REPORT ROUCHOVANY 22.10.2016, HEAVY BEER ROCK (with Cayman, Vanderoy….)

„Lepší je abstinentem být..“ tento hit kapely Harlej je vlastně motivem celého dnešního večera. Ale to bych hodně předbíhal. Po fantastickém třebíčském Béčku dnes vyrážíme na Rouchovany, které jsou opět na třebíčsku. Jenže to samozřejmě není jen tak. O půl jedenácté pípá esemeska a v ní se dovídám, že domluvený řidič Sifón dnešní jízdu vzdává: „teď jsem dopařil, večer to nedám,“ píše Sifón. Hrůza. Hrůza mě obstoupila, husí kůže naskočila – při pomyšlení dalšího stráveného večera ve společnosti nápoje birell (schválně píšu s malým b).
Nakonec se však situace vyřeší docela jednoduše. Dnešní obětí za volantem se stává Káca, který stejně musí řídit a proti kormidlování našeho obřího stroje nic nenamítá. Předem však našeho statečného kytaristu varuji a poučuji ho o různých zádrhelech, se kterými se každý oceloťácký řidič musí poprat. Káca je se vším srozuměn a přijíždí na základnu absolutně přesně. S ním doráží ještě Jeníček, který se už smířil s tím, že mu U kouzelného průjezdu sežrali všechen srnčí guláš a jsem rád, že na této stěžejní kajmaňácké akci nebude chybět. Hned po startu totiž vyndává z jedné ze svých mnoha tašek tmavou láhev. Vlastně tato láhev je taky kouzelná a má tu vlastnost, že když se vyndá z tašky, je černá a když se do tašky vrací, tak je průhledná. Prý tohle kvalitní ořechovka normálně dělá.
Tak a kdepak máme Fofáče. Náš cestovatel v čase je celou sobotu potichu a zřejmě nabírá po pátečním koncertě síly. „Dojedu po vlastní ose,“ sděluje mi po telefonu, „a budu tam včas a vůbec si nemyslím, že bych zrovna dneska s váma měl jet v jednom autě. Jsem slušný hudebník a ještě byste mě v tom zvěřinci zkazili.“
„Támle, jak jsou ta světýlka, tam zastav,“ velí Jeníček Kácovi před pumpou v Jaroměřicích. Dotankujeme trochu paliva a jdeme se porozhlédnout, jaké nové zboží od včerejška přibylo v regálech. Pájka zjišťuje, že mají plzeň a ještě než zaplatí, má ji z poloviny vypitou. Děvčata za kasou se ani moc nediví, jenom prostě nechápou, jak je možný, že dva dny po sobě, vždycky ve stejný čas, napochodují do jejich teritoria tyhle okované, opásané, otrhané zjevy, slušně pozdraví, zaplatí a vypadnou sednout si ven. Dneska je jen asi pět stupňů – né, že bych se díval na teploměr – tenhle přístroj sice mám, ale měří jen v jednotkách Fahrenheit, takže je mi vlastně taky na nic. Nový přístroj kupovat nebudu a z toho důvodu jsem se naučil měřit teplotu podle kožené bundy. Čím méně jdou rukávy u křiváku ohýbat, tím méně stupňů je venku. No a když je třeba velký mráz, pozná se to podle toho, že všichni rockeři s křivákama otevírají dveře auta nikoliv rukama, ale hubou.
Odbočujeme na Rouchovany a zezadu se hlásí Pájka : „Tak tady jsem před devíti roky měl s tímto souborem první koncert.“ Káca za volantem zvědavě odpovídá :“Tady, na křižovatce?“ Řehtáme se jak telata až k sokolovně. Káca zkušeně kormidluje na místo činu, před ústavem už je spousta lidí a z davu se ozývají provokativní hlášky : „Chleevstouni už jsou tady.“ To je dobrá přezdívka, zvláště, když ji pronese Jeníček – kapelník od Caymanů , kteří jsou samozřejmě taky Chleevstouni!
Sokolovna je pěkně zaplněná, dneska se nám bude dobře produkovat a hned na úvod nabíhá na plac Cayman v původní sestavě s Pavlíkem Kunčíkem a asi se na nás smluvili, protože hrají výše zmíněnou píseň o abstinentovi. Nevím, jak bych měl tuto skvělou atmosféru popsat, je to jako když se postavíte na startovní čáru a na povel startéra TEĎ! se závodí o přežití. Je to dnes takový rockový survival. My se však stále držíme, paňáky s díky odmítáme a připravujeme se na koncert. Po technické stránce všechno funguje – tedy až na moji vysílačku, která přestává pracovat v půlce písničky. Taková kravina mě nemůže rozhodit, sahám zkušeně dozadu do elektrárny, vytrhuji ten správný kabel – tukabel tamkabel – a strojovna pracuje zase správně. Jak to tak už bývá – v té nejvypjatější skladbě se něco stane, tentokrát to nevydržely pojistky a my jsme bez proudu. Pořadatel hlásí, že jistič je v pořádku, ale hráli jsme prý tak hlasitě, že ředitel dukovanské elektrárny zatáhl za páku s nápisem Sokolovna Rouchovany – Ocelot. Naše produkce končí a já se těším opět na Cayman, který nastupuje opět na plac po nás. Pamatujeme na to, že vždycky někde něco necháme, a proto ještě jednou kontrolujeme, jestli je všechno správně naloženo a na svém místě. Všichni hlásí, že vše mají, Káca zavírá vrata a my jdeme zpět do pekla. Celá akce na nás působí velmi pozitivním dojmem a my už nemůžeme odmítat příliv paňáků…náš rouchovanský fanoušek nás dokonce vede k sobě domů, kde má na schodech připravenu opět vynikající ořechovku.
Možná sis, pozorný čtenáři, všiml, že jsem se zatím ještě nezmínil o naší chloubě – o činnosti reklamního oddělení. Nyní nastal ten okamžik, kdy do tohoto nahnilého jablka budu muset, chtě nechtě, kousnout. Pánové z této instituce dnes dělají vše úplně naopak. Nejdříve vybudují stánek v temném koutě sokolovny, kam ani sluneční paprsek nepronikne, kde není slyšet ani kuňkání žab, ani ptáčka hlas. Za pár okamžiků jdu kolem a stánek nikde. Ptám se různě lidí kolem, kdeže ti naši hoši jsou? Nikdo neví. Jsem tak zoufalý, že se pomalu chystám vyrazit na rouchovanské náměstí v domnění, že se snad přestěhovali tam – mezi báby se zeleninou, vařečky a hliněné hrnce. V poslední chvíli se mi podařilo vypátrat utajené stanoviště reklamního zboží. Trička, čepice a všechen sortiment se nachází nahoře na galerii, zboží je vystaveno v zadním, posledním koutě galerie a zde se nachází zatím dva lidé – oba jsou zástupci reklamního oddělení a tvrdí, že tady je stánek na tom správném místě. Říkám si – však co – vy jste odborníci na reklamu, musíte vědět, kde je nejlepší mít stánek. Ale jako laikovi mi něco říká, že v tomto místě možná, možná – když vezmeme v úvahu shodu náhod – možná tento stánek najde paní uklízečka, až půjde ve středu šůrovat sál a možná, možná – si koupí samolepku. Na kýbl.
Je to tady dneska velká legrace a líbí se mi, že vše je dovoleno, všichni se baví a nikdo nevopruzuje s obligátními kecy o politice a práci. Do tohoto parádního mumraje vchází Pavlík Dočkal z nahrávacího studia a toto naše setkání je podpořeno slavnostním přípitkem. Káca pomalu nahání celý soubor do auta, ale moc se mu to nedaří. Dnes jsou spolu s Jeníčkem poslední dva, kteří nás mohou zachránit. Nakonec se tedy naloďujeme skoro všichni. Co však nechápu je, proč mi Zdenda s Jeníčkem otevírají dveře od auta a proč mi pomáhají dovnitř? Už vím proč – neprozřetelně jsem se prokecl, že jako jediný střízlivý člen souboru půjdu asi pěšky domů a ponechám ty opilce svému osudu. A hoši měli asi strach, že bych v hlubokých hvozdech umrzl a nebo by mě sežrali vlci.
Jedeme domů, ale tím příběh zdaleka nekončí. Na trase najednou zjišťujeme, že nám chybí Pájka. A nejen to – ZAPOMNĚLI JSME i jeho bubenickou stoličku, která zůstala na pódiu. No a co, židlička za tři litry – uděláme mu novou, však se nic neděje. Takže dnes jsme zapomněli bubeníka i se stoličkou. Doufám, že ho Zdenál dopravil domů včas a v pořádku, ale možná, že taky ještě někde putuje po lesích s otáčecí židličkou na zádech. Ten divočák na fotce – to je rouchovanský kanec, kterého zastřelil tatínek našeho fanouška, protože věděl, že se budeme tento víkend potulovat po okolních lesích.
Tak a to by pro tento víkend asi stačilo. Na závěr poděkování : celému souboru, že jsme přežili, Kácovi za řízení a hlavně trpělivost s cirkusáky, Jeníčkovi za kouzelnou láhev, která mění barvu, Zdenálovi za Pájku a za židličku, Robinovi za foto, Fofovi, kapele Cayman za pozvání a všem za hojnou účast. Tímto vyhlašuji na příští víkend uhelné prázdniny, a kdyby náhodou někdo z našeho souboru chtěl jít do zkušebny a zkoušet – prosím, nedělejte to. Zkušebna bude zavřená a určitě se nedotlučete. Uvnitř totiž bude naše reklamní oddělení prodávat sortiment. :):):):):):):):):)
Díky všem, bylo to zběsilé, ale kouzelné. Heinrich