14.10.2017, VELKÝ BERANOV, okr. Jihlava, Garage of Rock

DSCF3059

 

14.10.2017 VELKÝ BERANOV, KULTURNÍ DŮM, Garage of Rock

Reportáž týdne, aneb Opilci na cestách. Dnes začnu zprostředka, a sice hned od našeho koncertu. Nastupujeme na plac se zpožděním a jako vždy a všude jsme tím samozřejmě kráceni na délce našeho vystoupení. Tyhle problémy jsou všude stejné a nemůže mě to nijak překvapit. Kapela, která odehrála svůj set na začátku, nespěchá s úklidem aparátu a bedny se válí bez povšimnutí na pódiu minimálně deset minut. Nikde žádný bedňák, nikde nikdo. Už když jsem toto viděl, bylo mi jasný, že budeme my i následující další kapely kráceni na čase. Kulturák v Beranově je opravdu velký a prostorný a zaplněnost bych odhadoval na 75 procent. Kolik tam bylo lidí? Odhadem asi tři stovky, milý zvědavý špióne. Náš set odehráváme s naprostou suverenitou a moc se mi koncert líbí. Nemůžu se však dnes víc odvázat, jelikož stage, kde se pohybuji je zalískaná od různých nápojů a nebudu riskovat pád na držku. Pan zvukař dnes disponuje monstrózní zvukovou aparaturou a tím je náš zvuk v sále dokonalý. To není sebechvála, to je fakt. „To bylo hustý, co jste hráli, tak jsem tomu pořádně přidal, taková muzika musí mít pořádný koule,“ sděluje mi zvukař po našem koncertě a to je pro mě samozřejmě rajská hudba. Takže ještě jednou zde – díky pane zvukaři z firmy f-sound! Žádosti o přídavek, které slyšíme z kotle pod námi, musíme bohužel odmítnout. Rádi bychom přidali další vály, ale prostě to nejde. Tímto se všem našim fanouškům omlouváme a budeme se to snažit příště napravit. Příště se přidávat bude! Koncert bych hodnotil naprosto kladně a zřejmě jsme získali i další fanoušky, kteří mi skoro vyprodali krabici s cédéčky. Mimochodem, když jsme u toho merche – pověstná velká černá kabela na kolečkách, narvaná tričky, prsteny, samolepkami, knihami, kalhotkami a dalším zbožím – zůstala po celou dobu koncertu někde zahrabaná v autě. Kdybych byl návštěvník koncertu a chtěl si koupit naše tričko, musel bych si k němu obstarat ještě vycvičeného slepeckého vlčáka, který by mě dovedl bezpečně ve tmě na parkoviště kapelových dodávek k naší dodávce a tam by musel zaštěkat. Stejně by mu to však nebylo nic platné, kabela se zbožím nereaguje ani na štěkání. Zatímco tedy ostatní kapely měly pěkné stánky se zbožím hned u vstupu do sálu, my jsme měli vlastní stánek v dodávce. Členové reklamního oddělení se dnes rozhodli pracovat opět v utajení a utajení spočívalo v tom, že se zašili v přilehlé restauraci do nejvzdálenějšího rohu, aby je, jako vždy, nikdo nenašel. Někteří  fanoušci, kterým jsem prodal cédéčka se ptali i na trička, takže jsem jim vysvětlil nejdříve princip dnešního prodeje pomocí slepeckého psa a taky jim vysvětlil, kde mají hledat členy reklamního oddělení. Jestli je v putyce našli, to už fakt nevím.

     Tak a teď k tomu cestování. Dnes řídí opět pan doktor Špaček, ale hned na úvod mě upozorňuje, že mu není příliš dobře. Nabízím se tedy, že to odřídím sám, ale obětavý Zdeněk zatíná zuby a jedeme. Pokud se týká výtečníků, tak těch máme dnes plné auto. Dnes s námi jede místo Jeníčka Sifón a o něm ještě bude řeč. Jeníček, jakožto narozeninový muž, dnes zůstává opět kdesi v hlubokých lesích, u sudu piva, grilovaného masa. Jeho největším koníčkem jsou oslavy narozenin všeho druhu. Jeníček slaví a slaví  a slaví kde co. Musím se ho zeptat, jak to na takových narozeninách vlastně chodí, protože jsem známým odpůrcem těchto oslav, ale údajně prý se na oslavách udělá kolečko z návštěvníků a všichni prý tancují tzv. Kačátko. Od této chvíle jsem se rozhodl, že aspoň na jednu oslavu narozenin někam půjdu a chci vidět, jak Jeníček tancuje Kačátko.  (pozn. autora : nejradši bych celý Kačátko kopl do prdele).

     Jedeme si pro Kácu do Terče. Zde nastává klasická jízda po pumpách na Vysočině. Hoši si s sebou vezou hromady plechovek a nasávají, jako by zítra měli soudruzi rušit všechny pivovary. Rád bych se zde rozepsal o krásách podzimní přírody na Vysočině, o zlátnoucím listí, klidných hladinách lesních rybníků, o krávách pasoucích se na podzimních lukách, ale nejde to. Krávy vezeme s sebou v autě, a čím je cesta delší, tím se ozývá zezadu větší bučení a hýkání. „Zastav, mám plný ledviny! „ řve Sifón zoufale a k němu se přidávají další prostatici. Romantika je v prdeli. Tvrdím, že už jsme skoro v Terči, tak to snad dva kiláky vydrží. „Zastav!“ Pan doktor zastavuje přímo v kopci. Uááá, áách, jéééé, ozývá se zvenku při dalším vyprazdňování močových měchýřů. V duchu vyhlašuji soutěž o krále prostatiků a můj tip zatím vychází. Sifón. Nabíráme Kácu, který vše bere jako vždy profesionálně a vybíhá i s kytarami rovnou do dodávky. Další kilometr. „Zastav na pumpě!“ Zabíráme první venkovní stůl a Sifón odchází do nitra pumpy. Jednak se hrabe v mrazáku a hledá další plzeň, a jednak jde opět na záchod. Chcát. Na moje námitky, že čůral před deseti minutami, neodpovídá. Vítěz!! Král!! Je to na pováženou, když člověk neudrží deset minut moč na uzdě, přátelé. Celou cestu na koncert si lámu hlavu, jak z této zapeklité situace ven.  Vím sice o jednom odstaveném fekálním voze – kamarád ho má za kravínem a rád by nám ho půjčil – jenže než bychom dojeli k prvnímu městu, byla by určitě ta velká, kovová nádrž plná po okraj.

Jsme konečně na místě. Ti naši spolucestující, kteří mi celý týden nadávali, proč jedeme tak brzo, když do Jihlavy je to jen čtyřicet minut – zjišťují, že do Jihlavy je to přesně rovné  3 hodiny jízdy. 80 kilometrů za tři hodiny, to je průměrná rychlost necelých 30 kilometrů za hodinu! Hned po zaparkování u vjezdu pro kapely mi pan doktor oznamuje, že mu je velmi zle a špatně a jestli bych to potom domů neodřídil místo něj. Nemám s tím problém, když celou cestu piju birely, jen mě trochu trápí, že jsem si jaksi doma nechal řidičák. Ale co, auto přece neřídí blbá plastová kartička, ne? Jakmile jsem panu doktorovi slíbil, že budu řídit zpátky, objevily se nějakým zázrakem před ním na stole rumy a našemu lékaři se ihned srazila zimnice na normální tělesnou teplotu. „Proto jsem taky doktor, ne?“ sděluje Zdenda, ale jak ho pozoruji, není i přes důslednou léčbu vůbec ve své kůži.

     No a naši hoši se rozjíždí. Sedíme v koutku restaurace a na stole přistává jedno pivo za druhým. Chlapcům evidentně chutná. Co však je mi divné, že Velký a Malý stále odcházejí ven a stále se vracejí. Pája (Velký) odchází kouřit ven a Fofáč (Malý) ho následuje. Tento cyklus se opakuje vždy jednou za pět až deset minut. O náš stůl se stará celkem pohledná servírka, která sklízí obdivné pohledy a poznámky skoro celého souboru. Jenom, kdyby ty dva přední zuby vpravo nechyběly. Nepochybně to spraví pěkný keramický můstek. „Ozborne!“ huláká servírka na Fofáče.  „Ty by ses líbil mému tátovi!“ Navrhuji Fofáčovi, že by si mohl paní nebo slečnu odvézt domů, ale ten vehementně a zuřivě protestuje. Hlavní hvězdou dnešního posezení v restauraci je však Sifón. Přesunuje se ke vzdálenému stolu a usedá mezi místní štamgasty. Od jejich stolu se občas ozve Sifónovo hulákání : „A kdo se ptal na tvůj názor?“  Následují různé popěvky a la „panímáma, ta je sama“ a vše je doprovázeno úryvky z různých filmů.  „To je tím, s kým se taháš, s tím anarchistickým bolševickým nokeeem.“ uzavírá Sifón svoji šou a jak vidno – po jeho zásahu se stůl štamgastů vyprázdnil ! Z toho si ale náš šoumen nic nedělá. Objevuje se znenadání se štětkou na hajzl, kterou drží jako reportážní mikrofon a těsně pod štětkou je namotán kapesník. Kromě toho staví v lokále různě židle na stůl a nutí nás marně, abychom se kdesi v těch židlích fotili. Už toho mám tak akorát plný zuby a snažím se tu zvěř nějak nahnat do auta, ale marně. Dva nejstřízlivější se mnou odchází do auta a já jsem na sto procent odhodlán, že pány nechám v jejich milované hospodě do neděle. Však co – určitě jim ráno servírka otevře a ohřeje nějakou polívku. I pan doktor brblá a nadává na opilce, má horečku a zřejmě se už vidí v posteli. Naše opilce zachraňuje před jejich osudem Káca, který mě odjezd rozmlouvá a jde je znovu prosit, aby už konečně nastoupili do auta. Tohle se děje celkem třikrát, takže my v autě čekáme zhruba půl druhé hodiny, než se konečně objeví první trosky. Startuju. Kde je Sifón? Musíš objet kulturák, čeká prý na schodech. Nadávám neustále, tolik peprných výrazů snad ani neznám. Objíždím kulturák, otáčím se, zastavuji.  „To je on!“ K autu přichází sice jedinec, ale Sifón to není. „Vy tady děláte rozvoz?“ ptá se zoufalec a po mé kulometné salvě sprostých slov couvá pryč. Tak znovu – kde je Sifón? Kdosi vybíhá z auta a pádí do sálu. Opět čekáme a opět nikdo nikde.  Nakonec se lump objevuje a začíná Pohádka o veliké řepě. Robin otevírá boční dveře. Sifón se snaží vyhrabat se do dodávky, ale marně. Robin (dědeček) táhne, táhne, ale Sifóna (řepu) nevytáhne. I zavolal Robin na pomoc Kácu (babičku). Táhnou, táhnou, ale řepu nevytáhnou. Babička – Káca – by měla zavolat pejska (Páju), ale ten se ani nehne, a tak nakonec vytáhnou řepu do dodávky za opasek, za bundu, za mikinu, za kalhoty. Zazvonil zvonec a my jedeme konečně domů. Omyl. To ještě není všechno. Skoro v každé zatáčce se ozývá zezadu strašný rachot. Sifón, který není připoutaný, bloncá po autě, padá do krabice s prázdnými plechovkami a do kastlu s lahvemi. „Bezpečnost za jízdy je to hlavní,“ poučuje zkušený Robin  pana Padáka, ale namáhá se zbytečně. Křách, bum, křáp – Kurváááá – řve zezadu zoufalé bezvládné klubko a s každou zatáčkou se situace zhoršuje. Vím přesně, co bude následovat :„Zastáááv, musím chcát!“ řve Sifón a přidává se i Robin, který tvrdí, že když nezastavím, vypustí to mezi dveře. Na tyto příkazy já nereaguji a kormidluji vesele dál. „Měli jste se vychcat, když jsme na vás dvě hodiny čekali, to máte teď za trest,“ odpovídám dozadu. Těsně před Terčí zastavuji  a velím k čůrání. Vzadu se nic nehne, ozve se občas nějaké zašátrání, mumlání, ale zvuk otevíraných dveří neslyším. Jedna minuta, dvě minuty, tři minuty. Za tři minuty není nikdo schopen otevřít dveře a jít se vychcat? Řadím za jedna a vyrážím vpřed. Moje nasranost je na maximu a přemýšlím, kde bych tento nepoddajný náklad vyklopil. Napadá mě snad vypuštěný rybník v Terči….? „Ježíšmarjá, on zase jede!“ „Zastáááv, já se pochčiju.“ Milý čtenáři, tady se dostáváme do fáze, kdy jde opravdu o psychické zdraví řidičovo. Co mám dělat? Nezastavím, je to špatně. Zastavím, nikdo nevylejzá. Rozjedu se – je to špatně.  No… a tak dále a tak dále. Těsně před infarktem mě zachraňuje Káca, který mě uklidňuje, bere si kytary a loučí se.  Takže shrnuto :  ano, zkusil jsem si na vlastní kůži, jak to vypadá, když jede Ocelot na koncert a z koncertu, a to z pozice řidiče. Můj převeliký obdiv mají naši řidiči Šnek (který by však s opilci zatočil raz dva) a taky samozřejmě pan doktor. Poděkování patří Robinovi a Kácovi za nakládání aparatury a Kácovi by měli naši hoši poděkovat dodatečně ,  protože nebýt jeho, seděli by teď možná někde v Jihlavě na nádraží a obchcávali remízky v parku.

Za skvělý výkon na koncertě je třeba všem poděkovat, ovšem cestování v dodávce by kterákoliv mateřská školka zvládla mnohem lépe.                                         Heinrich