27.8.2021, Kostice, Bahenní párty, motosraz

Na tuto štaci se vždycky těšíme – je to jako když se děcka nemůžou dočkat Vánoc : „Ještě dva dny, Jeníčku (Jindříšku) a už to bude.“ Nakládáme auto až po střechu a v plné polní plně obsazeni vyrážíme na jih. Už ani nevím, kolik pump jsme navštívili, pamatuji si tu první a tu poslední. Paní za neprůstřelným sklem proti bacilům a virům se na nás zubí. Ano, může se zubit, protože nemá roušku. Žádný bacil nepokoří dvoucentimetrové sklo. I já se na paní zubím, roušku jsem zapomněl před půl rokem někde, nevím kde a od té doby ji prostě nemám. Snažím se prostrčit tou dírkou nějak lahváč, aby ho načetla, bum, zavadím o bariéru a málem se to rozbilo – myslím to pivo.  Paní se omlouvám, že jako bych jim nerad poškodil tu parádní ochranu. „To nevadí, tomu se nic nestane, to už tady do toho kolikrát mlátili opilci nad ránem a v pohodě. To byste, pane, nerozstřelil ani z kulometu.“ No, to byste koukala, říkám si v duchu. Kulomet není potřeba, stačí se tu zastavit s celým souborem takhle pěkně brzy ráno po akci……

Čerpací stanice v Mikulově funguje na úplně stejném principu, mají tu nejoblíbenější jídlo všech kočujících hudebníků – bagety, kterým říkám bakety. Je to jednoduché – nad ránem je hlad a tady ten chemicko technologický výrobek se vždycky hodí. Vybírám si kousek, kde by snad nemusela být ta příšerná hnědá tekutina mezi šunkou a ostatními dobrůtkami. Po prvním kousnutí je mi jasné, že tekutina tam prostě je. Je to hrozná nějaká omáčka nebo cosi, co se nedá nijak identifikovat, a proto tomu říkám caralajda. Opět jsem naletěl, chtěl jsem baketu bez caralajdy a mám to s caralajdou. Je to jako kdyby se na mě ti výrobci domluvili – ve výrobní firmě sedí  báby, cpou tam ingredience a mažou to caralajdou : „To namaž pořádně, dej toho tam víc, až si to koupí Novotnej, tak ho, holky, zase nasereme.“ 

Káca má dnes opalovací den. Je to zajímavé. Slunce nesvítí, ale on se opaluje. Rozvaluje se na lavičce před pumpou a nastavuje ksicht slunci, i když sedí pod slunečníkem. Taky si dal na oči naše nové otvíráky Ocelot, aby si chránil zrak před UV zářením a aby si prý nespálil oční víčka. „Já nemám čas se válet někde u moře. Jsem v jednom kole a aspoň tady můžu nachytat bronz,“ dovídáme se zajímavou informaci. Je to divné – Šnek chtěl dnes vyrazit na motocyklu, takže by auto řídil Fore, ale vzhledem k počasí se radši vrátil k volantu. A Káca se klidně opaluje, počasí nepočasí. ..

Hurá, jsme na místě, oproti třistakilometrovým přesunům je sto dvacet kilometrů naprostá pohoda. A hele, na místě jsou taky členové Plexis, kteří hrají před náma a vůbec se nebojí láhve kořalky zn. Jack D. Šéf akce nás vede k obrovské várnici, kde se nachází fantastické maso, které nemá obdoby. No vidíš, Heinrichu, kdybys chvilku počkal, nemusels do sebe rvát baketu s caralajdou, říkám si. „Chcete k tomu i zelé? Nebo rohy? Hořčici? Kečup?“ (Pokud nerozumíte – zelé  = zelí). To je aspoň servis. Dohrává první kapela a hrajou fakticky výborně (La Bande).  Na plac jdou Plexis. Na ně jsem se velmi těšil. Fascinuje mě jejich nástup – nejdříve si zakloktají vedle backstage z láhve Jacka D. a když flaška dokoluje, prohlásí kapelník : „Jde se na to!“ To jsou aspoň řízci, ti se toho nebojí. Některé kapely se před koncertem různě rozcvičují, kytaristi sjíždí stupnice, bubeníci tlučou rytmy do stolu, zpěváci dělají  áá ééé, ííí a různě v zákulisí kokrhají, nesmí na láhev ani pohlédnout a tito borci se s tím vůbec nemazlí.

Náš set probíhá standartně, plac se pěkně zaplnil a protože jsme v divokém kraji, tak i náš koncert probíhá divoce. Kromě různých šílených kreaci občas přistane v kotli motorkář i s motorkou, progumuje několik kol, takže se vytvoří gumová mlha a parádní je, že to nikomu nevadí, patří to prostě ke koncertu. Po našem setu se dovídám různé další zajímavosti, z nichž mě tedy zaujala hlavně příhoda z dámského WC, které je kousek od stage. Příhodu mi sdělila jedna návštěvnice tohoto WC : „Přijdu na záchod, tam je chlap, co se opírá oběma rukama o dveře záchodku, jako by je chtěl vyvrátit a řve : „Markéto ser! Markéto ser!“ Ptám se tedy, co to má znamenat, a chlap mi odpovídá : „Vy to tak doma neděláte? Musím přece manželku nějak podpořit.“  „Nee, neděláme, to jsou pro mě nějaký novinky.“

Vracíme se zpět, tady musím ještě poznamenat, že při cestě zpět opět huláká v autě to jedno stejné naše nové cd pořád dokola a jestli to příště nevyměníme, tak se z toho zblázníme. Kromě toho dostává Fofo chuť na posilňující nápoj. Tak si kup nějakej energeťák a je.  Nakonec kupuju energeťák značky Rum já, ale protože ho nemá Fofo z čeho pít, nalejvám mu to do uzávěru. Je to praktické, je toho méně a je to záruka, že se neztříská a bude na zítřejší koncert zcela fit.

Když to shrnu, tak máme za sebou další parádní akci, byl to hodně rokenrool a tak to má být. Díky Bahenní párty za pozvání a za úžasný servis pro kapely, díky Šnekovi, že to s náma přežil a bezpečně nás dopravil domů. Tak zase někdy.     Heinrich