REPORT Beroun, klub Prdel, 19.10.2019, samostatný koncert

Cink, cink, ratata, cink, cink, křáp, bum! Dodávku jsem po včerejším koncertě vyložil, ale už jsem neměl sil vyházet neuvěřitelné množství prázdných lahví a zmuchlaných plechovek. Jedu od základny a neustálé řinčení a cinkot mi opět lezou šíleně na nervy. Povalující se lahve mají tendenci se neustále dotýkat, vždy se na té podlaze rozprchnou a za zatáčkou se k sobě zase přitulí. Není to ale zase tak úplně pravidelný cinkot, protože někdy se láhev zarazí třeba o vajgl nebo o zbytek rozšlapané bagety. Zamykám dodávku a zpod kapoty, od motoru se ozývá : „A kdo bude uklízet ten bordel?“ „Zejtra,“ odpovídám dodávce. „No jen aby,“ reaguje mluvící auto, ale to už já neposlouchám. Zítra na to určitě zapomenu a pak se uvidí.

Ale to jsem tedy dnes, milý čtenáři, přeskočil a začal od konce. Je sobota odpoledne, k volantu usedá Sifón, který má sice za sebou tisíc kilometrů kamiónem, ale vůbec mu nevadí dalších pět set kiláků. On se totiž už tak nějak s volantem narodil. Ještě když byl kojenec, tak si svůj kočárek řídil sám! A jak je známo – naši řidiči nemají na růžích ustláno. Musí řešit různé situace, poslouchat nemístné vtipy na svou osobu a taky zastavovat pokud možno hned na fleku, aby se hudebníkům neprotrhl močák, musí trpět hulákání na zpáteční cestě a stále je někdo otravuje s tím, že potřebuje otevřít auto. Jenom co je v našem autě různých nápisů! Zakazuje se kouřit, mluvit s řidičem, zacházet s otevřeným ohněm, požívat alkoholické nápoje a házet odpadky na zem. Kdyby tohle bylo dodržováno, tak by se náš řidič měl fakt úžasně a vždy po koncertě by se těšil, jak poveze ty hodné, způsobné, pořádné, střízlivé a vychované hudebníky domů. V podstatě by se řidiči hlásili před koncertem houfně sami, dělali by si pořadníky, kdo, kdy a kam bude řídit. Takovou kapelu řídit, to je fakt něco, oni skoro za jízdy nemluví, když mluví, tak spisovně a to je radost to auto řídit. Například : „Prosím tě, byl bys tak laskav a zkusil zastavit zde někde u toho vzrostlého porostu, mně se chce na malou?“  Nebo : „Pane řidiči, prosím, zastavil byste na nejbližší čerpací stanici, potřeboval bych si koupit sklenici mléka a teplý čaj. Děkuji za ochotu.“ Realita: „Pičo zastav, já se pochčiju.“ „Kde je ta debilní pumpa, už nemám co hulit a mám žízeň jako kráva.“  Nicméně se nám podařilo, díky soustavné ekologické převýchově, omezit vyhazování odpadků z auta. Občas sice něco vyletí, ale to je maximálně namazaný chleba nebo kus rohlíku. Ten se buď rozplácne na sklo dalšího auta, anebo ho sežere vyhladovělé zvířectvo.

Dnes jsme se rozhodli, že otestujeme naši milou dálnici D1, neboli Ťokův průsmyk. Tohle dobrodružství si opravdu nenecháme ujít a čeká nás obrovské překvapení. Nejen, že provoz je plynulý, ale ono se tady dokonce pracuje! Možná, že se časy mění a my si to frčíme jak rakety k Berounu. Nechápu, jak zde mohla uvíznout kolona americké pěchoty, ale kdoví, v jakých křápech tudy hoši projížděli. Takže  – kudy neprojede americká pěchota, tam Ocelot projede vždycky! S tímto konstatováním zastavujeme U rybiček. Na pořadu je polévka halászlé, ostrá jak peklo, Pájkův pověstný rybí salát, a spousta dalších pochutin. Jeníček, ten polévku chválí, ale jen do té chvíle, než se objeví kost. A pak další a další kosti, kus páteře a to už výtečník nadává, že tohle opravdu žrát nebude! Až bude mít ryba kosti jak prase, tak si ji příště taky dám….. No nevím, jak by asi chutnal takový ovar z ryby…? Také se rozvíjí debata o chytání ryb. Tvrdím, že nechápu rybáře, který chytne rybu a pak ji pustí zpět do vody. V kapele jsem absolutně v menšině, jelikož je to tu samý rybář a to jsem si pěkně naběhl, protože naši rybáři všichni pouští ryby zpátky do vody a protestují. Takže vám to teď pánové vysvětlím polopaticky : rybář, když chytí rybu, tak by ji měl sežrat a nikoliv pustit zpátky do vody. Jeníček třeba, když chytne kapra, tak je mu ho líto, že to zvířátko vytáhl z vody, kanou mu slzy po tvářích a štká, když rybě vytahuje zaseklý háček z tlamy. Tak to už je asi extrém. Je to pro mě nepochopitelná věc, chytit rybu a pustit ji zpět do vody. Je to jako kdyby dřevorubec nakácel dřevo, odvezl ho z lesa a druhý den by ho tam jel vrátit! A když se dřevorubce zeptáme, proč to dělá, takový nesmysl, tak nám odpoví jako rybář – no protože mě to baví! Zvedáme se, Káca zvoní v restauraci na tamní  lodní zvon a my pokračujeme.

Ještě jedna zastávka na pumpě u dálnice. Uprostřed rozlehlého parkoviště stojí těhotný pán. Má žluté tričko a zřejmě i tato barva dává vyniknout veleobřímu pupku, který je zakončen jakoby tak nějak do špičky. Vysvětluji kolegům, že to je proto, že kůže na pupku už se nemůže víc natahovat a na přežírání reaguje tím, že se zašpičaťuje, protože je tenčí a tenčí a mohlo by se stát, že by se pánovi pupek protrhl a všechno by se vysypalo na silnici. Těhotný pán je z Prahyyy, aspoň tak soudím podle registrační značky. Sifóne, u toho pána trochu zpomal. Stahuju okénko, Sifón zastavuje u pána : „Už kope?“ ptám se pána. „Coooooooooo?“ odpovídá nechápající pán. „No ptám se, jestli už kope!“ ale to už Sifón prozřetelně pouští spojku a my vyrážíme. On by ten těhotný pán stejně nic nezmohl. Ty krátké ručičky a velký pupek ho k jakémukoliv boji hendikepují. Děvčata v autě tvrdí, že takový břich měly, když čekaly dvojčata, tak teď fakt nevím. Rád bych se pánovi omluvil, ale kdo ví, kde je mu konec. Možná už je ve fitku a řádí na posilovací lavici…

Beroun! Jsme na místě a byla to krásná cesta, jen co je pravda. Pravá ocelotí jízda! Zdravím se s panem majitelem klubu, dáváme si uvítací paňáky a místní specialitu – zelenou s citrónovou šťávou. Rveme bedny do klubu a pomalu začínáme. Tady se hraje pouze do desáté hodiny a je třeba pochválit vynikající pívo, které je opravdu skvěle ošetřeno a tak nějak se pije skoro samo. Přehráváme veškerý repertoár a ještě přidáváme.  Je zde slušně zaplněno, na odbyt jsou hlavně trička a cédéčka. Naši kuřáci chodí hulit ven před klub. Tvrdím, co by na to řekla Gréta? Vyfukujete kouř do ovzduší a nám ostatním ubývá kyslík! I další návštěvníci chodí kouřit ven a mám takový dojem, že si myslí něco o kreténech. Tak asi jsme to dali, koncert končí a já jsem se zaparkoval u báru, kde do mě můj berounský příbuzný Kája leje danielse. Nikoliv však po paňákách, ale po decilitrech. Chtěl bych pomoct kolegům se stěhováním beden, ale zřejmě bych udělal víc škody než užitku. Zde je potřeba vyzdvihnout skvělou Jeníčkovu práci, a jsem rád, že mě v tom náš rybář (co pouští ryby zpět) nenechal.

Loučíme se se skvělým Berounem, a nastává poslední fáze dnešní anabáze. To se nám to pěkně rýmuje…Cesta zpět je pro Sifóna jako jednohubka. Řítí se s pekelným strojem na jižní Moravu, projíždíme opět Ťokovým průsmykem a jako vždy se nejdřív v autě huláká a postupně hulákání utichá. Dnes utichá trochu později. Jeníček totiž hledá svoji modrou deku a chce se do ní zabalit, aby mu nebyla zima. „Kurrrva, kde ta zasrrrraná deka je?“ Říkám, že pokud je deka zasraná, tak bych ji vůbec nehledal a ani omylem bych se do ní nebalil. Teď už se můžu přiznat, když mě nikdo nepráskl. Jeníčku, tu deku jsem ti ukradl já, a musím ti ji pochválit, protože opravdu pěkně hřeje, proto jsem taky hned před Prahou slastně usnul. Dal bych vám sem i fotky, ale od té doby, co jsme propili foťák, tak nefotíme. Ale to nevadí, však nás stejně všichni znáte.

Díky celému našemu hudebnímu souboru, bylo to opravdu kouzelné a už dnes můžu říct, že se těším na další nové zážitky. Díky Sifónovi, že to s náma vydržel, díky Kácovi za chleba z jeho pekelné pekárny a taky předem děkuji Fofovi, protože mi slíbil, že další štiku, kterou vytáhne, nepustí zpět do řeky, ale nechá mi ji sežrat.    Heinrich