Praha – Music Club Jižák, 4.3.2017

17124609_1275969899152089_161245782_n1

PRAHA 4.3.2017, Music Club Jižák

 To, že se blíží další koncert, se projevuje zvýšenou komunikací. Můj telefon neustále vyzvání, troubí, bliká a od středy v podstatě nedělám nic jiného, než ladím počty cestujících v našem autě. Stále musím mít na paměti, že může jet pouze 9 lidí i s kormidelníkem. Znamená to tedy, že kdo se nahlásí na cestu dříve, ten jede. Přednost mají samozřejmě hudebníci, členové reklamního oddělení – těm speciálně držím místo už od pondělí, dále rodinní příslušníci nebo fotografové. O cestování s naším hudebním souborem je velký zájem, neboť už teď nemůžeme zdaleka uspokojit všechny zájemce. Rozhodl jsem se tedy, že vždy od středy budu muset spát v autě, aby se náhodou nějaký ilegál v noci neubytoval uvnitř a neobsadil již obsazené místo.

     Je sobota, krásné počasí a vše klape jak má. Dnes nemusíme nakládat bicí, o to víc se vejde do auta nápojů. Ne všichni mají pivo. Zdá se, že jsem koutkem oka zahlédl i cosi žlutého, ale uklidňuji se konstatováním, že to určitě nebyla limonáda, ale brzdová kapalina. Jedeme naložit Kácu a už při odjezdu slyším naše plánovače, kteří vytyčují zastávky na pumpách. Jsou to zajímavé rozhovory, které ale stejně nikam nevedou, protože plány imperialistů zhatí Šnek, který stejně nikde nezastaví.

     Káca je připraven na svém stanovišti, vedle něj je na chodníku nový Maršál i s bednou, kytary a manželka. Z oken paneláku koukají nenápadně lidé staršího věku a sledují, co to vlastně přijelo za velké auto. Mlíkař to není, pé pé elka jezdí  v sobotu asi jen ráno a pošťák taky ne. Tak to bude asi nějaký servis na televizory, však on ten zesilovač vypadá taky skoro jako televizor. Pochyby však vzbuzují televizní opraváři, kteří vyskakují na sídlišti z auta a zapalují si cigára. Tihle přece nemůžou nic opravovat, přes ty vlasy by ani neviděli na odpůrky! „Fuj, to je smrad, co to kouříš za seno?“ nadává Fofáč Zdenálovi, který nabízí z prapodivné krabičky prapodivné cigarety. Vypadá to jako Lípy nebo Partyzánky a na krabičce nejsou dokonce ani fotografie vykuchaných lidí, vnitřnosti nebo varování o demenci a  impotenci. „To jsem našel na půdě,“ hlásí hrdě Zdenál a zapaluje si další smradlavku. Konečně  jedeme a je to frontální útok. Jedna Shellka a samozřejmě nezbytná zastávka na Rybě. K té Shellce se ještě musím vrátit. On to snad ani nikdo neví, ale tady na té pumpě u dálnice jsem zpozoroval zcela zásadní změnu.  Na tuto pumpu totiž zřejmě připojili pražské metro. Průchod na záchod je přerušen nezbytnými vidlemi, aby návštěvníci, co se skoro musí počůrat- nebo něco jiného – nemohli rychle vykonat svoji potřebu a museli manipulovat s vidlemi. Kupuji si pivo a bavím se. Naše posádka samozřejmě tyhle vymoženosti nepoužívá, protože všechny přebytečné  tekutiny vypouští ihned většinou do přírody. Ryba. Kráčíme do naší oblíbené rybí restaurace a těšíme se na známé a vychytané pochutiny. Všichni už víme, co si kdo dá, jenom já se blbě vyptávám.  Po krátkém bloudění z místa na místo kotvím u Robina, který se pouští do rybího salátu. Ten je velmi ostrý. Je to salát pro tvrdé rockery. Ostrost se pozná už na první pohled, protože v salátu je možno spatřit tisíce a tisíce malých teček, což jsou prý zvětšené molekuly pepře. Na stole je taky opuštěný a netknutý talíř s dalším salátem, ale zde je uprostřed salátu pouze jediná a hodně veliká černá skvrna. „Slečno, chtěl bych salát s tou velkou černou skvrnou, ale v nabídce jsem ho nenašel,“ navazuji hovor. „Ten ani nenajdete, my ho nevyrábíme. Ten salát je obyčejný rybí salát, jenom si ho poručil jeden kominík, a když ho jedl, tak u něj usnul.“ Aha, tak ta černá skvrna je od čela pana kominíka, co sedřen usnul nad talířem. Je mi to už jasný a dál se radši nevyptávám, abych zase nebyl za pitomce. Konečně Praha, hned to motáme doprava a jsme na Jižáku. Je to velmi zajímavý klub. Zepředu tam nemůžeme a zezadu různě bloudíme, až nakonec nacházíme ty správné dveře od výtahu. Dnes obsluhuje výtah Šnek a toho evidentně jízda ve výtahu děsně baví. Ostatní hoši  naváží drobné věci nákupními košíky. Kde je vzali, to jsem se dodnes nedověděl. Jižák je pěkný klub, prostorný a s celkem silnou aparaturou. Trefili jsme se zrovna do koncertu první kapely, takže se různě seznamujeme s šatnou, výčepem a s místními obyvateli. Ještě jsme ani nepoložili kufry a už zasahuje reklamní oddělení a prodává trička. Robin sedí v křesle v malém přísálí a pozoruje strop. Koukám, kam se kouká a pořád nemůžu přijít na to, co ho na tom stropě zaujalo. „Ten strop asi brzo spadne, podívej se na ten beton a na tu kolejnici,“ říká Robin. „Tam nad náma bude asi možná parkoviště. Nějak se to prohýbá.“ Chechtám se a už vidím ty titulky v Blesku : Na rockery spadl v klubu Mercedes!Také Zdenál se ohromně baví a dobývá se do výčepu, kde kupodivu nikdo není. Pán si asi odskočil a nechá žíznivého Zdenála klidně mlátit čelem o pult. Jdeme hrát. Koncert probíhá skvěle, Kácova nová aparatura má premiéru a my ještě přidáváme. Také pražáci se válí na písničku Válení a my jdeme s pocitem dobře vykonané práce do šatny. Tady už čeká další náš fanoušek a vyzývá nás ke hře v šachy. Na stole je namalovaná klasická šachovnice, jenže místo figurek jsou zde různě rozestavené sklenice s tekutinami. „Zelená je vole dáma. Rum je jako král a střelci jsou ferneti.“ Ani se neptám, který nápoj nahrazuje věže a koně a prchám, seč mi síly stačí. O přesun do automobilu a o nakládání se postaral celý soubor – mimo mě. Mně se totiž většinou brzo ráno nechce nic dělat a snažím se někam se zašít, abych nemusel na nic sáhnout. O to horší je to potom po příjezdu, kdy se mi moje lenost nevyplatí a stejně musím všechno se Šnekem vynosit do zkušebny. No, dnes probíhá přesun celkem obstojně, jenom jsme zapomněli v nákupním košíku paličky a držák na paličky. No a co, však je to stejně jenom kus ohlodanýho dřeva s kuličkou na konci. Druhý den odpoledne hledáme paličky nebo aspoň celý nákupní košík, jestli jsme ho nevzali i s paličkami, ale nic v autě není. Jestli tedy Pája nemá příští týden čím hrát, mohl bych mu klidně půjčit svoje trsátko.  Nebo radši rovnou dvě. Zpáteční zastávka je na pumpě, kde se vaří. Dávám si dva pěkné párečky a protestuji, když mi je paní cpe do díry v rohlíku. Ostatním nevadí, že jim sračkovitá hořčice teče po rukách. Pája, ten to řeší fazolovou polívkou a je vidět, že mu po ránu ohromně chutná. Jedeme domů a v autě je opět veselo. To zas bude bordel, až to auto odpoledne otevřu, myslím si a slastně usínám. Tady ještě musím vysvětlit, proč členové naší kapely a všichni, kdo s kapelou jezdí, nosí tmavé brýle. To není z nějaké frajeřiny, ale je to čistě zdravotní a estetická záležitost. Když totiž jedeme po koncertě domů, všichni si zapálí cigáro a hned usnou. Žhnoucí cigareta potom připraví kuřáka o obočí, spálí mu řasy a někdy i vypálí oko. A než obočí, řasy a oči dorostou, musíme prostě nosit brýle. Jenom nevím, proč je nosím já, když jsem nekuřák…..?  Díky všem za krásné zážitky, bylo to opět kouzelné.           Heinrich

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.