REPORT 18.11.2023,Beroun, Rock klub Prdel

Milý čtenáři, určitě čekáš zase spoustu nových zážitků z naší berounské anabáze, ale rovnou tě musím ujistit, že skoro nebude o čem psát. Náš hudební soubor se totiž rozpadl a nepředpokládám, že ho ještě někdy vzkřísíme! Ne, ne, nelekej se, není to takový rozpad, jak to na první pohled vypadá. Ale když dovolíš, začnu od začátku, abys věděl, jak to všechno vlastě bylo….

 Jednoho krásného listopadového dne, kdy listí ,již opadané, je zbarveno do žluta, do červena a dokonce i do hněda (to když se do něj vyserou kočky nebo zatoulaní ježci), se náš umělecký hudební soubor vydává na dalekou cestu, za hranice Moravy a všedních dnů – do Berouna. Dnešní Beroun není festival u řeky jako v září, ale koncert přímo ve věhlasné Prdeli. Tento rockový klub proslavil především jeho pan majitel nejen tím, že mu dal takový úderný název, ale také svým originálním vztahem k vystupujícím kapelám.  Kapela, která přijede včas, má u pana Martina nachystanou na baru řadu kalíšků s tmavou tekutinou, a jako odměnu, že přijede včas, si členové souboru musí vypít po kalíšku a všichni dostanou pochvalu, že přijeli včas, neflákali se po cestě po hospodách a nejsou na plech.  Protože já tohle vím, běžím rychle po příjezdu jako první do klubu a radši těch devět medovin rychle zkonzumuji sám. To by tak hrálo, aby kapela chlastala, když má účinkovat. Ovšem pozor! To není všechno. Svéráz pana majitele spočívá v tom, že jakmile přijede kapela na koncert jenom o minutu později, než bylo domluveno, čeká pan Martin pod schody. V pravé ruce třímá gumovou odtokovou hadici z pračky (plastové koncovky zásadně nesundává) a jak přichází členové souboru, jednoho po druhém chytá levou rukou za hřívy a pravou rukou je mydlí hadicí hlava nehlava. A ještě u toho řve: „Já vám dám welkam drink, hajzlové! Já vás naučím jezdit pozdě! Pocem ty chlupáči, ty dostaneš dvakrát!“ Chápeš tedy, milý čtenáři, že za této situace se snažíme přijet vždy včas. Jednou jsme se opozdili a Fore dostal takovou nakládačku, že měl tmavé pruhy i přes obličej a děcka na něj potom na ulici pokřikovali : Zéébraaa, Zébra, Zééébraa… Uff, dnes to bylo tak tak. Na baru jsou welcome drinky připraveny, ale je tu i hadice. Naštěstí jsme to stihli a hadice mizí pod pultem. Pan majitel má na tváři spokojený úsměv a my víme, že dnes nás nebude řezat. Tak to se nám všem fakt ulevilo.“Dneska to máte tak tak, hoši, kapela co měla hrát minulý týden, nevystoupila. Tak jsem jim nabančil, že skončili na áru,“ prohlásil pan Martin.

Takže hrajeme. Dnes je zvuk jedna á, máme zde naše skalní fanoušky, takže atmosféra je skvělá a my hrajeme a hrajeme a už jsme přehráli tři poslední desky a velkou část nového alba a pořád se nám nechce domů. Přece jenom – je tady teplo, že, a je tu všechno, co umělec potřebuje. Píívo, rum, medovina, různé ko ko ko koktejly a taky zajímavé jídlo. Proč bychom tedy chvátali domů, že? „Martine, co to máš v té lednici za lektvary?,“ ptám se a ukazuji na podivné baňky s děsivými nápisy. „To jsou vole utopenci, ale bacha, zde jsou lahve seřazeny podle ostrosti jednotlivých směsí.“ Vlevo nepálivé – pro ženy, pak je tady jemně pálivá směs, pálivá, superpálivá a megapálivá. Jestli máte hlad, tak si vyberte!“ Beru si baňku s nápisem ULTRA BRUTAL DEATH, ostatní taky a na zpáteční cestě dostáváme hlad. Otevíráme baňky, cpeme se utopenci a hulákáme –„Dyť to vůbec nepálí! Dyť je to čajíček! On nás podved, dal tam normální pálivej kečup!…..a podobné invektivy. Za nějakou dobu se zezadu z auta ozve divný zvuk. Uááááchh, kurvaaaa, zastav, mně upadne držka. Uáááchh, do prdele to pálí. To se nedá vydržet. První vybíhá z auta Káca a utíká pryč, do polí kolem dálnice. Zatímco na něj čekáme a nemůžeme se ho dočkat, řve další – Fofo – „já potřebuju nějaký mlíko, to není možný, co je to za chemikálii, kurva!“ A utíká do polí na druhé straně dálnice. My nečekáme a jedeme dál. Nejstatečnější ze statečných odpadají postupně  u Humpolce, v Jihlavě a taky v lesích Vysočiny. Doteď prostě o nich nemám žádné zprávy ani jakékoliv informace. Údajně by někdo snad měl být v nemocnici, ale většinou, když někam zavolám : „Máte u vás Kácu? Nebo Foreho? A co Fofo?“ Tak se v telefonu ozve :“Di do prdele.“  Ach to zdravotnictví.

Takže teď, milý čtenáři aspoň víš, proč se náš hudební soubor rozpadl. Nemůžeme účinkovat, naše hudebníky zničil pan Martin svým brutálním jídlem a uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Očekávám, že do týdne bych snad měl mít už konečně nějaké konkrétní informace a doufám, že hudebníky, pobíhající zoufale po polích nestřelil nedopatřením nějaký myslivec. Všechny dojednané koncerty tedy zatím platí, ale počítejte s tím, že kapela se už asi nebude jmenovat Ocelot, ale vhodnější název je Propálenej kotel.

Děkuji, milý čtenáři, že jsi dočetl až sem, fanouškům se omlouvám za mystifikaci a před chvílí mi volali myslivci z Havlíčkova Brodu, že odchytli Kácu i Foreho nedaleko hájenky. Fofo byl nalezen místními hasiči u Českých Budějovic na stožáru vysokého napětí. Je to dobrý, hrajeme dál a těšíme se na vás 9.12. v Ivančicích.

S pozdravem Utopencům smrt se s vámi loučím a zase někdy.       Heinrich