26.12.2014 Jihlava, Hudební klub Ježek
Při psaní minulého reportu jsem se rozhodl, že propříště vynechám povídání o tom, jak vlastně vyjíždíme na akci, ale to se prostě vynechat nedá. Vše začalo tak, že jsme byli domluveni s Pavoukem a Fofem, že se vyrazí o půl sedmé. I když jsem tvrdil, že sedmička by klidně stačila, hoši trvají na svém : Pojedeme vo půl sedmý vole a hotovo. Přes to nejede vlak. O půl sedmé jsem přistaven na základně a čekám. Nikde ani noha. Tři čtvrtě na sedm – přichází Sifón. Volám tedy Fofovi, kdeže jsou. Však jsme se domluvili na sedmou, hahahahaha, my jsme před Znojmem. Nechtěl jsem omdlít, protože bych si dal hubou o volant. No nic, posbírám aspoň zbytek. Jedu pro Robina. Ten naskakuje skoro za jízdy a je připraven. Šnek mi říkal, že mám být připraven za deset sem. Jo to je v pohodě, ale kde je Šnek? Robin volá Mirčounovi – teď tady byl a čekal na vás, kde jste? Hahahahahaha. Jedem dál a potkáváme Šneka. Štráduje si to ve svém skvělém koženém kabátě se stříbrnými náboji po chodníku. Kde jste, volové? No my jsme tady a kde seš ty? Já jsem taky tady, tak popojedeme čekat na hochy. Dvacet minut po sedmé doráží Pavouk s Fofem a přesedají. Nedá mi to a vychutnávám si svou klasickou rejpavou větu: Půl sedmý nevypadá jako skoro půl osmý. Velká ručička je na šestce a malá mezi šestkou a sedmičkou. Teď to ale vypadá jinak – velká ručička je na pětce a malá se blíží k osmičce, hahahahahahahaha. Konečně jedeme. Počet kusů v autě je osm, jelikož ještě musíme přibrat Jeníčka v Želetavě a samozřejmě, taky Pájku. Ten už číhá před domem s obrovským bubnem a tvrdí, že měl kopák doma proto, aby mohl cvičit i v noci. Dává si ho vedle postele a když ho v noci probudí žízeň, sedne na postel, dá nohy na dvojšlapku a trénuje minimálně třicet minut rytmy. Blížíme se k Źeletavě, kde je již připraven Jeníček přímo na náměstí. Pozorně ho sleduji a nezdá se mi, že by měl v ruce krabici s čertovským ležákem… Ovšem s největším hitem dnešního turné je produkt, který přináší Robin. Vzhledem k tomu, že trubky na odvodňování tělních tekutin jsou teprve ve fázi testování, zachraňuje Robin celou výpravu tím, že přináší svůj vlastní výrobek a vynález. Jmenuje se Přenosný bažant a je to v podstatě plastová nádoba na čůrání se speciálním uzávěrem a trychtýřem. Jednou z nejzajímavějších částí nádoby je podrobný návod na použití, kterého je třeba se striktně držet, jinak ten, kdo bažanta používá za jízdy, může obchcat klidně i celé osazenstvo auta. S příchodem tohoto vynálezu se stala zázračná věc – během celé cesty do Jihlavy se pouze jednou muselo zastavovat, a to ještě kvůli tankování. Přenosný bažant totiž velmi blahodárně působí na močové měchýře celé výpravy, a tudíž bude jednou provždy instalován napevno v autě. A možná už ani nebudou potřeba odvodní trubky, které jsem původně plánoval. Díky Robine, tohle řešení bylo velmi elegantní a zcela etické. Hrneme na Jihlavu, kromě hlášek, které do nás valí Pavouk, se neustále v autě někdo řehtá a se Šnekem zjišťujeme, že v jistém kopci začalo naše auto normálně troubit, což po celý rok nedělalo. Naše auto totiž normálně netroubí. Tak to je paráda, libuju si, už to zase troubí. Nicméně po dvou kilometrech, kdy se Šnek ukájel neustálým troubením, troubení opět samo od sebe přestalo. A zezadu hned Robin pohotově hlásí – to sis to kamaráde už celý vytroubil na další rok! To bude troubit až zase v prosinci!! Nemůžu se ani napít a odkládám lahváč do zásuvky. Jsme na místě. V Ježkovi je totálně narváno, Za půl hodiny začíná Metanoon, takže jsme přijeli včas. Jdeme do šatny, zde nacházíme hudebníky z Lady Kate a probíhá zatím ještě velmi příjemný rozhovor, to znamená, že jeden přes druhého neřve, nehuláká, nemlátí hlavou do stolu, neleze na stůl, nehýká, neleze pod stůl a nespí pod stolem. A hele – závada! Pavoukova bedna postrádá vzadu samici a ta spadla dovnitř bedny. Přichází Šnek se šroubovákem a vše řeší s přehledem a hlavně humorem na místě. Nejdříve je třeba do díry v bedně strčit ruku a nahmatat dráty, ty se potom vytáhnou ven. Fofo se tohoto úkolu ujímá i přes mé varování :“ Fofo, vole, nestrkej ruku do tý bedny, je to Pavoukova bedna a může tě tam něco kousnout. určitě tam má vevnitř nějaký tarantule.“ Fofo nedbá a strká ruku dovnitř. Najednou zařve : aůůůůůůůůůů aůůůůůůůůůůůů, něco mě kouslo, vole. Já jsem ti to říkal. Já jsem ti to říkal – nestrkej tam ruku a ty ne. Teď ti ta ruka vevnitř oteče a už ji nevyndáš. To jsem zvědavej, jak budeš hrát na kytaru s šedesátikilovým maršálem na levý ruce. Čekáme stále, až na nás přijde řada. Někteří si čekání zkracují tím, že do sebe lejou jedno pivo za druhým. Říkám schválně lejou, protože o pití tu nemůže být ani řeč. To se prostě sklenice nasadí na spodní rantl huby pijáka a ten ji do sebe pravidelným pohybem nahoru naleje. V tomto obzvláště vynikal v této čekací době Pavouk a v jeho žaludku musel být velký pivní rybník, neboť lití piva do sebe ukazoval ochotně všem, kdo přišli do šatny. Jdeme na to. Pan zvukař je spokojen a my taky. Dáváme jeden vál za druhým a potíme se jak dveře od chléva. Atmosféra parádní, jihlavští rockeři jsou prostě skvělí. Za hry stíhám kromě kompletního propocení sebe sama ještě třísknout lebkou do mikrofonu, jelikož se dostávám do extáze, taky si šlapu po svých nových, drahých šňůrách a neustále vyplazuju jazyk jak pes. Psi vyplazují jazyk proto, aby se chladili, protože se z pochopitelných důvodů nemůžou svlíct jako my lidi. Jenže ani my, lidi, se v některých situacích nemůžeme svlíct tak, jak bychom si přáli – což platí hlavně pro ty, kteří zrovna hrají. Takže mi nezbývá, než použít psí chlazení a neslušně vyplazovat jazyk. Končíme. Nebo vlastně nekončíme. Nejsme hovada a přidáváme jeden vál. Zase nekončíme, musíme přidávat ještě jeden vál. A do třetice ještě jeden a pak už definitivní konec. Připadám si jak v opeře – jedna opona, druhá opona, třetí opona. Odcházíme do šatny a jsme zmáchaní jak myši. No odcházíme – někdo odchází do šatny a někdo odchází rovnou k baru a pokračuje ve hře zvané Lití piva do sebe vrchem a vypouštění piva ze sebe spodem. Dovídám se zajímavou věc – aby pivo dobře klouzalo do žaludku, je třeba si před ním namazat jazyk rumem, a tím prý nedochází k tření a snižuje se nebezpečí vznícení uvnitř huby.Radši jedeme domů. Vzali jste všechno? Jooooo. A kde je stojan na basu, praví Šnek. Ten jsme taky vzali. Ale tady není! To není možný, my jsme ho vzali. Šnekovi to nedá a odchází znovu k pódiu. Samozřejmě, že stojan trčí přesně uprostřed pódia jako maják. Tak už. Bludný Holanďan se řítí tmou a ukusuje další a další kilometry. Nikde se nezastavuje, máme přece bažanta, nikde se nebude mlátit hubou a ani na pumpě nebudeme dnes dělat žádné ranní šou. Dnes se na zpáteční cestě chováme slušně a způsobně, nehulákáme a neřveme. Ten bažant je fakt zázrak.Hodnocení akce : absolutně totálně vynikající.KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍ? nevím, kolik tam bylo lidí, ale klub Ježek byl plný, takže hodně. Odhaduju cca 120 – 150. Díky všem, kdo se o nás starali, kdo nás vodili na záchod, k autu, od auta, díky Robinovi a Dragonovi za foto, díky Šnekovi za skvělý marshall servis a za dohled nad zcela nesvéprávnými jedinci, díky Sifónovi za řízky, díky bedňákům za skvělou práci, díky Ježkovi a Ondrovi.
Heinrich