REPORT LIBEREC, ROCK-PUB, 6.6.2020
Tak nevím, jak mám po delší době vlastně začít. Máme opravdu tolik nových zážitků, že se v tom trochu přestávám orientovat. Jak určitě víte, dnes je první koncert s novým bubeníkem Forem. Snažím se zorganizovat nějak odjezd a vypadá to, že se mi to podařilo (aspoň si to myslím). V určený čas však přijíždí Fore v našem firemním superbu a na sedadle spolujezdce sedí pan doktor. Jenže dohoda zněla přesně naopak – pan doktor přiveze Foreho. Sedím v dodávce a pozoruji, co se bude dít. Pan doktor stále sedí v autě a nějak se mu nechce ven. Zaklání hlavu a klopí do sebe svůj oblíbený nápoj. Á, pozor, už jde, a to chůzí velmi nejistou. Tak tady se po dlouhé pauze zase nic nezměnilo. Nakládáme ožralý spací pytel a jedeme pro Šneka. Jediné štěstí, že pan doktor nehraje. Původně fungoval jako bedňák…..
Cesta je dnes opravdu dlouhá, a tak jsme vymysleli skvělou zábavu. Ten, kdo mluví, tak místo hlásky ká musí vyslovit hlásku té. Vypadá to asi takto : Turva tolit je hodin? Ty tet ale pita ty totote. To te do toho teres, dyt tet pitomet?Tlutynál,Lutáši, co to tady tutá? A tak dále…. Zábava je to fakt ohromná, představte si třeba rybáře, který klimbá u řeky a najednou mu ťuká splávek. Kolega vedle k němu běží a volá : Tarle, dyt ti tutá! Tutá ti, setni to, to bude tapr!! Nebo třeba taková kukačka : Tutačka dělá tutu, tutu, tutu, jat se máš ty tlutu?
Přijíždíme k poslednímu stanovišti, kde čeká Jeníček, Káca a Jana. Stojí svorně vedle sebe a už z dálky si ťukají (tutají) na hodiny. No jo, máme zpoždění, víte, jaká je to práce s panem doktorem? Oni si tedy ťukají na hodinky a my v autě si ťukáme na čelo. Z pohledu nestranného pozorovatele to vypadá fakt zajímavě. Ihned seznamujeme naše nové cestující s novou hrou. A koukejme, jak je to zajímavé – Jeníček je najednou Jenýčet, a Káca je vlastně Táca. Úžasné. „Nic jinýho se od vás ani nedá čekat“, praví Jeníček a pouští se do sáhodlouhého monologu, kdy se samozřejmě dovídáme, co dělal, co se mu přihodilo, kde byl a co se tam stalo. Tak to je taky velká legrace. Káca nám zase líčí příběh jedné prvoligové kapely v průběhu karantény a všichni se shodujeme, že větší kretény by jeden pohledal. No prostě cesta ubíhá přímo nádherně.
Abych ti, milý čtenáři, navodil tu správnou atmosféru našeho cestování na koncert, tak nesmím zapomenout ještě na jednu zábavnou hru. Pravidla jsou taková, že ten, kdo jde na pumpu si něco kupovat, nesmí mít na hubě lajntuch (roušku) a musí decentně pokašlávat. Kdo to neudělá, nesmí si nic koupit. První pumpa je kdesi u Havlbrodu, to opět nevím přesně. Jdu statečně první. Paní je za neprůstřelným sklem, má lajntuch a směje se na mě. „To je dneska paní krásně, že? A jakou tady máte pěknou pumpičku, máte to tady moc hezké.“ Paní se směje : „A kam jedete, kluciii?“ Ostatní hoši jsou také velmi spokojeni, dýško je velké a my jedeme dál. Protože jsem v naší dodávce tak trochu uklízel, aby tam hoši mohli udělat bordel, při úklidu jsem narazil na důmyslné zařízení – popelníky na magnetech. A protože se mi ty silné magnety velmi hodily, zabavil jsem je a popelníky vyhodil. „Kurrva, kde jsou popelníky,“ vyslýchá Jeníček. Nicméně hoši to vyřešili po svém. Koupili si na pumpě u hodné paní jednu plechovku lančmítu a Fofo koupil pikslu tuňáka. „Až to sežerete, tak to budou popelníky,“ rozhodl Jeníček. Jenže tyto pochutiny nikdo nechce, i přes neustálé nucení k jídlu. Oba dva kuřáci jsou z toho rozladěni, nemají pořád popelníky…Navíc jsme nacpaní vynikajícím chlebem, ve kterém je zapečené uzené, vše nám dodal Káca, jakožto majitel pekárny… Kde ty popelníky plné tuňáků a masa skončily, to fakt nevím, ale budu zřejmě muset vrátit staré popelníky na svá místa, takhle bychom asi fakt přišli na buben.
Poslední pumpa. Jsme asi třicet kiláků od cíle. Jsem opět předvoj, kráčím statečně do útrob čerpací stanice. Za mnou přichází opět statečný Osceola, neboli Fofo. Bez lajntuchu. Jsou tam tři báby. Jedna rovná škopky do chlaďáku, další dvě jsou u buřtů. Beru si pivo a objednávám párek v rohlíku. „To byste měli snad mít roušky, když sem jdete,“ vrčí celkem klidně bába u chlaďáku. Fofo odpovídá:„Nám už jsou k hovnu, my už to stejně máme.“ Čemuž já horlivě přikyvuji a platím další bábě. Stále čekám na ten rohlík, Fofo odchází a mně nikdo nekryje záda. Vtom se vedle mě objevuje kravaťák v bílé košili, asi mu ji paní bělila ráno na trávníku na sluníčku. „To je teda od vás bezohlednost, takovéto chování, tady je jídlo a vy nemáte roušku!“ „A můžete mi, pane vedoucí, říct, jak mám to jídlo dopravit do úst, když budu mít na hubě lajntuch?“ „No to si snad sníte venku, ne?“ odštěkává Pan Bílá košile. „Ó nikoliv, venku se ochladilo a já si to sním zde, mimochodem, nemáte tu příbory?“ Pana vedoucího začaly podporovat pomalu ale jistě i ty tři báby a poštěkávaly do našeho rozhovoru. „Jak já k tomu přijdu? Co kdyby ten pán, co stojí za vámi, byl inspektor? Jak já k tomu přijdu?“ naříká Bělokošiláč. Otáčím se : „Pane vedoucí, jestli se nepletu, tak za mnou není žádný inspektor, ale slečna motorkářka, která má na hlavě přilbu! Takhle přece nevypadá ten pán, o kterém mluvíte..“ A to byl spouštěcí mechanismus. Štěkny za neprůstřelným sklem se do mě pustily, bělokošiláč spustil zase něco o bezohlednosti. „Tak víte co? Ten párek si nechte a polibte mi prdel.“ pravím a odcházím středem. Za mými zády vše najednou utichlo. Jako mávnutím kouzelného proutku.
Konečně Liberec. Šnek kormidluje na stanoviště a já jdu obhlídnout terén. Strčím hlavu k baru. „Ahooooj, vy nemáte roušky?“ ptám se radši, abych šéfovi klubu nezpůsobil nějaký problém. „My na ně serem,“ zní uspokojivá odpověď. Dávám si fantastické, točené, chlazené, úžasné a jedinečné pivíčko, pivilínečko, pivouška, pivoulinečka a čekám na zbytek souboru. „Máš tam jít,“ říká Káca. „Venku je autogramiáda.“ A vskutku : pán s paní žádají podpisy na různé naše fotky, karty, letáky, plakáty a co jsem udiven – přesně vědí, co se v kapele děje.
Všechny stoly v klubu mají rezervé, takže dnes je to jasný – bude plno. Stavíme zručně aparaturu, zvučíme, a protože pan zvukař Péťa koupil nové bedny, hraje to moc pěkně. A už se to sem valí. Během hodiny je klub plný. Z Boleslavi doráží tlupa zuřivých rockerů v čele s Jirkou Fenclem a Vaškem Tygrem. Taky Praha je tu, a té velí Robert! I slečny rockerky přibývají a už při našem ozvučování třepou hlavičkami. Pouštíme se do práce. Představuji Foreho, jako nového bubeníka a přátelé, je to mazec. Evidentně se všichni velmi dobře baví. Hrajeme třikrát po deseti skladbách a představujeme i naše nové číslo – bubenické sólo. Musím celý mančaft velice pochválit, řežeme do toho jen to sviští. Nový Kácův Gibson drtí vše živé, Fofo a jeho maršál jsou taky pěkně nabroušení a zezadu do toho řeže šílený Fore. Ihned po náročném sóle startuje dva kopáky a žene nás stále vpřed. Tak takhle jsem si to, přátelé, představoval. Hraje to!! Poslední série je náročná, klub se v jedenáct zavírá a fanoušci nás nechtějí pustit. Dnes přidáváme jenom dva vály a jdeme od válu. Fore sedí za bubny, nohy má na obou šlapácích a usmívá se. I já se usmívám, ale jen pod fousy. Nemůžu se totiž moc smát, protože Tygr přináší další várku rumu a to fakt není k smíchu……
Mimochodem, také musím zmínit skvělou práci našeho nového reklamního oddělení. Jana nejen, že vyprodala celý stánek (kupodivu i když jsem to „nevyhlásil“), ale stihla u toho ještě fotit. Opravdu krásná práce. Tak nějak se mi vybavuje ta parádní hláška ze Slunce, seno : „A hlavně jsme dali šanci těm mladejm, co nekecaj a makaj.“
Přátelé, končíme, loučíme se, balíme a jedeme na pětihodinovou výletní cestu českou kotlinou dolů na Moravu. I tato cesta má svá kouzla. Především jsme opět srazili srnce, šesteráka. Ten pitomec se tam připletl a lehce nám poškodil nárazník (už druhý). Potom odklusal, jako by se nic nestalo. V autě se sice pospává, ale protože už svítá, rozjíždí se různé rozhovory. Tak například řešíme neustálé sucho, kterým nás krmí různá přiblblá média. „Já teda nic suchýho nevidím a dokonce mi před barákem na asfaltce začaly růst bedle.“ Šnek něco říká o suchým z nosu a pan doktor, který se konečně za celý den poprvé probudil, hlásí, že má sucho v láhvi. „Ae to byu pjeknej konzert, co?“ artikuluje pan doktor, který vše opět prospal v autě. Jedna z největších hlášek se týká akvária, ale to tady opravdu nemohu reprodukovat. Jednak bych to nenapsal, jak se stále svíjím smíchy a jednak je to velmi drsné. Kdybyste to chtěli vědět, zeptejte se Šneka, ten tu kravinu vymyslel. A teď ještě asi ve 3 ráno telefon do auta : „A kolik tam bylo lidíííí.? Začínám nadávat. Proč se ten pán nezeptá, jak se vám hrálo, jak jste dojeli, jak hraje novej bubeník? On se ptá kolik tam bylo lidí!!Bylo tam plno, ty vole, narváno, plnej barák až po střechu. Tato otázka se v posledních deseti letech vyskytuje často a u všech kapel. Tak já to ještě vysvětlím. Otázku „Kolik tam bylo lidííí?“ kladou vždy lidé, kteří jsou velmi tlustí. Oni se chtějí vždy ubezpečit, že vlastně udělali dobře, že nešli na koncert, protože při plném baráku by se vlastně dovnitř nevešli. No a při malé návštěvnosti by zase tito jedinci byli moc vidět. Každý by je okukoval, jak jsou tlustí. Takže prosím prosím – už nám ráno nevolejte nikdy do auta a neptejte se, kolik jsme měli lidí. Zeptejte se třeba, jak se vám jede, kdo se ožral a jak se vám hrálo. Tyto otázky nás potěší úplně nejvíc.
Díky všem za úžasný koncert, díky Kácovi, Fofovi, Foremu, Šnekovi, Janě, Jeníčkovi i panu doktorovi, díky Rock Pubu, Ozzymu, Péťule, Péťovi za zvuk a taky samozřejmě fanouškům.
Jdu si dát odpolední osvěžující spánek s pocitem dobře vykonané práce. Mějte se. Heinrich.