16.2.2019, Mladá Boleslav, Willax Klub Heineken (Ocelot, Iras, Judas Priest Rev.

Naše další cesta na Sever se opět neobejde bez zvýšené marodky. Místo, abychom měli víc bedňáků, máme jich čím dál míň! Naši simulanti se rozhodli, že nás v tom nechají i další koncert. K tomu všemu ještě navíc lehl Jeníček, který si neustále stěžuje na silné bolesti hlavy v podbřišku. Já tomu fakticky nerozumím, ale medicínsky vzato by hlava v podbřišku snad neměla být…? Když jsem se na to ptal známého ortopeda, tak mi řekl, že je to nesmysl, jedině, „kdyby váš kamarád měl tu svou hlavu nacpanou v podbřišku nějaké ženy.“

Ani Robin dnes nejede. Vzdálenosti nad dvě stě kilometrů ho evidentně odrazují a navíc tvrdí, že stále trpí zimním medvědím spánkem. Tady doporučuji přečíst si především skvělou knihu „Lovec medvědů,“ a bude hned po zimním spánku.

A máme tu dalšího lajdáka a simulanta – pan Doktor – ten mi neustále tvrdí, že nikam nemůže kvůli své nemoci, jelikož musí stále sedět na židli s nohou v horizontální poloze a musí se prý koukat co nejvíc na Scooby Doo. Ani jeho argumenty o tom, že prý už nekulhá na obě nohy, ale jenom na jednu – neberu. Doktora Grünsteina na vás, ten by vás odnaučil simulovat!

Naštěstí my máme ještě v záloze Šneka, který sice taky málem skončil na marodce s nohou, ale nějaká hnáta ho prý nemůže vůbec rozhodit. Ještě, že máme všechny hudebníky, kteří vůbec nemarodí, nebrblají a dnes dokonce ani nelejou jako obvykle. Do auta přistupuje Káca a dává mi dopředu čerstvě upečenou vánočku. „Taky bych chtěl bejt kapelníkem, abych dostával vánočky,“ reje zezadu Fofáč a hubu mu můžu zavřít jedině pořádnou porcí vánočky. Příště nám Káca, jakožto majitel pekárny, slíbil čerstvý škvarkový chleba…. A ten, když se smísí v žaludku s pivem, vyvolává v našem autě zvláštní, dunivé exploze, a to hlavně k ránu při cestě domů. Někteří hoši, co sedí vzadu, tvrdí, že ty rány způsobuje něco vzadu pod blaťákem, jako by se tam prý něco utrhlo. No nevím, moc tomu nevěřím, proč by to, volové, potom tak strašně páchlo…?

Cesta příjemně uběhla a my jsme v Mladé Boleslavi. Najíždíme k rampě a první, co mě zaráží, je vysoký počet lidí na rampě. Zevnitř klubu se ozývá, pěkný hukot, a to je teprve 20 hodin a ještě ani nezačal první koncert. Naše aparatura se veze výtahem přímo k šatnám, vcházíme do klubu a bum – je tu narváno. U baru, kde jsou pípy, stojí dlouhá fronta. Pořadatel hlásí, že je vyřízenej a už nemůže, protože právě je tady 180 platících návštěvníků. Tak to my vyřízení nejsme, my se těšíme na místní šílence,až si s nimi zatřepeme hlavami. Dnes hrajeme kolem půlnoci, což nám vůbec nevadí, nejsme z těch kapel, co si odehrajou začátek a mizí domů. Náš set končí ve dvě hodiny ráno. Během koncertu testujeme místní rockery a nandáváme jim vrchovatě, co se do nich vejde. I oni testují nás, protože tady nás ještě neslyšeli, ale po vzájemném oťukávání se vše rozjíždí jak má. I válení po zemi, svíjení, řev, hroziči, třepači a prostě vše, co k tomu patří. Doufám, že jste se skvěle bavili jako my a po pár přídavcích musíme končit. „Jsem zpocenej jak krysa, to zas vodserou moje záda,“ bručí Pájka a odchází se zabalit do svých patnácti ručníků. Fofo neříká nic, ale zdá se mi, jako by po tomto koncertě trošku zhubl. Káca je jako vždy v obležení fanynek, já jdu na pivo a na stage nabíhá Šnek, který dnes pracuje za všechny naše simulanty. Má šílené tempo, takže za chvíli je vše, opět s pomocí výtahu, v autě. Ještě musím samozřejmě ocenit práci našeho reklamního oddělení – po otevření obřího kufru se slétli naši noví fanoušci ke zboží a skupovali vše od hadrů přes nášivky až po cédéčka. Heslo dnešního dne vyhlašuje Šnek ještě před klubem v autě : „Únor bílý, sílí pole, pičovole,“ a my se loučíme s velmi příjemnými, zcela příjemně šílenými místními fanoušky a valíme zpět na jih.

Paní pumpařka, nevím už kde, má na plášti jmenovku s nápisem „Adéla.“ Za výlohou jsou nějaké zákusky a dvě jedovatě zelené koblihy. Asi si to zboží prohlížím trochu déle, protože z hloučku našich hochů se ozývá „Á jéjé, už to zase začíná, a paní to pečete sama? To z vás musí mít váš manžel radost!“ Tak to teda né, pánové, to dneska neřeknu. Jdu k pultu, platím a ptám se paní Adély – „a opravdu jste dnes ještě nevečeřela?“ „Né dnes jsem nevečeřela, vole, je skoro ráno a budu teprve snídat!“ nandává mi paní pumpařka a za všeobecného řehotu odcházím zcela zostuzen do auta.

Za tento parádní koncert děkujeme všem, kdo jste dorazili, obří díky patří Jirkovi Fenclovi, našemu špionu pro středočeské záležitosti, Šnekovi za to, že přežil ten chlív a samozřejmě pořadateli – Willax Klub Heineken Mladá Boleslav. Díky, že jste to dočetli až sem a zase někdy.      Heinrich