REPORT BOŘÍKOVSKÝ FESTIVAL 23.7.2016, Boříkovský dvůr

     Další koncert našeho letního řádění je před námi a náš cirkus se bude přesunovat do Boříkovského dvora. Dnes nakládáme se Šnekem těsně před odjezdem a jak vidno, Šnekovi činím velkou radost tím, že bereme jenom tři bedny. Můžeme jich vzít šest, protože dnes se mi chce opravdu hodně nosit a tahat co nejvíc aparátu. Je velký pařák a podle posledního výzkumu vědců je ve velkých parnech ideální hlavně těžká práce, a to jak na krevní oběh, tak na pohybový aparát zn. Marshall. Vědci totiž tvrdí, že zajebat se do stínu umí každý pitomec. Přesun na místo koncertu je dnes taky ideální a všichni jsou na místě včas, což má za následek, že mě dnes neklepne pepka. Tankujeme. Šnek si myslí, že řídí svůj motocykl a strká do nádrže zelenou hadici. Tak to bylo o fous. Netvrdím, že by dodávka na naftu nejela na benzín, ale radši pro jistotu tankujeme z hadice černé. Sichr je sichr. Jako první usedá k venkovnímu stolu samozřejmě Pájka. Není nad to, sedět venku před pumpou, vyhulovat a lejt do sebe pukavce. „Ta má ale kozy,“ slyším za svými zády poznámku od vedlejšího stolu, který obsadili motocyklisté. Poznámka je určena naší spolucestující, která naštěstí nic neslyší. Kdyby totiž slyšela, zřejmě by drzounovi jednu flákla. Brázdíme krásnou krajinou a já pozoruji rybářku, která je svlečená do plavek a zrovna se chystá nahazovat udici. Švih! Návnada letí přes půl rybníka a statná rybářka spokojeně usedá na poněkud malou židličku. Rybářky to prý vůbec nemají jednoduché. Někdy se stane, že se háček s návnadou při nahazování zachytí vzadu o podprsenku a rybářka je hnedle nahoře bez. To však má samozřejmě své výhody. Přítomní rybolovci se nedívají na splávek, ale na rybářku a ta jim krásně zatím všechny ryby vychytá. Jsme na místě a naše každotýdenní trable s cestováním tím odpadají. Pánové nechápavě zírají, jestli jsme už fakt na místě, protože taková krátká cesta je velmi neobvyklá a podezřelá. Boříkovský dvůr je krásný areál. Parkujeme vedle pódia a jde se na průzkum. Sedáme ke stolu, vzápětí přichází velmi příjemná paní s mísou buchet, staví je před nás a vybízí nás, abychom ochutnali. Buchty jsou vynikající, tvarohové s povidly a navíc domácí. Tak tady se nám taky bude líbit! U našeho stolu je jako vždy veselo, naše psychika je stále narušena tou stejnou připitomělou frází „přesně tááák“ a používáme ji s pravidelnou frekvencí skoro za každou větou. Zde není potřeba cokoliv jiného vymýšlet, s tím vystačíme na celý večer. Občas někdo připepří tento duchaplný rozhovor větou „cesta je otevřená“ a na tuto větu sborem odpovídáme „přesně tááák.“ Pokud by nás někdo chtěl označit za kretény, tak by nám to asi moc nevadilo a odpověděli bychom stejně : přesné tááák, cesta je otevřená. Ach jo, radši jdeme vyndávat věci z auta, to bude asi užitečnější. Vybalujeme, rozbalujeme, motáme, smotáváme, rozmotáváme a mezitím přichází pořadatel a říká : „Venku na vás čeká vysoká brunetka, máte tam jít.“ Tvrdím, že to určitě není možné, protože my vysokou brunetu neznáme a určitě bychom tam šli, kdyby tam na nás čekala vysoká blondýna. Není čas, dívat se, kdo je kdo. Na pódiu zatím řádí pěkně ostrá parta mého kamaráda Pavla Kunčíka a návštěvníci se i přes pekelné vedro dostávají do varu. Za tmavými skly brýlí pozoruji, že hoši se na koncert celkem těší, jenom jsme asi doma zapomněli síťovou šňůru k zesilovači. Pravím, že to vůbec nevadí a nabízím svoji prádelní horolezeckou šňůru. Sice se může do zásuvky strkat jak chce, ale já ji vozím s sebou z toho důvodu, kdyby se koncert nepovedl. Začínáme. Pódium zahalují oblaka dýmu, hoši od techniky vědí, co mají dělat. Já mám sice od rána nějaké chycené průdušky, ale s potěšením konstatuji, že tento dým mým plicím velmi svědčí a dokonce mi vyléčil za hodinu můj průduškový problém! Takže z tohoto já vyvozuji následující závěr : Chceš-li kašlati přestati, zahal se do dýmu od hlavy po pati! Náš koncert má celkem spád a my si to užíváme jaksepatří. Také dnes hraje Fofo na vysílačku a je jak utržený z řetězu. Běhá neustále za Kácou a třepou hlavama jako šílení. Já třepat nemůžu, spadl by mi klobouk. A je to tady. Nechávám chvilku mančaft odpočinout a vysvětluji divákům, proč mají hudebníci naší kapely tak dlouhé vlasy. Není to kvůli tomu, že jsou rockeři a hrají v kapele, to vůbec ne. Je to proto, že mají velmi malý honorář a na holiče už jim jaksi nezbydou finance. Já jsem na tom trochu líp, ale taky to není žádná sláva – na holiče mám tak malou částku, že mě musí stříhat pouze tupými rezavými nůžkami. Máme tu naše finále, dnes kupodivu přidáváme Válení, což je neobvyklé, ale vůbec to ničemu nevadí. Pod námi se diváci válí na betonové zemi na zádech a pěkně si to užívají. Naši fanoušci jsou velmi kulturní, a i když se válí při Válení na zemi, nezapomenou si sundat trička Ocelot a složit je před válením do komínků. Tak jsme si to užili a jdeme zase balit. Kouzlo balení aparatury spočívá v tom, že věci, které se před půldruhou hodinou vyndávaly, se teď zase odstraňují. O toto kouzlo přicházejí kapely, které si nástroje a aparaturu půjčují od svých kolegů, protože se jim nechce nic dělat. Většinou volají den před koncertem, jestli nemáme třeba bicí, basovou bednu a nebo kytarovou bednu. To jsou věci, které jsou samozřejmě největší a nejtěžší. Zajímavé je, že ještě nikdy nám nikdo nevolal, jestli bychom nepůjčili třeba trsátko, kabel nebo paličku. Ó nikoliv, aparaturu ani nástroje již nepůjčujeme, avšak kdyby se náhodou kolegům něco podělalo při koncertě, určitě je nenecháme ve štychu. Také jsem se setkal nedávno se zajímavým názorem jednoho „manažera,“ který se do nás navážel, že jeho kapele nechceme půjčit aparaturu . Když jsem mu – zcela nasrán nad tou drzostí – poradil, ať si nástroje koupí, když chtějí hrát, bylo mi řečeno něco neuvěřitelného : „jak bysme to tahali, když jezdíme třema autama?“ Hahahaha, pán zřejmě ještě nikdy neviděl auto, kterému se říká dodávka. No nic, to jsem jen odbočil, abych potvrdil zásadní heslo : Není manažer jako manažer. Tak a teď samozřejmě afterpárty. To je na tomto festivalu zapeklitá věc. U našeho stolu sice sedí pořád někdo, ale vysíláme stále různé hlídky, které se vracejí s novými pochutinami, čerstvým pivem a čerstvými paňáky. A tady bych se ještě zdržel – u stánku s nápoji je plakátek, který hlásá : TVRDÝ OD 18 HODIN. Koukám se na čas, je dvacet hodin, koukám se dolů a znovu na čas a ptám se slečny ve stánku, jak to s tím tvrdým vlastně myslela…. Jsou tři hodiny ráno, my konečně spokojeně nastupujeme do auta a vydáváme se na cestu. Dnes je cesta zpět velmi zábavná. Pějeme totiž ,nevím proč, ruské písně – Kaťuša a Vstaváj strana naródnaja. Do toho se nám plete píseň ze Švejka „U malýho vokýnka, stojí pěkná blondýnka,“ a píseň zpíváme i policejní hlídce, která nás zastavila nad ránem. Pan policista shledal, že vše je v pořádku, řidič je střízliv, ale neměli bychom prý hulákat tak falešně. Toť vše a kdybych nezapomněl do rána futrál s Rickem na zahradě, hodnotil bych akci jako naprosto dokonalou.               Heinrich