REPORT 5.8.2022, Dobšice, okr. Znojmo, Rockeři sobě
Už od rána to vypadá, že se nacházíme v Africe. Marně však hledám zebry, slony, krokouše, žirafy a další podobnou havěť. Teplota 36 ve stínu a 44 na slunci je parádní a už od rána přemítám, jak vlastně budeme večer hrát? Tři kroky dopředu, dva kroky doleva a hudebník má parádní saunu. K tomuto účelu jsem vymyslel speciální oblek proti pocení a vycházím z toho, že čím méně toho máme na sobě, tím více se potíme a páchneme, takže se nám vyhýbají i vlastní domácí zvířata. Psi s kňučením zalézají do boudy – nechtějí mít s páníčkem nic společného, papoušci odlétají oknem ven i s klecí a kdo má doma kočku, tak ta už je radši dávno na močku. Oblek proti pocení se skládá z části, která přiléhá na tělo co nejvíc – je to klasický potápěčský neoprén, ale z průhledného materiálu, aby početné obecenstvo nic nepoznalo. Hlavu omotáme froté šátky a ty pro jistotu přilepíme vzadu za uši supercementem. No a je to. Na nohy si můžeme dát cokoliv, stejně vězí v neoprénu. S takovouto výbavou se přátelé každý hudebník může odvážit na jakýkoliv koncert, kde zuřivě praží slunce, aniž by měl problém s pocením a následnými doprovodnými pachy.
Na festivalu v Dobšicích jsem takový oblek měl a můžu potvrdit, že vše je pravda. Opravdu si nevymýšlím jak jeden můj kamarád, který lže, jako když tiskne, když se se mnou hádá, že to není pravda. Viď, Vlasto S.? Cestu na koncert nemá cenu komentovat, těch dvacet kilometrů uběhne raz dva, ale přesto se ptám Šneka, jako zkušeného lovce a myslivce, jaká zvířena se nachází kolem Vranovské přehrady? „Proč to chceš vědět? Jsou tady různě normální zvířata jako všude jinde.“ Zajímá mě to proto, že když jsme měli před 14 dny kapelový mejdan na Vranclu, tak mi vlezl do stanu tchoř. Naštěstí mám moderní odvětrávaný stan, takže tchoř i se svým kámošem skunkem mě jenom lehce podusili.
Hurá, jsme na místě. Perfektně připravený festival, zázemí pro kapely a vše, co si jen může rocker přát. Tak jsem si přál kus pořádného masa. Jdu za Martinem k jeho vyhlášenému masostánku a dávám si pořádný kopec prasomasa dušeného a také ořezávaného a s plnou hubou komentuji situaci : „Mááte tady vynikající vegetariánskou stravu a já, jako makrobiotik, vegetarián a v podstatě vegan, můžu konstatovat, že mi u vás, chlapci, velice chutná!“
A teď situace na bojišti – přijíždíme zrovna, když dohrává Loretta. Na bráně přibíhá Dan Horyna a trochu sranduje : „Ahoj, kam jste se vydali, tady je rockovej festival.“ „Ahoj Dane, však my jenom projíždíme támhle k Dyji na ryby!“ Děvčata z Loretty mají po hodinovém koncertě v pekelném žáru asi dost a trochu je i lituju, protože jedou ještě na jednu štaci. Po Merlinu jdeme na plac my. Snažíme se vytáhnout naši novou obří plachtu na pozadí, ale zjišťujeme, že tato stage je na výšku příliš malá, takže plachta vyjíždí jen napůl. Asi jsme měli vzít menší banner, tohle je dělaný na Wacken!
Máme deset minut zpoždění, ale nedá se nic dělat. Nazvučení našeho hudebního souboru není opravdu jednoduché a chceme mít nahoře luxusní zvuk. Občas tu něco nahoukává, zřejmě zatoulaná sova z nedalekého mokřadu, občas něco pískne. Chceme hrát opravdu hodně nahlas a k tomu účelu za námi stojí maršály. Taky máme pološíleného bubeníka, který se s tím nemazlí a dohromady to musí být ĆISTÝ RACHOT. Čistá radost z rokenrolu. Hned po prvním válu mě napadá, že to zase s tím pražícím sluncem tak kruté nebude. Slunce se nás totiž leklo a zalezlo za souvislý mrak. A je to. I přes to však jsou moje ruce stále mokré a jako bych hrál pod vodou. Tak tohle teda ještě nemám vychytaný. Budu muset nacvičit hraní v rukavicích. Nejlepší jsou prý ty gumové rukavice, které se používají , když se čistí ucpaný záchod.
Náš stánek s merchem vedle stage je hojně navštěvován a Jana hlásí vynikající prodeje. Na odbyt jdou kromě triček a cédéček i plakáty a různé další vychytávky s logem Ocelot.
V polovině koncertu vybíhá Fore od bicích, naklání se ze stage dopředu. Bude třeba zvracet? Ó nikoliv, jen si polejvá hlavu vodou, ale asi zřejmě sáhl vedle, protože se mi zdá, že si na hlavu leje coca colu. Náš koncert končí, podle ohlasů to vypadá, že si naši fanoušci přišli na své, je jich tu v našich firemních tričkách celkem dost. Takže vám, přátelé, děkujeme za podporu, všem, co jsem s nimi nešel na kořalku, se tímto hluboce omlouvám. Pochopte, problém je pouze matematický : při ujití padesáti metrů číhá na každých čtyřech metrech jeden lstivý fanoušek s kalíškem rumu. Otázka : kolik rumů musím zkonzumovat, než dojdu do cíle? Řešení – 50 : 4 = 12,5. Ano, dvanáct a půl kusů rumu!! To nemůžeš přežít, Heinrichu a musíš uniknout postranními uličkami do bezpečí. Bezpečí se nachází v backstage, ale tady to taky není jednoduché. Naši kohouti se rozjeli a od našeho stolu se ozývá buď „Kykyrykýýý,“ nebo „Kokodák.“ Naštěstí je Šnek jediný člověk, který má ještě rozum a snaží se nás pochytat a naložit do auta. Za což mu v této chvíli hluboce děkuji.
Po cestě zpět mám dlouhou monologickou přednášku na téma : „Vývoj ozvučovacích aparatur v dějinách rokenrolu.“ Přednáška je opravdu hodně zajímavá, protože všichni v autě tiše poslouchají a vůbec si nemyslím, že spí…. Přihodila se nám ještě spousta dalších věcí, ale to jsou věci, které zde nelze zveřejňovat, taky nemusíte vědět vše, že jo, ale nebojte se, já vám to prásknu, až se uvidíme.
Poděkování : Kamilovi za perfektní organizaci koncertu, našim zvukařům za trpělivost, fanouškům za podporu, Martinovi za krmení dravé zvěře, Šnekovi za výbornou práci a trpělivost , Janě za merch a celému souboru za parádní výkon. Tak zase někdy, bando. Heinrich