REPORT 11.6.2022 Česká Lípa, Vodní hrad, Metal Attack
„Pořádně se vyspi, ráno vyrážíme, a né, že se zase na noc zleješ,“ hovořím do duše našemu bubeníkovi v pátek. Fore přitakává – a kýve hlavou, jo jo jo, to se přece nikdy nestalo (a nekejvaj furt). Je za minutu čtvrt na jedenáct, přijíždí totálně přesný Fofo, ale Fore se Šnekem nikde. „Tak co je s tebou?“ volám našemu vyvrheli. „Já jsem zaspal, skočím do auta a najdete mě v Jihlavě někde na pumpě, abyste nemuseli čekat.“ A hele, pán bumbal, jinak by neposílal o půl pátý ráno fotku prázdné plechovice od píva. Přijíždíme k pumpě v Jihlavě. Fore je na místě, je venku z auta a kouká přesně na opačnou stranu, než jsme my. Troubíme, pískáme, hulákáme, řveme. Hluchej bubeník kouká stále na silnici a čeká, kde se objevíme. Nakonec k němu přichází bába a krhavým prstem ukazuje na nás – ti panáčci asi volají na vás, že jo? Někde jsem slyšel, že se stal případ, kdy opravdu člověk po brzké ranní konzumaci ohluchl. Fore nastupuje do erárního auta a je jasné, že tohle bude mít na talíři minimálně ještě měsíc. Ale pozor!! Co je na tom bubeníkovi divného? Pátrám pátrám a ejhle – na nohou má nové boty! To je neuvěřitelné! Nové boty Motley Crue, tak to je ale překvapení. Opravdu se mi po těch starých botách bude velmi stýskat. Možná by to chtělo ty nové, zářivé boty trochu opleskat blátem a kolomazí a bude to oukej.
Cesta ubíhá přímo nádherně. Zgenerálkovaný stroj si to žene vpřed, občas zařveme na auta, co nás zdržují klasickou frázi : „Uhni p..o, jede soubor!“, vždycky to zabere, jenom ten sedlák, co veze balíky na přívěsu a má je narvané i na zadních sedadlech osobáku nechce uhnout. Pumpa Mol, kde jsou všichni namol. To je snad jediná zastávka na dlouhé cestě. Se Šnekem hrajeme po cestě známou hru „Na ropušnice.“ Pravidla spočívají v tom, že kdo uvidí jakékoliv zelené auto, zařve „Ropušnice!“ a má bod. Jestliže to zelené auto stojí před zeleným barákem, tak je to za deset bodů. Na Molu před námi stojí krásná zelená ropušnice : „Šneku, když teď nastartuješ a napálíš to do ní, máš to za tisíc bodů a nemusíš po cestě shánět další ropušnice,“ vysvětluji moudře a nechápu, jak si může Šnek takovou příležitost nechat ujít. Řidič nabourané ropušnice by určitě nic nenamítal, kdyby zjistil, jakou hrajeme hru.
A jsme doma – Česká Lípa. Přijíždíme přesně ke vratům vodního hradu, což by měl být vjezd pro kapely, ale nikdo tu není, tak otáčíme a zkoušíme to z druhé strany. Tady je taky zaryglováno. Volám Mácovi : „Kudy tam máme vjet“? A v telefonu se ozve – „Hele, nejste náhodou z Moravy?“ Tak znovu k dřevěným vratům. Ještě, že ten vodní hrad nemá padací most, to bychom byli úplně v prdeli, hulákám a vjíždíme dovnitř. Tady už je fesťáček pěkně rozjetý. Kapely hrajou, pívo teče, v kotli na ohni se vaří Maminčin guláš a kořalky se chladí. Mimochodem – k tomu guláši mám ještě takovou rýpavou poznámku. Stále mi nedokázal nikdo vysvětlit, proč z kotle z guláše trčí lidská noha s teniskou zn. Motley Crue? Náš merch jde taky pěkně na odbyt a nám se tu velmi líbí. Kapely před námi podávají úžasný výkon a vodní hrad se otřásá v základech. Naštěstí zde žádná voda není vidět a nahrazuje ji pívo. Tak jdeme na plac. Bohužel nemůžeme dnes za sebe umístit náš nový obří banner Ocelot. Jeho šířka je osm metrů a to se sem jaksi nemůže vejít. Napadá mě možnost, že bych si zahrál na Oldu Říhu – dokud ta stage nebude mít osm metrů, nehrajeme a ty hradby budete holt muset probourat. Tahle myšlenka mě naštěstí rychle opouští a nejjednodušší řešení je – nedat tam za nás vůbec nic. Však oni ví, kdo hraje. Zvláště, když před naším setem nabíhá na plac náš kamarád Jarda Lemmy, který nás uvádí. Zvuk nahoře se mi líbí, dole by to prý mohlo být, hlavě se zpěvem, trochu silnější.
Po koncertě za mnou přichází fanoušek s tím, že by chtěl podepsat knihu. Mluví však na mě německo –česky a tvrdí, že je Němec. Do knihy se zapisuji česko-německo- anglicky a říkám mu, ať mi zavolá, až ji přečte. Přece jenom – Němec, který si koupí českou knihu a hodlá ji číst, je velice ojedinělý zjev.
Zdržujeme se ještě další hodinu – na vydýchání, a to už nás Šnek zase žene do auta, že se teda pojede. Vyrážíme směrem k domovu, ale po cestě náhle náš řidič odbočuje na Doksy a zničeho nic se ocitáme v areálu, kde to taky pěkně žije. Jsme na návštěvě na motosrazu, je zde minimálně tisíc lidí a tohle je vlastně naše další afterpárty po metal Attacku! Tak dvě afterpárty, to jsme teda ještě nikdy neabsolvovali. Kromě toho se tu vyskytují krampušáci, kteří děsí nejen malé děti, ale taky všechny členy našeho hudebního souboru. „Né né, já nechci,“ křičí Fofo a utíká se schovat před krampušákem na záchod. „Nechte měě, já už budu hodnej, já už nikdy nezaspím,“ ječí Fore a marně tluče na dveře záchodu, kde je schován Fofo. Káca, ten se nebojí, je s čerty jedna ruka a za odměnu od nich dostává lízátko a tatranku. Na mě útočí nějaká pošahaná jeptiška s krvavou hubou. No to víš, tak tebe určitě budu líbat, jeptišáku. Odjíždíme s tím, že příští rok zde budeme určitě hrát. Vše je domluveno a zpečetěno vlastní krví. Poslední cesta, s kosou nevěsta. Vyjíždíme tentokrát už opravdu k domovu, jako vždy je to z kopce a cesta ubíhá velmi rychle. Nerad popisuji zpáteční cestu, ale dnes se stal opravdu historický přelomový čin. Se Šnekem jsme vymysleli po cestě nový produkt, jehož název vám kvůli know – how zatím nemůžu prozradit. Jenom naznačím, že se to týká holení. Tento výrobek bude přelomovým v historii a určitě na něm vyděláme minimálně miliardu dolarů! Od neustálého řehotu už mě bolí břicho, ale nedá se nic dělat, je to holt velká legrace. Nechte se tedy překvapit, včas vás budeme to tomto vynikajícím vynálezu informovat.
Poděkování za dnešní Metal Attack patří neúnavnému Mácovi, který vše skvěle zorganizoval, všem, co jste dorazili, díky Jardovi Lemmymu, Romanovi, Vláďovi, Janě za merch, Šnekovi, zvukaři a slečně, co vařila tu nohu v tom kotlíkovém guláši. Bylo to moc pěkné a my se těšíme zase někdy. Heinrich