17.11.2018, Brno, m13

Dnes se vydáváme do našeho, skoro bych řekl domovského, brněnského klubu m13. V Brně hrajeme v podstatě pravidelně na dvou místech – v Semálu a v m13. Tento klub byl přestěhován na nové místo a my jsme zvědaví, jak to na novém fleku bude vypadat. U volantu je dnes opět Šnek, který nejdříve zevrubně prohlíží uloženou aparaturu a kdyby náhodou byla někde skulinka nebo futrál lehce nakřivo, ozvalo by se : „Kterej kretén to tam dával?“ Jeníček dnes nese papírovou krabici a z ní čouhají lesklé zlaté uzávěry. Marně přemýšlím, který nealkoholický nápoj používá tyto uzávěry a nakonec i mně dochází, že tyto nápoje nejsou nealkoholické, nýbrž alkoholické. „Už dorážím první demižón ořechovky, ale nebojte, ještě tam je jeden pětilitrák,“ uklidňuje nás Jeníček. Chladnější počasí působí nedobře na některé močové měchýře a rovnou tvrdím, že hoši dnes čůrají o závod. Jedna zastávka stíhá druhou zastávku, kolem pump neprojíždíme, většinou zastavujeme, a kdybychom neměli nový chladič, tak bych tvrdil, že nám chladič teče. Také naši kuřáci vyhulují ostošest, v autě je jak v plynárně a já tedy vůbec nechápu, proč si vlastně bereme na každý koncert čisté oblečení, když za pár kilometrů smrdíme jak skvěle prouzený bůček. Atmosféra je tedy úžasná, Káca musí pro veliký úspěch znovu recitovat svoje básnická díla a cesta plyne jak má. Na poslední zastávce nabíráme Fofáče. Tento skeč by mohl nafilmovat nějaký přední český režisér : u domu zastavuje velká dodávka, bleskově se otevírají všechny dveře, ven se valí oblaka modrého dýmu a několik černých postav obkličuje dům. Ó nikoliv, není to přepadení, to jen do tichého listopadového podzimního večera pronikají známé zvuky – jako by někdo ukopl hydrant. Tekutina se naštěstí vsakuje do živého plotu a máme veliké štěstí, že už je tma a pan majitel obydlí nás nevidí. „Kurrva, co to tady smrdí?“ Řve někdo zezadu ze dvojky. „No to je přece vosk v popelníku,“ hlásí Jeníček. „Jak tady Robin minule čaroval se svíčkama, tak já do toho klepu vajgly.“ Fakt už se těším na čerstvý brněnský vzduch….

     A jsme doma – po počátečních problémech s parkováním můžeme vkročit do nové em třináctky. Mimochodem – s parkováním si tedy neděláme nějakou těžkou hlavu. Šnek vyskakuje z auta, uděluje venku několik nezbytných pokynů a po povelu „Uhni pičo!“ couvá přímo ke klubu. Nová m 13 nás velice mile překvapila. Skvělé prostory, žádný krcálek, dlouhý bar a půlka klubu už je plná! Nosíme věci a proplétáme se mezi novými návštěvníky, kteří stále proudí do klubu. Také pan zvukař je vstřícný a pracuje snaživě na co nejlepším zvuku. Dnes hrajeme sólo koncert a jsme rádi, že klub je plný. Mezi fanoušky jsou i návštěvníci z Anglie – slečně říkáme Saxáno a pán prý pochází z Notinghamu – tvrdí o sobě, že je potomek Robina Hooda. Já bych mu i věřil, protože ať mi nikdo netvrdí, že normální rocker chodí na koncert s lukem na zádech…! Atmosféra zde se nedá popsat – návštěvníci se skvěle baví, řádí, skáčou, mlátí kolem sebe, pán s červenými vlasy klečí u beden a tříská hlavou o zem. Stále sem proudí noví návštěvníci a ve druhé polovině koncertu jsou to v podstatě samé dívky. Nabíhají do kotle a třepou hlavičkama ostošest. Slečna v černých minišatičkách kouká nevěřícně na Kácu a stále zkoumá, jestli opravdu má paruku a nebo svoje vlasy. Po několika vrtulích je jasný, že tohle asi paruka nebude. Na naše pracoviště proudí stále víc a víc skleniček s rumem. „Co s tím budeme dělat?“vidím zoufalé pohledy spoluhráčů a je jasné, že když to do sebe vyklopíme, koncert dnes nedohrajeme. Musím uznat, že toto je správný rockový koncert. Kouří se zde, pivo teče proudem, jsou zde krásné ženy, nikdo nic neřeší a všichni řádí. Za pozornost – samozřejmě kromě dívek – stojí také výzdoba baru. Nad barem jsou osmery velké hodiny, vyrobené z bubnů. Každý buben ukazuje jiný čas v různých brněnských čtvrtích – jestliže chcete vědět, kolik je hodin například v Kénigu, kouknete se na hodiny s nápisem Kénig. Štatl má samozřejmě jiný čas, stejně tak Oltec, Blekfild a Róla. Samozřejmě, že jsem se zapomněl zeptat, jak se ty hodiny štelují, když je změna času.

Začali jsme hrát v 9 a končíme  sakra o půl druhé! Dneska se nám vůbec nechce domů, ale Šnek tvrdí, že přistavil Bludného Holanďana a že tedy ze sebe nemáme dělat kretény a nakládat. Loučíme se a odplouváme. Vlastně ještě ne – ještě nalejváme do Robina Hooda asi desátou sklenici rumu, ale tento anglický borec má fakt obrovskou výdrž. Nepadne a nepadne. Je vidět, že tam ty drsné středověké geny prostě jsou (vo tym žádná). Také Saxána sedá na svůj Nymbus 2000 a odlétá neznámo kam. My bychom chtěli taky už vyjet z města, jenže to má trochu háček. U haly Rondo nás zastavuje policejní hlídka a s chápavým úsměvem dává Šnekovi před obličej dýchací přístroj. Pokud by přístroj reagoval na kafe, tak by Šnek určitě nadýchal, ale tohle je asi přístroj na alkoholické nápoje a to na Šneka neplatí. Aspoň jeden v kapele musí být střízlivý. To by se taky mohlo stát, že bychom místo do Znojma dojeli do Bratislavy. Závěrem – díky za krásnou návštěvnost, bylo to kouzelné a určitě se v m13 nevidíme naposledy.     Heinrich