Report 12.3.2016, Třebíč, R-Club, MFT

12027092_795654933868293_5984600367596385325_o1

12.3.2016, Třebíč, R-Club, MFT

Do Třebíče se jede z naší základny docela jednoduše – rovně. To znamená, že bloudění dnes není naprosto možné. Vyrážíme a cestou sbíráme další členy souboru. No sbíráme….. skoro sbíráme! Robin, který je připraven před svým domem už asi 15 minut , nevěřícně zírá, jak kolem něj projíždíme, aniž bychom zastavovali nebo mu dokonce zamávali. Přitom tuhle trasu bychom měli mít dokonale nacvičenou! Nezastavujeme nikoliv proto, že bychom Robina nechtěli vzít s sebou, ale proto, že právě probíhá hovor o hospodách, vymytých trubkách a o čepování piva. A to zapomněl šlápnout na brzdu i Šnek, zapřisáhlý abstinent. Couváme tedy k Robinovi a dovídáme se, že takhle by to teda nešlo. Pravím, že se nemůže divit, když s náma dvakrát nebyl, tak jsme si prostě odvykli zastavovat a v tom je celý problém. Ano , ano, praví Robin a komentuje situaci příslovím od tety Kateřiny ze Saturnina : kdo dnes stál, zítra stojí opodál. Radši jedeme, protože kdoví, co se ještě stane. Na řadě je Pájka. Ten nastupuje ve velmi dobré náladě s legračními frázemi typu – jsme v plné síle?jede heavymetalovej chlív dál? A samozřejmě se bavíme jako vždy i nadále na cizí účet. První a zároveň poslední zastávka je samozřejmě na pumpě v Jaroměřicích. To jsme vole daleko nedojeli, říkám si pro sebe, ale nechci kazit chlapcům radost z pobytu na pumpě a nechci ji kazit ani sobě, protože z lednice tahám kozla za neuvěřitelnou cenu. Hoši dnes kafují, vytahují se doutníčky, cigárka a jenom čekám, až se někdo zeptá paní pumpařky, kde tady mají gauč. Konečně zvedáme prdele a hrneme na Třebíč. R klub se nachází na kopci, takže nejdřív dolů a potom nahoru a pak kousek dolů. Zajíždíme zezadu (!) k rampě a jdeme na obhlídku. Rampa je zamčená, takže obcházíme celý blok. Někomu se nechce po chodníku, tak si zkracuje cestu přes různé rostliny, živé ploty a taky Fofo někam zmizel. Před námi se najednou zvedá litinový dekl a Fofo hlásí, že kanálem je to opravdu kratší. Po příchodu do klubu ani nejdeme zjišťovat, jak vyložíme věci, ale pádíme rovnou k výčepu. Tady už číhá Káca s Jeníčkem a Zdenálem. Ti už mají všechno zjištěno a ví přesně, které dívky jsou obsazené, které volné, kolik stojí pivo, kde je lepší rum a jak si zkrátit cestu na záchod. Taková předsunutá hlídka není vůbec špatná, člověk pak přijede a hned se orientuje v terénu a nevypadá zkraje jako trubička. Ihned po příjezdu prodáváme několik triček a šťastní majitelé si je okamžitě oblékají na sebe. Činí mi to velké potěšení dívat se, jak mizí nápisy a loga Metaliky a Iron Maiden a místo nich se objevuje náš leboun s křídly. Tentokrát komentuji já prostřednictvím tety Kateřiny: Každý chvilku tahá pilku. Zvukař Rosťa má plné ruce práce, ale to mi nijak nezabraňuje, abych do něj nehučel jak do piliňáků a je mi jedno, že tam cosi zkouší – aha, to bude asi zvukovka! Nebojím se, že mi dá Rosťa do držky, protože vím, že ho přeperu. Připravena je také baterie fotografů v čele se Standou , Hetfieldem a Robinem. A copak se nám to děje v zákulisí? R-Club je opravdu velký prostor a tomu odpovídá i zákulisí pro kapely. Zde se nachází kompletní Autobus i Lady Kate a nenápadně za svými zády skrývají velké plato s pečenými kuřátky. Stejně je neschováte, jen jak se odsud vymotám, vyšlu na opeřence naše vlčáky a ti si s nimi poradí an cvaj! Koncert začíná, dnes otevírá Lady Kate, my jsme poslední. To ale neznamená, že se budeme omezovat. Klub je fakt velký a než dojdu z jednoho konce na druhý, dostanu žízeň. Děvčata na baru už mě znají a ví, co mají dělat, když se přiblížím na dostřel. Snahy našich fanoušků o nalití do mne většího než malého množství rumu odmítám, neboť jsem zde v práci a v práci se, jak známo, nechlastá! A jde se na věc! Pořádná porce dýmu hned na začátek neuškodí. Pájka je sice nachlazen a možná mu to nedělá dobře, ale někde jsem četl, že šoumeni se zadýmeným pódiem jsou na tom potom dobře a z pódia odcházejí po koncertě s erekcí. No, ale to jsem asi fakt jenom četl. Pouštíme se do práce opět s chutí, protože jinak to nejde. Dnes máme připravené další nové vály, takže náš set bude mnohem delší. Třetí vál a mezi námi se objevují dvě dívky, nebudu radši jmenovat – např. zpěvačka Lady Kate Štěpánka a její kamarádka z baru , které provozují různé pěkné pohyby a je vidět, že buď do naší hry absolutně vcítily, anebo také četly o blahodárném působení zadýmeného pódia! V každém případě pokračujeme v duchu hesla : Chlív je věčný a sázíme jeden vál za druhým. Konec. Sundávám basu, ale hned ji zase nandávám, a přidáváme další nový vál. No prosím, že to jde. Na co to budeme někde sušit, že jo. Končíme s pocitem dobře vykonané práce, snažíme se balit a nekecat, což se hlavně mně jaksi nedaří. Právě probíráme s panem zvukařem téma „Vliv lampy v zesilovači na polidštění opice“ a loučíme se další frází tety Kateřiny : „S Marshallem na věčné časy a nikdy jinak, vole.“ také afterpárty je zajímavá. Zde je jasné, že s náma bude mít Šnek dnes velké problémy. Ve velkých prostorách klubu se totiž jedinci různě zajebávají, schovávají, utíkají a pokud se Šnekovi podaří někoho odchytit a nasměrovat do auta, dotyčný mu opět uteče. Výhodou však je, že všichni se dají snadno dohledat na jediném místě – u baru. Ano, opravdu bych nechtěl bejt řidičem skupiny Ocelot, opravdu ne. Tohle povolání je strašné a ten, kdo ho vykonává, musí čelit různým nástrahám ze strany hudebníků, výmluvám alkoholiků a teroru kuřáků, kteří už brzy přestanou cigarety kouřit v autě a budou je rovnou žrát i s krabičkou. Na otázku, jaká je spotřeba cigaret našich kuřáků při jedné akci, nedokážu odpovědět, ale při počtu šesti kuřáků a dvou až tří vyhulených krabiček je jasné, že spotřeba je jako u formule jedna : 360 cig/den. A co ta chudák stará, shrbená, malá paní, která běžela ve Stonařově k našemu stojícímu autu, z něhož se stále kouřilo a myslela si, že zastavila pojízdná udírna. „Máte kabanos?“ ptá se paní . Fofo odpovídá – „mám, ale ten není pro tebe, bábo“. Tak to je možná dnes vše, co jsem chtěl říct, akorát tedy musím dát do pořádku jednu trapnou situaci : auto, které bylo do pátku na kondiční opravě jsem přebíral od pana opraváře a ten se na mě díval tak nějak divně, nicméně s pochopením…Lámal jsem si s tím hlavu, co se stalo a pak mi pohled sjel pod sedadlo, kde se na mě naprosto nevinně koukal skleněný nemocniční bažant. Který hovado to tam dalo nevím, ale uklidnil jsem se vzápětí, protože na inkriminované čůrací nádobě je nálepka s nápisem „Honza.“ A to pan opravář naštěstí ví, že Honza nejsem. On musí přece vědět, že jsem Heinrich.. …..   A dík všem.     Heinrich.