28.5.2022  ROT KART FEST Velké Losiny

     Je krásné sobotní ráno, slunce svítí, kvete kvítí a my musíme píti. Dodržování správného pitného režimu, zvláště při dlouhých cestách, by mělo být základem každého správného cestovatele. Vždyť i Emil Holub, který procestoval celou Afriku křížem krážem, dodržoval striktně pitný režim. On však musel pít vodu z kaluží, močálů a kalných řek, ve kterých se to hemžilo různou havětí. Tak si to představte – žíznivý, zcela vyprahlý cestovatel běží k řece, skloní se k vodě, aby nasál a chlamst – je bez hlavy. Zubatí voščinělci se přímo třásli, aby mohli statečnému Emilovi ukousnout aspoň ruku. A to se zase my nemusíme bát. Po cestě stejně žádní krokodajli nejsou a nápoje si vezeme s sebou. Při inventuře nacházím v autě ještě nedopitého myslivce od minulé výpravy. Zkoumám, jestli se nám tekutina nezkazila. Znáte to – dneska se člověk nemůže spolehnout vůbec na nic. Tekutina je taková dozlatova zbarvená a vypadá to, že se spíš tím povalováním v autě ještě vylepšila. Vůbec se neodvažuji ochutnat, protože jsem si od úterý nastavil léčebný hlasivkový režim. Přece jenom po pěti vypitých vincentkách přejít na myslivce je trochu divné. Dále vezeme kastlík píva Me e ééé –  tento Kozel má zvláštní schopnost – po týdnu ve studeném sklípku skáčou plné lahve ven z bedny. Už se chudáčci kozlíčci nemůžou dočkat, až je osvobodíme. Bohužel, dnes nemáme ani kapku ořechového likéru, tak potřebného k cestám po naší vlasti. Hlavní výrobce a dodavatel téhle lahodné černé tekutiny – Jeníček – s námi dnes odmítl jet. Ve středu zasekl na řece nějakou rybu a potýkal se s ní dodnes. Našli ho chudáka až dnes ráno zamotaného do šňůr kdesi u vrbiček. Už ani nemohl volat o pomoc, jak byl vysílený. Vidíš, vidíš, Jeníčku, kdybys jel s námi, nemuselo se toto stát. Anebo sis měl vzít aspoň do kapsy vincentku, po ní bys měl hlas jako zvon. Ti dnešní rybáři žijí mylně v představě, že když si vezmou do kapsy čtyři placatky slivovice, rozhodně se jim nic nemůže stát. Naopak – po pádu do vody ty láhve táhnou zoufalého rybáře ke dnu.

     To se nám to dnes jede, motůrek si lahodně vrní, a kdyby nebylo těch nešťastných zastávek na pumpách, mohli bychom být na místě mnohem dřív. Řekneš si, milý čtenáři, proč zastavují na pumpách, když mají plné auto pití? Inu je to proto, že to pití proženeme přes ústrojí vylučovací a to nám okamžitě hlásí, že je třeba všechno, co jsme vypili zase vylejt ven. Je to vlastně takový koloběh vody v přírodě. Mohli bychom to vlastně přirovnat k prasklému sudu. Shora se leje voda a dole ten sud stále vytéká. Na jedné pumpě zkoumáme se Šnekem obsah kombíka, který stojí vedle nás. Auto je chudák celé zkleslé až na doraz. Co to tam sakra vezou? Prapodivný přístroj s prapodivnou nádobou. Až majitel pekárny, pivovaru a vrtulníku –  Káca- nám vysvětluje, že je to hnětač na těsto. „Až to z toho pasáta vydolují ven, postaví to do komory a to se pak bude, panečku, hnětat.“ Fore přidává nemístnou poznámku, která však je velmi neslušná, a proto ji zde nemohu tlumočit. No prostě – výtečník se zamýšlí nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se do toho hnětače nějaký zlomyslný zaměstnanec vykadil. Naše skupinka chytrých, soustředěná kolem hnětače, pomalu řídne a my se vydáváme na závěrečnou štreku.

      Jsme na místě. Velké Losiny. Čarodějnické procesy, upalování čarodějnic a další podobné speciality se na tomto místě opravdu kdysi odehrávaly. Dnes se zde však odehrává Rot Kart Fest – parádní festival, jehož výtěžek putuje na pomoc nemocným dětem. Po příjezdu se snažím konečně vydolovat z bedny aspoň jednoho kozlíka. Člen pořádajícího týmu mě však hned na začátku upozorňuje – to nech ležet, máme tu vynikající, krásné, studené, čepované pívo. A jsme na severu, takže Radegast! A příště se ani neodvažujte vytáhnout z auta tady ty hnědé lahve! Právě se dovídám, že dnes budeme hrát mnohem déle, než bylo původně v plánu. Jedna kapela odpadla, takže do toho budeme řezat hodinu a půl. Při prvním válu nenápadně zkoumám, co dělají moje hlasivky, poškozené moribundusem, který mě zasáhl tento týden. Vypadá to, že vincentka pomohla. Po třetím válu už mi to kráká jako obvykle a koncert probíhá ke všeobecné spokojenosti. Je zde spousta našich fanoušků a někteří se dokonce, jako správní oceloťáci válí pod kapelou. Také záchranářům z protilehlého stanu se naše produkce asi líbí a místo, aby zachraňovali, tak si spokojeně podupávají. Přemýšlím, jak bych je zaměstnal, aby zachraňovali… Možná bych mohl třeba spadnout z pódia, nebo by mohl Fofo strčit prsty do zásuvky? Tak to je ale blbá legrace. Přece jenom je náš koncert na chvíli přerušen. Při Pohřební kapele zřejmě nevydržela šalina (čti jističe) a dodávka elektrického proudu byla na chvíli přerušena. Fore si dává krátké sólíčko na buben, aby řeč nestála a brum brum – elektrika je opět tady. Dorážíme náš koncert do zdárného konce a pochodujeme jak husy k výčepu pro kapely. Náš stánek s merchem je zcela vykoupen, trička jsou fuč, cédéčka taky a my už se po několikahodinové afterpárty pomalu šineme k autu. Zpáteční cesta vede stále z kopce, sjíždíme z hor a jedeme tak rychle, že má Šnek problém to vůbec doma ubrzdit. Bylo to opět krásné a poetické odpoledne, plné legrace a dobrodružství, doufám, že jsme se na severu líbili a těšíme se zase někdy. Poděkování patří Rot Kart Festu za skvělou organizaci, bedňákům, nesmím zapomenout na pana zvukaře, ten to dával taky moc pěkně, celému našemu hudebnímu souboru, Janě za merch, Šnekovi – ten by zasloužil medaili za převoz chuligánů, Romanovi a samozřejmě fanouškům.    Heinrich