REPORT 11.4.2020, Cvrčovice, okr. Brno-venkov

No tak co, tak padá voda, však je to jenom voda – koukám na tu spoušť už od rána a čekám jako obvykle v těchto případech, kdy zazvoní telefon s tím, že akce je zrušena. Pořadatel ve Cvrčovicích je však stejného názoru jako já a akci v žádném případě neruší. Vody už je tolik, že to dokonce vystrnadilo ven i bytosti, které během dne normálně člověk nemůže spatřit. Jedním takovým tajemným tvorem je bytost, která obývá většinou septiky neboli žumpy a které se říká žumpál. Při spatření žumpála beru nohy na ramena, startuju naši dodávku a rychle ujíždím. Ještě by ten hajzl chtěl jet s náma!

Sotva jsme se uvelebili v autě, tak je zezadu slyšet naléhavý a zoufalý výkřik : „Kdy zastavíme na pumpě? Musíme zastavit na pumpě, nemám cigára a ani píívo,“ řve vytrvale Jeníček. Za normálních okolností bych mu místo cigarety dal hašlerku, ale tu zrovna nemám. Mám však dobře prochlazeného kozlíka a tím křiklouna aspoň na chvíli umlčím. Spokojeně si pocucává chlazený lahváč a už neřve. Dnes je těch zastávek víc – nabíráme Fofáče, který má ještě mokré vlasy, jelikož jsme prý přijeli dřív a nestihl se usušit. Stejně ale nechápu, jak se může někdo koupat, když venku tak pěkně prší. U auta sděluji Kácovi, že dnes pro něj máme překvapení. Fofo : „Myslíš, že se jako stavíme u Kacetlů v hospodě? V Tasovicích?“ No a je po překvapení. V hospůdce dostáváme od pana majitele každý jednoho točeného Tesáka, a protože je to Kácův strýc, tak je to taky pochopitelně muzikant! Jó tady by se sedělo, tady jo. Jeníček ochutnává místní ořechový likér, znalecky čmuchá, očichuje a pak ho tam jedním vrzem pustí do šachty. Po mlasknutí je mi jasné, že likér je velmi kvalitní. To si tak člověk přijde na návštěvu bez likéru v břiše a odchází s likérem v břiše a ještě mu tam šplouchá Tesák. Příjemná návštěva.

Ještě jedna zastávka je opět na pumpě v Miroslavi. „Jé, co je to na těch cigaretách za díru?“ ptám se paní prodavačky. „No co by to bylo, díra. Děláte, jako byste nikdy neviděl díru!“ No jó , ale to je nějaká divná díra,“ nedám pokoj. Na krabičce je napsáno, že je to díra do krku, díky které můžou kuřáci dostat nějakou nemoc nebo co. Vysvětluji opět paní prodavačce, že takovou díru jsem opravdu ještě nikdy neviděl a radši se dávám na ústup.

Už se pomalu blížíme na místo činu, ale mezitím Fore naříká, že ho pobolívá hlava. „Tys včera chlastal, viď?“ ptám se nenápadně. „No jo, jenom jsem si dal pár piv, potřeboval jsem se DOVYPÍT, když dneska nemůžu.“ Slovo „dovypít“ je skvělý výraz a proto se se Šnekem řehtáme jak krávy. Hurá, jsme tady. Krásný areál, určený výhradně a pouze pro rockové blázny a šílence. Stále leje a leje, kapela před námi je též postižena deštěm a jejich kytarista mi pak sdělil, že mu načůralo do přístrojů. Jana rozbaluje stánek a vesele prodává. My se sice připravujeme taky odpovědně – nosíme si píva k pódiu, ale stále a neustále prší. Konečně hrajeme, dnes nejsme ve výhodě, že na nás jako na muzikanty neprší, ve výhodě jsou zde všichni, protože areál je fantasticky zastřešen. Podle odhadu pana pořadatele je zde asi tři sta lidí a během naší produkce stále chodí další a další, déšť nedéšť. Šnek signalizuje ještě jednu písničku a končíme. Tak jsem nějak asi místo jednoho palce viděl palce dva, protože ty vály dáváme ještě dva. Musím se naučit tu prstovou signalizaci pořádně : jeden palec znamená dva vály, dva palce jsou tři vály a tři palce je jeden a půl válu. To se dá pochopit, že jo. Akorát mi bylo vysvětleno, že normální člověk má palce jenom dva….?Tak a teď už jsou pro nás zde jenom radovánky – fantastická, voňavá, uzená, obrovská klobása! Zde naše děvčata prohlásila : „To jsou ale nevídané rozměry!“ Hamburgr, který normálně zásadně nekonzumuji, tak ten je dnes přímo k sežrání. Místní dívky okupují naše hochy a dožadují se paliček, trsátek a kdoví čeho ještě. Paličky Fore rozdává a má ještě nějaké zásoby. O našeho nového člena je zde velký zájem, a proto mu uděluji krátkou přednášku s názvem „Vliv ženy na výkon hudebníka“. Dnes opravdu povedená akce. Ještě však musíme nacvičit řádně odjezdy domů. Tady si tak nějak ještě nejsme jisti. Když se podaří někoho dostat do auta, jde se nahánět zbytek souboru. Tento zbytek se nám podaří nahnat do auta, ale ti, co tam již seděli, jsou opět pryč. Také je třeba nacvičit chůzi k automobilu a nastupování do vozu. Tohle nám stále nejde. Někteří padají do mokré trávy, i děvčata se občas vyválí v bahýnku a před odjezdem  se musíme spočítat po armádním způsobu, nedá se nic dělat. Káca!  – Zde! Fofo! – Zde! Fore! – Zde! Heinrich – Opušťák! Jeníček – Opušťák! Šnek obchází již nastartované auto a kontroluje, jestli někdo neleží za zadními koly. Valíme domů s pocitem dobře vykonané práce, ale tak nějak nemůžeme koncert rozebrat, protože v autě stále někdo huláká. A když už je konečně ticho, tak se stejně spí.

Díky celému souboru za skvělý výkon, Janě za stánek,díky pořadateli, zvukaři a samozřejmě fanouškům. PS. Příště se polepšíme a trička o velikosti XXXXXXXXXXXXXXĹ určitě budou! Na otázku, proč jsem nepsal report ze Štítar musím odpovědět docela pravdivě – protože se mi nechtělo. Jsem línej, neodpovědnej, nepracovitej a flákám se.

Tak zase někdy. Heinrich