1.4.2016 , Brno – Kulturní centrum Semilasso
Již od časného rána řeším, jestli se mám jít někam léčit a nebo jestli se mám rovnou zastřelit. Nastupující zřejmě chřipka nebo podobný ksindl mě však nemůže rozházet, protože vím, že v našem hudebním souboru jsou skoro všichni lékaři a určitě na ty viry a bakterie najdou ten správný lék. Pro jistotu jsem se však rozhodl, že si udělám ještě před jízdou rozbor a kapátkem nabírám malou, ale jen opravdu malou kapičku rumu a sleduji pod mikroskopem, jestli se tam ty potvory nějak nemnoží. Vše je v pořádku, nápoj je bez závad a my se můžeme vydat na cestu. „To je dost, žes nás vyvez!“ hlásí Šnek na základně a padají i další hlášky typu „ konečně si nás vysvobodil“ a „máte štěstí, že jedu kolem“. Nakládáme a centrem celého dění je zbrusu nová Fofova přepravní bedna. Tak to kurva né, to teda né – tady mi chybí tři centimetry. Proč to neudělali o tři cenťáky užší? rozčiluje se Šnek při nakládání a mezitím přijíždí Káca s Jeníčkem. Ti jsou nuceni si vyslechnout různé možnosti využití Fofovy přepravní bedny – daly by se v tom vozit kuřata, můžeme tam dát třeba hrnky a talíře a zevnitř by to chtělo vymalovat nějakým pěkným válečkem s kytičkama. Jedeme a dnešní den je ve znamení hesla „o krok napřed.“ Jednak je to proto, že jsem si všiml zajímavé věci – pokud člověk stojí, nic se neděje, ale pokud chcete někam jít, tak kupodivu je vždycky jedna noha o krok napřed před tou druhou. Tento vědecký objev mě natolik vzrušil, že skoro ani nevnímám další zastávku. Robin je připraven a kroutí hlavou nad faktem, že přijíždíme z úplně jiné strany, než jsme původně ohlásili. Oproti minulému turné se Robin zabezpečil, abychom mu neujeli a natáhl na silnici zastavovací pás. Nebylo mu to však nic platné, jak už jsem říkal – přijeli jsme z jiné strany. Tak teď ještě Pájka a Zdenál. V autě se otevírají pukavce a je velmi veselo. Komentujeme také páteční dopravní situaci klasickým stylem jako „uhni kreténe“, „jdi s tím krámem do prdele“ a „nevidíš, že jede soubor, vole?“. Blížíme se k Dukovanské elektrárně a Šnek se ujímá role zasvěceného průvodce. Proč myslíte, že to má ty čtyři věže? Pravím, že z věží se teď pěkně hulí, tak asi přitopili uhlím. Ó nikoliv, vysvětluje Šnek. Ty věže souvisí s elektrikou – první věž je nulák, druhá je druhá fáze, třetí je třetí fáze a čtvrtá je čtvrtá fáze. S tímto vysvětlením se spokojujeme a jsme rádi, že jsme se zase dozvěděli něco zajímavého o atomových elektrárnách. Tak a teď nastupuje Zdenál. Čeká na chodníku s malým rybářem, který má na zádech ruksak a pruty. Rybáře neberem, vole. „Já taky s váma nikam nejedu, stejně nehrajete Kabáty“, praví malý rybář. (mimochodem, mám podezření, jestli to není s těmi pruty zamaskovaný Milan Špalek). Mezitím Zdenál vytahuje velkou vojenskou čutoru. V té se nenachází voda, nýbrž je plná rumu. Bába se mě ptala, kolik toho chci, jako by nebyla nikdy na vojně, praví Zdenál. Konečně se odpoutáváme a bereme směr Brno. V Ivančicích se Pájka nenápadně naklání ke Šnekovi a je mi jasný, co mu chce. Zastavujeme na pumpě. Všechno ven, a honem ,honem obsadit venkovní lavičky, zapálit doutníky, čvaňhára a vegetíme. Z protějšího domu vybíhají šíleným tempem tři psi. Vede je pražský krysařík a směřují přímo na nás. Ještě, že mám kožený boty, mohly by se mi zakousnout do kotníku, potvory. Bojím se krysaříka pohladit, jelikož měří jen 15 cm a asi bych mu rozdrtil hlavu. Miniatura mě chvíli zkoumá a pak se na místě otáčí a rozbíhá se zpět do domu následována dalšími dvěma smetáčky. Tak co tady máme dál – Jeníček vyndává placatici a my zkoumáme, co asi je uvnitř. Hlásím, že to je ořechový likér! Ano, je, praví Jeníček, ale musel jsem ho naředit rumem, protože to už je fakt úplně poslední! Tak a teď už jenom chybí Kácův pověstný škvarkový chléb! Než jsem se stačil vzpamatovat, tak majitel pivovaru, vrtulníku a teď také navíc majitel pekárny vyndává tuhle skvělou pochutinu a my škvarkáč okamžitě likvidujeme. Zůstal jen papír, který zkoumám, jestli v něm nezbyl aspoň malililinkatý škvareček. Jsme na místě. Aparaturu a nástroje nakládáme do výtahu naněkolikrát a snažíme se vždy dostat až na stage. Né vždy se nám to však podaří a já jakožto hlavní výtahář jezdím nahoru a dolů, mačkám zběsile knoflíky a když už jsem na místě, výtah se zavře a jede jinam. Jen tak, sám od sebe. Seru na to. Beru basu a nesu ji statečně do schodů až k šatně. Mezitím už probíhá koncert druhé kapely a my jdeme nasát atmosféru mezi rockery. Je to zde moc fajn, lidí přišlo hodně a evidentně se baví při každé kapele velmi dobře. Jdu se připravit, hledám basu a ta nikde. Už jsem ji donesl za stage, říká Šnek. A je „o krok vpředu“. Hledám bundu po koncertě. Už jsem ti ji vzal do auta. Zase „ o krok vpředu“. Přichází Fofo a my se ho ptáme, kde tak dlouho byl? Zjišťujeme, že Fofo rád jezdí výtahem, tak se zavřel do zdviže a jezdil nahoru a dolů. To by nebylo nic neobvyklého, ale tak nějak protahujeme ksichty, když Fofo tvrdí, že tam jezdí už od pondělí. Tak promiň, my jsme tě vlastně vyrušili. Až dohrajeme, tak můžeš zase klidně celý týden jezdit. Máme nazvučeno, obzvláště se mi dnes líbí motorový zvuk basy a vůbec má dnes všechno takový dobrý říz. Asi jako když se do dobře natočené chlazené dvanáctky chrstne panák rumu. Čtyřikrát dokola. Čekám, co se bude během našeho setu dít, protože přece jen dnes hrajeme s thrash core kapelami a nevím, jak přijmou návštěvníci tuto změnu stylu. Zbytečné obavy, vole, říkám si už za hry. Trešákům se líbíme a po každém válu dávají zuřivě najevo, že to tam prostě je. No a to už je voda na náš mlejn a dáváme do hry absolutně všecko. Hoši po stranách třepou řepami a vlasy se jim motají do strun. Pája vzadu řeže a rube do svých bubnů a zdá se mi, že vyměnil paličky za pětikilová kladiva. Když nemusím stát u mikrofonu, provádím točení vlevo a točení vpravo. Na druhou stranu bych se točit nemusel, ale je to kvůli rovnováze. Abych sebou neflákl. Stejně je zázrak, že se nezamotám do šňůr. Koncert končí, oznamuji však, že nejsme hajzli a přidáváme další dva vály. Takže dnes je to super a podle ohlasů to vypadá, že jsou všichni spokojeni. V našem merchandise shopu mizí trička i cédéčka jako mávnutím rokenrolového proutku, a také zmizely pověstné kafáče s naším logem. Shop neboli kvelb je vymeten. Přichází děvčata s počmáranými hrudníky od předchozích kapel. Opravdu už není kam se podepisovat, jedině byste se holky musely víc obnažit. Pomalu se naloďujeme, loučíme se s vynikajícím Semilassem, děkujeme pořadateli za pozvání a jedeme zpět na základnu. Fofo s námi jet nechce a ani nemá čas nám zamávat. Jezdí totiž neustále výtahem ze suterénu do jedničky na stage a zpět. Doufám však, že stihne zítřejší odjezd do Liberce. Přece si kurva musí někdo ze zaměstnanců všimnout, že výtah jezdí neustále a neustále nahoru a dolů, a navíc se z něj hulí, protože Fofo nedá bez cigarety ani ránu…? Už za Brnem dostává Robin výborný nápad. „Jsou tři hodiny ráno a nás čeká, pánové, Sifón u sebe doma, jelikož udí klobásy!“ Odpovídám známou frází : Svině jsme pobili, klobásky budú! S díky odmítám, vzhledem k tomu, že jsem vegetarián a jím opravdu jenom rostliny – Řízník smažený (prasula prasulum), Hovězník stejkovitý ( krávula krávulum), Kuřinec grilovník (slepicum fujtajblum) a kaproň šupinatolistý (bahnum plavulum). Tak to je pro dnešek vše, jsem rád, že jste bez úhony dočetli až sem. Díky za skvělé Semilasso, díky kapele Unholy Ones, agentuře Glanc a díky všem, kdo jste si přišli zařádit. Zítra Rock Pub Liberec (to je jediný klub v ČR, ve kterém se kdysi vyráběly rakve). Heinrich