16.1.2016 Praha, Kain, with D.N.A.

Zavřete je do blázince! Tak by se dal charakterizovat náš první letošní koncert. Jede se do Kainu, a proto se všichni rozhodli, že si cestu jaksepatří zpestříme. Místo zadní trestné lavice instalujeme pohodlná křesílka, která byla kdysi možná v obýváku. Hoši tuto změnu vítají s nadšením a Robin přichází s dalším vylepšením interiéru našeho auta. Čeká na nás s obrovským fíkusem v náručí. Když obývák, tak obývák. Fíkus je bezpečně uložen v pětilitrové sklenici a je zasazen do písku. „Ještě jsem chtěl vzít stojací lampu , ale nesehnal jsem stínidlo!“praví Robin. Kdybych věděl, co nás čeká, tak bych asi nikam nejel. Zdenál, který se dnes ujímá řízení vozidla (Šnek má neodkladné povinnosti), šokuje hned při příjezdu na základnu. Jeho osobní auto je vyzdobeno ze všech stran obrovskými logy naší kapely. Ocelot zepředu, zezadu, z boku a mám podezření, že logo se nachází i na motoru. Ale tam jsem se nedíval. Opravdu chvályhodná záležitost! Sraz na akci je samozřejmě s patřičným předstihem a i když někteří profesionální řidiči, jako třeba Sifón, brblají, že jedeme brzo, má to jako vždy svůj účel. Konečně jsme se dali do pohybu. Hoši vzadu si užívají obývací pokoj i s fíkusem, ze všech stran je slyšet syčení otevíraných lahví a plechovek. V Želetavě nabíráme Kácu a Jeníčka, a to hned vedle sjezdovky. Než kuřáci vyšlukují svou povinnou zastavovací cigaretu, snažím se přesvědčit děcka na sjezdovce, aby mi půjčili aspoň boby. Hurá, už zase jedeme, nicméně je tu další zastávka, tentokrát na Vílanci. Už se nám po tobě, Vílanče, stýskalo. Tady vychází na světlo zásadní nedostatek – nemají Krakonoše. Smutně obcházím regál a nakonec si beru Huberta. Hubertus je pivo z pivovaru Kácov. Tady je vidět, že jsme opravdu hodně bohatá kapela, když si Káca může hned po jednom koncertu koupit rovnou celý pivovar! I když je děsná kosa, hoši stojí venku u laviček a dělají, jako že je léto. Fofo dostává od Pájky k narozeninám krásné žluté tričko se Sandokanem a je z něj tak nadšen, že se rozhodl v něm i hrát! Což teda kurva striktně odmítám. Venkovní posezení zpestřuje Robin, který se rozjel a není vůbec k zastavení. Právě se dovídáme, že byl na honu málem postřelen, jak dopadla liška a taky je tu příběh o myslivci, který přišel z honu, a vypadalo to, že má neštovice. Nakonec se zjistilo, že to není vyrážka, ale broky. Kromě fíkusu vezeme s sebou ještě další atrakci a tou je klec s domácím ptactvem. Nadšený chovatel ptactva Zdenál veze klícku s kubánci (nebo jak se to jmenuje) dalšímu chovateli přímo do Prahy. Takže si představíme následující situaci: na pumpě zastavuje dodávka, z ní vylézají tvrdí rockeři a z dodávky se ozývá „ ky ky ry kýýýýýýý!“ Naštěstí kubánci jsou hodní, nekokrhají a spíš mám strach, abychom je nevyděsili my. Než dojedeme k Rybě, dovídám se od Jeníčka postup výroby ořechového likéru. Je to důležité, protože likér, který jsem dostal od Robina k vánocům, už byl zkonzumován. Vypil jsem ho sám a nenechal jsem nikomu ani kapku. Jeníček mezitím vyndává láhev od kofoly, šroubuje zátku a autem se nese úžasná vůně ořechového likéru. Jsme na Rybě. Náš oblíbený rybí motorest již svítí do dáli a láká nás na pekelnou rybí polévku halászlé. Hoši jdou napřed a před dveřma se zarazí. Co je? Ani tam vole nechoď, praví Sifón. Já jdu, mám žízeň a hlad. Otevírám dveře a aniž bych chtěl, tak ze mě vyletí „ týý pičo!“ Rodinka u pravého stolu dostává záchvat smíchu. V naší oblíbené rybí restauraci je zájezd z jižních krajin, jehož členové se zřejmě po novém roce rozhodli, že nás budou muset chtě nechtě multikulturně obohatit. Tak tady nebudu, praví Káca a opouští lokál. Co když to tady bouchne? Hoši, tady to nemůže bouchnout. Proč by si obohacovači vyhodili do povětří barák s jídlem a pitím? V každém případě jsme nasraní, protože musíme stát ve frontě, která neubývá a chudáci děvčata za pultem řeší objednávky podané prapodivnou hatmatilkou. Konečně se dostáváme na řadu i my a než se najíme, zájezd z jižních krajů mizí pryč. Je to možná proto, že venku zahýkal velbloud. Všichni jsou šťastní a mají lepší náladu. Tentokrát jsme přežili bez újmy na zdraví. Valíme. Robin sbírá fíkus, který postavil na parkoviště a my pokračujeme v úžasné cestě. „Praha už volááá, Praha už voláá!“ Jsme u Kainu, problémy s parkováním jsme vyřešili díky místním borcům a za to jim moc děkujeme. Dalo by se říct s nadsázkou, že v podstatě parkujeme skoro u pódia. Kain se pěkně plní, přichází fanoušci kamarádů z DNA, ale objevují se i naši fandové, s některými jsme se neviděli minimálně dva roky. Pouštíme se do díla a je to moc fajn, protože aparatura v Kainu maká velmi dobře. Seznamuji všechny přítomné s novým kytaristou Kácou a jedeme pěkně od podlahy. Po každé písničce je potlesk a my si koncert pěkně užíváme. Pánové, můžete osahávat přítomné dámy, ale jenom pokud jsou vaše a nebo pokud od nich chcete dostat přes hubu. Taky nasazujeme naši poslední novinku, která se jmenuje Going To Hell, to jenom proto, aby si někdo nemyslel, že hrajeme pořád starý repertoár. Je potřeba nové vály ozkoušet na veřejnosti, protože až budeme nahrávat, tak rozhodně nechceme nahrávat pičoviny, co se nikomu nelíbí…..Hotovo, koncert na prestižním místě v Praze jsme si užili a soudě podle ohlasů si ho užili i návštěvníci. Jdeme se občerstvit, ale k baru se jen tak nelze dostat. Po cestě narážíme na různé nádobí. Nejoblíbenějším nádobím jsou zde kovové placatice se slivovicí a různými druhy likérů. No co, vole, však je zima a než dojdu domů, tak bych na zastávce umrzl, praví místní borec. Na baru si objednávám pivo Kozel následujícím způsobem: „Co si dáte?“ „Adin Kazjol,“ vypálím objednávku na paní barmanku. „Mluvte na mě prosím česky!“ Prosím jednoho Kozla, opravuji se a s provinilým pohledem čekám nejen na pivo, ale i na facku. Nedá mi to, a když jdu pro pivo podruhé, ptám se, proč paní vadí moje krásná ruština…? No to je jednoduchý, panáčku. Já bydlím v baráku, kde to musím poslouchat od rána do večera a od večera do noci. Tak bych prosila, kdybych to nemusela poslouchat aspoň v práci. Jedním ze zlatých hřebů večera je gratulace našemu kytaristovi Fofovi. Fofo si obléká žluté tričko se Sandokanem, my všichni povstáváme a nejlepší zpěvák z nás – Sifón – zahajuje sborový zpěv nápěvem „Sandokáán, Sandokáán, ta da dá da da dá da dáda. Vsadil bych se, že našemu Sandokanovi se za jeho tmavými brýlemi lehce orosily oči. Tak, následuje koncert DNA, je to mohutný nástup a hoši to do nás pálí jak z kulometu. Úžasná píseň Sejdem se v pekle mě donutila zatřepat si hlavou a určitě bych si šel i zakolovat, ale bohužel jsem byl okamžitě odsmýkán k baru. Náš koncert v Kainu má pro nás obrovský význam – vážíme si toho, že se dostavili fanoušci, kteří sledují dění v kapele a drží nám palce, a navíc jsme zde navázali další kontakty a získali objednávku na koncert poblíž Prahy. Takže kolik tam bylo lidííííí? Tak to fakt nevím, ani jsem se neptal, ale důležité je, že jsem se k baru musel prodírat a na záchodě byl taky hezký provoz, takže odhadem cca 80 – 90. Zpáteční jízdu ani popisovat nebudu. Jednak jsme ani skoro neodjeli, protože polovina osazenstva se odebrala na kopec k vojenskému muzeu, kde se zřejmě fotili u tanku, (úkol však zněl dojet s tím tankem domů!) a jednak jsem před chvílí otevřel boční dveře od dodávky a vypadly na mě různé láhve, zmačkané plechovky, svetry, mikiny, bundy, boty…, v dodávce se též nachází urvané listy od rostliny fíkus, které jsou různě poházeny po krásných křeslech, na zemi se povalují zmuchlané krabiky od startek, vajgly, zbytky baget, petky s vodou (fuj) i bez vody a mám podezření, že někde mezi bednami se taky možná (podle pachu) nachází mrtvola. Znechuceně zavírám dodávku a se slovy „do piči to je zase chlívek“ – odcházím připravit se psychicky na úklid, jenž se ale samozřejmě nebude odehrávat dnes v neděli, ale až zítra. Před touto činností je totiž nesmírně důležité nechat všechny ingredience co jsou v autě řádně přes noc ztuhnout, neboť žvýkačka a bageta se z koberce odlupuje určitě lépe zmrzlá než čerstvá.

Hodnocení koncertu je opět :super ultra mega vole špica!                               Heinrich