REPORT 2.10.2021 Jablunkov, okr. Frýdek – Místek, Rock Café Southock, křest alba kapely Witch Hammer.

Chachá, čím jedeme dál, tím je nás v autě míň a míň! Tomu se říká úměrnost nepřímá – je to proto, že vzdálenost třista kilometrů málokdo zvládne bez újmy na zdraví a zvláště, když cestuje s námi, tak bez újmy na zdraví psychickém.  Z toho důvodu mě tak nějak zajímá, jestli se někde u nás nachází psychiatrický ústav pro muzikanty…? Jestli byste o něčem věděli, tak nám, prosím, napište. Naprosto přesně víme, kde se nachází blázinec pro učitele, neboť jsme tudy nedávno taky jeli a je to v Kosmonosích u Mladé Boleslavi. Prý je to tam moc fajn. Je tam klid, pan učitel nebo paní učitelka s rozbrnkanou psychikou si tam pěkně sedne ve svém pokoji do křesílka a kouká hezky do kouta,  a nebo do zahrady. Nic tam nehraje, nikdo tam nemluví, sestřičky pomalu pokládají tác se snídaní na stůl, aby to moc nekřáplo. (Když to křápne, tak pacient většinou ten tác omlátí sestřičce o hlavu a snídani rozdupe). No prostě je tam rajský pobyt. A blázinec pro hudebníky by taky byl moc fajn. V případě naší kapely by celé auto i s aparaturou projelo bránou blázince, vrata by se zavřela a mám takový pocit, že jednou provždy. V tomhle zvláštním blázinci vládne sice také ticho, důležité pro správnou léčbu. Když však jde ráno primář MuDr. Halucinogen na vizitu, občas se ozvou z nějakého pokoje zoufalé srdceryvné výkřiky : „Vraťte mi Gibsona! Pusťte nás, my máme dnes hrát! Primář je hajzl! Pane doktore, prosím, potřebuji nutně přelampovat Maršála! Sestro, proč mě bijete, já jsem říkal trsátko a né prsátko!“….atd.

Nabíráme posledního našeho člena – Fofáče a vyrážíme na sever. Vlastně ještě ne. Ještě přichází Vlaďka, aby mě vyděsila jakousi žlutohnědou potvorou s trojúhelníkovou hlavou a strupy a ostny po celém těle. Co to je? Brr, co to má jako bejt? Nějaká diluviální ještěrka se na mě kouká (samozřejmě přes sklo auta) a mám pocit, že kdybych stáhnul okno, ještěr by mi byl vhozen do klína, já bych zařval, on by mě leknutím kousl (možná i do pinďoura) a dnešní koncert by musel být odvolán. Kdo je zvědavej na kapelu s mutujícím zpěvákem? Přehlídka zoo však ještě nekončí a kromě metalového pejska Fibinky se seznamujeme ještě se dvěma čerstvě narozenými koťaty. Jedno jsem si chtěl sice vzít, ale prý to nejde. Nemám prý vztah ke zvířatům a vůbec nee k plazům. Tak dobře Vlaďko, hlavně, aby ti ty koťata nesežrala ta hnědá ostnatá obluda, jo?

Cesta ubíhá doslova před očima, náš stroj se řítí vpřed po dálnici šílenou rychlostí, projíždíme Moravskou bránou a zde nabíráme ještě větší rychlost. Honem, honem, tu cisternu s dusíkem musíme předjet, a to okamžitě. Vzadu pod cisternou to totiž zuřivě syčí a vypadá to, že dusíček pánovi z cisterny uniká. A až to bouchne, to my už budeme dávno v Jablunkově a pán odletí doprava na Petrovy kameny. Zde ještě musím konstatovat, že spousta pump, které jsme dříve využívali, byla zavřená, a nebo v rekonstrukci. Některé byly zarostlé kopřivami až ke stropu a pod jednou dokonce měli uskladněné komedianti houpačky, kolotoče a svítící labutě. Zastavujeme u jedné čerpací stanice a zde má bába stánek se slovenskými výrobky. Tam se hrne první Fofáč, následován Kácou a doslova rabují celý stánek. Také Šnek se přidává a kupuje si cosi, co vypadá jako koláč, jmenuje se to nějak jako prgál, regál, nebo tak nějak. Jsou prý v tom čučorietky. Tak to bych teda nejedl, koláč s nějakým hmyzem. Káca si kupuje žinčicu a Fore si nacpal batoh brynzou a haluškami. Ode dneška mu říkám major Haluška. Ptám se slovenské báby, jestli prodává pivo. Nebudu zde radši reprodukovat její odpověď.

Konečně jsme v Jablunkově, cesta uběhla jak fík. Rock Café Southock je fantastický hudební klub! Velký, prostorný sál udělaný pěkně stylově vyloženě pro metalové kapely. Po stranách stage dvě obludy chrlí mlhu z huby na hrající kapelu. Zázemí pro kapely fantastické, je zde několik šaten s lednicemi, v lednicích obložené mísy, na stolech asi deset lahví různých lihovin, z nichž mě hlavně zaujala originál ukrajinská vodka. Né, že bych ji pil, ale ta etiketa byla fakt pěkná. V klubu jsou dva bary, jeden přímo v sále, další vzadu, takže kdo by si chtěl povídat, přesune se se slečnou k baru tichému a tam do ní může hučet až do rána. Kdo má hlad, zajde si do další místnosti, kde se valí skvělé jídlo. Vše je zde naprosto dokonalé, stejně tak velká zvuková aparatura, která opravdu špičkově hraje. Kromě toho se před začátkem klub zaplňuje fanoušky, jsou to hlavně fanoušci  dnešních oslavenců Witch Hammer a je jich zde asi dvě stě (tato informace je pro ty, koho zajímá „kolik tam bylo lidíí?“). Pouštíme se do práce. Hraje to fantasticky a na to, že jsme zde poprvé, tak návštěvníci reagují naprosto skvěle. Postranní chrliče na nás chrlí neustále tuny mlhy a my do toho řežeme hlava nehlava. Troufám si tvrdit, že napoprvé jsme zde uspěli skvěle. Také složení návštěvníků je zajímavé – mluví se tu polsky, česky a slovensky, někdy mám problém rozumět, ale to nevadí. Po nás jde na plac dnešní hlavní kapela, která křtí nové album – Witch Hammer. Hraje jim to fantasticky a odezva jejich fanoušků je velmi bouřlivá. Také mám tu čest pokřtít borcům nové album a my se pomalu odebíráme do backstage, kde probíhá zrovna těžká pařba s kapelou, která hrála jako první. I jejich název je parádní – Mlsní starci. Tedy tihle Mlsní starci konzumují lihoviny ve velkém stylu a marně jim vysvětluji, že my nejsme Mlsní oceloti. Dáváme se na ústup a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím na zpáteční cestě. Bohužel, z těchto dobrodružství vám toho moc nesdělím, jelikož upadám do slastného, příjemného a otužujícího spánku. Šnek v autě topí a snaží se udržet rozhovor, avšak znavení hudebníci pomalu usínají a ani neví, kde vlastně jsou. Probouzíme se padesát kilometrů od domova a já teď nemůžu, bohužel, sdělit váženému čtenáři, co zde probíhalo za rozhovory, protože tyto rozhovory jsou velmi, velmi drsné a hrozilo by, že by se někteří čtenáři mohli klidně i počůrat…..

Takže nejdříve komu neděkujeme: hlavně, a to bych chtěl zdůraznit, neděkujeme Jeníčkovi, který zcela zbaběle zůstal doma, a co je smutné – zůstal doma i s nově vyrobenou ořechovkou. Tohle je opravdu nezodpovědné a tohle chování si především zaslouží pokárání za nedochvilnost.

Děkujeme velmi :  kapele Witch Hammer, skvělému Rock Café Southock, slečně vysoké blondýně, která prodávala naše alba, Šnekovi za obrovskou trpělivost s námi, panu zvukaři a všem pumpám, které jsme poctili svou návštěvou. Také díky, že jste dočetli až sem a zase někdy.    Heinrich.