Report 31.10.2015 Liberec, Rock-Pub, + D.N.A.

MINOLTA DIGITAL CAMERA

 

31.10.2015 Liberec, Rock-Pub, + D.N.A.

Pod Ještědem si ještě nebyla, říkám své druhé baskytaře a nakládám ji pro jistotu také… Vyrážíme o půl třetí odpoledne a jako vždy je odjezd absolutně dokonalý a vše klape jak má. Auto je plné, a to ještě budeme přibírat Jeníčka v Želetavě. Mimochodem Jeníčka poznáme vždycky podle jeho pověstné tašky, ze které čouhají hrdla různých lahví. Schválně čekám, kdo se ozve první na čůrací zastávku, ale kupodivu – jsme za Jihlavou a ticho po pěšině. Hoši si dobírají Fofáče za jeho parádní tmavé brýle s tím, že mu koupí flašinet a bude točit klikou na Václaváku. Trochu mi to připomíná knihu Ruský týden, kdy si borci od Schelingera neustále dělali prdel z kytaristy Kubeše. Kdyby sis nasadil sluchátka a pustil si muziku, tak to nemusíš poslouchat, radí Pavouk. Zastavujeme až na dálnici na OMV. Jdu si koupit pivo a tím nasírám Sifóna, který dnes řídí a tu plzínku si prostě dát nemůže. No vidíš, říká, konečně sis koupil pořádný pivo a né toho blbýho Krakonoše, co furt propaguješ. Ono to tak není, kamaráde, já jsem tu plzeň sice koupil, ale to pivo jsem vylil do kanálu a nalil jsem si dovnitř Krakonoše…..Středem pozornosti je však na pumpě mrňavé černé Porsche a slečna, která ukazuje panu porschákovi jak vycouvat, aniž by si odřel výfuk. Vypadá to, jako když couvali pánové Pat a Mat z garáže. Další zastávka je samozřejmě Ryba a pak doufám, že vydržíme bez chcaní až do Liberce. Samozřejmě omyl. Už za Prahou se ozývají první hlasy , jakože by se mělo zastavit. Naštěstí není kde a žádná pumpa v dohledu. My už to fakt nevydržíme, ozývá se zezadu. Vysvětluji, že nutkání k čůrání je pouze pocit a že se ještě nikdy nestalo, že by někomu praskl močák. To opravdu odborné lékařské knihy neuvádějí. Klidně se tam vejde litr a půl tekutin, a to bez následků. No jo, tobě se to vole řekne, ale já už jsem vypil ty litry tři, stěžuje si Jeníček. Za neuvěřitelného kvílení pasažérů míjíme skrytou pumpu a úleva přichází s další pumpou, ale to už je naštěstí tma, takže nikdo nevidí, jak se zuřivě otevírají dveře, cestující celí v černém vybíhají ven, loví cosi v kalhotách a čůrání doprovázejí slastnými vzdechy a různými průpovídkami. Za chvilku budeme u letadla, říká Sifón od volantu. To je fajn, zaparkuješ na letišti a těch sto kiláků poletíme, protože to má určitě své výhody. Letadlo totiž nemůže zastavovat na pumpách, nesmí se v něm kouřit a na čůrání vám taky nikdo nezastaví. Z letadla se totiž čůrá přímo na zem. Jsme u krásného čtyřmotorového letadla a Sifón leze dovnitř. Záhy se však vrací zpátky a tvrdí, že teda jako nepoletíme, protože v tom letadle sice je kokpit s pákama, ale taky je v něm prodejna a bufet, takže letadlo dneska určitě nepoletí a vsadil bych se, že neletělo ani posledních čtyřicet let. Odpoutáváme se od letadla a hrneme na Liberec. Během pěti minut se ozývá Pavouk, že chce čůrat. To si děláš prdel, vždyť jsme před chvilkou stáli..? Já za to nemůžu, že se mi chce až teď. Nezastavuj, ať se klidně pochčije. Pavouk však nedá a nedá pokoj a žebroní už přímo v Liberci, že máme zastavit na Shellce. Hoštice!Nezastavujeme! Klub nacházíme hned napoprvé – kupodivu – a po zkušenostech s našimi prostatiky se budu muset poradit s odborníky a zřejmě nainstalujeme na střechu auta toiku. Poleze se do ní zevnitř po žebříku a pochcánci si budou moci klidně lézt na záchod, kdykoliv se jim zlíbí. Pokud se přiblíží most, toika se automaticky sklopí pomocí servomotorku (i s čůrajícím prostatikem). Kudy ste jeli? Kde se volové couráte? ptá se Kamil z DNA. Přece když vyjedete o půl třetí tak za tři hoďky tady musíte bejt. Vysvětluji celou situaci, Kamil se na mě soucitně dívá a říká, že to chápe. Já to teda nechápu, ale to je jedno. Klubík je moc pěkný, všude se nacházejí umělé pavučiny, kostlivci, rakve, netopýři, černé závoje, a my se zde cítíme jako doma. Také liberečtí jsou velmi příjemní lidé a opravdu se umí bavit, takže naskakují hned při první písničce. Zvukově se nám naše produkce velmi líbí a pan zvukař je velmi ochotný člověk a snaží se z toho dostat maximální zvuk. Koncert nám krásně odsejpá a najednou prd – prdla mi struna. Za posledních pět let jsem nestrhal ani jednou strunu, takže už to mám asi za sebou. Za uštěpačných poznámek spoluhráčů valím pro druhou basu, sundávám strunu a za pět minut valíme dál. Koncert se pěkně rozjel, návštěvníci aplaudují čím dál víc a už asi po čtvrté ohlašuju, že končíme, ale liberečtí nás nechtějí pustit. Po koncertě si sedám k baru k liberečákům a dovídám se zajímavou věc: Víš, co tady bylo předtím, než se udělal tento klub? ptá se mě slečna rockerka. No to nevím, koukám kolem sebe a hádám – mohla tady bejt prodejna zahradního náčiní nebo pekárna… co já vím? Prdlajz mladíku, tady byla kdysi rakvárna a tudíž se zde vyráběly rakve a rakvičky, praví slečna nadšeně. Mezitím probíhá skvělá produkce DNA a já konečně můžu ochutnat vynikající Jeníčkův ořechový likér, který jsem celou cestu odmítal jenom proto, že byl nalit do láhve od koly. Nakládáme, loučíme se a odjíždíme na zpáteční dalekou trasu. Teď už je mi úplně jedno na kolika pumpách budete zastavovat a čůrejte si klidně na každej patník! Celkově lze hodnotit tuto klubovou akci za velmi zdařilou. Získali jsme nové fanoušky na severu, prodali jsme všechna CD co jsme měli a i trička jsou zcela vyprodána. Díky, že jste dorazili a zase někdy pod Ještědem.     Heinrich