29.7.1017, Václavovice, Ostrava, Václavovická rockle, MFT

 

 

 

dscf3327

 

29.7.2017 Václavovice, Ostrava, Václavovická rockle.

Milý čtenáři, prosím, buď trpěliv a snaž se tuto reportáž dočíst do konce…Dnes snad ani nebudu popisovat, jak se náš hudební soubor sbírá po cestě, ale začnu zásadními personálními změnami. Již dva měsíce vyhrožuje Šnek, že odjede na jih a že se vrátí za měsíc, anebo prý vůbec. Což znamená, že náš obří automobil v podstatě nemá kdo řídit a taky budeme jako vždy při této situaci ztrácet nástroje, kabely, hadry a tak dále.  Situaci řeším logickou úvahou – jezdí nás devět, většina vlastní kromě papírů na hlavu i řidičský průkaz, zbrojní průkaz, průkaz veterinární , průkaz myslivecký a průkaz klubu mladých rybářů. Jediný, kdo splňuje náročná kritéria na odpovědný post řidiče souboru je tím pádem Zdenál.  Zdenál je sice profesionální řidič, ale před jízdou je třeba ho řádně proškolit :

  1. v případě, že jsou slyšet z útrob automobilu jakékoliv rány – nic se neděje. Buď padají zesilovače a nebo hudebníci bouchají při spánku hlavami do dveří.
  2. pokud nás při cestě zdržuje pomalejší vozidlo, jest povinností řidiče se vyklonit z okénka a upozornit jej, aby jízdu zrychlilo tímto avízem :“Uhni, pi…o, vezu soubor.“
  3. řidič zásadně nereaguje na jakékoliv žádosti hudebníků : „Vypni to topení, zapni to topení, otevři okna, zavři okna, nebrzdi tolik, zastav na pumpě.
  4. pokud tohle řidič dodrží, je zde i druhý stupeň nátlaku hudebníků, jako např. on omdlel, zastav. Je mi blbě, zastav. On má zástavu, zastav. Mně se zdá, že už to nevydržím, zastav. I tohoto řidič nedbá a celou bandu simulantů naprosto ignoruje.

A tím se dostávám vlastně docela jednoduše k jádru věci. Zdeněk prošel těmito náročnými požadavky na jedničku, a co víc – kromě toho ho navíc ještě jmenuji lékařem celé kapely. Již v pondělí mu volám s tím, že nemůžu moc hovořit, jelikož je mi tak nějak divně a asi na mě leze nějaká nemoc. „Já jsem tvůj lékař,“ praví Zděnda „a tudíž ti ordinuji ráno rum, polovinu litru a večer opět polovinu litru. Když to budeš dodržovat, zítra seš jak rybička a ani nemusíš na kontrolu.“ Druhý den je nemoc zažehnána, já volám svému lékaři a ten konstatuje, že jsem vyléčen!

Jedeme. Všichni nastupují  do auta : „Čau Zdenále!“ Napravuji trapnou situaci :“Pánové, to není Zdenál, to je pan doktor a snažte se ho i nadále takto oslovovat.“  Kromě Šneka nám dnes chybí i Robin. Mám takové podezření, jestli třeba nejel  se Šnekem na jih. .. Nedávno jsem totiž vyslechl zcela tajně jejich rozhovor a hoši se domlouvali, že ty motorky prostě rozjedou, zalehnou na nádrž a nebudou brzdit. Kdo první vletí do Středozemního moře, vyhrál.

Do areálu vjíždíme na čas. Před námi hraje kapela a je zde plno. Václavovice si užívají rockový koncert. Jsou zde zastoupeny všechny generace a je úžasné vidět tleskajícího důchodce stejně jako tleskající tříleté rockery a hlavami třepající jejich rodiče!  Cítíme se zde jako doma a my sledujeme také  zvukaře, který pracuje naplno a ještě se u toho usmívá. K dokreslení celé atmosféry nemůžu vynechat ani početné zástupy dívek, což naši hoši spokojeně komentují : „Tady se dneska urodilo.“ Nebo „Vidíš tu minisukni?“ Tuhle větu pronáší neustále Fofáč a marně se ho ptám, co mám jako na té minisukni vidět? Snad bys měl říkat „Vidíš ty nohy, ne?“ Je to pokrytectví dívat se na nohy a upozorňovat na jakési minisukně. Minisukně si můžu jít prohlídnout do obchodu. Někde ve výloze je určitě mají vystavené…

Aparatura je v okamžiku na pódiu, což je zásluhou hlavně našeho lékaře a řidiče a také Jeníčka. Jeníček nám vypráví, jak byl trhat ořechy a potěšující je, že prý na příští zimu budeme mít minimálně deset litrů ořechovky. Už máme všechno nahoře, je nazvučeno a já se marně sháním po Jeníčkovi. Potřebuji se totiž zeptat na to, kde ty ořechy vlastně trhal. „Nehledej ho,“ praví Pájka od bicích. „Hraje si támhle na dětským hřišti. Mají tam trampolínu.“

Takže jdeme na věc. Vlastně ještě nejdeme. Na pódium stoupá po schodech slečna moderátorka a bude nás uvádět. Tohle se opravdu nemělo stát. Všichni hudebníci jsou před první písničkou zcela rozhozeni. Káca si nasazuje kytaru s krkem na pravou ruku. Fofáč za svými tmavými lenonkami šilhá neustále doprava a mám strach, že mu to šilhání zůstane. Ještě, že máme s sebou lékaře. Pájka je na tom z nás asi nejlíp. Sedí za bicími všechno sleduje zezadu, ale po příchodu slečny moderátorky v krátkých šatičkách znejistí, v pravé ruce má dvě paličky a v levé dokonce tři. Já už taky moc nevidím, brýle se mi v tom teple orosily a po zádech mi stéká studený, mrtvolný pot. Nikdo neví, co se bude hrát, protože všichni všechno zapomněli a všem je to jedno.  Fofáč listuje v příručce „Malý kytarista“ a hledá akordy. Konečně slečna moderátorka odchází z pódia a celý náš hudební soubor se vzpamatovává. Hrajeme, ale myslím, že nás stejně na pódiu nikdo nevidí. Je to způsobeno vlastně Kácovými dlouhými vlasy, které působí jako opona. Některé kapely musí investovat do opon, zatahují je před začátkem koncertu, aby bylo nějaké překvápko, ale to my nemusíme. My máme Kácu a ten má svou přírodní oponu! Odezva na naši produkci je fantastická a hned po našem setu přichází tři zájemci o náš hudební soubor. Ano, i příští rok budeme operovat na Ostravsku.

Jdu do zákulisí. Tam sedí slečna moderátorka a ptá se: „Ten potetovaný pán, to je opravdu lékař?“ „Ano,“ odpovídám, je to lékař a dnes si musel kvůli nám prohodit službu na sále s jiným chirurgem.“ Jeníček už se konečně vyskákal na dětském hřišti na trampolíně a přichází s obrovským talířem plným masa. „Nikomu nic nedám, pan doktor vám to dneska zakázal,“ lže neustále a cpe se masem. Od našeho stolu je slyšet bujarý řehot a vše nenápadně jistí pan doktor, na kterého se dnes můžu stoprocentně spolehnout.  „Tak už toho bylo dost, vy pacienti, nastupte si do auta a jedeme.“ Těžko, přetěžko opouštíme natřískaný václavovický areál a vůbec se nám nechce. Vidina dalších tří set kilometrů v autě nám nahání hrůzu. Taky mám strach, co se bude dít v autě, přece jenom hoši zkonzumovali neuvěřitelné množství potravy, a  k tomu všemu mám  podezření, že mlsný Pájka  šmejdil kolem stánku s fazolovou omáčkou.

Cesta zpět je absolutně příjemná. „Ty vole, von nespí, jak je to možný??“ ozývá se z útrob automobilu. Ten von, to jsem jako já. „Vždycky po kilometru usne a teď je pořád vzhůru!“ Ptám se, co jako pánům vadí na tom, že jsem při vědomí. „No, my jsme zvyklí, že se tam vpředu za jízdy klátíš ze strany na stranu, škrkáš železem o okno a padáš na řidiče. My si na to nemůžeme vole zvyknout.“ Celou cestu jsem vzhůru, přesně vím, na kolika pumpách zastavujeme a co se děje v autě. Cesta domů probíhá tedy poklidně, občas se zezadu ozve nějaký zoufalý výkřik doprovázený posupným Pájkovým chechtotem. Nemusím se ani ptát, co se děje, stačí chvíli vyčkat a je zřejmé, že Pájkova fazolová omáčka se mezi námi objevila v úplně jiném skupenství. Celý veselý automobil přijíždí do cíle, nic jsme nezapomněli, kromě Fofáče, ale ten si vystoupil za jízdy dobrovolně. Díky všem za hladký průběh koncertu, díky všem, kdo to s námi vydrželi a v neposlední řadě je třeba poděkovat panu doktorovi, který nás absolutně hladce a s přehledem přivezl domů. Pájkovi bych chtěl vzkázat, aby jel do Pelhřimova a aby si tam prohlédl fazolové pole, aby příště věděl, do čeho jde.

Tak zase někdy.                Heinrich

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.