15.10.2016 JIHLAVA, Dělnický dům, GARAGE OF ROCK

Po měsíci zkoušení nových válů vyrážíme opět do podzimního boje. To jenom abychom nezapomněli, že jsme tady hlavně kvůli živému hraní a rozhodně se nebudeme povalovat ve zkušebně. Dnes vítáme na palubě Sifóna, který se ujal toho kola, co se s ním různě motá a rejduje a zároveň je na náročnou noc náležitě psychicky připraven. Robin naskakuje do vozidla s prapodivnou tajemnou krabicí. Krabice má černou barvu a já zvědavě čekám, co tam asi bude. „Chlapci, nedáte si někdo pravou domácí borovičku? Kdyby někomu nechutnala, tak tu mám ještě likér z puškvorce.“ No a tím je záhada objasněna. Otevíráme kouzelné lahvičky různých tvarů, čicháme, ochutnáváme a dokonce i Sifon za volantem uznává, že to voní fakt dobře. To nebude dneska jednoduchý, říkám si a koštuju vynikající jehličnatý likér – borovičku. Co se týká výroby likérů, tak v tomto jsou hoši ze souboru nepřekonatelní. Jedeme pro Pájku a ten hned po nástupu do auta vyndává ořechovku. Jen tak, na košt. Opět bezkonkurenční. Tak nevím, snad se do té Jihlavy dneska dostaneme ve zdraví…. Další zastávka je v Želetavě, hospůdka U kouzelného průjezdu. Tento přesun máme nacvičený dokonale. Přichází esemeska od Jeníčka : Kolik pif? Odepisuji : 5 pif, 1 kafe a 1 fofola. Vše je už připraveno na pultě, my ochutnáváme vynikající hladovské pivo a samozřejmě, že na stole se nachází další výtvor – ořechoFka, tentokrát z dílny Jeníčka. Už nemám slov, jenom čekám, kdy někdo řekne, že za rohem je plechová vana plná ořechovky a borovičky a je možno se v ní kdykoliv vykoupat. S Jeníčkem nastupuje i Káca, jediný hudebník, který vlastní pivovar i pekárnu – jako vždy ve skvělé náladě, takže jsme dnes kompletní.  Kouření v autě je sice přísně zakázáno, ale z toho si hoši nic nedělají. Z nových magnetických popelníků, které si vyrobili, zůstal jen jeden. „Kde je ten druhej popelník? „ ptají se kuřáci. A už to leze ven – „Já jsem se minule po kšeftě vzbudil, a koukám na tašku a na ní je přilepenej popelník. Jak může bejt popelník přilepenej na tašce?“ ptá se Fofo. To je proto, vole, že ten popelník je magnet a v tašce si měl něco kovovýho…..Jsem toho názoru, že je úplně jedno, kolik je v autě popelníků. Po dnešním nedělním úklidu auta jsou stejně všechny vajgly a popel na zemi……. Jedna zastávka asi nestačí. Pájka má totiž opět tendence procházet se na pumpě a kochat se čerpací stanicí. K tomu účelu vybíráme pumpu ve Vílanci a i když zde dnes nemají Krakonoše, aspoň už nebudeme muset nikde kvůli pumpařům zastavovat. Hurá, Jihlava. Před Dělňákem je tuna lidí, takže vše vypadá velmi dobře. I uvnitř je vše tak, jak má být, to znamená, že kapely hrajou, lidi se baví a opravdu jich není málo. Plac je zaplněn, u barů jsou fronty a vůbec je to tady moc příjemné. Dokonce zde máme i fanoušky z Prahy v čele s kamarádem Robertem. To fakt není možný, tady je všechno dokonalý – koukám na velestánek manželů Zimanových, kde lze najít vše, co správný metloš musí mít na sobě. Další fanoušci dorazili z Rouchovan a máme tady i posily z Pelhřimova. Hoši z Pelhřimova ctí základní ocelotí zákon – rum se zapíjí zásadně zelenou, protože „s námi přijde zákon, Dagu Begmene.“ Jdeme na věc. Spouštíme náš parní stroj a jde to docela dobře. Plac pod náma se zaplňuje a je vidět, že návštěvníci už naše vály znají, protože si refrény dávají taky. Pěkně jsme se odvázali a teď už to jde samo. Měl jsem strach, že to bude po měsíci málo šťavnatý, ale hoši se do toho pěkně opírají a všechno klape jak na drátkách. Dnešní koncert je opravdu pro nás i fanoušky velmi krátký, musíme to zapíchnout mnohem dřív, ale nevadí, příště sjedeme aspoň devadesát minut. Zde se musím zastavit a chtěl bych tímto vyzdvihnout činnost našeho reklamního oddělení. Kalhotky Ocelot se prodávají výborně a čepice Ocelot jdou taky na dračku. Jsem opravdu zvědav, jestli pánové z našeho merch oddělení splní to, co slíbili a nafotí konečně ty kalhotky na živé modelce….Jako modelka se sice hlásí Jeníček s tím, že jestli by to nevadilo, tak by to břicho třeba nějak zatáhl. Tuhle možnost razantně odmítáme a vysvětluji marně Jeníčkovi, že červené pánské trenýrky s pruhama asi taky nebude nikdo propagovat na modelce. Nicméně je to námět k zamyšlení pro naše reklamní oddělení, protože pánské trenýrky Ocelot ještě nemáme! A dokonce jsem slyšel i hlasy, že podprsenka Ocelot by taky nebyla marná. Nakládáme aparaturu do našeho obřího auta a dnes máme veliké štěstí, že nevezeme bicí. Věci jsou tak nějak naloženy a určitě by k tomu měl své poznámky Šnek, který se nachází v Itálii. Šnek bojuje o každý volný centimetr v dodávce a jelikož je puntičkář, tak všechno musí mít své místo. Dnes tomu tak opravdu není, a protože my na ten pořádek tak nějak nejsme – zesilovače, kytary, stojany, bedny, krabice, tašky, hadry a vše ostatní je uloženo stylem padni kam padni. Nevadí, příští týden hrajeme dvakrát, tak to určitě nacvičíme. A navíc – vezeme taky bicí a to by bylo, aby v tom autě nebyl pořádek. A když se to tam nevejde, tak si holt dám zesilovač na klín. Opouštíme krásný jihlavský Dělňák a šineme si to k Terči. Už se nemůžeme dočkat, až usedneme do našeho báru. Dnes je tady nad ránem celkem dost lidí. Zabíráme stůl a tři sedačky na baru. První Fofo, vedle Jeníček a já. Fofo si hraje se skleničkami nad svou hlavou. Hezky to cinká. „Neumíte se chovat? To jsou asi nějaký zasraný motorkáři,“ ozve se vedle Fofáče. Sedí tam dva pánové a jejich pohled by klidně mohly i zabít. Nechápu, co se děje, čím jsme rozlítili pána, který nám dává lekci z mravného chování. Jeníček vedle mě se začíná cukat a místní mravokárci asi nechápou, že nás je sedm a kdykoliv bychom celý bar klidně vybílili na povel. „Jé, vole to jsou Oceloti“ – říká druhý pán, „tak to je jiná, mohl bys mi prodat svou čepici?“ Hahahaha, opravdu mě někdy sere, že nevypadáme jak Karel Gott, nemusel by se do nás pak někdo navážet. Tak jsme si to pěkně vyříkali, a příště čekáme v Terči na baru sedm připravených panáků. Poslední cesta, neboli závěr putování. Jede se domů, opouštíme bar, loučíme se s Kácou a v autě se začínají objevovat za jízdy různě se klátící panáci. Ze strany na stranu, dopředu, dozadu. To nejsou dřevění panáci, ani figurky ze stolního fotbalu. To jsou hoši z našeho hudebního souboru, zjišťuji. Vtom se zezadu ozve: „A tady máš ořechový likér, protože to je dneska první cesta domů, kdy nespíš.“ Považuji si tohoto výjimečného ocenění od citlivých spoluhráčů a hned za Želetavou usínám. Bylo to opět kouzelné, díky pořadatelům z NT Music, díky všem fanouškům a zase někdy se na vás těšíme.        Heinrich