5.8.2017, Nikolčice, Motonálet

 

dscf3336

 

5.8.2017, Nikolčice, Motonálet

Vůbec mi nevadí, že je dnes už od rána příšerný pařák, protože pozorný čtenář už jistě ví, že si s sebou vozíme lékaře, a ten na nás spolehlivě dohlíží. Tohle není nic nového a už to ani nikoho nepřekvapí.  Jenže dnes s námi jede kromě lékaře taky ještě lékárník! Magistr Jeníček se tedy konečně pochlubil tím, jaké je jeho pravé zaměstnání. Všechno se prozrazuje na jedné pumpě před Brnem, kdy pan magistr vyndává z koženého kufříku různé kelímky. Každý kelímek má jinou barvu a v každém je jiný obsah. „Tady to zelený – to je heřmánek s psím sádlem, a to je výborná věc na migrény. Normálně se to dá jíst klidně s rohlíkem. To žlutý – to je odvar z devatera bylin, louhovaný o půlnoci potmě a to červený – to je vlčí krev – to se používá, když vás začne chytat rapl“ – poučuje Jeníček a významně se dívá na mě. „A něco na sklerózu tam nemáš?“ ptá se nevinně Pájka. Pájka je známý tím, že každý kšeft něco doma zapomene. Buď jsou to trička, cédéčka atd. Dnes sice má svůj pověstný kufr, ale vzápětí se prozrazuje, že si zase v ledničce zapomněl svačinu.

     Tak a ještě nemáme Fofáče. Á, tady je. Je připraven na náměstí v Pohořelicích a první věc, která mě zajímá je, co má na sobě a už si připravuji pomalu přednášku o tyrkysových župáncích a porušení dres kódu….  Všichni koukáme z auta skoro vlastně na Fofáče a ani nám nevadí jeho červené tenisky. Za ním totiž prochází vysoká paní v modrých rozevlátých šatech s černou vlečkou. Tak pověsti o Pohořelické víle byly přece jenom pravdivé! Vyskytuje se vždy kolem druhé hodiny odpolední na náměstí, a kdo ji spatří, ten to má spočítaný. „Ser na vílu,“ bručí Fofáč a Zdenál, místo aby rozjel auto, trucuje a tvrdí, že nepojede, dokud vílu taky neuvidí. Kromě těchto drobných příhod plyne naše cesta celkem bez vážných problémů. Hoši vzadu se pustili do vaření a probírají nejnovější recepty. Jsem překvapen. Myslel jsem si vždycky, že jezdím s hudebníky a zatím je to v autě samej Pohlreich. Pan lékárník Jeníček nám vysvětluje, jak si připravuje cuketu. Už samotné slovo „cuketa“ ve mně vzbuzuje neuvěřitelný odpor, ale čekám, jakou dobrotu nám Jeníček připraví. „Ta cuketa se vole uprostřed vydlabe a tam se nacpe mletý hovězí a sejr a celý se to zapeče.  Myslím si, že by nebylo špatný, když se kuchař otočí, nacpat do té cukety ještě granát, ale to si nechávám radši pro sebe. S Jeníčkem je dneska vůbec velká legrace. Káca mi prozrazuje, že když na nás čekali u Pájky, Jeníček sebral Malému Pájkovi vrtulník na dálkové ovládání a hrál si s ním, přičemž omlátil Pájkovi vrtulníkem půl baráku a Malému Pájkovi přivodil trauma.

     Už jsme skoro u cíle. Pět kiláků před cílem se nachází poslední pumpa. Velké Němčice. Zde si dáváme poslední zastávku a zkušený Zdenál zastavuje pěkně u stojanů ve stínu. Kromě dvou motorkářů tady nikdo není a my vstupujeme dovnitř. Zpoza pultu nás bedlivě pozoruje vysoce nevrlý maník. Nebudeme mu přece vysvětlovat, že si kupujeme každý jenom jedno pivo, protože za chvíli už budeme na místě. Nerudný, zamračený netvor zuřivě bere od nás pětkrát za sebou dvacet korun. Pětkrát markuje a pětkrát vrací peníze nazpátek. Tento typ prodavačů znám velice dobře a radši couvám ven z pumpy. Hoši venku na rohu spokojeně pokuřují, ale jenom chvíli. „Běžte si s těma cigaretama někam pryč, tady se nesmí kouřit!“ diriguje soudruh Vzteklý. „A to auto si taky přeparkujte, brzdíte mi tady provoz. Ježišmarja, kde se se tady vzali?“ Nervák mizí uvnitř a my marně přemýšlíme, jaký provoz zde blokujeme, když na pumpě není ani noha. Káca však přichází s perfektním nápadem :  až to pivo vypijeme, tak mu budeme chodit vracet po jednom ty prázdný flašky a on nám bude muset vracet tři koruny! A tak se taky děje.  Jednou tři koruny, dvakrát tři koruny, třikrát tři koruny, čtyřikrát a pětkrát.  Káca se vrací a tvrdí, že když ho Vztekloun uviděl, dal si hlavu do dlaní a zoufale sípal :“ do p…i, , kur… do p…i.“ Protože nemám konflikty rád, navrhuji, že půjdu ještě jednou dovnitř a nabídnu pánovi odbornou lékařskou pomoc….

Konečně jsme na místě. Motonálet v Nikolčicích je skvěle ošéfovaný a je vidět, že borci pořadatelé to mají fakticky pěkně poladěný.  Zdravím se s mistrem zvuku Karlem Vodičkou, a ten, jako vždy pronáší legendární uvítací formuli : „Kde se tady zase berete, hašišáci?“ Přichází též pódiový zvukař a vysvětluje mi, že dnes budeme hrát na nový systém. Jenže to je jako by mluvil do dubu, protože co se týká zvukařské techniky, tak v tomto oboru jsem naprostý panic. Snažím se borce nějak zastavit a když se dostává k jakýmsi čtyřem pásmům, co spolu prý komunikují, přerušuji rozhovor otázkou : „A co když bude bouřka?“

     Celou akci dnes moderuje ostřílený rockový matador Radim Koziel a ten mě hned na úvod tvrdí, že na nás všechno vykecá. A jde se na plac. Při prvním válu si testuju, jestli se vůbec můžeme nějak pohybovat. Jakýkoliv pohyb v tomto pařáku totiž vyvolává potoky a potoky potu. Nedá se nic dělat, naše fanoušky vůbec nezajímá, že je pařák. Nebudou se přece dívat na tři mrtvoly vpředu. A tak sebou třískáme, mlátíme, probíhá i točení, vytrhávám šňůru z maršála a snažíme se dělat, jako by ani nebylo čtyřicet stupňů. Vlastně ani nepotřebuju větrák. Káca točí řepou neustále dokola, ale nemůžu přece po něm chtít, aby to prováděl celou hodinu. Pot teče nejdříve po krku, po zádech a když se tričko nacucá, pokračuje po ruce dolů na prsty. Ani prsteny na pravé ruce kapalinu nezastaví a ta putuje rovnou na struny a kolem snímačů pokračuje až na zem. „Já jsem chtěl kolem tebe proběhnout, ale tys to tam měl nějaký poflusaný,“ tvrdí Fofáč po koncertě. Marně mu vysvětluju, že jsem fakt neplival a že pod mikrofonem byl jenom pot. Končíme a naše mise je dnes splněna. Podle ohlasů jsme se líbili a to má vliv i na prodejnost našeho zboží.

     Následuje tradiční afterpárty a my už ani nemusíme chodit po areálu a zkoumat, kde co mají. To všechno za nás již udělal náš špión Jeníček a ten ví přesně, kde mají jakou dobrotu. „Támhle v rohu vpravo mají výborný masíčko, támhle zase to a tam nechoďte, tam mají jen rum.“ Chtěl bych se zeptat Jeníčka, kde prodávají cukety, ale radši držím hubu a sleduji, u kterého stánku sebou někdo začne cukat. Tam se prodávají cukety.

     Pan doktor Zdenál, který nás dnes řídí, nařizuje okamžitý nástup do automobilu a okamžitý odjezd. Diagnóza u některých hudebníků je jasná a nejvíc nemocen je dnes zřejmě Fofáč. Toho uklízíme do auta jako prvního. Je to nejen kvůli nemoci, ale taky proto, že se mezitím zase stihl převlíct a má na nohách červené tenisky. Zpáteční jízda se mi líbí, ale nelíbí se zbytku osazenstva. Vzadu to nějak rebeluje a pánům se opět nelíbí, že nespím.  „Zase nespí, hajzl jeden, jak je to kurva možný?“ Míjíme několik pump. „Tady na tý pumpě nezastavujte!“ prosí zoufale Fofáč. To je pro nás znamení, že musíme zastavit.  No jasně, paní pumpařka našeho výtečníka dobře zná!  Uprostřed pumpy leží velký černý pes a chrápe. Čekám jenom kde se objeví mrtvej kostelník. Další zastávka je po roce opět v baru „U kolenatý báby.“ Tady se nic nezměnilo, zastavil se čas a v rohu dokonce poznávám podle oblečení vybělenou kostru našeho kamaráda, který tady na nás celý rok věrně čekal.

Tak to je, milý čtenáři, asi tak zhruba vše. Určitě jsem na něco zapomněl a bude ni to později vyčteno, ale to nevadí. Důležité je, že jsem poskytl zcela pravdivou a nezkreslenou informaci o dalším putování našeho hudebního souboru. Závěrem bych chtěl odradit další a další zájemce, kteří se hlásí o místo v našem autě : opravdu jsou všechna místa vždy obsazena a nováčci, co s námi někdy vyrazí, se většinou v polovině jízdy vypaří z auta a jedou domů taxíkem. Díky všem , byli jste opět výborní a zase někdy.  Je skoro poledne, a proto musím jíst. Cuketu.                                      Heinrich

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.