Report 12.2.2016 Litvínov – Attic, 13.2.2016 – Spálené Poříčí, minitour + D.N.A.

12-13-2-2016-litvinovspaalene-porici-062

12.2.2016 Litvínov – Attic, 13.2.2016 – Spálené Poříčí, minitour + D.N.A.

Jestli tohle přežijeme, tak přežijeme už cokoliv, myslím si před odjezdem, protože vím, co náš hudební soubor zkombinovaný s pojízdným cirkusem dokáže. Hurá na sever! Severní kraje jsme si v poslední době velmi oblíbili a obrážíme jednu štaci za druhou. Z toho důvodu nemůžu reportáž rozdělit na dvě části, neboť vše se v jeden celek slévá….Odjezd a nalodění probíhá absolutně jako na drátkách. Sbíráme všechny hudebníky a kamarády, kteří se obětují a budou nám, doslova s nasazením života, pomáhat. Vše jsme naplánovali do detailu a doslova do minuty, takže není radno se někde jakkoliv zdržovat. Podle bagáže, která v autě přibývá, to vypadá, že jedeme opravdu na sever (ní) pól! Šnek přináší novou zbraň, kterou mě velmi potěšil – krásný prak a my ho testujeme hned na první zastávce u Pájky. Vrata od stodoly trefený jak nic. Jedeme v sedmi lidech a jsou to opravdu tvrdí borci – nejdříve se objevuje na denním světle pověstný Jeníčkův ořechový likér, kterým si spravuji pochroumaný žaludek a vzápětí je to Kácova placatice, dnes z ní teče rum. V pohodě, žaludek už zase funguje. Jedeme jak hasiči, nikde se skoro nezastavuje, míjíme oblíbené pumpy se slzami v očích, máváme na čerpadlářky, které se nás již dnes asi nedočkají. Kuřáci vyhulují po cestě a dokonce si vyrobili i magnetický popelník, který se přichytí ke dveřím auta zevnitř a hoši čmudí a čmudí. Jediná nevýhoda tohoto vynálezu je, že občas o něj někdo zavadí, takže se vajgly zcela snadno rozsypou po podlaze. „To auto je moc nějak uklizený“, tvrdí Pájka a hned dodává, že se cítí nějaký nesvůj, když se po podlaze neválejí vajíčka z baget.“ Dočkej času,“ tvrdí Fofo a já dodávám, že o vajíčka na podlaze je také postaráno, a to díky mému nejnovějšímu vynálezu: do dodávky se na noc zavřou čtyři slepice a ráno se pustí. Vajíčka jsou vyzobána a ani se nemusí uklízet! Smrtící jízda pokračuje a dnes dokonce ani nezastavujeme na oblíbené Rybě u dálnice. To je teda nezvyk a neodpovědnost, ale co se dá dělat. Musíme být na místě včas. Šnek motá volantem a neustále komentuje situaci před naším i za naším vozidlem. Objíždíme Prahu a už je to jen sto kilometrů. Litvínov. Na místě už čekají hoši z DNA a náš první dojem je ten, že tenhle klub je totální pecka. Z auta vše putuje do výtahu na vozík, s vozíkem jede místní borec až k pódiu a my jsme nahoře. Vše v klubu je perfektní – od zvukaře přes bar a také pořadatelé jsou na jedničku. Pouštíme se do boje a je vidět, že jsme týden nehráli, protože hrajeme s obrovskou chutí. Jeden vál střídá další, obligátní kecy mezi písničkami a my sklízíme za každý vál moc pěkný potlesk. Zřejmě se Litvínovákům líbíme, protože po našem setu dostáváme hned objednávku na účinkování na zdejším motosrazu. I bar je fantastický a to my oceňujeme hned po koncertě, protože je zde výběr z pěti druhů piv. Dnes si odpouštím objednávání piva ve světových jazycích, protože nechci, aby si slečna za barem myslela, že jsem kretén anebo cizinec. Co si prosím dáte? Dělám, že nerozumím a ukazuji prstem na nálepku s desítkou. Tohle pivo chcete? Ígen!, odpovídám a uvědomuji si, že moje předsevzetí vzalo za své. Doufám, že si slečna nemyslí, že jsem maďar a honem dodávám : Cvaj mal, bite. Slečna barmanka je vyřehtaná, já rudej až za ušima a mažu od baru radši pryč. Mezi litvínovskými rockery jsou velmi zajímaví jedinci: vidíš támhle tu paní? No jasně. Tak to je majitelka dvou mateřských škol, říká pořadatel a já se nenápadně uklízím za stage. Loučíme se, chválíme dokonalou práci zvukaře a šup výtahem k autu. Před námi je cesta do Žatce, kde budeme tuto noc bydlet. Čtyřicet kilometrů zvládáme jak nic – s jednou zastávkou na pumpě a jsme v Žatci. Navigace nás sice dovedla poblíž Francouzské ulice, kde dnes bydlíme v penzionu, ale jaksi se na tu ulici nějak nemůžeme trefit. Zezadu z auta se ozývají různé poznámky, jako že se asi dneska bude chrápat pod mostem, v parku anebo někde na diskotéce, popřípadě je prý oblíbeným místem na spaní nádraží. Mezitím Jeníček vypráví, jak cestoval jednou autobusem a domů dorazil až napotřetí, neboť ho v autobusu zastihl spravedlivý hluboký spánek. I Zdenda líčí, jak se prohajal až do Brna….Zastav! Už toho bloudění bylo dost. Stáčím okno. Po ulici jde trojice – zřejmě z plesu – dvě děvčata a jeden vousáč. „Prosím vás, kde tady najdeme penzion Aranka??“ to jsem neměl říkat. Děvčata na mě třeští oči a skáčou na chodníku a ječí „ Jéééé, jééé, Aranka, Arankáá, vole prej Arankááá“, vousatý muž přistupuje k okénku a na moji druhou otázku se na mě stále usmívá. Nejsem si jist, jestli mě vůbec vidí, ale mám podezření, že i od něj se nic nedovím. Vousáč se stále usmívá a kouká na mě . Do toho holky skáčou a stále hulákají Arankááá, Arankááá. Zatahuju okno, protože od zhulenců se toho asi moc nedovím. Je půl druhý ráno a my pořád nebydlíme. Hele vole, taxíky! Lezu z auta a teď je to jasný – každej taxikář přece ví všechno. „Prosím vás, poraďte mi, kde je tady Francouzská ulice?“ ptám se taxikáře. Ten se suverénním profesionálním úsměvem odpovídá : „Tady nic takovýho není, to musíte do Prahy!“ I mě, otrlého, tato odpověď zcela zaskočila a odpovídám, že na této ulici je v Žatci penzión Aranka. „Tady nic takovýho není,“ odpovídá taxomuž a zavírá okýnko. Lezu do auta a zdá se mi, že tady v tom Žatci se buď všichni po půlnoci pomátli, zešíleli, a nebo je zasáhl nebezpečný virus, jako v katastrofických filmech. Nakonec vše řeší Šnek, najíždíme podle navigace na Francouzskou a to je slepá ulice, na jejímž konci je konečně penziónek. Hlavně nedělejte kravál, praví sympatická paní majitelka. Né, to my nebudeme, hulákají hoši jeden přes druhého, lezou do schodů a na přidělené pokoje a ke všemu mají spoustu humorných poznámek. Jdu okamžitě spát, aby se mi hlasivky trochu spravily. Kdo z vás nejvíc chrápe? ptá se paní majitelka. Jáá, hřímá Zdenál. Tak ty pudeš na samotku. A přiděluje Zdenálovi samostatný pokoj. Vše najednou utichá jako mávnutím kouzelného proutku. A to je velmi podezřelé. Známe svý lidi, že jo. Jdu ven a dostávám záchvat smíchu. Ve vedlejším pokoji svítí televize a podle signálu je jasný, že už nevysílá. Nikde nikdo. No bodejť, známá parta Pájka, Fofo a Káca, které velí Pájka, se přesunula nenápadně do ulic do vyhlášeného Bar Baru. Z vyprávění se později dovídám následující informace: Barmanka : Co si dáte? Džonyho Volkra. Prosím? Džeka Danielse. Já vás prosím vás neslyším, tady je moc velký hluk. A Pájka pronáší historickou větu: „ Dáme si vole to, co pije Lemmy!“ Já nevím, co to je Lemmy, odpovídá barmanka. Hahahahahaha. Dokonalé. Kmotři z nonstopu se vracejí spát až kolem šesté ráno a ještě v půl jedenácté jsou jako mrtvoly. Pájka jaksi netrefil zřejmě do svého pokoje a zatímco Jeníček odešel na záchod, domnělý výtržník mu leze do postele a usíná. On mi vlezl do postele, žaluje Jeníček a jde si lehnout jinam. Jedenáct hodin. Pájo vstávej! Nech mě, Pepiku, ještě je brzo. Obrovský řehot. Další z výtržníků – Fofo – není k probuzení a ani Káca se k ničemu nemá, i když jeho telefon neustále vyzvání a Káca nereaguje. Dostáváme befel od paní majitelky, že po poledni už máme být v trapu, dorazí totiž další várka na hajání. To nevadí, tvrdím, my se s nimi rádi seznámíme! Konečně se pakujeme do auta, zadáváme údaje do navigace a opouštíme Žatec. Necháváme za zády barmanku, která neví, co pije Lemmy, ani kdo to je, necháváme za sebou Bar Bar, negramotného taxikáře, švihlá děvčata, co skáčou a hulákají Arankááá a taky vousatého muže, jenž nemluví a jen se usmívá. Šnek hlásí, že máme celej den a před sebou jen 160 kilometrů do Spáleného Poříčí. Tak to je brnkačka, někde to smotnem na pumpě. Dal bych si pumpový kafe, ozývá se zezadu Fofo. Hoši se neustále řehtají a je vidět, že flamendři jsou ještě v ráži. Hele pumpa. Zastavujeme na výpadovce směr Plzeň u velkého vánočního billboardu. Všechno leze ven a cpou se do malé pumpy. Fofo vzápětí vystrkuje hlavu ze dveří ven a organizuje : „ Hoši, ta pumpa je hrozně malá, tak sem radši choďte po jednom!“ Už fakt nemůžu, to je další hláška a já už jen sípu, protože tolik smíchu si fakt nezasloužím. Pumpa je malá, uprostřed stolík na kávu a velmi sympatická mladá paní. Stále se usmívá a to je voda na naše borce. Rozjíždí se další hlášky, řehot, zvuky otevíraných plechovek a tak dál. Vchází další slečna, tentokrát řidička. Spatřuje vyřehtané chlupáče v černých kožených hadrech a nasazuje vstřícný úsměv. „Nás se nemusíte bát, my jsme sice v černým, ale jinak jsme bílí, „ vypálí Fofo další hlášku. „Né, né, já se vás nebojím, hlavně, že jste veselí, to se jen tak dneska nevidí!“ Tak to my ještě budem veselí, myslím si. Loučíme se s pumpařkou, přejeme jí veselé velikonoce, vánoce, léto a věnujeme ji naše cédéčko. Na oplátku dostáváme smradítko do auta a propisku. Paráda. Jenže náš pobyt na této pumpě zdaleka nekončí. TRPASLÍCI! zařve někdo a ukazuje doprava. Skutečně. Vpravo dvě stě metrů je obří hala narvaná plastovými trpaslíky, různými zvířátky a podobnými kravinami na zdegenerování českých zahrádek. Jdeme to obhlídnout. Vstupujeme do království toho největšího kýče, který se dá u nás sehnat. Nikdo nikde, ale v hale jsou snad tisíce zrůdiček, trpaslíků, zvířátek a všelijakých nepotřebných krávovin. Do chlapců jak když vjede nová energie. Pobíháme po hale, nacházíme ty nejlepší kousky a fotíme se s nimi. Zrovna si prohlížím plastovou somrující bábu a říkám nahlas, že tady asi nikdo není a že bychom si jako mohli ty hrůzy naložit do auta. Nicméně dva metry vedle mě se objevuje stín pana vietnamského prodavače a vypadá to, že borec jest velmi vytočen. Jeho tvář vůbec nevyjadřuje žádnou přívětivost. Vietkong – hlásí Pája. Děláme, jako že ho nevidíme a Fofo sedlá nejbližšího plastového kozla. Kozomrde, ozývá se . Pan Vietnamec se stále přibližuje, takže my se dáváme na ústup, ještě společné foto a jdeme radši pryč. Z haly směrem k nám šlehaly neustále blesky, dokud jsme neodjeli. Náš parník se řítí do daleka, je sobota odpoledne a zachtělo se nám jídla. Tady zastav, to je Hubert. No jistě, jak jinak, myslivecký restaurant. Jdeme dovnitř. U dveří stojí velmi úslužný pán s motýlkem a praví : Dobrý den, máte zde u nás rezervaci? Máme zde rezervaci, a to od teď, odpovídám. Aha, tak to je mi líto, když tak bych vám poradil, kde se najíst. Nechceme vole Huberte, jedeme jinam. Vypadá to tak, že všechny hospody a restaurace v Plzeňském kraji mají buď zavřeno a nebo jsou v rekonstrukci. Konečně zastavujeme v malém městečku a hrneme se do restaurace, která má na střeše krásného zeleného trabanta. Zde se nás ujímá číšník, který ví, kdo přišel. Vy ste rokeřííííí, že jo? Tak sem se nevejdete, ale mám pro vás salónek. No prosím, to je aspoň přístup. Rovnou salóoonek. Usedáme k dlouhému stolu a vypadá to zde, jako by probíhala výroční schůze rybářského svazu. Číšník je velmi vstřícný : Co budete pít? ptá se Šneka. Já si dám nealko Birel. Výborně, pán si dá jedno vykastrované pivo a co dál? Opět řehot, protože vykastrované pivo je geniální výraz. Do salónku přichází i pan majitel restaurace a ujišťuje se, že je všechno v pořádku a že nám chutná. Vycházíme najezení a v dobré náladě ven. Zvenku se ozývá zajímavá hudba a my zjišťujeme, že na náměstí probíhá něco jako maškarní karneval. Jdeme na pouť! Blížíme se k místu konání a tady je hned jasné, že místo masopustních masek se stáváme hlavní atrakcí my. Místní domorodci si na nás ukazují a nechápavě koukají, co že je to zač. To je asi nějaká kapela, slyšíme. Za chvíli probíhá focení a rázem jsme se všemi kamarádi. Zdenál je odtažen ke stánku s pivem a k nám se přidávají místní masky, převážně smrtky, čerti a obzvlášť zajímavá je maska, která je jako vyšitá z naší písničky Poslední cesta. Maska dostává samozřejmě název S kosou nevěsta. Dáváme se na ústup, protože místním občanům se asi líbíme a to by nemohlo dobře dopadnout, přece jenom se večer hraje, že…Naše anabáze pokračuje. I když navigace cosi ukazuje, Šnek vede parník okreskami a dělá dobře. Ocitáme se u muzea letadel a zbraní. Zastav! Koukáme na obrovská dopravní letadla, vrtulníky, ruské tanky, německé transportéry, kulomety a čtyřmetrovou sochu bronzového Stalina. Mezi tím je i žluté práškovací letadlo. Štefan už letí, Štefan je tady, hlásím Fofáčovi a Fofáč odpovídá : „Servus chlapci, jako si tu žijetě?“ Kocháme se zbraněmi, protože zbraně, to je něco pro nás. I Káca je velmi spokojen a jako majitel pivovaru a soukromého vrtulníku oceňuje tyto bojové stroje. Jedeme dál, v autě začíná pohasínat nálada a najednou je vzadu prapodivný klid. Podívej se na ně, říká Šnek. No jistě, flamendři chrápou, a to jeden vedle druhého. Popadali jak podzimní hrušky. Spálené Poříčí. Klub nacházíme okamžitě, ale jsme tu brzo. Navrhuji vlastivědnou procházku po pěkném městečku, mohli bychom třeba zajít do muzea nebo tak. Ale když vidím ty ztrápené nedospané zarostlé tváře, vydáváme se do hostince na náměstí. Tady rozhovor opět vázne a vypadá to tak, že soubor bude samou únavou brzy číst noviny. Korunu všemu dává Pájka, který si poroučí něco neuvěřitelného – čaj. To už je mi jasný, že tady jde do tuhého. Co bychom taky chtěli, že, sobotní odpoledne po kšeftě a další před náma. Sbíráme síly a jedeme do klubu. Klub Sklep je pojat ve stylu starých anglických klubů, vše je z cihel, na stěnách kvalitní obrazy Beatles, Rolling Stones, Hendrixe. Aparatura skvělá a mladý zvukař velmi snaživý. Pořád se ohlížím kolem a něco se mi nezdá. No jistě. Na rozdíl od jiných štací je zde doslova přeholkováno. Dívky jsou doslova všude a na baru sedí jenom ony. Za barem též děvčata. Ideální stav pro náš soubor. To se to bude pěkně hrát, ozývá se z mužstva. Nastupuje první kapela, její název je Kraví Tma. Výborná muzika, trochu recese a skvělý zvuk. Obzvláště jsem se pobavil písničkou o pánovi, který se opaloval v létě na pláži, usnul, on mu vyklouzl ven z trenýrek a spálil si ho. V refrénu se zpívalo něco jako „ani neleží, ani nestojí, holky se mi budou smát.“ Další kapela je DNA. Opět výborný zvuk a hoši krásně strhli publikum k řádění. Jdeme my. Dolaďujeme zvuk za jízdy a pálíme jednu za druhou. Je zde horko jak na té pláži a pro jistotu se dívám, jestli si ho nemůžu spálit. Třeba od reflektorů….Zpočátku je vidět, že jsme děvčata zaskočili rokenrolem, ale mohutný potlesk svědčí o tom, že to děláme dobře. Začíná se to tam hýbat a lidé se baví. Přidáváme ještě jeden vál od Motorhead a vyhlašuji, že chci vidět pořádné pogo. Pořádně zapogujte, ale né, že mě někdo kopne do hlavy. Rozbil by se mi můj Hellklobouk! Tak to je jízda, dole pod námi jde očividně skoro o život. Ruce, nohy, strkání, padání, boty, třepání, běhání – no prostě jak říkáme my, Moraváci – chlív jak sviňa. S pocitem dobře vykonané práce si jdu sednout a čekám, až trochu uschnu. Loučíme se, čeká nás 217 kilometrů, ale to už je brnkačka. I přes to, že přestaly jít směrovky. Śnek si z toho nic nedělá a stále si povídá : „Však vy se rozběhnete, vy ludry!“ Po pár kilometrech se tak opravdu stalo a my už dokonce i blikáme. Dóbro dóšli, jsme na základně a jdeme bydlet. Na příští týden vyhlašuji dovolenou , což celý mančaft přijímá s velkou radostí. Budu se jen válet a chrápat, tvrdí Pájka, ale já mám podezření, jestli se nechystají s Kácou a Fofem do Žatce do Bar Baru. Celkové hodnocení turné je : špica špicová nejšpicovatější ze všech špic. Díky všem za pomoc a organizaci, zvukařům za zvuk a zdravíme příjemné obyvatele městečka Kaznějov.