REPORT ROCKFEST DAČICE 29.7.2016

Když zvoní ve čtvrtek telefon s nabídkou hraní na Rockfestu Dačice, jsem velmi potěšen a začínám nahánět hudebníky a celý náš cirkus. Pro nás je velmi příjemné, že nám dávají pořadatelé této nádherné a fantastické akce šanci a chtějí nás obsadit jako záskok za kamarády z Hand Grenade, kteří se museli z koncertu omluvit. Celý mančaft seženu snadno – máme všichni to štěstí, že se shodujeme na zásadním faktu : ježdění po přiblblých dovolených u moře a idiotské fotečky se spokojenou rodinkou při požírání hnusných strupatých chobotnic nás nebaví a radši jezdíme po koncertech, požíráme cveky a bagety na pumpách a děláme fotečky z koncertů.  Náš čas je určen na jednu hodinu ráno, ale samozřejmě musím burcovat k odjezdu mnohem, mnohem dřív. Jsme totiž cirkus s nenormálními zaměstnanci a tady nikdo neví, co se může stát. No jistě. Je to tady. Odpoledne volá zcela nenápadně Fofo : „Asi dorazím o trošičku později, mám havárku. Jsem tady někde na křižovatce a mrdl do mě zezadu nějakej pitomec.“ Ani se neptám našeho kytaristy, jestli se mu něco nestalo a jestli je v pořádku, jenom mě zajímá, kdy dorazí. Jsem už fakticky takový necitelný cynik? Když si představím situaci, že Fofo leží na silnici, teče z něj krev, má rozbitou hlavu, zlomenou ruku a nohu a já se ptám : „Kdy dojedeš?“, tak to je podle spoluhráčů taky v pořádku. Nejdřív odehrej koncert a pak můžeš vole marodit. Zpoždění není zas tak strašné a my vyrážíme pro Pájku. V autě nám nehraje žádná oblíbená tvrdá kapela, jak by v našem případě mělo být, ale řinčí zde na plné pecky ruská válečná píseň Vstavaj strana naródnaja a Kaťuša v podání Alexandrovců. Alexandrovci je soubor, který hraje jenom velké stages z jednoho prostého důvodu – je jich strašně moc a mají děsně velký buben. Tyhle dva vály jedou pořád dokola a na plný pecky a je nám jedno, jestli jedeme přes městečka nebo přes vesnice. Lidé se otáčejí a zoufale se snaží pochopit, co se v tom velkém autě děje. Chápu je. Když projíždí borci auty kolem a zevnitř se ozývá tuc tuc tuc, nikdo se nad tím už absolutně nepozastavuje. Je to normální. Nicméně tento druh hudby ještě zřejmě nezaznamenali, tak jsou z toho, chudáci, vyděšení.     Zastávka v Jemnici na pumpě. „Kam jedete, chlapci, na rokáč do Dačic?“ Jak jste to, paní, poznala? „No, to se hned pozná, když se na vás podívám!“ To je fakt, vole. Když se na nás paní podívá, určitě ji nemůže napadnout, že jedeme na kongres lékařů. U stolu před pumpou je opět veselo. Nejdříve rozebíráme Fofovu tragickou autonehodu. Pájka komentuje : „Budˇ rád, že seš celej a že ti nevodletěla ta gumová ruka.“ Prskám čokoládu, kterou jsem předtím zapíjel gambáčem a nemůžu nějak zastavit chechtání. Škoda, že tady není Káca, ten by se opět pobavil. Dalším tématem je jistý článek v jednom hudebním časopisu o jisté „kapele.“ Bavíme se šíleně a známí vtipálci – Robin s Pájkou – připepřují tento výplod chorých mozků tak, že přemýšlím o tom, že se půjdu zeptat docela vážně sličné pumpařky, jestli neprodává pemprsky nebo něco proti inkontinenci (pochcání). Šnek velí k odjezdu, protože je třeba přijet na fest za světla. Vysvětluje mi to docela jednoduše – když tam přijedeme potmě, tak nenajdu žádný kočičky. Ale to přece vůbec nevadí. Když je nenajdeš ty, tak ony si najdou tebe. „Nebo tak,“ praví Šnek a já odpovídám „Přesně tááák.“ Jsme v Dačicích. Ještě nám chybí Káca, ale ten je připraven v zatáčce u rybníka. S užaslým výrazem ve tváři kouká, co se to line z auta za hudbu. Překvapení a chápavé úsměvy lze pozorovat i na tvářích místních občanů čekajících na zastávce. Káca nastupuje a žadoní : „Zajedeme ještě tady vedle na pumpu, ať z toho cestování dneska kurva taky něco mám!“ My chápeme, že Kácu strašně baví cestovat s touhle cháskou po vlastech českých, ale rozkaz zněl jasně : musíme dorazit za světla, jinak Šnek nenajde kočičky. Přijíždíme k areálu a hned na první pohled je jasné, že tady je totálně narváno. Dostáváme se za stage, kde právě pracuje naše extraligová jednička Arakain. Všude je plno. Lidííí. Jelikož vím, že jsem velmi ostýchavý a že mám fobii z velkého počtu lidííí, přivazuji se tkaničkou ke stánku s pivem a čekám, až si mě někdo vyzvedne, abych se neztratil. Arakain jsem si vychutnal a vychutnávám si i pivo. Stále pro mě nikdo nejde. Nastupují skvělí Visáči a já stále vychutnávám. „Pane, jak dlouho tady budete ještě přivázanej?“ ptá se slečna od pípy. „My už tady totiž máme poslední sud a pak jdeme pomoct kolegům od vedle.“ Odpovídám, že mě tady nechali kamarádi, ale že až ten sud dojde, přivážu se k druhému stánku. Konečně si pro mě jdou a my odcházíme za obří stage připravit se na koncert. Před námi hraje Citron, my stavíme bicí na pojízdnou rampu a neustále se něčemu chlámeme. Nálada je výborná. Sice nám chybí dvě šňůry, ale to vůbec nevadí. Na co šňůry, správná kapela, zahraje i bez šňůr….Přichází mistr zvukař Kája Vodička :“Hoši, co vy tady kurva zas děláte?“ My tady dnes, Kájo, hrajeme, hahahahaha. Citron končí a my jdeme na plac. Všechno funguje, všechno hraje jak má, my se fakt snažíme, abychom nezklamali diváky i pořadatele. Běháme po obřím pódiu, hecujeme, vymýšlíme kraviny, motáme se, couváme, skáčeme a snažíme se, aby návštěvníci spolupracovali. Jde to velmi dobře a snadno. Odezva je skvělá, přidáváme ještě a ještě a ještě a přetahujeme svůj čas o patnáct minut. Krásná práce. Na to, že jsme na tomto festivalu jako záskok a v podstatě jsme zde outsideři, kteří nebyli ani na plakátech, je to dobrý výkon. Vážíme si toho, že si pořadatelé vybrali zrovna nás z té obrovské spousty skvělých českých kapel, které by tady mohly hrát a děkujeme za pozvání. Doufám, že jsme nezklamali. Po našem setu nejsem schopen vůbec ničeho. Je to jako když ve třicetistupňovém vedru stále běžíte víc jak hodinu a u toho naplno ječíte a na cosi hrajete. Takže sedím na praktikáblu a přijímám výborné pivo a rum z rukou sličné obsluhy backstage a mezitím šest místních borců odnáší naši aparaturu do auta. A vůbec – organizace dačického rockfestu je absolutně profesionální, tady vše klape jak na drátkách. Přístup ke kapelám je perfektní, a je jedno, jestli jste hvězdy nebo nikoliv. Ano, takhle se má dělat rockový festival a přes to nejede vlak.Afterpárty by se dala definovat jako jedna velká smršť a my nad ránem sedáme do auta, otevíráme okna a Šnek pouští naplno Kaťušu. Odjíždíme a náš hudební odjezd sledují chechtající se zaměstnanci festivalu i s ochrankou. Dalo by se to shrnout jednoduchou větou : „Takový magory svět neviděl.“ Známé hnidopichy bude určitě zajímat, KOLIK TAM BYLO LIDÍÍÍÍÍ? Už jsem popsal výše, že opravdu hodně, přesné číslo neznám, ale to není podstatné. Závěrem bych tu měl ještě vzkaz, který se netýká festivalu a je určen pro bývalého spoluhráče, pana Hovínka, lháře a mystifikátora : Na udávání směru kapely před sto lety a na devadesát procent ti sere Bílej tesák! Díky za pozvání na tento úžasný festival, díky všem, kdo jste nám pomáhali a starali se o nás a díky návštěvníkům za parádní přijetí naší kapely. Moc si toho vážíme.   Heinrich