28.9.2024,  Liberec, Horizont + M.O.R. – Metoda Otevírání Rakví

    V poslední době se nám rozšířil takový nešvar. „Proč už nejsou reporty z koncertů?“  K této otázce se stavím čelem a chlapsky, a po pravdě odpovídám: „Protože jsem línej, nemožnej a nechce se mi nic dělat!“ Jo, ale to prý už trvá skoro rok! No právě. Jsem línej a nemožnej už skoro rok. Ale bacha, línej jsem jenom, co se týká psaní reportáží. Jinak jsem se třeba včera rozhodl, že půjdu dnes na houby a budu sbírat celé odpoledne takové ty s tím velikým kloboukem, co vypadají jako deštníky…. Mají název přibližně jako berle, bedminton nebo tak nějak (že jo, Kájo Vodičko?) – teď už si nevzpomenu. Ale vzhledem k tomu, že mám k lesu asi půl kilometru a nikdo mě tam nechce zavést, tak na to pro dnešek kašlu. Však se tam ty berle do zítřka neposerou.

     A dnes táhneme na Liberec, naposledy jsme tam byli někdy v březnu a jedeme zkontrolovat, jestli nám tam naši liberečtí fanoušci nezpustli a jestli tam nedělají neplechu. Cesta je dnes zpočátku zalita sluncem. Káca přichází po svém novém chodníku, kytary má na zádech a z dálky vypadá jako Wabi Daněk. „Wabi, kde máš nějaký baby?“ hulákáme na celou Terč. V autě je skvělá nálada, občas zakoluje ploskaňa s vynikající špendlíkovicí, kterou pálila loni Ivča. Musím uznat, že když pálí kořalku ženská, je to jemná chuť, co se na jazyku rozplývá. Když pálí kořalku chlap, tak to občas může někomu i utrhnout nohu. Dnes cestujeme v základní sestavě : Šnek + 4. Kromě tradičního rozebírání politické situace (nepublikovatelné) padají různé vtipy a věřte mi, že není člověka na světě, kterého bychom nerozebrali do šroubku. „Aha, pětistovka Fiat – Uhni p…o, nevidíš, že jede soubor?“ …a tak všelijak podobně. Před Havlíčkovým Brodem nás však humor opouští.

Bum, bum, bum bum ra ta ta ta ta…. To není náš bubeníček, který za jízdy zkouší brejky. To nám něco mlátí pod autem. Rány jsou čím dál větší. Šnek zastavuje a my, přední osazenstvo jdeme zkontrolovat, co se děje. Zadní osazenstvo nikam nemůže, protože zadní dveře nejdou zevnitř otevřít. Když jste si urvali kliku, tak si seďte na prdeli.. „Tak je to dobrý“, praví Šnek, „je to jenom povolený kolo. To dotáhnem a frčíme dál.“ Jenže čím? Čím to máme, kurva, dotáhnout, když nemůžeme najít klíč na kola? Je tady trubka na povolování šroubů, pumpa na kola, klíč na rezervu, oleje, voda do chladiče, voda do ostřikovače, hadry na ruce, hadry na nohy (hahahaha), plechovky s pivem, nástroje, hadry na sebe, svačiny, kořalka. ALE KURVA KLÍČ NA KOLA TADY NENÍÍÍÍÍÍ! Vybíhám statečně s trapnými kleštěmi, tzv. sikovkami, které jsou ve verzi „rakovky.“ Dotahuji tím klumprtem obrovské šrouby a jedeme dál, s tím, že musíme sehnat klíč na kola. Jinak se dostaneme kam? No jinak se dostaneme do prdele! A už to zase tluče, bum bum bum, ra ta ta ta. Stojíme na světlech kdesi za Havlbrodem. Jdu to znova dotáhnout tím hrozným nástojem a Šnek se vydává za naše auto na průzkum. Stojí za námi mercedes, tak ten asi čtyřiadvacítku klíč mít nebude. Pak je bavorák, ten taky ne, ale bacha! Za ním stojí HASIČI. Hasiči z nedalekého městečka Habry. „Až bude Kámen, tak vás předjedeme a jeďte za náma.“ Bum, bum, bum, rata ta ta. Přijíždíme k hasičárně v Habrech. A tady to pěkně žije. Hasiči mají naražený sud, sedí na pivních lavicích a zřejmě něco oslavují. Přibíhají čtyři velice ochotní pánové s utahovačkou, s dalším klíčem a už se utahuje. Ještě to trubkou doladíme a jedeme. Na návrhy, jako že tady zůstaneme a budeme hrát v Habrech, bohužel musíme odpovědět záporně. I když ten čerstvě naražený sud je sakra výzva. Hasičům nechávám naše nové album, děkujeme za pomoc a konečně frčíme v pohodě. Takže ještě jednou : Pánové hasiči z Habrů, děkujeme za záchranu!!!!!

     A teď už konečně Liberec. Snažíme se nacouvat k zadnímu vchodu, abychom mohli nanosit ty obrovské bedny do sálu. Jenže někdo sem na cestu postavil pojízdný kurník, vlastně je to taková ta bouda za auto, co se z ní prodávají párky. Nejde s tím hnout. To je poslední překážka, kterou dnes musíme překonat. Vidíš, milý čtenáři, co všechno musíme vytrpět, než vlastně začneme hrát! Horizont je dnes krásně zaplněný, je tu spousta známých, ale i neznámých. Před námi dnes produkuje liberecký M.O.R. – pánům z kapely musím poděkovat za pomoc při nošení beden. Díky. Jinak je to pěkně ostrá řežba, tak, jak se na Metodu Otevírání Rakví sluší a patří. Zvláště jejich orchestrálka se mi moc líbila. Přehazujeme aparaturu, nastavujeme zvuk a už to hrne. Kromě starých fláků dnes přejíždíme i věci z nového alba a řekl bych, že zde je ještě svět v pořádku. Dokonce se tu i parádně poguje a probíhá ten správný bordel. I my do toho řežeme hlava nehlava, dnes se s tím nijak nemažeme a naši hudebníci se dokonce i pěkně odvázali. Fofo skáče (!) s kytarou nahoru a dolů, mám strach, aby se nepropadl do západního Německa. Káca nabízí své vlasy na všechny strany, Fore do toho nekompromisně mydlí a já ječím jak utrženej z řetězu. Šnek signalizuje, že zvuk je naprosto v pořádku a to nás ještě víc nakopává. Občas se kouknu dozadu k bicím a kontroluju, jestli se tam Fore nezačal opět vysvlíkat. V poslední době je to jeho oblíbené číslo. Naštěstí náš striptýzový bubeník dnes zůstává oblečen. Kdyby se v tom malém prostoru, který má k dispozici, začal svlíkat, tak by asi ty obrovské bubny padaly dolů na mě. Teď mě tak napadá – kdyby byl Fore bubenice, to by bylo něco!!!!

     No a všechno má svůj konec. Ještě přidáváme a řekl bych, že dnes jsme sklidili zasloužený potlesk, ale za svůj dnešní výkon vděčíme hlavně vám fanouškům, kteří jste nás neskutečně nastartovali (né nakopli do prdele). „Máte s sebou dneska Štěpánku?“ na tento dotaz mám odpovědět jak? Nemáme. Kdyby s náma přijela, poznali byste to hned. To by se rozrazily dveře u sálu a vtrhla by tam vichřice, protože když někam přijde Štěpánka, tak je jí hned všude plno. „A tu písničku byste bez ní nezahráli?“ (Poprvý v hospodě) Odpovídám, že zahráli, ale jenom zahráli. Nikoliv zazpívali, což je pochopitelné, že jo?

     Takže balíme, pár posledních piv na cestu, pápá, buďte tady hodní, nedělejte tu neplechu a na jaře se zase uvidíme. Hned za Libercem dáváme první pumpu. Je asi jedna hodina ráno. Paní je velmi veselá : „Jé, vy vypadáte, jako byste jeli z nějaký pařby!“ No a? Jsme trochu zmuchlaní. No počkej, bábo, já ti dám. U východu z pumpy stojí po levé straně hromada kartónů plzně s nápisem : Nezapomněli jste si vzít s sebou pivo? Bába zrovna venku něco šondá a jde dovnitř. Beru kartón a jako že jdu ven. „No to nejde, panáčku, to se musí nejdřív zaplatit!“ „Co bych platil, máte to tady jasně napsaný, ne?“ VZÍT pivo, nikoliv platit pivo. Až tam bude napsáno Nezapomněli jste zaplatit pivo, tak ho zaplatím. Naštěstí mám ještě v autě malou zásobu mých milovaných budvarů, takže svačinu na cestu pořád ještě mám… Tak a zase valíme. Šnek už toho má dnes za tím volantem taky plný šneky a ani se nedivím. Cesta je převelice dlouhá, naštěstí jedeme časně ráno a kromě několika přejetých koček, rozježděných zajíců a tří opilců není nikde nikdo. Ti opilci nejsou přejetí, aby si to někdo nevysvětlil jinak. Opilci v městečkách, kudy projíždíme, mají k dispozici chodníky, strouhy, čekárny, kukuřičná pole a lavičky v parcích. To jsou ta správná opilecká teritoria.

Jsme doma, cesta úmorná, ale jsme rádi, že jsme vám v Liberci mohli zahrát. Díky : Ozzy, Péťula, Péťa za zvuk a za pomoc s bednama, díky všem, kdo jste přišli, taky díky Šnekovi za úžasný řidičský výkon, nesmím zapomenout na hasiče z Habrů, díky celému našemu souboru a taky musím poděkovat všem pivovarům, lihovarům, pumpám a přísahám, že si příště ten klíč na kola fakt vezmeme. Ale to nám už bude na hovno, protože když něco utáhnou hasiči, tak to kurva drží.

Tak zase někdy.      Heinrich