16.9.2017,LIBEREC, ROCK PUB

21208825_10210460169515929_1870669256_n1

Liberec 16.9.2017, ROCK PUB

     Proč jedeme tak brzy? To je otázka, kterou řeším po celý týden před Libercem. Vlastně to řeším pokaždé, když jedeme kamkoliv daleko a stále a pořád trpělivě vysvětluju : když pojedeme na čas, tak se po cestě nevyčůráte, nezakouříte si a nedáte si kafe. Ti, co mají hlad, si nekoupí úžasnou milovanou předraženou bagetu a taky nikdo neví, co na nás po cestě může číhat. Jako vždy mám opět pravdu. Na hlavním tahu na Jihlavu nastražili cestáři semafory, a to rovnou třikrát. O dálnici radši ani nemluvím, tady to jede většinou v jednom pruhu a zácpa zde je naprosto přirozená věc. „Takhle rozmrdaný silnice máme jen u nás,“ zuří Šnek a snaží se porovnávat naše brambořiště se silnicemi jiných států.

     Na palubě dnes není tak veselo jako obyčejně. Hoši sbírají síly na koncert a vždycky po nějaké zastávce většina z posádky trapně usne. Nabíráme Kácu a Jeníčka a Pájka se ptá, jestli náhodou nemá Jeníček noviny. „Tak to je poprvé, co si tady někdo po cestě bude číst noviny,“ bručím si pro sebe a čekám, co z toho bude. Je to všechno samozřejmě jinak – Pájka nehodlá číst aktuální události o bordelu ve světě, ale noviny svědomitě překládá a stele si pod sebou na sedačce. To nejhorší, co mě napadá, je, že se asi během jízdy posral. Ne, není tomu tak, naštěstí pod sebe jen vylil pivo. „Nehoupat.“ S aktuálními událostmi ze světa vaření, mejdanů, opékaných selat, narozeninových večírků a srazů nás tradičně seznamuje Jeníček. Jeho výřečnost je neuvěřitelná a většinou se mu huba skoro nezastaví. To náš lékař, ten toho dnes moc nenamluví. Spí a spí a spí. Občas do něj někdo šťouchne a to se pan doktor probere s přáním : „Ať ti mráz kule roztrhá jak pumpu.“ Další náš člen posádky je dnes Sifón. Ten podává obdivuhodný výkon a po absolvování osmi set kilometrů z Itálie přesedá do našeho auta a dává si ještě dalších tři sta jako spolucestující. V podstatě Sifón ani nepotřebuje nohy a zdá se mi, že se mu nohy začínají přeměňovat v pneumatiky. Také vyndává vynikající domácí tlačenku a my ji za slastného mručení pouštíme do šachty. Dalším spáčem je dnes  Fofíno, který spí neustále a jeho spánek přerušuje pouze občas zapálená cigareta.

     Kácov – 12 km. „Koukám, že sis koupil další vesnici,“ říkám Kácovi. „Jo, koupil a příští rok budeme na náměstí dělat festˇák.“ Konečně tu máme hlavní záchytný bod – motorest Rybičky. Dnes je plno a skoro není kam si sednout. „Je zde volno?“ ptám se slušně slečny, která sedí sama, ale tak nějak mi neodpovídá, usmívá se a kouká před sebe. „Je zde volno?“ ptá se také Káca slušně slečny, ale odpověď je stejná. Oba dva usedáme a slečna zase nic. „Ona nám asi nerozumí a nebo je úplně blbá.“ Tohle fakt musela slyšet, i kdyby nechtěla. Zase nic. Vtom přichází odkudsi zřejmě přítel a velí : „Come!“ Slečna se zvedá a jde pryč. Za ní na její místo nastupuje Sifón : „To jste je vyhodili tak akorát včas,“ praví Sifón, usedá a pouští se s chutí do své halászlé. Na jídelním lístku jsou dnes také žabí stehýnka. „“Žáby nežeru,“ uzavírá tuto záležitost Jeníček a láduje se svojí oblíbenou dršťkovkou. Na Rybičkách potkáváme také další kapelu – jsou z Uherského Hradiště a táhnou doleva, neboli na Plzeň. My se snažíme táhnout doprava, ale hned po nástupu do auta to nejde. Jsme na naší milované dálnici v pasti. Sedíme v zácpě jak trotlové v autě a nadáváme jak špačci (promiňte pane doktore). Konečně se to pohnulo a my za Prahou nabíráme to správné tempo. Původně plánovaná zastávka v bufetu Letadlo se nekoná. Nestíháme zastavit. Za chvíli bude pumpa v Českým Dubu, hlásí zezadu zkušeně pan doktor, který se konečně probudil. Poslední pumpa je velmi příjemná záležitost. Celkově máme pumpaře rozdělené na několik kategorií : pumpaři příjemní,  pumpařky velmi příjemné, pumpaři nepříjemní a kreténi. Slečna pumpařka v Českém Dubu byla ihned zařazena do kategorie pumpařek velmi příjemných, a to vzhledem i chováním. Kdybychom nemuseli jet na koncert, použili bychom nové heslo : „V Českém Dubu ožral jsem si hubu.“ Před pumpou stojí krásný ford mustang, zhruba kolem roku 1970. Černá lesklá barva. „Tenkrát se aspoň dělaly auta a né jak ty dnešní popelnice.“ Můj komentář podtrhuje pán, který leze do mustangu. Po nastartování se ozývá nádherné brblání osmiválce, který byl startováním zřejmě vyrušen a dává o sobě vědět. Brblání přechází v jekot, mekot a dunění, ale to už je mustang, lidově řečeno, dávno v prdeli.

     Konečně Liberec. Na liberečáky jsme se těšili, a možná, že i oni na nás, protože návštěvnost je velice pěkná. Dnes hrajeme sami a koncert si pěkně užíváme. Rozdělili jsme naši produkci na tři části a vytáhli jsme i vály, které normálně nehrajeme. Zírám, protože jsme je ani nezkoušeli a ty věci, co jsme hráli naposledy před čtyřmi roky, dáváme s přehledem. Návštěvníci našeho koncertu se výborně baví a je tu skvělá atmosféra. Dostáváme se k válu Going To Hell, který začíná Pájka šíleným přechodem na bubny. Čekám vždycky na tradiční ukončení přechodu, abych mohl vyštěknout do mikrofonu, a pak se má spustit celá mašinérie. Přechod začíná normálně jako vždy, ale vzadu u bicích se asi něco děje, protože palba končí nějak podivně brzo. Hned poté se od bicích ozve : „Kurva!“ Hahahahahahahahaha, tak to já teda nedávám a mám problém se napojit se zpěvem. Díky neustálému nutkání k smíchu jsem to málem nezazpíval. Tento fórek hodnotím jako nejlepší trumf  dnešního večera. I píseň Stará čůza se tady pěkně ujala a my si ji schováváme na půlku koncertu. Ohlašuji Starou čůzu. „To jsem já, to jsem já,“ ozývá se slečna z publika a já mám další záchvat. Dnešní Liberec je fakticky parádní koncert – a to nechci chválit nás, ale vůbec celkovou atmosféru v Rock Pubu. Prostě jsme si to všichni užili a jde se na afterpárty. Zde bych chtěl podotknout, že jsem si chtěl opravdu sbalit svoje věci a pomoct s nakládáním do auta, ale u toho baru prostě ten čas utíká strašně moc rychle a než jsem stačil VYSTÁT FRONTU NA PIVO – všechny nástroje i aparatura jsou v autě jako mávnutím kouzelného proutku! Šnek dnes opět úřaduje a vše pečlivě několikrát kontroluje. Nasedáme na pětihodinovou jízdu, ale o té já už fakt nic nevím. Upadl jsem do hlubokého, přehlubokého spánku, který občas přerušil hlahol, řev a hlášky ze zadní části. No jistě, hoši se cestou tam vyhajali, tak jsou čerství a neví, co s přebytečnou energií! Zde je potřeba vyzdvihnout skvělou práci Šneka, který vše ukočíroval a bezpečně nás dopravil domů.

Díky libereckým za návštěvnost, díky Rock Pubu, díky panu zvukaři za výbornou práci a díky celému hudebnímu souboru za nasazení. Doufám, že jsme zde nebyli naposledy, takže zase někdy v Liberci.                       Heinrich

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.