Report 2.4.2016, Liberec, Rock Pub (+ D.N.A.)

brno-1-4-2016-072

2.4.2016, Liberec, Rock Pub (+ D.N.A.)

Dnes je to snadné, říkám si a po brněnském nátěru vstávám kupodivu už v 8 hodin a těším se do Liberce. Natočil jsem si budík, abych se mohl už od rána těšit. Na druhou stranu však mě lehce mrazí, když si pomyslím, že mě čeká celý den v autě, ve kterém bude cestovat celý zvěřinec. Moje předtucha se vyplňuje na dvě stě procent. Scházíme se na základně a Šnek odbíhá k Sifónovi, který nám na cestu posílá krabici s čerstvě vyuzenými klobáskami. Auto se rázem proměňuje v pojízdný voňavý krámek a my velebíme velemistra uzenáře Sifóna za krásný gastronomický zážitek. O jedno příjemné překvapení se postaral dnes Fofo. Přinesl nahrávku včerejšího brněnského koncertu. Nasazuji sluchátka a sjíždím, co jsme produkovali. Sebekriticky přiznávám, že včerejší Semilasso je absolutně dokonalé pokud se týká našich hudebních výkonů a v podstatě zde není skoro co kritizovat, snad jen bych si mohl koupit nové boty. Jsou přece jenom už častým koncertováním hodně okopané…Tímto prohlašuji, že již nebudu kritizovat Fofovu novou přepravní bednu a za tento krásný záznam nebudu tomuto boxu říkat kredenc. Hoši vydrželi bez čerpací stanice jen opravdu chvíli a také naše auto se hlásilo o svůj příděl občerstvení. Dnes jsme to zapíchli hned zkraje na Hladově. Vcházím do pumpy a myslím na Robina, který s náma dnes nejede, ale kterého určitě bude zajímat, jaké klobásky má paní pumpařka vystavené pod sklem. Dnes se výběr skládá pouze z jednoho kusu černé hadice a vzhledem k tomu, že jsme nacpaní vynikajících domácích produktů pana Sifóna, klobásku necháváme na pokoji. Je zde však opět spousta skvělého domácího cukroví paní pumpařky, takže by se dalo říct, že vše je na svém místě. Blížíme se ku Praze a osazenstvo našeho stroje se dostává do ráže. Vzadu ve dvojce kolují různé nádoby, povětšinou placatého tvaru a každý hádá, co se nachází uvnitř. Zdenál dotankoval čutoru ze včerejška rumem, Jeníček má zřejmě třešňovici a také nabízí spolucestujícím hromadu pukavců. Mám velký strach, jak toto může dopadnout, ale hudebníci se drží naprosto skvěle. Hoši také vymysleli skvělý vynález, který okamžitě aplikovali. Abychom nemuseli zastavovat na čůrání, vytáhl vynálezce Jeníček zpoza sedačky slavného skleněného bažanta a spolu s Kácou ho instalovali za moje přední sedadlo. Instalace proběhla velmi odborně. Izolačkou připevnili bažanta k sedačce a ohromně se při tom bavili. To je výborný vynález, pochvalovali si to a Káca hned navrhoval, že kdo chce, může klidně na záchod . Pro jistotu ještě bažanta popsal, aby bylo jasné, k čemu zařízení slouží. Nepochčijte však Heinrichovi záda! Radši si beru na sebe svou silnou koženou bundu, protože nikomu nevěřím. Nic se však neděje , ale legrace je fakt ohromná. Majitel pivovaru, pekárny a vrtulníku – Káca přichází s další výživnou příhodou. To u nás je jeden dědek a ten do sebe lil pivo normálně pod tlakem, až skoro nemohl. Tak to do sebe lil dál nuceně, v žaludku mu to koplo zpětnej ráz a v ještě nevypitém pivu se objevil zajímavý bělavý obláček….Naštěstí mám svoje pivo vypité a po dalším už po této příhodě netoužím. Podávám dozadu prázdnou láhev od Kozla. Jeníček ji přebírá a místo, aby ji vrátil do přepravky, strká láhev do bažanta s tímto komentářem : „Kozel šuká bažanta, pojďte se podívat.!“ Auto se dnes opravdu podobá pojízdnému cirkusu i s exotickým zvěřincem. „Vidím stavbu kulatou, jejíž sláva hvězd se dotýká“ – a to je slavná rybí restaurace u dálnice. Ženeme se dovnitř a já jdu první, abych rekognoskoval terén. Dnes je vzduch čistý a děvčata za pultem už nás znají, protože se ptají, kam dnes jedeme dělat ostudu. „Do Liberce, odpovídá Šnek, pojeďte s náma“. My nemůžeme, ale mohli byste nám zahrát tady. „To nejde“, odpovídá Šnek, „to bysme vám okamžitě vyřadili z provozu kávovar.“ Hovor u stolu se opět stáčí na novou Fofovu přepravní bednu. Já se do hovoru nazapojuji, protože jsem slíbil, že toto téma je pro mě již tabu. Fofo sedí naproti mně a říká, že by asi psychicky nevydržel cestovat s náma celý měsíc a ani se mu nedivím. Jdeme před Rybu na vzduch. Zde se všude nachází upozornění : Prosíme, nečůrejte zde venku a použijte záchod uvnitř restaurace. Děkujeme. Lezu do auta a vidím, že skoro všichni očůrávají venkovní plácek a stromy. No nic, nápis je zřejmě napsán svahilsky a tuhle řeč my neovládáme. Naše jízda pokračuje a i když je v autě instalováno skvělé skleněné sociální zařízení, tak dvacet kilometrů za Prahou už Káca nenápadně nadhazuje, že by se mohlo zastavit na záchod. Otáčím se dozadu a ukazuji na bažanta. „Já jsem věděl, že nám to ten škodolibec bude nadhazovat“, říká Jeníček. Jednou jste si sem dali hajzl, tak ho používejte a neotravujte se zastavováním, říkám. Káca však je neodbytný a jeho močový měchýř ještě neodbytnější. Vychutnávám si situaci a opět vysvětluji, že močák ještě nikomu nepraskl a že se do něj opět vejde 1500 mililitrů tekutiny, takže se, Káco ,nemáš čeho obávat. Je to jen pocit, vole. Koukej po krásné polabské krajině a zapomeneš na nějaký blbý čůrání. Šnek řeší situaci zastavením na nějaké pumpě a kromě Kácy se staví vedle sebe za kamión úplně všichni. Kromě mě. Mám asi výjimečnou kapacitu močového měchýře a někdy to musím změřit. Vsadil bych se, že pojme klidně i 3000 mililitrů. Dále se snažím vysvětlit, že kdyby hoši pili kvalitní tekutiny, tak těmto tekutinám by se ven z těla nechtělo, takže by se jim ani nechtělo pak na záchod! Konečně Liberec. Po čtyřech a půl hodinách pekelné jízdy zastavujeme před naším oblíbeným klubem a hned valíme věci na pódium. Žádný zdržování. Pan zvukař už je taky na místě a rovnou zvučíme. Kromě pana majitele klubu nás vítají důvěrně známé kostřičky, lebky, lebečky, urny a urničky, pavučiny, smrťáci, kreatůrky a rakvičky. Moc se nám tu líbí! Přijíždí také hoši z D.N.A a vyměňujeme si zážitky z našich včerejších štací. Vy jste hráli v Brně a my v Prdeli, praví Jirka. Sedím s Kamilem u Jirkova zesilovače a ptám se, co by se stalo, kdybychom mu ty kabely trochu přeházeli. Spodní dáme nahoru a ty horní strčíme do zesáku zepředu. To radši ani nezkoušej, směje se Kamil a dívá se, jestli můj škodolibý výmysl Jirka slyšel. Jdeme hrát. Jsme rozjetí ze včerejška a sázíme tam jednu za druhou. Jediným problémem je malé pódium, takže dnes si musím odpustit kolo kolo mlýnský, couvačky a mlácení sebou tam a zpět. Aspoň se kroutím jak hadice, protože tady musím být fakt přikován. Jakýkoliv pohyb by měl za následek minimálně rozbitou hlavu spoluhráčovu a pošlapané mikrofony. To Zdenál, to je jinej bourák. Vrhá se za hry mezi nás s foťákem, prochází za námi, občas přidupne kabel a zdá se, že pro něj je pódium spíš větší než menší! Moje hlasivky jsou po včerejšku ze začátku lehce jalové, ale ze zkušenosti vím, že řemenice po druhém koncertě naskočí asi kolem páté písničky, což se taky stalo. Přidáváme dvakrát a klidně bychom mohli i víckrát, ale další kapela už čeká, takže se pakujeme. Omlouvám se Liberečákům, že jsem dominantu jejich města – světoznámý vysílač Ještěd – nazval horou Řípem. Bylo to samozřejmě z legrace, ale bylo mi řečeno, že větší sranda byla v roce 1968, kdy dorazila do Liberce sovětská vojska. Ruský velitel ukázal na vysílač a pravil : Kakoj éto kasmičeskij karábl? (jaká je to kosmická loď?). Pomalu se dáváme na ústup, i když místní obyvatelé jsou super příjemní lidé a klidně bychom zde mohli kecat až do pondělí. Pětihodinová cesta zpátky není zase taková nuda, jak by se mohlo zdát. Pro mě cesta skončila někde za Libercem, kdy jsem upadl do spánkového kómatu a další příhody znám opravdu jen z vyprávění. Jedeme po staré silnici. Za Kolínem ve tři ráno stopuje slečna. Zastav vole, řvou všichni na Šneka. Přece ji tady nenecháme? Slečna nastupuje. „Slečno, víte o tom, že jste si právě nastoupila do pekelného stroje?“ ptá se Šnek. A kam to bude? „Já jsem programátorka a potřebovala bych do Havlíčkova Brodu.“ To je nám jedno, jestli jste programátorka nebo ošetřovatelka dojnic, důležitý je, kam jedete….“Prosím vás, vy jste nějaká kapela?“ No, to jsme a jedeme z kšeftu. „Aha, a proč má tady ten dlouhovlasý pán v té tmě tmavé brýle na očích?“ Touto otázkou stopařka naše bodré hochy nezaskočila. „Víte, ono je mu jedno, jestli je tady tma nebo světlo, on je Fofo slepý, ale i přes to hraje skvěle na kytaru.“ No ale to musí bejt ohromně těžký takhle bez zraku hrát na kytaru, nadhazuje slečna stopařka. „Na tom vůbec nic není, on má na tom kytarovém krku značky v Brailově písmu. A hraje jen tehdy, když mu tam natáhneme struny.“ Tak tohle se dělo, když jsem vyspával na předním sedadle a mám takový dojem, že stopařka vymázla v Havlbrodu z auta, jen se jí za patama prášilo. Určitě si myslela, že vlezla do auta chovancům psychiatrické léčebny, kteří se vracejí z exkurze po českých pivovarech. Ani jsem se radši nezeptal, co říkala slečna na bažanta….No, vsadil bych se, že jsem ještě spoustu příhod zapomněl, ale vůbec se mi nemůžete divit, celá akce byla opravdu pro normálního jedince naprosto neuvěřitelná. Děkujeme všem, kdo se zúčastnili, díky skvělému Rock Pub Liberec a fanouškům, díky všem členům našeho cirkusu a zas někdy (8.4. Jilem) se někde vyskytneme.     Heinrich