27.4.2019, Liberec, Rock Pub, samostatný koncert

Všechny moje naděje, že bude z našeho kapelového auta regulérní sanitka, vzaly za své. Dokonce jsme ani nezvládli namalovat místo našeho loga červený kříž. Je to proto, že dnes jsme všichni zdraví jako řípy a projevuje se to během celé jízdy. Z původně ohlášené sestavy se nám dva cestující na poslední chvíli odhlásili. Ani se nedivím. Cestovat s náma až do Liberce, tak to je normální sebevražda. Dnes nás má opět na starosti Šnek a veze pacienty neomylně na místo určení. No nic, zabývám se po cestě hrozně důležitou záležitostí – když teda nemůžeme mít sanitku, tak přes léto je vlastně z auta pojízdný Hostinec U Cébrala, kde na sebe každý cestující cébrá pivo z krýglu, na podzim je to Bludný Holanďan a podle posledních událostí to auto bude přes zimu fungovat jako auto hasičské. Ale k tomu se ještě dostanu. „Kolik tam těch flašek ještě máš?“ ptám se Jeníčka, který mi s baziliščím úsměvem podává baňatou láhev ořechovky. „Tohle je předposlední láhev, pak už nemáme ani hovno,“ sděluje mi prominentní výrobce ořechového likéru. Hned mě napadají chmurné myšlenky, co teda jako budeme do léta pít?

Cesta do Liberce ubíhá krásně a je to po staré silnici opravdu výhra.Vůbec už si nedokážu představit, že jedeme po té příšerné polňačce D1. I tady máme zmapované všechny pumpy, ale pan čerpadlář, který v jistém městečku byl loni ještě v pohodě, na nás letos kouká jak na vrahy. Že by měl strach? Ahaaa, on mu možná referoval kolega – pitomec z Kopidlna, že jsme ho málem nakoplidlnovali do řiti, protože k nám byl velice drzý a neochotný. Fakt není nad to, když jsou na pumpě děvčata. Nekoukají jak vejři a je s nimi aspoň sranda. Taky netrousí různá moudra, jako čerpadláři – „Už jsou tady zase ti hašišáci. Vykoupí všechno pivo a vyrabujou mrazák se zmrzlinou.“ Situaci zachraňuje slečna, která k pumpě přivádí skvrnitou dogu. „To je ještě štěňátko, má teprve sedm měsíců!“ Koukáme na psa, který na nás kouká shora a kdyby štěkl, tak se asi rozutečeme. Jeníček tvrdí, že má pětikilového kocoura a snaží se nám namluvit, že ten kocour je skoro stejně veliký, ale to my mu samozřejmě nevěříme, jelikož je jasné, že takový kocour neexistuje. Anebo je tu ještě jedna možnost, že má doma taky dogu a myslí si, že je to kocour….?

Dnes máme opět dvě navigace, abychom se neztratili, protože by nás pak doma všichni oplakávali. Má to však menší nedostatek. Jedna navigace občas ukazuje, že máme jet vlevo, ta druhá zase, doprava. Šnek to řeší tím, že jede rovně. Prostě zkušený řidič ví, jak se má v tomto případě zachovat. „Ještě jednou a asi ty krámy rozšlapu,“ mudruje řidič a veze náš soubor neomylně až na místo. Najíždíme ke klubu a rovnou se valíme k pódiu. „To jsou pěkný americký pračky,“ ukazuje borec na naše bedny. Jo, vypadá to jako pračka a my ti v tom dneska propláchneme pořádně uši! Náš oblíbený severní liberecký Rock Pub se na naši návštěvu řádně připravil. Je tu v podstatě všechno, co by správný rocker měl mít vždy po ruce a dokonce dnes máme rozšířený sortiment! „Nedáš si Tatranskej čaj?“ láká mě pan majitel. Samozřejmě, že vím, co je to tatranskej čaj, ale to slovo ČAJ mě zoufale odpuzuje od konzumace. Nemůžu si pomoct. Ne však našeho Jeníčka. Ten, jakmile uslyšel, že se zde vede Tatranský čal padesát dva procent, zvedá se od stolu a dělá, že jde na záchod. Míří však k baru a od toho baru jsme ho v podstatě skoro nedostali. Leje do sebe pověstný čaj a přichází se pouze občas k našemu stolu vyspat.  No co, co na tom může bejt tak zázračnýho… Prostě v Tatrách posekli louku, zpařili to, nechali vykvasit, vypálili a je to. Možná, že někdy taky v sudu skončil omylem i nějaký hlodavec, třeba sysel. To pak má ten čaj správnej šmak.

Klub se nám hezky zaplnil, většina návštěvníků přišla v našich tričkách, takže fanoušků tu máme dost a už teda dost keců a pouštíme se do práce. Řežeme do toho, co to jde, zvuk je parádní a na place pěkná skrumáž. Ti, co sedí u stolů vlevo, třepou hlavama jak šílení, až mám strach, že se nabodnou na krýgl. Hrajeme jako vždy co nejdéle, dokud skoro nepadnem. Dvě přestávky dneska musí stačit. Přejeli jsme obě poslední desky, zkusili další nové věci, které fungují napoprvé velmi dobře a dáváme i něco z historie. Fanoušci se nám pěkně rozjeli a nějak se jim nechce domů. Nám taky ne. Je tu teplo, je tu co pít a jsou tu skvělí lidi, kam bysme se hrnuli. Tyhle naše pohodlné stavy po koncertě už zná Šnek a jen, co trochu vychladneme, nahání nás do auta s tím, že kdo nenastoupí, pojede domů vlakem. Tak to bych asi nedal. Jednak skoro nevím, jak se tím vlakem jezdí a taky bych asi netrefil na nádraží. A kdybych trefil, stejně by mi neprodali jízdenku. „Hašišáky nevozíme,“ jako bych to slyšel. Na každém nádraží je prý pán, co má na hlavě červenou čepici s kšiltem a v ruce takovou divnou plácačku. Možná se s tím dají odhánět komáři, ale na mouchy to určitě není. Držadlo je jak od německého ručního granátu a vždycky, když vlak odjíždí, tak tento pán v červené čepici odhání cestujícím dotěrný hmyz, aby se jim pěkně cestovalo. A jedeeeem. Hodláme projet celou českou kotlinou ze severu až na Moravu, nálada v autě je ještě lepší, než na cestě tam. Trochu nám ji kazí ty pitomé objížďky, které nám soudruzi staví neustále do cesty. Pořád dokola ty debilní cedule a vymaštěné oranžové šipky. Pravda, těch šipek moc není, proto se řídíme většinou podle Polárky a nebo je na navigaci absolutně skvělé souhvězdí Medvědice. Tak tady nám to všechno spí, motor si přede a Šnek nadává na kretény cestáře. Vše je jak má být. Hořííí, hořící, hořííí! Probouzí nás prapodivný smrad, jako by tu někdo opékal olomoucké syrečky. V autě je plno kouře a vypadá to tak, že si uděláme hasičské cvičení! Ó nikoliv, nic se neděje, to jenom Jeníček provozuje svoji oblíbenou noční zábavu, která se jmenuje Zapal si a usni. Hra spočívá v tom, že hráč si zapálí cigáro a co nejdříve musí usnout. Vyhrává ten, kdo usne dříve a komu správně uhoří vajgl i s prsty. Dnes Jeníček opět vyhrává a svoje vítězství nám nadšeně dokazuje propáleným sedadlem. „To nic není,“ tvrdí chuligán, „to jsem jednou doma usnul na gauči a taky jsem kouřil. To já hraju furt, mě to hrozně baví. To fakt nemůžete vědět, jestli se třeba vůbec probudíte. A dobrodružství spočívá v tom, že se buď včas probudíš, anebo uhoříš.“ Jeníček má dnes svůj den. „Zastav, musím čůrat!“ křičí výtečník. „Teď jsme stáli, měl ses vychcat, my ti za to nemůžem, že pořád chrníš.“ Nakonec opět zastavujeme. Hráč vylézá z auta, samozřejmě si zapaluje cigaretu a jakoby mávnutím kouzelného proutku mizí v kopřivách. Já už to radši nebudu komentovat, ale vážně přemýšlím o tom, že bychom mohli našeho superkuřáka angažovat vždycky před koncertem, třeba jako konferenciéra, krotitele anebo koneckonců můžeme s sebou vozit klidně i gauč a může hrát s fanoušky svou oblíbenou hru Zapal si a usni.

Děkujeme za krásnou návštěvnost v Rock Pubu, díky zvukaři Péťovi, díky Ozzymu, Péťule, Jirkovi Fenclovi and his metal boys a těšíme se zase někdy v Liberci.     Heinrich