně vychutnávám doušek chlazeného piva. Náladu mi vylepšuje Jeníček, který vynáší z auta bednu zmuchlaných plechovek od piva a sype je do nejbližší popelnice. „Tam jste to neměli házet, to je popelnice pro nebezpečný odpad!“ hlásí paní pumpařka. Jeníček její protesty ignoruje a tvrdí, že zmuchlaná hliníková plechovka je nebezpečný odpad….   Konečně Vizovice. Jsme na místě a hned po příjezdu k backstage vidíme rozdíl mezi naprostou a dokonalou organizací festivalu a bordelem a totálním chaosem na silnicích a ve městech tam venku. Soudruzi z ministerstva dopravy a z některých radnic by měli jezdit povinně na tento festival studovat, jak má vypadat dokonalá organizace. Ano, tady vše šlape jak na drátkách. Zabydlujeme se za backstage a pomalu se připravujeme na svůj set.  Všechno z auta ven, malá porada s panem zvukařem, zvučíme a jdeme do boje. Hned během prvního našeho válu se hrnou fanoušci k nám a prostor je okamžitě zaplněn až daleko za velkou obrazovku. Ti, co se nevešli, nás sledují na obřím panelu. Úžasná reakce návštěvníků, perfektní zvuk a servis na stage nás nakopává k nejlepšímu výkonu. U čtvrtého válu už mě opouští obavy z toho, že by se něco mohlo třeba i podělat a vychutnáváme si fantastickou atmosféru koncertu. Pozná se to podle příjemného mrazení po celém těle. V kotli je řádný závar a borci dokonce roztáčejí i mlýn. Šnek signalizuje, že máme ještě časovou rezervu, takže můžeme v klidu přidávat. A mohli bychom přidávat i dál – podle reakcí lidí klidně i pětkrát! Hotovo, náš čas vypršel, my lezeme z pódia s pocitem dobře vykonané práce. Jdu dopředu a vysvětluji fanynkám, že dámská trička Ocelot už nemáme, ale měla by být nová série, kdy jsme se rozhodli, že budeme vyrábět trička s vestavěnou podprsenkou – podle velikosti. Holky si budou moci tohle speciální tričko ozkoušet přímo za pódiem a mám takový dojem, že k prodeji se hlásili velmi ochotně úplně všichni z kapely…  Máme sbaleno a jdeme očumovat další kapely. Testament to je tutovka, tady není co řešit a my se jednoduše ztrácíme a pak různě dohledáváme, ale to už není podstatné.   Pro nás je nejdůležitější to, že jsme na tomto fantastickém festivalu mohli hrát. Díky za pozvání, za skvělou organizaci a díky fanouškům za moooc pěkný kotel!   Heinrich

REPORT BOŘÍKOVSKÝ FESTIVAL 23.7.2016, Boříkovský dvůr

27

REPORT BOŘÍKOVSKÝ FESTIVAL 23.7.2016, Boříkovský dvůr

     Další koncert našeho letního řádění je před námi a náš cirkus se bude přesunovat do Boříkovského dvora. Dnes nakládáme se Šnekem těsně před odjezdem a jak vidno, Šnekovi činím velkou radost tím, že bereme jenom tři bedny. Můžeme jich vzít šest, protože dnes se mi chce opravdu hodně nosit a tahat co nejvíc aparátu. Je velký pařák a podle posledního výzkumu vědců je ve velkých parnech ideální hlavně těžká práce, a to jak na krevní oběh, tak na pohybový aparát zn. Marshall. Vědci totiž tvrdí, že zajebat se do stínu umí každý pitomec. Přesun na místo koncertu je dnes taky ideální a všichni jsou na místě včas, což má za následek, že mě dnes neklepne pepka. Tankujeme. Šnek si myslí, že řídí svůj motocykl a strká do nádrže zelenou hadici. Tak to bylo o fous. Netvrdím, že by dodávka na naftu nejela na benzín, ale radši pro jistotu tankujeme z hadice černé. Sichr je sichr. Jako první usedá k venkovnímu stolu samozřejmě Pájka. Není nad to, sedět venku před pumpou, vyhulovat a lejt do sebe pukavce. „Ta má ale kozy,“ slyším za svými zády poznámku od vedlejšího stolu, který obsadili motocyklisté. Poznámka je určena naší spolucestující, která naštěstí nic neslyší. Kdyby totiž slyšela, zřejmě by drzounovi jednu flákla. Brázdíme krásnou krajinou a já pozoruji rybářku, která je svlečená do plavek a zrovna se chystá nahazovat udici. Švih! Návnada letí přes půl rybníka a statná rybářka spokojeně usedá na poněkud malou židličku. Rybářky to prý vůbec nemají jednoduché. Někdy se stane, že se háček s návnadou při nahazování zachytí vzadu o podprsenku a rybářka je hnedle nahoře bez. To však má samozřejmě své výhody. Přítomní rybolovci se nedívají na splávek, ale na rybářku a ta jim krásně zatím všechny ryby vychytá. Jsme na místě a naše každotýdenní trable s cestováním tím odpadají. Pánové nechápavě zírají, jestli jsme už fakt na místě, protože taková krátká cesta je velmi neobvyklá a podezřelá. Boříkovský dvůr je krásný areál. Parkujeme vedle pódia a jde se na průzkum. Sedáme ke stolu, vzápětí přichází velmi příjemná paní s mísou buchet, staví je před nás a vybízí nás, abychom ochutnali. Buchty jsou vynikající, tvarohové s povidly a navíc domácí. Tak tady se nám taky bude líbit! U našeho stolu je jako vždy veselo, naše psychika je stále narušena tou stejnou připitomělou frází „přesně tááák“ a používáme ji s pravidelnou frekvencí skoro za každou větou. Zde není potřeba cokoliv jiného vymýšlet, s tím vystačíme na celý večer. Občas někdo připepří tento duchaplný rozhovor větou „cesta je otevřená“ a na tuto větu sborem odpovídáme „přesně tááák.“ Pokud by nás někdo chtěl označit za kretény, tak by nám to asi moc nevadilo a odpověděli bychom stejně : přesné tááák, cesta je otevřená. Ach jo, radši jdeme vyndávat věci z auta, to bude asi užitečnější. Vybalujeme, rozbalujeme, motáme, smotáváme, rozmotáváme a mezitím přichází pořadatel a říká : „Venku na vás čeká vysoká brunetka, máte tam jít.“ Tvrdím, že to určitě není možné, protože my vysokou brunetu neznáme a určitě bychom tam šli, kdyby tam na nás čekala vysoká blondýna. Není čas, dívat se, kdo je kdo. Na pódiu zatím řádí pěkně ostrá parta mého kamaráda Pavla Kunčíka a návštěvníci se i přes pekelné vedro dostávají do varu. Za tmavými skly brýlí pozoruji, že hoši se na koncert celkem těší, jenom jsme asi doma zapomněli síťovou šňůru k zesilovači. Pravím, že to vůbec nevadí a nabízím svoji prádelní horolezeckou šňůru. Sice se může do zásuvky strkat jak chce, ale já ji vozím s sebou z toho důvodu, kdyby se koncert nepovedl. Začínáme. Pódium zahalují oblaka dýmu, hoši od techniky vědí, co mají dělat. Já mám sice od rána nějaké chycené průdušky, ale s potěšením konstatuji, že tento dým mým plicím velmi svědčí a dokonce mi vyléčil za hodinu můj průduškový problém! Takže z tohoto já vyvozuji následující závěr : Chceš-li kašlati přestati, zahal se do dýmu od hlavy po pati! Náš koncert má celkem spád a my si to užíváme jaksepatří. Také dnes hraje Fofo na vysílačku a je jak utržený z řetězu. Běhá neustále za Kácou a třepou hlavama jako šílení. Já třepat nemůžu, spadl by mi klobouk. A je to tady. Nechávám chvilku mančaft odpočinout a vysvětluji divákům, proč mají hudebníci naší kapely tak dlouhé vlasy. Není to kvůli tomu, že jsou rockeři a hrají v kapele, to vůbec ne. Je to proto, že mají velmi malý honorář a na holiče už jim jaksi nezbydou finance. Já jsem na tom trochu líp, ale taky to není žádná sláva – na holiče mám tak malou částku, že mě musí stříhat pouze tupými rezavými nůžkami. Máme tu naše finále, dnes kupodivu přidáváme Válení, což je neobvyklé, ale vůbec to ničemu nevadí. Pod námi se diváci válí na betonové zemi na zádech a pěkně si to užívají. Naši fanoušci jsou velmi kulturní, a i když se válí při Válení na zemi, nezapomenou si sundat trička Ocelot a složit je před válením do komínků. Tak jsme si to užili a jdeme zase balit. Kouzlo balení aparatury spočívá v tom, že věci, které se před půldruhou hodinou vyndávaly, se teď zase odstraňují. O toto kouzlo přicházejí kapely, které si nástroje a aparaturu půjčují od svých kolegů, protože se jim nechce nic dělat. Většinou volají den před koncertem, jestli nemáme třeba bicí, basovou bednu a nebo kytarovou bednu. To jsou věci, které jsou samozřejmě největší a nejtěžší. Zajímavé je, že ještě nikdy nám nikdo nevolal, jestli bychom nepůjčili třeba trsátko, kabel nebo paličku. Ó nikoliv, aparaturu ani nástroje již nepůjčujeme, avšak kdyby se náhodou kolegům něco podělalo při koncertě, určitě je nenecháme ve štychu. Také jsem se setkal nedávno se zajímavým názorem jednoho „manažera,“ který se do nás navážel, že jeho kapele nechceme půjčit aparaturu . Když jsem mu – zcela nasrán nad tou drzostí – poradil, ať si nástroje koupí, když chtějí hrát, bylo mi řečeno něco neuvěřitelného : „jak bysme to tahali, když jezdíme třema autama?“ Hahahaha, pán zřejmě ještě nikdy neviděl auto, kterému se říká dodávka. No nic, to jsem jen odbočil, abych potvrdil zásadní heslo : Není manažer jako manažer. Tak a teď samozřejmě afterpárty. To je na tomto festivalu zapeklitá věc. U našeho stolu sice sedí pořád někdo, ale vysíláme stále různé hlídky, které se vracejí s novými pochutinami, čerstvým pivem a čerstvými paňáky. A tady bych se ještě zdržel – u stánku s nápoji je plakátek, který hlásá : TVRDÝ OD 18 HODIN. Koukám se na čas, je dvacet hodin, koukám se dolů a znovu na čas a ptám se slečny ve stánku, jak to s tím tvrdým vlastně myslela…. Jsou tři hodiny ráno, my konečně spokojeně nastupujeme do auta a vydáváme se na cestu. Dnes je cesta zpět velmi zábavná. Pějeme totiž ,nevím proč, ruské písně – Kaťuša a Vstaváj strana naródnaja. Do toho se nám plete píseň ze Švejka „U malýho vokýnka, stojí pěkná blondýnka,“ a píseň zpíváme i policejní hlídce, která nás zastavila nad ránem. Pan policista shledal, že vše je v pořádku, řidič je střízliv, ale neměli bychom prý hulákat tak falešně. Toť vše a kdybych nezapomněl do rána futrál s Rickem na zahradě, hodnotil bych akci jako naprosto dokonalou.               Heinrich

 

Report 18.6.2016 ŽIROVNICE, BUDÍN FEST

13458744_1017213751700220_8206250487552931845_o1

18.6.2016 ŽIROVNICE, BUDÍN FEST

Vždycky, když valíme hrát někam, kde jsme ještě nebyli, tak mám na jednu stranu radost a těším se, ale na druhou stranu se musím připravit třeba na bloudění, zajížďky a hlášky typu: „ Otoč to vole!“ „Teď jsme to přejeli“ anebo „Tady je ale řeziva!“ Jedeme naloženi až po střechu, jenom Robin dnes chybí – radši se ještě jednou ptám, jestli opravdu nejede, abychom ho zase nezapomněli na Veselém kopci….. Řítíme se k Želetavě a zde bych rád vyzdvihl perfektní souhru mezi Jeníčkem a Šnekem. V Želetavě totiž nezastavujeme klasicky jako vždycky na náměstí, ale zde jsou v jednom domě připravena a otevřena obří dvoudílná vrata a my vjíždíme dovnitř. Kdybychom nemuseli pokračovat v jízdě, vrata by se za námi zavřela a fertik. Šnek vjíždí do velkého průjezdu, my vyskakujeme a ve dvoře už nás vítá Jeníček s čerstvě načepovanými půllitry. Tak tomu říkám servis. Majitel hospůdky ihned roznáší různobarevné nápoje většinou zelené a hnědé barvy. Děvčata, co s náma dnes jedou, se dávají do hovoru s místními chasníky a mně se chce říct jednu zásadní filmovou větu :“A srnca, máte?“ Úžasný zážitek a spokojenost hudebníků s touto zastávkou přerušuje Šnek a my už couváme z hospůdky U kouzelného průjezdu a řítíme se do Terče, samozřejmě s Jeníčkem na palubě. Káca je v Terči jako vždy připraven a my jsme konečně už všichni. Osazenstvo líčí Kácovi zážitky z hospůdky U kouzelného průjezdu a my se řítíme rovnou do Žirovnice. Budín – jsme tady. Krásné prostředí chatové osady narušuje příjezd naší partičky, vstříc nám kráčí hlavní pořadatel a hned nám sděluje co a jak. Pořadatel je zde opravdu dokonalý a tento fakt my vidíme na každém kroku. V areálu je plno, převládá barva oblečení modrá a černá, je tedy jasné, že dnes tady nebude maturitní ples ani oslava MDŽ, ale pořádný rockový koncert. Nás s Fofáčem zajímá nejdříve obří gril, na kterém se motá čuník, a to stále dokola. Protože jsme milovníci zvířat, jdeme se podívat blíž, jestli by se čuník nedal z grilu osvobodit, odnášíme si však každý kus pořádné flákoty masa. Výborné, vynikající. Ty nejzákladnější potřeby hudebníků jsou ukojeny, a proto jdu na obhlídku koncertního sálu. Hraje první kapela a podle toho, co slyším, budeme mít dnes opět parádní zvuk. Pan zvukař o sobě dává vědět průzračně čistým, silným a hutným zvukem. Tady je dnes vše naprosto dokonalé a teď už je to jenom na nás, aby i my jsme byli dokonalí. Toho se však vůbec nebojím, protože dnes nás může zastavit jedině zlomenina hlavy nebo západonilská horečka. Po letech se také setkáváme s kapelou Morava a hoši opět nezklamali – jejich zážitky jsou doslova k potrhání. Bohužel, zde nelze publikovat. Jdeme na věc. Po krátkém zvučení spouštíme náš koncert a hned na úvod je plný plac. No to se to krásně hraje. Lidé reagují přímo úžasně na každý vál, holky třepou hlavama i celým tělem a pánové řádí jak urvaní z řetězu. To se nám líbí. Uvádím další vály a čekám, co mě zrovna napadne , jakou hovadinu sdělím rozjetým rockerům. Přejíždíme celý repertoár s nekompromisním zvukem a pekelným nasazením. Káca motá svou veledlouhou řepu do strun, Fofo se spokojeným úsměvem zkušeně kontruje z druhé strany a Pájka trestá své super bubny tvrdými ranami. Jsem spokojen a věřím, že i návštěvníci z nás cítí spoustu energie a nevyhodili peníze za vstupné na to, aby se dívali na nějaké unylé chcípáky. Mise splněna, samozřejmě přidáváme několik válů a pomalu balíme. Získali jsme nové fanoušky, o čemž svědčí spousta prodaných triček, ještě několik fotek s děvčaty a měli bychom se dát na ústup. Jen tak lehce to zase nepůjde. Pánové se usadili vedle výčepu, zapálili si a meditují, jak se jim výborně hrálo. V místnosti je také malý dětský kolotoč, takže je jasné, co se bude dít. Vozíme se na kolotoči pro malé caparty a ten, komu se udělá zle a chce se mu zvracet, musí zavčas zahlásit : „otočit!“ Na tento povel všichni brzdíme a motáme na druhou stranu. Na stole je také připravena kniha a my zde líčíme, jak se nám tu líbí… Paní, co se nachází za barem, mi tvrdí, že na náš stůl je přímo skvělý pohled. Je to jako bych se vrátila do sedmdesátejch let – samí vlasatí mládenci, a to se mi moc líbí! No a to ještě nevíte, že to mají smotaný do culíků, takže délka vlasů našich hudebníků sahá doslova až k prdeli, pravím a jdu si sednout k jinému stolu, abych jí nenarušoval celkový dojem. Hahaha, to je legrace dneska, jsem zvědavej, kdo to finále ukočíruje.. Je to jako vždy Šnek a jemu vděčíme za to, že nejsme na Budíně ještě dnes. Klidně by to bylo možný. Takže celkové hodnocení Budín festu je : ultra špice. Děkujeme všem, co se na našem koncertě podíleli, pořadatelům za skvělý servis, zvukař – ten si zaslouží speciální medaili a samozřejmě díky fanouškům za návštěvu.     Heinrich

 

Report 3.6.2016 Jihlava, Dělnický dům, MFT

dscf3180

3.6.2016 Jihlava, Dělnický dům, MFT

Po zasloužené měsíční pauze bychom měli dnes vyrazit na první zahajovací letní koncert. Vyrazit – to znamená nasednout do auta a jet na místo. Vzdálenost šedesát kilometrů by měla být i s pumpami záležitost jedné hodiny….Jako vždy vše funguje skvěle, ale jenom ze začátku. Sraz je o půl páté, auto je natankováno a jako první přijíždí Zdenál, který se už nemůže dočkat a je zde už ve čtyři. To ještě chudák neví, že 8 kilometrů do Moravských Budějovic pojedeme hodinu a půl!! Půl páté. Nakládáme se Šnekem vercajk a spokojeně přijíždíme k Robinovi. Po mohutném troubení se dlouho nic neděje. Monča otevírá okno a sděluje nám, že Robin s náma nikam nejede. Hahaha, tak jo, hlavně mu řekni, ať si pohne. Po chvíli se objevuje v okně Robin a tvrdí, že dostal od Fofáče úkol : co nejvíc nás zdržet. Fofo se totiž údajně stále ještě nachází na trase hodně daleko před Znojmem. Tato informace je pro mě zcela zásadní. Je to něco jako když se strčí červený hadr před býka. Ano, docela legálně zuřím. Vzduchem létají slova v jakési prapodivné cizí řeči a neuklidňuje mě ani plechovka radka, kterou mi dává Robin, neboť ví přesně, že dostanu točky. Do toho volá Jeníček, kdeže se nacházíme a později taky Káca. Jedeme pro Pájku a jedeme dále do Morbudek, kde opět čekáme a čekáme a čekáme. Moje předsevzetí o tom, že si dám jen dvě piva před koncertem zcela padá a já do sebe leju vše, co je po ruce. V této chvíli závidím kolegům samohrajkářům, kteří si sbalí flašinet, dvě bedýnky do osobáku, něco, co se dá pověsit na krk, aby to vypadalo jako kytara, a bez stresů jedou na kšeft. Jak říká Robin – tady je vidět, že se měsíc nehrálo a cirkus vypadl z rytmu. Naladit devět lidí (nebo vlastně jednoho), aby všichni byli tam, kde mají být v tu správnou chvíli je dnes nad mé síly a zcela rezignuji. Na hlášky, jako že „stejně máme spoustu času a jedeme brzo“ jsem zvyklý a vím, že to tak není, protože až se nalodíme úplně všichni, tak budeme jako vždy zastavovat hned u prvního baráku, ze kterého čouhá jakákoliv hadice, jež připomíná hadici tankovací. Hurá, Fofáč dorazil a tvrdí, že za jeho zpoždění může Brno, které je samá objížďka. Jen počkej, ty Brno jedno, s tebou si to taky vyřídím. Tak konečně zase jedeme. Želetavu jsme zvládli od půl páté za dvě hodiny, takže Jeníček, který čeká ve své soukromé hospodě s osmi čerstvě natočenými škopky, mě již uklidnil. Bereme si škopky s sebou do auta a snažíme se trefovat se za jízdy půllitrem do huby. Tak a ještě Káca a už jsme kompletní. Káca to dává jako vždy na pohodu. Zastávka v Terči je přímo v centru, jedeme směr Jihlava, vyjíždíme z města a najednou jsme zase zpět v Terči. Jak tohle Šnek dokázal, to nevím a ani se neptám, protože Terč je jediné místo na zeměkouli, kde se nikdy nevyznám a pokud by mě chtěl někdo řádně ztrestat, tak by mě měl vysadit v Terči a nechat napospas. Než bych našel zastávku autobusu nebo snad i vlaku, tak bych určitě zahynul žízní a hladem. Káca přichází se zajímavou myšlenkou, že by mě tedy celou Terčí provedl a určitě bych se v tomto historickém městě potom perfektně vyznal. Otázkou však je, jestli se dá poznávat historické město z hospody Na růžku….. Pozor, moje podezření se vyplnilo. V dáli čouhají do vozovky hadice. Není to zahradnictví, ale samozřejmě pumpa. Šnek zastavuje a všechno se valí z auta ven. Pumpaaaa, pumpaaaa, jůůůů. Borci skáčou nadšením kolem prapodivné stavby s hadicemi a jejich radost je bezmezná. Tak a už konečně tedy dorážíme do Jihlavy. Je po půl osmé a naši šedesátikilometrovou trasu jsme zvládli za krásné tři hodinky. To je opravdu rekordní čas, za takový time by se nemusel stydět ani slavný český maratonec Emil Zátopek. Ten by nám vždy zamával z nejbližšího kopce Českomoravské vysočiny a ještě by nám kladl tu známou dotěrnou otázku : „Kde jste, vy kreténi?“ V Dělňáku už je vše připraveno, dovídám se, že je skluz, ale to mi po předchozím cestovním výcviku vůbec nevadí. Jdeme na věc. Všechno je opět ve spěchu a ve stresu, málo času na zvučení se odráží na našem zvuku nahoře. Basa mlátí Pájku do hlavy z monitoru a teprve po třetím upozornění je vše v pořádku. I kytary jsme mohli vylepšit, i vokály se mohly v monitorech zesílit a to se mohlo a to se taky mohlo a nakonec hovno. Nicméně však zvuk venku byl prý výborný, takže jde pouze o náš pocit. Dáváme novou věc „Něco tam je,“ a hrajeme ji s naprostým přehledem. Připravena je i další novinka „Legie prokletých,“ tu však z nedostatku času dát nemůžeme. Stejně je to zajímavý. Den má 24 hodin a my nestíháme zahrát písničku, která má tři minuty…..Po našem setu se rozjíždí zcela pekelná jízda – jako když se otevře stavidlo a rybáři vypouštějí rybník. Všichni hoši od nás však rybník spíš napouštějí. Je to vlastně taková malá oslava zahájení letních koncertů. Je vidět, že se všichni neuvěřitelně těší na cestování po vlastech českých, na pumpy, zácpy, objížďky a čůrání, ale taky na nářez, který hodláme i v létě produkovat na plný pecky. Jak říká Pájka – v plné síle….Když skončila zimní šňůra v dubnu, slavilo se do rána a dnes zahajujeme léto a není tomu jinak. Loučíme se s velmi příjemnou Jihlavou v jednu hodinu ráno a jako, že jedeme domů. Jenom jako. Přijíždíme opět do Terče a zde navrhuje Káca zcela zásadní věc – jde se do nonstopu! Do poklidného místního baru vpadá osm prapodivně ustrojených a olebkovaných individuí a obsazuje nejbližší stůl. Místní šampónstvo ihned vyklízí pozice a odchází. Vrchní diskžokej Pájka kráčí k jukeboxu a pouští naše dva klipy a samozřejmě hromadu deathmetalu. Ani se mi nechce věřit, že v tomto baru trávíme příjemné tři hodiny. Odjíždíme. Káca spokojeně odchází domů se dvěma kytarama na zádech a i my probouzíme Jeníčka a pomalu se blížíme k domovu. Velmi vydařená akce a mám takový dojem, že další zpáteční cesta ze západu na jih bude mít v tomto báru pravidelnou koncovku. Heinrich

 

Report 30.4.2016 Boomerang Music Club, Hluboké Mašůvky

SAMSUNG CSC
 

30.4.2016 Boomerang Music Club, Hluboké Mašůvky

Po pátečních Pardubicích se našim ospalcům nějak nechce z pelechů. Vzhledem k tomu, že dnes hrajeme těsně vedle základny, a to na naší domovské scéně, tak se nemusíme s cestováním nijak přetrhnout. Vzdálenost ze základny do Boomerangu se nám zdá natolik směšná – oproti jiným štrekám – že si klidně zastavujeme na jediné pumpě v Žerůtkách a rozvalujeme se na pumpové zahrádce (pumpa garden). Je to fajn vědět, že do cíle je to už jen pár kiláků. Moje tělesná schránka však protestuje a hlásí mi, že jsem se tak nějak nedospal do růžova. Ani plechovkou piva, ani studenou sprchou jsem se nijak nenastartoval. Je to jako když spadne řemenice. Šnek tvrdí, že podobný stav měl odpoledne a sprcha to spravila….? Přemýšlím, co s tím dělat a mezitím se už zase blížíme k Boomerangu. Dnes nás vítá pan majitel rovnou na vykládací rampě a zároveň s náma přijíždí i kapela Alkehol. Obě obří auta se zde krásně porovnají, však už to máme nacvičené. Našviháme všechno nahoru, zapojíme a jdeme na průzkum. Pivo Polička je dnes opravdu výborné, ale jsem stále tak nějak mimo mísu. Přichází Robin a s vážným výrazem ve tváři mi podává panáka tulamorky. Až to tam kopneš, hned ti řemenice naskočí. Boomerang se začíná krásně zaplňovat a zdá se, že dnes bude narváno. Vidíme tváře, které jsou k vidění občas nebo vůbec, a to ještě za zcela podivných okolností. No výborně, tulamorka zabrala a já mám svoji normální provozní náladu. To znamená, že už se těším zase na koncert, to znamená, že skáču ostatním do řeči a komentuju všechno možné, to znamená, že pobíhám všude možně a vůbec – teď už je to ono, takže díky, Robine. Náš mančaft všechno bleskově nachystal a my můžeme krásně v klidu zvučit. Hotovo, ještě poslední úpravy a jdeme na věc. Koncert probíhá velmi hladce a s náma ani nehnou dvě drobné chyby, kterých jsme se dopustili – děláme, jakože se nic neděje a nikdo nic absolutně nepoznal. Dnes to dáváme opět velmi dobře, zvuk tradičně perfektní a návštěvníci se začínají pomalu nažhavovat. Přidáváme ještě jeden vál a jdeme od válu. Ještě fotodokumentace s fanynkami a my balíme. Je to fakt radost pozorovat sehraný tým, jak vše likviduje z pódia a skládá do auta. Občas se ozve nějaká trapná, ohraná fráze jako třeba : „Kurva, kde to je? nebo „To mi sem teď neser, potřebuju zesáky“ a nebo „Rozšlápls mi vole brejle.“ Mezi tím vším pobíhá Śnek a zkušeně řídí celý proces nakládání. Za chvíli je vše v autě. Bedňáci Alkeholu se taky činí a okamžitě staví svoji scénu. My už se můžeme s klidem věnovat afterpárty. Dnešní pokoncertní oslavy se nesou v duchu Robinových narozenin. Na stole se objevují hromady pochutin, nápojů a vůbec – věcí, které nezbytně hudebník po koncertě potřebuje – jako například panáky. Rozjíždí se kalba jak řemen a té velí na střídačku Fofo a Robin. Mezitím už hraje Alkehol a my slavíme, slavíme, slavíme. Odbíhám na chvíli k vedlejšímu stolu a vtom : prásk! Že by opožděně na jižní Moravu dorazilo zemětřesení? Otáčím se a vidím zkázu. Stůl, který Robin tak skvěle vybavil vším, co hudebník po koncertě potřebuje, je převržen. Vše z něj je na zemi a zoufalý Robinův pohled vyjadřuje, že takhle to fakt nechtěl. Prostě stůl se zvrhl, boty podklouzly a neštěstí je na světě. Hovno se stalo a není to první převrácený stůl – hodnotím odborně situaci. Však už Robin přibíhá s mopem a cídí podlahu. Že by si chtěl připomenout svoje působení na pumpě v Hladově? Připomínám taky svoji specialitu, kterou jsou převržené půllitry do klína, takže se v podstatě nic neděje. Šnek obhlíží situaci a zjišťuje, že koncert Alkeholu taky skončil a je nejvyšší čas dát se na ústup. On a Káca jsou dnes jediní, kteří prožili afterpárty bez jediné kapky lihu. My odjíždíme, ovšem známí rebelové a flamendři z naší kapely zůstávají : Pájka i Fofo (dnes bez Kácy) i s Robinem zůstávají na místě a pořád mají málo. Jak se dovídám později – hoši se veselí až do svítání, kdy jsou vyhoštěni před klub a čekají na odvoz. Mezitím přijíždí taxál pro dalšího našeho fanouška – Michala, kterému se taky nechce domů. Celá tlupa flamendrů nakonec putuje na pumpu pro lahváče, další jejich zastávka je u Pájky doma – zde ochutnávají zase z Pájkovy sbírky lahváčů a pozdě ráno se konečně celý cirkus rozjíždí do svých domovů. Ani se nedivím, že to hoši tak dlouho táhli. Bylo třeba oslavit konec úspěšného zimního turné a taky krásný měsíc volna, který nás čeká. Navíc flamendři zjišťují, že se dlouho – asi 14 dní – neuvidí, tak se prostě od sebe nemůžou odloučit….! A na závěr telefon v neděli odpoledne Pájkovi: Co děláš? Žiješ? „Jo, v pohodě. Právě si pochutnávám na dvanáctce regentovi.“   Koncert hodnotíme jako úžasný a zavíráme se na měsíc do zkušebny.   Díky všem.   Heinrich

Report 29.4.2016 PARDUBICE – RC Ponorka (MFT)

dscf3065

29.4.2016 PARDUBICE – RC Ponorka (MFT)

Cestování v pátečním odpoledni je opravdu velká legrace. Všichni jsou včas připraveni a naloďování probíhá bez problémů, jenom se nemůžeme pořád dohodnout, kudy se do těch Pardoubek vlastně pojede. Všechny silnice jsou totiž ve stádiu oprav a v podstatě je jedno, kudy to vezmeme, protože stejně se budeme potloukat po objížďkách. Díky neustálým semaforům, objížďkám a přiblblým cedulím jsem se aspoň naučil zpaměti krásné heslo : „Musíme to opravit“. Kdybyste to opravovali průběžně, tak jste nemuseli zavřít všechny trasy, blbouni. Jsme v Terči a nabíráme Kácu. Káca nás vítá u svého domu se speciálkou – chleba se zapečeným uzeným! To je dneska překvápko, to jsme ještě nejedli. Okamžitě trháme obal a vrháme se na speciální pochutinu. Podle mlaskání a moulání je jasný, že tato poživatina je opravdu skvělá. Taky platíčka s pivem určitě potěšila většinu osazenstva. Nálada je výborná, ale stále nám ji kazí idiotské objížďky. Při spatření červeného světla se mi začíná dělat vyrážka za pravým uchem a musím si otevřít další plechovici. V kritické situaci se ocitáme taky z důvodů čůracích. Nejbližší pumpa je až za Havlbrodem. Šnek ani nestačí zabrzdit, všechno vyskakuje bočními dveřmi a zaléváme živý plot Však co, stejně tady určitě nejmíň tejden nepršelo. A když už jsme na té pumpě, tak si sedáme a pozorujeme zajímavého jedince na druhé straně silnice. Zřejmě sportovec, praví Fofo a dává si dalšího šluka z cigára. Proti sportování fakt nic nemám, ale zdá se mi, že pán je trochu mimo. Běží na konec chodníku, tam dává padesát kliků, obrací se a běží pryč. Kliky na chodníku za doprovodu projíždějících a smrdících aut tě vole určitě posílí. Jedeme dál a další a další stopky a objížďky. Vem to Šneku po tý polňačce a dostaneme se za objížďku – hlásí někdo. O tento manévr se zřejmě už před náma někdo pokoušel, a tak statečný sedlák navozil do půlky cesty hromádky hlíny, aby mu podobná individua neprznila zaseté pole. Konečně Pardubice. Zmlácení cestou přistáváme , otvíráme auto a rovnou vše valíme do Ponorky. Ponorka je moc pěkný klub a na místě už jsou další kapely – Lady Kate a Autobus, takže se čeká jenom na nás. Dneska jsme na řadě jako první a už se těšíme. Pan zvukař je velmi systematický a na zvukovce si dává velmi velmi záležet. Pochváleny jsou Pájkovy bicí za skvělý zvuk a vůbec to vypadá, že si to dneska vychutnáme. V podstatě by se dalo říct, že to všechno hraje skoro samo. Hned po prvním válu je mi jasný, že zvuk, co leze ven, je pěkná řežba. Taky nastupují na plac sličné pogo tanečnice a náš cirkus se rozjíždí na plné obrátky. I pan Zvukař nám tleská skoro po každém válu, takže je to tam. Naše produkce přilákala osazenstvo vedlejšího baru a z nás se jen leje. Ten zvuk je fakt naprosto monstrózní, čistý, úžasný. Tenhle borec za mixem si zaslouží minimálně oceloťáckou medaili. Ještě přidáváme a loučíme se. Chystá se další kapela a my balíme. Přichází za náma jedna pogo tanečnice a hlásí : tý vole, vy to máte pěkně mixlý punkem, já jsem totiž bejvalá punkerka! Já nevím, čím je to mixlý, my to hrajeme tak, jak to cejtíme. Zamýšlím se však, jak je to možný, že po x letech hraní jsem se stal pankáčem. Možná na tom něco asi bude, protože i v Jilmu na nás pogovali pankáči jak zběsilí. Taháme věci do auta. Přijíždí cyklista a žene se ke mně. Já tě znám, vole, ty hraješ tady v ý kapele. No jo, ale já tě vidím fakt poprvé, odpovídám. Ale abys neřekl, že jsem hajzl, dám ti jedno cd, abys měl doma co poslouchat, beztak se celej rok vodbejváš. Cyklista mizí v Ponorce a my jdeme spokojeně na pivo. Probíhá produkce Autobusu a náš milý cyklista se sápe jako nepříčetný na borce hudebníky, hrabe jim rukama po strunách a začíná být pěkně otravný. Zpěváka Doldyho už to nějak přestává bavit, tak milému otravovi vysmahne pár výchovných přes držku. Jsem toho názoru, že návštěvníci koncertů by se neměli bít, ale v tomto případě si pohotový zásah Doldyho zaslouží velkou pochvalu. Sedíme ve vedlejším baru, rozebíráme koncert a ejhle – je tu náš milý, zbitý cyklista. Pro změnu začíná vařit i do nás. Běhá kolem stolu, provokuje, otravuje a mele nesmysly. Snažíme se nevšímat si dotěrného otravy, ale pán je čím dál agresívnější. Moje trpělivost je u konce. Startuju na hajzla s tím, že mu jednu fláknu. Se mnou však startují i hoši z kapely a staví se mezi nás. Takže mi byla zmařena moje výchovná lekce, ale to nevadí. Aspoň nemusím vyndávat pinzetou cizí zuby, co by se dostaly pod mé prsteny. Konec legrace, hrneme domů, protože už dnes nás čeká další koncert. Po cestě zpět se naháníme s kapelou Lady Kate, závody vzdáváme, protože čůrání je určitě přednější. Příště vám to však natřeme, žádnej strach! Koncert hodnotíme jako vynikající a pana zvukaře opravdu doporučíme všem kapelám. Tak to byly páteční Pardubice a se pomalu regenerujeme na Boomerang. Ale o tom až v dalším reportu.   Díky, bylo to skvělý. Heinrich

 

Report 8.4.2016 JILEM, okr. Jindřichův Hradec, Extreme Massacre Vol. 1

SAMSUNG CSC
 

8.4.2016 JILEM, okr. Jindřichův Hradec, Extreme Massacre Vol. 1

Poslední dva měsíce nebyl s odjezdy na koncerty žádný problém, skoro vždy vše klapalo perfektně. Občas jsme sice někoho zapomněli naložit, ale jinak vše fungovalo dokonale. Dnes si myslím, že tomu tak taky bude. Prdlajz. Nebude. Původně domluvená hodina odjezdu se posouvá, protože někteří hudebníci vyměnili auto za vrtulník a tento stroj sice létá rychle, ale občas je problém najít flek, kde se má vlastně přistát. Nejdřív nabírám Sifóna. Ten nastupuje a hned vyndává z báglu perník ve tvaru kuřete. To je velikonoční kuřátko, hlásí Sifón a háže perník za přední sklo. Jestli nám zalíská palubovku, tak to tady bude celou cestu smrdět…. Další zastávka je u Robina. Zde to zdálky vypadá, jako by nikde nikdo nebyl a mám takové podezření, že se na nás něco šije. Nastupuje Robin se Šnekem a Šnek si sedá místo k volantu hned dozadu do trojky a lebedí si, jak krásně se mu tam sedí. Tak nějak se mi lepí jazyk na patro a dal bych si pivo, ale za volantem to jaksi nejde. Na další zastávce u Pájky však vystřeluji od volantu a sedám si vedle. Stejně mi to není nic platný, protože dneska jsem ani nestihl koupit si žádný nápoj. Konečně se hneme z místa. Všichni jsou naloděni, napapáni, napojeni, vyčůráni a taky si zakouřili. Tak to je ideální stav, který se jen tak nevidí. Nikdo nekňučí, že má žízeň, nikdo se nekroutí, že chce na záchod a nikdo nečmudí a nedělá z auta udírnu. Probíhají klasické rozhovory a je vidět, že jsme se pět dní neviděli, takže za tuto dobu se udála spousta věcí. Hlavním tématem jsou dopravní nehody, dále rozebíráme kretény, polokretény a bavíme se skvěle opět na cizí účet. Tady by někde měl bejt Zdenál, tvrdí Šnek u Želetavy. Ano, Zdenálovo auto značky Superb Ocelot se nachází zaparkované na pumpě. Původně jsem chtěl jet za váma, ale teď na to seru a jedu s váma, praví Zdenál a nastupuje si. Ještě jedna zastávka musí být, chybí totiž Káca. Káca číhá v Terči na klasickém místě, zavírají se za ním boční dveře a vypadá to tak, že ho dnes v Terči už nikdo neuvidí. Motáme se ven z města a zezadu se nenápadně ozývají hlasy, jakože by bylo dobrý dát si kafe. Jen si chlapci dejte, říkám si v duchu a raduji se škodolibě, protože žádná pumpa není v dohledu. Radost mi kazí Šnek, který za halasného radování zastavuje na výpadovce z Terče a všechno se to hrne na pumpu. První leze z pumpy Fofo. Kafe tady teda za moc nestojí, bručí. Proto si ho taky nedávám a vybírám vhodný nápoj. Kafe je sice naprd, ale slečna pumpařka je velmi sympatická. Poté, co posádka vykonala všechny nutné potřeby – kafaři vylemtali kafe, kuřáci vyjeli poslední vajgly – dáváme se opět do pohybu. Vše dokumentuje Robin, aby pak někdo neřek, že si vymýšlím hovadiny. Jilem. Jsme na místě. Vcházíme do krásného kulturáčku, je zde příjemně a útulno a za barem nacházíme dvě sympatické blondýny. Takže zatímco já se zdravím se zvukařem, všichni ostatní samozřejmě okupují bar, jak jinak…Pan zvukař je náš velmi dobrý známý a protože nás zná, určitě bude krásný zvouček. Sál se pomalu plní, nejdříve odhadujeme padesát a později už to vypadá už skoro na sto návštěvníků. Největší kravál dělá za začátku osazenstvo našeho stolu, jak jinak. Nastupuje první kapela, na plac se vydávají punkeři a už se vesele poguje. Mezitím osazenstvo našeho stolu vyčmuchalo, že sál je spojen s hospodou nenápadnými dveřmi a hoši si začali nosit různé nápoje, které za barem nebyly k dostání. Není sice poznat, co v té sklenici je, ale rozhodně bych tipoval, že nápoj není lihuprostý. Koncert první kapely končí a my se pakujeme na plac. Vyndávám zesilovač z futrálu a ejhle! Opět odkudsi vypadává malý panák, tzv. tajtrdlík. No to je divný, kde by se u mě ve futrálu vzal tajtrdlík, ještě k tomu prázdný a malý? Jednou se mi to už stalo, ale to už je hodně dávno.. Záhada je neřešitelná, ale říkám si, že pořád je lepší, když z futrálu vypadne tajtrdlík než třeba lampa ze zesáku. Jdeme do práce a zde se projevuje naše tříměsíční zimní neustálé koncertování. Vše hraje, vše funguje a i nám se hraje skvěle. Není třeba cokoliv řešit, všichni ví, co mají dělat a někde jsem četl, že prý se tomu říká sehranost.. Nastupuje první vlna a kromě třepání hlav zde funguje i pogo. Je to výborné, když na nás řádí metloši i pankáči. Nikdo nic neřeší a všichni se baví. My se dostáváme do obrátek, Káca s Fofem vymetají svýma řepama pódium, Pájka vzadu kontroluje zkušeně situaci a nutí své bubny vydávat co nejdunivější rány. U toho já můžu dělat cokoliv, ale nejvíc mě dneska baví mlejnek a couvačky. Za hry nás Šnek zásobuje pivem, ale tak nějak není čas konzumovat. Přidáváme ještě jeden vál a spokojeně odcházíme. Dalo by se říct, že teď jsme celkem dobře připraveni na další koncerty. Otevírám pomalu futrál od zesilovače a pozorně sleduji z dálky, co se bude dít. Záhada neidentifikovatelných tajtrdlíků (UTO) musí být vyřešena! No jistě, k futrálu přibíhá ten tajtrdlík, co jsem ho předtím vyhnal a skáče dovnitř. Za ním následují další dva. Tak dobře, hoši, když se vám v tom molitanu tak dobře bydlí, nechám vás tam. Ale nepolezete mi do zesilovače, hajzlíci jedni. Kulturák v Jilemu je skvělý a projevuje se to i na stěhování beden. Jednoduše se najede zezadu a našvihá se to dovnitř. Celý soubor se po naložení rozprchl všude možně a Sifóna s Robinem nacházím ve vedlejší hospodě. Paní hospodská, mám hlad, nemáte třeba párek? Já mám ty vole takovou chuť na párek….Pane, neříkejte mi ty vole a párek nemám. My tady nevyváříme, tady se chlastá! Zkouším to ještě jednou, ale marně. Zápasím s děsivou myšlenkou, že budu muset jít do auta sežrat tu Sifónovu perníkovou kačenku nebo co to je. Takže odjezd domů. Kromě dobrého pocitu z koncertu si odvážíme (nepočítám UTO ve futrálu) i další kontakty a nabídku na koncertování. Hlad zaháním limonádou smíchanou s pivem, tzv. pivonádou a po cestě na základnu sleduji pozorně okolní lesy, jestli by se nedala ulovit nějaká pozdní večeře. Tak to je asi tak zhruba vše, já teď jdu zkontrolovat tajtrdlíky, jestli nedělají ve futrálu bordel a ještě je třeba poděkovat skvělým pořadatelům tohoto koncertu, zvukařům, obsluze na baru a všem, kdo nám pomáhali. Také paní hospodské poděkuji, jelikož díky ní jsem vynalezl prostředek k utišení hladu – pivonádu.           Heinrich

 

Report 2.4.2016, Liberec, Rock Pub (+ D.N.A.)

brno-1-4-2016-072

2.4.2016, Liberec, Rock Pub (+ D.N.A.)

Dnes je to snadné, říkám si a po brněnském nátěru vstávám kupodivu už v 8 hodin a těším se do Liberce. Natočil jsem si budík, abych se mohl už od rána těšit. Na druhou stranu však mě lehce mrazí, když si pomyslím, že mě čeká celý den v autě, ve kterém bude cestovat celý zvěřinec. Moje předtucha se vyplňuje na dvě stě procent. Scházíme se na základně a Šnek odbíhá k Sifónovi, který nám na cestu posílá krabici s čerstvě vyuzenými klobáskami. Auto se rázem proměňuje v pojízdný voňavý krámek a my velebíme velemistra uzenáře Sifóna za krásný gastronomický zážitek. O jedno příjemné překvapení se postaral dnes Fofo. Přinesl nahrávku včerejšího brněnského koncertu. Nasazuji sluchátka a sjíždím, co jsme produkovali. Sebekriticky přiznávám, že včerejší Semilasso je absolutně dokonalé pokud se týká našich hudebních výkonů a v podstatě zde není skoro co kritizovat, snad jen bych si mohl koupit nové boty. Jsou přece jenom už častým koncertováním hodně okopané…Tímto prohlašuji, že již nebudu kritizovat Fofovu novou přepravní bednu a za tento krásný záznam nebudu tomuto boxu říkat kredenc. Hoši vydrželi bez čerpací stanice jen opravdu chvíli a také naše auto se hlásilo o svůj příděl občerstvení. Dnes jsme to zapíchli hned zkraje na Hladově. Vcházím do pumpy a myslím na Robina, který s náma dnes nejede, ale kterého určitě bude zajímat, jaké klobásky má paní pumpařka vystavené pod sklem. Dnes se výběr skládá pouze z jednoho kusu černé hadice a vzhledem k tomu, že jsme nacpaní vynikajících domácích produktů pana Sifóna, klobásku necháváme na pokoji. Je zde však opět spousta skvělého domácího cukroví paní pumpařky, takže by se dalo říct, že vše je na svém místě. Blížíme se ku Praze a osazenstvo našeho stroje se dostává do ráže. Vzadu ve dvojce kolují různé nádoby, povětšinou placatého tvaru a každý hádá, co se nachází uvnitř. Zdenál dotankoval čutoru ze včerejška rumem, Jeníček má zřejmě třešňovici a také nabízí spolucestujícím hromadu pukavců. Mám velký strach, jak toto může dopadnout, ale hudebníci se drží naprosto skvěle. Hoši také vymysleli skvělý vynález, který okamžitě aplikovali. Abychom nemuseli zastavovat na čůrání, vytáhl vynálezce Jeníček zpoza sedačky slavného skleněného bažanta a spolu s Kácou ho instalovali za moje přední sedadlo. Instalace proběhla velmi odborně. Izolačkou připevnili bažanta k sedačce a ohromně se při tom bavili. To je výborný vynález, pochvalovali si to a Káca hned navrhoval, že kdo chce, může klidně na záchod . Pro jistotu ještě bažanta popsal, aby bylo jasné, k čemu zařízení slouží. Nepochčijte však Heinrichovi záda! Radši si beru na sebe svou silnou koženou bundu, protože nikomu nevěřím. Nic se však neděje , ale legrace je fakt ohromná. Majitel pivovaru, pekárny a vrtulníku – Káca přichází s další výživnou příhodou. To u nás je jeden dědek a ten do sebe lil pivo normálně pod tlakem, až skoro nemohl. Tak to do sebe lil dál nuceně, v žaludku mu to koplo zpětnej ráz a v ještě nevypitém pivu se objevil zajímavý bělavý obláček….Naštěstí mám svoje pivo vypité a po dalším už po této příhodě netoužím. Podávám dozadu prázdnou láhev od Kozla. Jeníček ji přebírá a místo, aby ji vrátil do přepravky, strká láhev do bažanta s tímto komentářem : „Kozel šuká bažanta, pojďte se podívat.!“ Auto se dnes opravdu podobá pojízdnému cirkusu i s exotickým zvěřincem. „Vidím stavbu kulatou, jejíž sláva hvězd se dotýká“ – a to je slavná rybí restaurace u dálnice. Ženeme se dovnitř a já jdu první, abych rekognoskoval terén. Dnes je vzduch čistý a děvčata za pultem už nás znají, protože se ptají, kam dnes jedeme dělat ostudu. „Do Liberce, odpovídá Šnek, pojeďte s náma“. My nemůžeme, ale mohli byste nám zahrát tady. „To nejde“, odpovídá Šnek, „to bysme vám okamžitě vyřadili z provozu kávovar.“ Hovor u stolu se opět stáčí na novou Fofovu přepravní bednu. Já se do hovoru nazapojuji, protože jsem slíbil, že toto téma je pro mě již tabu. Fofo sedí naproti mně a říká, že by asi psychicky nevydržel cestovat s náma celý měsíc a ani se mu nedivím. Jdeme před Rybu na vzduch. Zde se všude nachází upozornění : Prosíme, nečůrejte zde venku a použijte záchod uvnitř restaurace. Děkujeme. Lezu do auta a vidím, že skoro všichni očůrávají venkovní plácek a stromy. No nic, nápis je zřejmě napsán svahilsky a tuhle řeč my neovládáme. Naše jízda pokračuje a i když je v autě instalováno skvělé skleněné sociální zařízení, tak dvacet kilometrů za Prahou už Káca nenápadně nadhazuje, že by se mohlo zastavit na záchod. Otáčím se dozadu a ukazuji na bažanta. „Já jsem věděl, že nám to ten škodolibec bude nadhazovat“, říká Jeníček. Jednou jste si sem dali hajzl, tak ho používejte a neotravujte se zastavováním, říkám. Káca však je neodbytný a jeho močový měchýř ještě neodbytnější. Vychutnávám si situaci a opět vysvětluji, že močák ještě nikomu nepraskl a že se do něj opět vejde 1500 mililitrů tekutiny, takže se, Káco ,nemáš čeho obávat. Je to jen pocit, vole. Koukej po krásné polabské krajině a zapomeneš na nějaký blbý čůrání. Šnek řeší situaci zastavením na nějaké pumpě a kromě Kácy se staví vedle sebe za kamión úplně všichni. Kromě mě. Mám asi výjimečnou kapacitu močového měchýře a někdy to musím změřit. Vsadil bych se, že pojme klidně i 3000 mililitrů. Dále se snažím vysvětlit, že kdyby hoši pili kvalitní tekutiny, tak těmto tekutinám by se ven z těla nechtělo, takže by se jim ani nechtělo pak na záchod! Konečně Liberec. Po čtyřech a půl hodinách pekelné jízdy zastavujeme před naším oblíbeným klubem a hned valíme věci na pódium. Žádný zdržování. Pan zvukař už je taky na místě a rovnou zvučíme. Kromě pana majitele klubu nás vítají důvěrně známé kostřičky, lebky, lebečky, urny a urničky, pavučiny, smrťáci, kreatůrky a rakvičky. Moc se nám tu líbí! Přijíždí také hoši z D.N.A a vyměňujeme si zážitky z našich včerejších štací. Vy jste hráli v Brně a my v Prdeli, praví Jirka. Sedím s Kamilem u Jirkova zesilovače a ptám se, co by se stalo, kdybychom mu ty kabely trochu přeházeli. Spodní dáme nahoru a ty horní strčíme do zesáku zepředu. To radši ani nezkoušej, směje se Kamil a dívá se, jestli můj škodolibý výmysl Jirka slyšel. Jdeme hrát. Jsme rozjetí ze včerejška a sázíme tam jednu za druhou. Jediným problémem je malé pódium, takže dnes si musím odpustit kolo kolo mlýnský, couvačky a mlácení sebou tam a zpět. Aspoň se kroutím jak hadice, protože tady musím být fakt přikován. Jakýkoliv pohyb by měl za následek minimálně rozbitou hlavu spoluhráčovu a pošlapané mikrofony. To Zdenál, to je jinej bourák. Vrhá se za hry mezi nás s foťákem, prochází za námi, občas přidupne kabel a zdá se, že pro něj je pódium spíš větší než menší! Moje hlasivky jsou po včerejšku ze začátku lehce jalové, ale ze zkušenosti vím, že řemenice po druhém koncertě naskočí asi kolem páté písničky, což se taky stalo. Přidáváme dvakrát a klidně bychom mohli i víckrát, ale další kapela už čeká, takže se pakujeme. Omlouvám se Liberečákům, že jsem dominantu jejich města – světoznámý vysílač Ještěd – nazval horou Řípem. Bylo to samozřejmě z legrace, ale bylo mi řečeno, že větší sranda byla v roce 1968, kdy dorazila do Liberce sovětská vojska. Ruský velitel ukázal na vysílač a pravil : Kakoj éto kasmičeskij karábl? (jaká je to kosmická loď?). Pomalu se dáváme na ústup, i když místní obyvatelé jsou super příjemní lidé a klidně bychom zde mohli kecat až do pondělí. Pětihodinová cesta zpátky není zase taková nuda, jak by se mohlo zdát. Pro mě cesta skončila někde za Libercem, kdy jsem upadl do spánkového kómatu a další příhody znám opravdu jen z vyprávění. Jedeme po staré silnici. Za Kolínem ve tři ráno stopuje slečna. Zastav vole, řvou všichni na Šneka. Přece ji tady nenecháme? Slečna nastupuje. „Slečno, víte o tom, že jste si právě nastoupila do pekelného stroje?“ ptá se Šnek. A kam to bude? „Já jsem programátorka a potřebovala bych do Havlíčkova Brodu.“ To je nám jedno, jestli jste programátorka nebo ošetřovatelka dojnic, důležitý je, kam jedete….“Prosím vás, vy jste nějaká kapela?“ No, to jsme a jedeme z kšeftu. „Aha, a proč má tady ten dlouhovlasý pán v té tmě tmavé brýle na očích?“ Touto otázkou stopařka naše bodré hochy nezaskočila. „Víte, ono je mu jedno, jestli je tady tma nebo světlo, on je Fofo slepý, ale i přes to hraje skvěle na kytaru.“ No ale to musí bejt ohromně těžký takhle bez zraku hrát na kytaru, nadhazuje slečna stopařka. „Na tom vůbec nic není, on má na tom kytarovém krku značky v Brailově písmu. A hraje jen tehdy, když mu tam natáhneme struny.“ Tak tohle se dělo, když jsem vyspával na předním sedadle a mám takový dojem, že stopařka vymázla v Havlbrodu z auta, jen se jí za patama prášilo. Určitě si myslela, že vlezla do auta chovancům psychiatrické léčebny, kteří se vracejí z exkurze po českých pivovarech. Ani jsem se radši nezeptal, co říkala slečna na bažanta….No, vsadil bych se, že jsem ještě spoustu příhod zapomněl, ale vůbec se mi nemůžete divit, celá akce byla opravdu pro normálního jedince naprosto neuvěřitelná. Děkujeme všem, kdo se zúčastnili, díky skvělému Rock Pub Liberec a fanouškům, díky všem členům našeho cirkusu a zas někdy (8.4. Jilem) se někde vyskytneme.     Heinrich

Report 1.4.2016 , Brno – Kulturní centrum Semilasso

SAMSUNG CSC
 

1.4.2016 , Brno – Kulturní centrum Semilasso

Již od časného rána řeším, jestli se mám jít někam léčit a nebo jestli se mám rovnou zastřelit. Nastupující zřejmě chřipka nebo podobný ksindl mě však nemůže rozházet, protože vím, že v našem hudebním souboru jsou skoro všichni lékaři a určitě na ty viry a bakterie najdou ten správný lék. Pro jistotu jsem se však rozhodl, že si udělám ještě před jízdou rozbor a kapátkem nabírám malou, ale jen opravdu malou kapičku rumu a sleduji pod mikroskopem, jestli se tam ty potvory nějak nemnoží. Vše je v pořádku, nápoj je bez závad a my se můžeme vydat na cestu. „To je dost, žes nás vyvez!“ hlásí Šnek na základně a padají i další hlášky typu „ konečně si nás vysvobodil“ a „máte štěstí, že jedu kolem“. Nakládáme a centrem celého dění je zbrusu nová Fofova přepravní bedna. Tak to kurva né, to teda né – tady mi chybí tři centimetry. Proč to neudělali o tři cenťáky užší? rozčiluje se Šnek při nakládání a mezitím přijíždí Káca s Jeníčkem. Ti jsou nuceni si vyslechnout různé možnosti využití Fofovy přepravní bedny – daly by se v tom vozit kuřata, můžeme tam dát třeba hrnky a talíře a zevnitř by to chtělo vymalovat nějakým pěkným válečkem s kytičkama. Jedeme a dnešní den je ve znamení hesla „o krok napřed.“ Jednak je to proto, že jsem si všiml zajímavé věci – pokud člověk stojí, nic se neděje, ale pokud chcete někam jít, tak kupodivu je vždycky jedna noha o krok napřed před tou druhou. Tento vědecký objev mě natolik vzrušil, že skoro ani nevnímám další zastávku. Robin je připraven a kroutí hlavou nad faktem, že přijíždíme z úplně jiné strany, než jsme původně ohlásili. Oproti minulému turné se Robin zabezpečil, abychom mu neujeli a natáhl na silnici zastavovací pás. Nebylo mu to však nic platné, jak už jsem říkal – přijeli jsme z jiné strany. Tak teď ještě Pájka a Zdenál. V autě se otevírají pukavce a je velmi veselo. Komentujeme také páteční dopravní situaci klasickým stylem jako „uhni kreténe“, „jdi s tím krámem do prdele“ a „nevidíš, že jede soubor, vole?“. Blížíme se k Dukovanské elektrárně a Šnek se ujímá role zasvěceného průvodce. Proč myslíte, že to má ty čtyři věže? Pravím, že z věží se teď pěkně hulí, tak asi přitopili uhlím. Ó nikoliv, vysvětluje Šnek. Ty věže souvisí s elektrikou – první věž je nulák, druhá je druhá fáze, třetí je třetí fáze a čtvrtá je čtvrtá fáze. S tímto vysvětlením se spokojujeme a jsme rádi, že jsme se zase dozvěděli něco zajímavého o atomových elektrárnách. Tak a teď nastupuje Zdenál. Čeká na chodníku s malým rybářem, který má na zádech ruksak a pruty. Rybáře neberem, vole. „Já taky s váma nikam nejedu, stejně nehrajete Kabáty“, praví malý rybář. (mimochodem, mám podezření, jestli to není s těmi pruty zamaskovaný Milan Špalek). Mezitím Zdenál vytahuje velkou vojenskou čutoru. V té se nenachází voda, nýbrž je plná rumu. Bába se mě ptala, kolik toho chci, jako by nebyla nikdy na vojně, praví Zdenál. Konečně se odpoutáváme a bereme směr Brno. V Ivančicích se Pájka nenápadně naklání ke Šnekovi a je mi jasný, co mu chce. Zastavujeme na pumpě. Všechno ven, a honem ,honem obsadit venkovní lavičky, zapálit doutníky, čvaňhára a vegetíme. Z protějšího domu vybíhají šíleným tempem tři psi. Vede je pražský krysařík a směřují přímo na nás. Ještě, že mám kožený boty, mohly by se mi zakousnout do kotníku, potvory. Bojím se krysaříka pohladit, jelikož měří jen 15 cm a asi bych mu rozdrtil hlavu. Miniatura mě chvíli zkoumá a pak se na místě otáčí a rozbíhá se zpět do domu následována dalšími dvěma smetáčky. Tak co tady máme dál – Jeníček vyndává placatici a my zkoumáme, co asi je uvnitř. Hlásím, že to je ořechový likér! Ano, je, praví Jeníček, ale musel jsem ho naředit rumem, protože to už je fakt úplně poslední! Tak a teď už jenom chybí Kácův pověstný škvarkový chléb! Než jsem se stačil vzpamatovat, tak majitel pivovaru, vrtulníku a teď také navíc majitel pekárny vyndává tuhle skvělou pochutinu a my škvarkáč okamžitě likvidujeme. Zůstal jen papír, který zkoumám, jestli v něm nezbyl aspoň malililinkatý škvareček. Jsme na místě. Aparaturu a nástroje nakládáme do výtahu naněkolikrát a snažíme se vždy dostat až na stage. Né vždy se nám to však podaří a já jakožto hlavní výtahář jezdím nahoru a dolů, mačkám zběsile knoflíky a když už jsem na místě, výtah se zavře a jede jinam. Jen tak, sám od sebe. Seru na to. Beru basu a nesu ji statečně do schodů až k šatně. Mezitím už probíhá koncert druhé kapely a my jdeme nasát atmosféru mezi rockery. Je to zde moc fajn, lidí přišlo hodně a evidentně se baví při každé kapele velmi dobře. Jdu se připravit, hledám basu a ta nikde. Už jsem ji donesl za stage, říká Šnek. A je „o krok vpředu“. Hledám bundu po koncertě. Už jsem ti ji vzal do auta. Zase „ o krok vpředu“. Přichází Fofo a my se ho ptáme, kde tak dlouho byl? Zjišťujeme, že Fofo rád jezdí výtahem, tak se zavřel do zdviže a jezdil nahoru a dolů. To by nebylo nic neobvyklého, ale tak nějak protahujeme ksichty, když Fofo tvrdí, že tam jezdí už od pondělí. Tak promiň, my jsme tě vlastně vyrušili. Až dohrajeme, tak můžeš zase klidně celý týden jezdit. Máme nazvučeno, obzvláště se mi dnes líbí motorový zvuk basy a vůbec má dnes všechno takový dobrý říz. Asi jako když se do dobře natočené chlazené dvanáctky chrstne panák rumu. Čtyřikrát dokola. Čekám, co se bude během našeho setu dít, protože přece jen dnes hrajeme s thrash core kapelami a nevím, jak přijmou návštěvníci tuto změnu stylu. Zbytečné obavy, vole, říkám si už za hry. Trešákům se líbíme a po každém válu dávají zuřivě najevo, že to tam prostě je. No a to už je voda na náš mlejn a dáváme do hry absolutně všecko. Hoši po stranách třepou řepami a vlasy se jim motají do strun. Pája vzadu řeže a rube do svých bubnů a zdá se mi, že vyměnil paličky za pětikilová kladiva. Když nemusím stát u mikrofonu, provádím točení vlevo a točení vpravo. Na druhou stranu bych se točit nemusel, ale je to kvůli rovnováze. Abych sebou neflákl. Stejně je zázrak, že se nezamotám do šňůr. Koncert končí, oznamuji však, že nejsme hajzli a přidáváme další dva vály. Takže dnes je to super a podle ohlasů to vypadá, že jsou všichni spokojeni. V našem merchandise shopu mizí trička i cédéčka jako mávnutím rokenrolového proutku, a také zmizely pověstné kafáče s naším logem. Shop neboli kvelb je vymeten. Přichází děvčata s počmáranými hrudníky od předchozích kapel. Opravdu už není kam se podepisovat, jedině byste se holky musely víc obnažit. Pomalu se naloďujeme, loučíme se s vynikajícím Semilassem, děkujeme pořadateli za pozvání a jedeme zpět na základnu. Fofo s námi jet nechce a ani nemá čas nám zamávat. Jezdí totiž neustále výtahem ze suterénu do jedničky na stage a zpět. Doufám však, že stihne zítřejší odjezd do Liberce. Přece si kurva musí někdo ze zaměstnanců všimnout, že výtah jezdí neustále a neustále nahoru a dolů, a navíc se z něj hulí, protože Fofo nedá bez cigarety ani ránu…? Už za Brnem dostává Robin výborný nápad. „Jsou tři hodiny ráno a nás čeká, pánové, Sifón u sebe doma, jelikož udí klobásy!“ Odpovídám známou frází : Svině jsme pobili, klobásky budú! S díky odmítám, vzhledem k tomu, že jsem vegetarián a jím opravdu jenom rostliny – Řízník smažený (prasula prasulum), Hovězník stejkovitý ( krávula krávulum), Kuřinec grilovník (slepicum fujtajblum) a kaproň šupinatolistý (bahnum plavulum). Tak to je pro dnešek vše, jsem rád, že jste bez úhony dočetli až sem. Díky za skvělé Semilasso, díky kapele Unholy Ones, agentuře Glanc a díky všem, kdo jste si přišli zařádit. Zítra Rock Pub Liberec (to je jediný klub v ČR, ve kterém se kdysi vyráběly rakve).                                                                    Heinrich

 

 

Report 12.3.2016, Třebíč, R-Club, MFT

12027092_795654933868293_5984600367596385325_o1

12.3.2016, Třebíč, R-Club, MFT

Do Třebíče se jede z naší základny docela jednoduše – rovně. To znamená, že bloudění dnes není naprosto možné. Vyrážíme a cestou sbíráme další členy souboru. No sbíráme….. skoro sbíráme! Robin, který je připraven před svým domem už asi 15 minut , nevěřícně zírá, jak kolem něj projíždíme, aniž bychom zastavovali nebo mu dokonce zamávali. Přitom tuhle trasu bychom měli mít dokonale nacvičenou! Nezastavujeme nikoliv proto, že bychom Robina nechtěli vzít s sebou, ale proto, že právě probíhá hovor o hospodách, vymytých trubkách a o čepování piva. A to zapomněl šlápnout na brzdu i Šnek, zapřisáhlý abstinent. Couváme tedy k Robinovi a dovídáme se, že takhle by to teda nešlo. Pravím, že se nemůže divit, když s náma dvakrát nebyl, tak jsme si prostě odvykli zastavovat a v tom je celý problém. Ano , ano, praví Robin a komentuje situaci příslovím od tety Kateřiny ze Saturnina : kdo dnes stál, zítra stojí opodál. Radši jedeme, protože kdoví, co se ještě stane. Na řadě je Pájka. Ten nastupuje ve velmi dobré náladě s legračními frázemi typu – jsme v plné síle?jede heavymetalovej chlív dál? A samozřejmě se bavíme jako vždy i nadále na cizí účet. První a zároveň poslední zastávka je samozřejmě na pumpě v Jaroměřicích. To jsme vole daleko nedojeli, říkám si pro sebe, ale nechci kazit chlapcům radost z pobytu na pumpě a nechci ji kazit ani sobě, protože z lednice tahám kozla za neuvěřitelnou cenu. Hoši dnes kafují, vytahují se doutníčky, cigárka a jenom čekám, až se někdo zeptá paní pumpařky, kde tady mají gauč. Konečně zvedáme prdele a hrneme na Třebíč. R klub se nachází na kopci, takže nejdřív dolů a potom nahoru a pak kousek dolů. Zajíždíme zezadu (!) k rampě a jdeme na obhlídku. Rampa je zamčená, takže obcházíme celý blok. Někomu se nechce po chodníku, tak si zkracuje cestu přes různé rostliny, živé ploty a taky Fofo někam zmizel. Před námi se najednou zvedá litinový dekl a Fofo hlásí, že kanálem je to opravdu kratší. Po příchodu do klubu ani nejdeme zjišťovat, jak vyložíme věci, ale pádíme rovnou k výčepu. Tady už číhá Káca s Jeníčkem a Zdenálem. Ti už mají všechno zjištěno a ví přesně, které dívky jsou obsazené, které volné, kolik stojí pivo, kde je lepší rum a jak si zkrátit cestu na záchod. Taková předsunutá hlídka není vůbec špatná, člověk pak přijede a hned se orientuje v terénu a nevypadá zkraje jako trubička. Ihned po příjezdu prodáváme několik triček a šťastní majitelé si je okamžitě oblékají na sebe. Činí mi to velké potěšení dívat se, jak mizí nápisy a loga Metaliky a Iron Maiden a místo nich se objevuje náš leboun s křídly. Tentokrát komentuji já prostřednictvím tety Kateřiny: Každý chvilku tahá pilku. Zvukař Rosťa má plné ruce práce, ale to mi nijak nezabraňuje, abych do něj nehučel jak do piliňáků a je mi jedno, že tam cosi zkouší – aha, to bude asi zvukovka! Nebojím se, že mi dá Rosťa do držky, protože vím, že ho přeperu. Připravena je také baterie fotografů v čele se Standou , Hetfieldem a Robinem. A copak se nám to děje v zákulisí? R-Club je opravdu velký prostor a tomu odpovídá i zákulisí pro kapely. Zde se nachází kompletní Autobus i Lady Kate a nenápadně za svými zády skrývají velké plato s pečenými kuřátky. Stejně je neschováte, jen jak se odsud vymotám, vyšlu na opeřence naše vlčáky a ti si s nimi poradí an cvaj! Koncert začíná, dnes otevírá Lady Kate, my jsme poslední. To ale neznamená, že se budeme omezovat. Klub je fakt velký a než dojdu z jednoho konce na druhý, dostanu žízeň. Děvčata na baru už mě znají a ví, co mají dělat, když se přiblížím na dostřel. Snahy našich fanoušků o nalití do mne většího než malého množství rumu odmítám, neboť jsem zde v práci a v práci se, jak známo, nechlastá! A jde se na věc! Pořádná porce dýmu hned na začátek neuškodí. Pájka je sice nachlazen a možná mu to nedělá dobře, ale někde jsem četl, že šoumeni se zadýmeným pódiem jsou na tom potom dobře a z pódia odcházejí po koncertě s erekcí. No, ale to jsem asi fakt jenom četl. Pouštíme se do práce opět s chutí, protože jinak to nejde. Dnes máme připravené další nové vály, takže náš set bude mnohem delší. Třetí vál a mezi námi se objevují dvě dívky, nebudu radši jmenovat – např. zpěvačka Lady Kate Štěpánka a její kamarádka z baru , které provozují různé pěkné pohyby a je vidět, že buď do naší hry absolutně vcítily, anebo také četly o blahodárném působení zadýmeného pódia! V každém případě pokračujeme v duchu hesla : Chlív je věčný a sázíme jeden vál za druhým. Konec. Sundávám basu, ale hned ji zase nandávám, a přidáváme další nový vál. No prosím, že to jde. Na co to budeme někde sušit, že jo. Končíme s pocitem dobře vykonané práce, snažíme se balit a nekecat, což se hlavně mně jaksi nedaří. Právě probíráme s panem zvukařem téma „Vliv lampy v zesilovači na polidštění opice“ a loučíme se další frází tety Kateřiny : „S Marshallem na věčné časy a nikdy jinak, vole.“ také afterpárty je zajímavá. Zde je jasné, že s náma bude mít Šnek dnes velké problémy. Ve velkých prostorách klubu se totiž jedinci různě zajebávají, schovávají, utíkají a pokud se Šnekovi podaří někoho odchytit a nasměrovat do auta, dotyčný mu opět uteče. Výhodou však je, že všichni se dají snadno dohledat na jediném místě – u baru. Ano, opravdu bych nechtěl bejt řidičem skupiny Ocelot, opravdu ne. Tohle povolání je strašné a ten, kdo ho vykonává, musí čelit různým nástrahám ze strany hudebníků, výmluvám alkoholiků a teroru kuřáků, kteří už brzy přestanou cigarety kouřit v autě a budou je rovnou žrát i s krabičkou. Na otázku, jaká je spotřeba cigaret našich kuřáků při jedné akci, nedokážu odpovědět, ale při počtu šesti kuřáků a dvou až tří vyhulených krabiček je jasné, že spotřeba je jako u formule jedna : 360 cig/den. A co ta chudák stará, shrbená, malá paní, která běžela ve Stonařově k našemu stojícímu autu, z něhož se stále kouřilo a myslela si, že zastavila pojízdná udírna. „Máte kabanos?“ ptá se paní . Fofo odpovídá – „mám, ale ten není pro tebe, bábo“. Tak to je možná dnes vše, co jsem chtěl říct, akorát tedy musím dát do pořádku jednu trapnou situaci : auto, které bylo do pátku na kondiční opravě jsem přebíral od pana opraváře a ten se na mě díval tak nějak divně, nicméně s pochopením…Lámal jsem si s tím hlavu, co se stalo a pak mi pohled sjel pod sedadlo, kde se na mě naprosto nevinně koukal skleněný nemocniční bažant. Který hovado to tam dalo nevím, ale uklidnil jsem se vzápětí, protože na inkriminované čůrací nádobě je nálepka s nápisem „Honza.“ A to pan opravář naštěstí ví, že Honza nejsem. On musí přece vědět, že jsem Heinrich.. …..   A dík všem.     Heinrich.

 

Report 12.2.2016 Litvínov – Attic, 13.2.2016 – Spálené Poříčí, minitour + D.N.A.

12-13-2-2016-litvinovspaalene-porici-062

12.2.2016 Litvínov – Attic, 13.2.2016 – Spálené Poříčí, minitour + D.N.A.

Jestli tohle přežijeme, tak přežijeme už cokoliv, myslím si před odjezdem, protože vím, co náš hudební soubor zkombinovaný s pojízdným cirkusem dokáže. Hurá na sever! Severní kraje jsme si v poslední době velmi oblíbili a obrážíme jednu štaci za druhou. Z toho důvodu nemůžu reportáž rozdělit na dvě části, neboť vše se v jeden celek slévá….Odjezd a nalodění probíhá absolutně jako na drátkách. Sbíráme všechny hudebníky a kamarády, kteří se obětují a budou nám, doslova s nasazením života, pomáhat. Vše jsme naplánovali do detailu a doslova do minuty, takže není radno se někde jakkoliv zdržovat. Podle bagáže, která v autě přibývá, to vypadá, že jedeme opravdu na sever (ní) pól! Šnek přináší novou zbraň, kterou mě velmi potěšil – krásný prak a my ho testujeme hned na první zastávce u Pájky. Vrata od stodoly trefený jak nic. Jedeme v sedmi lidech a jsou to opravdu tvrdí borci – nejdříve se objevuje na denním světle pověstný Jeníčkův ořechový likér, kterým si spravuji pochroumaný žaludek a vzápětí je to Kácova placatice, dnes z ní teče rum. V pohodě, žaludek už zase funguje. Jedeme jak hasiči, nikde se skoro nezastavuje, míjíme oblíbené pumpy se slzami v očích, máváme na čerpadlářky, které se nás již dnes asi nedočkají. Kuřáci vyhulují po cestě a dokonce si vyrobili i magnetický popelník, který se přichytí ke dveřím auta zevnitř a hoši čmudí a čmudí. Jediná nevýhoda tohoto vynálezu je, že občas o něj někdo zavadí, takže se vajgly zcela snadno rozsypou po podlaze. „To auto je moc nějak uklizený“, tvrdí Pájka a hned dodává, že se cítí nějaký nesvůj, když se po podlaze neválejí vajíčka z baget.“ Dočkej času,“ tvrdí Fofo a já dodávám, že o vajíčka na podlaze je také postaráno, a to díky mému nejnovějšímu vynálezu: do dodávky se na noc zavřou čtyři slepice a ráno se pustí. Vajíčka jsou vyzobána a ani se nemusí uklízet! Smrtící jízda pokračuje a dnes dokonce ani nezastavujeme na oblíbené Rybě u dálnice. To je teda nezvyk a neodpovědnost, ale co se dá dělat. Musíme být na místě včas. Šnek motá volantem a neustále komentuje situaci před naším i za naším vozidlem. Objíždíme Prahu a už je to jen sto kilometrů. Litvínov. Na místě už čekají hoši z DNA a náš první dojem je ten, že tenhle klub je totální pecka. Z auta vše putuje do výtahu na vozík, s vozíkem jede místní borec až k pódiu a my jsme nahoře. Vše v klubu je perfektní – od zvukaře přes bar a také pořadatelé jsou na jedničku. Pouštíme se do boje a je vidět, že jsme týden nehráli, protože hrajeme s obrovskou chutí. Jeden vál střídá další, obligátní kecy mezi písničkami a my sklízíme za každý vál moc pěkný potlesk. Zřejmě se Litvínovákům líbíme, protože po našem setu dostáváme hned objednávku na účinkování na zdejším motosrazu. I bar je fantastický a to my oceňujeme hned po koncertě, protože je zde výběr z pěti druhů piv. Dnes si odpouštím objednávání piva ve světových jazycích, protože nechci, aby si slečna za barem myslela, že jsem kretén anebo cizinec. Co si prosím dáte? Dělám, že nerozumím a ukazuji prstem na nálepku s desítkou. Tohle pivo chcete? Ígen!, odpovídám a uvědomuji si, že moje předsevzetí vzalo za své. Doufám, že si slečna nemyslí, že jsem maďar a honem dodávám : Cvaj mal, bite. Slečna barmanka je vyřehtaná, já rudej až za ušima a mažu od baru radši pryč. Mezi litvínovskými rockery jsou velmi zajímaví jedinci: vidíš támhle tu paní? No jasně. Tak to je majitelka dvou mateřských škol, říká pořadatel a já se nenápadně uklízím za stage. Loučíme se, chválíme dokonalou práci zvukaře a šup výtahem k autu. Před námi je cesta do Žatce, kde budeme tuto noc bydlet. Čtyřicet kilometrů zvládáme jak nic – s jednou zastávkou na pumpě a jsme v Žatci. Navigace nás sice dovedla poblíž Francouzské ulice, kde dnes bydlíme v penzionu, ale jaksi se na tu ulici nějak nemůžeme trefit. Zezadu z auta se ozývají různé poznámky, jako že se asi dneska bude chrápat pod mostem, v parku anebo někde na diskotéce, popřípadě je prý oblíbeným místem na spaní nádraží. Mezitím Jeníček vypráví, jak cestoval jednou autobusem a domů dorazil až napotřetí, neboť ho v autobusu zastihl spravedlivý hluboký spánek. I Zdenda líčí, jak se prohajal až do Brna….Zastav! Už toho bloudění bylo dost. Stáčím okno. Po ulici jde trojice – zřejmě z plesu – dvě děvčata a jeden vousáč. „Prosím vás, kde tady najdeme penzion Aranka??“ to jsem neměl říkat. Děvčata na mě třeští oči a skáčou na chodníku a ječí „ Jéééé, jééé, Aranka, Arankáá, vole prej Arankááá“, vousatý muž přistupuje k okénku a na moji druhou otázku se na mě stále usmívá. Nejsem si jist, jestli mě vůbec vidí, ale mám podezření, že i od něj se nic nedovím. Vousáč se stále usmívá a kouká na mě . Do toho holky skáčou a stále hulákají Arankááá, Arankááá. Zatahuju okno, protože od zhulenců se toho asi moc nedovím. Je půl druhý ráno a my pořád nebydlíme. Hele vole, taxíky! Lezu z auta a teď je to jasný – každej taxikář přece ví všechno. „Prosím vás, poraďte mi, kde je tady Francouzská ulice?“ ptám se taxikáře. Ten se suverénním profesionálním úsměvem odpovídá : „Tady nic takovýho není, to musíte do Prahy!“ I mě, otrlého, tato odpověď zcela zaskočila a odpovídám, že na této ulici je v Žatci penzión Aranka. „Tady nic takovýho není,“ odpovídá taxomuž a zavírá okýnko. Lezu do auta a zdá se mi, že tady v tom Žatci se buď všichni po půlnoci pomátli, zešíleli, a nebo je zasáhl nebezpečný virus, jako v katastrofických filmech. Nakonec vše řeší Šnek, najíždíme podle navigace na Francouzskou a to je slepá ulice, na jejímž konci je konečně penziónek. Hlavně nedělejte kravál, praví sympatická paní majitelka. Né, to my nebudeme, hulákají hoši jeden přes druhého, lezou do schodů a na přidělené pokoje a ke všemu mají spoustu humorných poznámek. Jdu okamžitě spát, aby se mi hlasivky trochu spravily. Kdo z vás nejvíc chrápe? ptá se paní majitelka. Jáá, hřímá Zdenál. Tak ty pudeš na samotku. A přiděluje Zdenálovi samostatný pokoj. Vše najednou utichá jako mávnutím kouzelného proutku. A to je velmi podezřelé. Známe svý lidi, že jo. Jdu ven a dostávám záchvat smíchu. Ve vedlejším pokoji svítí televize a podle signálu je jasný, že už nevysílá. Nikde nikdo. No bodejť, známá parta Pájka, Fofo a Káca, které velí Pájka, se přesunula nenápadně do ulic do vyhlášeného Bar Baru. Z vyprávění se později dovídám následující informace: Barmanka : Co si dáte? Džonyho Volkra. Prosím? Džeka Danielse. Já vás prosím vás neslyším, tady je moc velký hluk. A Pájka pronáší historickou větu: „ Dáme si vole to, co pije Lemmy!“ Já nevím, co to je Lemmy, odpovídá barmanka. Hahahahahaha. Dokonalé. Kmotři z nonstopu se vracejí spát až kolem šesté ráno a ještě v půl jedenácté jsou jako mrtvoly. Pájka jaksi netrefil zřejmě do svého pokoje a zatímco Jeníček odešel na záchod, domnělý výtržník mu leze do postele a usíná. On mi vlezl do postele, žaluje Jeníček a jde si lehnout jinam. Jedenáct hodin. Pájo vstávej! Nech mě, Pepiku, ještě je brzo. Obrovský řehot. Další z výtržníků – Fofo – není k probuzení a ani Káca se k ničemu nemá, i když jeho telefon neustále vyzvání a Káca nereaguje. Dostáváme befel od paní majitelky, že po poledni už máme být v trapu, dorazí totiž další várka na hajání. To nevadí, tvrdím, my se s nimi rádi seznámíme! Konečně se pakujeme do auta, zadáváme údaje do navigace a opouštíme Žatec. Necháváme za zády barmanku, která neví, co pije Lemmy, ani kdo to je, necháváme za sebou Bar Bar, negramotného taxikáře, švihlá děvčata, co skáčou a hulákají Arankááá a taky vousatého muže, jenž nemluví a jen se usmívá. Šnek hlásí, že máme celej den a před sebou jen 160 kilometrů do Spáleného Poříčí. Tak to je brnkačka, někde to smotnem na pumpě. Dal bych si pumpový kafe, ozývá se zezadu Fofo. Hoši se neustále řehtají a je vidět, že flamendři jsou ještě v ráži. Hele pumpa. Zastavujeme na výpadovce směr Plzeň u velkého vánočního billboardu. Všechno leze ven a cpou se do malé pumpy. Fofo vzápětí vystrkuje hlavu ze dveří ven a organizuje : „ Hoši, ta pumpa je hrozně malá, tak sem radši choďte po jednom!“ Už fakt nemůžu, to je další hláška a já už jen sípu, protože tolik smíchu si fakt nezasloužím. Pumpa je malá, uprostřed stolík na kávu a velmi sympatická mladá paní. Stále se usmívá a to je voda na naše borce. Rozjíždí se další hlášky, řehot, zvuky otevíraných plechovek a tak dál. Vchází další slečna, tentokrát řidička. Spatřuje vyřehtané chlupáče v černých kožených hadrech a nasazuje vstřícný úsměv. „Nás se nemusíte bát, my jsme sice v černým, ale jinak jsme bílí, „ vypálí Fofo další hlášku. „Né, né, já se vás nebojím, hlavně, že jste veselí, to se jen tak dneska nevidí!“ Tak to my ještě budem veselí, myslím si. Loučíme se s pumpařkou, přejeme jí veselé velikonoce, vánoce, léto a věnujeme ji naše cédéčko. Na oplátku dostáváme smradítko do auta a propisku. Paráda. Jenže náš pobyt na této pumpě zdaleka nekončí. TRPASLÍCI! zařve někdo a ukazuje doprava. Skutečně. Vpravo dvě stě metrů je obří hala narvaná plastovými trpaslíky, různými zvířátky a podobnými kravinami na zdegenerování českých zahrádek. Jdeme to obhlídnout. Vstupujeme do království toho největšího kýče, který se dá u nás sehnat. Nikdo nikde, ale v hale jsou snad tisíce zrůdiček, trpaslíků, zvířátek a všelijakých nepotřebných krávovin. Do chlapců jak když vjede nová energie. Pobíháme po hale, nacházíme ty nejlepší kousky a fotíme se s nimi. Zrovna si prohlížím plastovou somrující bábu a říkám nahlas, že tady asi nikdo není a že bychom si jako mohli ty hrůzy naložit do auta. Nicméně dva metry vedle mě se objevuje stín pana vietnamského prodavače a vypadá to, že borec jest velmi vytočen. Jeho tvář vůbec nevyjadřuje žádnou přívětivost. Vietkong – hlásí Pája. Děláme, jako že ho nevidíme a Fofo sedlá nejbližšího plastového kozla. Kozomrde, ozývá se . Pan Vietnamec se stále přibližuje, takže my se dáváme na ústup, ještě společné foto a jdeme radši pryč. Z haly směrem k nám šlehaly neustále blesky, dokud jsme neodjeli. Náš parník se řítí do daleka, je sobota odpoledne a zachtělo se nám jídla. Tady zastav, to je Hubert. No jistě, jak jinak, myslivecký restaurant. Jdeme dovnitř. U dveří stojí velmi úslužný pán s motýlkem a praví : Dobrý den, máte zde u nás rezervaci? Máme zde rezervaci, a to od teď, odpovídám. Aha, tak to je mi líto, když tak bych vám poradil, kde se najíst. Nechceme vole Huberte, jedeme jinam. Vypadá to tak, že všechny hospody a restaurace v Plzeňském kraji mají buď zavřeno a nebo jsou v rekonstrukci. Konečně zastavujeme v malém městečku a hrneme se do restaurace, která má na střeše krásného zeleného trabanta. Zde se nás ujímá číšník, který ví, kdo přišel. Vy ste rokeřííííí, že jo? Tak sem se nevejdete, ale mám pro vás salónek. No prosím, to je aspoň přístup. Rovnou salóoonek. Usedáme k dlouhému stolu a vypadá to zde, jako by probíhala výroční schůze rybářského svazu. Číšník je velmi vstřícný : Co budete pít? ptá se Šneka. Já si dám nealko Birel. Výborně, pán si dá jedno vykastrované pivo a co dál? Opět řehot, protože vykastrované pivo je geniální výraz. Do salónku přichází i pan majitel restaurace a ujišťuje se, že je všechno v pořádku a že nám chutná. Vycházíme najezení a v dobré náladě ven. Zvenku se ozývá zajímavá hudba a my zjišťujeme, že na náměstí probíhá něco jako maškarní karneval. Jdeme na pouť! Blížíme se k místu konání a tady je hned jasné, že místo masopustních masek se stáváme hlavní atrakcí my. Místní domorodci si na nás ukazují a nechápavě koukají, co že je to zač. To je asi nějaká kapela, slyšíme. Za chvíli probíhá focení a rázem jsme se všemi kamarádi. Zdenál je odtažen ke stánku s pivem a k nám se přidávají místní masky, převážně smrtky, čerti a obzvlášť zajímavá je maska, která je jako vyšitá z naší písničky Poslední cesta. Maska dostává samozřejmě název S kosou nevěsta. Dáváme se na ústup, protože místním občanům se asi líbíme a to by nemohlo dobře dopadnout, přece jenom se večer hraje, že…Naše anabáze pokračuje. I když navigace cosi ukazuje, Šnek vede parník okreskami a dělá dobře. Ocitáme se u muzea letadel a zbraní. Zastav! Koukáme na obrovská dopravní letadla, vrtulníky, ruské tanky, německé transportéry, kulomety a čtyřmetrovou sochu bronzového Stalina. Mezi tím je i žluté práškovací letadlo. Štefan už letí, Štefan je tady, hlásím Fofáčovi a Fofáč odpovídá : „Servus chlapci, jako si tu žijetě?“ Kocháme se zbraněmi, protože zbraně, to je něco pro nás. I Káca je velmi spokojen a jako majitel pivovaru a soukromého vrtulníku oceňuje tyto bojové stroje. Jedeme dál, v autě začíná pohasínat nálada a najednou je vzadu prapodivný klid. Podívej se na ně, říká Šnek. No jistě, flamendři chrápou, a to jeden vedle druhého. Popadali jak podzimní hrušky. Spálené Poříčí. Klub nacházíme okamžitě, ale jsme tu brzo. Navrhuji vlastivědnou procházku po pěkném městečku, mohli bychom třeba zajít do muzea nebo tak. Ale když vidím ty ztrápené nedospané zarostlé tváře, vydáváme se do hostince na náměstí. Tady rozhovor opět vázne a vypadá to tak, že soubor bude samou únavou brzy číst noviny. Korunu všemu dává Pájka, který si poroučí něco neuvěřitelného – čaj. To už je mi jasný, že tady jde do tuhého. Co bychom taky chtěli, že, sobotní odpoledne po kšeftě a další před náma. Sbíráme síly a jedeme do klubu. Klub Sklep je pojat ve stylu starých anglických klubů, vše je z cihel, na stěnách kvalitní obrazy Beatles, Rolling Stones, Hendrixe. Aparatura skvělá a mladý zvukař velmi snaživý. Pořád se ohlížím kolem a něco se mi nezdá. No jistě. Na rozdíl od jiných štací je zde doslova přeholkováno. Dívky jsou doslova všude a na baru sedí jenom ony. Za barem též děvčata. Ideální stav pro náš soubor. To se to bude pěkně hrát, ozývá se z mužstva. Nastupuje první kapela, její název je Kraví Tma. Výborná muzika, trochu recese a skvělý zvuk. Obzvláště jsem se pobavil písničkou o pánovi, který se opaloval v létě na pláži, usnul, on mu vyklouzl ven z trenýrek a spálil si ho. V refrénu se zpívalo něco jako „ani neleží, ani nestojí, holky se mi budou smát.“ Další kapela je DNA. Opět výborný zvuk a hoši krásně strhli publikum k řádění. Jdeme my. Dolaďujeme zvuk za jízdy a pálíme jednu za druhou. Je zde horko jak na té pláži a pro jistotu se dívám, jestli si ho nemůžu spálit. Třeba od reflektorů….Zpočátku je vidět, že jsme děvčata zaskočili rokenrolem, ale mohutný potlesk svědčí o tom, že to děláme dobře. Začíná se to tam hýbat a lidé se baví. Přidáváme ještě jeden vál od Motorhead a vyhlašuji, že chci vidět pořádné pogo. Pořádně zapogujte, ale né, že mě někdo kopne do hlavy. Rozbil by se mi můj Hellklobouk! Tak to je jízda, dole pod námi jde očividně skoro o život. Ruce, nohy, strkání, padání, boty, třepání, běhání – no prostě jak říkáme my, Moraváci – chlív jak sviňa. S pocitem dobře vykonané práce si jdu sednout a čekám, až trochu uschnu. Loučíme se, čeká nás 217 kilometrů, ale to už je brnkačka. I přes to, že přestaly jít směrovky. Śnek si z toho nic nedělá a stále si povídá : „Však vy se rozběhnete, vy ludry!“ Po pár kilometrech se tak opravdu stalo a my už dokonce i blikáme. Dóbro dóšli, jsme na základně a jdeme bydlet. Na příští týden vyhlašuji dovolenou , což celý mančaft přijímá s velkou radostí. Budu se jen válet a chrápat, tvrdí Pájka, ale já mám podezření, jestli se nechystají s Kácou a Fofem do Žatce do Bar Baru. Celkové hodnocení turné je : špica špicová nejšpicovatější ze všech špic. Díky všem za pomoc a organizaci, zvukařům za zvuk a zdravíme příjemné obyvatele městečka Kaznějov.

 

 

Report 30.1.2016, Hradec Králové, Music Bar Striga, with D.N.A., Lady Kate

dscf3032

30.1.2016, Hradec Králové, Music Bar Striga, with D.N.A., Lady Kate

Uplynul další týden a cirkusáci vyráží na další štaci. Na cestu se tentokrát velmi těšíme, protože venku je jaro a navíc auto topí! Auto topí! Auto topí! Hurá. Náš všestranný kutil Šnek otevřel vnitřnosti stroje, odstranil závadu a zprovoznil topení. Máte štěstí, že jdu kolem….Dnešní sestava pojízdného cirkusu se nám trochu ztenčila a je to možná dáno také předchozí polární výpravou. Zdenál se dostavuje na základnu v plné parádě. Plná paráda je nový naleštěný černý superb, kterému prý k dokonalosti chybí pouze naše velká loga. Po pár kilometrech cítíme, jak na nás z útrob vozidla proudí teplý vzduch a stále kontrolujeme zadní prostory, jestli tam hochům není náhodou zima. Je to cajk, hlásí hoši zezadu a spokojeně si lebedí.“ Konečně cestujeme kulturně a né jak prasata“ chválí Šnekovu práci Fofo. Na trase nabíráme Kácu. Kde se tam vzal, uprostřed polí, luk a strání, opravdu nevíme. Káca tvrdí, že ho na místo dopravila sousedka, ale my mu stejně nevěříme, jelikož víme, že jeho sousedky jsou ve věku 90+. Tak nevím.. Vsadil bych se, že se na místo dostal svým soukromým vrtulníkem. A to je dobře. Je to totiž obrovská výhoda mít v kapele majitele pivovaru, který má svůj vrtulník. Tuhle trasu známe už nazpaměť, a to i se všemi záludnostmi, takže by nás nic nemělo překvapit. Přesně víme, jak je která pumpa natřená, kdo v ní prodává a jestli má noční nebo denní. I přes to nás překvapuje velký červený nápis na Vílanecké pumpě : Pozor! Za loupežné přepadení vám hrozí až 10 let vězení! Ptáme se paní prodavačky, co to jako je. „No to tam je proto, abyste si na mě dávali pozor, protože tady loupím většinou já.“ Dále zjišťuji, že ani tento týden není na regálu Krakonoš, ale paní lupička mě ubezpečuje, že dodávka Krakonoše tu bude cobydup. Jenže to už my budeme cobydup dávno někde úplně jinde, takže mi ho schovejte pod pult prosím, já si ho vyzvednu, až pojedeme na Litvínov. Pája se usazuje u svého venkovního posezení a hledá místo na slunci. Teď je to opět dokonalé, chrochtá si a zapaluje si s velkou chutí další čvaňháro. Odplouváme, prolítáme Jihlavou a táhneme na sever. Tato trasa je zajímavá tím, že se zde vyskytuje mnohem méně čerpacích stanic než na dálnici. Všímám si toho a čekám, kdy se ozve kouzelná věta „Zastav na chcaní.“ Věta se ozývá čím dál naléhavěji, ale zastavit zatím nelze. Mezitím se cpeme Kácovým pověstným škvarkovým chlebem. „ Jednou jsme pařili na chatě a dostali jsme chuť na kávu,“ praví Káca. Kámoš našel dózu, zalil kafe, osladil a my jsme to vypili. Má to nějakou divnou chuť to kafe, je to asi starý. Druhý den přichází majitel chaty a my mu říkáme, že to kafe by už měl vyhodit, protože je starý a moc nám nechutnalo. Jaký kafe? Ptá se nechápavě pan majitel. No tam to, co je v tý dóze vole. „ Tý vole, vy jste mi vychlastali dědečka! To není dóza s kávou, ale urnička s dědečkem, blbouni.“ Hledám něco, čím bych tuhle příhodu spláchl, ale kde nic, tu nic. Konečně zastavujeme na pumpě za Pardubicemi. Idu na průzkum. Procházím pumpou, ale jsou zde naskládané pouze ohavné nealkoholické nápoje , plechovky s energeťáky, co připomínají barvu na plot a paní, co se na mě dívá jak na vetřelce. Jdu ven a hlásím, že tady nemají pivo. Není možný – huláká Pájka a jdou s Fofem dovnitř. Za chvíli se vrací a tvrdí, že jsem slepej, protože je tam piva plnej regál. No, já už tam nepůjdu, protože to pivo mají mít na viditelném místě a né schovaný někde pod novinama. To je normálně případ pro obchodní inspekci. V autě je stále příjemné teplo a osazenstvo jaksi poklimbává. Zjišťujeme, že bude nutno k našemu celkovému komfortu namontovat do auta pořádnou plazmu, aby se hoši v autě nenudili a mohli sledovat třeba přírodovědné filmy nebo naučné dokumentární snímky s kutilskou tématikou. Fofo však tvrdí, že se musí pouštět hlavně hambaté filmy, abychom dostali erekci a nemuseli chodit tak často čůrat! Konečně Hradec. Trefujeme se do správné ulice, ale nikoliv do správného podniku. Stáčím okýnko a borci na zastávce tvrdí, že jsme se netrefili o pár metrů. Šnek provádí brilantní otočku, takzvanou „dvojitou chodníkovku“ a my už jsme na místě. Striga je pěkně vytopená a k veškerému pohodlí jsou zde i velká plynová kamínka, která mi neustále připomínají nevím proč – kytarové kombo. Neustále vybízím pány kytaristy, aby neváhali a zkusili si svoje nástroje strčit do topícího komba. No a pomalu se nám slejzá celá smečka všech tří kapel. Všichni ve výborné náladě. Také návštěvníci chodí a první, co uvidí je rozvalený Pájka v pěkné polstrované sedačce. S ním se rozvaluje také Fofo a jak je vidět, nic jim nechybí. Pivečko, cigárko, pohodlíčko, záchůdek jen kousek, aby se moc nenaběhali! Tak a už se hraje. První kapela je dneska Lady Kate a hned mají plný plac. Výborně, dneska to půjde samo, lebedím si. Další jsou D.N.A. a pak už my. Moc tomu zvučení nedáváme, bum bum, trochu monitory a začíná řežba. Hradečáci reagují naprosto skvěle, i když jsme zde poprvé a krásně se s nimi spolupracuje. Poslouchám za jízdy, jak tam hoši ty kytary pěkně rvou a zezadu je nakopává pekelnej mašinkvér Pájka. Musíš pěkně ohlašovat písničky, protože zase nemám playlist, tvrdí Pájka. To je jasný, s playlistem mám problémy i já a už od Vánoc playlisty netisknu, protože tiskárna HP mě nasrala a vyhodil jsem ji oknem ven. Jsme u Poslední cesty a já zapomínám samozřejmě ohlásit, že tohle je vál pro Zdenála, ale naštěstí jsem si vzpomněl hned po písničce a vše napravuji. Poslední cesta, s kosou nevěsta. Tak to se taky líbí. Jsme ve finále a nebude to jen tak , protože se bude muset přidávat. Dáváme Válení, ale lidstvo na place si žádá další přídavek. No co jinýho než Ace of Spades. No a kdybychom to neutnuli, tak tam přidáváme asi ještě teď. Z pravé ruky mi něco kape, není to červený víno a vypadá to, že jsem si zadřel motor. Lépe řečeno pravou ruku. To nevadí, vyměním těsnění pod hlavou a příští tejden to bude cajk. Balíme. Tedy lépe řečeno hoši balí. Já bych jim rád pomohl nosit, ale jsem odchycen na baru do pasti. Dovídám se zajímavé věci ohledně nelegálního prodeje našich cédéček na internetu a domlouvá se také další koncert. Loučíme se s příjemnými Hradečáky, lezeme do vytopeného obýváčku a hrneme, tentokrát na jih. Probouzím se u cedule s nápisem Terč. To není vole Terč, ale Telč, už seš z toho střílení úplně zblblej, sokolíku, praví Šnek a rejduje volantem k domovu. Nu vot, dóbro dóšli. Pokud bychom tuto výpravu zhodnotili, tak je to opět za jedna! Náš shop s cédéčky byl v Hradci vyprodán a stejně tak i po tričkách se slehla zem. Příště toho vezmeme víc, protože není nic příjemnějšího, než když si člověk vykračuje po Hradci Králové a všichni chodci mají na sobě černá trička Ocelot. Tedy samozřejmě kromě pana primátora, ten naše tričko ,nevím proč, nenosí.Hodnocení cirkusového čísla : ó la lá, hopla super ultra hypermarket bombaaaa.       Heinrich

Report 22.1.2016, České Budějovice, Fabrika, with D.N.A.

dscf3018

22.1.2016, České Budějovice, Fabrika, with D.N.A.

Mrazík, mraznička, mrazák, umrzlý, zamrzlý, přimrzlý, namrzlý, zmrzlý. Tak to je přesná charakteristika celé páteční výpravy do Českých Budějovic. Divíme se, proč tak mrzne, ale nakonec se shodujeme na tom, že to bude asi proto, že je leden….Největší obavy mám z odjezdu, přece jenom je pátek a kdovíjak se budou hudebníci slejzat! A taky že jo. Fofo hlásí, že se nachází někde a neví kde, ale že určitě přijede včas. Sbíráme všechny postupně do auta a neustále zdůrazňujeme, že jsou instalována nová zadní sedadla, čímž se komfort cestování samozřejmě zvýšil. Sedadla si všichni pochvalují a je jasné, že tím asi zřejmě skončilo cestování s obývákovými křesly, fíkusem a lampou. Šnek jakožto kutil se se sedadly trápil celý týden a svoji práci zakončil větou :“ To by kurva bylo, abych tam ten ksindl nedostal,“ Jsme skoro v plném počtu. Nastupuje Jeníček a ten se ke dnešnímu cestování staví kriticky: Je tady zima jak v psici, praví Jeníček, zatopte nebo tady chcípnem. Šnek dělá co může, ale topení jede stále na padesát procent. Dneska to musíte ještě vydržet, a já to do příště spravím, praví Šnek . Přirovnávám naši cestu ke Scottově  polární výpravě a tvrdím, že kdyby Šnek zastavil, my se svlíkli do trenek a skočili naboso do hromady sněhu, hned bychom si vážili toho krásného tepla v autě. Nálada v autě je výborná, padají šílené hlášky a my se vesele bavíme na cizí účet. Poslední nastupující je Káca. Čeká na nás na chodníku se dvěma kytarami, Janou a kočárkem. Vylézáme z auta, nakládáme kytary a já jdu zkoumat zvědavě človíčka, který se nachází v kočárku. Ani jsem nestačil říct známou hlášku „ty máš ale kukadla“ a klouček hned, jak mě vidí, se na mě směje. A to není normální, protože v naprosté většině případů se děti, když mě spatří, rozbrečí. No jasně, už to mám – dítě je chytré a směje se mi, protože je venku tma a já mám na očích tmavé brýle. Kromě toho jsem jako vždy neoholen a zřejmě mu připadám jak džihádista. Naše putování pokračuje, silnice jsou suché a krásně se jede. Jenom Šnek za volantem pořád brblá. Nelíbí se mu, že tady v jižních Čechách je na polích sníh a u nás na Moravě hovno. Šnek je totiž lovec a když není sníh, nemůže stopovat zvěř. Do debaty přispívá i Jeníček, který tvrdí, že by Šnek stejně netrefil ani líně chodícího slona. Já si myslím, že by ho určitě trefil, ale taky si myslím, že by z něj Jeníčkovi nedal ani sousto. No a když už jsme u toho jídla – Káca nejdříve vytahuje vlastnoručně upečený chleba, který obsahuje škvarky. Zakrátko je z chleba jen půlka a posléze mizí úplně. Příště ho upeču s uzeným – slibuje Káca a na spláchnutí vyndává placatici s logem Ocelot, čímž mě velmi potěšil. Autem se line vůně švestek. Jen Pája tento nápoj odmítá. Prý mu po něm minule vyskákaly skvrny na obličeji… Pravím, že z lékařského hlediska je to nesmysl. Po slivovici nemůžou nikomu naskákat skvrny a už vůbec né fleky na obličeji. Pája si trvá na svým a nakonec stanovujeme jasnou diagnózu – Pája je chabrus na játra, proto mu vyskákaly skvrny! Nabízím mu na místě odbornou pomoc – mohli bychom provést jaterní test, ale s tím Pájka nevím proč nesouhlasí. Předepisujeme mu tedy „rum po příjezdu“ . Zezadu se ozývá neustálé brblání, jako že je v autě zima a jak vypadá teplo. Šnek tvrdí, že když se topení do příště nespraví, vezmou si všichni posedový vak. V tom je prý teplo největší. „Taky jsme na honu střelili dvacet divočáků, pánové“, říká Šnek. Pravím, že to je jednoduché střelit tolik zvěře, když si myslivci postaví posed přímo v prasečáku….A ještě jedna zastávka. Pumpa těsně u Budějic. Jdeme dovnitř a je to tady zase! Je to tady zase! Uvnitř pumpy se nachází dva multikulturní inženýři, lékaři a možná chirurgové. Kde se tady kurva vzali, když venku není žádný auto? Chudáčci jsou trochu vyděšení, kupují si čtvery máčka a na to, že prchají před válkou, mají velmi slušně nabité prkenice. Odcházíme nasraně z pumpy a je nám líto slečny u pokladny. Zůstává s nimi totiž na pumpě sama. Konečně Budějice a trefujeme hned napoprvé do klubu, což je v našem případě takový malý zázrak. Jsme tu první, a těsně po nás přistává kamión D.N.A. Hoši jsou dnes nějací nachlazení, takže jdeme na medicínu. Fabrika je úžasný klub, kde všechno funguje, personál je velmi přívětivý a také pan zvukař ví co dělá. Jenom do šatny trochu táhne, ale tady se my rozhodně nezdržujeme. Zjišťuji, že zde teče můj oblíbený Budvar – jak jinak, v Budějicích..Po zkušenostech z Prahy si pivo objednávám radši česky, nikoliv rusky, abych nedostal přes držku. Takže Eine Budvar, bitte! Jawohl! odpoví pán za pultem a je vidět, že si budeme rozumět, protože na jeho úsečnou odpověď já reaguji slovy: Já taky! Sedáme si ke stolu s borci z D.N.A. Zde se projevuje moje neodnaučitelná škodolibost. Kytarista Venca totiž nekonzumuje alkoholické nápoje a pivo si dává až poté, co mu tvrdím, že je pouze padesátiprocentní rocker. Bereme Vencu do učení a za chvíli je v něm také velký rum. Kamil tvrdí, že mu to nemůže uškodit a aspoň se trochu votrká. Venca se zvedá malátně stolu a odchází někam. Za chvíli je zpět, ale jeho tmavé sako velmi utrpělo, neboť je celé od omítky. Jdeme hrát a také dnes to vypadá, že svoje nástroje ovládáme velmi dobře. Všechno šlape jak má, všechno funguje a my bojujeme, až z nás stříká krev. Opět nasazujeme nový vál a vše hrajeme absolutně lehce. Potvrzuje se jasná věc – ve zkušebně se můžeš posrat, ale živé hraní nic nenahradí. Nejlepší zkušebna je totiž vždycky koncert. Poslední akord a my se pakujeme z pódia. Jsme zpocení jak myši, tudíž se ani nemůžeme líbat s fanynkami, jak říká Fofáč a jdeme vychladnout k baru. Pájka, i když dnes spěchá domů, usedá do křesílka a tím, jako by říkal : Chlastejte, konzumujte. A to my děláme. Dávám si skvělý Budvar a ejhle – kde se vzali, tu se vzali – zájemci o CD. Prodávám několik našich cédéček – asi čtyři a přichází lidé, kteří nás zvou na další koncert v jižních Čechách, neboli pořadatelé. Marně přemýšlím, kdy asi budeme mít letos volno, jako že bychom třeba nahrávali, ale nakonec se utěšuju debilním sloganem : Lepší vyhrávat než nahrávat! Balíme se a Šnek je opět ve svém živlu. Je vidět, že po pražské absenci má vše pevně v rukou, skládá, vyměřuje, nakládá, otvírá, zavírá. “Když jsem viděl, jak jste to naložili v Praze, tak jsem myslel, že to snad nakládala prasata,“ tvrdí Šnek. Kéž bys věděl, že jsi nebyl od pravdy daleko! Loučíme se s velmi přívětivými Českými Budějicemi a hrneme domů. Na zpáteční cestě jsem nucen si obléct na velmi tlustou koženou bundu ještě kožíšek a mám cukání si na hlavu narazit i svůj hellklobouk. S pocitem dobře vykonané práce usínám v autě a ani nevím, kde kdo vystoupil a co se na zpáteční cestě dělo. A jestli někdo tvrdí, že jsem byl jak dělo, tak ví prd a neví taky, co se dělo. Díky všem za hladký průběh koncertu, díky za pozvání a speciální poděkování patří kromě našich skvělých hudebníků i počasí. Padá totiž sníh a Šnek se bude konečně moct vydat po stopách dravé zvěře a doufám, že uloví aspoň klokana.

Hodnocení koncertu je : ultra super megaparádavole.     Heinrich

Report 16.1.2016 Praha, Kain, with D.N.A.

SAMSUNG CSC
 

16.1.2016 Praha, Kain, with D.N.A.

Zavřete je do blázince! Tak by se dal charakterizovat náš první letošní koncert. Jede se do Kainu, a proto se všichni rozhodli, že si cestu jaksepatří zpestříme. Místo zadní trestné lavice instalujeme pohodlná křesílka, která byla kdysi možná v obýváku. Hoši tuto změnu vítají s nadšením a Robin přichází s dalším vylepšením interiéru našeho auta. Čeká na nás s obrovským fíkusem v náručí. Když obývák, tak obývák. Fíkus je bezpečně uložen v pětilitrové sklenici a je zasazen do písku. „Ještě jsem chtěl vzít stojací lampu , ale nesehnal jsem stínidlo!“praví Robin. Kdybych věděl, co nás čeká, tak bych asi nikam nejel. Zdenál, který se dnes ujímá řízení vozidla (Šnek má neodkladné povinnosti), šokuje hned při příjezdu na základnu. Jeho osobní auto je vyzdobeno ze všech stran obrovskými logy naší kapely. Ocelot zepředu, zezadu, z boku a mám podezření, že logo se nachází i na motoru. Ale tam jsem se nedíval. Opravdu chvályhodná záležitost! Sraz na akci je samozřejmě s patřičným předstihem a i když někteří profesionální řidiči, jako třeba Sifón, brblají, že jedeme brzo, má to jako vždy svůj účel. Konečně jsme se dali do pohybu. Hoši vzadu si užívají obývací pokoj i s fíkusem, ze všech stran je slyšet syčení otevíraných lahví a plechovek. V Želetavě nabíráme Kácu a Jeníčka, a to hned vedle sjezdovky. Než kuřáci vyšlukují svou povinnou zastavovací cigaretu, snažím se přesvědčit děcka na sjezdovce, aby mi půjčili aspoň boby. Hurá, už zase jedeme, nicméně je tu další zastávka, tentokrát na Vílanci. Už se nám po tobě, Vílanče, stýskalo. Tady vychází na světlo zásadní nedostatek – nemají Krakonoše. Smutně obcházím regál a nakonec si beru Huberta. Hubertus je pivo z pivovaru Kácov. Tady je vidět, že jsme opravdu hodně bohatá kapela, když si Káca může hned po jednom koncertu koupit rovnou celý pivovar! I když je děsná kosa, hoši stojí venku u laviček a dělají, jako že je léto. Fofo dostává od Pájky k narozeninám krásné žluté tričko se Sandokanem a je z něj tak nadšen, že se rozhodl v něm i hrát! Což teda kurva striktně odmítám. Venkovní posezení zpestřuje Robin, který se rozjel a není vůbec k zastavení. Právě se dovídáme, že byl na honu málem postřelen, jak dopadla liška a taky je tu příběh o myslivci, který přišel z honu, a vypadalo to, že má neštovice. Nakonec se zjistilo, že to není vyrážka, ale broky. Kromě fíkusu vezeme s sebou ještě další atrakci a tou je klec s domácím ptactvem. Nadšený chovatel ptactva Zdenál veze klícku s kubánci (nebo jak se to jmenuje) dalšímu chovateli přímo do Prahy. Takže si představíme následující situaci: na pumpě zastavuje dodávka, z ní vylézají tvrdí rockeři a z dodávky se ozývá „ ky ky ry kýýýýýýý!“ Naštěstí kubánci jsou hodní, nekokrhají a spíš mám strach, abychom je nevyděsili my. Než dojedeme k Rybě, dovídám se od Jeníčka postup výroby ořechového likéru. Je to důležité, protože likér, který jsem dostal od Robina k vánocům, už byl zkonzumován. Vypil jsem ho sám a nenechal jsem nikomu ani kapku. Jeníček mezitím vyndává láhev od kofoly, šroubuje zátku a autem se nese úžasná vůně ořechového likéru. Jsme na Rybě. Náš oblíbený rybí motorest již svítí do dáli a láká nás na pekelnou rybí polévku halászlé. Hoši jdou napřed a před dveřma se zarazí. Co je? Ani tam vole nechoď, praví Sifón. Já jdu, mám žízeň a hlad. Otevírám dveře a aniž bych chtěl, tak ze mě vyletí „ týý pičo!“ Rodinka u pravého stolu dostává záchvat smíchu. V naší oblíbené rybí restauraci je zájezd z jižních krajin, jehož členové se zřejmě po novém roce rozhodli, že nás budou muset chtě nechtě multikulturně obohatit. Tak tady nebudu, praví Káca a opouští lokál. Co když to tady bouchne? Hoši, tady to nemůže bouchnout. Proč by si obohacovači vyhodili do povětří barák s jídlem a pitím? V každém případě jsme nasraní, protože musíme stát ve frontě, která neubývá a chudáci děvčata za pultem řeší objednávky podané prapodivnou hatmatilkou. Konečně se dostáváme na řadu i my a než se najíme, zájezd z jižních krajů mizí pryč. Je to možná proto, že venku zahýkal velbloud. Všichni jsou šťastní a mají lepší náladu. Tentokrát jsme přežili bez újmy na zdraví. Valíme. Robin sbírá fíkus, který postavil na parkoviště a my pokračujeme v úžasné cestě. „Praha už volááá, Praha už voláá!“ Jsme u Kainu, problémy s parkováním jsme vyřešili díky místním borcům a za to jim moc děkujeme. Dalo by se říct s nadsázkou, že v podstatě parkujeme skoro u pódia. Kain se pěkně plní, přichází fanoušci kamarádů z DNA, ale objevují se i naši fandové, s některými jsme se neviděli minimálně dva roky. Pouštíme se do díla a je to moc fajn, protože aparatura v Kainu maká velmi dobře. Seznamuji všechny přítomné s novým kytaristou Kácou a jedeme pěkně od podlahy. Po každé písničce je potlesk a my si koncert pěkně užíváme. Pánové, můžete osahávat přítomné dámy, ale jenom pokud jsou vaše a nebo pokud od nich chcete dostat přes hubu. Taky nasazujeme naši poslední novinku, která se jmenuje Going To Hell, to jenom proto, aby si někdo nemyslel, že hrajeme pořád starý repertoár. Je potřeba nové vály ozkoušet na veřejnosti, protože až budeme nahrávat, tak rozhodně nechceme nahrávat pičoviny, co se nikomu nelíbí…..Hotovo, koncert na prestižním místě v Praze jsme si užili a soudě podle ohlasů si ho užili i návštěvníci. Jdeme se občerstvit, ale k baru se jen tak nelze dostat. Po cestě narážíme na různé nádobí. Nejoblíbenějším nádobím jsou zde kovové placatice se slivovicí a různými druhy likérů. No co, vole, však je zima a než dojdu domů, tak bych na zastávce umrzl, praví místní borec. Na baru si objednávám pivo Kozel následujícím způsobem: „Co si dáte?“ „Adin Kazjol,“ vypálím objednávku na paní barmanku. „Mluvte na mě prosím česky!“ Prosím jednoho Kozla, opravuji se a s provinilým pohledem čekám nejen na pivo, ale i na facku. Nedá mi to, a když jdu pro pivo podruhé, ptám se, proč paní vadí moje krásná ruština…? No to je jednoduchý, panáčku. Já bydlím v baráku, kde to musím poslouchat od rána do večera a od večera do noci. Tak bych prosila, kdybych to nemusela poslouchat aspoň v práci. Jedním ze zlatých hřebů večera je gratulace našemu kytaristovi Fofovi. Fofo si obléká žluté tričko se Sandokanem, my všichni povstáváme a nejlepší zpěvák z nás – Sifón – zahajuje sborový zpěv nápěvem „Sandokáán, Sandokáán, ta da dá da da dá da dáda. Vsadil bych se, že našemu Sandokanovi se za jeho tmavými brýlemi lehce orosily oči. Tak, následuje koncert DNA, je to mohutný nástup a hoši to do nás pálí jak z kulometu. Úžasná píseň Sejdem se v pekle mě donutila zatřepat si hlavou a určitě bych si šel i zakolovat, ale bohužel jsem byl okamžitě odsmýkán k baru. Náš koncert v Kainu má pro nás obrovský význam – vážíme si toho, že se dostavili fanoušci, kteří sledují dění v kapele a drží nám palce, a navíc jsme zde navázali další kontakty a získali objednávku na koncert poblíž Prahy. Takže kolik tam bylo lidííííí? Tak to fakt nevím, ani jsem se neptal, ale důležité je, že jsem se k baru musel prodírat a na záchodě byl taky hezký provoz, takže odhadem cca 80 – 90. Zpáteční jízdu ani popisovat nebudu. Jednak jsme ani skoro neodjeli, protože polovina osazenstva se odebrala na kopec k vojenskému muzeu, kde se zřejmě fotili u tanku, (úkol však zněl dojet s tím tankem domů!) a jednak jsem před chvílí otevřel boční dveře od dodávky a vypadly na mě různé láhve, zmačkané plechovky, svetry, mikiny, bundy, boty…, v dodávce se též nachází urvané listy od rostliny fíkus, které jsou různě poházeny po krásných křeslech, na zemi se povalují zmuchlané krabiky od startek, vajgly, zbytky baget, petky s vodou (fuj) i bez vody a mám podezření, že někde mezi bednami se taky možná (podle pachu) nachází mrtvola. Znechuceně zavírám dodávku a se slovy „do piči to je zase chlívek“ – odcházím připravit se psychicky na úklid, jenž se ale samozřejmě nebude odehrávat dnes v neděli, ale až zítra. Před touto činností je totiž nesmírně důležité nechat všechny ingredience co jsou v autě řádně přes noc ztuhnout, neboť žvýkačka a bageta se z koberce odlupuje určitě lépe zmrzlá než čerstvá.

 

Hodnocení koncertu je opět :super ultra mega vole špica!                               Heinrich

Report 19.12.2015 Boomerang Music Club, Hluboké Mašůvky , + Autobus, Lady Kate

1927644_1066221956733306_989913015712835485_n1

19.12.2015 Boomerang Music Club, Hluboké Mašůvky , + Autobus, Lady Kate

Tradiční vánoční koncert v Boomerangu je tu a my se těšíme jak děcka na ježíška. Dnes má premiéru Káca a hned od začátku nám ani nepřijde, že máme v kapele nového člena. Všechno funguje a klape jak má. Naloďujeme se na základně a už teď je jasné, že auto bude muset jet ještě jednou. Fakt asi bude nutné do budoucna koupit „velkej černej autobus!“ Hned od startu se rozjíždí samozřejmě tradiční duchaplná zábava, kterou začínám já přiblblou otázkou na Jeníčka – jestli tedy vzal dnes s sebou svůj pověstný ořechový likér. Nevzal vole. Nechal jsem ho doma. No jistě, ořechový likér zůstal doma na polici. Tam se mu holt nic nestane. Ale taky je to dobře, aspoň se nestane nic mě. Vzhledem k tomu, že do Boomerangu to máme kousek, tak ani nepředpokládám, že by se mělo někde zastavovat…..natož na pumpě, že…Vtom se zezadu ozývá Robin : dneska je ale mlha, takhle po cestě. To se ani nedá moc cestovat a ani pumpy nejsou kolem cesty moc vidět. A je to venku. Je mi jasný, že na pumpě se prostě zastavit musí. Chytrému napověz, hloupého kopni do prdele. Zastavujeme jako vždy v Žerůtkách a já jdu první. Paní za pultem ode mě nechce žádné peníze za plechovku piva! Strkám jí pod nos tisícovku a ona ji odmítá! Tak to je paráda, myslím si. První obchod, kde po mně nikdo nechce peníze! Koukám na sebe pro jistotu do protějšího zrcadla, ale nezdá se mi, že bych vypadal jak běženec. Barva ksichtu bílá, šaty černé, takže normálka. Přemítám tedy, proč ode mě nechce paní peníze za pivo a zjištuji, že věc se má tak, že paní ode mě peníze vlastně chce, ale né tak veliký! Prý je to moc velký. Ptám se zvědavě – vy nemáte ráda veliké věci? Situaci zachraňuje Jeníček, který má drobné, pivo mi platí a nenápadně mě vystrkuje ven z pumpy na mráz. Celá společnost se nachází za pumpou pěkně venku za větrem a všichni tahají cigára, doutníky, a kdyby tady byla vodní dýmka, tak by se hulilo i z ní. Pánové, všimli jste si něčeho? Néé , a čeho vole? No jen se podívejte na ten kamión, co tady parkuje. A co jako s ním je vole? No jestli to nevidíte, tak dneska jede na turné i Eva Pilarová, volové! Konečně si hoši všimli nápisu Pillar na plachtě a rozvíjí se debata, kolik vlastně může být uvnitř naskládaných maršálů…? Jsme na místě. Před Boomerangem už jsou vozidla dalších kapel, takže my přijíždíme jako vždy poslední. Nastává klasická legrace – kdo musí zajet dovnitř první, kdo druhý a jak se tam pak SMOTÁME, jak říká Šnek. Radši jdu pryč, abych se nesmotal sám. Také Fofo je dnes ve skvělé náladě a všichni vypadají spokojeně. První dnes hraje Autobus, hoši mají parádní zvuk a jdou do toho prsama. Je evidentní, že je hraní baví. Návštěvníci stále chodí a je zde po první třetině skoro 90 platících + cca 20 neplatičů. Jdeme na plac. Řešíme nejdřív problém s odposlechem k bubeníkovi. Další poznámku pronáší zvukař, který jde za náma a vidí na zemi naše playlisty. Hahaha, to jsem zvědavej, praví Broňa, jak ty plejáky přečtete, když je máte vytištěný červeně a bude svítit červený světlo…? hahahaha. Nó, to je teda prdel, vole. Já za to přece nemůžu, že mi došel zrovna dneska černej toner v tiskárně. Tak jsem to holt vytiskl červeně. A to je pro tebe teď stěžejní úkol, říkám – jak uvidíš, že nemůžu přečíst co se hraje, rozsvítíš kamaráde hned černý světlo a je to. Tak jo….ty vole, kdybych rozsvítil černý světlo, tak bych vlastně musel zhasnout – dochází mu vzápětí. Startujeme. První vál se ještě lehce dolaďuje zvuk , ale už teď je mi jasný, že to tam asi je. Všechny naše části pracují na sto procent. Jediná věc, která mě sere, jsou brejle, který se mi stále zamlžují, takže nevidím na zde přítomné kočičky. Náš nový kytarista Káca ždímá svého explorera, zametá hřívou pódium a nám ani nedochází, že vlastně s náma hraje poprvé. Změna proběhla bezbolestně a nové kolečko zapadlo do stroje absolutně dokonale. Hoši se střídají v sólech, Fofo se svým hrubým zvukem dupe na kvákadlo a oba pánové mi statečně pomáhají s vokály.Ty vole, já se asi poseru blahem, jak nám to pěkně dneska šlape. Pod námi se utvořil kotýlek, ve kterém přitápí fanoušci z Unkovic. Je to jejich tradiční vánoční koncert, tak si ho hoši užívají! A hele, je tu náš vánoční strom. Ani jsem si v tom záchvatu nevšiml, že se blíží píseň Vánoce. Já jsem si nevšiml, ale Robin, ten sleduje červený neviditelný playlist velmi bedlivě a přináší na vteřinu přesně lebkoidní stromek. Zapaluje prskavky a už to vesele čmudí. Kua, to je aspoň vánoční atmosféra. Přidáváme ještě jednou Válení, aby se mohli fanoušci ještě pořádně zválet a náš set končí. Škoda, dneska bych hrál klidně až do rána v tahu! Takže si to shrneme – naše nová posila se zhostila prvního koncertu na jedničku a troufám si tvrdit nekriticky, že další naše koncerty budou divočejší a divočejší. Krátký dovětek : ještě jednou se mi při hraní zamlží brejle, tak budu nucen je hodit na zem a elegantním dupnutím podpatku je rozšlapu na tisíc kousků. To mi poradil jeden známý optik. Je to prý jediná věc, která zabraňuje zamlžování.

Hodnocení koncertu: super ultra mega vole špica!                               Heinrich

 

Report 27.11.2015 Most, V+V Rock Bar

dscf3747

27.11.2015 Most, V+V Rock Bar

Takže pátek. Páteční termín našeho koncertu vyvolal u některých členů našeho hudebního tělesa zděšení. Například Robin – ten počítal natuty, že se jede v sobotu, tudíž pátek díky práci prostě nedává. Navíc se jede celkem daleko. U Jeníčka jest tomu právě naopak. Ten tvrdí dopředu, že nejede, ale v pátek hlásí, že už jet může. Znamená to tedy, že naše pomocná sedací automobilová souprava může pro dnešek zůstat ve skladu na zaslouženém odpočinku. Odjíždíme ze základny a já dnes kupodivu ani nejsem nerv, protože časově vše parádně stíháme. Můžeme si tedy dovolit zastavit na vílanecké pumpě a zde probíhá vše jako podle předem připraveného a nacvičeného scénáře: Fofo u kávovaru (to je ten jediný automat na kafe v ČR, ve kterém sedí uvnitř bába a nalejvá borcům do kelímků culifindu), Pavouk mu u toho asistuje, Pájka s Jeníčkem vyhulují a já hledám v regálech Krakonoše. Našel jsem ho, hurá! Všichni víme, že další zastávka bude až na Rybě, tak s potěšením sleduju, že dnes nikdo nekňourá a neprosí s čůráním. Za Jihlavou rozebíráme vlastnosti piva Krakonoš a vlastnosti piva Plzeň. No, ještě, že s náma dnes nejede Sifón, ten by měl určitě taky svoje poznámky. Ryba. Všechno se hrne ven z auta a Fofo nejdřív zapaluje čvaňháro. Chlubí se tím, že si sehnal superkrátké cigarety s velbloudem za vynikající cenu. Šnek tvrdí, že jsou pořád ještě dlouhé měl by je ještě jednou přepůlit. Přidávám se taky a navrhuji přepůlit je nejen napříč, ale taky podélně. Vcházíme do Ryby jako staří štamgasti. Pavouk si dává mečouna a diví se u pultu, že mu paní nechce dát nějaký bonus – třeba mečouna zdarma. Šnekovi se zase líbí slečna servírka, která hbitě kmitá po place. „Podívej se, vole, ona má větší nohu než ty!“ To není pravda, tvrdím. Možná má delší nohu než já, ale určitě nikoliv větší. To se ti Šneku jen zdá, protože ona má totiž na nohách hluky. No a teď řešíme, co to vlastně jsou hluky. Nikdo to neví, dokonce někdo tvrdí, že je to nějaká vesnice. Takže hluky jsou přátelé ustřižený gumáky, který se nosí do bláta. Radši jedeme. Mám strach, že toto zjištění bude někdo slečně servírce s velkou radostí tlumočit. Hurá, jsme v klubu a to hned napoprvé! Krásný klubík v Mostu s absolutním rockovým srdcařem Slávkem, který klub provozuje už dvacet let. Skládáme a mezitím přijíždí kapela D.N.A. Chlapci dnes mají jako vždy skvělou náladu a hází jednu hlášku za druhou. Po spatření naší výbavy nám pan majitel Slávek vysvětluje, že sice ví, že jsme nejhlasitější kapela u nás, ale tady bychom měli hrát potišeji. Neboj, to bude zvuk jak z továrny a s klasickým heslem : Čím větší Maršál, tím lepší zvuk – odcházím do šatny podívat se, jestli jsem zase něco nezapomněl. Slávek jde za mnou a vysvětluje : měli jsme zde HC kapelu, hoši asi dvacet let a ti do toho prali tak, že nebylo slyšet vůbec nic. Když jsem jim to řek, tak mi řekli, že tomu nerozumím a jsem na to starej, hahahahaha. Startuje koncert DNA, zvukově je vše naprosto dokonalé. A ani se nemuselo moc zvučit. Nastupujeme na plac druzí a spouštíme pekelnou jízdu. Je vidět, že jsme kromě jiného dnes nadržení i na hraní! Mostečáci reagují skvěle, spolupracují a podporují nás co to jde. Nevím, co to vykládám o okurkách, ale slečna vpravo dostává záchvat. Další hláška je o Kozičkáři, co šel na popravu a nevynechávám ani tradiční Vánoční koment. Skvělá nálada v klubu se podepisuje i na našem výkonu. Pájka za mými zády do těch bubnů řeže a rube tak, že mám strach, aby si je nerozbil. Vůbec mu nevadí, že u sebe nemá odposlech. Kytary dnes řežou vzduch a celkově to dělá na mě dojem, že hraje kapela Hodináři, kterou však pustili na vycházku z pavilonu C – oddělení pro choromyslné. Hraje se nám úžasně a ani se nám nechce končit. A tak přidáváme a přidáváme a přidáváme. Po koncertě přichází naši fanoušci, kteří přijeli z Karlových Varů. Dostávají céda a já se hned informuji, jestli by nebylo možno navštívit tyto světové lázně a hupsnout do pořádné minerálky. Možné by to bylo, ale bohužel, při těchto procedurách je prý zakázáno konzumovat rum a další lihuprosté nápoje, takže od návštěvy KV asi budeme muset upustit. Dále zjišťujeme, že v Mostě existuje prvoligový sportovní klub Ocelot, který se zabývá vrháním šipek na cíl. Reprezentant tohoto klubu je již vyzbrojen naším tričkem a tvrdí, že s tímto tričkem vyhraje všechny závody. Voe, tak to ti přejeme. Na baru začala probíhat diskuse o tom, kdo je vlastně rocker a jak takový rocker má vypadat. Přidává se Lukáš z DNA a další hlášky lítají vzduchem. Lukáš je v ráži a nechce se mu domů. Kamil zahání svoje ovečky do dodávky, Roman vše sleduje zpovzdálí a je zřejmě již zvyklý na to, že se hudebníkům nechce z baru. I my zvedáme prdele a naloďujeme se do našeho auta. Lukáš venku tvrdí, že pojede s náma. Není problém, ale jak potom pojedeš z Moravy zpátky do Prahy. jedu s váma. Tak pojď a uvolňuji mu vpředu místo. A tak teda né, cuká Lukáš a následuje Kamila, který se začíná pomalu ohlížet po něčem, co by se mohlo podobat větvi nebo klacku…..Zpáteční cestu si nepamatuji, neboť jsem ji prohajal komplet celou, ale údajně prý nám moc netopí auto a chlapci se prý po cestě cítili tak nějak nesví.

Heinrich

Report 31.10.2015 Liberec, Rock-Pub, + D.N.A.

MINOLTA DIGITAL CAMERA

 

31.10.2015 Liberec, Rock-Pub, + D.N.A.

Pod Ještědem si ještě nebyla, říkám své druhé baskytaře a nakládám ji pro jistotu také… Vyrážíme o půl třetí odpoledne a jako vždy je odjezd absolutně dokonalý a vše klape jak má. Auto je plné, a to ještě budeme přibírat Jeníčka v Želetavě. Mimochodem Jeníčka poznáme vždycky podle jeho pověstné tašky, ze které čouhají hrdla různých lahví. Schválně čekám, kdo se ozve první na čůrací zastávku, ale kupodivu – jsme za Jihlavou a ticho po pěšině. Hoši si dobírají Fofáče za jeho parádní tmavé brýle s tím, že mu koupí flašinet a bude točit klikou na Václaváku. Trochu mi to připomíná knihu Ruský týden, kdy si borci od Schelingera neustále dělali prdel z kytaristy Kubeše. Kdyby sis nasadil sluchátka a pustil si muziku, tak to nemusíš poslouchat, radí Pavouk. Zastavujeme až na dálnici na OMV. Jdu si koupit pivo a tím nasírám Sifóna, který dnes řídí a tu plzínku si prostě dát nemůže. No vidíš, říká, konečně sis koupil pořádný pivo a né toho blbýho Krakonoše, co furt propaguješ. Ono to tak není, kamaráde, já jsem tu plzeň sice koupil, ale to pivo jsem vylil do kanálu a nalil jsem si dovnitř Krakonoše…..Středem pozornosti je však na pumpě mrňavé černé Porsche a slečna, která ukazuje panu porschákovi jak vycouvat, aniž by si odřel výfuk. Vypadá to, jako když couvali pánové Pat a Mat z garáže. Další zastávka je samozřejmě Ryba a pak doufám, že vydržíme bez chcaní až do Liberce. Samozřejmě omyl. Už za Prahou se ozývají první hlasy , jakože by se mělo zastavit. Naštěstí není kde a žádná pumpa v dohledu. My už to fakt nevydržíme, ozývá se zezadu. Vysvětluji, že nutkání k čůrání je pouze pocit a že se ještě nikdy nestalo, že by někomu praskl močák. To opravdu odborné lékařské knihy neuvádějí. Klidně se tam vejde litr a půl tekutin, a to bez následků. No jo, tobě se to vole řekne, ale já už jsem vypil ty litry tři, stěžuje si Jeníček. Za neuvěřitelného kvílení pasažérů míjíme skrytou pumpu a úleva přichází s další pumpou, ale to už je naštěstí tma, takže nikdo nevidí, jak se zuřivě otevírají dveře, cestující celí v černém vybíhají ven, loví cosi v kalhotách a čůrání doprovázejí slastnými vzdechy a různými průpovídkami. Za chvilku budeme u letadla, říká Sifón od volantu. To je fajn, zaparkuješ na letišti a těch sto kiláků poletíme, protože to má určitě své výhody. Letadlo totiž nemůže zastavovat na pumpách, nesmí se v něm kouřit a na čůrání vám taky nikdo nezastaví. Z letadla se totiž čůrá přímo na zem. Jsme u krásného čtyřmotorového letadla a Sifón leze dovnitř. Záhy se však vrací zpátky a tvrdí, že teda jako nepoletíme, protože v tom letadle sice je kokpit s pákama, ale taky je v něm prodejna a bufet, takže letadlo dneska určitě nepoletí a vsadil bych se, že neletělo ani posledních čtyřicet let. Odpoutáváme se od letadla a hrneme na Liberec. Během pěti minut se ozývá Pavouk, že chce čůrat. To si děláš prdel, vždyť jsme před chvilkou stáli..? Já za to nemůžu, že se mi chce až teď. Nezastavuj, ať se klidně pochčije. Pavouk však nedá a nedá pokoj a žebroní už přímo v Liberci, že máme zastavit na Shellce. Hoštice!Nezastavujeme! Klub nacházíme hned napoprvé – kupodivu – a po zkušenostech s našimi prostatiky se budu muset poradit s odborníky a zřejmě nainstalujeme na střechu auta toiku. Poleze se do ní zevnitř po žebříku a pochcánci si budou moci klidně lézt na záchod, kdykoliv se jim zlíbí. Pokud se přiblíží most, toika se automaticky sklopí pomocí servomotorku (i s čůrajícím prostatikem). Kudy ste jeli? Kde se volové couráte? ptá se Kamil z DNA. Přece když vyjedete o půl třetí tak za tři hoďky tady musíte bejt. Vysvětluji celou situaci, Kamil se na mě soucitně dívá a říká, že to chápe. Já to teda nechápu, ale to je jedno. Klubík je moc pěkný, všude se nacházejí umělé pavučiny, kostlivci, rakve, netopýři, černé závoje, a my se zde cítíme jako doma. Také liberečtí jsou velmi příjemní lidé a opravdu se umí bavit, takže naskakují hned při první písničce. Zvukově se nám naše produkce velmi líbí a pan zvukař je velmi ochotný člověk a snaží se z toho dostat maximální zvuk. Koncert nám krásně odsejpá a najednou prd – prdla mi struna. Za posledních pět let jsem nestrhal ani jednou strunu, takže už to mám asi za sebou. Za uštěpačných poznámek spoluhráčů valím pro druhou basu, sundávám strunu a za pět minut valíme dál. Koncert se pěkně rozjel, návštěvníci aplaudují čím dál víc a už asi po čtvrté ohlašuju, že končíme, ale liberečtí nás nechtějí pustit. Po koncertě si sedám k baru k liberečákům a dovídám se zajímavou věc: Víš, co tady bylo předtím, než se udělal tento klub? ptá se mě slečna rockerka. No to nevím, koukám kolem sebe a hádám – mohla tady bejt prodejna zahradního náčiní nebo pekárna… co já vím? Prdlajz mladíku, tady byla kdysi rakvárna a tudíž se zde vyráběly rakve a rakvičky, praví slečna nadšeně. Mezitím probíhá skvělá produkce DNA a já konečně můžu ochutnat vynikající Jeníčkův ořechový likér, který jsem celou cestu odmítal jenom proto, že byl nalit do láhve od koly. Nakládáme, loučíme se a odjíždíme na zpáteční dalekou trasu. Teď už je mi úplně jedno na kolika pumpách budete zastavovat a čůrejte si klidně na každej patník! Celkově lze hodnotit tuto klubovou akci za velmi zdařilou. Získali jsme nové fanoušky na severu, prodali jsme všechna CD co jsme měli a i trička jsou zcela vyprodána. Díky, že jste dorazili a zase někdy pod Ještědem.     Heinrich

Report 17.10.2015 Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky, Debustrol, Ocelot

12109900_1144069988954406_4585819031675533350_o1

17.10.2015 Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky, Debustrol, Ocelot

             Navazuji na předchozí report a my už jsme na cestě z Moravských Budějovic do Boomerangu. Po cestě je několik telefonátů, kde že už se nacházíme a abychom si pohnuli. Poslední telefonát nás zastihl v Kravsku a do auta volá Jeníček. Kde jste? Já už tady čekám a asi brzo zmrznu. Navíc se mi v lese u Rozkoše přimotal před auto jelen. Už jsme skoro tady a zavěšuju. Tak jelen u Rozkoše! To bude asi ten hajzl, co jsem kvůli němu hluchej na levý ucho, pravím. Jednou jsem totiž na této silnici zastavil v noci a že se jako půjdu vyčůrat. Stáhl jsem v autě okno, abych slyšel muziku a aby se mi dobře čůralo. Dveře jsem však už neotevřel, neboť dovnitř strčil hlavu obrovský jelen a udělal mi do ucha HŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ a zmizel. Později jsem se od odborníků myslivců dověděl, že to byla známá firma, jelen dvojterák, který má sice obří parohy, ale jen se dvěma výběžky a prý je to normální, tohle dělá na této silnici každýmu, kdo zastaví. Jsme na místě. Jeníček už čeká venku a je trochu ochraptělý – byl totiž včera na třídním srazu….Všechno zase z auta ven a už to valíme na stage. Zvukař Broňa je připraven, má vzorně naskládané šňůry a během chvíle to zase vypadá, že na pódiu se bude hrát. Zvučíme hrnce a jde to skvěle. Všechno má úžasný zvuk. A vůbec – letos musíme všechny zvukaře neustále chválit, protože si to zaslouží a nenašel se dokonce ani jeden, který by stál s lajnou v ruce a divil se, že nemám výstup na linku! A klub se vesele plní a plní a plní. Dnes jsme odhadli návštěvnost na 200 lidí – to jenom pro ty, kdo jsou zvědaví KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍ? Návštěvníci už postávají i na place před kapelou, takže my nebudeme otálet a jdeme na věc. Fakticky úžasný zvuk, Broňa se snaží a nám se hraje fantasticky. Máme zde svoje fanoušky, ale poslouchají nás i fandové Debustrolu, což je pro nás příjemné .Docela pěknej odvaz je to . Mám strach, že mi po dvou koncertech odejdou hlasivky, ale nic se neděje, ba naopak – hlasivky fungují . Přidáváme celkem třikrát. Přichází Kolins a říká, že jsme mohli hrát ještě dýl. Přísahám, že jsme hráli hodinu a čtvrt a máte hoši fanoušky pěkně připravený. Jak na tácku. Vše je vzorně sbaleno, Robin má oči jak ostříž a dohlíží, abychom zase někde něco nezapomněli, jak třeba nedávno v Dačicích, že….Pájo.  Afterpárty probíhá klasicky a začíná tím, že přichází fotografka a naše fanynka Mon s tím, že si nás musí všechny vyblejsknout. Pokud se ti to podaří všechny sehnat na hromadu, tak budeš fakt dobrá! Koncert Debustrol je opět fantastický a zvukově taky dokonalý. Vychutnávám si krásnou práci obou kytar a občas si odskočím k výčepu. Není to jen tak, výčep je v obležení a Peťa nestačí narážet další a další sudy. Jsme tady velmi spokojení a nikomu se nechce ani domů. Ani nevím, kdo zavelel k ústupu, zřejmě Robin. Vlezeme do auta a v autě se objevuje i Pavouk. Kam jedeš, vole? Do Hostima. A proč jedeš do Hostima, když tě Fofo za chvíli odveze domů? Nastalo jakési brblání a blábolení a my jsme zjistili, že pán v podstatě ani neví, kam jede. Nebo to nechce vědět… Cesta zpět byla jedno velké utrpení. Po pár kilometrech bylo společné čůrání. Nasedáme, ujedeme pět dalších kiláků a zezadu se ozývá Sifón : mně se chce čůrat, zastav. Vždyť jste teď chcali, zastavovat budeme až doma. Další žádost přišla asi kilometr od základny a to jsme se shodli, že bude fakt potřeba kromě vývodů pro kuřáky udělat ještě speciální plastovou nádrž pod autem s hadicemi, aby prostatici mohli v klidu neustále učůrávat a my nemuseli neustále zastavovat. Celkově to bylo úžasné ukončení našeho víkendového miniturné a Boomerang musíme hodnotit jako fantastický koncert.   Heinrich

 

 

Report 17.10.2015 Jihlava, Garage of Rock, Dělnický dům

12034371_10203792329807511_5317119785111676216_o1

             17.10.2015 Jihlava, Garage of Rock, Dělnický dům

             Dneska se z toho možná posereme, pravil jsem a po včerejším Brně se slejzáme v autě jak chodící mrtvoly. O půl třetí vyrážíme směr Jihlava, protože po páté hodině už musíme hrát. Jediná zastávka se uskutečňuje na pumpě v Hladově. Ještě před pumpou upozorňuji, že vedle pultu se budou nacházet v ohřívátku dvě klobásy – jedna černá a jedna světlá. Zastavujeme a měl jsem pravdu. Černá a světlá klobása se na nás směje z grilu. Vedle jsou tradiční zákusky a já radostně konstatuji, že tady je vše jako vždy na svém místě. Jenom ty kecy o pečení cukroví jsem si tentokrát odpustil. Jdeme konzumovat na vzduch. Kafaři míchají kafe, pivaři spokojeně a slastně upíjejí a vypadá to na krásný den. Vtom přijíždí modré auto s jakousi divnou poznávací značkou. Fofo praví – to asi budou Bulhaři. Domnělí Bulhaři vystupují a jdou na pumpu. Ani vůbec jako Bulhaři nevypadají. Nevěnujeme jim pozornost, ale vtom jeden z nich přichází k nám a ptá se, jestli někdo mluví anglicky. Pouštíme se do zajímavého rozhovoru a ejhle – oni to nejsou Bulhaři, ale kapela z Chile a ještě k tomu na turné. Tak to se fakt bavím. Jmenujeme se King Heavy a jedeme teď do Vídně, praví zpěvák. Tak si různě pokecáváme, poté jsem odtažen k jejich autu a dostávám tričko a CD. Výměnou za naše tričko, samozřejmě. Převlíkáme si trička u chilského auta a dohoda zní jasně – ty budeš dneska večer ve Vídni mít na koncertě naše tričko a já zase vaše v Jihlavě. Tričko mi předává sličná jihoamerická Chilanka, která putuje s kapelou. Pak už jen společné foto a já práskám do auta, máme opět zpoždění. V Jihlavě už všechno funguje. Taháme bedny do patra a je zde spousta lidí. Zdravím se s delegací z Rouchovan a čekání si zpestřujeme postáváním u výčepu. Není to jen tak nějaké postávání. Za pípou totiž stojí slečna, které se všichni borci koukají do výstřihu. Tvrdím, že takhle by měla vypadat správná výčepní piva. Hoši za mnou ve frontě zjišťují co se děje a všichni si nasazují tmavé brýle. Já už mám brýle nasazené , objednávám si pivo a říkám slečně, že i když mi na oči nevidí, tak se jí opravdu do výstřihu nedívám, jelikož jsem slušně vychovaný mladík. Prý však je na koukání do svého výstřihu zvyklá a vůbec jí to nevadí. Jakmile hoši za mnou toto slyší, sundávají si všichni brýle. Jdeme hrát. Příprava je velmi rychlá, neboť zvukař nás již zná a vypadá tak i zvuk, který se valí z beden. Opět se nám daří, diváci spolupracují a když už máme končit, nechtějí nás pustit. Ještě jeden přídavek a balíme, protože další cesta vede do Boomerangu. Možná jsme se však zachránili před jistou smrtí, protože sestava hudebníků na tomto fesťáku opravdu na abstinenty nevypadá! Když už máme konečně zase všechno v autě a všichni jsou na svých místech, Zdena, který i dnes velmi ochotně řídí, zjišťuje, že se z toho parkoviště nedostaneme, protože nás vpředu zatarasila nějaká dodávka. Odhaduju to na výkup králíků. My se však nebojíme a vycouváváme z parkoviště přes chodník na silnici. Hurá, už se zase jede! Mimochodem, zjistil jsem, kolikrát vlastně musíme tento víkend nakládat a vykládat. Naložit ve zkušebně, složit v Brně. naložit v Brně, vyložit v Jihlavě, naložit v Jihlavě, vyložit v Boomerangu, naložit v Boomerangu a vyložit ve zkušebně. Řítíme se zpátky ke Znojmu, přijíždíme k pumpě na Hladově a Zdena zabočuje. Proč jdeme na pupmu? ptám se a jsem nervózní, protože jedeme tak tak na čas. Pavouk si tam chtěl koupit nějaký tričko nebo co, praví Zdena. Hovno tričko, měl si ho koupit odpoledne, nemáme čas. Stejně tričko, které by si šel koupit, by vypadalo jako plechovka od piva, tak co… Celkové hodnocení Jihlavského fesťáku je opět velmi kladné, díky za pozvání a díky zvukaři za úžasný zvuk!

Report 16.10.2015 Brno, klub M13

SAMSUNG CSC
 

16.10.2015 Brno, klub M13

Úvodní koncert našeho víkendového řádění startuje dnes v Brně a my se těšíme tak, že jsme si dokonce zapomněli koupit na cestu pivo. Koukáme na sebe, jako by nám uletěly včely. Dnešní sestava je po celé miniturné stabilní, nicméně za volant usedá Zdena jakožto zkušený řidič, neboť Šnek se nachází v Itálii za prací a nemůže si jaksi nenápadně odskočit! Zdenda řídí skvěle, akorát mám strach, aby to s náma ve zdraví přežil. Ten, kdo řídí totiž naše auto, musí mít opravdu super pevné nervy. Ve Znojmě nabíráme Pavouka, který se chlubí s novým futrálem na kytaru. Pro něj je to zřejmě velká událost, ale my jsme rádi, že už konečně nenosí kytaru v ponožce…Zastávka na pumpě v Branišovicích. Paní pumpařka nás poznává a hlásí, že se jí líbí Stará čůza a že i ona je tak trochu něco podobného. Pájka nachází plechovice s pivem zn. Staroprdel, kupujeme je. Pivo je dobré, ale za chvíli se ozve : do prdele, vždyť je to jen čtyřdecák. Oni prodávají čtyřdecák za cenu půl litru. Říkám, že to je normální, protože my nezkušení pivaři se prostě nedíváme, co je na plechovce napsáno, protože předpokládáme, že tam bude fakt půl litru. Brno. Kovaní brňáci nás varovali : Tý kemo, nende se sem dostat, je to cely zavaleny. Jsme však mile překvapeni, projíždíme bez objížděk, bez zákazů a jsme před klubem. Tady je ten problém. Auta ve dvou řadách a zaparkovat není možno, natož vyložit bedny. Všichni vyskakují z auta a my musíme se Zdenálem objet ještě jednou blok. Situaci zachraňuje Robin, který zmerčil, že jedno auto odjíždí, stoupá si se všemi na prázdný flek a brání místo do našeho příjezdu. Hurá, parkujeme. Přichází Fofo a hlásí : Chlapci, ako sa tu mátě? Uvnitř klubu už jsou hoši z D.N.A. a vůbec nepijí limonády. Pivo je zřejmě velmi chutné! Stavíme bedny, zvučíme a jako první nastupují D.N.A. Opět milé překvapení – zvuk je čistý, hutný a má to fakt koule. No jistě, pan zvukař, který nás skvěle zvučil na Kópáku se činí i zde. Tak a teď zase my – jenom naskakujeme ke strojům a zjišťuji, že zvuk nahoře je stejně fantastický jako mezi diváky. Paráda, návštěvníci klubu nastupují hned na plac a i my se skvěle bavíme. Vrchní abstinent Pavouk si nechal přinést rum přímo na pódium. Jsem zvědav, co to s ním udělá. Je dokázáno vědecky, že účinky rumu se pro abstinenty dostavují v podstatě ihned a Pavouk skáče z pódia mezi lid a ukazuje slečně, že opravdu hraje na kytaru. Hrajeme celý repec a vály, které máme na diváky ozkoušené fungují i zde a brňáci mohutně spolupracují. Přidáváme ještě dvě porce a máme to dnes za sebou. Ve výčepu je frmol, neboť všichni mají žízeň. Ty chceš Louny ležák, že? praví mi pan výčepní. Jo to chci. Tsssss – právě došel. Jdu narazit. Já se asi zblázním, pravím, a tvrdím panu výčepnímu, že narážet ani nemusí, že bych to klidně vypil rovnou ze sudu. Nechce ani slyšet. No dobře, tak já počkám, sakra. Přichází náš brněnský fanoušek a říká, že dnes jsou v Brně dvě velké kulturní události. A které, ptám se zvědavě .No v Melodce hraje Venom a tady Ocelot, hahahahaha. Na to, že je v Melodce Venom, máme s DNA celkem slušnou návštěvnost! Přichází fanynka ze Slovenska a tvrdí, že moje kožená bunda je tak fantastická, že ji musí mít. Já bych ti tu bundu klidně dal, ale je tak těžká, že bys sotva pletla nohama. Tak to já pletu nohama i bez bundy, praví dívka a mně svitla naděje, že přece jenom nepojedu domů v tričku. Balíme se po půlnoci s tím, že tento klub musíme navštívit určitě ještě někdy. Mají zde výborné pivo, perfektní zvuk a spoustu krásných žen, což je pro hudebníky ta správná kombinace k tomu, aby vždy podali ten správný výkon. Akci hodnotíme vysoce kladně.     Heinrich

 

Report 22.8. 2015 Bělotín fest, Bělotín, okr. Přerov

dscf3520

22.8. 2015 Bělotín fest, Bělotín, okr. Přerov

Tak si hezky pochvaluju, jak přesně vyjíždíme, jak jsou všichni připravení včas na stanovištích, ale všechny skvělé plány nám samozřejmě zhatili cestáři a jejich rozbombardované silnice, tisíce závor, semaforů a nekonečné kolony a zácpy. Kousek za Brnem hlásí Šnek, že se vydáme po staré na Vyškov, ale my jsme mávli rukou. Jeď po dálnici, to bude dobrý. Není to dobrý. Dostáváme se do zácpy a sedíme jak trubky v pětikilometrové koloně. Šnek stáčí okno a vyměňuje si názory na kretény, kteří za toto můžou s řidičem vedle stojícího kamiónu. Dovídáme se, že tento kamióňák je vlastně taky muzikant , ale jeho kapela prý už nefunguje. Nechtělo se jim cestovat z místa na místo. To nám se chce cestovat, protože máme pojízdný cirkus a ten cestovat prostě musí. Už se bojím podívat se na čas, protože o půl třetí máme být na místě a zvučit. Nadávky, které padají, jsou absolutně nepublikovatelné. Jenom Pavoukovi je to jedno : Klíííd, proč se nervujetéééé, však tam nějak dojedemeee. No jistě, my tam nějak dojedeme, ale vysvětlovat někomu proč jedeme pozdě, budu muset zase já. Konečně se ta zasraná kolona pohnula, Šnek zařazuje nejvyšší stupeň a my valíme s plynem na podlaze až do Bělotína. Je to malebná vesnička s krásným areálem a my brzdíme přímo za stage. Stíháme s půlhodinovým náskokem na zvučení. Pan zvukař při spatření naší výbavy hlásí, že se budeme muset trochu ztlumit, protože se mu tam cosi odráží od jakési zdi. Nám se nic neodráží, ale to nevadí, dbáme pokynů. Je to zde fakt úžasné, protože v každém stánku, co zde mají, se nachází pěkné prodavačky. Pěkné prodavačky piva, pěkné prodavačky rumu, pěkné prodavačky chipsů, pěkné prodavačky klobásek….Lidé už se pomalu valí dovnitř a hlásí nám, že se na nás těší. Začínáme přesně a vše funguje jak má. Pár průpovídek a máme fanoušky za bílého dne na place raz dva. Ti, co se skrývají před sluncem pod stany , nám po každém válu tleskají a zleva se ozývá hláška Pudeme na rum. A skutečně, rum se nese přímo na stage. To my konzumovat při koncertě nemůžeme, a zvlášť né v takovém teple, pravím a hážu do sebe jeden kalíšek, abych neurazil. Naštěstí je to těsně před koncem našeho setu. Pozoruji, že moje konzumace nechala na Pavoukovi značné psychické trauma a ten odchází ihned po našem vystoupení do výčepu a dává si asi zřejmě kofolu. Následuje odpolední afterpárty, kdy zaslouženě odpočíváme po celkem slušném výkonu. Získáváme zřejmě další fanoušky, protože přichází borec, který mi podává lahvičku ústní vody. To nemyslíš vážně, pravím. Ale myslím – a otevírá ústní vodu. Je v tom vole kávovej rum. Musel jsem to dát do téhle flašky, aby mi to na bráně nezabavili. Tak to je jiná, pánové, kávovej rum z flašky od ústní vody jsem ještě nepil…. Kromě nápojů si vychutnáváme ještě další kapely, z nichž je asi největší legrace s kapelou Penzistor, ale to se fakt musí vidět. Fesťáček už nabírá na dalších obrátkách a na obrátkách nabírá taky Pavouk. Leze do přistaveného plechového sudu na odpadky, stahuje kalhoty a ukazuje všem zadní část těla neboli holou prdel. To musíš vyfotit, praví. Já to tedy fotím, ale záběry okamžitě mažu, neboť se mi vůbec nelíbí. Kromě dalších legrácek stále sledujeme dění na stage, nicméně před Metalindou velí Šnek nástup do auta a odjezd. Je to přece jenom domů dost daleko. Proti tomu však protestuje již značně rozjetý Pavouk, který odmítá nastoupit. Tak ti dám ještě pět minut a pak tě tady nechám, můžeš jet pak třeba s Metalindou do Bratislavy ,vole. Cesta zpět probíhá bez kolon a podobných vychytávek a kromě Pavoukova neustálého brblání, že by se jako mělo někde zastavit a že má žízeň, vše probíhá v klidu. Zastavujeme na pumpě v Brně a ten, co chtěl nejvíc zastavit, spí. Předposlední zastávka je v baru U kolenatý báby. Po usazení koukáme, kdo se to kolem nás motá. Prapodivné stvoření s barevným kloboučkem, obrovskými brýlemi a foťáčkem. Nejdříve nevěřícně zírám a pak dostávám záchvat smíchu. Pán (nebo pánodáma…?) se s foťáčkem dává na ústup a našemu stolu se vyhýbá.

Celkově shrnuto : parádní fesťák !               Heinrich

 

 

 

 

Report 14.8.2015 Moravský Krumlov, Megakoncert Arakain+ Lucie Bílá

11885102_858165417605055_1090616214550596724_n1

14.8.2015 Moravský Krumlov, Megakoncert Arakain+ Lucie Bílá

Je pátek a my se těšíme na obří koncert, protože předprodeje hlásí několikatisícovou návštěvnost. Vyrážíme časně s tím, že Fofo s Pavoukem dorazí až na místo. Vzhledem k tomu, že musíme zahrát naprosto perfektně, posilujeme náš mančaft, takže nás čtyři doprovází celkem 12 lidí. Jeden z pořadatelů tvrdí, že takový tým nemá snad ani hlavní hvězda večera….? Cesta na místo koncertu ubíhá velmi rychle a než stačím upozornit na krásy okolní přírody a romantická zákoutí řeky Rokytné, už jsme na pumpě v Moravském Krumlově. Ze zámecké zahrady doléhají zvuky první kapely a my jsme rádi, že hrajeme v polovině programu. Aspoň nemusíme z té pumpy moc chvátat. Dávám si své nejoblíbenější jídlo – ruskou zmrzlinu s lahváčem. Někteří vytahují různé svačiny, v nichž převažuje hlavní oceloťácké jídlo, kterým je samozřejmě řízek. Je to tak – na každý koncert se valí s náma tuny řízků a ani dnešek není výjimkou. Navrhoval bych třeba aspoň jednou, jedinkrát v roce vysrat se na řízky a zkusit uklohnit něco jiného – třeba nějakou makrobiotickou stravu, ovoce, zeleninový salát anebo pečenou kachnu s knedlíkem a se zelím. Vjíždíme do centra a tady je doprava přizpůsobena koncertu. u první brány na nás mávají, že máme pokračovat dál po ulici. Tady je druhá brána a u ní ochranka, která se hádá s neodbytným jedincem. Ten chce samozřejmě dovnitř zadarmo, protože určitě zná někoho z nějaké kapely a určitě mu nese trsátko nebo náhradní struny. V tomto jedinci poznávám našeho fanouška, kterému říkáme Jimmy Page, protože je to jeho věrná kopie. Bohužel ho nemůžeme naložit, jsme po střechu plní. Jimmy odchází k hlavní bráně a kupuje si lístek. Jsme na nádvoří zámku , kde parkují kapely a jdeme do areálu. Zde už se to hezky plní a hraje stále první kapela. Ještě než dojdeme k výčepům, jsou prodaná dvě trička a v areálu je vidět celkem dost našich fanoušků. Dej mi pivo nebo chcípnu – praví kolega pivař přede mnou ve frontě. Opakuji obsluze tu stejnou formulaci, jenom měním počet – Dej mi tři piva nebo chcípnu. Usalašili jsme se pro začátek u dvou stolů s pěkným výhledem. Koukám kolem sebe a vidím, že Jeníček sedí na lavičce asi 20 metrů od nás a vůbec se k nám nehlásí. Pánové sledujte ho, on vůbec neví, že jsme tady! Co tam děláš? řvu do dálky. Ale nic, jenom jsem si spletl lavičky. Přichází Fofo s Pavoukem a tlupa je kompletní. Přidávají se k nám ještě další fanoušci a někteří přinášejí i skvělý meruňkový nápoj zn. Marshall. V zámecké zahradě už je odhadem dva tisíce lidí a další přicházejí. Před námi hrají Dymytry a my už pomalu chystáme vercajky. Šnek má vše pod kontrolou a Robin zaznamenává, co se kde šustne. Dnešní koncert také natáčíme čtyřmi kamerami, tak prostě nic nesmíme posrat. Naši fanoušci se dostávají i do zákulisí a zde probíhá krátká debata na téma Alkohol na pódiu či nikoliv. Zvuková zkouška valí ke všeobecné spokojenosti a pod námi už se plní kotel. Pouštíme se do práce a jak vidno – lidé si náš koncert užívají. Atmosféra v kotli je fantastická, probíhají vrtule, třepání hlavou a útok na zábrany. V půlce koncertu potřebuji propláchnout vyschlou hubu, šilhám dozadu, ale nikde nic. Šnek nikde. Nevadí, chvilku to ještě vydržím, a když tak mi praskne huba. Šnek dorazil a dává pivo vedle bedny. Později se dovídám, že zpoždění v dodávce bylo způsobeno dlouhými frontami u výčepů, Šnek se však nezalekl a to pivo si teda vybojoval. Fanoušci krásně spolupracují a my si koncert jaksepatří užíváme. Přidáváme ještě jeden vál a musíme z pódia, je nám signalizováno, že náš set skončil. Balení je bleskové, ale nikoliv chaotické. Občas někdo zakopne nebo se zřítí ze schodů s nákladem, ale to je proto, že vedle schodů se rozcvičuje slečna zpěvačka, která stojí v krátkých šatičkách přesně proti slunci. Měl jsem si tam stoupnout místo ní a nikdo by nemusel zakopávat. No a teď after párty. Probíhá opět focení s fanoušky, podepisování rukou, nohou a dalších částí těla. Paní, co jsem se jí podepsal na ruku tvrdí, že s tou počmáranou rukou půjde v pondělí do práce. To vás asi šéf nepochválí, pravím. Já jsem šéf – praví ona. V areálu už je pěkně narváno, přes 4 tisíce lidí a je to vidět i ve stáncích, kde se čeká běžně na pivo i hodinu. Proto si každý těch piv bere povícero a tím vše kolabuje. Také jídlo je stále snězeno. Nás se to však netýká, my se chodíme najíst a napít do VIP, takže jsme naprosto spokojeni. Na hlavní hvězdu večera – Arakain a Lucii Bílou se sice z technických důvodů čeká déle, ale koncert pak opravdu stojí za to a je mi u prdele, jestli je teplé pivo nebo není žrádlo. Jak říká můj známý u stánku s masem – nažrat jste se měli doma, tady je kultura. Po tomto setu jsem se rozhodl, že budu muset trénovat zpěv, jelikož chci zpívat jak Lucie Bílá….. tak dost legrace a my odjíždíme. Cestou bereme k autu kamarádku a fanynku Mon, která si pochroumala nohu. Z chodníku na nás řve miroslavský fanoušek Peťa– Jindro, ty hajzle, a nás nevezmeš? Příště , abychom všechny fanoušky uspokojili, co se týká přepravy z koncertu domů, si bereme místo dodávky velký černý autobus s černými skly, černými koly a černým volantem. Pouze řidič bude bílý. Akci hodnotíme z naší strany jako excelentní záležitost. Díky všem za podporu!       Heinrich

 

 

 

Report 8.8.2015 Vyschlé Kópák, motosraz

SAMSUNG CSC
 

8.8.2015 Vysché Kópák, motosraz

Výborně! Oblíbená naše štace s krásným názvem, který překládáme do češtiny jako Vyschlé koupaliště a nikoliv jako v nářečí – Vyschlé kopák. Rozdíl v této slovní hříčce se snažím již dva měsíce vysvětlit Pavoukovi, ale ten stále nic nechápe. Kópák nebo kopák, vždyť je to jedno. Jedeme v celkem silné sestavě a kupodivu je s námi i Milánek, který se již vyléčil z Kanálovy stoky a je opět fit, to znamená, že nemá oteklé oko ani koleno a vypadá velmi zdravě. Po cestě nás zásobuje dalšími příhodami, ale cesta stejně nijak zvlášť neutíká. Soudruzi cestáři se rozhodli, že letos v létě budou bojovat všemi silami proti všem řidičům. Z toho důvodu rozkopali, uzavřeli, přehradili a rozesrali všechny silnice na brněnsku. Šnek se však na ně připravil již předem a vytahuje svoji oblíbenou navigaci, která je na úhledném dlouhém papíru. I já se připravuji na útok na moje nervy a taky na to, že zůstaneme viset v nějaké koloně a už se z ní nedostaneme. K tomu účelu si s sebou beru kromě spacáku i větší zásobu jídla, převážně značky Budvar, náhradní otvírák zn. Ocelot a dvoje boty zn. koně. Přestávka na pumpě v Mikulově. Zde nás z odpoledního rozjímání vytrhuje pán ze Slovenska, který potřebuje vytlačit porouchané auto na přívěs. Tlačíme, tlačíme, auto je nahoře a štěstí, že nás bylo víc. Kdyby nás bylo totiž míň, museli bychom tlačit víc a někomu by mohly rupnout kalhoty, někomu trenky a někdo by se taky samou námahou mohl posrat (to už se taky stalo kdysi při utahování šroubu). Ďakujem chalani. Jedeme dál. Další pumpa je opět zastávka a zde na nás číhá slečna pumpařka, která sice vypadá sympaticky, ale vůbec sympatická není. Chápu to. Sedět od rána do večera v klimatizované místnosti a snímat kódy ze zboží je děsná votrava a navíc zákazníci jsou otravní, protože pořád něco chtějí. Když je venku padesát stupňů, tak by pořád jen chlastali. Z toho důvodu na této pumpě odstranili skoro všechny nápoje, nechali jen přeslazenou kolu a jeden druh předraženého piva v plechovce. Tak tady je fakt hovno, hlásí Pája a my demonstrativně odcházíme. Všímám si, že slečně se značně ulevilo a má lepší výraz ve tváři, když odcházíme. Venku vzápětí probíhá diskuze, jestli je slečna kráva anebo nikoliv. Většinou hlasů se shodujeme, že kráva je, ale i když je kráva, přece jenom by se na něco dala použít. Třeba na hlídání ovcí. Konečně na místě. Areál motosrazu se nachází fakticky na území dávno nepoužívaného koupaliště, a protože to tady již známe z dřívějška, víme, kde jsou výčepy, záchody a rum. Ujasňuji si s pořadatelem všechny náležitosti a jdeme si vychutnat po dlouhé jízdě předkoncertní siestu. Zbylo na mě kupodivu místo s dobrým výhledem a dokonce s vynikajícím výhledem. Proti našemu stolu sedí motorkář se svou slečnou . Mám takový dojem, že je slečna navostro, ale pro jistotu žádám Pájku, aby byl tak hodný a koukl se nenápadně, jestli mě zrak nešálí. Pájka tvrdí, že mám zrak dobrý, což mě uklidňuje a já si aspoň nebudu muset kupovat další brýle. Odcházím pro pivo, ovšem když přijdu znovu zpět ke stolu, moje vyhlídkové místo je již obsazeno. Všichni hoši sedí na jedné straně stolu , mají tmavé brýle a dělají, že se nedívají pod sousední stůl. Naši hoši jsou tak nenápadní, že slečna dává nohu přes nohu a je po výhledu. Jdeme na plac. Dnes nás čeká premiéra nového válu, kterým je hymna Vyschlého kópáku. Udělali jsme tuhle věc na přání organizátorů a vypadá to tak, že se nám povedla, jelikož ji musíme hrát dvakrát. Začínáme a zvuk je absolutně parádní, hraje se nám úžasně, takže je čas i na různé kraviny, proslovy a bejkárny. Návštěvníci motosrazu se začínají hýbat i v tom pařáku a dokonce na nás přišly i malé děti. Holky si nejdřív zacpávají uši, protože tohle je asi fakt prvotní šok. Nicméně za okamžik zjišťují, že je nesežereme a během okamžiku už třepou hlavami a my máme další nové fanoušky. Přidáváme dva vály i s Hymnou a náš koncert končí. Po naložení aparatury přichází na řadu focení s novými fanoušky a přichází jeden z organizátorů, který je o půl metru větší než já a s ním je další borec, který je zase o půl metru menší jak já. Dovídám se, že : „ Toto je můj tata (ten menší) a tomu se tady říká Velké Laďa. A já jsem teda Malé Laďa (ten větší).“ Říkám hoši to je fajn, já teda budu Prostřední Laďa. K tomu všemu se ještě dovídám, že ten větší, co mu říkají Malé Laďa se nejmenuje Laďa, ale Tomáš a hlavní činností Velkýho Ladě je poslouchání Ocelotu při práci.Jsme na Kópáku, a to znamená, že tady je všechno jaksi volné, návštěvníci si můžou dělat co se jim zlíbí. Například se můžou libovolně válet po zemi. Na stage přichází k mikrofonu Malé Laďa (to je ten velkej Tomáš) a uvádí další číslo : „Děkujeme Ocelotům za výborné výkon a za hymnu dostávají od nás litr rumu. A v dalším programu uvidíte kózelníka Kocórka se svó skvěló kózelnickó šó.“ Dostávám záchvat, protože tato mluva je fakt úžasná. Po Kocórkovi už se rozjíždí naše afterpárty, ale to už je při vystoupení kapely Hysteria a taky si nenecháváme ujít kankán. Hoši jsou pod pódiem a sledují, jak dámy vyhazují nohy pěkně do výšky. Divím se, protože kamarád Čolek takhle vyhazoval nohy kdysi na svatbě a jedna mu skoro odletěla pryč. Dostáváme se do ráže a to je znamení pro Šneka, který velí k ústupu. „To jsem zvědavej, jak je do tý dodávky dostaneš,“ praví Max Šnekovi. Většinou to vypadá tak, že když jdou k autu dva lidé, druzí dva z něj utečou k výčepu… A to už je finále naší cesty. O zpáteční cestě toho moc nevím, protože jsem spal, a sice z toho důvodu, že venku byla tma.       Heinrich

Report 20.6.2015 Kanálova stoka, Holubice, motosraz

988586_471534519687366_4778066172638473933_n1

20.6.2015 Kanálova stoka, Holubice, motosraz

Už od rána prší a vzhledem k tomu, že jedeme na venkovní akci, se nám to počasí nějak nelíbí. Konečně si tam nahoře někdo dal říct a kolem poledne už je všechno jak má být. Nejdřív nabírám Pájku. Ten sice jako vždy vybíhá skoro okamžitě, ovšem když se ho ptám, proč je tak nalehko a nemá věci na prodej, tak se mě opět udiveně ptá, jestli ty trička fakt má vzít…? Nabírám Robina. Ten se loučí s celou rodinou a jak později poznáváme – má proč. Následuje Šnek a tomu rovnou uvolňuji místo u volantu a otevírám si jednoho pukavce z Robinových zásob. Vyrážíme a ještě ve Znojmě malá zastávka pro Radku a potom už očekávám prvního zájemce o zastavení na pumpě. Dnes se hoši s čůráním drží a dělají mi radost. Konečně jede pořádný soubor a né banda pochcanců. Naopak děvčata začínají kňourat pár kiláků za Znojmem a je třeba zastavit okamžitě u nějakého větrolamu. Kdybys to vydržela čtyři kilometry, mohlas čůrat kulturně na pumpě, pravím, a vcházím do nitra milované pumpy u Miroslavi. Hezky jsme se uvelebili na sluníčku před pumpou a lebedíme si. Všechny, kdo projíždějí kolem, kritizujeme a Milánek do nás pere svoje zážitky ze života. Náš lidový vypravěč není k zastavení. A jede se dál. No, vlastně popojíždíme dál, protože v Hustopečích je taky pumpa. Tady potkáváme zcela náhodně Kanála s Jitkou, kteří jedou taky za kulturou. Kam chlapci jedete? No, my jedeme na tvoji stoku, hahahahaha. Konečná, jsme na bráně motosrazu. Ježíšmarja, už jsou tady, spráskl ruce strážce brány a chce, abychom mu dali napít kořalky. Nemáme kořalku, takové věci my nevozíme a dokonce ani nepijeme! Na hlavní cestě ještě několikrát zastavujeme, protože všude je plno známých. Konečně jsme se uvelebili s autem vedle pódia a za chvíli přijíždí také Fofo s Pavoukem, takže jdeme na pivo. Času dost. Zdravím se s Kájou Vodičkou a jsem ubezpečen, že dnes bude super zvuk. Nazvučeno, nachystáno, jdeme na věc. Lítám po velkém pódiu jako střelený jelen a už je jasné, že zvuk je parádní. Taky nahoře vše hraje úplně skvěle. Dostáváme se do ráže a jak vidno i návštěvníci motosrazu se dobře baví. Nejdřív letí nahoru černá mikina. Zvedám ji a hážu zpátky, s tím, že příště by měli po nás spíš házet dámské kalhotky. Valíme další vál a já s hrůzou pozoruju, že v chumlu se borec svlíká, sundává si trenky a háže nám je pod nohy. Po písničce znovu upozorňuju, že tohle je sice lepší, ale pánské trenky nás tak nějak nezajímají. Šlape nám to skvěle a vyloženě si koncert vychutnáváme. Předposlední písnička a za námi přichází delegace pořadatelů v čele s Cecilem, předávají nám kytici květin a litr rumu. Za to, že jsme to prý s nimi vydrželi celých dvacet motosrazů. Děkujeme. Rozlévám rum a jdeme na poslední vál. Tak vlastně ne poslední, musíme přidat ještě jeden. Hodně dobrý koncert, asi se fakt povedl. Balíme a stěhujeme. Přichází další kapela a jsem požádán, abych prý zapůjčil kytaristovi vysílačku. Né, že bych byl nafoukanec, ale odmítám, protože jsem ji hodinu připevňoval na řemen a další operaci s vysílačkou bych asi už nepřežil ve zdraví. Nicméně přichází další člen kapely a chce půjčit kopák! Ty vole, vy jedete na koncert a nemáte nástroje? Odcházím radši na rum. Rozjíždí se další legrace a my zjišťujeme, že z litrové láhve zmizel skoro všechen rum. Někteří dokonce začínají pospávat na stolech. Robin, ten se probouzí, sedá si k jinému stolu, zde opět usíná a po probuzení se diví, že sedí u jiného stolu, než původně. Jeho obavy, že jsme mu ujeli, jsou naprosto liché. Přece bysme tě tady nenechali? Naši zábavu ukončuje Šnek, který usoudil, že už toho bylo dost a žene nás všechny do auta. Jsme všichni? No jistě! Ať se přihlásí ten, kdo tady ještě není….Není tady Milánek, tomu upadlo celé tělo a naposledy jsme ho viděli, jak ho nesou do sanitky. Slečno sestřičko, vy jste tak krásná – praví Milánek na nosítkách a sestra mu odpovídá : Vy máte zase pane moc pěkné řasy! Říkal jsem to už na začátku, že tohle není normální soubor. Tak jo, tím moje reportáž končí – díky všem za parádní akci a zase někdy…..     Heinrich

Report 23.5.2015 OCELOT, BLACKBULL, Jihlava, Klub Ježek

SAMSUNG CSC
 

23.5.2015 OCELOT, BLACKBULL, Jihlava, Klub Ježek

K napsání reportáže z této akce se nechávám inspirovat až dnes, když lezu do dodávky. Po otevření dveří mně omráčily alkoholové výpary a´ la rum, kontušovka, čert a pivo. Soubor tedy dorazil šťastně domů! Ale od začátku : S odjezdem do Jihlavy nemáme kupodivu žádný problém, všichni jsou na místě včas a zbytek sbíráme po cestě. Hned po nástupu do auta Pavouk opět rozjíždí svoji humoristickou šou a zamýšlí se nad problémem, který vznikl na jisté stavbě, kde dělník zuřivě kopal krumpáčem do předmětu pod zemí, který měl na konci vrtulku a divil se, kterej blbec dal pod zem ten krám s vrtulkou. Nabíráme Robina, který už je připraven (skoro) na dnešní anabázi. Do auta se dostávají soudky s plzní, plechovky s plzní a spousta různých napěchovaných tašek. Robin hlásí : Dneska budou řízky! A naráží soudek. O to, že nebude odběr, nemám strach. Pavouk nastavuje na pětilitrový soudek pětilitrovou sklenici od okurek…Další zastávka je Pájka s Jitkou a jak to tak vypadá, dnes se Pájka nebude ptát, jestli má vzít taky trička. Takže v dodávce nás přibývá a my jedeme dál. Další zastávka jsou další dva borci a posledního cestujícího nabíráme v Želetavě, tam přibíhá Jeníček a já se radši neohlížím dozadu, protože mi není jasný, kde vlastně všichni ti lidé sedí! Po cestě excelují Robin s Pavoukem, takže cesta krásně ubíhá. Blížíme se k Vílanci, a samozřejmě, že zezadu se ozve naléhavý Pájkův hlas – Šneku, víš, co máš dělat? No jasně, to ti přece nemůžeme udělat, abysme ti nezastavili na pumpě, vole. Bába za pultem už se na tebe třepe, a tys ji taky určitě dlouho neviděl. Zastavujeme a opravdu – Pájka vybíhá z auta, nedívá se doleva, doprava a prchá do útrob pumpy. Zde je zřejmě uchvácen vystaveným zbožím, plnými regály, pumpařkou, a právě vytřenou podlahou. Celá tlupa bere útokem venkovní posezení, protože hoši zde zmerčili dvě kočičky, které nevypadají špatně. Zřejmě se nás ale poněkud lekají, protože po našem nájezdu prchají do auta a mizí pryč. Robin rozbaluje svoje výčepní nářadí zde venku a déšť nedéšť – točit se prostě musí.

Jedeme a je tu Jihlava, v Ježkovi sedí už celkem slušné osazenstvo. Ládujeme hned věci do šatny a stavíme bedny. Vtom přichází Marťas a praví, že Robin sedí u stolu a je zcela zdrcen. Jeho tvář prý odráží nesmírné utrpení a prý je na zhroucení. Nejdřív se děsím, co se děje a pak to přichází: ON SI VOLE DOMA ZAPOMNĚL TY ŘÍZKY, CO SMAŽIL ! DAL JE POD PEŘINU, ABY NEVYSTYDLY A ZAPOMNĚL JE TAM!! Dostávám záchvat smíchu a hned je mi jasný, proč je na stole pětilitrová láhev okurek, ale k okurkům pořád něco chybí. Jdu k baru a samozřejmě si Robina hezky vychutnávám, stejně tak i osazenstvo stolu a hitem večera jsou samozřejmě řízky zapomenuté pod peřinou. Kam se Robin hne, všude slyší : Tys sprej zapomněl řízky pod peřinou?? Mimochodem, tyhle situace já přímo zbožňuju a ve finále nesu ke stolu tašku, kterou Robin v zoufalství zapomněl v šatně, vyndávám z ní pecen nakrájeného chleba a ptám se : Kde jsou ty řízky? Je mi odpovězeno – Pod peřinou přece, vole!

Jdeme na plac a hned od začátku vše funguje jak má – hraje se nám perfektně. Až k posledním dvěma písničkám. Tady najednou přestávám slyšet basu – no jistě, pán si v záchvatu vypnul na base snímače, proto nemůže basu jaksi slyšet! Zezadu od Pájky slyším podivné zvuky – bum, bum,, bum, jako by dědeček s babičkou hledali v lese Budulínka s bubínkem a houslemi. Pájka dělá, že se jako nic neděje, ale jeho cenťák má poruchu. Povolily se dráty a dělá to jen bum bum bum. Během našeho koncertu taky padají občas mikrofony z bicích, ale na to jsme si už zvykli. Koncert také zpestřuje Pavouk, který si vyžaduje po každé písničce rum. Nemyslí to samozřejmě vážně, ale ten rum začínají nosit kamarádi pankáči z Pelhřimova a proto raději ohlašuju další písničku vždy co nejrychleji, aby ten rum nestihl vypít. Je tu finále, my přidáváme ještě jeden vál a spokojeně odcházíme. I přes některé drobnosti se nám to moc líbilo, stejně tak byli zřejmě spokojeni podle ohlasů i návštěvníci. Pakujeme se a po nás se připravují kamarádi z kapely Blackbull. A to je taky vysoce výživný koncert, protože Blackbull to dává naprosto skvěle. Zde je super zpěvačka se super kapelou. „Teď vám zahrajeme jednu pomalejší věc, ale Oceloti slibovali, že mají novej ploužák a já jsem ho neslyšela“, praví Lucka. Vzápětí odpovídá Filip :“ To je v pořádku, oni ten ploužák hráli, akorát byl trochu rychlejší. Oni to tak mají nastavený“,hahahahahaha.

Pokoncertní párty probíhá u jednoho dlouhého stolu, kdy na jednom konci perlí Robin se svými hláškami a na druhém konci máme Pavouka, který se rozjel na plný pecky a solí do nás jeden špek za druhým. Bolí mě břicho a už se nemůžu smát, protože tohle je fakt nářez. Fofo, ten zaujímá pozici tradičně na baru a jen tak ho z té barové židličky nikdo nedostane. Mám podezření, že na tu stoličku někdo vylil vteřiňák, protože Fofo se prostě nehne. Příčinou však zřejmě bude nejen dobré pivo, ale i sympatická barmanka Péťula. Šnek dnes taky jaksi nespěchá domů, a tak nám je v Ježkovi do dvou do rána celkem fajn.

Odjezd. To je trošku problém. Auto už venku klape, všichni jsou uvnitř – až na Fofáče. Ten nechce jít ani za nic. Vysílám znovu rychlou spojku zpátky do klubu, ale Fofáč prý půjde jenom, když pro něj půjdu já. Tak já jdu. Fofáče nacházím u barového pultu a v pivní sklenici má brčko. Brčko vyndávám ven ze sklenice, pivo dopíjím a Fofo hlásí – No vidíš, to jsem přesně potřeboval, aby někdo udělal. Jinak bych tady seděl asi do rána! Na zpáteční cestě se vyhýbáme benzínkám co to jde. Zezadu se ozývá hulákání, třískání lahví a různé klasické věty, typu : Nebrzdi tak, kurva, teď jsem se polil pivem…..dá si ještě někdo pukavce?…..a na pumpě nebudeme zastavovat?…..Loučíme se s Jeníčkem v Želetavě a jedeme vylodit Pájku. Fofo, který spí vpředu uprostřed vedle mě, má v ruce otevřeného pukavce a ten mu vzápětí padá na zem. Zastavujeme, Pájkovi vylézají ven a Fofo se cpe ven přes Šnekův volant, že se jde jako vyčůrat. Trvá mu to dlouho, Šnek si tedy sedá za volant a hlásí – tak co, jedeme ne? Vtom se probouzí Pavouk a my slyšíme zezadu : Kurva, kde je Fofáč? Oznamuji mu, že jsme ho museli nechat v Jihlavě, protože nechtěl jet. No to kurva néé, to se pro něj musíme vrátit, přece ho tam nenecháme. Kdepak, Šnek zařazuje kvalt a pomalu se rozjíždíme. Pavouk zuří, že jsme nechali Fofáče v Jihlavě, Šnek zastavuje a Fofo leze přes volant zpět do auta. A Pavouk ho vítá : „To je dost, kde kurva seš, ty malej tlusťochu?No a to je konec naší jihlavské anabáze. Akci hodnotíme jako perfektní, v Ježkovi jako vždy skvělí lidi, personál, zvukař a výborný Blackbull. Díky všem!         Heinrich

Report 9.5.2015, Telč – sokolovna, Metal Forever Tour, Ocelot, Autobus, Lady Kate

img_0026

9.5.2015, Telč – sokolovna, Metal Forever Tour, Ocelot, Autobus, Lady Kate

Na dnešní koncert jsme se těšili celý týden a někteří členové souboru se samou nedočkavostí opíjeli právě v průběhu týdne. Nicméně kromě požívání nápojů hoši taky cvičili na své nástroje, někteří si sedli poprvé po půl roce na kolo a jediný Fofo, který nepožíval a ani nejezdil na kole, utrpěl zlomeninu dvou žeber (Pavouk tvrdí, že má žebra příliš křehká, protože žebrům prý chybí důležitá stavební látka – žeberní rum). Odjezd na akci probíhá celkem hladce : jsme na překladišti včas a nálada je výborná. První přichází Sifón a dostává ode mě slíbený medový ležák Bakalář, který je patřičně vychlazen. Pán si mlaská, tak asi je vše v nejlepším pořádku. Já vytahuji jedenáctku Ježka a mezitím přichází Šnek a ujímá se volantu. Jedeme pro Pájku. Ten je sice připraven, ale jenom napůl. Jde si z domu jen tak nalehko jako by se nemetlo. Kde máš trička na prodej a další věci? To mám taky vzít? praví nechápavě Pájka. Né, vole, nech to doma, Dneska to přece nebudeš potřebovat, ozývá se z auta. Tuhle malou pauzu ihned využívají šílení notoričtí kuřáci a rychlostí blesku si venku zapalují čmudidla. Tak a konečně jedeme. Rozbíhá se rozhovor a první téma je samozřejmě pumpa. Je to věc zapeklitá, protože dneska jedeme do Telče a těch pump po cestě moc není. Pájka zoufale kouká, neboť potřebuje nutně koupit cigarety. Musíš ty cigára mít? Musím. A proč? No abych si zakouřil. A proč budeš kouřit? No protože musím. Aha, tak to mu zastavíme na Hladově, co říkáte hoši, vydržíš to, Pájko, k Hladovu? Jooo, v pohodě. Divím se, že nikdo neprotestuje, protože pumpa na Hladově je mnohem dál, než odbočka na Telč, čímž je jasný, že se do Hladova nedostaneme a já nic schválně neříkám. Odbočka na Telč. A kurva, pumpa je v řiti, co teď? Sifón vidí stánek s klobásami ze zvěřiny. Zastav, dáme si klobásu. Nic nebude, nemusíš furt žrát, praví Šnek a motá volantem. Následuje skvělá jízda do Telče, kdy rozebíráme dopodrobna to, jestli může chlap otěhotnět a nebo nikoliv, padají také příklady, kdy se to prý stalo, a to dokonce jednomu muzikantovi. Dneska s náma nejede Robin, protože kolaří na Šumavě, ale podle jeho teorie prý chlap může otěhotnět a dokonce vždy dítě donosí, jelikož prý musí včas zatáhnout vočko, čímž dítě samozřejmě nevypadne. Těhotenské téma pokračuje až do Telče a to v momentě, kdy Sifón rozebírá problematiku babyboxů (to je ta „krabice, kam se hážou ty děcka“). Zastav sakra už na tý pumpě. A na který, jsou tady dvě. Hned na tý první! Všichni se řítí z auta, jako bychom měli za sebou tři sta kilometrů. Slečna na pumpě vypadá dobře a pozoruji, že zaujala i celý náš soubor. Kupuju si tradičně ruskou zmrzlinu a jdu ven. Zevnitř se ozývá řehot. Kolem jdou dvě kočičky a já hlásím dovnitř pumpy : Šneku, jde ti řezivo… Jo neboj se, to já dneska potrestám. Všichni mají nakoupeno a před pumpou se hulí, pije, žere a kecá. Prší. Výborně. Čím víc bude pršet, tím víc grilů bude uhašeno a grilovací národ dorazí na koncert. Nasedat a jsou tu poslední metry k sokolovně. Zajíždíme na malé nádvoří, ale tady prý se dovnitř nedostaneme. Tak znovu. Přichází Štěpánka a tvrdí, že se to musí nosit předem. Jdu dovnitř na obhlídku. Bar vpravo, sál obrovský. Zvukař připraven a pořád jaksi nemůžu najít Standu z L. Kate. Nakonec ho vystopuji v podzemních prostorách sokolovny, kde Staník trůní v čele dlouhého stolu a před sebou má dva půllitry Božkova. Pojď si dát, určitě si ještě nejedl. Hahahaha, tak to jsem se dostal na to správné místo. Jdeme stavět a mezitím přichází Pavouk s kelímkem. To je jenom kofola, vole, tam nic není. No jistě. Čmuchám k tekutině a víc než kofolu je zde cítit samozřejmě rum. Říkal jsem ti, že když se rum naředí vodou, tak už z něj zmizí alkohol, praví Pavouk. Pomalu přichází další hudebníci a za chvíli je v šatně husto. Kulda z Autobusu vytahuje koňak a hned rozlévá. Všichni si dáváme po panáčku a protože sedím mezi dvěma bubeníky – Kuldou a Ondrou, pravím, že musím jít nahoru, protože budeme zvučit a nejdříve nazvučíme bubny. To jsou pánové takový ty kulatý budky ze dřeva, jak se do nich dělá bum bum. Radši prchám, abych nedostal přes hubu. Je nazvučeno, sokolovna se pomalu plní návštěvníky koncertu a dnes zahajuje koncert Autobus. Šoumeni v čele s basovým plamenometem Milanem podávají super výkon. Lidstvo se ihned shromažďuje pod pódiem a koncert si pěkně užívá. Druzí dnes jdou hrát Lady Kate. Další parádní show s velkým hlasem, instrumentálními výkony a sexy zpěvačkou . Fanoušci dávají znát, že tohle se jim opravdu líbí. Odebíráme se na scénu rovnou z šatny, kde probíhají další odborné přednášky na téma alkohol. Rozhodli jsme se to rozpálit hned od začátku naplno a do koncertu dáváme doslova všechno. Hraje se nám parádně a já opět v záchvatu šílenství neumím číst a přeskakuju jednu písničku v seznamu. Naštěstí mi ji Fofo na konci opět připomene, takže ji přece jenom dáváme. Stará čůza. Tato věc nadchla Jirku z Autobusu a koukám, že se pěkně odvázal. Při mém sóle na foukačku zjišťuju, že se něco za mnou děje. Pája hraje pořád stejně, tam je to v pořádku, ale něco se za mnou divně hýbe. Otáčím hlavu a vidím, že Pavouk s Fofem si vyměňují kytary a zamotávají se do řemenů. Výměna kytar neproběhla hladce a po mém sóle čekám na kytarový rif a on nikde. Přichází až za chvíli a vzápětí odpovídá kytara z druhé strany. Tak to nechápu, co se to jako děje? Později se dovídám, že tohle divadelní představení vymyslel Sifón a při mém sóle na foukačku si hoši odložili kytary, vzali sklenice s rumem a ťukali si. Pak si ty kytary samozřejmě nestihli nasadit a málem to dopadlo špatně. Hahahaha, my jsme se na tebe domlouvali v šatně, že ti něco vyvedeme, říká Pavouk, ale nějak se nám to nepovedlo….. Finále. Naše běsnění končí, ale jsme nuceni přidávat další vály. Přidává se Fucking Bastard, kterého jsme zapomněli, taky dáváme ještě Čůzu a Motoráky. Odcházíme do šatny s dobrým pocitem, že jsme to dali a podařilo se nám zvednout celý sál ze židlí, a toho si velmi ceníme. To co se děje po našem koncertě přesně vystihuje současný název telčské sokolovny : Armageddon. Muzikanti ze všech kapel se druží s fanoušky a všichni do sebe lejou vše, co se dá vypít. Míla z Autobusu mě zve na panáka. Přicházíme k baru. Slečno, dáme si tři deci vína a rum. A ten rum chcete jaký? No přece taky trojdecák, co se ptáš? Taky jsem svědkem parádního čísla, které předvádí přímo na place Ondra s Mílou a kdo byl ten uprostřed sendviče si už nevzpomínám. Štěpánka si sedá na vrchol pyramidy a tváří se velmi vesele. Občas kolem proběhne Pavouk a někteří jedinci stále padají, zvedají se a opět padají. Stejně rušno je na chodbě i před kulturákem. Konstatuji, že tohle je konečně ten správnej rokenrol! Sifón u baru : Co si dáte? Dejte mi lívanec. Ale my tady máme jenom guláš! Vysvětluji slečně, že lívanec není jídlo, nýbrž točené pivo. Aha, praví barmanka, takové lívance pak uklízíme ráno před kulturákem . Aspoň budete vědět, že tady byl pořádnej bigbít, říká Sifón a dává si lívanec. Na to tvrdím já, že když je ten lívanec už na chodníku, není to lívanec, ale koláč. Tak v tom já se už nevyznám, říká barmanka. Zatracení pekaři, viďte slečno? Mejdan se dostává do obrátek. Všichni členové Metal Forever Tour – to znamená hudebníci, zvukaři, technici, jsou rozjetí a není jasné, kdo tohle zastaví. Tady už tomu opravdu nikdo nevelí! Já spoléhám jako vždy na Šneka, který má vše pod kontrolou a taky Fofáč dnes neřádí, je ve stavu nemocných. Konec mejdanu. Hudebníci ze všech tří kapel se různě podpírají a pomáhají si k dodávkám. Ti, co nemůžou stát sami, jsou opřeni o zeď nebo o mikrofonní stojany. Ti, co stojí sami, se srdceryvně loučí s ostatními a lezou krkolomně do dodávek. Parádní konec. Takto by měl vypadat závěr každého rockového koncertu a já s potěšením zjišťuji, že praví, pravověrní rockoví hudebníci ještě nevymřeli a že koncert nekončí zavřením futrálu od kytary. Těšíme se na další koncert Metal Forever Tour! Zdravíme Kácu, Janču, Zdenála Špačka, který dorazil z velké dálky, jeho manželku, všechny fanoušky, zdravíme statečné alkoholové spolubojovníky z Autobusu a Lady Kate!                                                                         Heinrich

 

Report 18.4.2015 Rockový rachot, Lukov, okr. Třebíč

SAMSUNG CSC
 

18.4.2015 Rockový rachot, Lukov, okr. Třebíč

Tak to máme za rohem, lebedím si a nemusím se starat skoro o nic. Dokonce ani do dodávky jsem nenatankoval. Na co taky. Do Lukova to dojedeme klidně i na vzduch. Ze základny vyrážíme bez kytaristů, ti se přepravují po vlastní ose. Také Sifón dnes jede a tak se moc těší, že hned poté, co dává nohu na chodník, se kácí a padá na krásný nový plot. Ouvej. Není to však tím, že by pozřel, ale v autě tvrdí, že jeho boty koně ho právě zradily a málem jsme ho vezli opět na pohotovost. Opět je opět. Na pohotovosti ve Znojmě znají Sifóna velmi dobře, neboť jako fotbalista a rocker je zde průběžně ošetřován s různými řeznými ranami, spáleninami a zlomeninami. Hned po nástupu do auta ho nasírám, protože co může víc vytočit náruživého fanouška plzeňského piva než nevinná otázka, jestli už ochutnal rakovnického medového Bakaláře – ležák…? Sifón tvrdí, že jsem mu měl přinést láhev na ochutnání, ale není si jistý, jestli by bylo vhodné požívat projímadlo před koncertem. Tak a jsme na místě. Je to nějaké divné, protože mi dnes opravdu chybí zastávka na Rybě 40 km před Prahou – mezi základnou a Lukovem totiž není žádná pumpa. První koncert letos bez čerpací stanice. Stejně si myslím, že nebýt neustále migrujících kapel, tak by u nás museli polovinu čerpadel zavřít. V Lukově je fajn, točí se Černá hora a jeden z pořadatelů hlásí, že lidé se začali sjíždět ještě před příjezdem kapel. Po této informaci začínám být ve střehu a hned vzápětí po příchodu odmítám pozvánku na rum. Také Michal už je na místě a dovídám se, jakou složitou cestu musel absolvovat, než se sem do kulturáku dostal. Michal šel totiž kvůli fesťáku i pěšky, což je v dnešní době jev zcela nevídaný. Rozebíráme všechno možné a za pomoci Robina a Šneka se řehtáme, protože všichni již viděli jistou televizní estrádu a hlášky z ní už v naší kapele zdomácněly.      Na místě už jsou taky postaveny hradby zvukařů a hned se vítám s Pavlem a Pavlem – tady je kvalita zvuku zcela zaručena. Sál se pomalu zaplňuje a pivo teče proudem Nadarmo nejsme v Lukově, tady se přece pořádně luká. První kapela se jmenuje Devotion, jsou z Třebíčska a hraje jim to skvěle. Mezi poslechem si občas odskočím k výčepu. A hele, dorazili Pavouk s Fofem! Jako vždy nejdříve zrentgenuji Pavouka a zjištˇuji, že dnes není úplně dorůžova vyspán jako obvykle a jeho oči připomínají samici angorského králíka těsně po vrhu. Já jsem jenom spal, neboj se, já jsem nic nepil, jsem úplně v pohodě… Dostáváme k dispozici hejno pořadatelů na nošení beden, takže za chvíli je všechno na místě. Zvuková zkouška je taky hned, tady prý není co ladit, hlásí zvukaři a jenom vychytáme monitory a jde se na věc. Asi po třetím válu se dostáváme do varu a opět se dostavuje pocit, že to tam jakože je. Ze sálu signalizuje Šnek, že zvuk je za jedna. Během koncertu přibíhají taky fanoušci ze Štítar a na stage se objevuje rum. Pavouk ho sice nepije, ale využívá příležitosti, jde k mikrofonu a hlásí, že toho rumu je málo, jelikož on měl ráno celý půllitr. Aha, tak to je přiznání přímo za jízdy a zde máme odůvodnění toho, proč má oči jak samice angorského králíka. Ještě jsem zapomněl důležitou věc – Fofo dnes hraje v nových kožených kalhotách, za což má velkou pochvalu a navíc podle ohlasů se děvčatům tyto kalhoty moc líbí…Taky Pájka má dnes přebláněné bicí a jsou to rány jak z děla. Skvěle se bavíme a myslím, že dnes podáváme výborný výkon. Další rumy u monitoru. Dělám, jako že mi nepatří. Konec. Odhaduju, že jsem dnes vypotil asi tak dva litry vody a jdu dozadu doplnit tekutiny. Zatímco se balíme, přichází další dávka rumu. Tentokrát nemůžeme dělat, že nám nepatří, když nám to strkají rovnou do ruky. To Pavouk s Fofáčem odmítají jakýkoliv alkohol a přiťukávají si brčálově zelenožlutou sodovkou. Tak nevím…Je toto Ocelot a nebo abstinenční klub Armády spásy? Máme sbaleno, odklizeno a další kapela rozjíždí svoji show – Hypnos. Otevírají se brány pekelné a hoši to do nás perou s fantastickým zvukem co se do nás vejde. Všechno, co slyším i vidím, je dokonalé. Po Hypnosu nastupují další šílenci – moji oblíbenci X-Core. Opět vynikající výkon, úžasná show. Tady se neodpočívá, protože kapela zařazuje další stupeň a žádné mazlení nebude. Výborně sehrané, skvělé aranže a výborně zahrané. Pánové díky, protože jste mě dostali.. A poslední kousci dnes jsou Sorrow – i přesto, že koncert uzavírali, snažili se velice. Musím jim však vytknout, že nezahráli můj oblíbený song Masakr motorovou pilou. (anebo jsem už přestával slyšet?)      Co dodat – naprosto úžasná akce s profesionálními výkony. Zde se nejednalo o žádný vesnický festiválek místních skupin, ale byl to promakaný koncert s úžasným, silným a čistým zvukem. No a pokud se týká afterpárty, tak jsme se chovali přímo způsobně a vzorně, takže ani zde není co vytknout. Ještě informace pro kulturní počtáře – počet lidí 120, vše vypito, snězeno a prodáno. Díky všem, kdo nám pomáhali rychle nanosit a rychle sklidit, díky Šnekovi za skvělý technický servis, Robinovi za foto, pořadatelům za řízky – a vůbec – celému souboru za parádní výkon.

 

                                                                                                  Heinrich

Report 5.4.2015 Nový Bor, Kulturní dům Bohemia

SAMSUNG CSC
 

5.4.2015 Nový Bor, Kulturní dům Bohemia

Vzdálenost 300 km pro nás nic není, a proto si dáváme sraz až ve 13 hodin. Tak se mi zdá, že na další akci pojedeme rovnou hned, jak ráno vstaneme, a bude pokoj. Už o půl jedné přichází zpráva, že Fofo s Pavoukem jsou na místě!! To je fakt opravdu velice milé překvapení. Rázem se mi zlepšila nálada a po cestě pro Robina si mnu ruce, jak to pěkně všechno klape. Na překladišti aparatury už je taky Šnek, ale marně vyhlížím Sifóna. Sifón nejede, tvrdí Šnek – musí brzo do práce. Robin čeká samozřejmě jako vždy s kartónem, ve kterém jsou úhledně složeny a zalisovány plechovky piva značky Mňau (Pardál, neboli Prdál). Vyrážíme pro Pájku a já si opět trapně otevírám nealkoholické modré pivo. Jsem podpořen Pavoukem, který vytahuje opravdu hnusnou tekutinu – hruškovou limonádu. Řeklo se přece, že se nebude pít, ne? Fofo si dává sluchátka, protože ho řeči abstinentů přestávají bavit, nicméně při první zastávce u Pájky chutě vyskakuje z auta a využívá krátkých pár minut na jeden obří dlouhý šluk, kterým vytahuje naráz celou cigaretu. Jedeme dál, ale ještě nejsme všichni. V Želetavě čeká Honza a již z dálky vidíme, že je Jeníček lehce netrpělivý. Tvrdím, že jak se skloní na pravou stranu, tak je s náma ámen. Shýbá se a vzápětí se těžce narovnává. Příčinou je obří taška a ámen je s náma proto, že tato taška je plná různých pochutin a hlavně nápojů. Kompletní catering se skládá z řízků, okurek, chlebů, piv, kořalek, plechovek a rumu. Mezi nápoji obzvláště vyniká šestnáctistupňové pivo. Tak hurá, hrneme směr Jihlava, ve Vílanci hoši počůrávají pumpu a Pájka teskně kouká na svoje oblíbené lavičky. Ještě jsme ani nenastoupili a Šnek hrne dál. Praví, že stejně jedeme načas a nejlepší asi bude vyjíždět už za kuropění. První dopravní problém nastává hned za Jihlavou. Zde se zřejmě cestáři na Velikonoce ožrali a vyznačili objížďku na Prahu ve směru na Brno. Jedeme tedy deset kilometrů směr Brno a záhadným způsobem se dostáváme zase zpět na Prahu. Padají zde zajímavé komentáře, přičemž ten nejslušnější je o idiotech. Taky ministr dopravy si to schytává a ve finále za to stejně můžou komunisti a Hitler. Druhá zastávka je kupodivu až na Rybě. Že by se dnes nikomu nechtělo čůrat? Zde jako první porušuji tzv. suchý zákon a dávám si pivo. Pavouk a Fofo tvrdě abstinují a obzvláště Fofo si nedává ani kapku alkoholu. Jsme v Praze. Směr Mladá Boleslav je vyznačen celkem dobře, my máme dvě navigace zapnuté a zezadu taky naviguje oblíbený navigátor Pájka. Mladá Boleslav je na sjezdu doleva. Pájka zezadu hlásí : doprava, doprava! Jedˇ doprava, to je lepší! Šnek tedy zatáčí doprava a na to reagují ihned obě navigace, které hlásí, že jsme kreténi a že jedeme blbě. Pájka si to tedy schytává , my se motáme a už jsme zase na správné silnici. Kdyby tady byl Sifón, hned by hlásil, že tady není možný se přece splést… Konečně Česká Lípa. Poslední zastávka na pumpě. Pozoruji zdálky naše kuřáky jak zuřivě šlukují a dostávám záchvat smíchu. Ano, zde bude nezbytné realizovat můj nápad s hadicemi v autě. Nebude se muset skoro nikde zastavovat a kuřáci si přijdou na své. Nový Bor, jsme tady. A to je právě ten problém. Kde ten kulturák vlastně je? Dělám chytrého a naviguju Šneka na obchvat. Přijíždíme do Boru zezadu, takže kulturák by měl být po levé straně. Hahahaha, není tady. Ptáme se seriózního pána na chodníku. To musíte rovně a na kruháku doprava a pak už je to jen tři sta metrů. Provádíme tento úkon, ale kulturák pořád nikde. Projíždíme tedy celý Bor, až nakonec a otáčíme na druhý pokus. Tentokrát se ptám slečny na zastávce. Tak to já opravdu nevím, kde to je. Zezadu z auta se velmi silně ozývá : Ta je úplně blbá!! Rychle poděkuji a zavírám radši okno. Další zastávka – paní tvrdí, že kulturák je tam, kde je dé emko. Ale my kurva nevíme, kde je dé emko!! Šnek vidí dé emko a zajíždí tam. Tady kurva žádnej kulturák není.!! No a my stojíme kousek od něj. Kulturák poznáváme podle toho, že v prvním patře v okně jsou naše plakáty. Jinak je zařízení dokonale maskováno, a když by na to přišlo, šel bych se sem klidně nechat třeba ostříhat nebo si koupit rukavice na zimu. To je prostě naše klasika. Až zase pojedeme někam, kde jsme ještě nehráli, poprosím pořadatele, aby na barák pověsili ceduli s nápisem : TADY TO JE. (stejně bychom to ale i tak určitě nenašli). Jdu na průzkum. Na odpočivadle na schodech je paní šatnářka a praví : Dáte si tu bundičku ke mně? Nechcete si odĺožit? Né, paní, to opravdu nechci, mám totiž na zádech novou nášivku. Shora od vstupného se ozývá řehot. Průzkum tedy dopadl dobře, jsme zde na správném místě. Sál je velký a stejně tak i zvukařova aparatura. Orientuji se zatím podle hlasů, protože moje tmavé brýle zabraňují jakékoliv vidění. Na to reaguje hned skalní fanoušek Pepík Kapoun a vytahuje z kapsy placatici. No vida, už vidím dobře. Odcházíme do šatny, ale z šatny mě vzápětí táhne ven Pavouk. Pojď se mnou, musím ti něco říct. Tak mi to řekni tady – co by to tak asi mohlo bejt, že to nikdo nesmí slyšet? Ta věta má pouze dvě slova: Dva rumy. Protestuju, ale vzhledem k tomu, že hrajeme za chvíli, jeden si s Pavoukem dávám. Vzápětí se dovídám, že když se rum zapíjí limonádou, tak se z něj v podstatě stává v žaludku právě ta limonáda, takže je prý rum vlastně nealkoholický nápoj. Na mou otázku kam se tedy ten alkohol poděl, dělá Pavouk, že mě neslyší. Dohrává první kapela Illusions, do šatny přichází hudebníci z Alkehol a my se pomalu zvedáme. Mám z těch maršálů strach, praví zvukař, ale vzápětí ho uklidňuji. Dneska máme jenom tři. Zvukovka a jde se na věc. Lidé se dostavují na plac pod nás a nám se hraje úžasně. Zvuk a vše ostatní je jak má být. Jenom mě lehce znervózňuje Pavouk , který mi stále běhá za zády k Fofovi a zpět. Zapomínám na něj, dávám otočku a Pavouk dostává basou přímý zásah do hlavy. Parádní koncert, moc se nám to líbí. Poslední věc a my musíme přidávat. Pájka zezadu hlásí, že jsme ještě nehráli Popravu. No jistě, nejlepší je, když udělám playlist, a pak si ho po sobě ani neumím přečíst. To, že jsme nehráli Popravu, svádím na zamlžené brýle. Konec je taky parádní. Na stage se dostavuje Šnek a imituje čůrání pejska na naše nohy. Hotovo. Odcházím do šatny a zjišťuju, že ze mě leje a nepomáhá ani vystrčení hlavy z okna ven. Náhodnému kolemjdoucímu by se mohlo zdát, že ten pán, co se mu kouří z hlavy, strašně přemýšlí…. Máme sbaleno, Alkehol naopak vybaleno. Taky přichází kompletní Lady Kate a ptám se Standy, jestli už měl dnes něco dobrého. Neměl, ale koukám, že tady mají Božkov…..Stíháme ještě několik písniček Alkeholu a Šnek už nás žene do auta. Myslete na to, že je před náma pět hodin cesty a x pump! Na zpáteční cestě se v autě rozpoutala psychologická válka. Kuřáci ve dvojce si zapálili, na což reagoval Šnek tím, že otevřel vpředu okno naplno. Mně to je jedno, kdo to vydrží dýl. A kuřáci pravili, že jim je to taky jedno, že klidně zmrznou. Několik kilometrů tedy jedeme nikoliv v autě, ale na motorce…Takže když si to shrneme – nejodpovědnějšími hudebníky jsou dnes Fofo s Pájkou, kteří se fakt drží skoro bez alkoholu. Pak je tu Pavouk a jeho teorie o rumu smíchaném s limonádou v žaludku. Tuto teorii jsme ověřovali několikrát a můžu odpovědně prohlásit, že je to pěkná blbost. Počet skvělých návštěvníků : 150. Díky všem za účast, speciální poděkování patří Robinovi za foto, Jeníčkovi za catering, Šnekovi za pejska co čůrá, Pepíkovi Kollmanovi a Mácovi Křeminovi za skvěle připravený koncert.                                                      

 

                                                                                                                 Heinrich

 

Report 14.3.2015 Jihlava, Hudební klub Ježek, Metal Forever Tour, OCELOT, LADY KATE, AUTOBUS

 img_9383

14.3.2015 Jihlava, Hudební klub Ježek, Metal Forever Tour, OCELOT, LADY KATE, AUTOBUS

Na četné dotazy, proč není reportáž z koncertu v Pelhřimově odpovídám tak, jak mi poradili spoluhráči : Protože si vole nikdo nic nepamatuje……Nicméně pro počtáře milující počet návštěvníků, jsem si z Pelhřimova zapamatoval aspoň číslo 90. Dnes jedeme do Jihlavy, což je destinace, kam jezdíme strašně rádi. Kromě úžasných lidí tam na nás vždycky čeká nějaké to překvapení! Sraz je v pět hodin a kupodivu vše probíhá úplně hladce. Všichni jsou na místě včas, a tudíž já nemusím mlátit čelíčkem o volant. Předávám řízení stroje nejodpovědnějšímu členu kapely, a to Šnekovi. Vzhledem k tomu, že po Pelhřimovském koncertě byla v souboru vyhlášena prohibice, vytahuji z báglu dva Bernardy s čistou hlavou. Objevujeme opravdu nepoznané, protože poprvé vidíme etiketu Bernarda nealko s čistou hlavou, kde je vyobrazen pan Bernard, jehož hlava je holá a tudíž čistá. Tak tyhle nápoje fakt neznáme, dumám, čím to je, když všechny etikety od všech nápojů známe velmi dobře. Láhev s modrým vrškem zcela znechucuje Sifóna, který tvrdí, že má v báglu Krakonoše. Vyndává láhev, která je zabalena v alobalu. No jistě, to není žádný Krakonoš, ale samozřejmě Plzínka. To už známe. Přibíráme Pájku a auto je plné. Fofo, Pavouk, Šnek, já,Sifón a Michal. Míša se opět připojil k putovnímu cirkusu a tvrdí, že dnes s sebou veze zelí. Ptám se na co zelí a prý na kocovinu. Tak to teda nechápu, když dnes je prohibice a kocovina žádná nebude! Dnes taky chybí dvorní fotograf Robin, který odjel Beskydovat, takže Šnek musí kromě řízení auta, tahání a skládání beden, uklízení v šatně, přidělávání koleček k maršálům ještě fotit. Doufám, že se Robin v Beskydech vyhne tzv. Ledviňáku, což je kopec na Pustevnách, který je poset vyhřezlými ledvinami polských lyžařů!!!! Zastávka ve Vílanci na pumpě. Kuřáci kouří, prostatici čůrají, a to neustále, Fofo zápasí s automatem na kafe a venku je děsná zima, takže ani Pájka si nemůže sednout na svoji oblíbenou lavici a meditovat. Ještě se zastavím u toho automatu na kávu. Fofo tam hází mince a pořád nic neleze ven. Kafe nikde a prachy fuč. Je to proto, že tento typ automatů na kávu je starší výroby a káva se zde nevyrábí stlačením tlačítka, nýbrž v bedně jest uzavřena bába, která po vhození dvacetikoruny teprve staví vodu na vařič. Fofo tedy neměl do automatu vztekle kopat, ale měl si počkat, až bábě začne vařit voda. Jsme na místě. Jako vždy vcházím do Ježka první, protože jsem nejstatečnější. U baru už na mě číhá kolega Standa z Lady Kate a tvrdí, že jsem určitě ještě dnes neměl rum. Pravím, že neměl a ani si ho nedám, protože dnes abstinuji a vůbec – před hraním se nechlastá. Přítomný zpěvák z Autobusu pronáší památnou větu : tak nebuď vole odtažitý. Nejsem odtažitý a jdu si otevřít do šatny další čistou hlavu. Zvučíme. Zvuk zde parádní, a to všude. Krásně se slyšíme a vše hraje jak má. Hodina do začátku. Na stole jsou obrovské mísy s grilovanými kuřaty, sýry, zelenina, salámky a vůbec je to tady fajn. Sedíme a koukáme se tak nějak divně. Čekám, kdo to řekne jako první, a je to Fofo : „já myslím, že bychom si mohli před hraním jedno pivo dát, však to se nám přece nic nemůže stát, hahahahaha.“ Pravím, že jsem stejného názoru a Fofo odchází pro pivo. Pavouk říká – já jsem to věděl, že to takhle dopadne. Já před hraním konzumovat nemůžu, protože bych nic nezahrál, ale během hraní mi to nevadí – a dává si druhé pivo. Takže stíháme dvě piva do začátku. Jdeme na to. Hned po prvních pár taktech je mi jasné, že to tam prostě je. V půlce koncertu je mi jasné, že to asi je jeden z nejlepších koncertů, co jsme kdy hráli. Opravdu všechno je dokonalé. Pod námi to taky hezky vře, takže když oznámím konec, musíme opět přidávat. Během koncertu se tak nějak začínají vršit vedle maršálů plná piva, je jich tam celkem 8. A konec. S pocitem dobře vykonané práce jdeme do šatny. Zde jsem si jaksi nevšiml, že probíhá rozhovor s Lady Kate a hulákám, že jsem se zpotil jak hovado. Tak třeba to kluci vystřihnou. Taky my jdeme na rozhovor. Sedáme si před polovypitá piva, ohlodané kosti z kuřat a mezi zeleninu a už to jede. Rozhovor, který probíhá je dost hodně ujetý, a jenom doufám, že ho nikdy nikdo nezveřejní. Každé druhé slovo co z nás vypadne je kravina a zdá se, že vůbec nic nedává smysl. Moderátorovi to však nevadí a ba naopak se velmi baví a provokuje. Afterpárty. Tak zde dnes končí dnešní prohibice, protože se už samozřejmě nehraje a hudebníci si můžou dát, jak se říká, do trumpety. Opět spoléhám na Šneka, ale ten si všechno s přehledem šéfuje sám. Už jenom to, jak nakráčel do šatny a provedl zde zvětšení prostoru, bylo geniální. Prostor byl zvětšen jednoduchým naskládáním beden, futrálů, bund, stojanů a veškerého dalšího harampádí na jednu hromadu, čímž vzniklo krásné místo pro procházení. Ale jen na chvilku. Za pár okamžiků se na tomto prostoru objevuje válící se člověk, který tvrdí, že nemůže uhnout, protože je unaven a spí. Později zjišťuji, že to byl jeden jihlavský tramp, který vyrazil v pátek na potlach do Osady Leklá ryba a jaksi nedošel.  Afterpárty je dnes hodně divoká. Zpovzdálí nás u baru pozoruje Pájka a tvrdí, že mu je divné, proč pořád s Pavoukem a Standou koukáme naráz – jako na povel do stropu – jestli se nám nezdá, jak je klub vymalován nebo co vlastně na tom stropě hledáme. Nakonec zjišťuje, že se nedíváme na strop, ale konzumujeme rum. Dnešní koncert je také velmi důležitý pro našeho nejskalnějšího fanouška Zdenála. Ten prohlašuje, že když mu zahrajeme, přestane okamžitě kouřit. Jak řekli, tak udělali.  No a teď samozřejmě ještě chybí odpověď na otázku Kolik tam bylo lidí? 120 návštěvníků za vstupné a cca 20 zadarmo. A to je velmi příjemná návštěvnost. Další koncert Metal Forever Tour je za námi a my naštěstí nebudeme 14 dní hrát, protože jsem zjistil, že se vůbec nešetříme a místo aby nám lihuprostý nápoj Bernard s čistou hlavou tu hlavu vyčistil, tak se vlastně stal pravý opak. Hodnocení koncertů : absolutní, dokonalé. Díky všem .                     Heinrich

Report 27.2.2015 Znojmo – Nový Šaldorf, Modrý sál, Motoples Vampires

jsigfpe3sz_uljbhjzfjoekca1r8ikuwzx4ji-k0suehnrhgf8o8o7dkoyxdvswy_mjrpgg1

27.2.2015 Znojmo – Nový Šaldorf, Modrý sál, Motoples Vampires

Je pátek, blázni mají svátek a stejně tak i my vyrážíme na akci zvanou Motoples Vampires, neboli by se to dalo přeložit jako Motorový ples Upírů. Upíra jsem tam žádného neviděl, ale zase je fakt, že se tam sálo ostošest. Můj odpor k akcím zvaným ples je známý, ale proti motoplesu nic nenamítám. Jako vždy na začátku cesty funguji jako sběrač lidí, po akci jsem většinou sbírán sám. Sbírám tedy dnešní osazenstvo : Pájka, Jitka, Jitky brácha (prý nepije, jelikož je abstinent), Robin, Šnek a Pepa. Mirčoun se opět někde zatoulal a mám podezření, jestli vůbec došel domů po minulém týdnu…. Předávám řízení Šnekovi a otevíráme si s Pájkou dva Kozlíky. Jen tak, pro radost. Mezitím vysvětluji, jak mi hoši od tlakových kanalizací vykopali před barákem zákop, později ho zahrnuli, pak ho znovu vykopali, zase zahrnuli, a když už jsem si myslel, že můžu vyjíždět s auty ven, vykopali rygol pro chodník a jeli na víkend pryč. Stav paliva ukazuje sice pohodu, ale vidím na všech, že po deseti minutách jim chybí jejich milovaná pumpa v Žerůtkách. Zastavujeme a frrrr, všichni se hrnou dovnitř, kde je rázem dlouhatánská fronta prapodivných individuí s lahváči v rukou. Naštěstí je to jen jediná pumpa po cestě. Jsme na místě. Jako vždy jdu statečně do vytopeného sálu první, rozkopnu lítací dveře a pravím velmi hlasitě – dobrý den! Je to proto, že jsem slušně vychován a vím, že zdravit se musí. U stolu vlevo sedí asi deset jedinců, něco zahuhlají a ten nejodvážnější mi odpoví pěkně nahlas Kris kot! Stavíme aparaturu na stage, kterou někdo nedávno zmenšoval. Celkem velký sál a pódiíčko pro houslistu a vozembouch. Později se dovídám, že to pódium bylo opravdu ještě nedávno mnohem větší, ale protože je móda zmenšování, tak to prostě zmenšili. Teď už se tam nevejde ani obecní kutálka, ani my. Cpeme ty maršály různě kde se dá a bojíme se pohnout. Pohyb vpravo – narážím do Pavouka, pohyb vlevo – narážím do Fofáče a pohyb vzad – padám do bicích. Za střízliva. Ve 20 hodin je sál slušně zaplněn a před devátou je plno. Občas se zvedne skupinka kuřáků a kuřaček a odejde ven ukojit plíce nikotinem. Myslím, že na motorkářské akci by se mělo hulit ostošest, a to všude. Není nad to, když je v sále pěkně zauzeno a zahulíno, má to tu správnou atmosféru. Vzadu v šatně panuje taky skvělá nálada, obzvláště potom, co Fofo vytahuje ze své obrovské mamutí tašky láhev whisky. Na místo také přijíždí Sifón, protože ten si to taky nemůže nechat ujít. Pájka si maže vrzající koleno opodeldokem a my můžeme začít. Opět žádné intro dneska nebude, pouštíme se rovnou do boje a během pár chvil z nás stříká krev a pot. Jedeme sice podle playlistu, ale protože já neumím moc číst a pletu si písmenka, hlavně b, f, l, m, p, s, v , z, h, ch, k r, d, t, n, stalo se, že jsem přeskočil jeden vál, pak ještě jeden a ani mi nepřišlo divný, že hrajeme o dvě písničky míň…..Zvuk u nás nahoře dobrý, ven to šlo taky dobře, až prý na kopák, ten se měl vytavit asi víc. Druhý letošní koncert jsme hráli z našeho pohledu bez jediné chyby a skvěle ladíme formu před Metal Forever Tour. Mezi vály také upozorňuji na své nové tričko, které je tričkem motocyklového klubu z Los Angeles a doufám, že s tím zde nebudu mít problém. Některé symboly totiž některé motorkáře dráždí skoro až k nepříčetnosti. Jdeme do finále. Dnes to byl parádní profesionální výkon, za což si zaslouží celý hudební soubor pochvalu před nastartovaným Ducatem. V šatně se samozřejmě opět otevírá whiska a koluje neustále dokola. Pozoruji zlatistou tekutinu, která ubývá z láhve asi tak, jako když se vytáhne špunt z vany. Odkudsi se ozývá – však teď už jsme odehráli a můžeme si přece symbolicky přiťuknout. Symbolicky vysátá whisky letí do koše a někteří o sebe také ťukají, když opouští šatnu a táhnou k výčepu.Afterpárty – to je vždycky akce po koncertě, kterou si od nás skoro nikdo nepamatuje. Když se zeptám, co jsme dělali po koncertě, většina hudebníků krčí rameny a nikdo si nic nepamatuje. Jenom Šnek – ten ví všecko, ale radši nám to potom neříká. Nelze se divit, že soubor takto zdivočel, jelikož se dostavilo opravdu hooodně lidíííííí, pro ty, koho zajímá z kultury hlavně to, kolik tam bylo lidí – odpovídám 250 – 300. Sál byl opravdu plný a atmosféra fantastická. Odcházíme a ještě je potřeba nastoupit do auta. Tyhle úkony jsou prováděny za všeobecné asistence. Někteří pomáhají unaveným a sedřeným hudebníkům nastupovat a vzápětí jsou rádi, že někdo pomáhá jim. Akci hodnotím jako vynikající a pokud se týká nápisů na zádech – ty budeme samozřejmě stále nosit, ale jenom, když přes ně dáme starý zelený lyžařský batoh.               Heinrich

Report 21.2.2015 Debustrol, Ocelot, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

dscf3162

21.2.2015 Debustrol, Ocelot, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

Hurá, zahajujeme sezónu prvním koncertem, a to ve skvělém Boomerangu se skvělým Debustrolem. Už taky bylo načase, protože jsme byli skoro celý leden a kus února zalezlí ve zkušebně jak krysy. A to je taky odpověď na otázku, která byla položena hned před koncertem: Co jste vole dělali celou zimu? Hlavně jsme tedy zkoušeli, renovovali zkušebnu a třídili objednávky na koncerty. Těch se nám letos sešlo jaksi hodně a bohužel všechny koncerty a naše aktivity nemůžeme zveřejnit tak, jak jsme to dělali vždycky. Koncertů je tedy mnohem víc, než je vidět zde na těchto stránkách. Ani další naši činnost nemůžeme našim fanouškům zatím zveřejnit a vše budeme oznamovat vždy s menším předstihem. Proč to tak je – jenom řeknu názor, který se objevil těsně před koncertem : „ Chce se mi zvracet, velebnosti.“ Na zahájení letošní sezóny se celý mančaft nesmírně těší, proto vyrážím sbírat borce s menším předstihem., aby se dlouho netrápili. Pájka mi hned u baráku strká do ruky obrovský pytel, ze kterého padají různé papírky. Aha, to vypadá jako cenovky. Sakra, to jsou trička a mikiny a já si blbec myslel, že nese lahváče. Na základně nastupuje Robin, Šnek a Mirčoun. Dnes na nikoho nemusíme čekat, všichni jsou na svých místech a panuje velmi optimistická nálada. Později se zjistilo, že tato optimistická nálada se přeměnila na náladu opitimistickou. Šnek jako vždy usedá k volantu a hlásí, že to je konečně dost, že jste mě vysvobodili, už jsem to nemoh doma vydržet. My s Pájkou už to taky nemůžeme vydržet a otevíráme si na krátkou cestu dva Radky. Zastavuje se samozřejmě na pumpě v Žerůtkách, a protože radci došli, kupujeme si další kousky a pijeme je venku na mrazu. Schválně si beru ještě pivo chlazené z mrazáku, aby to mělo ten správný říz. Vysvětluji, že správný rocker si kupuje pivo v zimě vždy co nejstudenější, aby si vytrénoval krční mandle před sezónou. Čím vyšší zátěž v zimě, tím lepší konzumace v létě. Ptám se Mirčouna, jestli s náma pojede letos na Vyschlé kópák. Samozřejmě, že jo, přece si ty striptérky nenechám ujít. Za všeobecného chlámotu dojíždíme k Boomerangu. Někdo by měl jít Šnekovi ukázat při couvání, ale protože je zima, tak Šnek couve sám. Však už to má natrénovaný. Za chvíli dojíždí i Fofo s Pavoukem, a to ve velmi dobré náladě, jelikož Fofova nová kytara má dnes premiéru. Zvučime a mezitím se klub hezky zaplňuje. Doráží i početná jednotka z Miroslavi a před našim začátkem už návštěvníci čekají přímo na place. Začínáme hrát a nijak se s tím nepářeme. Žádný intro nebude, na nějaký tramtarata není čas. Zvuk nahoře parádní, jeden z nejlepších, co jsme tady kdy měli. Ven to hraje asi taky dobře. Za jízdy se posilňujeme s Pavoukem jistým nápojem, který přinesl kamarád z Vedrovic a je to nápoj vyrobený z kiwi. Část tohoto blahodárného nápoje si vylejvám do různých hejblátek co mám za bednou, ale to nevadí, moje hejblátka jsou na různé nápoje zvyklá. Zdá se mi, že to dnes solíme trochu víc rychle, než je běžné, ale není to nijak na škodu, ba naopak. Je to asi proto, že jsme na to hraní prostě po zimním půstu jenom trochu víc nadržení. Přidáváme ještě jeden vál a je konec. Moc se nám to líbilo, návštěvníkům asi taky, jelikož tleskají a nikdo nás nebije, nehází po nás sklenicemi a neplive na nás. Snažíme se vypadnout co nejdřív z pódia, protože hned po nás jde Debustrol a my se těšíme na správnej masakr. Masakr nastává i u barů, takže jediný, kdo ještě může něco zachránit a zorganizovat ústup, je Šnek. Jak jsme se dostali domů – nevím, asi jsem byl velmi rozespalý, že si nepamatuji cestu. Robin však už ráno hlásí, že se akce vyvedla, protože má na hlavě odřeninu neboli šlic. Já mám zase něco s nohou, ale to je jedno, však nohama se přece nehraje. Akce byla celkově vynikající a pro ty, které zajímá hlavně počet lidí, mám hodně dobrou zprávu : 170 platících. Také pivo značky Lavička (tedy vlastně Polička), bylo obzvlášť vynikající!   Heinrich

 

Report 26.12.2014 Jihlava, Hudební klub Ježek

dscf3016

26.12.2014 Jihlava, Hudební klub Ježek

Při psaní minulého reportu jsem se rozhodl, že propříště vynechám povídání o tom, jak vlastně vyjíždíme na akci, ale to se prostě vynechat nedá. Vše začalo tak, že jsme byli domluveni s Pavoukem a Fofem, že se vyrazí o půl sedmé. I když jsem tvrdil, že sedmička by klidně stačila, hoši trvají na svém : Pojedeme vo půl sedmý vole a hotovo. Přes to nejede vlak. O půl sedmé jsem přistaven na základně a čekám. Nikde ani noha. Tři čtvrtě na sedm – přichází Sifón. Volám tedy Fofovi, kdeže jsou. Však jsme se domluvili na sedmou, hahahahaha, my jsme před Znojmem. Nechtěl jsem omdlít, protože bych si dal hubou o volant. No nic, posbírám aspoň zbytek. Jedu pro Robina. Ten naskakuje skoro za jízdy a je připraven. Šnek mi říkal, že mám být připraven za deset sem. Jo to je v pohodě, ale kde je Šnek? Robin volá Mirčounovi – teď tady byl a čekal na vás, kde jste? Hahahahahaha. Jedem dál a potkáváme Šneka. Štráduje si to ve svém skvělém koženém kabátě se stříbrnými náboji po chodníku. Kde jste, volové? No my jsme tady a kde seš ty? Já jsem taky tady, tak popojedeme čekat na hochy. Dvacet minut po sedmé doráží Pavouk s Fofem a přesedají. Nedá mi to a vychutnávám si svou klasickou rejpavou větu: Půl sedmý nevypadá jako skoro půl osmý. Velká ručička je na šestce a malá mezi šestkou a sedmičkou. Teď to ale vypadá jinak – velká ručička je na pětce a malá se blíží k osmičce, hahahahahahahaha. Konečně jedeme. Počet kusů v autě je osm, jelikož ještě musíme přibrat Jeníčka v Želetavě a samozřejmě, taky Pájku. Ten už číhá před domem s obrovským bubnem a tvrdí, že měl kopák doma proto, aby mohl cvičit i v noci. Dává si ho vedle postele a když ho v noci probudí žízeň, sedne na postel, dá nohy na dvojšlapku a trénuje minimálně třicet minut rytmy. Blížíme se k Źeletavě, kde je již připraven Jeníček přímo na náměstí. Pozorně ho sleduji a nezdá se mi, že by měl v ruce krabici s čertovským ležákem… Ovšem s největším hitem dnešního turné je produkt, který přináší Robin. Vzhledem k tomu, že trubky na odvodňování tělních tekutin jsou teprve ve fázi testování, zachraňuje Robin celou výpravu tím, že přináší svůj vlastní výrobek a vynález. Jmenuje se Přenosný bažant a je to v podstatě plastová nádoba na čůrání se speciálním uzávěrem a trychtýřem. Jednou z nejzajímavějších částí nádoby je podrobný návod na použití, kterého je třeba se striktně držet, jinak ten, kdo bažanta používá za jízdy, může obchcat klidně i celé osazenstvo auta. S příchodem tohoto vynálezu se stala zázračná věc – během celé cesty do Jihlavy se pouze jednou muselo zastavovat, a to ještě kvůli tankování. Přenosný bažant totiž velmi blahodárně působí na močové měchýře celé výpravy, a tudíž bude jednou provždy instalován napevno v autě. A možná už ani nebudou potřeba odvodní trubky, které jsem původně plánoval. Díky Robine, tohle řešení bylo velmi elegantní a zcela etické. Hrneme na Jihlavu, kromě hlášek, které do nás valí Pavouk, se neustále v autě někdo řehtá a se Šnekem zjišťujeme, že v jistém kopci začalo naše auto normálně troubit, což po celý rok nedělalo. Naše auto totiž normálně netroubí. Tak to je paráda, libuju si, už to zase troubí. Nicméně po dvou kilometrech, kdy se Šnek ukájel neustálým troubením, troubení opět samo od sebe přestalo. A zezadu hned Robin pohotově hlásí – to sis to kamaráde už celý vytroubil na další rok! To bude troubit až zase v prosinci!! Nemůžu se ani napít a odkládám lahváč do zásuvky. Jsme na místě. V Ježkovi je totálně narváno, Za půl hodiny začíná Metanoon, takže jsme přijeli včas. Jdeme do šatny, zde nacházíme hudebníky z Lady Kate a probíhá zatím ještě velmi příjemný rozhovor, to znamená, že jeden přes druhého neřve, nehuláká, nemlátí hlavou do stolu, neleze na stůl, nehýká, neleze pod stůl a nespí pod stolem. A hele – závada! Pavoukova bedna postrádá vzadu samici a ta spadla dovnitř bedny. Přichází Šnek se šroubovákem a vše řeší s přehledem a hlavně humorem na místě. Nejdříve je třeba do díry v bedně strčit ruku a nahmatat dráty, ty se potom vytáhnou ven. Fofo se tohoto úkolu ujímá i přes mé varování :“ Fofo, vole, nestrkej ruku do tý bedny, je to Pavoukova bedna a může tě tam něco kousnout. určitě tam má vevnitř nějaký tarantule.“ Fofo nedbá a strká ruku dovnitř. Najednou zařve : aůůůůůůůůůů aůůůůůůůůůůůů, něco mě kouslo, vole. Já jsem ti to říkal. Já jsem ti to říkal – nestrkej tam ruku a ty ne. Teď ti ta ruka vevnitř oteče a už ji nevyndáš. To jsem zvědavej, jak budeš hrát na kytaru s šedesátikilovým maršálem na levý ruce. Čekáme stále, až na nás přijde řada. Někteří si čekání zkracují tím, že do sebe lejou jedno pivo za druhým. Říkám schválně lejou, protože o pití tu nemůže být ani řeč. To se prostě sklenice nasadí na spodní rantl huby pijáka a ten ji do sebe pravidelným pohybem nahoru naleje. V tomto obzvláště vynikal v této čekací době Pavouk a v jeho žaludku musel být velký pivní rybník, neboť lití piva do sebe ukazoval ochotně všem, kdo přišli do šatny. Jdeme na to. Pan zvukař je spokojen a my taky. Dáváme jeden vál za druhým a potíme se jak dveře od chléva. Atmosféra parádní, jihlavští rockeři jsou prostě skvělí. Za hry stíhám kromě kompletního propocení sebe sama ještě třísknout lebkou do mikrofonu, jelikož se dostávám do extáze, taky si šlapu po svých nových, drahých šňůrách a neustále vyplazuju jazyk jak pes. Psi vyplazují jazyk proto, aby se chladili, protože se z pochopitelných důvodů nemůžou svlíct jako my lidi. Jenže ani my, lidi, se v některých situacích nemůžeme svlíct tak, jak bychom si přáli – což platí hlavně pro ty, kteří zrovna hrají. Takže mi nezbývá, než použít psí chlazení a neslušně vyplazovat jazyk. Končíme. Nebo vlastně nekončíme. Nejsme hovada a přidáváme jeden vál. Zase nekončíme, musíme přidávat ještě jeden vál. A do třetice ještě jeden a pak už definitivní konec. Připadám si jak v opeře – jedna opona, druhá opona, třetí opona. Odcházíme do šatny a jsme zmáchaní jak myši. No odcházíme – někdo odchází do šatny a někdo odchází rovnou k baru a pokračuje ve hře zvané Lití piva do sebe vrchem a vypouštění piva ze sebe spodem. Dovídám se zajímavou věc – aby pivo dobře klouzalo do žaludku, je třeba si před ním namazat jazyk rumem, a tím prý nedochází k tření a snižuje se nebezpečí vznícení uvnitř huby.Radši jedeme domů. Vzali jste všechno? Jooooo. A kde je stojan na basu, praví Šnek. Ten jsme taky vzali. Ale tady není! To není možný, my jsme ho vzali. Šnekovi to nedá a odchází znovu k pódiu. Samozřejmě, že stojan trčí přesně uprostřed pódia jako maják. Tak už. Bludný Holanďan se řítí tmou a ukusuje další a další kilometry. Nikde se nezastavuje, máme přece bažanta, nikde se nebude mlátit hubou a ani na pumpě nebudeme dnes dělat žádné ranní šou. Dnes se na zpáteční cestě chováme slušně a způsobně, nehulákáme a neřveme. Ten bažant je fakt zázrak.Hodnocení akce : absolutně totálně vynikající.KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍ? nevím, kolik tam bylo lidí, ale klub Ježek byl plný, takže hodně. Odhaduju cca 120 – 150. Díky všem, kdo se o nás starali, kdo nás vodili na záchod, k autu, od auta, díky Robinovi a Dragonovi za foto, díky Šnekovi za skvělý marshall servis a za dohled nad zcela nesvéprávnými jedinci, díky Sifónovi za řízky, díky bedňákům za skvělou práci, díky Ježkovi a Ondrovi.

 

                                                              Heinrich

 

Report 20.12.2014 Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

1496306_824088667653193_263067661393842384_o1

20.12.2014 Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

Máme naloženo (myslím tím samozřejmě aparaturu) už z minulého týdne, kdy cirkus působil v Praze, takže se ani moc nezdržujeme. Výjimečně. Naloďování probíhá hladce a já upozorňuju všechny cestující, že dnes se opravdu nikde nezastavuje. Nějakých 15 km od základny zvládneme snad na jeden zátah…? Jede nás zase skoro devět. Skoro devět znamená tedy vlastně né úplně devět, takže osm. Dokonce dnes vystrčil hlavu i Mirčoun, který se nám od jara soustavně vyhýbal. No, mohli jsme to zvládnout na jeden zátah, ale rozsvítilo se hladové oko na Bludném Holanďanovi, a my nabíráme kurz pumpa k dotankování paliva. Osazenstvo okamžitě vystupuje a rozděluje se na několik skupinek . Jedna část musí kouřit, další část si kupuje lahváče. Já patřím mezi tu šťastnější druhou část. Ještě k těm kuřákům – pro ty jsem v dodávce nainstaloval speciální zařízení, které se skládá ze šnorchlu a trubek vyvedených ven nad střechu auta. Kuřák tedy za jízdy potáhne, šlukuje a vydechuje kouř do šnorchlu, čímž dým proudí ven nad auto. Ve fázi testování je podobné zařízení, které bude sloužit k odvodu tělních tekutin, aniž bychom museli zastavovat. Cestující kuřák – prostatik se tedy napojí na obě zařízení a nebude otravovat neustálým zastavováním.Jsme na místě, vykládáme bedny, zapojujeme dráty a vůbec – konečně zase něco děláme. Ve výčepech je naraženo a vše připraveno k náporu. Před osmou hodinou sice ještě nemáme nazvučeno, ale klub se hezky zaplňuje, lidé postávají na place a dožadují se nějaké činnosti. Říkám zvukařovi, že než to zadrátuje, tak bych mohl přítomným třeba udělat striptýz…? Tak prý radši ani ne. Dobře, jen jsem se ptal. Zvučíme, vychytáváme mouchy a pořád tam chybí basy. Krátce po osmé to v klubu hučí jak v úle a nedá se nic dělat, jdeme na věc. Zbytek se doladí za jízdy.Hned na první vál naskakuje pod nás četa deseti našich šílených fanoušků z Unkovic, kteří za námi dorazili zajímavou cestou. Unkovice-Břeclav-Znojmo vlakem a pak tágo. Je vidět, že pánové mají velký absťák a tak vesele řádí. Klub je plný a někteří se k nám dopředu nemůžou přes létající ruce a nohy ani dostat. Hrajeme svůj klasický set, tentokrát samozřejmě s vánoční tématikou, lebkovým stromkem a kyblíkem uhlí. Kyblík je Šnekův vynález a bez něj už ani nikam nepojedeme. Dáváme i dva zbrusu nové vály – Pekelnej stroj a Poslední cesta. Přidáváme Válení – a na refrén se to pod náma válí jedna radost. Dívky se neválí, jelikož by si poškodily mejkap, byly by zválené a vypadaly by jak čuňata.Jdeme do finále, musíme přidávat. Po našem koncertě se zválenci ubírají do výčepu a oprašují jeden druhého. I my se ubíráme stejným směrem. Dovídám se, že s naším hraním je velká spokojenost a ještě než stačím otevřít hubu, už létá vzduchem rum. Marně vysvětluju, že když mám v levé ruce dvě sklenice s rumem, v pravé ruce dvě sklenice s rumem, tak nemůžu už jít s nikým na rum…..Právě odstartoval koncert Lady Kate, což je jihlavská kapela s vynikajícími hudebníky a úžasnou zpěvačkou. Koukám, že lidé se opravdu dobře baví a v sále je fantastická atmosféra.Třetí kapelou je legendární Kern. Tady opět není co dodat. Kerni pálí své hity jeden za druhým a koncert vrcholí. Konec. Hoši od vstupného hlásí 174 platících návštěvníků + 20 neplatících, a to je krásná návštěvnost. Tím jsem rovnou odpověděl na nekonečnou otázku : „Kolik tam bylo lidí???“ Fanoušci všech kapel si koncerty užili naplno a bylo jim u prdele, kolik jich tam je.Tímto by tak nějak mohla reportáž skončit, nicméně je třeba ještě striktně pokárat Pavouka, který utekl z afterpárty s tím, že snad deset rumů už by mu mohlo stačit a že prý není žádná putýnka na rum. S Fofem a Pájkou se usnášíme, že mu tentokrát jeho útěk odpustíme, ale příště ho zavřeme do šatny na kabáty. Bez rumu.Celkově je akce velmi povedená, a to po všech stránkách, takže moje hodnocení je : ultra vynikající. V Boomerangu se objevíme ještě jednou na jaře – 11. dubna s kapelami Lady Kate a Autobus v rámci Metal Forever Tour 2015. Díky všem, kdo se na koncertě podíleli a pomáhali, díky Šnekovi a Mirčounovi, našim bedňákům a všem fanouškům, kteří dorazili.               Heinrich

Report 13.12.2014 Praha – Nová Chmelnice

dscf3303

13.12.2014 Praha – Nová Chmelnice

Sraz ve 14.30. Myslím si, že to je dostatečný čas k odjezdu a hlavně k včasnému příjezdu. Takže o půl třetí nabírám Šneka, který čeká na stanovišti s Mirčounem. Mirčoun však tvrdí, že nikam nejede, protože má povinnosti, ale v ruce drží omluvenku – láhev. Mezitím už se taky ozývá Sifón a my otáčíme a jedeme pro něj. Za chvíli také přijíždí Pavouk, Fofo a Michal. Ten už se těší opět na veselý cirkus, jak by ne….Jedeme ještě pro Robina. Robin nedočkavě číhá na Bludného Holanďana a na ulici vedle něj trčí obří bedna z lepenky. To je nový domeček pro náš vánoční stromeček, praví Robin a nese domeček do auta. Do auta se ještě musí vejít dva soudky gambrinusu. Jedeme. Také nedočkavý Pájka už volá.Nedá se nic dělat, organizace tohoto obřího zájezdu prostě skřípe. Přijíždíme k Pájkovi. Jakmile hoši zjišťují, že auto zastavuje, hrnou se ven a zapalují si čvaňháky. Robin naráží první soudek a točí pivo. Vypadá jako originální hospodský, a proto jdu k němu a pravím : „Dobrý den, pane Svobodo, dal bych si jedny slané tyčinky.“ „Ty nemáme, ale můžu vám dát pivo.“ Konverzace probíhá rovnou na ulici a mezitím se Michal dekuje kamsi na čůrání. Konečně jedeme, ale stále se, jako vždy, nemůžeme vymotat. Směr Jihlava. Tady má čekat poslední člen naší posádky – Honza, a to v Želetavě. Píšu mu , že jsme už v Horkách a my vjíždíme do Želetavy. Nikdo nikde. Otáčíme zpět, volám znovu, a vtom vidíme Honzu, jak přibíhá na stanoviště. Vy jste mi dali, blbouni, napíšete, když jste tři kiláky od baráku a já to mám na náměstí deset minut. No co, aspoň ses proběhl a bude ti víc chutnat pivo. Konečně jsme všichni, ale byla to fuška. Celkem devět lidí – a to je slušný zájezd. Kousek za Jihlavou se začínají ozývat první hlasy, a tomu se říká čůrací hlasy. Čůrání je totiž morová rána naší výpravy, proto jsem tento zájezd nazval zájezdem čůracím. Hoši čůrají všude, pořád, neustále a skoro za každým rohem. Šnek nestíhá zastavovat na všech možných pumpách. Sotva jsou měchýře vyprázdněny na jedné pumpě, o pár kilometrů dál už žadoní další hlas o zastavení. Kdyby se jednalo jen o čůrání, tak je to fajn, ale hoši musí hned po úkonu okamžitě zapalovat čvaňháky. Cesta do Prahy je v podstatě sérií nekonečných zastávek. Moje předsevzetí o pití nealkoholického piva bere taky za své. Nemůžu se už na tento prostatický zájezd dívat a dávám si na dálnici první pivo – Honza nabízí šestnáctistupňový čertovský ležák a moje mizerná cestovatelská nálada je hned tatam. Zastávka na Rybě je pro nás povinná, už jsem zcela rezignoval a je mi jedno, jestli přijedeme včas podle domluvy, anebo jestli nepřijedeme vůbec. Na Rybě se všichni vyčůrali a my máme do Prahy ještě 40 kiláků. Po patnácti kilometrech je to tu zase : MNĚ SE CHCE CHCÁT, ŠNEKU ZASTAV NĚKDE NA PUMPĚ!! A zase všichni ven a celá procedura probíhá znova. Zájezd prostatiků je 25 km před Prahou, snad to hoši vydrží tentokrát až do cíle. Konečně jsme na Chmelnici. Nasávají tradiční zmatky s vykládáním aparatury, zdravíme se se zvukařem a taky s kapelou DNA, která zde dnes křtí své nové album. Aparatura na Chmelnici je posílena o několik dalších basových beden a vypadá to tak, že to bude mít i dobrý zvuk. Zvučí zvukař od Škworu, tak to by mělo být v pohodě. Jdeme zjistit, co se děje ve výčepu a mezitím se začíná Chmelnice pěkně zaplňovat. Hraje první kapela – Durus a než skončí, je Chmelnice plná. Slušná návštěvnost . Neptám se zásadně tou debilní otázkou – kolik tady je lidí, ale odhaduji asi zhruba 100 až 120. Přichází naši fanoušci v čele s Parukářem, který má těch vlasů čím dál víc! Jdeme na to. Intro není, ale nevadí, nebudeme chodit kolem horký kaše a jdeme na to hned pěkně zvostra. Paráda, první vál se hned chytl, dáváme další. Monitory nahoře přestávají stíhat a mizí z nich bubny. Neva, nějak to přežijeme. Dostáváme se hezky do varu a vypadá to tak, že na Prahu platí nejvíc asi Stará čůza a taky novinka Poslední cesta. Dobrý, za každý vál jsme odměněni a je tu atmosféra jako na správném rockovém koncertě. Dohráváme a musíme přidat ještě jeden vál. Konec. Ihned po koncertě jsou prodána všechna CD, která jsme si s sebou dnes vzali. Přichází pánové a nabízí nám účinkování na jedné skvělé motorkářské akci. Utrpení ze chcací jízdy tedy bylo vykoupeno povedeným koncertem a nabídkou na další koncert. Vrháme se do víru afterpárty, a tady už se to opět začíná zvrhávat. Je nás devět a po pár minutách hledá každý každého. To nevadí, že se nemůžeme najít, však z Prahy jezdí taky autobusy, vlaky a nebo se dá letět letadlem do Brna, z Brna pak třeba taky vlakem nebo autobusem….Přichází slečna a ukazuje mi občanku. Praví – znáš toho pána? No jistě, to je přece Šnek. No a tady k té občance mu ještě dej tašku s doklady, asi to někde vytrousil. Šnek tedy nemusí absolvovat potupné kolečko s vyřizováním dokladů a vysvětlováním, kdeže ty pitomý plastikový kartičky nechal a proč. Lezeme do auta, konečně jsme se všichni našli, ale většina usíná ještě v Praze. Probouzí mě kdosi a já zjišťuju, že se nacházíme opět samozřejmě na pumpě. Je to noční základna Bludného Holanďana v Hladově. Tady probíhá samozřejmě další cirkus. Já jsem vám to říkal, že mě nemáte budit. Takhle si paní musí opět vyslechnout přednášku o škodlivosti cukroví, pochvalu za skvěle upečené cukroví a musí shlédnout jisté horolezecké číslo. Jedeme, protože tohle už není vůbec normální. Bludný Holanďan startuje a noří se do velmi husté mlhy. Jako na moři. Na palubě se vzadu spí, ale vpředu probíhá zuřivý rozhovor – tentokrát výjimečně na hudební téma. Rozebíráme zde téma, jestli sračky jsou kult a nebo naopak a po půl hodině debaty jsme zase tam, kde jsme byli. Za velmi vydařený zájezd je třeba poděkovat všem devíti aktérům. Paluba Bludného Holanďana se vyprázdnila a náš křižník se opět ponořil do hustých ranních mlh.

 

Hodnocení akce : vynikající                                                   Heinrich

 

Report 17.10.2014 Jihlava, Hudební klub Ježek, Garage of Rock

10265556_372524889578636_5777306622856024149_o1

17.10.2014 Jihlava, Hudební klub Ježek, Garage of Rock

Je pátek odpoledne, nakládáme s Robinem vercajk a těšíme se do Jihlavy. Sraz před sedmou. Taky se dovídám skvělou zprávu, a sice tu, že nebudu muset řídit! Šnek je stále v cizině a za volant opět usedá Sifón. Hned mám lepší náladu, protože mě zachraňuje od jisté smrti, kterou je předávkování Birellem. Po cestě bereme Pájku s Jitkou a Pájka brblá, kolik že je hodin, když jsme se domlouvali na půl sedmou. Nevím, kolik je hodin, protože hodinky nenosím a když se mě někdo zeptá kolik je hodin, odpovídám větou : „Když jsem sral, tak jel autobus.“ Směr Jihlava je nabrán, v autě je výborná nálada a pokud se čtenář ptá, kde jsou Fofo s Pavoukem, tak ti se rozhodli po dlouhém váhání, že pojedou sólo, aby byli včas doma, hahahaha. Robin načíná kartón pukavců a já zahanbeně vytahuju lahváč. Stydím se, protože jsem stále propagoval konzumaci piva z pet lahví a teď tahám lahváč. Robin praví, že to je fajn, aspoň to bude pořádně po cestě cinkat a já vyletím z kůže…. Želetavu míjíme bez povšimnutí. Tady měl čekat kamarád Honza, ale zůstal viset někde v zácpě, takže nestíhá. Já jen čekám, až uslyším tu kouzelnou větu o zastavení na pumpě. Zaklínadlo přichází asi kilometr před Vílancem. Sifón automaticky odbočuje, vše se hrne ven a okupace čerpací stanice jest zahájena. Pájka si opět sedá na studenou lavici, pokuřuje, popíjí a tváří se starostlivě. Praví, co že tedy budeme dělat, až se bude jezdit v zimě a lavice budou namrzlý. Kam si jen sedne, nebožák? Budu si muset s sebou nosit asi deku! Klidně si dovedu představit, jak sedí při mínus deseti venku a chlemtá studený pivo. Přichází Sifón a říká, že pánové, co táhnou na korbě ten velkej buldozer, by chtěli od nás plakát. Plakáty tady nemám, ale můžu vám poskytnout cédéčko. Zatímco nesu cd, na pumpu přijíždí fanoušek z nejvěrnějších – Zdenál. Vystupuje z auta a tvrdí, že to zase nebylo tak těžký nás vystopovat. Všechny pumpy na trase jsem prohlídl a zbyla jen ta ve Vílanci…….. Jedeme. Zdenál se řítí s náma a my přijíždíme k Ježkovi. Tady už to vře, velké parkoviště je plné, tak najíždíme přímo k rampě. Jdu na průzkum. Klub je plný, hraje se teď zrovna dole a poté nastoupí Hand Grenade na horní stage. Hoši z HG zvučí a jde jim to skvěle. Jsem odsmýkán k baru a je do mě nalit panák zelený. Pavel z HG jezdí jen na zelenou… Stěhujeme věci dovnitř a posloucháme koncert HG. Za chvíli jdeme na plac a mě točí moje šňůra, kterou při zvučení vytrhávám z kytary a hážu v šatně do kouta. Jako mozek. Chudák šňůra. Později zjišťuju, že to byla zrovna ta druhá šňůra. Po intru totiž nastupuju sám a ejhle – ono nic. Trhám za další šňůru a kleju. Už to hraje a my se rozjíždíme, jde to snadno, protože klub je zaplněn a lidem se to evidentně líbí. Zpívají dokonce refrény a při odpovídačkách spolupracují. Další se pod náma svíjí a třepou hlavama. Tak to nemá chybu. Pode mnou přistává zelená a mně se zdá, že i můj ksicht musí bejt asi už zelenej. Nová věc Poslední cesta byla zahrána bez chyby a dokonce hned napoprvé sklidila velký ohlas. Finále je samozřejmě Rock n Roll Dog. Dohráváme, přibíhá moderátor a děkuje za vystoupení. Lid si žádá přídavek, pravím pánovi, a že se to kvůli třem minutám neposere a začínám hrát další vál. Teď teprve končíme. Pakujeme se z placu a zjišťujeme, že si to lidi náležitě užili, všichni jsou zpocení jak myši a já prchám do šatny, aby někoho nenapadlo nalejt do mě zase zelenou. Pokračujeme afterpárty a to už by spíš mohl lépe posoudit barman, jak jsme to zvládli. Rozhodně své pověsti neděláme ostudu. Litujeme Sifóna, když vidíme, že musí řídit a má takovou chuť na tu jedenáctku. Přímo to na něm vidím, jak by to tam vsítil. A Sifón si smutně povzdechne : Šneku, vrať se!! Toto je hláška dnešního dne. Máme dost, nasedáme a jedeme domů. No, jedeme. Jak se to vezme. V hladově na pumpě se svítí a my zjišťujeme, že je tam paní, co nás dobře zná z minula. Zkouším tahy s cukrovím a taky bych chtěl paní pomoct s úklidem. Nakonec jí dávám cédéčko, ale pod podmínkou, že na pumpě bude rotovat celej den. Jak říká Robin – Bludnej Holanďan se opět tiše noří do ranních mlh. Nikdo neví odkud přijel a nikdo neví kam jede. Naštěstí Sifón to ví. Závěrem : super koncert. Kolik tam bylo lidí?? 200.

                                                                                                                            Heinrich

Report 27.9.2014 Bruntál, Klub Roští

SAMSUNG CSC

 

27.9.2014 Bruntál, Klub Roští

Jako vždy jsme řešili ten nejzávažnější problém, a to, v kolik se vydáme na cestu. Všem jsem navrhl krásnou hodinu poobědní, ale nakonec jsem vyrazil posbírat mančaft už ve dvanáct. To známe, cesta je na tři hodiny, ale pokud se bude zastavovat u každýho remízku na chcaní, tak je to cesta na pět hodin…Nabírám Pájku, který se tváří jako neviňátko a věci přicházím na kloub hned po příjezdu k Robinovi. Robin čeká před svým domem s krásným soudkem piva, rozesmátý od ucha k uchu. Pájka spiklenecky pomrkává a odebírá se dozadu do trojky, kde oba spiklenci vyndávají nenápadně půllitry – jeden skleněný a jeden keramický s víkem a narážejí soudek. Tak tady ani můj osobní příklad nezabírá. Trapně jsem si myslel, že když si vezmu sebou čtyři nealkoholická piva, tak udržím hudebníky do začátku koncertu střízlivé. Opět jsem se zmýlil. Spiknutí však pokračuje. Nabírám Sifóna s Janou, Sifón sedá za volant a pouští se do práce. Na cestu mu dávám nealko pivo – co bych s tím jinak dělal, že? Sifón sedá na Šnekovo místo a je velmi dobře naladěn. Je to zřejmě tím, že si konečně splnil sen a zařídí si pořádný velký auto. (to je blbej vtip, Sifón řídí denně Scanii..). Po dvaceti kilometrech praví Sifón – v kamiónu dám automat a opřu si pěkně ruce do opěrek. Odpovídám, že automat v našem mikrobusu taky máme – stačí sundat nohu z plynu a zapřít plyn tyčkou ze stojanu na mikrofon. A mimochodem – tu opěrku tam taky máš, stačí sáhnout doprava a sklopit ji. Sifó je spokojen a my se řítíme vpřed. Nabíráme Pavouka a tady pokračuje utajené spiknutí. Pavouk totiž stojí u silnice a má v ruce skleněný půllitr. ON VĚDĚL, ŽE SE POVEZE SOUDEK, JISTĚĚĚĚ. Přibíráme Fofáče a další maršály. Fofo se těší na hraní a to se mi líbí. Není nad to, když se hudebník těší na koncert. Než dojedeme na hlavní silnici, soudek je prázdný. Motáme se pořád kolem Znojma a nemůžeme se odpíchnout na pořádnou silnici. Konečně jsme na hlavní a pálíme po dálnici na Brno. V Brně jsou všechny ukazatele na Olomouc přeškrtaný, ale to Sifónovi nevadí, řeže to hlava nehlava, závodí s polskými kamióny a troufl si taky na floutka s R šestkou. Jana si vpředu zakrývá oči, neboť jízda je vskutku pekelná. Zůstávám v klidu, protože náš stroj řídí profík a ani na chlapce ve trojce zběsilá jízda nepůsobí nijak děsivě. I přes zákaz kouření v automobilu v klidu pokuřují a dělají, jako by seděli doma na zahrádce pod pergolou. Příště vezmu chlapcům motyčky a rýče a dám jim tam dozadu nějakou práci. Třeba by mohli přesazovat květináče. Hopla, je tu první pumpa. Sifón se ani neptá a hned automaticky zastavuje. Nechápu to, když před chvílí všichni čůrali. Otevírají se úplně všechny dveře vpředu, vzadu, na boku a všechno se žene do útrob pumpy. Začínám bejt lehce nervní, protože jsme dvě hodiny na cestě a pořád kousek za Brnem. Robin si přináší kávu v pěkném šálku a zapaluje si doutníček. Tak tady si s Pájkou asi vyměnili dneska role. Doporučuji Robčovi, že by si mohli tady na pumpě ještě zahrát šachovou partii. Robin vidí, že jsem nerv a přináší mi z pumpy jogurt. Tedy vlastně to není jogurt, ale hezky zabalený panák rumu. Tady moje předsevzetí o nealkoholické cestě končí, oddekluji rum a vsítím ho do sebe. Měli pravdu, chlapci, teď je to lepší, už nejsem nervózní z toho, že nepřijedeme včas, zapínám navigaci a ta hlásí hodinový náskok. Nikomu to radši neříkám, protože hoši by chtěli okamžitě stanovat za nejbližší pumpou a vařili by si v kotlíku gulášovku. Další pumpa, tady probíhá focení a ještě jedna pumpa. Do cíle je pouhých 60 kiláků. Přijíždíme do Bruntálu. Navigace ukazuje někam do parku a my se samozřejmě motáme těsně u cíle. Paní na zahrádce přeji dobrý den a ptám se na cestu. To se musíte chlapci prokličkovat mezi paneláky, pak doprava, doleva a zase doprava a tam už to uvidíte. Konečně v cíli. Jdu zjistit situaci a hlavně mě zajímá, co se tady točí. Máme Lobkowice a Zubatou žábu. Dávám si samozřejmě Zubatou žábu. Hraje první kapela – Second End a jsou výborní. Šlape to jak stroj. Klub se pomalu zaplňuje a najednou zjišťujeme, že si není kam sednout a taky už není skoro místo na stání. Jdeme do práce. Zesilovače už se nemůžou dočkat a skáčou ve futrálech. Zapínám svůj stroj a z maršála se ozve :“Konečně s mě pustil, vole!“ Nevšímám si svého drzého zesilovače, i když bych mohl klidně sáhnout dovnitř, vytáhnout čtyři lampy a měl by po ftákách. Máme naladěno, nicméně zjišťuji, že jsem zase – už podruhé – nevzal intro. Jdeme na to tedy hned natvrdo. Fofo zleva, Pavouk zprava, Pájka vzadu a masakr začíná. Pakáž, Ace Of Spades, Blackout…… zvuk nahoře parádní, dole asi taky, protože návštěvníci aplaudují a řvou, takže se asi líbíme. Ohlašuji Kalbu jak řemen. Tahle písnička se bude muset přejmenovat, protože v Oslavanech jsem ji ohlásil a Pavouk začal hrát Popravu. V Bruntále jsem ji ohlásil a Páka začal hrát Tos posral. Už nevím, jak mám chlapcům vysvětlit, že Kalba začíná kytarovou vazbou…..? Nevadí vše napraveno. Jdeme do finále, končíme Rock n Roll Dog a bude se přidávat. Rockeři v sále dávají hlasitě najevo, že máme pokračovat. Pořadatel je lehce nervózní, protože je ve skluzu, ale co. Přidáváme k všeobecné spokojenosti. Končíme. Koukám na soubor a vidím, že jsou všichni zpocení jak myši, takže se nikdo neulejval. Fofo má dnes premiéru a patří mu dík, protože to zvládl perfektně. Jdu si koupit pivo a než dojdu k baru, odchytává mě pán a praví, že nám musí koupit rum , protože se mu stalo poprvé to, že při koncertě třískal hlavou o stůl. Nakonec těch rumů kupuje devět. Dávám mu cédéčko s poučením, že až přijedeme příště, nebude mlátit hlavou o stůl, aby neměl otlaky na čele, ale naučí se jeden song, který s náma zazpívá. Nakládáme. Tady musím říct, že opravdu nikdo neví, jak mají být bedny poskládané, aby nic nepadalo a aby vše bylo úsporně uloženo. To ví jenom Šnek, ale ten je, bohužel, dočasně v Itálii. Takže nějak jsme to tam prostě dali…. kdyby to viděl Šnek, tak by mu vypadaly jeho dlouhé vlasy, hahahaha. Jedeme domů, v autě pokračuje afterpárty, ozývá se i zpěv, cédéčka hrají naplno jako o závod. A samozřejmě pumpa. U Olomouce nás slečna pumpařka vítá s tím, že je to výborný, že jsme se stavili, protože by se jinak ukousala na tý blbý noční směně nudou. Pravíme, že s námi se nudit nebude, a je to pravda. Pavouk spouští svoji šou a začíná takzvaný Pavoučí striptýz. Chápu, že pavouci normálně bydlí v dírách obklopených pavučinou a neukazují holou prdel na pumpě. A tady by bylo výborný, kdyby se Pavouk obnažoval třeba někde doma v soukromí. Né, že by nám to vadilo, ale jeho bílé pozadí zcela vymazalo z oblohy krásný rozzářený zářijový Měsíc. To ještě není zdaleka konec. Cesta pokračuje a my zastavujeme na naší poslední štaci a tou je bar u Kolenatý báby (můj vlastní název). Zde jsou různé zajímavé umělecké výtvory, jako třeba kostry, lebky a další morbidní artefakty. Tady, přátelé, moje reportáž končí. Navazuji až v neděli v poledne, kdy otevírám auto a hned ho zase zavírám. Kdo ten bordel bude uklízet, to se ještě uvidí. Akci hodnotím jako super úspěšnou záležitost po všech stránkách a taky musím ocenit své spoluhráče, kteří výborné zahráli a před koncertem se chovali velmi odpovědně, to znamená, že se nezrumplovali. KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍÍ? 110 platících. Je to OK?       Heinrich

 

Report 30.8.2014 Oslavany, pivní slavnosti

SAMSUNG CSC
 

30.8.2014 Oslavany, pivní slavnosti

Přípravy na odjezd do Oslavan jsou opravdu hrozné až příšerné! Máme sice naloženo, ale sbírám všechny jak houby v lese. První nastupuje Pájka s Jitkou. Vlastně ještě nenastupují, protože mě lákají ven. Vylez z auta. Nevylezu. Vylez z toho auta. Nevylezu. Až mi řeknete, co se mnou budete dělat. Nakonec vylejzám, jdu s nimi do garáže a pořád mi není jasný, co se bude dít… Třeba mě budou chtít v té garáži zavřít! Otevírají se vrata a já zírám na zbrusu nové bicí! Joo, tak to jooo, to je příjemné. Mapex nejvyšší řada, to bude hrát samo. Pájka testuje zvuk a zvědaví sousedé lezou ze všech koutů. Nic se neděje, my už jedeme. Na základně přibíráme Šneka, který je okamžitě usazen za volant, to aby nevyšel z cviku. K našemu příjemnému překvapení dnes jede i Robin, který vzdává díky počasí dovolenou v zahraničí. Po cestě nabíráme ještě Sifóna s jeho nezbytnými obloženými chleby. Minule měl houbové tousty, dnes jsou chleby obloženy vejci. To zase bude v autě vajíčkovej bordel. Konečně jedeme, nicméně po pár kilometrech zvoní telefon. Michal. Jsem na pumpě v Miličovicích a číhám buď na autobus nebo na vás. Tak číhej na nás, my si tě vyzvedneme. Mimochodem abych nezapomněl : Pájka při nástupu do auta přísahal, že dnes dá s pumpama pokoj a je vybaven jak se sluší a patří na hudebníka, který jede za prací. Takže první pumpa je jen nástupní stanice, zde se nic nekupuje a ani neodpočívá. Konečně Znojmo a pak nabíráme Pavouka. Ten stojí u baráku, kytaru na sobě a cvičí sóla. To je aspoň něco, tomu se říká odpovědnost! Hoši počůrali Pavoukovi plot a my jedeme dál. Ještě musíme nabrat Fofáče! Fofo čeká taky před barákem, takže teď už konečně jedeme směr Oslavany. Proplétáme se po okreskách a najednou ejhle – pumpa v Moravském Krumlově! Zastav Šneku, máme žízeň. Jelikož nás je v autě rovných 10, nevejdeme se ani k velkému stolu před pumpou. Rozhovor Sifóna s paní pumpařkou : Máte zapalovač? Máme, tady si vyberte. A můžete si je i osahat. Sifón nevnímá, tak mu připomínám : Paní říkala, že ji prý můžeš osahat! Paní se směje, my radši odcházíme ven. Nejlepší pohled je na Pájku, ten si lebedí venku za stolem, pokuřuje, popíjí pivo a vychutnává si klídek a pohodu. Kdyby Šnek nezavelel k odjezdu, tak tam sedí ještě dneska. Zezadu z trojky, kde sedí Robin, Sifón a spol. se ozývá provokativní cinkání prázdných lahví. Je mi to jasný, Robin zkouší moji výdrž a stále cinká. Tak se tedy konečně ozývám a pravím, že ty lahve budeme muset venku rozšlapat. Už jsem myslel, že to s tebou nic nedělá, praví Robin.Konečně dorážíme do Oslavan, koncert je na tamním zámku. Zámek tady je, ale kudy dovnitř? Ptám se pořadatele a ten hlásí, že bránou, jinak se na nádvoří vstoupit asi nedá. Přijíždíme přímo do areálu a tady už je asi 300 lidí, kteří se napájí desítkami druhů piv. Pavouk začíná mlaskat, a to znamená, že zřejmě taky ochutná. Stánek s nápisem Limonáda pro Pavouka míjí bez povšimnutí a jde si stoupnout do fronty na medovou jedenáctku. Na místě už je taky hodně známých, poznávám basáka z bývalé výborné kapely Fanatic, přichází Popánek, který je na domácí půdě, atd.Přijeli jsme akorát, protože před námi je pouze jedna kapela. Hoši staví aparaturu a bicí. Dnes jsou naše Sonory se dvěma šlapáky k vidění naposledy. Začínáme bez intra, zvukař nemá přehrávač na cd. To nevadí. Řežba začíná, ale zároveň pozoruji, že nad zámkem se stahují temné mraky. Při čtvrté písničce se spouští slejvák. Lidé se ukrývají kde se dá, my ani nevnímáme, že prší. Zvuk na pódiu je perfektní a všechno šlape jak má. Až k písničce Stará čůza. Tady je karambol a prasíme i další vál. Není to nic závažného, ale prasit by se to teda nemělo. Náš set končí a zde koukám, že končí i slejvák. Balíme a jde se na afterpárty. Tady se potkáváme s dalšími hudebníky a začíná Kalba jak řemen. No co, když už jsme na těch pivních slavnostech…..Borci se přesunují do lokálu, zde působím i já, ale pak chci jít zkouknout další kapelu a zjišťuju, že nemůžu najít ty správné dveře ven. Před chvilkou tady ty dveře byly a někdo ten východ asi zazdil nebo co. Dost srandy, jede se domů. Jenže to je taky legrace. Celé osazenstvo auta se přesunulo dozadu do trojky, kde probíhá za jízdy mejdan. Neustálý řehot nás provází celou cestu. Přijíždíme vrátit Michala jeho rodině. Michal vystupuje a praví, abychom počkali. Vrací se z domu a přináší sklenice se zelím! A Budvary. To máte na cestu, ten kousek to bez zelí přece nemůžete vydržet. Takže vzadu se žere zelí, zapíjí se Budvarem a Jitka komentuje : Vy budete smrdět jak kočičáky, to fakt nechci vidět. A já nechci vidět zítra ten strašlivý bordel, co v autě zůstane. Zelí, vajíčka, budvary, plechovky, sáčky papírové i celofánové, kousky okurek, občas i kost – zřejmě z pašíka nebo z kuřete… To ale neva, hlavně, když je večírek. Pojízdnému mejdanu velí dvě stěžejní postavy – Robin a Sifón, kteří se skvěle doplňují a vymýšlí kravinu za kravinou. To je smrtící kombinace. Konečně přistáváme a jsme doma. Později se dovídám, že zbytek cirkusu zůstává ještě hodinu sedět u Pájky v garáži a medituje. To je zhruba vše, na otázku Kolik tam bylo lidí jsem již odpověděl. Akci lze i s pojízdným cirkusem a pojízdným mejdanem hodnotit velmi kladně.   Heinrich

Report 16.8.2014, Kostelec u Kyjova, motosraz

dscf3176

16.8.2014 Kostelec u Kyjova, motosraz

Dnes vyrážíme tak akorát, to znamená odpoledne ve 3 hodiny. Je to z notoricky známých důvodů, o kterých už nemá cenu se rozepisovat. Čtenář by se pak začal nudit. Takže začínám sbírat mančaft a po Pájkovi nabíráme Šneka a Sifóna. Savana stále tráví již několikátou ze svých dovolených a je tak zaneprázdněn, že vlastně už ani nevíme, jak vypadá…. A jede se. Po pár kilometrech se zprava ode mě ozve známý hlas se známou větou : MUSÍME ZASTAVIT NĚKDE NA PUMPĚ! Jistě, je to samozřejmě Pájka, který sice vyjel z domova, ale po pár kilometrech mu to nedá a dožaduje se zastavení. Tvrdím, že zastavovat nemusíme, protože je natankována skoro plná nádrž a tankoval jsem ráno jenom proto, abychom NEMUSELI ZASTAVOVAT NA PUMPĚ. Vše je marné, neodbytný milovník pump si vydupal zastávku už v Žerůtkách. To jsme teda daleko nedojeli. S ním ale odpochoduje celé osazenstvo, což znamená, že za okamžik začnou cinkat prázdné lahváče ze všech koutů našeho obrovského auta. Nyní přichází řada na mě. Abych šel vzorem, otevírám z domu nachlazenou petku s Radegastem, vyndávám hezky baňatý kriglík a nalévám proti světlu zlatavou chladnou tekutinu. Takhle má vypadat konzumace piva a nikoliv požužlávat celou cestu ohavné lahváče, jejichž cinkání k smrti nesnáším! Petka necinká, volové. Šnek statečně vede automobil k cíli, nicméně jeho perfektně vypracovaný jízdní itinerář naprosto likviduje první objížďka a za ní následuje další. Šneku, nemám radši pustit navigaci? Ser na to, někam vždycky dojedem, praví statečný řidič a motá volantem směle dál. Pavouk, kterého jsme přibrali před chvílí, je velmi dobře naladěn a tvrdí, že do konce koncertu nevypije ani hlt alkoholu. To se mi sice líbí, ale vzápětí vyhlašuji soutěž, kdo pozná, co jsem pustil za kapelu, má u mě studené pivo z kriglíku. Jak se jedná o pivo, Pavouk nezaváhá a hlásí Exploited. Trefa a moje pivo putuje Pavoukovi. Dál už radši soutěžit nebudem. Další zastávka je opět na pumpě, bohužel nevím kde, protože jsme se tak zamotali, že stěží rozeznáváme světové strany. Ale pořád se tu hovoří moravsky, takže asi jedeme dobře. Tuhle zastávku si vynutil samozřejmě Pájka tímto stylem : zastavíme, posedíme, pokouříme v klidu, však máme spoustu času, nikam přece nespěcháme, stejně dojedeme jako vždycky moc brzo! Usedáme na venkovní lavice a já pozoruju, jak si to Pájka vychutnává. Jemu nic opravdu nechybí – sedí u své milované pumpy, pokuřuje, popíjí pivo a žádná křeč. alší zastávka je v malebné vinařské vesnici a Šnek zastavuje na povel v kopci : Zastav, musím strašně chcát! zařval Sifón. Šnek brzdí a zastavujeme hned vedle kostelíka a hřbitova. Divím se, že na nás nevybíhá hrobník, kostelník nebo farář. Chcát u kostela však máme povoleno. Lepší, když se člověk vyčůrá u kostela, než když mu praskne měchýř.     Konečně. Přijíždíme na místo koncertu a je zde spousta známých motorkářů, motorkářek a fanoušků. Nejdříve nás samozřejmě zajímá, kde je výčep a kolik stojí pivo. Přichází Mára a praví – Kdo přejede nebo přejde támhleten most, ten má všechno zadarmo. Most jsme přejeli, tak je to fajn. Tady je všechno zadarmo. Pečené prasátko si ukrojíš tady, pivečko si načepuješ zde, limonáda pro Pavouka je hned vedle a rum a whisky se nachází v tom sudu s ledem. Dokonalé. Snažím se, abychom se nezřídili ještě před produkcí. O Pájku strach nemám, ten ví, kolik toho může vypít, aby zahrál dobře, ale u Pavouka si stále nejsem jist. Přece jenom je nováček a nemám ho ještě řádně otestovaného. Pavouk hlásí už po páté, že si dává poslední pivo. Poté odchází pro točenou limonádu. Myslí si, že ho nevidím, ale bere si prázdný kelímek, nenápadně zaloví v sudu s ledem, vytahuje rum a nalévá si do kelímku. Pak prchá k limonádě a dotáčí kelímek až po vrch. Přichází ke stolu a hlásí – Pánové, to je čistá limonáda. Ano , to je vole čistá limonáda, ale co ten rum v ní? My jsme tě viděli, hahahahaha. Jdeme na plac, ladíme, zvučíme, připravujeme se a dáváme panu zvukaři poslední rady, jak na to. Zvuk nahoře je fajn, dole prý by to mohlo být víc nahlas. Po třetí písničce se opět objevují známí motorkáři a staví na stage 10 panáků rumu. Nevím, jak je to možný, ale po poslední písničce jsou rumy pryč. Koncert velmi dobrý, nám se moc líbí a křepčícím návštěvníkům taky. Dokonce znají naše nové album i s texty a refrény. Přidáváme ještě dva vály a odcházíme. Náš set bych hodnotil jako povedený, až na některé maličkosti technického rázu. Po koncertě za mnou přichází motorkář a praví : máte už nový cédéčko? Máme, vyšlo letos v dubnu. No jo, to už vole mám, já myslím úplně nový! Koukám na něj jako trubka a odpovídám, že opravdu cédéčka nenahráváme každý měsíc, ale jeho připomínku beru v potaz a budeme se snažit nahrávat nové desky každý měsíc. Přece jenom, od dubna je už vlastně Rock n Roll Dog staré album! Balíme. Šnek se Sifónem vše bravurně zvládají, máme naloženo a jdeme na afterpárty. Zde probírám s motorkářem Váňou různé dopravní situace, jako je přejetí psa, kočky nebo jelena. Z tohoto rozhovoru si odnáším ponaučení : nikdy nebrzdi, ať tam vletí, co tam vletí, a jeď pořád dál….no tak toho psa prostě přejedeš a je to.  Za tento koncert moc děkujeme Márovi a jeho týmu a bandě Hosako. Odjíždíme – přece jenom 150 km není zas tak úplně málo. Jenže to ještě není všechno. Zpáteční zastávky na čůrání nepočítám, ale najednou se ocitáme v Jaroslavicích v non stop baru. Zde je natřískáno a my se tu začínáme cítit jako doma. Pavouk je taky ve svém živlu, takže dnešní (nebo vlastně včerejší) výprava je šťastně zakončena. Koncert a vůbec vše (kromě pump) hodnotím velmi kladně.             Heinrich

 

Report 17.7.2014, Hostimský Woodstock, Letní kino Hostim, okr. Znojmo

dscf3234

17.7.2014 Hostimský Woodstock, Letní kino Hostim

Dnes se hraje doma, což znamená, že odpadá cestování s celým zvěřincem a já budu ušetřen hlavně návštěv benzínových pump a taky kraválu z prázdných lahví, které se převalují za jízdy v autě sem a tam. Zvukaři dorazili na místo a hned mě nacpali do své dodávky k bednám, prý bude povinné focení. Mezitím volá kamarád, že neví, jestli se dostaví, protože nemá odvoz. Ani se nedivím, když po každé větě se v telefonu ozývá bublání – typický zvuk dopíjeného lahváče. První kapelou je Marilyn Manson rev., velmi příjemné překvapení se sympatickými hudebníky a hudebnicemi. Slečna na baskytaru má prostě úžasný zvuk. Jdu se kouknout k bráně a co nevidím. Naproti z křoví se objevuje vysoká postava v černém s kytarou. Pavouk. Opět leze z křoví. Prostě se vyvalí z porostu a zase zmizí. Neptám se, kde se tam vzal v tom křoví, hlavní je, že dorazil. Jde si hned načepovat vodu, jelikož žíznivý Pavouk je špatný Pavouk. Areálek se nám pomalu zaplňuje, další kapela jsou Sotury – mladíci z Jihlavy a hraje jim to taky výborně. Všem se nám určitě líbí přítelkyně baskytaristy a místo na kapelu koukáme na ni. Někteří jedinci mají otevřenou hubu a spadlou pěnu ve sklenicích. Zatímco se připravuje kapela z Bruntálu The Pant, na místo doráží kamarád Luděk Minka se svým úžasným strojem Lotus, takže jedeme na malou projížďku. Snadno doháníme Chevrolet Corvette, který nám nechce uhnout na stranu.Vystoupení Pantu opět jako vždy profesionální a kapela má opět nové fanoušky. Pražskou kapelu DNA není třeba představovat, hoši přijeli ve velmi dobré náladě a pouští se do práce. Baskytarista Kamil se proslavil nedávno tím, že při koncertě jako předkapela Škwor se nacházel v jiném stavu než normálně bývá.Pak jdeme na plac my, dnešní naší zvláštností je to, že místo Savany, který dovolenkuje, hraje kytaru Pavouk. Pavouk je naším novým členem a všichni už ví, že od září budeme hrát veřejně se dvěma kytaristy. Pouštíme se do práce a zjišťuji, že Pavouk se svého díla ujímá velmi odpovědně. Jednak před koncertem nechlastá – kromě několika krkavých vod a asi dvou piv , a jednak celý repertoár hraje perfektně jako z desky. Taky Pájka se vzadu za kastróly velmi snaží a hraje vše bez jediné chyby. Na to, jaký měl Pavouk strach před koncertem, je to skvělý a přímo vynikající výkon. Už na začátku našeho setu přistává pode mnou i za mnou hejno malých hnědých trpaslíků. Rumy jsou na mém zesilovači, pode mnou a všude kolem. To kdybych jakože dal, tak nic jakože nezahraju. Nechávám si sklad rumu na později a když zjišťujeme, že nám to hraje i venku dobře, veškeré obavy jsou pryč a hraje se nám opravdu skvěle. Je to asi podle tohoto rčení : „Dnes se nám hraje skvěle, protože nám nehoří koudel u prdele.“ Konec našeho setu, a na plac se chystá Gilotina, dnes se dvěma zbrusu novými šlapáky. Z Gilotiny je nadšen zvukař a rovnou chlapcům domlouvá, že jim udělá demáč.Po Gilotině jdou jihlavské legendy Metanoon a Lady Kate, což je závěr programu. Tyto dvě skvělé kapely jsme bohužel museli dát na závěr festivalu, a to na jejich výslovné přání.     Afterparty probíhá tradičně tím, že se začne obléhat výčep. Zde se scházejí muzikanti z kapel s fanoušky a lejou do sebe vše, co vidí (pokud ještě vidí).Obléhání výčepu tak trochu připomíná husitské války, kdy je vozová hradba prostě nedobytná a křižáci k radosti husitů (obsluhujících) padají pod vozovou hradbu (nálevní pult).  Na rozdíl od jiných ročníků lze s jistotou říct, že letošní Woodstock se velmi povedl, bylo skvělé počasí i nálada, nikdo nic neřešil, kapely hrály naprosto skvěle a vše proběhlo tak, jak má.

                                                                                 Heinrich

Report 14.6.2014,Holubice, okr. Vyškov, Kanálova stoka, motosraz

 

dscf3174

14.6.2014 Kanálova stoka Holubice, motosraz

Ano, přátelé, ti, co s náma letos nejeli na Stoku, se musí zákonitě řezat do hlavy olověnou trubkou anebo kamenem. Byla to totiž kalba jak řemen. Vyrážíme již časně odpoledne. Nabírám Pájku s Jitkou a hned po cestě je mi sděleno, že dnes opravdu nikde nemusíme zastavovat, protože všechno potřebné všichni mají. Cigára, pivo, jídlo a tak dále!! Zírám a jsem rád, protože čím dřív přijedeme, tím dřív nasajeme atmosféru. Přistupuje Šnek a hned hlásí, že je dobře, že jsem ho vysvobodil, jelikož to už nemohl jaksi doma přežít. Tak a teď už můžeme vyrazit. Tentokrát si trochu zajedeme, protože po cestě ještě číhá Pavouk. Ten vybíhá kdesi ze křoví, nastupuje a už mu huba jede jak po másle. No jistě! To jsou jenom takový iluze, jakože nikde nebudeme zastavovat. Hovno leda. Pavouk přesvědčuje, že je třeba zastavit u bankomatu, aby dočerpal finance, jinak je celý večer nasucho. No a co, to už se stalo tolikrát, že někdo zapomněl doma prachy a nakonec ho nasucho nikdo nenechal….Všude jsou přece ekologicky ošetřené potoky, přehradní nádrže s ryzí čistou a studenou vodou, takže nachlastat se lze a není k tomu potřeba ani peněz. Tak dobře, těšil jsme se, že to vezmeme tahem, ale první zastávka je v Pohořelicích u bankomatu. Využívám toho a jdu čůrat pod vzrostlý ořešák. Štěká na mě sice nějaký chundelatý ořech (jak jinak, pod ořešákem, že…), ale to mi nevadí. Pavouk vychází ze spořitelny nějak moc rychle a zdá se mi, že se bankomatu ani nedotkl. Táhne totiž dva kufry a z nich padají pětitisícovky. Prý no a co, však to dneska utratím. A je to tady – i přes další ujišťování, že nikde už opravdu, opravdu nezastavíme, tak je tady veleoblíbená bouda na benzín, neboli pumpa v Pohořelicích. A zase všichni ven a hurá vytloukat co tam mají dobrýho. To už je fakt nějaká nemoc nebo co. Po této zkušenosti jsme se rozhodl, že našim milovníkům pump postavím každému dvoumetrovou maketu pumpy a dám jim to na zahradu, aby se mohli kochat a zároveň v té maketě můžou i bydlet. Blížíme se do areálu motosrazu v Holubicích. Zastavujeme kilák před bránou a Šnek si povzdechne – škoda, že tady nemáme rekvizity. Plynová maska by se teď hodila. No tak to teda panáčku rekvizity máme a plynový masky dokonce dvě! Nasazujeme si je na dršky a vyrážíme k bráně. Osazenstvo brány nejdříve nechápe. I když jsme zde už po sedmnácté, nemůžou nás hoši a dívky poznat. Pak jim to dojde a řvou – kurva, to jsme čekali, to jsme čekali, kdo jinej by mohl takovou pičovinu vymyslet? Řehtáme se jak krávy a jedeme do areálu. Šnek s maskou na hubě couvá k stage, já s maskou na hubě čumím dopředu a návštěvníci motosrazu se samozřejmě trhají smíchy. Moderátor je nejdříve vyděšen a když zjistí, že jsme to my, praví – Ježišmarja, už jsou tady! hahaha, sundáváme gázmasky a jdeme se občerstvit. Zde už je spousta známých a ti tvrdí, že to bylo fakt dobrý, takže Šnekovi je třeba za geniální nápad vyseknout poklonu. Jdu pozdravit jako vždycky zvukaře, Kája Vodička je skvěle naladěn, takže to bude nepochybně výborně hrát. Zároveň doráží i Savana a už jsem měl strach, že zase někde po cestě zabloudil. Z Brna je to do Holubic sice kousek, ale známe Savanu – když nepřejede na dálnici ležící kolo, tak zabloudí v Lukově…Vše je postaveno, někteří jedinci kroutí hlavou nad tím, že dnes hraju přes tři bedny. No a co má jako bejt? Stage je velká a klidně se to tam vejde. Buďte rádi, že nehraju přes šest beden. Ladíme zvuk, je na to spoustu času a vše funguje perfektně. Nahoře i dole. Čtvrt hodiny před začátkem řešíme vzadu se Savanou, jestli je možný, aby normálně vzdostlý člověk překousal tlustý kabel na 380 V. Savana to zkouší, kouše do kabelu , trhá, ale nic se neděje. Když už toho má dost, tak mu říkám, že je fajn, že to zkusil, ale moje zkušenost je taková, že většina muzikantů a techniků tady vzadu na ten kabel chčije, takže bych ho do úst rozhodně nedával. Startujeme. Zvuk nahoře je excelentní a vypadá to tak, že to prostě dáváme. Návštěvníci už se hned při prvním válu nahoufovali pod náma a vesele spolupracují. Některé dámy na nás nevěřícně zírají jak na zjevení a když pochopí, že je nechceme sežrat zaživa, pouštějí se do pogování. I když je pekelný pařák, tak se lidé celkem dobře hýbou. Občas někdo odskočí pro pivo, co vypotil. I my se nahoře potíme. Savana má na pocení větrák, já pivo a rum. Taky jsme osvěžováni neustálým proudem vody, který Savana chrlí na všechny strany. Koncert hezky odsejpá, my se dobře bavíme a jde se do finále. Přidáváme ještě jeden vál a pak už konečná. Sedám si vzadu za stage a přichází hlavní pořadatel. Než skončí náš hovor, tak zjišťuju, že mám všechny věci v autě. Šnek se opět postaral dokonce i o šňůry, protože kdyby to nechal na mě, ještě bych tam mlátil hubou teď a byl bych bez šňůr. Takže díky, já se příště polepším…Pokračujeme samozřejmě tím, že jdeme utišit žízeň. Afterpárty začíná. Jediná věc, kterou nestíhám udělat je ta, že jsem se zapomněl vyfotit v zeleném svetru jednoho kamaráda. Tak snad příště, ale normálně jsem porušil tradici. Zde moje reportáž končí. Myslím, že by nikoho ani nezajímalo, že někdo přinesl rum v půllitru od piva a tvrdil , že je to pivo, stejně jako někdo přinesl pivo v panáčkovi od rumu a tvrdil, že je to rum. Já vím, že teď čekáte, až řeknu tu zaklínací formuli : Kolik tam bylo lidíííí? Takže ji říkám : : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí? : Kolik tam bylo lidíííí?   HAFO!!         Heinrich

 

Report 7.6.2014, Lukov, okr. Třebíč, Rockový rachot

SAMSUNG CSC
 

7.6.2014 Rockový rachot, Lukov, okr. Třebíč

Lukov je od naší základny asi 8 kilometrů, takže se dnes asi nijak po cestě neunavíme! Ani žádná pumpa není kupodivu na dohled, takže to je fajn, otravové aspoň nebudou otravovat se zastavováním, čůráním, pitím, žraním a kouřením. Vyrážíme v sestavě Šnek, Robin, Sifón, Jožin, já, Monča a před námi ještě jede Mirčoun v osobáku a ten má taky plno Bereme to přes Morbudky, protože tam má na nás čekat Michal, a to u nádraží. U nádraží nikdo není, ale nacházíme esemesku, že jako Michal vyrazil pěšky a ať ho nemineme. Což o to, po cestě ho můžeme minout, protože se slibně rozvíjí různé rozhovory, ale horší by bylo, kdybychom Michala přejeli. Za Morbudkami je v dáli vidět postava s dlouhými vousisky a brýlemi. Buď je to divý muž, anebo Michal. Je to Michal, takže hupky do auta a poslední dva kiláky jsou za náma.Přijíždíme ke kulturáku, zde už vybíhá velmi silná jednotka o síle asi šesti mužů a zřejmě ještě zatepla hodlají odnést všechny věci do sálu. Nenápadně se dekuju pryč a hledám výčep, protože je pekelné vedro. Zároveň oznamuji, že ta dlouhá čtyřhodinová cesta mě tak zmohla, že nemůžu ani skoro chodit…..Hurá, našel jsem výčep a v něm staré známé. Taky jdu pozdravit zvukaře, protože dnes máme slíbený špičkový zvuk. Pozdravení zvukaře je na jakékoliv akci velmi důležité, jelikož ten si pak řekne :“to jsou slušně vychovaní a hodní kluci, nejsou to žádní vylízaní čuráci, a proto je dnes parádně ozvučím a udělám vše, co jim na očích uvidím.“První kapela začíná přesně, je to perfektní punk a říkají si Kůrovec. Škoda, že se jim ožral basák (nebo je nemocen?), protože hráli bez basy. Ale nevadí, texty i muzika se mi moc líbí a zvukově je to taky slibné. Po Kůrovci nastupuje můj dávný známý Peťa Navrkal neboli Namrous a spouští svoji one man show, neboli písně oplzlé a ještě oplzlejší, vulgární a chlívácké. Úspěch je zaručen.Tak a teď my. Mezitím dorazil Savana a já jsem zvědav, jak po koncertě pojede domů, protože většinou vždycky někde bloudí, takže mi třeba různí lidé druhý den po koncertě volají, že ho viděli projíždět Krkonošemi nebo Českým Krumlovem.Aparatura je postavená, je nazvučeno a pouštíme intro. Slyším, že zvukař se s tím nemaže a stuky opravdu bombardují ostošest. (mimochodem to cd jsem zase u zvukaře zapomněl). První vál je Pakáž, zde dochází na začátku k malému nedorozumění způsobeného sluchátky, které si nasadil Pájka na uši v domnění, že něco bude slyšet. Také zvuk venku se stále dolaďuje. Druhá věc už ale sviští jak po másle a my se dostáváme do toho správného tempa. Jeden vál střídá další vál a pod náma se objevují první skupinky jedinců. Zatím stojí pouze mimo dosah světel, ale během další skladby se pomalu sunou k pódiu ,někteří jedinci sebou opravdu třískají, pobíhají a dámy blondýny se pěkně vlní.Samozřejmě, že notorický prskač vody Savana prská na všechny strany a snaží se opravdu velmi, aby bylo všechno zlité a mokré. Tak mě napadá, že příště bysme mu mohli dát k bedně plnou vaničku, ať se tam kluk vyrachtá dosytosti. Náš set pomalu končí, jsem nejen mokrý od Savanovy vody, ale propocený jak myš. Usedám vzadu a tiším šílenou žízeň. Mezitím opět bleskově mizí naše aparatura i s bicíma a přichází maník s kobercem na zádech. Původně, když s tím kobercem třískl o zem, jsem si myslel, že si spletl barák a už už jsem mu chtěl říct, že se asi spletl, že jsme si ho na pokládání koberců nepozvali. Ale nakonec se z pána vyklube bubeník od Miloše Doležala. Mimochodem bubeník vynikající….Každý bubeník totiž kromě bubnů a různejch dalších nesmyslů – jako jsou činely, bonga, conga, hajtky – musí mít koberec. Je to důležitá věc, jednak se na něm bicí nehýbou a jednak je to věc ryze praktická: po koncertě se do něj dá zabalit třeba namol opilý kytarista a někdy se do něj balí i sami bubeníci. To je potom těžká věc, hledat po koncertě bubeníka v okolních křovinách, když je zamotán do koberce a složen v dodávce.  První, co mě zajímá je, jaký jsme měli zvuk. Šnek hlásí, že takhle čistě nás ještě neslyšel. Jdu si poslechnout další lidi a všichni tvrdí to samý. Zvukaři tedy jdu poděkovat za skvělou práci, ovšem zapomínám u něj samozřejmě cédéčko s intrem. Naše intro už budou mít za chvíli všichni zvukaři v České republice. Už je mají ve Varnsdorfu, v Pelhřimově, v Jihlavě a teď je mají i v Třebíči.     Pokračujeme v jízdě skvělou afterpárty. Mezitím, co poslouchám Miloše Doležala, tak přistávají na stole různé pochutiny, jako je rum nebo rum a taky rum. Jdu na záchod – nedojdu, jsem stažen na rum a tak to chodí pořád dokola. Chci něco probrat s dalšíma kapelama – s Metanoonem a Lady Kate, ale bohužel jsem hodně zaneprázdněn. Šílená jízda pokračuje, potkávám známé, co jsem viděl naposled v minulém století a řeč jaksi nevázne. Nakonec jsem i přes protesty odvlečen jedním z mála střízlivých lidí – Šnekem – do dodávky a protesty neprotesty, jedeme domů. Jinak bych tam prý kvákal ještě dnes. Takže závěrečné hodnocení – akce vynikající, na to, že to byl první ročník, skvělá organizace, dobré pivo a profesionální zvuk. Všechny kapely hrály fantasticky, takže se těšíme na další ročník. A na závěr obligátní otázka, která v poslední době zajímá některé magory víc, než hudba : KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ? Bylo tam 100 lidííííí, z toho 85 platících a na to, že byl kousek vedle hodně velký festival, to byla pěkná návštěvnost.       Heinrich

 

Report 12.4.2014, Jihlava, Hudební klub Ježek

1502175_739793292719291_3828952888140952515_o1

12.4.2014 Jihlava, hudební klub Ježek

Tento týden vyrážíme opět směr Jihlava a hned počítám, kolik je vlastně po cestě čerpacích stanic….protože se mi zdá, že pumpy jsou vlastě postaveny především kvůli nám. Sestava je klasická – Robin, Šnek, Sifón, Pájka, Monika, Jitka a já. Martin dneska nechce jet a protestuje. Prý mu to minule s náma úplně stačilo. Zásadní dotaz vznáší Sifón – budeme zastavovat teď na pumpě v Hladově? Tak tohle nechápu, protože my určitě za bílého dne na Hladově prostě zastavit nemůžeme. Máme strach, že by nás pumpařky poznaly, po tom, co jsme tam minulý týden tropili. Takže Sifónovi zastavujeme hned u lesa před Želetavou. Tady sice není pumpa, ale on to prostě nemůže už dál vydržet. Kolem Hladovské pumpy projíždíme vysokou rychlostí, abychom byli rychle pryč a aby nás někdo nepoznal. Samozřejmě, že otravové nedají pokoj a my zastavujeme klasicky ve Vílanci. Je vidět, že nejvíc si pumpu užívá Pájka. Ten je v absolutním vytržení, uvelebuje se venku za stolem, pokuřuje a nikam nespěchá. Zato já spěchám, protože za půl hodiny musíme být na místě stůj co stůj. Jedeme. Šnek za kormidlem neustále pouští pracovní nahrávku našeho nového CD a vůbec mu nevadí, že Stará čůza jede pořád dokola. Zezadu se ozývají stále zvuky cinkajících prázdných lahví, což mě silně znervózňuje. Jakákoliv zatáčka je pro mě absolutním utrpením. Proklínám ty pitomý flašky a přísahám, že je vyhážu někam do pole. Však si to pak kombajnéři rozeberou. S tím nesouhlasí Šnek, protože příroda se nemá ničit pohazováním bordelu . Trpím tedy tiše dál ten strašný kravál a konečně dojíždíme ke klubu Ježek. Startuju ven z auta, čekám , až všichni vylezou a házím ty zatracený flašky hned před auto do trávy. Tak a je to. Už jsem se vyzuřil.Nikomu se nechce dovnitř, tak dělám hrdinu a vstupuju do klubu. Všichni ostatní jsou venku a dělají, jako by se jich to netýkalo. Přicházím k baru a slušně zdravím Dobrý den, protože zatím nikoho není vidět. Vtom přichází slečna a je mi hned jasný, že budu mít asi problém si to pivo vůbec objednat. Ztratil jsem totiž řeč. Z toho výstřihu nemůžu odtrhnout oči. Tak co si teda dáte? Máme kozla a ježka jedenáctku. Z kozla se ale prý moc často chodí čurat. E ee eee, koktám jakože mi dejte teda ježoura. Sifónovi doporučím kozla – dneska po cestě čůral jen čtyřikrát.. Odcházím ven s plnou sklenicí a na rampě hlásím, ať tam dovnitř radši nikdo nechodí, protože já jsem se zakoktal a oni můžou i omdlít. První hrdina jde zkoumat terén. Robin. Za chvíli běží ven a řve – tý vole, on měl pravdu!!No a to už se hrnou dovnitř další zvědavci. Klub se začíná kolem osmé hezky zaplňovat a v devět je narváno. Kapela Metanoon je doma a naprostá většina fanoušků je jejich, nicméně za námi putují auta z Rouchovan a Dukovan a přicházejí nás povzbudit z Havlbrodu, Žďáru a Pelhřimova. Přijíždí Savana a hned hlásí, že má velké překvapení. Odbíhá do auta a přichází s plastovou vodovodní trubkou. Coulka. Tak z toho mi asi fakt hrábne. Trubka má vyvrtané dírky, jako by to byla flétna. Savana s vodovodní rourou tancuje po klubu, občas některého návštěvníka flákne omylem po hlavě a všichni se ohromně baví. Metanoon sklízí zasloužené ovace a jdeme na plac my. Lezu po schůdcích na pódium. Bum! Rána do hlavy. Zatracená bedna. Napřímil jsem se moc brzo. Jdu pro druhou rezervní basu do šatny. Schůdky podruhé. Bum! Druhá pecka do hlavy. A takhle to dávám ještě dvakrát. Lidé stojící na place se chechtají jak šílení a já mám strach, abych po těch ranách nebyl ještě víc cáklej než jsem. Hrajeme. Po intru sázíme zběsile jeden flák za druhým a já koukám, že vodovodní trubka, kterou měl před chvílí Savana mezi lidmi, se váli pode mnou a z navrtaných dírek stoupají oblaka dýmu. No jistě. Už vím, co tím vynálezce myslel. Koncert si celkem užíváme a na to, že jsme zde poprvé, nás jihlavší berou a dožadují se přídavku. To je fajn, když může kapela přidávat. Je to pořád lepší, než kdyby po nás házeli flašky. Končíme, lezu po schůdcích dolů a na rozloučenou s pódiem si dávám ještě jednu pecku do hlavy od zavěšené bedny. Dík bedno, budu na tebe vzpomínat. No a teď přichází zvukař a praví : To jsem fakt ještě neslyšel. Vy jste absolutní magoři. Ubezpečuji se, že si nedělá prdel a že se mu to líbilo. Taky jsem ještě neviděl, praví zvukař, že by tady kapela dohrála a bedňáci se vrhli na stage jak kobylky a všechno odnosili. Tady mají bedňáky jen profi kapely . Vy ty borce platíte? Ne neplatíme. To jsou kamarádi, kteří nám pomáhají. A ty se nebojíš, že by tady třeba něco zapomněli? Chechtám se a pravím, že to se ještě nikdy nestalo. Spíš tam půlku věcí zapomenu já. Viz moje ladička, kterou všude nechávám a kterou mi vždycky Šnek dohledá.Afterpárty. Tak to je absolutní peklo. Pohybuji se všude a nikde. Domlouvám další koncerty, protože je zde celkem dost pořadatelů z Vysočiny a snažím se vyhýbat baru. Marně. Zábava má strhující tempo a někteří z naší party už přemýšlejí, jak mě dostat do auta. Už toho magora někdo naložte a jedem. Tak jo, jedem. Jenže Sifón nešťastně hlásí, že někde ztratil telefon. Hledá se telefon, ale nikde není. Až druhý den se zjistilo, že ho měl v botě….Vyrážíme domů. Největší strach mám opět z pumpy na Hladově. Šnek kormidluje přesně tam a z časné ranní mlhy se vynořuje Bludný Holanďan. Zde trávíme asi 90 minut. Mladé pumpařce říkáme paní a vůbec nechápu, co můžeme tak dlouho dělat na pumpě. Robin se neustále dožaduje výplaty. Minulý týden zde k ránu šůroval hadrem a smetákem celou pumpu a dnes tvrdí, že by měl za to dostat zaplaceno…. Slečna nechápavě kouká a Jack Sparow dál spřádá svoje teorie. Škoda, že to nejde nahrát….Je asi půl šesté ráno a Bludný Holanďan mizí v mlze. Tak, jak se vynořil, opět mizí v neznámu. Tak to byl maximálně náročný koncert a jsem rád, že teď si dáme delší pauzu. Jinak bychom asi skončili buď někde v blázinci a nebo v nemocnici na pozorování. Jo a abych nezapomněl : KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍÍÍ? Bylo 90 platících lidííííí + neplatiči, takže asi 110.  

 

                                                                                           Heinrich

 

Report 5.4.2014, Pelhřimov, klub Stará tiskárna

SAMSUNG CSC
 

5.4.2014 , Pelhřimov, klub Stará tiskárna

Dneska začnu trochu od konce. Po akci v Pelhřimově přebírám od Šneka dodávku a zdá se mi, že jsem řidičem sodovkáren a pivovarů. V každé zatáčce je slyšet cinkající kravál lahví, a to ze všech koutů dodávky. Dodávka je hodně velká, takže mám asi problém. Jak dohledat všechny prázdné lahve a nezbláznit se z toho. V autě nejsou žádné odkládací plochy na prázdné lahve a tak vynalézaví hoši strkají flašky kam se dá. Do dveří, pod sedačky mezi bedny, na sedačky. ….Vyrážíme v sobotu v 5 hodin a jak tak koukám, sestava je velice, velice silná. Šnek se nám vrátil opět ze zahraničí, dále přibíráme člena Horáckého divadla Sifóna, u cesty čeká taky Mirčoun a Robin. Ten se loučí srdceryvně s celou rodinou a vypadá to tak, jako by se už nikdy neměl vrátit….Ani se nedivím, protože jeho batoh je plný chlazených pukavců a v jeho vousu jsou dva spletené copánky s korálky. Tak to bude teda dneska husto. Jedeme pro Pájku a potom ještě jedna zastávka a přibíráme Martina. Konečně vyrážíme, ale máme spoustu času. A je tu samozřejmě první pumpa ve Vílanci. To jsme teda moc daleko nedojeli. Venku je krásný stůl, tak si posedáme, otevírají se lahve a zjišťujeme, že Sifón vlastní baňatou láhev slivovice. Hoši si statečně nalévají a já radši utíkám na záchod, protože zde platí pravidlo : slivovici před kšeftem si dáti – celý kšeft posrati. Po půlhodině rozebírání různých témat se konečně naloďujeme a odjíždíme. Jenže za Jihlavou v lesích a kopcích se osazenstvo opět dožaduje zastávky, protože se jim chce zase čůrat. Tak se mi zdá, že vezeme zájezd prostatiků nebo co. Zastavuje se u lesa a u staré rozbité asi čekárny. Všichni se rozprchli po lese, jen statečný Robin si vlezl do čekárny. Přemýšlím, co v té čekárně asi bude dělat. Možná si chce zkusit, jaké to je čekat na autobus, protože pokud vím, autobusem on nejezdí. Možná, že si tam taky zašíval knoflík u kalhot, protože vylejzá ven a zapíná si kalhoty. Tak to bude asi ono. Mezitím doráží i parta lesních chcáčů a my jedeme zase kousek dál. Říkám kousek, protože za kopcem je na dlouhatánské rovině semafor a jako na potvoru svítí stále červená. No nic, tak teď se jdu teda vyčůrat zase já. Jdu za auto a za okamžik vypadá situace tak, jako by praskl zrovna chladič. Hoši nevzrušeně venku kouří, jelikož stále svítí červená. Blik , skáčeme do auta a konečně vyrážíme. Za chvíli jsme v Pelhřimově a výjimečně snadno nalézáme klub Stará tiskárna. Zde už je taky připraven Savana, který jel tentokrát sólo. Jdeme na obhlídku a stěhujeme svoje věci do svojí šatny. Obhlídka spočívá samozřejmě v tom, že je třeba zjistit, jaké pivo se zde čepuje. Jmenuje se to Poutník, asi jsem to špatně přečetl, protože slečně za pultem jsem sdělil, že chci Proutníka. Kapela před námi už má nazvučeno a také lidé se scházejí. Pořadatel je trochu nervózní a tvrdí, že většinu návštěvníků dnes odkloní nějaký pan Klus, který prý hraje ve vedlejší vesnici. Tak jo, je to možný, ale klus neklus, my jsme přijeli udělat chlív, takže nám je to celkem jedno. Naše předkapela hraje velice dobře a my zjišťujeme, že v patře klubu je další bar a tam je plno ženskejch. Že by nešly na Kluse? To je divný, nejít na Kluse a jít na Ocelot. V tomto horním baru se nám se Sifónem moc líbí a ani Šnekovi se odtud nechce, protože se jde zvučit a stěhovat. Zveme děvčata na náš koncert a padáme. Je nazvučeno, spouští se intro a hleďme – děvčata jsou pod náma a pěkně si to užívají. I hoši řádí jak pominutí a celkem bych řekl, že koncert dáváme dobře. Zvuk nahoře u nás by mohl být trochu lepší, Pája nemá u bicích vůbec odposlech, což mě překvapuje. Savana tentokrát má zákaz lejt na mě z boku vodu, tak ji aspoň prská na diváky. Taky musím ocenit novou Savanovu čepici, která má nad kšiltem svítící grafické ekvalizér. Tady na tom místě zabírá písnička Vánoce, takže ji prostě hrajeme dvakrát. Musíme přidávat, Savana hlásí Ace of Spades a navrch dáváme právě Vánoce. Sleduju reakce a jsem spokojen, lidi nás vzali a dokonce si zpívají i nové refrény. Konec. Balíme, já domlouvám ještě další koncerty a jdu sondovat, co se říká v kuloárech. Kamarád Honza chválí a tvrdí, že muzika je lepší než s předchozím kytaristou. Tuhle otázku já už dávno neřeším a jdeme na rum a na fernet. Mezitím Savana vyráží k domovu a já se dávám na baru do řeči s punkerem, který je nasraný , protože stihl pár posledních písniček. Máš chodit vole na koncerty dřív. Ale to prý nevadí, za týden v Jihlavě bude jak na koni a to mnohem dřív. Tak už na nás chodí i punkeři – s tímto zjištěním si dávám další sklenici Proutníka a budu muset máknout, protože přibíhá Šnek, a to znamená, že nás požene štandopéde do auta. Vše je naloženo a vzorně naskládáno v autě. Tady je vidět, že je potřeba, aby se o nakládání a vykládání starali odpovědní jedinci a né třeba já, který jsem ve středu naložil drahou aparaturu jak hromadu hnoje.Asi zřejmě usínám, protože najednou stojíme. No jistě, je mi to jasný – pumpa! Zase pumpa. Tentokrát v Hladově. A plně obsazená, protože všichni jsou uvnitř a ládují se vším možným, od zákusků přes klobásky, pivo, křupky, bonbóny – no prostě pumpa je jako vždy obsazena útokem. Ani nepátrám po tom, koho napadlo zastavit na pumpě, protože to zcela jasně vím. Posledních pár kiláků a jsme doma. Koncert bych hodnotil průměrně, určitě jsme předchozích několik koncertů zahráli mnohem líp…A na konec samozřejmě pro ty, co neusnou bez zásadní informace : KOLIK TAM BYLO LIDÍ?? Bylo tam asi 50 lidí, výmluvy na koncert Kluse neberu. Tento počet byla naše nejmenší návštěvnost za poslední rok, ale vzhledem ke kladným reakcím je už teď tutovka, že na našem podzimním koncertě, který ve Staré tiskárně bude, bude minimálně dvojnásobek.

                                                                 Heinrich

 

Report 15.3.2014, Varnsdorf, festival Zimní čtverec, pivovar Kocour

dscf3165

15.3.2014, Varnsdorf, festival Zimní čtverec, pivovar Kocour

Fakt nevím, jak to, co se dělo tuto památnou sobotu, mám popsat. Je to skoro zcela nepopsatelné. Vzhledem k tomu, že náš tým je co do počtu oslaben, nakládám v pátek bedny sám. Zjišťuji, že mi to vůbec neuškodí a získám aspoň ten správný grif. Jsme oslabeni, neboť Šnek musel odcestovat za prací do daleké ciziny, Robin taky pracovně nemůže a Mirčoun musí doma chovat.:)Vyrážíme v této sestavě: Sifón, Pája, já a Tomáš jako řidič. Přijíždíme do Jihlavy, kde chvíli čekáme na Savanu, nakládáme jeho věci a pádíme na Prahu.zajímá mě v kolik dorazíme na místo, protože délka 350 km je celkem hustá záležitost, zvlášť, když pořád někdo otravuje se zastávkami. První zastávka byla v Hladově na pumpě, jak jinak. Milovník pump Pája vyráží zběsile z auta a nakládá si plnou náruč kozlů. To je ta pumpa, kde jsem kdysi přesvědčoval paní prodavačku, že peče opravdu skvělé zákusky a že z ní musí mít manžel radost jak je šikovná. ona mě naopak tenkrát přesvědčovala, že nic nepeče, že jim zákusky vozí dodavatel.Jedeme dál, začíná pršet a je opravdu hodně hnusně. Na dálnici to hezky ubíhá a Savana sype z rukávu jednu hlášku za druhou. Už se nemůžu smát, tak raději dělám, že neslyším, ale jemu ta huba jede ostošest. Zezadu se ozve:. mně se chce čůrat, zastav někde. Hovno, až na Rybě jinde se nezastavuje. Tímto hrdinským činem si to taky hezky polepuju, protože i mně se chce čůrat, ale dělám dál hrdinu. Ještě dvacet kiláků na Rybu, to teda asi fakt nevydržím. Kroutím se, ale jsem statečný. Konečně Ryba. Vyskakuju z dojíždějícího auta a prchám na záchod. Je to úžasné ty záchody. Ten, kdo vymyslel záchod zasluhuje nějakou státní cenu. Jdu zpátky a tam už vidím, jak si hoši dávají do trumpety. Objednávám další pivo a sleduju, jak si Savana máčí vousy v kapučínu. Taky si kupuje čokoládu, což teda absolutně nechápeme proč. Dopíjíme a jdeme ven. Stále prší a Savana má na sobě slušivé sako z telecí kůže a slušivé kalhoty z hověziny. Nastupujeme do auta, Savana se kouká na svůj oblek a praví : „Kurva a teď mám prochcanou teletinu.“ Tak to teda nedáváme a řehtáme se jak magoři. Dobrá hláška. Jsme v Praze a ještě pouhých 140 km do cíle. Otevírám ještě láhev, ať to pěkně utíká. 50 km před cílem se opět ozve : Mně se chce čůrat. A mně taky. A mně taky. Tomáš zastavuje u odpočívadla, Sifón leze ven a hned vzápětí zase nastupuje. Tady chcát nebudu, tady je šílenej bordel. Jo, vypadá to tu jak na smeťáku, ale co bys chtěl? Buď chceš čůrat a nebo nechceš. Jedeme dál. Česká Lípa a konečně Varnsdorf. Zde se ptám těsně u pivovaru Kocour místního domorodce, kdeže je tady pivovar Kocour. Dobrý, hezky jsem se ztrapnil. A jsme na místě. Pořadatel nás skvěle vítá, ale my si nejdříve necháme poradit, kde jsou zde záchody. Areál koncertu vypadá pěkně, je zde i skvělá aparatura a na to, že jsou tři hodiny odpoledne i slušný počet lidí. Lidé stále přicházejí a tady rovou odpovím na tradiční otázku : Kolik tam bylo lidíííííí? Bylo zde 250 platících návštěvníků.Najíždíme k rampě a z útrob pivovaru vybíhá četa hasičů, bere bedny, a veškerý náš majetek a odnáší vše za stage. To je paráda. Ani kytaru jsem nemusel nést! Za stage se nachází takové příjemné místo s pípou a soudkem pouze pro účinkující umělce. Jdeme si natočit a libujeme si, jak je to fajn, točit si pivo přímo v pivovaru. Tvoří se velmi hustá čepice a my do ní boříme snad celou hlavu. Kapela před námi končí, nabíhají hasiči a v mžiku je stage vyklizená. Zároveň hoši nosí naše věci nahoru, takž tady funguje organizace špičkově. Jenom zapojíme dráty a věnujeme se zvukovce. Všechno funguje skvěle a všechno hraje skvěle. Jdeme na to. Zvukař pouští naše nové intro, které bude i na nové desce. Je to celkem drsná věc a intro řve na celý areál. Splnilo však svůj účel, protože lidé se sbíhají ze všech stran pod nás. Začínáme a je vidět, že i děvčata se dobře baví. Třepání hlavou, podupávání a vzápětí křepčení a různé skoky. Další návštěvníci koukají, co že to je na tom pódiu za magory a hned po prvním válu sklízíme ovace. Paráda. Dobře se za hry bavíme a máme z hraní velkou radost. Je to vidět a kromě jedné chyby je vše zahráno bez problémů. Savana se dostává do ráže a jelikož je exhibicionista a navíc se na něj koukají holky, vyvádí jak šílený. To je ono. Jenže před mým sólem na foukačku dostávám zprava vodní sprchu opět z jeho nevymáchané huby, což mě rozhodí a sólo začínám blbě. Nevadí, však počkej, já ti to příště osladím! Zde na severu se lidi na naši muziku dobře baví, za každým válem sklízíme potlesk a hvízdot a to se nám moc líbí. Jdeme do finále. Zběsilost s jakou hrajeme poslední vál je naprosto šílená. Po písničce se loučíme a vidíme, že lidstvo je nadmíru spokojené. Potlesk a jsou tu zase hasiči. Nestačím se ani napít a moje aparatura je pryč! Všechno mizí bleskově v dodávce. A to znamená, že ode dneška budou naši pomocníci jezdit s náma na koncerty v hasičských uniformách!!!!!!!!!!!!!Afterpárty. No, nacházíme volný stůl a usedáme. V mžiku je zde fanoušek z České Lípy, za ním další a pak přicházejí i děti , ženy, dívky. Tričko Ocelot, které jsem měl na sobě musím sundat a odevzdávám ho fandovi. Jsem bez trička. Pamatuju si, že Robin jednou v Praze musel odevzdat jak tričko, tak mikinu a málem i boty. Afterpárty se odehrává přesně podle písničky Kalba jak řemen. Už nevím, kdo to zarazil, ale ocitáme se najednou v dodávce a jedeme domů. Dalších 350 km. V autě se odehrává absolutní peklo, a velí tam tomu Savana. Skáče po sedadlech, nezavře hubu a rozbaluje si čokoládu, kterou si rychle cpe do huby, aby mu ji někdo nesežral. Dostávám taky kousek, jelikož žadoním. zepředu letí dozadu obal od pizzy a další různé věci, co na nás Savana hází. To zas bude bordel v tom autě. Nějaká zastávka na pumpě. Kráčíme dovnitř a chceme rum. Nemáme, to musíte tedy vedle. Usedáme a Pája si dává něco na zub, my si dáváme rum na zahřátí a pivo. No jistě, že nemůžeme posedět! No jistě ! Je tu spojka z auta Tomáš, kterého posílá Savana, prý abychom už šli . Nám se ale vůbec nechce a sedíme dál. Tomáš už přichází znova, je velice nasrán a tvrdí, že teda jedou sami bez nás. Však jeďte, jídlo tady je, pití taky, tak co. Nasedáme a zřejmě usínáme. Na předním sedadle povlává zleva doprava nejznámější brněnská blondýna, vzadu se ještě snaží ucucávat pivo Pájka se Sifónem, ale i ti vzápětí usínají. Toť vše, koncert skvělý, cesta dlouhá, ale plná zážitků a dobrodružství.

                                                                                                                Heinrich

 

Report 15.2.2014, Unkovice, soukromá párty

dscf3096

15.2.2014 UNKOVICE, okr. Brno venkov, soukromá party

Naše neotřesitelná fanouškovská základna Unkovice po nás opět zatoužila a to znamená, že musíme vyrazit dělat chlív. Dnes však jedeme v oslabené sestavě. Někteří členové souboru dostali nutkání odjet si na hory a pokusit se lámat si kosti na sjezdovce. Takže nám chybí Robin fotograf, Mirčoun a taky Sifón. Po něm se již v pátek slehla zem. Vyrážíme tedy se Šnekem a Pájkou směr Brno, kde číhá Savana. Po cestě rozebíráme velmi důležitá témata, jako je např. snášení slepic v zimním období, vliv slivovice na řízení motorových vozidel a taky se řeší, kterou pumpu poctíme naší návštěvou. Miroslav a pumpa u hlavní silnice. Ani nejdu dovnitř, je jasné, co si hoši přinesou do auta a je jasné, že Pájka opět nemá cigarety na cestu. Stejně nechápu, proč ty cigára musí furt kouřit –zabere to spoustu času, než to vytahá a pak to stejně zahodí. Jestli by nebylo lepší ty cigára rovnou sežrat i s krabičkou…..? Přijíždíme do Brna. Savana vychází z baráku a má na sobě maskovací kraťasy a koženou bundu. Původně jsme mysleli, že má doma přetopeno a vrátí se pro normální kalhoty. Nicméně on dál nic neřeší a tváří se, jakože už je správně vystrojen. Na naše nechápavé ksichty reaguje větou „No a co, volové, však je 7 stupňů.“Do Unkovic přijíždíme ve skvělé náladě, kulturák je hned za kostelem (!) a mám velké obavy, že dnes farář spí přímo v kostele. Sál je tady skvěle vytopen a to je voda na Savanův mlýn – vidíte volové, jak se mi ty kraťasy vyplatily? Taky zvukaři jsou na místě již připraveni a jsou to naši staří známí – Staňa a Miňonka. Mají novou aparaturu a ta opravdu skvěle hraje. Výborně. Kromě toho je už v sále celkem hodně lidí a Šnek hlásí, že vzadu ve výčepu je jich taky mraky. Než nazvučíme, tak si dáváme uvítací panáky a uvítací pivo. Borci kladou zcela zásadní otázku – nevadí ti, že nemáme dneska Božkov? My jsme ho nesehnali, ale máme tady Piráta a jsou ho 3 litry… Tak to mě uklidňuje, to je v pohodě. S potěšením konstatujeme, že kočiček mají taky v Unkovicích hodně a nezbývá tedy než se pustit do práce. Je to radost hrát pro tyhle šílence. Reagují na každou píseň naprosto skvěle, řádí, skáčou, řvou a válí se. Nové vály , staré vály, všechno jedno, hlavně že si užíváme. Zvuk je moc fajn, nahoře paráda, dole taky. Neustále do toho mydlíme, ale hrajeme s přestávkami. Lidí na place přibývá a samozřejmě, že píseň Válení musíme hrát třikrát. Taky zabírá naše novinka Vánoce a samozřejmě Kalba jak řemen. Pod námi se vrší kalíšky se slivovicí, piva, a vůbec veškeré občerstvení, které kapela ke své produkci nezbytně potřebuje. Je asi půlnoc, když přichází hlavní kápo akce a hlásí, že sousedka je značně nervózní a zřejmě přivolá Pomáhat a chránit. Máme tedy v 1 hodinu skončit. Ano, jasně, my skončíme v jednu, a to přesně, spolehni se. Končíme tedy jak jsem řekl – přesně o půl druhé. Venku již projíždí pomáhací a chránící vozidlo, ale to nevadí, protože my odcházíme do výčepu, kde se sami zachraňujeme. Opět zde musím vyzvednout skvělou práci Šneka, který nás musel vyhnat do auta, posbírat nástroje, zkontrolovat, jestli jsem zase někde nenechal ladičku a křivák a odvézt nás domů. Byla to opravdu úžasná akce a Unkovice budiž pochváleny. PS. Po otevření futrálu z basou vypadl ven skleněný kalíšek od slivovice. Doteď se nevysvětlilo, jak se tam ocitl, ale mám podezření, že moje basa začala chlastat. Díky za skvělý koncert.                                        Heinrich

 

 

Report 21.12.2013, Studená, okr. Jindřichův Hradec, Metal Christmas

dsc_02631

21.12.2013 Studená, okr. Jindřichův Hradec, Metal Christmas

Sotva jsme se vyhajali a trochu zkulturnili po Boomerangu, vyrážíme opět na cesty. Jede se do Studené na jindřichohradecku. Odjezd přesný, vše klape, tým je připraven. Jenom občas v autě někdo zaskuhrá, jakože je mu blbě a podobně, někteří se snaží spát, ale nálada je skvělá. Jedeme v sestavě – Robin, Sifón, Šnek, Jožin, Pája, Savana a já. Po 60 kilometrech přijíždíme do Studené, snažíme se najít místo určení a jako vždy víme prd. Vtom se probouzí Savana a ukazuje před sebe. Aha, tady je to. Opravdu obdivuji Savanův smysl pro orientaci! Přicházíme do hospůdky a zde to vře jako v úlu. je narváno. I v přilehlém sálku je plno. No výborně. S předsevzetím, že opravdu nebudu pít rum, si sedáme pod tabuli s denní nabídkou jídel. Na tabuli není nic, pouze v rohu malý nápis : 1 rohlík 3 Kč, tatarka 7 Kč. Tý vole, tak nám slečno přineste každýmu jednu tatarku a příbory. Nakonec hoši objednávají pizzu, která je prý taky k mání. Pizzu si nedávám, tomuto jídlu říkám buchta se salámem a opravdu ho nemusím. Objednávám si pivo. Jenom desítku. Nechutná špatně , ale něco tomu chybí. Takže radši jedenáctku. Vzápětí zjišťujeme, že na akci je spousta velmi pěkných dívek, ale tak nějak lehce menšího vzrůstu. Sifón to okomentoval tím, že zřejmě tady v kraji musí být něco ve vodě, co brzdí vzrůst těchto děvčat. Ano, to bude ono, jsme rádi, že jsme závažný problém vyřešili a jdeme na plac. Dnes jsme vystoupení pojali jako zábavnou estrádu a vyloženě se bavíme. Taky náš ocelotí vánoční stromeček je velmi zábavná věc a divákům se strašně líbí, takže se u něj různě fotí. Savana vypouští jakési konfety z papírové roury. Ta rána mě celkem vyděsila. Komentujeme samozřejmě vánoce, protože je to vánoční akce a přejeme opět všem velký hovno pod stromečkem, což se setkává s velkým ohlasem návštěvníků. Hned po našem začátku se nahrnuli návštěvníci pod nás a podle dupání, řevu a zběsilého tance jsme usoudili, že se jim asi naše produkce líbí. Hraní a zpěv mi občas zpříjemnil Savana, který mi ze strany vždy chrstl vodu ze své nevymáchané huby do ucha a na kytaru. Zřejmě největší úspěch sklidila píseň Stará čůza, dále Kalba jako řemen a Blackout. Takže se musí přidávat. Přidáváme Ace of Spades a je tu finále. Moc se nám z placu nechce, protože vidíme, že i děvčatům se produkce líbí, třepou hlavičkama, natřásají prsa a to znamená, že můžeme být s výkonem spokojeni. Pan zvukař hodnotí zvuk taky na jedničku. Prohlásil, že čekal jako vždy atomovou válku a rozbité repráky v bednách, ale tentokrát jsme ho prý překvapili. Balíme, nakládáme, odpovídáme na dotazy, domlouváme další koncert a lejeme do sebe kvalitního Bernarda. Nenápadně se ztrácím ve výčepu, protože bych si dal ještě jeden chutný rezavý nápoj. Dávám si rovnou dva na cestu. Venku je nastartované auto a čeká se jen na mě. Dobrý, za trest sedím vzadu ve dvojce. Kolik tam bylo lidííííí? Podle informaci pořadatele se do sálku nacpalo skoro 100 lidí, což je paráda. Máme nové fanoušky, kontakty a taky víme, kde čepují výborného Bernarda. Díky všem, Šnekovi, Robinovi, Jožinovi, Sifónovi, Pájovi, Savanovi.         Heinrich

Report 20.12.2013, Ocelot, Kern, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

SAMSUNG CSC
 

 

20.12.2013 Ocelot, Kern, Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky

A další kšeft v Boomerangu, tentokrát s legendou Kernem. Vyrážíme v celkem šílené sestavě, protože nás jede dohromady deset! Deset lidí má po cestě různé potřeby jako třeba čůrání, bumbání a samozřejmě kouření cigaret nebo taky papání. Znovu jsem se přesvědčil, že čím blíž k základně hrajeme, tím déle nám trvá cesta. Takže jsme posbírali všechny a ještě než se auto rozjelo, už hlásí Pájka, že potřebuje zastavit na pumpě. No z toho mě asi fakt trefí…Šnek zastavuje klasicky v Žerůtkách, a to i přes fakt, že Robin nese další platíčko pukavců. Zůstávám sedět v autě, protože nechci vidět, jak hoši a dívky plení čerpací stanici. A taky že jo – paní pumpařka nestíhá obsluhovat a i z venku je vidět, že z regálů mizí zvláště cigarety, různé sladké nesmysly a z chlaďáku pochodují lahváče samy dobrovolně ven. Venku už taky neklidně a zoufale pokuřuje Pájky brácha. Nevydržel bez cigarety ani patnáct minut. Další jedinci sahají do kapes, jako že si zapálí… Tak to kurva teda ani omylem. Jedem. Kdo nenastoupí, bude pomáhat pumpařce vytírat podlahu. Opět se ozývají známé zvuky otevírání lahví, šustění papíru, slastné mlaskání a tomu všemu vládne Robinův hromový hlas : „A zatáhli jste si vočko? Kdo nemá zatažený vočko, ten si musí loknout ihned slivovice!“ Zatahujeme vočko a konečně vyjíždíme. Šnek statečně kormidluje náš parník až do Boomerangu, couvá k rampě a jde se vykládat. Padá i několik zcela nemístných poznámek o namrzlých schodech, které se však týkají pouze Robina. Na místě už je jako vždy vzorně připraven zvukař Česťa se svým týmem a všechno klape jak na drátkách. nazvučeno, nachystáno, zkoušíme cvičně dva vály a je to opravdu síla. Jediný nedostatek, který zjišťuji je, že ohnivý muž Savana nemá potřeby k vytváření ohňů, takže oheň dneska prostě nebude. Nevadí, máme vánoční ocelotí stromek a ten je naprosto úžasný. Klubík se vesele zaplňuje, dnes koukám, že se dostavuje trochu jiný druh lidí, než na jaký jsme zvyklí. Jsou zde nejen rockeři, ale taky řekl bych usedlejší páry. Mám obavy, co se s nimi stane, až to do nich pustíme…. Startuje úvodní intro a spouštíme cirkusové vystoupení. Všechno jde skvěle, zvukově perfektní, ale ze začátku se ještě lehce rozehráváme a rozkoukáváme. Přejeme všem krásné Vánoce, a pod stromečkem ho… dně dárků. Píseň Vánoce se nám asi fakt vyvedla a zjišťujeme, že ji budeme hrát nejen o Vánocích, ale prostě celý rok. Kalba jak řemen je další novinka a ta zní velmi hrubě a drze. Sklízí taky úspěch. Mezitím se dostáváme do finále a najednou se to pod pódiem začíná nějak moc hýbat, zadní řady nevydržely a nastoupily s šíleným pogem dopředu. Poprava, Rock N Roll Dog a končíme. Tak to teda nikoliv – publikum si žádá přídavek, sjíždíme tedy Ace Of Spades a to už lítají ruce, nohy a prostě všechny možné údy vzduchem. Ke mně vbíhá Pepa a zpívá se mnou. Jako duet bychom se asi neuživili, ale dobrý. Poslední přídavek a končíme. Nastává afterpárty a mezitím se připravuje na svůj set Kern. Samozřejmě, že se objevují u stolu psací potřeby v podobě fixů a začíná malování. Maluje se na vše, hlavně na kozy. Taky probíhá focení s fanoušky a ještě přichází pořadatel jedné skvělé akce na brněnsku, takže se domlouvá další koncert. Snažím se projít kolem hlavního baru na záchod, ale na ten záchod prostě nikdy nedojdu. Vždycky se objeví ruka a stáhne mě ke sklenicím s rumem. Když jdu ze záchodu, je to to stejný. Snažím se různě vymlouvat, jako že třeba řídím a nebo že zítra hrajeme a musím být fit…..vše marno. Vyrážíme zpět. Jenže – na koncert nás jelo deset, zpátky nás jede třináct. Nevím, čím to je, možná jsme se mezitím nějak rozmnožili nebo co. Po cestě se nám taky porouchaly boční dveře, takže osazenstvo zadní části vozu se rázem ocitlo na severním pólu.   Díky všem za pomoc, velkou pochvalu zaslouží bedňáci i hudebníci, zvukaře Česťu navrhuji na státní vyznamenání Za zásluhy. Jo a ještě KOLIK TAM BYLO LIDÍ?? 118 platících + 20 neplatičů.                                                                                                                    

                                                                                                                                Heinrich

 

16.11.2013,Boomerang Music Club Hluboké Mašůvky (+ Titanic, Hand Grenade)

1476011_614829538560025_1061442221_n1

16.11.2013 Boomerang Music Club, Hluboké Mašůvky + Titanic, Hand Grenade

Po oddychové pauze vyrážíme na první podzimní štaci do Boomerangu. Odjezd není zas až tak jednoduchý, je třeba posbírat všechny členy souboru, ale kupodivu vše je připraveno. Takže Pájka si po mém příjezdu neumývá nohy, ani se neláduje špenátem, ale bystře vybíhá z domu i s Jitkou. Co mě však zaráží je to, že dnes si nenese kartón z pivem. Nicméně zase se dovídám, že každý den dvě hodiny cvičí na buben, což je dobrá zpráva. To my se Savanou se zase řídíme heslem – kdo cvičí, svůj nástroj si ničí JJ. I když Savana dnes tohle heslo taky porušil, jelikož i ten v sobotu ráno hraje. No nic, přijíždíme na základnu, po cestě nabíráme Robina a Mirčouna. Ti jsou připraveni i s novou úžasnou rekvizitou – ocelotím vánočním stromkem. Robin samozřejmě přináší opět velké hejno svých oblíbených pukavců (pukavec=plechovka s pivem). Přeje nám všem šťastnou cestu a my se posunujeme o pár set metrů dál, kde čeká Šnek. Ještě ani nezabrzdím a už se hrnu od volantu. Mám totiž chuť na pukavce. Šnek, jakožto navrátilec z Itálie je přivítán hurónským křikem a teď už tedy konečně jsme kompletní a můžeme vyrazit. Do Boomerangu to je sice kousek, ale protože jsme dlouho necestovali, musíme si natrénovat zastavování na pumpách. K tomu účelu se výborně hodí pumpa v Žerůtkách. Je 8 km od základny a 8 km od Boomerangu. Všichni nedočkavě vystupují a hrnou se na benzínku nakupovat různé kraviny, cigarety, kořalku a je vidět, že prostě hochům to cestování a pumpy moc schází. Typickým příkladem je Pájka, ten se tak těšil, až zastavíme na pumpě, že už se přímo na základně ptal, na které benzínce se bude zastavovat.  Jsme na místě. Přijíždíme jako druzí, protože nás předstihli Hand Grenade a to je v pořádku, hrají totiž první. Výčepy v klubu jsou otevřeny a my se vesele občerstvujeme. Klubík se slušně zaplňuje, je devět hodin a Hand Grenade se pouští do práce. Je to výborná mladá kapela a šlape jim to skvěle. Stále odoláváme náporu tvrdého alkoholu, sype se to ze všech stran. Je to tak, bohužel nastupujeme do práce zcela střízliví!! Se zvukařem pořád ladíme kytaru a nějak se nám nedaří přenést výborný Savanův zvuk ven. Taky intro nějak nefunguje. Ale to nevadí, spouštíme koncert naplno, pod námi se svíjí tlupa šílenců a podle toho, co vidím, se návštěvníci celkem dobře baví. V sále je plno a atmosféra fantastická. V půlce našeho koncertu konečně přináší Šnek rum. Kde není rum, není šturm.Přichází řada na naše nové vály. První jsou Vánoce. Robin přináší ocelotí vánoční stromek, zapaluje prskavky a my se chechtáme, protože stromek vidíme poprvé a je naprosto úžasný. Vánoční stromek na kterém jsou pravé kosti, lebky a další zajímavosti. Novou píseň zvládáme s přehledem, premiéra se absolutně povedla. Další novinou je Kalba jako řemen – opět fantasticky zahráno, velká pochvala Savanovi a Pájkovi za výkon. Já ohlašuji poslední věc Rock n Roll Dog, ale Savana protestuje. „Zase ses pičovole přehlídl, ještě je tu píseň Tos posral. No to jsem fakt posral. Opravuju se a i třetí novinku zvládáme bezchybně. Hurá, funguje to. Jdeme do finále, koncert vrcholí a my jsme velice spokojeni, a podle ohlasů jsou spokojeni i naši fanoušci. Paráda. A teď afterparty. Lítá to ze všech stran, ale je příjemné, že se nemusíme už krotit. Podle toho, co jsme poté zvládli, můžu odpovědně prohlásit, že přežijeme i atomovou válku. Díky všem, kdo nás přišli podpořit a hned odpovím na zcela záludnou otázku – „KOLIK TAM BYLO LIDÍ??“ Přesný počet je 152 platících + cca 20 neplatících, to je celkem 172. Hodnocení akce je 1- (a ta mínuska je za špatně nazvučenou kytaru). Díky Robinovi, Šnekovi, Mirčounovi, Savanovi, Pájkovi.. a vůbec – díky celýmu cirkusu.    

 

                                                                                   Heinrich

 

Report 24.8.2013, Vyschlé kópák, Nové Hvězdlice, motosraz

MINOLTA DIGITAL CAMERA
 

24.8.2013 Vyschlé kópák Nové Hvězdlice, motosraz

Jedna z našich oblíbených štací – Vyschlé kópák, přeloženo do němčiny – Vypuštěné koupaliště. Po nalodění Pájky a Jitky vyrážím ke zkušebně a po cestě nabíráme Robina. Ten musí nastupovat vlastně nadvakrát – nejdříve vybíhá z domu v papučích a nese křivák, ve druhé ruce vítězoslavně třímá „platíčko pukavců“. Co jsou to pukavci – v tomto případě mi bylo vysvětleno, že to nejsou zkažená vajíčka, ale třetinkové plechovičky Plzně. Robin vybíhá podruhé z domu a to už je slušně upraven, oblečen a obut. Další zastávka – nabíráme Mirčouna s Alčou a přesně o půl šesté se dostavuje Šnek. Máš štěstí, málem jsme ti ujeli …Vyrážíme. Chybí nám sice Savana, ale to vůbec nevadí, jelikož fakt slíbil, že se na místo činu dostaví sólo. Po cestě nás Šnek seznamuje se svým novým vynálezem – navigací. Takže sundávám ze skla trapný Tom-Tom a Šnek vytahuje papírek, na kterém je propiskou dopodrobna napsán popis jízdy, skoro všechny křižovatky a jsou tu taky různé šipky, ve kterých se vyzná fakt jen on. „Řádně jsem se na cestu připravil, abychom nebloudili jako vždycky!“ Naše udivené ksichty jsou ještě udivenější, když zjišťujeme, že to fakt myslí vážně! Nu dobrá, jen jsem se zapomněl zeptat, co se bude dít, až se bude muset tato navigace aktualizovat….?Cesta ubíhá příjemně. Zezadu – tam, kde sedí Robin, je slyšet neustálý řehot. Ženský dostávají záchvaty smíchu, jelikož Robin je rozjetý a sype z rukávu jednu pecku za druhou. Do toho hlásí : Chlapci vpředu, dáte si ještě pukavce?“ Né, to se fakt nedá cestovat s takovým cirkusem. Ještě chybí Sifón a varieté je kompletní. Zastavujeme na první pumpě. Slečna prodavačka vypadá fakt dobře, je úžasně vystajlovaná, má pěkné nehty. Ten posraný a neuklizený záchod mi k ní však nějak neladí.Jede se dál. Sotva se rozjíždíme, Pájka hlásí, že bysme měli zastavit na pumpě! Tady na této pumpě neměli jeho oblíbené cigarety…. To je bez komentáře. Šnek se statečně drží své navigace a my opravdu přijíždíme do cíle. Je to fajn, měl jsem strach, že s tím papírkem zajedeme někam do kukuřice. Vyschlé kópák je úžasný motosraz a je zde velká spousta lidíííí. Dotěrnou otázku „Kolik tam bylo lidí?“ nemůžu odpovědět, ale je jich hodně a opravdu to tady žije. Couveme ke kópáku, otevírají se boční dveře a ven vypadává hejno zmuchlaných pukavců. Nikomu se nechce prázdné pukavce odklízet do 2 metry vzdáleného koše. Jsme unaveni z cesty, a proto pukavci končí dvěma kopanci pod autem. Tam taky nebudou vidět.Na místě je spousta známých a kamarádů a je to tady opravdu moc fajn. Kanál, Max, Milan Rosypal a taky fanoušek , který si říká Pobřežní hlídka. I když je kópák vypuštěn, má na sobě neustále malý nafukovací člun a na hlavě zbytky nafukovacího delfína. Dostává novou přezdívku – Bjukenen. Kapela před námi dohrává a z našeho varieté se stává pracovní jednotka, která to nemá tentokrát lehké. Veškeré věci se musí tahat 30 metrů daleko. Mezitím přijíždí taky Savana, takže jsme kompletní a v klidu zvučíme. Mezitím probíhá před námi nějaká soutěž – postřehl jsem pouze, že si soutěžící málem ukroutili ruce. Úvodní intro, Savana plive plameny pekelné a my startujeme. Sázíme jeden vál za druhým a plac pod náma se hezky zaplňuje. Hraje se nám opravdu skvostně! Zvuk nahoře úžasný, venku prý stejně tak. Stále mám problém s mikrofonem. Vypadává ze stojanu a stále ho musím upravovat. Zvukař je všímavý a ihned vše napravuje. Dostáváme se do té správné extáze a pod náma se začalo pogovat. Rej šílenců dostává ty správný obrátky. Někteří tlučou hlavou o stage a jiní se drápou za náma nahoru a skáčou dolů. Mezi šílenci se taky pohybuje cca 7 letý kluk, který vesele třepe hlavou do rytmu. Další vál věnuji právě jemu, nicméně škodolibý Savana mě veřejně opravuje a tvrdí, že to není žádnej kluk, ale normální dospělej trpaslík…Dostávám záchvat smíchu a dusím se i při další písničce. Tak a tři písničky před koncem přibíhá nafukovací muž Bjukenen a přináší litrovou láhev rumu. Proč ji dává zrovna pode mě, to mi není vůbec jasný… Lidé pod i před náma jsou dnes úžasní, jdeme do finále – Rock n Roll Dog a končíme. Omyl nekončíme. Je vyžadován přídavek a to dost hlasitě. Dnes jsme sice nehráli Fuckin Crazy Rock n Roll, ale přidáváme Ace of Spades. Zkáza je dokonána. Další přídavek už fakt nemůžeme dát, sorry, tentokrát šlus. Děkujeme a balíme vercajk. Naši bedňáci makají neuvěřitelně rychle a spolehlivě. Za deset minut je stage čistá. Nastupuje skvělá břišní tanečnice. Nabízím jí před vystoupením rum z láhve, ale s díky odmítá, prý by se jí motaly nohy. Nevadí, aspoň neubude. Tanečnice to nemá před drsnými motorkáři jednoduché. Na křehkou dívku je různě pokřikováno jako třeba : „Ukaž kozy“ nebo „Ukaž p….“. A je tu tradiční kópákovský kankán. Kdo neviděl nechápe, kdo viděl, nechápe taky. Holky mají jako vždy s tímto číslem ohromný úspěch. My se jdeme zkulturnit, protože naši spolehliví bedňáci se o vše postarali. Přichází hlavní šéf celé akce a děkuje za zážitek s tím, že příští rok hrajeme kópák zase. Následuje klasická afterparty, které se zúčastňuje hromada lidí, nafukovací muž Bjukenen a spousta dalších jedinců. Vše dokumentuje náš další dvorní fotograf – Robin, který tentokrát nerozbíjí pukavce, ale mačká spoušť. Ještě erotická show, řádění na vynikající Black Sabbath revival a už nás ženou do dodávky.Vynikající akce se spoustou skvělých lidí, členům souboru musím poděkovat za stále se zlepšující výkon a samozřejmě medaili si zaslouží náš statečný řidič Šnek, stejně tak bedňáci a Robin – vynálezce pukavců.&