MASTERS OF ROCK VIZOVICE, 13.7.2017, ROCK FACE STAGE

 

SAMSUNG CSC

MASTERS OF ROCK 13.7.2017, ROCK FACE STAGE, VIZOVICE

     Těžko je mi začínat tuto reportáž. Ctěný čtenář ale záhy pochopí, že koncert kapely je jenom taková třešnička na dortu. To, co koncertu předchází, je vlastně hlavní činností naší kapely. ..Je čtvrtek ráno a já chodím kolem telefonu v uctivé vzdálenosti. Mám strach, že ta svině zazvoní. Tak, jak zvoní již od neděle : „ Hele, tak v kolik se teda jede? Kde mě naberete? Kdo všechno pojede? Kudy pojedeme ?“a tak dále.  Marně vysvětluji několika jedincům, že na tento koncert je sestava stabilní a nemůžeme do auta vzít už ani angorského králíka. Ubezpečuji však všechny, že určitě pojedou muzikanti… Všechno v autě ještě jednou kontroluji. Mám nepochybně všechno, co potřebuju a spokojeně vyrážím sbírat další varietní umělce. No no – tři kiláky od baráku mě napadá, že jsem si doma nechal vlastně mikinu – no nic, hlavně, že jsem si ji připravil na viditelné místo. Také jsem se při lezení za volant mrdl pěkně do hlavy – to se mi ještě nikdy nestalo… To taky nevadí, aspoň se mi třeba v hlavě rozsvítí. A ještě navíc mám napuchlý prsteník levé ruky a ten pěkně svědí. Včera v podvečer jsem totiž při úchopu lahváče dostal bodanec od zákeřné vosy, která se schovávala za skvěle vychlazeným budvárkem! Přijíždím k Robinovi. Ten minule slíbil, že se přestěhuje do centra, abychom na něj při odjezdu nezapomněli .  Stěhování se zatím nekoná, ale pro jistotu Robin připravil u svého domu zábrany z několika aut, abych musel zabrzdit. Taky Šnek nastupuje a snaží se nacpat na místo spolujezdce. Hahahaha, to nepůjde, kámo, ty dveře jsem dobře zajistil, budeš muset jít hned k volantu. U Pájky je dnes taky rušno. Je tu připraven Káca, Jeníček, Jana a z přilehlých oken na nás koukají Pájkovi sousedé : „ To zas přijeli ti hašišáci. Je to samej chlupáč v řetězech!“ Ptám se našeho bubeníka a zároveň člena reklamního oddělení, jestli dnes máme zboží neboli merch. „Jasně!“ zní odpověď a já vidím obrovský kufr s kolečky. Ten kufr je tak veliký, že z něj dokonce tajně vykukuje párek tučňáků patagonských, kteří si myslí, že je nevidím. Tak hurá, ještě nabereme brňáka a jsme všichni.

V Ivančicích je samozřejmě pumpa, prostatici vybíhají z auta a nedbají mých zoufalých proseb : „Hlavně opatrně s těma bočníma dveřma, ať to zase nedokurvíte!“ Z pumpy vychází slečna, která zde má brigádu a která se nám snaží očistit přední sklo. Ještě, než ji stihnu varovat, sbíhají se ze všech stran najednou rychle vyčůraní hoši a snaží se slečnu komentovat. Také fotoaparáty a telefony jedou na plný výkon. Ani se nedivím, pro znuděné cestovatele je pohled na tuto slečnu naprosto povzbuzující. Všem září očička i přes tmavé brejle a je mi jasné, že tuto slečnu bychom klidně ještě uvezli. „Chtěl bych být pravým předním světlem,“ dodávám a pro zajímavost se ptám, jak se tato neuvěřitelná brigádnice jmenuje :  „ Jsem Alžběta a tato práce mě tady fakt baví, protože se tady setkávám se zajímavejma lidma.“  No, víš, ono totiž – kdybys s náma, Alžbětko, jela na koncert, tak bys možná zjistila, že jsme asi fakt zajímaví!

Brno. Automaticky jdeme do hospody „U Bloudíčka.“ Tak jsem si toto zařízení pojmenoval sám. Hospoda je totiž tak velká, že se v ní dá klidně zabloudit. Najdete zde třeba Jeníčka, který sedí v dětském koutku a hraje si s legem. Najdete zde Robina, který má objednáno 7 piv snad už z předchozího týdne a když přicházím k pultu, abych si objednal jedenáctku, tak mě paní výčepní seřve : „Vy jste tam z tý party venku, že jo? Tak vy už máte objednáno a zaplaceno, co sem teda lezete?“ Odcházím ven a ani mě nenapadne, abych se zastavil v dětském koutku – Jeníček se tady vzteká , protože mu nejde sestavit zadní kolo u vrtulníku. Ani se nedivím, ten vrtulník totiž má mít plováky, ty vole. Vítáme mezi námi posledního cestujícího – Fofáče. Dnes je Fofo nějaký divný. Pořád přemýšlím, čím to je – ahá! Už to mám. Fofáč se dostavil na místo ve slušivém domácím úborečku : modrý tyrkysový župánek, kráťásky a nové, slušivé, ještě nezasrané tenisky. „Já se jdu hned převlíct, já to fakt nebudu celou cestu poslouchat!“ říká Fofo, aniž bychom mu cokoliv řekli. Je vidět, že náš kytarista ví, co by ho čekalo po zbytek cesty za utrpení! Ty kecy, to snese fakt jen opravdu silná nátura. S těma úborama je to asi celostátní problém. Káca říká, že jakmile vylezl dnes z baráku na chodník, hned se do něj pustil dědek : „Co to máte na sobě? Dyť je to celý roztrhaný! A kam jedete?“ Naštěstí Káca dokáže odpovídat velice rychle : „Hovno. Do prdele.“ Před restaurací U Bloudíčka obsazujeme dva stoly. U toho druhého sedí celé naše reklamní oddělení a zabývá se ceníkem zboží. Toho si vážím, jsem za tuto činnost pro kapelu velice vděčen. K reklamnímu oddělení se ještě vrátím, protože tato naše sekce z toho dnes až tak moc růžově a snadno nevybruslí!! Spokojeně vysedáváme na zahrádce, lejeme jedenáctku a celý náš stůl baví Káca : „ Tak jsem si vyšel se synkem do města. Stál tam nějakej šumař, hrál na kytaru přes kombíčko a zpíval kotlíkový songy. Když přestal hrát, tříletý hošík jde k němu a říká – A kde máš maršály??“

     Jedeme konečně na Vizovice. Míjíme parkoviště, kde nám minulý týden vypadlo jen tak, samo od sebe, okno bočních dveří a já už ani neřeším, jestli v autě někdo kouří nebo nikoliv. Po propálené sedačce z minulého týdne jsem vyvěsil nápis : Zde jest kouření zakázáno. Nikoho to nezajímá a ani mě ne. Pokud padne vajgl na sedačku a propaluje se stále níž a níž, hoši už ví, co dělat. Do vypálené díry nalejou pivo a je to. Přece pičo nevyhoříme, ne? Ještě bys měl bejt vděčnej, že to uhasíme! Další a další pumpy. Neustálé čůrání, kouření, žraní a pořád dokola. Před Vizovicemi hledáme modrou pumpu, ale nakonec kotvíme na žluté. Slečnu pumpařku okukuje neustále Šnek a láká ji k nám do auta. Kdybysme měli vzít všecky krásný pumpařky, tak by nám nestačil ani velkej černej autobus!

     U odbočky do zákulisí festivalu stojí plešatej dědek v oranžový vestě a dělá důležitýho a hlásí do malé dětské vysílačky – chůvičky : „Jooo? Ocelot! Nooo, tak ti je tam posílám! Jooo, jeďte, voni si vás tam přeberou!“ Kotvíme v backstage a hned se rozkoukáváme. Ořechovka, radegast, slaný tyčinky a zase ořechovka. To by mohlo na začátek stačit. Kapela před náma je německá. Jeden z jejích členů vypadá opravdu hrozivě. Má vytetované rohy a večer bych si z něj asi strachy ukákl. Nicméně vzápětí se uklidňuji, neboť bubák vychází z přípravného stanu a má na sobě slušivé hnědé zválené sako a tesilové kalhoty.  „Kde máš kravatu, pičo?“ volám na Němce a ten mi vesele kyne a směje se. Ani se nedivím. Při přejezdu státní hranice přestal fungovat i Google překladač. My se mezitím stěhujeme z auta pod přípravný stan. Vyndáváme maršály, ladíme a chystáme se do boje. Dnes je to chystání takové nějaké jiné. Už jsme to dělali snad miliónkrát, ale tady na Masteru je to takové trochu víc odpovědnější. Přichází Robin : „Venku chcou lidi nový cédéčko, kde to máš?“ Koukám na něj jak zoufalec. Jak, kde to mám? Však jste dostali do reklamního oddělení celou plnou krabici. Koukám na Pájku a je mi jasný, že v tom velkým kufru s tučňáky patagonskými se naše hudební novinka Pekelnej stroj nenachází! NE NA CHÁ ZÍ! Přijeli jsme na fesťák a nemáme céda. Máme kalhotky, trika, otvíráky, ale céda nejsou. Možná, že už je toto médium nemoderní a třeba budou v přehrávačích fungovat čepice! A já už vím přesně, co uděláme před dalším koncertem. Hoši z reklamního oddělení si kromě tašky s tučňáky patagonskými seženou nůše. Ty nůše se naplní cédéčky a budou je nosit na zádech. Takhle se nikdy nestane, že bychom je zapomněli. Nůše je praktická věc. Před sto lety v tom dědci a báby nosili kopřivy, trávu, klestí a borové šišky a nevím, proč bychom v tom my nemohli nosit cédéčka s Pekelným strojem….

     Jdeme na věc.  Početné masterské publikum vytváří kotel a už před začátkem na nás pořvává Ocelot, Ocelot! Tohle si samozřejmě vychutnáváme a během tří válů máme zaplněný celý areál až úplně ke konci. Sleduji bedlivě reakce lidí a vypadá to tak,že to asi dáváme dobře. Kromě pogistů se vyskytují v publiku i třeba hoši převlečení za vodníky, taky smrťáka jsem viděl , ale co je důležité – všichni si to užívají s náma. Ti, co se nemůžou hnout z místa třepou hlavama a po každé písničce tleskají, pískají a řvou. I když sebou třískám a běhám jak smyslů zbavený, stačím sledovat, že naše nové vály z nového cédéčka už někteří znají a zpívají si je s náma. Velké kuchyňské hodiny u horního zvukaře ukazují ,že máme ještě čtyři minuty, takže dáváme poslední vál a děkujeme za skvělou atmosféru.  Všechny naše hudebníky je třeba  pochválit za perfektní výkon, všechny naše bedňáky za bleskově připravenou  a taky bleskově složenou aparaturu – a vůbec – tady prostě musím chválit úplně všecko.  Po koncertě jsem vyfluslej a připadám si takovej jakoby použitej. Přichází reportér a redaktor Jirka Štraub a my jdeme na televizní rozhovor. Já jen doufám, že tento rozhovor nebude nikdo vysílat, protože to je fakt hodně hrubá hlína. Procházíme se  – teď už bezstarostně –  areálem festivalu. Bramborák, který jsem si koupil je výborný, ale padá mi na zem. Kurva, takovej dobrej bramborák, zuřím, ale vzápětí ho zvedám, ofukuji a pojídám. No a co, ještě by do toho někdo mohl šlápnout. Zdenál, ten se pohybuje neustále kolem skákacího jeřábu. Nechává se vytáhnout do čtyřiceti metrů a skáče na gumě po hlavě dolů. On sem s náma jezdí na tento festival hlavně kvůli  tomu jeřábu. Když jsem mu nedávno říkal, že si má podobnej jeřáb koupit domů na zahradu a nemusí s náma na Master, tak mi odpověděl : „Nebo tak.“ Pomalu se stahujeme a asi pojedeme. Hele vole, u stánku je Prasátko Pigy! řve na mě Fofáč a ukazuje kamsi. Odveďte mě radši pryč, říkám borcům. Nerad bych, aby se po mém setkání s touto osobou potom říkalo Mrtvé Prasátko Pigy. Hahahahaha, a to je velmi zhruba vše. Pokud si, pozorný čtenáři, dospěl až sem, jsem velmi rád. Aspoň vidíš, že to není jen tak být členem této varietní revue s názvem Ocelot. Moc díky všem, díky borcům z kapely nejen za výkon, ale taky za ořechovku. Díky vám fanouškům, že jste dorazili v hojném počtu a doufáme, že jsme vás aspoň trochu pobavili.    

 Loučím se pro dnešek s vámi, protože jdu sledovat pohádku „Kterak se Prasátko Pigy na Masteru přežralo.“                 Heinrich

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.