17.2.2018 LIBEREC, ROCK PUB, samostatný koncert
„Vstříc dalším dobrodružstvím,“ volá Šnek od volantu a náš stroj se nezadržitelně rozjíždí. Dnes vyrážíme na náš oblíbený sever, a to i přes různé katastrofické scénáře, které se týkají samozřejmě počasí. Jsme však toho názoru, že pokud máme auto v pořádku a pivo na palubě, není se čeho bát! Sníh zasahuje jen kousek k Jihlavě a pak už po něm není ani památky. Dálnice čistá a suchá. Kácovi volám z auta : „Kde seš? My už jsme tady na místě.“ „Jak kde seš, já tady čekám!“ Hahahaha, řehot v telefonu je důkazem, že jsme ho šťastně napálili. Naše dnešní sestava je fakticky na pováženou : chybí nám Robin – ten má naordinován klid na lůžku, chybí Jeníček – ten se dostal do spárů doktorů už ve středu a na klinice, kde se léčí nemoci rockerů, se nachází stále Pan doktor. Nicméně velice odvážně se k této situaci postavil náš kamarád Čochtan a rozhodl se, že nás v tom nenechá, a tak máme pro dnešní zátah aspoň jednoho bedňáka. Čochtan číhá na smluveném místě. Pozná se jednak podle velmi dlouhých vlasů, ale taky podle dvou kartónů plzeňského piva, které svírá v náručí. „Tos kupoval u Ho či mina?“ ptá se nevinně Pájka a zezadu se opět ozývají zvuky syčících zátek. S cestovním pivem dnes váhám. Přece jenom se z mých útrob ozývá různé divné škrondání, žaludeční stěny se třou o sebe a hulákají na mě : Chceme potravu, hajzle, jinak budeme škrondat ještě víc. Pro tuto příležitost uklidňuji svůj rebelující žaludek vynikajícím ořechovým likérem. Dnes jedeme opravdu velmi rychle, za chvíli jsme na Rybě. Motorest je plný a příchod černých, vlasatých okovaných zjevů působí na každého jedlíka jinak. „Tady není místo,“ kňourá na mě namyšlená pětatřicítka. Naštěstí se uvolňuje celý stůl a my se můžeme před další cestou pořádně naprat. Při jídle také sledujeme mladého retrívra, který venku za dveřmi obchcává venkovní stolky. „Je tu krásně na té Rybě, v létě si musíme sednout ven“, tvrdí zasněně Šnek a pouští se do jídla. „Ta chobotnice, ta chobotnice!“ volá paní z kuchyně a nese na talíři rozpláclého chapadlovitého netvora ke stolu nafoukané pětatřicítky. Kdyby tě tak chtěla kousnout do prdele, myslím si v duchu.
Poslední fázi cesty do Liberce jsme sfoukli na jeden zátah a koukáme, že tady na severu není po debilním sněhu ani památky! Liberec září jako Las Vegas a kopce se dokonce zasněžují uměle. To bylo nářku nad počasím a nakonec jsme se z toho ani neposrali, myslím si a Šnek kormidluje do útrob klubu. „Něco jsem vám kluci uvařila,“ praví Zuzka z baru a přináší mísu pochutin. Máme se tady výborně, všechno funguje, je nazvučeno a v devět se vrháme do boje. Koncert jsme rozdělili na tři části s tím, že do toho budeme řezat, dokud nepadneme. Taky se dovídáme, že je dnes v Liberci spousta akcí, které nám možná odlákají návštěvníky, ale z toho si my nic neděláme. Doposud jsme se z nikoho neposrali a neposereme se ani dnes. Návštěvnost je jako vždy tady výborná. Sice chybí fanoušci, kteří zde byli na podzim, ale máme zde nové „přírůstky.“ Dorazila totiž také tlupa pražáků a ti to tady dnes roztáčí naplno. Zvuk výborný, všecho funguje. O přestávce se odvažuji k baru a zde dostávám poučení, že bych s tou zatracenou žízní měl něco dělat! V podstatě dostáváme naše nové fanoušky do varu ihned a v průběhu koncertu řádí čím dál víc. Je půl jedné a my stále a stále přidáváme. Návštěvníci jsou fantastičtí a nebýt té dlouhé cesty zpět, hráli bychom možná ještě teď. Šnek signalizuje , že je nejvyšší čas naši přidávačku ukončit, jinak se dostaneme domů v poledne. Děkujeme fanouškům a naše nakládání má rychlý spád. Ještě posbírat mrtvoly, naložit do auta a nabíráme jižní kurz. Zpáteční cesta je děsivě úmorná, některé pumpy kolem dálnice nám zavírají před nosem. Na některých nás však vítají s otevřenou náručí, neboť jsme zpestřením jejich nudné noční směny. Otevírat sáček oříšků kleštěmi na zákusky, tak to paní za pultem nedává, rve mi sáček z ruky a nůžkami odstřihuje sáček. Celkově se však dnes v noci na těch pumpách kolem dálnice moc nevycajchnovali. Buď je zavřeno a nebo tam nic nemají. Kafe – nemáme, polívku – nemáme, něco na jídlo – nemáme. Nafty se asi těžko najíme a tak radši zvedáme kotvy. Nejtěžší fáze naší jízdy je však před námi a Šnek zajíždí do sněhových sraček, kterých je tady na jihu velká spousta. Naši stateční silničáři se opět nechali „zaskočit“ únorovým počasím a většina silnic je plná bílého bordelu. Cestář v dnešní době je vlastně takový yetti – nikdo ho nikdy neviděl a všichni o něm mluví. Mně se však podařilo zhruba před čtrnácti dny tento vzácný druh živočichů spatřit na vlastní oči. Malé stádo cestářů, čítající šest kusů, se ve svých zcela nových a nepoškozených oranžových úborech vyskytovalo kolem jistého nádraží. Jedno zvířátko řezalo větev lípy, která však nikomu a ničemu nepřekážela a pět ostatních exemplářů stálo pod stromem a sledovalo, jak jedinec pižlá větev. Z této smutné a tragikomické situace vyvozuji jasný závěr : nikdy nevěř cestáři, a to ani v létě. Větev si uřízni pod sebou sám a silnici si proházej a posyp taky sám. Však ty pitomý oranžový vesty máme v každém autě.
Díky všem, Liberec byl nádherný a zase někdy. Heinrich