REPORT TŘEBÍČ – BÉČKO, 21.10.2016 (with Pop Killers)

Kdybych chodil do školky, tak by mi ve středu řekli : ještě dvakrát se vyspíš a už budete na Béčku. Béčko v Třebíči je velmi příjemný klub, jediná věc, která mi dnes kazí náladu, je ta, že dnes se nebudu motat z důvodu požívání zázračných tekutin, ale budu motat volantem. Taky Káca motá volantem a je to nepříjemné, protože hudebníci – abstinenti nemají v naší kapele co dělat a přemýšlím, že si z tohoto důvodu dám sám sobě výpověď. Slejzání kapely máme naplánováno na šestou hodinu, ale pro jistotu volám Fofovi už v pět, jestli všechno klape. Ozve se mi známá a léty prověřená fráze: „Víš, já se asi trochu zdržím.“ Náš kytarista se nachází 130 kilometrů od základny a trochu se zdrží! Navíc tvrdí, že na něj máme chvilku počkat, maximálně hodinu a půl. Fofo tím potvrzuje fyzikální hypotézu o zakřivení času. Čím delší je vzdálenost, tím kratší čas potřebuje na její překonání. My tedy nečekáme a náš fyzik se musí dostavit na místo koncertu sám. Automaticky zastavuji na pumpě a jdu si koupit plechovky s ohavným nealkoholickým pivem. Vůbec mě nebaví řídit vozidlo v den koncertu a to ještě nevím, co nás čeká za chvíli. Jsme na místě. Na baru už sedí Zdenál a hustí něco do tří barmanek. Dvě brunetky a jedna blondýnka, to je opravdu skvělé obsazení baru, a já odcházím za roh a tluču lebkou do zdi, protože na tomto baru dnes jako abstinent nemám co dělat… Všechno máme z auta venku, Pája staví bicí a ejhle – je tu první problém : ZAPOMNĚLI jsme vole minule v Jihlavě paličky. Moje námitky o tom, že na bicí se dá hrát i bez paliček, Pája odmítá a stejně odmítá i můj nápad – vyrobit paličky z nedaleko rostoucí břízy a volá kamsi o pomoc. A teď je řada zase na mě : ZAPOMNĚLI jsme vole minule v Jihlavě stojan na basu. Hahahahaha, to je legrace. Vždycky po odjezdu hlavního vlčáka – strážce aparatury Šneka do Itálie– se něco ztratí a vždycky je to v Jihlavě! Doufám, že Šnek tento report v Itálii nečte. Tak to už máme druhý stojan na basu za poslední dva roky, jedna dvojšlapka na bicí, dvě šňůry a jedny struny. No nic, situaci zachraňuje opět další známá fráze – stejně bylo potřeba koupit nový paličky a novej stojan. Utěšujeme se tím, že aspoň je vidět, že kapela jezdí a hraje, protože ve zkušebně by se nám to opravdu nestalo! Vše je tedy naprosto v pořádku a vše je úžasné! Zvuková zkouška. Na místě zvukaře je náš kamarád Pavel a to je záruka parádního zvuku. Pavlík má tu vlastnost, že vše dokonale slyší a dokonale nazvučí. Je schopen nazvučit kapelu klidně i pod vodou. Konečně se přiřítil i Fofáč a tím bychom mohli snad i začít. Ani moc nezvučíme, podle vyjádření pana zvukaře TO HRAJE JAK PRASE. Abych nezapomněl – Béčko se zaplňuje návštěvníky a i když jsme tady dneska asi po sedmi letech poprvé, návštěvnost je více než slušná – 93 platících a mezi fanoušky domácích veličin Pop Killers jsou i naši oceloťáci, kteří se poznají podle našich firemních triček…Mimo jiné dorazili i fanoušci s obytňákem od Českých Budějovic, což zaslouží obrovskou pochvalu. Také bych chtěl opět pochválit naše reklamní oddělení a vyzdvihnout jeho neutuchající, systematickou kampaň. Akorát tedy ta malá, shrbená, nebohá stařenka, která ťukala na okénko u sálu a volala tenkým hláskem : „Prosím vás – mohli byste mi prodat jedno tričko a jedny kalhotky Ocelot?“ – tak této paní je mi líto. Přes ten kravál ze sálu se prostě nedovolala a odešla zcela zklamaná… Tak konečně jsem se dostal k samotnému koncertu – my už tedy hrajeme, hned nasazujeme dva nové vály a jenom mně, starýmu rejpalovi, se zdá, že to nejede na sto procent. Po koncertě se dovídám, že všem se hrálo úžasně, že si vymejšlím a že to je jen proto, že hraju střízlivý – pod vlivem birela. A je to. Žádný muzikant nesmí pít birell. Tento ohavný nápoj je zkázou všech muzikantů. Každý hudebník – a je úplně jedno, co hraje – by si měl před hraním povinně dýchnout do testeru. Pokud se v něm objeví jen náznak požití nealkoholického piva, taky by kapela měla mít zákaz hraní. Ukázalo se však, že můj dojem je jen můj dojem a zvuk v sále byl naprosto drtivý, čistý, hutný a prostě jsme to dali. V polovině koncertu se dostal ke slovu konečně náš „převlíkač kytar“ Fofo. Zatímco Káca začíná nový vál – zleva není nic slyšet. Jen postava podivná, dlouhovlasá, zápolí se dvěma kytarami. Fofáčovi se rozladila jedna kytara a měnil ji za druhou. Toho jsem si já ani omylem nevšiml a ohlásil jsem další vál a ten jsme taky začali hrát – ve třech. Zkouším na tomto menším pódiu otočky, zpočátku se mi to daří jakž takž, ale při Kácově sólu zasahuji basou jeho kytaru. Prásk! To zas bude odlomenýho laku – tam, kde není tlaku, není odlomenýho laku. O další část dnešního večera se postaralo opět naše reklamní oddělení. Kalhotky dámské o velikosti S nebylo možno stále prodat. I objevil se jedinec, který si je koupil, sundal si kalhoty, vlezl pod stůl, převlíkl trenky za dámské kalhotky a spokojeně odešel. To by bylo, abychom ty kalhotky neprodali, praví náš obchodní zástupce spokojeně. Odjíždíme z místa činu a mám takový dojem, že jsme si to dnes pěkně užili. Až na ty ptákoviny se ztraceným nářadím. Zítra dáme Rouchovany – opět na třebíčsku, a než odjedeme, tak se radši pořádně profilcujeme, abychom nic nepotratili. Díky všem, kdo jste dorazili, díky Zabijákovi a kapele Pop Killers a Béčku za skvěle připravený koncert a díky Pavlovi za zvuk. Na Béčku se uvidíme opět v prosinci : 25th December. Heinrich