REPORT 20.8.2016, NOVÉ HVĚZDLICE, OKR. VYŠKOV, Vyschlé kópák, motosraz

Jak se mají skládat nástroje do auta ? To je fakt zapeklitá věc. Je to něco jako prostrčit velblouda uchem jehly nebo složit kouli z kostek. Žádné auto – byť sebevětší nemůže nikdy pojmout všechno. Platí zde jasné pravidlo : čím větší auto, tím víc krámů se do něj láduje. S touto poučkou jeden den před odjezdem nakládám s jedním pomocníkem aparaturu do nákladového prostoru. Vzhledem k tomu, že nejsem – na rozdíl od Šneka – puntičkář a na nějakém centimetru nebo metru mi nesejde, zavírám zadní dveře a domlouvám bednám, zesilovačům, kufrům a stojanům, aby nepadaly. Je totiž známo, že převalování věcí v nákladovém prostoru, stejně jako cinkání špatně uložených lahví, mi způsobuje silné psychické trauma. Vyrážíme a dnes jsme kompletní. Vlastně skoro kompletní. Jeníček se na poslední chvíli z dnešní výpravy odhlašuje a já mám podezření, že důvodem je zřejmě testování právě vyrobeného ořechového likéru. No a ještě je třeba naložit Fofáče, který už čeká na domluveném místě. Čeká i se dvěma kytarami, bednou a zesilovačem. Zesilovač si nechal zabudovat do obrovské bedny, které všichni říkáme „kredenc“ a nebo „svářecí agregát.“ No a to už je práce pro Šneka. Ten zvětšuje prostor v autě tím, že všechno vyhazuje ven a skládá znovu. Ale u toho já už nemusím být. Zesilovače se na mě vyčítavě dívají a basová bedna bručí velmi nevrlé tóny. To jsem popsal nákladový prostor a teď se přesunu do prostoru pro cestující. Zde dnes velí Robin, který naložil soudek gambáče, pípu a plato pukavců. Čepuje za jízdy, čepuje při zastávkách a prostě – pořád čepuje. Hoši samozřejmě neprotestují a nejlíp je na tom ten, kdo si s sebou vzal větší džbánek. Zastavujeme na jedné pumpě u Židliček. Tato čerpací stanice je známá svým naprosto nevrlým personálem! Dnes trůní za kasou zamračený dědek, který by nás snad chtěl i pokousat. Pana Nevrlého se snaží dostat na svou stranu známý lidumil Šnek tím, že chválí údajně výborný ledový čaj. Na pana Nevrlého to však neplatí a mračí se na nás čím dál víc. Po prohlídce ubohého mrazáčku s pár miniaturními plechovečkami jistého žlutého patoku odcházím z pumpy. Tady bych chtěl zdůraznit, že mám asi menší časový posun, protože si nepamatuji, jestli jsem pána jenom udeřil, a nebo jestli jsem mu také zavřel hlavu do mrazáku. Nevím. Ale určitě by se tam celý nevešel. Další zastávka je na křižovatce za jednou vesnicí. Studuji zde plaketku s nápisem : „O tuto cestu se stará EU.“ Koukám nevěřícně na docela obyčejnou polní zaprášenou cestu lemovanou špinavými kopřivami a přemýšlím, kolik tato klasická moravská polňačka asi může stát peněz. Zde opět nastupuje na scénu Robin, rozdává zdravotnické roušky, které si my všichni nasazujeme. Stojíme na křižovatce, roušky na ksichtech a sledujeme kolem projíždějící auta a motorky. Většina řidičů strhává volant těsně před příkopem a spolucestující na nás s užaslým výrazem ve tváři ukazují prstem. Kolem projíždí motorkář , zastavuje u nás a ptá se, co že se jako tady stalo, jestli nepotřebujeme pomoci. Ano, potřebujeme pomoci – jestli by bylo možno zavolat psychiatrickou záchrannou službu….Další, kdo by tuhle službu potřeboval, je šílený cyklista. Z dáli se totiž přibližuje cyklista na historickém závodním kole značky Favorit, a to obrovskou rychlostí. V rámu je zabudovaný jakýsi motor a cyklista má na zádech obrovský batoh. Projíždí kolem pánů s rouškami a mizí za obzorem. Záhy se s tímto křížencem cyklisty a motorkáře setkáváme : kolostroj je u krajnice, pilot sundává ze zad obrovský batoh a konečně víme, co je v batohu. Je tam desetilitrová nádrž s benzínem, která se již samozřejmě do rámu Favorita nevešla a tudíž ji musí vozit pilot na zádech. Konečně jsme na místě. Hned na vstupu do areálu děsíme pořadatele svými rouškami, ale nic se neděje – tady nedostáváme žádné pásky na ruku, ale čerstvě natočené pivo. Můžeme pokračovat dál do areálu. Zastavujeme a vtom mě překvapuje jedinec vzhledem připomínající kouzelníka Čáryfuka. Čáryfuk mi strká oknem do kabiny ohořelé zčernalé dřevo a prý si mám taky kousnout. No jistě, mohlo mě hned napadnout, že tady mimo jiné probíhá už druhý den paralelní soutěž s názvem Hovado srazu. Aspirant na vítězství je právě vedle mě a ukusuje z ohořelého klacku velká sousta, zčernalé uhlíky polyká, mlaská si a já teprve teď oceňuji Robinovu předvídavost a v žádném případě nesundávám roušku. „Neboj, vole, je to fakt dobrý, kósni si!“ říká Čáryfuk a přesvědčuje mě, že s tatarkó je to vynikající. Zdravíme se se spoustou známých tváří, je tady samozřejmě Malé Laďa, Cecil, Hagrid, Bzuk, ale chybí ještě Velké Laďa. To mě trápí, protože jsem chtěl názorně demonstrovat fakt, který neustále opakuju dokola : Velké Laďa je menší než Malé Laďa! Jde se na věc. Dnes tuším skvělý zvuk, je zde zvukař, kterého známe a který zná i nás. Se zvukovkou se nijak nepářeme a hned to tam solíme. Prostor vyschlého koupaliště se solidně zaplňuje a na přání pořadatelů dáváme dvakrát hymnu Vyschlýho kópáku. Hraje se nám skvěle, zvuk je vynikající, a to i na pódiu. Při Staré čůze pozoruji vlevo ode mě podezřelý pohyb – Fofo se podivně kroutí, snaží se hrát a podivně manipuluje s pásem od kytary. Vypadá to na první pohled, jako by dostával 230 voltů nebo jako by do něj právě vstoupili démoni. Ale naštěstí je to pouze utržený pás. Hudebník sebou tak mlátil a třískal, až urval pás. Děláme jako by se nic nestalo, Káca stíhá hrát i Fofovy party a v žádném případě nezastavujeme. Možná bychom se mohli uplatnit třeba i v nějakém jazzovém klubu. Dohráváme, přidáváme a ještě přidáváme. Pod námi se zapaluje rakev se symbolem posledního Kópáku a divadlo končí. Pakujeme se z pódia a jsme tak rychlí, že v podstatě ještě zní poslední tón a my už máme věci v autě! Po nás jde na plac další kapela, předtím však si hoši ještě vychutnávají motorkářský striptýz, který je doprovázen klasickými výkřiky typu :“Ukaž p…u!“ Pomalu se loučíme a vzhledem ke vzdálenosti upalujeme k domovu. Dnes není žádná divoká afterpárty, jelikož jsme slušná a vychovaná kapela, která se jako vždy spořádaně a ve vší počestnosti vrací na základnu. Cinkání lahví a křapot prázdných plechovek mě uspává, takže si ani dnes nebudu muset pouštět zmeškaný Večerníček. Bylo to opět parádní, díky všem. Heinrich