REPORT 15.10.2021, Brno, m13
Je pátek, blázni mají svátek, což znamená, že i my budeme oslavovat. Tentokrát valíme do klubu m13, což je naše další velmi oblíbená štace. Těšíme se na velmi chutné píííívo a v autě přemítám, jestli je nutné kupovat si na cestu lahváče a kazit si s nimi chuť a žaludek. Lahvomilové mi samozřejmě za toto rouhání vynadají, ale nemůžu si pomoct. Kdo si jednou zvykne na lahváče, má potom takový trochu schizofrenní problém jako jeden můj známý – dal si točené pivo a když mu ho přinesli, hledal po kapsách otvírák..
Naše tradiční zastávka směrem na východ je pumpa Miroslav. Tady nás sledují udiveně tři dámy z polského zájezdu, které se kroutí před záchodem a zřejmě to už nemůžou vydržet. Při pohledu na okované zjevy dámy zapomínají na původní účel návštěvy záchodu. Polsky neumím, ale otázku „Kaj auto?“ (Kde je auto) jsem slyšel velmi dobře. Ale nebojte se, děvčata, auto máte za rohem, ale spíš byste před náma utekla rychleji na záchůdek než do auta. Než si najdu v překladači, jak se řekne polsky „Jeďte s námi na chlív,“ mizí polovina děvčat na záchodě a polovina v dodávce.
Dnes je také premiérový den! Na světě je nová ořechovka a Jeníček už nám šermuje plnou lahví před čumáky. „Má takovou ostrou koncovku,“ praví náš výrobce a dodavatel lahodného likéru. Hmm, ani se mi nezdá, koncovka nekoncovka, dej to sem! Letošní várka je , pravda, trochu ostřejší, ale výrobce a velkolikérník si musí uvědomit, že tento nápoj není určen pro cukrárny, ale speciálně pro náš hudební soubor a ten, jak známo, má poněkud posunutý práh ostrosti chutí. Než zakormidlujeme před m13, je v láhvi tekutiny velmi poskrovnu.
Dnes v pátek jsme samá zajímavá příhoda. Při kličkování mezi semafory v Brně nás předjíždí bílý pickup a jeho řidič mává rukama jak větrnej mlejn. I my máváme – asi nějaký fanoušek. Na červené vybíhá z auta a běží k nám – Ládík! Ládík nám sděluje, že dnes večer nepřijde. „Sežral bych se jak dobytek a ráno bych nevstal do práce,“ zní omluvenka. Ok, my to zvládneme za tebe. Další zastávka na červené, tentokrát má sólo Šnek, který si stáčí okno u řidiče a huláká na zaměstnance, kteří natírají šipky na vozovce bílou barvou : „Chlapi, kdybyste měli červenou barvu, tak nám můžete natřít nápis na autě, to čmárání na silnici je stejně nahovno. A vůbec, jak to , že makáte ještě v pátek večer?“ Naštěstí naskočila zelená (to je ta dole) a my ujíždíme. Radši se pak podívám ještě dozadu, jestli nemáme ve dveřích zaseklý krumpáč…
Před m13kou je tradičně plno, ale přece jenom se jedno místečko našlo! Hurá. Šnek couvá, my otevíráme zadní dveře a jako že budeme nosit nástroje. Jenže „Pánko, zavezte nás do Hornej Loučky,“ škemrá mladá „paní“ na Šnekovi, který zrovna vyndává bedny z auta. „Jedu pryč,“ odpovídá zvostra Šnek. A teď jsem na řadě já : „Pánko, my musíme do Hornej Loučky,“ neustále a neustále naléhá tato divná osoba a za ní je na hromadě poskládaných dalších asi deset osob ověšených čerstvě nakoupenými matracemi, mezi nimi běhají děcka. Tak dost. „My nejsme žádnej taxík, vemte si taxík nebo autobus, my vás nikam nepovezeme. Jestli chcete, můžete se vydat třeba na rozptylovou loučku.“ Zcela nasrán odcházím s bubnem do klubu.
Moje nálada je zcela na nule. Snažím se rozptýlit vynikajícím pivem, ale ani to se nedaří. Do klubu stále přichází návštěvníci našeho koncertu. V rohu sedí borec, který se neustále usmívá. Doslova neustále. Je mi jasné, proč se neustále usmívá. Pak mě zastaví a ptá se : budete tady dneska hrát? I já se nutím ke kyselému úsměvu : „Nee, my tu hrát dneska nebudeme, my jsme jenom bedňáci, kapela přijede za hodinu. A ti pak budou hrát.“ Stále se usmívající pán nic neříká, usmívá se a zřejmě je s odpovědí spokojen.
Startujeme. Nejdříve bych chtěl vyzdvihnout práci pana zvukaře, který dnes zvučí excelentně. Přehráváme všechna tři alba se třemi přestávkami. Je to práce zhruba na čtyři hodiny. Klubem se pohybuje zcela podezřelý pán v dlouhém svetru až na zem a v rybářském klobouku. To je v pohodě, už jsem zvyklý na cokoliv, tohle je taky originální. Jenže pán začíná být lehce agresivní, určitě není jenom pod vlivem piva a pomalu začíná ohrožovat ostatní návštěvníky. Neřízená střela se neřízeně pohybuje po place, tahá holky za vlasy, osahává je a kope nohama na všechny strany. Tak tohle je unikát. Zhuleného koněv rybářském klobouku jsme na koncertě ještě neměli. Yhy hy hy hyyyyy. Nakonec na rázné doporučení odjíždí koník ven z klubu a už se nevrací.
A na řadě je slečna, zřejmě thajského původu. Sedá si na stage s červeným vínem a mezi písničkami mě prosí, jestli bychom nezahráli nějakou opravdu zamilovanou píseň. No tak nějakou píseň ti zahrajeme, ale jestli bude zamilovaná, o tom silně pochybuju. Naše vály moc zamilované nejsou. Jediný, který se tomu trochu přibližuje, je Další hajzl a tam končí noční zamilovanost ranním masakrem. Při tomto válu se Tania vlní jak plech na zahradním domku a vypadá zcela spokojeně. Jenže uplyne asi hodina a slečna přichází za mnou : „Ty o mně říkáš moc špatný věci, já si na tebe někoho zavolám a pak uvidíš!“ Koukám jak tele a netuším, co se děje. Později jsem pochopil, že Tania zřejmě také požila ještě něco k tomu vínu a má problém chudák sama se sebou. A takhle my si tu dneska žijeme. O zážitky není dnes nouze a ještě čekám a jsem připraven, kdo mi asi tak ještě může dál zkurvit dnešní večer? Už nikdo, dál už je všechno v pohodě.
I Dědek, známý brněnský hudební kritik a recenzent se dnes na nás přišel podívat a kupodivu vydržel až do konce. To je výdrž, Dědku, to je výdrž! Už mi pomalu leze mráz po zádech, protože jak znám Dědka, tohle nebude jen tak nějaká recenze. Čekám zatím nepřekonanou šílenou práci na téma : „Ocelot v m13 a pak rovnou do blázince.“
Závěrem : Díky panu zvukaři, díky klubu m13, díky Šnekovi a Dědkovi za fotky, Janě za prodej merche a těšíme se na vás v Brně opět v m13 na našem Vánočním koncertě 18.12.2021, kde se objevíme společně s kapelami Witch Hammer a Marabu.
Heinrich