18.1.2019, Třebíč – Béčko (+ Gilotina, Devotion)

 

18.1.2019 Třebíč, klub Béčko (+ Gilotina, Devotion)

Krátká cesta, ale silná varietní čísla – tak to je stručný popis naší cesty do Béčka v Třebíči. Naše výprava je dnes rozdělena na půlky, půlka jede z jihu a půlka z jihozápadu. My, co jedeme z jihu, se samozřejmě stavujeme hned na první pumpě. Dnes jsme poctili svojí návštěvou děvčata na pumpě v Jaroměřicích.  Trochu tankujeme, ale než jsme stihli se Šnekem zmáčkout pistoli, celá výprava zmizela v útrobách pumpy a nevím jak, ale stihli už otevřít a vypít lahváče. To je teda rychlost. Kafaři v čele s Robinem do sebe lejou tu praženou pšenici pod tlakem a tváří se, jako by jim to náramně chutnalo. Nechci jim kazit chuť, tak si radši dávám Plzeň a kecy o namletých zdechlých sušených broucích, upražených myších ocáscích a výluhu z kočičích chlupů si nechávám radši pro sebe. Kdybych však měl v sobě o jednu Plzeň víc, určitě bych jim to řekl.

     „Už si zaplatil tu naftu?“ ptá se mě Šnek. „Paní mi cosi říkala, žes ještě nezaplatil.“ „Já nic platit nebudu, ty nevíš, že my tady máme naftu zadarmo?“ hulákám na celou pumpu a děvčata za pultem mají aspoň trochu opepřenou směnu.  Sedí se tady pěkně, je tu teplo, pít je co, ale my už bychom měli pomalu vypadnout, než se to zase zvrhne. Každou chvíli čekám, že začne Fofo vyprávět příběh o tom, jak ráno vstává, protože to je jeho oblíbené téma na tomto místě. Fofáč se však ani nehne a potutelně se usmívá. „A varta byla silná?“ padá první hláška ze Švejka a pak už to jede samo. Šťovík, pučálka a U malýho vokýnka. S tímto si dneska vystačíme celý večer až do rána.

     Na Béčku už je všechno připraveno, první kapela je Gilotina a my jdeme hned po nich. Pivo dobré, lidí dost a také kořalka teče proudem. Dnes to vypadá na pořádný mejdan. Naše reklamní oddělení se přesunulo na vyvýšené místo v klubu a kdo je zrovna u stolu, ten prodává. Divím se, že jsme taky neprodali ten stůl, na kterém je zboží vystavené.  Před koncertem se ptám na hrnky a nějaké další věci, které je potřeba odeslat příští týden fanouškům. Bohužel už fakt nevím, jaká byla odpověď, protože u stolu huláká jeden přes druhého. Jeníčkovi dnes taky jede dobře huba a vykládá, jak přečetl husitský šestidílný román, do toho přijíždí Káca s Janou a se Štěpánkou a mně se pomalu začíná nafukovat hlava z množství informaci, které se tam valí ze všech stran.

Před koncertem se jako vždy chystáme a já se sháním po svém klobouku, který se nachází ve vojenské  bedně původně určené na přepravu nábojů. Bedna je popsaná různými vzkazy od mých spoluhráčů, jako třeba Pičovole, kreténi, vole, a tak podobně a na bedně jsou také neslušné malůvky. To aby se poznalo, že tam je klobouk a né kořalka. Otevírám bednu a naučeným pohybem chci nahmatat svůj hrací klobouk. Co to tam, kurva je? Z bedny vytahuji sice taky klobouk, ale jest to klobouk prapodivný, tříbarevný půlmetrový, plyšový a zřejmě ho ještě nedávno nosil Mickymausův vnuk! Vy hajzli, kde je můj klobouk? Tohle na mě ušil samozřejmě Fofáč, za ochotné asistence všech členů souboru, ale nevadí, však pomsta bude jednou sladká, pánové!!

Náš koncert probíhá dnes klasicky a je to celkem slušnej chlív. Návštěvníci s námi spolupracují, třískají sebou, a v podstatě máme plný plac. Během jízdy se nic zvláštního nestalo, jenom mi vyschlo v hrdle – to však je způsobeno nedávno prodělanou angínou a nemá to nijak vliv na funkci, Pájka dnes testuje nové paličky, jsou prý protiskluzové a nevyklouznou za žádnou cenu z rukou! Jsem rád, že má nové paličky, protože většinou tady na Béčku nemá paličky žádné, jelikož je vždycky zapomene doma.  Mimochodem – dověděl jsem se, že ty paličky se vyrábí prý ze starých lyží a z opotřebovaných záchodových štětek, tak teda vůbec nechápu, jak můžou být protiskluzové..? Nevadí, nechám si to radši ještě jednou vysvětlit. I náš host Štěpánka si dneska řádí a my do toho řežeme hlava nehlava. Pánové se nacpali pod stage (čti pódium) a vsadil bych se, že je určitě nezajímají moje krásné, vycíděné boty! Naprosto je chápu, určitě je příjemnější sledovat krásnou blondýnu než škaredý rockery…

Ještě přidáváme a zcela vyšťavení jdeme okupovat bary. O svůj klobouk už se nestarám, seru na něj, však naši kloboučníci, co se mnou dnes vydrbali, budou vědět, kam patří. No a afterpárty je dnes velká jízda z kopce. Ten adrenalin se musí nějak dostat ven. Všichni, co jsou dneska s náma, lejou i s kapelou a zdá se mi, že se snad něco musí stát. Mám strach. Mám velký strach, že dojde třeba pivo nebo že holky za barem vyhlásí smutnou hlášku – „Poslední panák!“ Nebo že snad dojde zelená, rum nebo whisky….? Jdu k baru a trapně se ptám zaměstnanců, jestli mají vaječný likér. Trochu se mi zastesklo po vánocích a přece jenom byste tady holky mohly někde mít zbytek od vánoc. Dívají se na mě jak na debila : „To by sis musel rozbít svoje vejce!“ hlásí mi děvčata, a já si tedy radši dávám rum a představuji si, že k němu přikusuju vánoční cukroví, rohlíčky a vosí hnízda.

No a třešničkou na dnešním dortu je jízda domů. Naše dodávka se otřásá neuvěřitelným rachotem, hlukem, výkřiky, ječením, hulákáním a tomu všemu mumraji vévodí hlášky : „A varta byla silná? …a tak mu tu prdel rozsekali, až mu z ní cáry lítaly.“ Robin vyndává ze zásobníku morgana, který koluje stále dokola a v autě se neustále někdo svíjí smíchy, máme tu i jedince, co nemůžou ani mluvit, ani pít, jen se svíjí, pláčou a drží se za břicho. No a tak by měl vypadat návrat spokojených hudebníků domů. U některých kapel se muzikanti po koncertě pobijou, u některých poblijou, my se většinou počůráme smíchy. Díky všem, díky za velkou srandu a zase někdy..    Heinrich