18.11.2022, BEROUN, Rock Club Prdel
A vyrážíme kam? Vyrážíme do……Berouna. Další z našich oblíbených klubů pojmenoval jeho majitel po místě, kde se záda setkávají s nohama. Jako prdel mi to však rozhodně nepřipadá. Je zde útulno, čisto a teplo, ale k tomu se ještě vrátím. Série dvou předchozích zrušených koncertů nám nabourala tak trochu tu cestovatelskou rutinu, takže se nikdo ani neptá tou trapnou a debilní otázkou – „Kdo bude dnes řídit?“ K volantu si automaticky sedá náš nejmladší člen Fore, který mi už v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek třikrát denně volal, jestli opravdu může řídit? Nakonec jsem mu to napsal, orazítkoval, podepsal a odeslal doporučeně. Když se potom dostavil na místo srazu, tak jsem jeho otázku „Kdo bude řídit?“ taktně přešel mlčením. On to s námi opravdu nemá jednoduché. Dnes přišel v nových, krásných, zimních botách. Však venku je vánice a zima jak v útulku. Nových botek si všímá Fofo, využívá situaci a rýpe : „To jsou ale pěkný boty, ty sis ušil sám?“
Dnes jedeme opět v základní sestavě, to znamená hudební soubor a náš zvukař Laďa. Laďovi se fakt divím, že s tím zvěřincem v autě může cestovat, ale opravdu slibuji, že se příště polepšíme, budeme v autě hodní a nebudeme hulákat. A kdo nám dnes chybí – není tu Šnek, ten dorazí příští týden z daleké Netálie, slíbil mi, že mi přiveze kovový traktůrek na klíček. Pak nám chybí Jeníček, ten má zase další z řady nikdy nekončících nemocí, takže kašílku a rýmičce předcházel uřezaný prst, rozříznutá záda a jak říká Káca : „Von snad ještě neměl předčasný porod a bude to všechno.“ V celém souboru však panují velké obavy, ba co dím – přímo v nás klíčí podezření a strach, že nám výtečník vylemtá všechny svoje letošní zásoby domácí ořechovky….?
Vždycky, když se blížíme ke Kácovi, tak vesnici před Terčí píšu zprávu, aby mohl co nejrychleji vyběhnout z baráku. Ta vesnice se jmenuje nějak na O, a protože si to slovo nemůžu nikdy zapamatovat, tak píšu jeden víkend Oposunov, Okotník, Olin, Ocelotov,Okoř a dneska je to Omán. Nevím, co budu dělat, až všechna slova na O vyčerpám. Budu se asi muset opravdu ten název nějak naučit.
Čím víc se blížíme k Praze, tím je větší klendra. Zima příšerná zalézá do morku kostí a my musíme, chtě nechtě, zastavit na Rybě. Oblíbený rybí bufík je vyhřátý, a kdyby si tam děvčata dala do pořádku to pivo, bylo by to dokonalé. Fofo stojí ve frontě a ukazuje na uzeného úhoře za sklem: „Sakra, že bych si dal kousek úhoře?“ Hned mu to rozmlouvám : „To nejez, vypadá to jak zahradní hadice a zdá se mi, že ten prostřední kousek teď mrkl.“ „Ty seš hajzl, zase si budu muset dát rybí salát.“ Moji další přednášku o rybích salátech už nechce poslouchat a opravdu si poroučí salát.
No a jsme v Berouně. Venkovní část klubu je dnes bez kovového oblouku, který nás tady vždycky šíleně točil, neboť jsme nemohli zacouvat až ke vchodu. Dnes couváme až ke dveřím, což je paráda. Jenže moje pochvalné ódy odmítá poslouchat pan majitel klubu: „Já jsem na tom oblouku měl pěknou, velkou reklamu, oni to sundali dolů a teď je tam hovno.“
Máme nachystáno, blíží se devátá a návštěvníci stále chodí. Jsou zde nové tváře a spousta lidí, co na nás byli v září na fesťáku v Králově Dvoře. Opět doráží naši skalní fanoušci z Prahy, Mladé Boleslavi a dokonce i ze s Plzně. „Káco, spadla ti v šatně kytara na zem!“ tvrdím s vážnou tváří. Tento vážný ksicht jsem si nacvičoval před chvílí v šatně. Káca mete od svého zesilovače do šatny a Gibson je samozřejmě na svém místě: „Hajzle, teď si mě dostal!“ Náš cirkus se rozjíždí a nepolevujeme, dokud není půlnoc. Zde ještě přidáváme pár válů a končíme, protože moje chycené hlasivky jsem dnes nerozchodil a spíš dorazil. Vždycky se léčím týden před koncertem vincentkou, ale tentokrát mi pomyšlení na tento slaný vyvrhel nedělalo dobře, tak jsem se zkusil léčit studeným pivem, prý to pomáhá. Nepomáhá.
Zpáteční cesta probíhá relativně v klidu, stavujeme se na jakési pumpě a studujeme zde jídlo hudebníků – bagety. „Já si dám sekačku,“ praví Fore paní za pultem. „Kamaráde, tady nejseš v Mountfieldu, dej si radši něco na jídlo,“ radím kolegiálně a dávám si pěknou velkou bagetu. Při prvním kousnutí jsem šťasten – není v ní caralajda, ta ohavná hnědá omáčka. Řidič řídí, auto jede, před Jihlavou začíná zuřivě sněžit, ale nám je to jedno – spokojeně usínám a těším se, až dostanu letos na Mikuláše ten kovový traktůrek na klíček.
To je asi tak vše, milý čtenáři, snad pochopíš, že všechno, co se událo, zde nemohu vylíčit, ale myslím, že jsem toho práskl dnes stejně dost. Díky patří všem, co jste do Berouna dorazili i přes to hnusné počasí, díky celému souboru, Laďovi za zvuk, Fore dostane zvláštní vyznamenání za vzorné řízení vozidla a za to, že se nenechal při točení volantem od nás vytočit. Mimochodem – když jsme dorazili, tak si vyndal z auta jeden buben, činely, šel přes zorané pole někam do tmy a cosi hulákal……
No nic jdu se po něm podívat. Mějte se fajn a zase někdy. Heinrich